23.12.2009   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 318/106

1.1

Během posledních patnácti let se Afrika stále více dostávala do středu zájmu Číny, která se stala jejím třetím obchodním a hospodářským partnerem díky neustálému zvyšování objemu obchodu, investic a partnerství uzavřených s převážnou většinou afrických zemí. Přestože Evropa nadále zůstává hlavním hospodářským partnerem Afriky, její předstih se v tomto multipolárním světě, v němž nově rozvíjející se země usilují o nastolení nové rovnováhy, začíná zmenšovat. Jelikož je Afrika i nadále blízkým partnerem se společnými zájmy, působení jiných mocností nutí Evropu k tomu, aby předefinovala partnerskou vizi svého vztahu s tímto kontinentem.

1.2

EHSV oceňuje návrh Komise na zahájení dialogu a třístranné spolupráce mezi Evropskou unií, Čínou a Afrikou. Jedná se o perspektivu, která je více než kdy jindy potřebná a nevyhnutelná, třebaže je její úspěch dosti nejistý a problematický. Především je třeba ocenit pragmatický a progresivní přístup i význam čtyřech navrhovaných konkrétních oblastí: míru a bezpečnosti, infrastruktur, využívání životního prostředí a přírodních zdrojů, zemědělství a zabezpečení potravin.

1.3

Třístranná spolupráce však bude mít smysl pouze tehdy, bude-li účinná a vzájemná. Je třeba se vážně zamyslet nad počátkem nepoměru v současných vztazích: Čína je jedinou velkou zemí, která jedná s jednotlivými africkými zeměmi, zatímco EU se často potýká s problémem vystupovat ve vztazích s tímto kontinentem jednotně. Ačkoli přítomnost Číny v Africe má své stinné stránky, mnoho afrických vlád se rozhoduje spíše pro partnerství s Pekingem, který zřejmě ochotněji reaguje na jejich požadavky, aniž by kladl podmínky či způsoboval byrokratické průtahy.

1.4

V zájmu účinné spolupráce je v prvé řadě nezbytné ověřit skutečný zájem všech zainteresovaných stran na navržené strategii a jejich konkrétní zapojení do třístranných rozhovorů. Komise a Rada proto musí podniknout veškeré nezbytné kroky k získání odpovídajících reakcí na učiněné návrhy.

Mimoto je třeba, aby:

1.5

Zaměřit se na cíl udržitelného místního růstu v praxi znamená zajistit, aby:

1.6

Rovnocenný dialog a spolupráce musí rovněž všem stranám zaručit možnost zahrnout do programu jednání i takové otázky, které jsou velmi ožehavé nebo o nichž panují různá mínění a obavy. Na základě toho, co již stojí v rozhodnutí Rady Evropské unie, by začlenění klíčových otázek – např. demokratické veřejné správy, lidských práv a úlohy občanské společnosti (o nichž sdělení nepojednává) – do navrženého postupu bylo ve větším souladu jak s Lisabonskou strategií z roku 2007, tak i s dohodou z Cotonou z roku 2000, která upravuje vztahy mezi EU a zeměmi AKT.

1.7

EHSV se domnívá, že je mimořádně důležité zdůraznit klíčový význam, který má zapojení všech nestátních subjektů do třístranných rozhovorů, zejména soukromého sektoru, odborových organizací a organizací zastupujících práva zemědělců, žen a spotřebitelů atd. Úloha těchto subjektů v posledních letech významně posílila, a to i v důsledku úspěchu dohod z Lomé a Cotonou. Toto účinné zapojení různých sociálně-ekonomických subjektů do vztahů mezi EU a Afrikou tedy nesmí být trestáno ani ohrožováno, ale naopak odpovídajícím způsobem podporováno. EHSV proto vyzývá Komisi, aby tento chybějící bod zahrnula do svého návrhu.

1.8

Vzhledem k rozmanitým cílům Evropy a rostoucímu zájmu USA o Afriku by třístranná spolupráce mezi EU, Čínou a Afrikou měla být rozšířena i na Spojené státy, aby bylo dosaženo dokonalejšího, účinnějšího a rovnocennějšího partnerství, které by ve zmíněných sektorech zcela bezproblémově fungovalo, nicméně by mohlo být rozšířeno i na další oblasti.

