This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62005CJ0456
Shrnutí rozsudku
Shrnutí rozsudku
1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Předmět sporu
(Článek 226 ES)
2. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Omezení – Vnitrostátní právní úprava týkající se výkonu zdravotnických povolání
(Články 12 ES a 43 ES)
1. Žaloba na nesplnění povinnosti, která směřuje proti tomu, že přechodná ustanovení vyhrazují možnost vykonávat činnost v režimu péče hrazené z povinného zdravotního pojištění pouze psychoterapeutům, kteří během sledovaného období vykonávali činnost v některém regionu určitého členského státu v rámci povinného zdravotního pojištění tohoto členského státu, a tuto možnost nepřiznávají psychoterapeutům, kteří svou činnost během téhož období vykonávali mimo uvedený členský stát v rámci povinného zdravotního pojištění jiného členského státu, je přípustná, jelikož nemožnost použití přechodných ustanovení na druhou uvedenou skupinu není časově omezena, ale naopak má trvalou povahu a trvá zejména i po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku.
(viz body 17–20)
2. Členský stát porušuje své povinnosti vyplývající z článku 43 ES, jestliže vyhrazuje použití přechodných ustanovení nebo „nabytých práv“, na jejichž základě se psychoterapeutům uděluje povolení či oprávnění k výkonu povolání nezávisle na platných pravidlech o uzavírání smluv o hrazení péče z povinného zdravotního pojištění, pouze pro psychoterapeuty, kteří svou činnost vykonávali v některém regionu tohoto členského státu v rámci vnitrostátního povinného zdravotního pojištění, a jestliže nezohlednil srovnatelnou nebo obdobnou profesní činnost vykonávanou psychoterapeuty v jiných členských státech. Podmínka předešlého výkonu činnosti psychoterapeuta v některém regionu tohoto členského státu v rámci péče hrazené z povinného zdravotního pojištění totiž váže, i když je použitelná bez rozdílu, přiznání práva na splnění podmínky bydliště v určitém regionu tohoto členského státu a zvýhodňuje tak vlastní státní příslušníky na úkor státních příslušníků jiných členských států způsobem porušujícím zásadu zákazu diskriminace zakotvenou v článku 12 ES.
Takovéto omezení svobody usazování fyzických osob nemůže být ospravedlněno cílem ochrany nabytého práva, který spočívá v udržení klientely pacientů po několika letech profesní činnosti, jelikož překračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.
(viz body 56–57, 63, 65, 73, 76 a výrok)