Věc T‑402/20

Zippo Manufacturing Co. a další

v.

Evropská komise

Rozsudek Tribunálu (třetího senátu) ze dne 18. října 2023

„Obchodní politika – Nařízení (EU) 2020/502 – Opatření přijatá Spojenými státy na dovoz určitých odvozených výrobků z hliníku a oceli – Rozhodnutí Unie o pozastavení rovnocenných obchodních koncesí a jiných závazků – Dodatečná cla na dovoz výrobků pocházejících ze Spojených států – Žaloba na neplatnost – Aktivní legitimace – Přípustnost – Zásada řádné správy – Právo být vyslechnut“

1. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně – Osobní dotčení obecně závazným aktem – Podmínky – Nařízení, kterým se zavádí vyrovnávací opatření týkající se koncesí v obchodních vztazích se třetí zemí – Žaloba podniku, který je výrobcem vyvážejícím dotčený výrobek do Unie – Existence zvláštní situace, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním subjektům – Přípustnost

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

   (viz body 22, 24, 26–30)

2. Žaloba na neplatnost – Fyzické nebo právnické osoby – Akty týkající se jich bezprostředně a osobně – Bezprostřední dotčení – Kritéria – Nařízení, kterým se zavádí vyrovnávací opatření týkající se koncesí v obchodních vztazích se třetí zemí – Bezprostřední dotčení podniku, který je výrobcem vyvážejícím dotčený výrobek do Unie

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

   (viz body 32, 33, 35–43)

3. Žaloba na neplatnost – Podmínky přípustnosti – Fyzické nebo právnické osoby – Žaloba podaná několika žalobci proti témuž rozhodnutí – Aktivní legitimace jednoho z nich – Přípustnost žaloby jako celku

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

   (viz body 44–46)

4. Žaloba na neplatnost – Právní zájem na podání žaloby – Zájem, který se posuzuje ke dni podání žaloby – Nařízení, kterým se zavádí vyrovnávací opatření týkající se koncesí v obchodních vztazích se třetí zemí – Dočasné pozastavení uvedeného nařízení v průběhu řízení – Trvání právního zájmu žalobců na uznání protiprávnosti napadeného aktu

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

   (viz bod 47)

5. Společná obchodní politika – Obrana proti překážkám obchodu – Ochrana před opatřeními přijatými třetí zemí na dovoz určitých výrobků – Nařízení, kterým se zavádí vyrovnávací opatření týkající se koncesí v obchodních vztazích s touto zemí – Shromažďování informací před přijetím uvedeného nařízení – Informování zúčastněných stran jakýmkoli vhodným veřejným komunikačním prostředkem – Povinnost informovat zúčastněné strany zveřejněním oznámení v Úředním věstníku Evropské unie – Neexistence

   [Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a); nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 654/2014, čl. 4 odst. 1 a čl. 9 odst. 1]

   (viz body 54–58)

6. Společná obchodní politika – Obrana proti překážkám obchodu – Ochrana před opatřeními přijatými třetí zemí na dovoz určitých výrobků – Dodržování práva na obhajobu – Právo být vyslechnut – Rozsah – Podniky vyrábějící nebo vyvážející dotčené výrobky, které se neúčastnily shromažďování informací – Zahrnutí – Podmínky – Identifikace v průběhu postupu přijímání

   [Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a); nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 654/2014, čl. 3 písm. c), čl. 4 odst. 1 a 2 písm. c) a čl. 9 odst. 1]

   (viz body 59–77)

7. Společná obchodní politika – Obrana proti překážkám obchodu – Ochrana před opatřeními přijatými třetí zemí na dovoz určitých výrobků – Dodržování práva na obhajobu – Právo být vyslechnut – Porušení z důvodu neprovedení konzultace s podnikem identifikovaným během postupu přijímání uvedeného nařízení – Důsledek – Zrušení dotčeného rozhodnutí – Podmínky – Možnost dotčeného podniku lépe zajistit svou obhajobu, kdyby nedošlo k tomuto pochybení – Posouzení případ od případu

   [Dohoda WTO o ochranných opatřeních, čl. 8 odst. 2; Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a) a čl. 52 odst. 1; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 654/2014, čl. 9 odst. 1]

   (viz body 78–86)

Shrnutí

V dubnu 2020 Evropská komise v reakci na to, že Spojené státy americké zavedly zvýšení cel na dovoz určitých odvozených výrobků z hliníku a oceli, považovala za nezbytné přijmout opatření k provedení nařízení č. 654/2014 ( 1 ) o výkonu práv Unie za účelem uplatňování a prosazování pravidel mezinárodního obchodu. Poté, co si Komise vyžádala stanoviska zúčastněných stran na základě článku 9 uvedeného nařízení, přijala prováděcí nařízení 2020/502 ( 2 ), kterým se stanoví uplatňování dodatečných cel na dovoz mechanických kovových zapalovačů (dále jen „dotčené výrobky“) pocházejících ze Spojených států.