2.1

Afrika se velmi rychle mění. Přestože tento světadíl tvoří zatím pouze 2 % HDP a méně než 1 % světové průmyslové výroby, po desetiletích geopolitického a hospodářského vyloučení se stává součástí globalizačních toků. Evropská unie je stále největším hospodářským partnerem tohoto světadílu, ale o Afriku se stále více ucházejí „nově se rozvíjející dárci“, a to zejména Čína, ale také Indie, Japonsko, Jižní Korea a velké země Latinské Ameriky a Golfského zálivu. V posledních letech opět věnují Africe pozornost i Spojené státy, které mají zájem především na zabezpečení dodávek energie a na boji proti hrozbě terorismu. Ačkoli 40 % afrických obyvatel stále žije pod minimální hranicí chudoby, je Afrika stále méně vnímána jako „beznadějný světadíl“ a stále více jako „nové zahraničí“, které nabízí příležitosti k rozvoji a obchodu.

2.2

Během uplynulého desetiletí prošel africký světadíl značnými politickými změnami: vznik Africké unie včetně zahájení jejího strategického plánu (2004–2007) a zavedeních nových opatření na řešení konfliktů, posílení regionálních hospodářských společenství, programy hospodářského rozvoje (NEPAD – Nové partnerství pro rozvoj Afriky) a správy věcí veřejných (Africký mechanismus vzájemného hodnocení).

2.3

Všechny tyto změny umožnily, jak několikrát zdůraznil komisař Louis Michel (1), že se oživená mezinárodní pozornost vůči Africe soustředila na tři hlavní aspekty: ekonomické zájmy, bezpečnostní zájmy a nové mocenské a geopolitické zájmy.

2.4

Z ekonomického hlediska se kromě konkurence při přístupu k přírodním zdrojům Afriky a jejich kontrole (počínaje zdroji energie) věnovala rovněž pozornost stále ještě obrovskému potenciálu afrického vnitřního trhu, jehož průměrný růst činil v posledních letech 6 % a který se vyznačuje nízkou inflací a pozitivním postupem neustálého snižování veřejného dluhu.

2.5

V obou oblastech projevila Čína velkou odhodlanost a schopnost dlouhodobých strukturálních investic (2), což způsobilo změnu historických vztahů navázaných s africkými zeměmi v padesátých letech minulého století. Od poloviny devadesátých let 20. století věnovala Čína – přestože se nadále zaměřovala na vzájemnou spolupráci mezi jižními rozvojovými zeměmi – více pozornosti hospodářským příležitostem v Africe a navázala přátelské vztahy téměř se všemi africkými zeměmi. Celokontinentální rozměr nového čínského přístupu byl potvrzen tím, že Peking zřídil Fórum pro čínsko-africkou spolupráci (FOCAC), (3), jehož summity, které se konají každé 3 roky (2000 Peking, 2003 Addis Abeba, 2006 Peking a plánovaný summit v roce 2009 v egyptském Šarm as Šajchu), naznačily rytmus a neustálý vývoj vztahů mezi Čínou a africkými zeměmi. Obnovená čínská strategie vůči tomuto světadílu byla v lednu 2006 formalizována zveřejněním „bílé knihy“ o politice Číny v Africe (4).

2.6

Zásadní změna situace oproti předcházejícím desetiletím přinutila také Evropskou unii k přezkumu své vlastní politiky vůči Africe. Tento proces vyústil v Lisabonu v prosinci 2007 v přijetí nové společné strategie EU-Afrika, k níž se Výbor vyjádřil v obsáhlém a strukturovaném stanovisku (5).

2.7

Zatímco Čína a Evropa znovu objevují zajímavost a užitečnost investic v Africe, způsob, jakým tyto významné mocnosti budou v budoucnosti definovat svůj vzájemný postup, vzbuzuje otázky a očekávání jak z důvodu očividné budoucí konkurence, tak i potenciálních oblastí spolupráce. Je totiž třeba si uvědomit, že zatímco v absolutních číslech je EU největším a Čína třetím největším obchodním partnerem Afriky a zahraničním investorem na tomto kontinentu, tak v posledních deseti letech relativní objem obchodu mezi Evropou a Afrikou poklesl, mezi Čínou a Afrikou se naopak obrovskou měrou zvýšil (6).

