Přístup k informacím, účast veřejnosti a přístup k právní ochraně (Aarhuská úmluva)

KLÍČOVÉ BODY

Úmluva, která je v platnosti ode dne 30. října 2001, je založena na východisku, že větší veřejné povědomí o záležitostech životního prostředí a zapojení veřejnosti do těchto záležitostí zlepší ochranu životního prostředí. Je koncipována tak, aby pomohla ochránit právo každé osoby této a budoucích generací žít v životním prostředí, které zajišťuje jejich zdraví a životní pohodu. Úmluva za tímto účelem stanoví opatření ve třech oblastech:

• zajištění přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí ve vlastnictví orgánů veřejné správy,
• podpora účasti veřejnosti na rozhodování, které se týká životního prostředí,
• rozšíření podmínek přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

Orgány EU jsou ve smyslu této úmluvy zahrnuty do definice orgánů veřejné správy a jsou rovnocenné vnitrostátním a místním orgánům.

Smluvní strany, které podepsaly úmluvu, souhlasí s tím, že budou uplatňovat tato práva a povinnosti:

• přijmout nezbytná právní, správní a jiná opatření,
• umožnit veřejným činitelům a orgánům pomáhat a radit veřejnosti ve věci přístupu k informacím, účasti na rozhodování a přístupu k právní ochraně,
• podporovat environmentální osvětu a vzdělávání veřejnosti o otázkách životního prostředí,
• zajistit uznávání a podporu sdružení, organizací nebo skupin, které podporují ochranu životního prostředí.

Přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí

Úmluva stanoví přesná práva a povinnosti týkající se přístupu k informacím o životním prostředí, včetně lhůt pro poskytování informací a důvodů, na jejichž základě mohou orgány veřejné moci přístup k určitým druhům informací odmítnout.

Přístup může být zamítnut ve třech případech:

• orgán veřejné moci požadované informace nemá,
• žádost je zjevně bezdůvodná nebo je formulována příliš obecně,
• žádost se týká materiálu ve fázi dokončování.

Žádosti mohou být zamítnuty z důvodu důvěrného rázu řízení orgánů veřejné správy, obranyschopnost státu a veřejné bezpečnosti, dále z důvodu probíhajícího soudního řízení nebo z důvodu zachovávání důvěrného rázu:

• obchodních a průmyslových informací,
• práv duševního vlastnictví,
• osobních údajů a
• zájmů třetí strany, která tyto informace poskytla.

Protože zveřejnění informací může být ve veřejném zájmu, je třeba všechny tyto důvody pro zamítnutí vykládat restriktivně.

Rozhodnutí o odepření přístupu musí uvádět důvody zamítnutí, a jaké formy opravných prostředků má žadatel k dispozici.

Orgány veřejné správy musí udržovat informace, které mají k dispozici, aktuální a za tímto účelem musí zřídit veřejně dostupné seznamy, registry a soubory údajů. V tomto ohledu jsou tyto subjekty vybízeny k postupnému využívání elektronických databází obsahujících zprávy o stavu životního prostředí, právní předpisy, národní plány a politiky a mezinárodní úmluvy.

V roce 2003 přijaly země EU směrnici 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí. Musely ji provést do vnitrostátního právního řádu do 14. února 2005.

V roce 2006 přijala EU nařízení (ES) č. 1367/2006, které ukládá orgánům a institucím EU, aby provedly závazky obsažené v Aarhuské úmluvě.

Účast veřejnosti na rozhodování o životním prostředí

Druhá část úmluvy se týká účasti veřejnosti na rozhodování. Tato účast musí být zajištěna povolovacím řízením v případě určitých specifických činností (hlavně činností průmyslové povahy), které jsou uvedeny v příloze I úmluvy. Konečné rozhodnutí, zda bude tato činnost povolena, musí náležitě zohlednit výsledek účasti veřejnosti.

Veřejnost musí být na začátku rozhodovacího procesu informována o následujícím:

• záležitost, o níž má být rozhodnuto,
• povaha rozhodnutí,
• odpovědný orgán,
• postup, který má být použit, včetně praktických podrobností o konzultačním postupu,
• postup při posouzení vlivů na životní prostředí (pokud existuje).

Procesní lhůty musí umožnit skutečnou účast veřejnosti.

K vytvoření environmentálních plánů a programů byl vytvořen zjednodušený postup.

Úmluva rovněž vyzývá signatáře, aby podporovali účast veřejnosti na přípravě environmentální politiky, ale i norem a právních předpisů, které mohou mít na životní prostředí významný vliv.

V roce 2003 přijaly země EU směrnici 2003/35/ES o účasti veřejnosti na navrhování určitých plánů a programů týkajících se životního prostředí.

V roce 2006 zohlednilo rozhodnutí Rady 2006/957/ES změnu úmluvy, která zvyšuje účast veřejnosti na rozhodování o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí. Na úrovni EU byl již tento požadavek splněn díky některým článkům směrnice 2001/18/ES o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí a nařízení (ES) č. 1829/2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech.

Pravidla pro účast veřejnosti na rozhodování v záležitostech životního prostředí jsou obsažena v několika dalších směrnicích EU o životním prostředí. Patří mezi ně směrnice 2001/42/ES a rámcová směrnice o vodě (směrnice 2000/60/ES).

Přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí

Všechny osoby, které se domnívají, že jejich práva na přístup k informacím byla poškozena (např. žádost o informace opomenuta, nesprávně odmítnuta, nedostatečně zodpovězena), musí mít podle vnitrostátních právních předpisů za určitých okolností přístup k přezkumnému řízení.

Přístup k právní ochraně je rovněž zajištěn v případě porušení postupu pro účast veřejnosti stanoveného touto úmluvou. Přístup k právní ochraně je rovněž umožněn v případě urovnávání sporů, které souvisí s akty nebo s opomenutími soukromých osob a orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s vnitrostátními pravidly týkajícími se životního prostředí.

Jak směrnice 2003/4/ES, tak směrnice 2003/35/ES obsahují ustanovení o přístupu k právní ochraně. Návrh směrnice o přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí z roku 2003 byl v roce 2014 vzat zpět v rámci kontroly účinnosti práva EU, které provedla Evropská komise (tato kontrola se rovněž označuje jako REFIT).

V dubnu 2017 přijala Komise dokument pokynů o přístupu k právní ochraně v oblasti životního prostředí. V něm se objasňuje, jak mohou jednotlivci a sdružení napadnout rozhodnutí, akty nebo opomenutí ze strany orgánů veřejné správy v souvislosti s právem EU v oblasti životního prostředí před vnitrostátními soudy.