Žalobkyně, společnost Zippo Manufacturing Co. (dále jen „ZMC“), se sídlem ve Spojených státech a její dceřiné společnosti Zippo GmbH a Zippo SAS působí v oblasti výroby, distribuce a uvádění dotčených výrobků na trh v Evropské unii. Vzhledem k tomu, že se neúčastnily shromažďování informací prováděného Komisí, podaly žalobu na neplatnost sporného nařízení v rozsahu, v němž se na ně vztahují jeho ustanovení.

Komise vznesla proti této žalobě námitku nepřípustnosti z důvodu, že žalobkyně nejsou aktivně legitimovány podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, jelikož se jich napadené nařízení osobně ani bezprostředně nedotýká.

Tribunál tuto námitku nepřípustnosti zamítl a prohlásil žalobu za přípustnou. Ve věci samé Tribunál rozhodl, že žalobní důvod založený na porušení zásady řádné správy je opodstatněný, a v důsledku toho zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se týká výrobků vyráběných a distribuovaných žalobkyněmi. V tomto ohledu Tribunál konstatoval, že v rámci shromažďování informací, které Komise provedla před přijetím napadeného nařízení, došlo k porušení práva být vyslechnut podle čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

Závěry Tribunálu

Tribunál nejprve zkoumal přípustnost žaloby a úvodem připomněl, že podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu proti takovému aktu s obecnou působností, jako je nařízení, pouze tehdy, pokud se jí dotčený akt bezprostředně a osobně dotýká.

Pokud jde o osobní dotčení, Tribunál rozhodl, že z písemností ve spise vyplývá, že existuje soubor skutkových a právních okolností vytvářejících zvláštní situaci, kdy je ZMC vymezena vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům, a která prokazuje, že je sporným nařízením osobně dotčena. Společnost ZMC totiž právně dostačujícím způsobem prokázala, že je jediným vyvážejícím výrobcem dotčených výrobků ze Spojených států do Unie a stát Pensylvánie, kde má ZMC sídlo, je jedním ze států Spojených států, který byl zohledněn pro účely výběru výrobků, které jsou předmětem vyrovnávacích opatření.

Pokud jde o podmínku bezprostředního dotčení, tato podmínka vyžaduje splnění dvou kritérií, a sice že akt vyvolává bezprostřední účinky na právní postavení dotčené osoby a neponechává žádnou posuzovací pravomoc adresátům pověřeným jeho provedením.

V této souvislosti Tribunál zaprvé uvedl, že členské státy pověřené prováděním napadeného nařízení nemají žádnou posuzovací pravomoc ohledně sazby dotčených dodatečných cel na dovozy do Unie a uvalení těchto cel na dotčené výrobky. Zadruhé konstatoval, že společnost ZMC je na jedné straně jakožto jediný vyvážející výrobce dotčených výrobků bezprostředně dotčena nepříznivými dopady, které Komise sledovala při přijetí sporného nařízení. Na druhé straně sporné nařízení se tím, že se dotýká práva přístupu těchto výrobků na unijní trh, dotýká rovněž práva přístupu výrobků společnosti ZMC, a má na ni tak bezprostřední právní účinky.

Zejména s ohledem na tyto úvahy dospěl Tribunál k závěru, že společnost ZMC je sporným nařízením osobně a bezprostředně dotčena, a je tedy aktivně legitimována ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

Následně, pokud jde o meritum věci, Tribunál zkoumal výtku žalobkyň založenou na porušení zásady řádné správy, zejména jejich práva být vyslechnuty.

V tomto ohledu připomíná, že podle ustálené judikatury se právo být vyslechnut jakožto zásada a základní právo v rámci unijního právního řádu zaručené v čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny uplatní na každé řízení, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, tj. aktu, který může nepříznivě zasáhnout zájmy dotyčného jednotlivce či členského státu. Kromě toho se toto právo uplatní i v případě, že není specificky upraveno.