2.8

Evropská komise se začala zabývat stále intenzivnější politickou diskusí o významu Číny v Africe a z podnětu usnesení na toto téma přijatého Evropským parlamentem v dubnu 2008 (7) proto v posledních dvou letech zahájila strukturovanou analýzu podpořenou významnými rozsáhlými konzultacemi (8), aby pochopila dopady probíhajících procesů a určila možné směřování třístranných rozhovorů mezi EU, Čínou a Afrikou.

3.1

Ve sdělení se navrhuje hledat nejvhodnější způsob usnadnění dialogu a paritní spolupráce mezi Afrikou, Čínou a EU. Hlavním cílem Komise je proto podporovat vzájemné porozumění a umožnit přijetí společných a koordinovaných akcí ve strategických oblastech podle priorit určených především africkými institucemi.

3.2

Sdělení je založeno na pragmatickém a postupném pojetí, které je zaměřeno v prvé řadě na vyhlídky konkrétní koordinace v oblastech, které jsou považovány za klíčové pro podporu stability a rozvoje v Africe. Těmito oblastmi jsou:

3.3

V souladu se záměrem Komise je třeba rozvíjet dialog a konzultace na všech úrovních (národní, regionální, kontinentální a ve dvoustranných vztazích mezi EU a Čínou) s cílem prohlubovat vzájemné porozumění mezi politiky všech tří stran v oblasti příslušných politik a přístupů, což umožní rozvoj konkrétních příležitostí ke spolupráci. Tento proces zároveň poslouží i ke zvýšení účinnosti pomoci, v souladu s Pařížskou deklarací z března 2005 a se závěry semináře konaného v Akkře v září 2008.

3.4

Rada Evropské unie přijala a schválila hlavní doporučení uvedená ve sdělení, prohlásila, že třístranné rozhovory přispějí k „podpoře úsilí Afriky a mezinárodního společenství o demokratizaci, politickou a ekonomickou integraci, řádnou správu věcí veřejných a dodržování lidských práv“ (9) a doporučila podrobnější prozkoumání návrhů konkrétních opatření.

3.5

EHSV však se znepokojením a zklamáním konstatuje, že Čína ani AU dosud nezaujaly žádný oficiální postoj k třístranným rozhovorům navrhovaným EU. Spolupráce s Afrikou nebyla na pořadu jednání posledního summitu EU-Čína, přestože to Komise v předmětném sdělení navrhovala (10). V současnosti tedy neexistují žádné hmatatelné důkazy o ochotě Číny a AU přijmout návrhy EU.

4.1

Ve sdělení jsou uvedeny nejrůznější cenné a kladné podněty, zejména:

4.2

Co se týče hlavně druhého bodu, je nepopiratelné, že určené čtyři oblasti jsou klíčové nejen pro rozvoj afrického kontinentu, ale také pro vytvoření (i když na jiném základě) dvoustranných vazeb jednak mezi Čínou a Afrikou, a jednak Evropou a Afrikou.

4.3

Opětovné propuknutí některých konfliktů a nestálost probíhajících mírových procesů, u nichž hrozí nebezpečí rozvoje nových forem fundamentalismu a/nebo vytvoření oblastí, kde by hrozil vznik základen terorismu, naléhavě vyžadují spolupráci v oblasti zachování a podpory míru a bezpečí. Obzvláštní pozornost je třeba věnovat podpoře africké struktury pro mír a bezpečnost a operacím AU, jejichž cílem je zachování míru a jež spočívají v budování kapacit, školení a logistické a/nebo ekonomické podpoře.

4.4

Spolupráce při udržování a podpoře míru a bezpečnosti by však měla předpokládat i konkrétní dialog o pravidlech upravujících dodávky zbraní a obchod s nimi, zejména pokud jde o vlády nebo ozbrojené nestátní skupiny zapojené do probíhajících konfliktů a/nebo závažným způsobem porušující lidská práva (11), a zahrnout tak do třístranných vztahů mezi Čínou, Evropou a Afrikou i toto téma, o němž již byly zahájeny příslušné debaty v rámci OSN.

