Věc C‑193/17

Cresco Investigation GmbH

v.

Markus Achatzi

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 22. ledna 2019

„Řízení o předběžné otázce – Listina základních práv Evropské unie – Článek 21 – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78/ES – Článek 2 odst. 2 písm. a) – Přímá diskriminace na základě náboženského vyznání – Vnitrostátní právní úprava přiznávající určitým pracovníkům den pracovního klidu na Velký pátek – Odůvodnění – Článek 2 odst. 5 – Článek 7 odst. 1 – Povinnosti soukromých zaměstnavatelů a vnitrostátních soudů v případě neslučitelnosti vnitrostátního práva se směrnicí 2000/78“

1. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Vnitrostátní právní úprava, která přiznává den pracovního klidu na Velký pátek pouze pracovníkům, kteří jsou příslušníky určitých církví – Přímá diskriminace na základě náboženského vyznání – Odůvodnění – Opatření nezbytné k ochraně svobody náboženského vyznání – Neexistence – Opatření, jehož účelem je vyrovnávat znevýhodnění související s náboženským vyznáním – Přiměřenost – Absence

   (Směrnice Rady 2000/78, čl. 2 odst. 2 a 5 a čl. 7 odst. 1)

   (viz body 38–69 a výrok 1)

2. Akty orgánů – Směrnice – Provedení členskými státy – Nezbytnost zajistit účinnost směrnic – Povinnosti vnitrostátních soudů – Meze – Spory mezi jednotlivci – Povinnost nepoužít vnitrostátní právní úpravu, jež je v rozporu se směrnicí – Neexistence – Povinnost konformního výkladu – Dosah

   (Článek 288 třetí pododstavec SFEU; směrnice Rady 2000/78)

   (viz body 71–74)

3. Základní práva – Listina základních práv Evropské unie – Rovné zacházení – Zákaz diskriminace na základě náboženského vyznání či víry – Obecná zásada zakotvená v článku 21 Listiny – Zásada představující zdroj ustanovení směrnice 2000/78 v oblasti zaměstnání a povolání – Možnost uplatnit tuto zásadu ve vztahu k jednotlivci – Povinnosti vnitrostátního soudu – Povinnost nepoužít jakékoli ustanovení vnitrostátního práva, jež je s ní v rozporu

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 21; směrnice Rady 2000/78)

   (viz body 76–89 a výrok 2)

Shrnutí

Skutečnost, že Rakousko přiznává placený den volna na Velký pátek pouze pracovníkům, kteří jsou příslušníky určitých církví, představuje diskriminaci na základě náboženství, která je unijním právem zakázána

V rozsudku Cresco Investigation (C‑193/17), vydaném dne 22. ledna 2019, velký senát Soudního dvora rozhodl, že rakouské právní předpisy přiznávající placený den volna na Velký pátek a v případě práce v tento den i „příplatek za práci v den pracovního klidu“, pouze pracovníkům, kteří jsou příslušníky určitých křesťanských církví, jsou neslučitelné s článkem 21 Listiny základních práv Evropské unie, kterého se lze dovolávat ve sporech mezi jednotlivci, jakož i se směrnicí 2000/78 ( 1 ).

Ve věci v původním řízení proti sobě stáli soukromá detektivní agentura a jeden z jejích zaměstnanců, který na Velký pátek pracoval, aniž obdržel „příplatek za práci v den pracovního klidu“, jelikož ten je dle vnitrostátního práva vyhrazen toliko příslušníkům určitých církví. Zaměstnanec, který se považoval za oběť diskriminace, požadoval od svého zaměstnavatele vyplacení takového příplatku. Předkládající soud, kterému byla věc předložena, se rozhodl dotázat se Soudního dvora na slučitelnosti rakouských právních předpisů s článkem 21 Listiny, jakož i se směrnicí 2000/78.