V projednávané věci Tribunál na jedné straně poznamenal, že žádné ustanovení nařízení č. 654/2014 nevylučuje ani výslovně neomezuje právo být vyslechnut podnikům, jejichž výrobky podléhají vyrovnávacím opatřením stanoveným prováděcím aktem přijatým Komisí v souladu s uvedeným nařízením. Navíc, vzhledem k tomu, že čl. 9 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví povinnost Komise vyžádat si informace a stanoviska týkající se hospodářských zájmů Unie v případě konkrétního zboží nebo služeb nebo v konkrétních odvětvích, nejedná se o provedení práva dotčených podniků být vyslechnut. Je pravda, že nelze vyloučit, že podnik, který se podílel na takovém shromažďování informací, může účelně a skutečně uplatnit své zájmy nebo skutečnosti týkající se jeho osobní situace. Pokud se však podnik, jehož zájmy mohou být dotčeny těmito vyrovnávacími opatřeními, neúčastnil takového shromažďování informací, nelze mít za to, že jeho právo být vyslechnut bylo dodrženo pouze z toho důvodu, že Komise splnila svou povinnost zajistit uvedené shromažďování.

Na druhé straně se může vyrovnávací opatření přijaté na základě nařízení č. 654/2014 nepříznivě dotknout zájmů podniků vyvážejících výrobky dotčené tímto opatřením, i když toto opatření nebylo přijato v rámci individuálního řízení zahájeného proti těmto podnikům. Z toho vyplývá, že tyto podniky se mohou dovolávat práva být vyslechnuty, zejména v takovém případě, jako je projednávaný případ, kdy průběh postupu přijímání prováděcího aktu vedl Komisi k identifikaci uvedených podniků.

Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentací Komise, podle které neměla k dispozici čas nezbytný k vyslechnutí žalobkyň v průběhu postupu přijímání napadeného nařízení, neboť toto nařízení muselo být přijato ve lhůtách stanovených Dohodou Světové obchodní organizace (WTO) o ochranných opatřeních.

Je totiž úlohou Komise, aby se jednak ujistila o dodržení lhůt vyplývajících z Dohody WTO o ochranných opatřeních, a jednak vyslechla žalobkyně, které měly právo být vyslechnuty v průběhu postupu přijímání sporného nařízení. Vzhledem k tomu, že Komise neprokázala svou nemožnost účinně vyslechnout žalobkyně během uvedeného postupu, měl Tribunál za to, že měla čas nezbytný k tomu, aby žalobkyně mohly využít svého práva být vyslechnuty.

Pokud jde o důsledky, které je třeba vyvodit z tohoto procesního pochybení, z ustálené judikatury vyplývá, že porušení práva na obhajobu může vést ke zrušení rozhodnutí vydaného v určitém řízení pouze tehdy, pokud by bez tohoto pochybení mohlo řízení vést k odlišnému výsledku. Tento požadavek je splněn, pokud dotčený podnik prokáže, že kdyby k uvedenému pochybení nedošlo, mohl by lépe zajistit svou obhajobu.

V projednávané věci měl Tribunál za to, že pokud by žalobkyně mohly využít svého práva být vyslechnuty v průběhu postupu, mohly by se dovolávat argumentů uvedených v žalobě, a tím lépe zajistit svou obhajobu. Vzhledem k tomu, že společnost ZMC je jediným vyvážejícím výrobcem dotčených výrobků, nelze vyloučit, že by sporné nařízení mohlo mít odlišný obsah.

Ve světle těchto úvah Tribunál rozhodl, že porušení práva žalobkyň být vyslechnuty mohlo mít vliv na výsledek řízení, a tudíž zrušil sporné nařízení v rozsahu, v němž se týká dotčených výrobků.

( 1 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 654/2014 ze dne 15. května 2014 o výkonu práv Unie za účelem uplatňování a prosazování pravidel mezinárodního obchodu a o změně nařízení Rady (ES) č. 3286/94, kterým se stanoví postupy Společenství v oblasti společné obchodní politiky k zajištění výkonu práv Společenství podle mezinárodních obchodních pravidel, zejména pravidel sjednaných v rámci Světové obchodní organizace (Úř. věst. 2014, L 189, s. 50).

( 2 ) – Prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/502 ze dne 6. dubna 2020 o některých opatřeních obchodní politiky týkajících se určitých výrobků pocházejících ze Spojených států amerických (Úř. věst. 2020, L 109, s. 10, dále jen „napadené nařízení“).