4.5

Opětovný důraz na investice do infrastruktury, které byly po dlouhou dobu v rámci evropské spolupráci opomíjeny, ale které jsou nicméně nosnou osou čínského postoje k Africe, je strategicky důležitý ze dvou důvodů. V prvé řadě je odpovídající infrastruktura nezbytná jak pro zaručení přístupu k surovinám či produktům uváděným na africké trhy a jejich přepravu, tak i forem konkrétní a účinné regionální integrace, které jsou zásadní pro sociální a hospodářský rozvoj Afriky. Zlepšení nebo nové vytvoření infrastruktury je navíc pro mnoho afrických vlád jasnou prioritou a nelze je již podřizovat jen místním možnostem financování a finanční udržitelnosti (12).

4.6

Význam environmentální udržitelnosti a řízení přírodních zdrojů je zjevný, a to nejen v souvislosti s mezinárodním kontextem změny klimatu, ale také kvůli všem aspektům souvisejícím s podmínkami využívání, přepravy a využití přírodních zdrojů kontinentu, zejména nerostných a energetických.

4.7

V uplynulých letech se diskuse soustředila zejména na podmínky životního prostředí a práce na stavbách řízených nebo spojených s čínskými podniky činnými v Africe, jak obsáhle dokládá studie provedená African Labour Research Network (13). Nelze však opomíjet skutečnost, že to samé platí i pro mnoho evropských či nadnárodních podniků. Problematika dodržování mezinárodních norem a transparentnosti (14) při uzavírání a uskutečňování smluv podepsaných s africkými vládami se tedy týká stejnou měrou Číny, Evropy i Afriky, a měla by proto být nedílnou součástí třístranných rozhovorů o udržitelném hospodaření s přírodními zdroji a využívání životního prostředí i o podpoře afrických infrastruktur.

4.8

Uznání klíčové úlohy zemědělství a zajišťování potravin se opět zařadilo mezi priority největších dárců i do společné strategie pro africký kontinent. Je však nezbytné, aby tato pozornost co nejdříve vyústila v konkrétní kroky, kterým se dostane dlouhodobé podpory a které se budou týkat rozvoje venkova jako celku, což zajistí plnou účast obyvatel venkova, zapojení organizací zemědělců a zachování jejich přístupu a dlouhodobé využívání místních zdrojů.

4.9

Z tohoto hlediska je účelné mít na paměti nedávný poplach vyhlášený na summitu organizací zemědělců z pěti afrických regionů pořádaném v Římě organizací Coldiretti, který souvisí s prudkým nárůstem nákupu zemědělské půdy v Africe a v dalších rozvojových zemích ze strany zemí jako Jižní Korea, Čína, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a Japonsko za účelem zajištění potravin a zdrojů pro výrobu biopaliv (15).

4.10

Spolupráce při zajišťování potravin by mohla být využita i k zahájení dialogu o dalších významných otázkách, jako je dodržování rozvojových cílů tisíciletí, ochrana nejzranitelnějších skupin a ochrana zdraví. V oblasti ochrany zdraví by se měla věnovat mimořádná pozornost určení společných strategií boje proti třem velkým pandemiím (16) – malárii, HIV/AIDS a tuberkulóze, což je ostatně již předmětem mezinárodní spolupráce na mnohostranných fórech.

4.11

Co se týče úlohy afrických institucí v procesu třístranných rozhovorů, je vedoucí pozice Africké unie mezi regionálními hospodářskými organizacemi a jednotlivými státy naprosto nedocenitelná. Přizvání trojky Africké unie ke každoročnímu dialogu EU a Číny je rovněž velmi důležité, stejně jako plán pověřit komisi Africké unie v Addis Abebě úlohou zprostředkovatele v pravidelné třístranné spolupráci. Tyto směry jsou v plném souladu s nutností, kterou zdůraznil EHSV již ve svém stanovisku k tématu Strategie EU-Afrika (17) a která spočívá v zaručení převzetí konkrétní odpovědnosti ze strany afrických institucí tak, aby byla posílena jejich suverenita a legitimita a byla vytvořena skutečně vyvážená partnerství. Je však třeba prověřit, zda AU tyto priority schválila a přijala za své, a zajistit, aby byly co nejdříve zapracovány do příslušných akčních plánů.