Soudní dvůr zaprvé rozhodl, že dané právní předpisy zavádí přímou diskriminaci na základě náboženského vyznání ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78. Rozdílné zacházení zavedené vnitrostátními právními předpisy je totiž založené přímo na náboženském vyznání pracovníků. Mimoto se vztahuje na kategorie pracovníků, které se nacházejí ve srovnatelné situaci. Přiznání placeného dne volna na Velký pátek pracovníkům, kteří jsou příslušníky jedné z uvedených církví, i přiznání příplatku za práci v tento den těmto pracovníkům totiž závisí pouze na formální příslušnosti daných pracovníků k těmto církvím. Takoví pracovníci mohou daného dne pracovního klidu využít dle libosti, například k odpočinku nebo volnočasovým aktivitám, zatímco ostatní pracovníci, kteří chtějí na Velký pátek odpočívat nebo se věnovat volnočasovým aktivitám, takový den pracovního klidu k dispozici nemají. A dále, pracovníci, kteří jsou příslušníky dotčených církví, mají nárok na příplatek za práci v den pracovního klidu, pokud by přesto na Velký pátek pracovali, jelikož by nepociťovali povinnost či potřebu tento náboženský svátek slavit. Jejich situace se v tomto ohledu neliší od situace ostatních pracovníků, kteří v daný den pracovali, a nevznikl jim nárok na takový příplatek.

Zadruhé Soudní dvůr, přestože podotkl, že cíl dotčených rakouských právních předpisů, tedy zohlednění mimořádného významu Velkého pátku pro příslušníky dotyčných církví, spadá pod ochranu svobody náboženského vyznání, vyloučil, že by bylo možné přímou diskriminaci, kterou zavádějí, odůvodnit na základě čl. 2 odst. 5 nebo čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/78. V rakouském právu totiž možnost pracovníků, kteří nejsou příslušníky církví uvedených v dotčených právních předpisech, slavit církevní svátek, který není dnem pracovního klidu, není zohledňována přiznáním dodatečného dne pracovního klidu, ale tím, že zaměstnavatelé mají vůči svým zaměstnancům povinnost náležité péče, jež umožňuje posledně uvedeným, aby měli případně nárok na pracovní nepřítomnost po dobu nezbytnou k výkonu určitých náboženských obřadů. Z toho vyplývá, že dotčené právními předpisy nejsou nutné k ochraně svobody náboženského vyznání ve smyslu čl. 2 odst. 5 uvedené směrnice. Z týchž důvodů nelze mít ani za to, že uvedené právní předpisy obsahují zvláštní opatření, která mají při respektování zásady přiměřenosti a v co největším možném rozsahu i zásady rovnosti vyrovnat znevýhodnění v pracovním životě dotyčných pracovníků ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice 2000/78.

Pokud jde o uplatnění zákazu diskriminace na základě náboženského vyznání vyplývajícího z unijního práva ve věci v původním řízení, Soudní dvůr potvrdil, že směrnice 2000/78 se nelze ve sporu mezi jednotlivci dovolávat k tomu, aby bylo vyloučeno použití právní úpravy členského státu, pokud tato, tak jako v projednávaném případě, nemůže být vykládána v souladu s uvedenou směrnicí. Směrnice 2000/78 však sama o sobě nezavádí zásadu rovného zacházení v zaměstnání a povolání, která má zdroj v různých mezinárodních právních nástrojích a ústavních tradicích společných členským státům. Mimoto, zákaz jakékoli diskriminace na základě náboženského vyznání nebo víry má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu a je zakotven v čl. 21 odst. 1 Listiny.

Proto tento zákaz stačí sám o sobě k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové ve sporu s jiným jednotlivcem v oblasti, na kterou se vztahuje unijní právo. Vnitrostátní soud je tak povinen zajistit právní ochranu plynoucí z uvedeného článku, aby tak zaručil plný užitečný účinek daného zákazu. Musí vyloučit použití jakéhokoliv diskriminačního vnitrostátního ustanovení, aniž je předtím povinen žádat o jeho zrušení zákonodárce či na něj musí počkat.

Soudní dvůr tak došel k závěru, že dokud rakouský zákonodárce nepřijme opatření znovu nastolující rovné zacházení, mají zaměstnavatelé na základě článku 21 Listiny povinnost zajistit pracovníkům, kteří nejsou příslušníky jedné z církví uvedených v dotčených vnitrostátních ustanoveních, zacházení totožné se zacházením, jež je podle daných ustanovení vyhrazeno pracovníkům, kteří příslušníky jedné z uvedených církví jsou.

( 1 ) – Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, která stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16).