(1)

Směrnicí 2014/59/EU, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/879 (2), byly zavedeny určité záruky na posílení účinného řešení krize ve vztahu k finančním smlouvám, které se řídí právem třetí země.

(2)

V souladu s čl. 71a odst. 1 směrnice 2014/59/EU musí instituce a subjekty do svých finančních smluv, které uzavírají a které se řídí právem třetí země, zahrnout podmínky, podle nichž se uznávají pravomoci orgánů příslušných k řešení krize pozastavit nebo omezit práva a povinnosti.

(3)

V zájmu zlepšení účinnosti řešení krize stanoví článek 68 směrnice 2014/59/EU, že některá opatření k předejití krizi nebo opatření krizového řízení by neměla být považována za rozhodné události pro vymáhání nebo za úpadková řízení. Kromě toho uvedený článek stanoví, že tato opatření by neměla smluvní protistrany v příslušných smlouvách opravňovat k výkonu určitých smluvních práv pouze na základě toho, že tato opatření byla uplatněna. Do obsahu smluvních podmínek je proto nezbytné zahrnout souhlas stran s tím, že jsou těmito požadavky vázány. Kromě toho podle článků 33a, 69, 70 a 71 směrnice 2014/59/EU mohou orgány příslušné k řešení krize na omezenou dobu pozastavit smluvní povinnost platby nebo plnění vyplývající z některé smlouvy uzavřené s institucí nebo subjektem v režimu řešení krize nebo za určitých okolností před řešením krize, omezit vymáhání práv ze zajištění a pozastavit některá práva protistran, například na závěrečné vypořádání nebo netting hrubých závazků, urychlení budoucích plateb nebo jiný způsob ukončení finančních smluv. Vzhledem k tomu, že tyto pravomoci orgánů příslušných k řešení krize nemusí být účinné, jsou-li uplatňovány na finanční smlouvy řídící se právem třetí země, měly by být v podmínkách finančních smluv výslovně uznány.

(4)

V zájmu zajištění účinnosti řešení krizí a prosazování jednotnosti přístupů přijatých členskými státy a za účelem zajištění toho, aby orgány příslušné k řešení krize, instituce a subjekty mohly zohledňovat rozdíly ve svých právních systémech nebo rozdíly vyplývající z konkrétní smluvní formy nebo struktury, je vhodné stanovit povinný obsah smluvních podmínek. Obsah těchto smluvních podmínek by měl zohledňovat různé modely podnikání institucí a subjektů. Jelikož se však finanční smlouvy v mezinárodních transakcích v závislosti na modelu podnikání institucí nebo subjektů obecně neliší, není nutné vytvářet pro úpravu smluvního uznání odlišný obsah.

(5)

Toto nařízení vychází z návrhů regulačních technických norem, které Komisi předložil Evropský orgán pro bankovnictví (EBA).

(6)

Orgán EBA o návrzích regulačních technických norem, z nichž toto nařízení vychází, uskutečnil otevřené veřejné konzultace, analyzoval potenciální související náklady a přínosy a požádal o radu skupinu subjektů působících v bankovnictví zřízenou podle článku 37 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 (3),