Věc C-425/06

Ministero dell’Economia e delle Finanze, dříve Ministero delle Finanze

v.

Part Service Srl, společnost v likvidaci, dříve Italservice Srl

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione)

„Šestá směrnice o DPH — Článek 11 část A odst. 1 písm. a) a čl. 13 část B písm. a) a d) — Finanční pronájem — Umělé rozdělení plnění na několik částí — Účinky — Snížení základu daně — Osvobození od daně — Zneužívající praktika — Podmínky“

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 21. února 2008   I - 900

Shrnutí rozsudku

1. Daňová ustanovení – Harmonizace právních předpisů – Daně z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty – Šestá směrnice – Plnění představující zneužívající praktiku

   (Směrnice Rady 77/388)

2. Daňová ustanovení – Harmonizace právních předpisů – Daně z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty – Šestá směrnice – Plnění představující zneužívající praktiku

   [Směrnice Rady 77/388, čl. 11 část A odst. 1 a čl. 13 část B písm. a) a d)]

1.  Šestou směrnici 77/388 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu je nutno vykládat tak, že lze shledat existenci zneužívající praktiky tehdy, pokud hlavním účelem dotčeného nebo dotčených plnění je dosažení daňového zvýhodnění.

   (viz bod 45, výrok 1)

2.  Vnitrostátnímu Soudu přísluší určit, zda lze pro účely uplatnění daně z přidané hodnoty považovat operace finančního pronájmu, vyznačující se následujícími rysy, za plnění, jež jsou zneužívající praktikou ve smyslu šesté směrnice 77/388 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu.

   —	obě společnosti podílející se na operaci finančního pronájmu náležejí k téže finanční skupině;

   —	samotné plnění leasingové společnosti je rozděleno, přičemž typický prvek financování je svěřen jiné společnosti za účelem rozdělení na úvěrové, pojišťovací a zprostředkovatelské plnění;

   —	plnění leasingové společnosti je tak omezeno na plnění spočívající v pronájmu vozidla;

   —	nájemné placené nájemcem činí celkem o něco málo vyšší částku, než je kupní cena věci;

   —	toto plnění, nahlížené samostatně, se v důsledku toho zdá hospodářsky nerentabilní, takže životaschopnost podniku nemůže být zajištěna pouze prostřednictvím smluv uzavřených s nájemci;

   —	leasingová společnost dostává protiplnění z finančního pronájmu pouze díky kumulaci nájemného placeného nájemcem a částek placených druhou společností téže skupiny.

   Vnitrostátnímu soudu přísluší rovněž, aby posoudil, zda lze ze skutečností, které mu jsou předloženy, vyvodit závěr o existenci jediného plnění, nehledě na smluvní strukturu plnění. V tomto kontextu může být veden k rozšíření své analýzy prostřednictvím vyhledávání indicií odhalujících existenci zneužívající praktiky. Za tímto účelem vnitrostátní soud musí nejprve ověřit, zda je sledovaným výsledkem daňové zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s jedním nebo několika cíli šesté směrnice, a dále, zda daňové zvýhodnění bylo hlavním účelem přijatého smluvního řešení.

   Co se týče prvního kritéria, uvedený soud může vzít v úvahu skutečnost, že sledovaným výsledkem je získání daňového zvýhodnění souvisejícího s osvobozením od daně, podle čl. 13 části B písm. a) a d) šesté směrnice, plnění svěřených společnosti, která je smluvním partnerem leasingové společnosti. Tento výsledek je v rozporu s cílem čl. 11 části A odst. 1 šesté směrnice, a sice zdaněním všeho, co představuje protiplnění, které se získá nebo má získat od nájemce. Jelikož totiž pronájem vozidel na základě smluv o finančním pronájmu představuje poskytování služeb ve smyslu článků 6 a 9 šesté směrnice, toto plnění běžně podléhá dani z přidané hodnoty, u níž musí být základ daně určen v souladu s uvedeným čl. 11 částí A odst. 1.

   Co se týče druhého kritéria, vnitrostátní soud může při posuzování, které mu přísluší provést, vzít v úvahu čistě umělý charakter těchto plnění, jakož i právní, hospodářské nebo personální vztahy mezi dotčenými hospodářskými subjekty, jelikož tyto skutečnosti jsou takové povahy, že ukazují na to, že získání daňového zvýhodnění představuje hlavní sledovaný cíl, přes případné vedle toho existující hospodářské cíle vycházející z hledisek týkajících se například marketingu, organizace a záruk.

   (viz body 54–55, 57–63, výrok 2)