4.12

Snaha o třístranné rozhovory mezi EU, Čínou a Afrikou je o to důležitější, vezmou-li se v úvahu sympatie, které Peking na africkém kontinentu budí. V očích mnoha afrických vlád se Čína jeví jako vzorový příklad, který je třeba následovat, neboť se dokázala vymanit z chudoby, zvítězit nad chorobami a stát se prvořadou silou na mezinárodní půdě, a to v průběhu pouhé jedné generace. Boj Číny proti chudobě probíhal především ve venkovských oblastech a byl zaměřen na rozvoj a zvýšení produktivity zemědělství. Tato strategie by mohla být přínosná pro snahy afrických zemí (18). Atraktivita Číny však vzrostla i díky skutečnosti, že Čína nemá koloniální minulost, je i nadále považována za rozvojovou zemi a odmítá tradiční vztahy dárce-příjemce, které jsou z historického hlediska typičtější spíše pro oblast OECD. Tyto vlastnosti spolu s širokou dostupností prostředků pro investice či půjčky partnerským africkým vládám dávají Pekingu do ruky jasný trumf, pokud jde o její vztahy s Afrikou.

5.1

Vztahy mezi Čínou a Afrikou jsou však zároveň charakterizovány také problémovými místy, která v nezávislých pozorovatelích vzbuzují obavy a o nichž by se mělo diskutovat v rámci procesu třístranné spolupráce, který Komise navrhla.

5.2

Rostoucí přítomnost Číny v Africe má však i stinné stránky, což se začíná projevovat návratem vedoucího postavení místních vlád a městské elity a následným znepokojujícím vyloučením afrického soukromého sektoru, ohrožením skromných sociálních výdobytků (dosažených africkými odbory) a výrazným zhoršením pracovních podmínek pro místní pracovní síly. Skutečně partnerský vztah mezi sobě rovnými by měl všem třem stranám – EU, Číně i Africe – umožňovat zahrnout do programu jednání i takové otázky, které jsou velmi ožehavé nebo o nichž panují různá mínění a obavy.

5.3

Při porovnání čtyř oblastí spolupráce, které Komise navrhuje, s osmi vytyčenými prioritními body akčního plánu strategie EU–Afrika slavnostně zahájené v Lisabonu (19) lze ve sdělení konstatovat neexistenci důležitých témat jako demokratické správy, lidských práv a důstojné práce. Podle EU by začlenění těchto bodů i otázky úlohy občanské společnosti do třístranných rozhovorů bylo ve větším souladu jak s Lisabonskou strategií, tak i s dohodou z Cotonou z roku 2000 (20), která upravuje vztahy mezi EU a zeměmi AKT.

5.4

Strategie EU a Číny ohledně iniciativ v Africe se liší. Zatímco EU poskytuje velkou část své pomoci formou darů, nicméně si při tom klade stále více politických podmínek (dodržování demokratických zásad, lidských práv, úmluv ILO, boj proti korupci, zdokonalování zásad řádné správy věcí veřejných a zapojení občanské společnosti) s cílem snížit chudobu, Čína obvykle poskytuje půjčky, které jsou z velké části určené na vybudování infrastruktury a jsou zajištěné dlouhodobými smlouvami na využívání přírodních zdrojů, za mírnějších podmínek. Čínské půjčky jsou navíc často podmíněné účastí čínských podniků, nákupem čínského zboží a někdy i využitím čínských pracovníků, a to formou „vázané pomoci“, k níž se však země OECD již většinou neuchylují. Pravidla oblasti OECD pro zadávání veřejných zakázek často upřednostňují společnosti z rozvíjejících se ekonomik v čele s Čínou.

5.5

Čínský přístup se africké vládnoucí třídě jeví obecně vhodnější, neboť neklade žádné podmínky a není brzděn byrokratickou zátěží, jako je tomu v Evropě. Skrývá však dvojí nebezpečí: vytváří vysoké zpětné zadlužení, jehož dlouhodobé důsledky by mohly být neudržitelné, a zvyšuje závislost ekonomiky jednotlivých zemí na „monoprodukci“ a jejím vývozu, který je naopak spojen s kolísáním cen na mezinárodních trzích.

5.6

Evropa se na druhou stranu, přestože nadále zůstává hlavním hospodářským a obchodním partnerem Afriky, potýká s problémem vystupovat jednotně a vytvářet a uplatňovat skutečně soudržnou celkovou politiku, ať již se jedná o politiku rozvoje, obchodu, či zahraniční a bezpečnostní politiku. Na místě rovněž přetrvává mnoho překážek při koordinaci opatření různých členských států, výsledkem čehož je ztráta vlivu a účinnosti.

6.1

Vedle již zmiňovaných podmínek, které si EU ve svých vztazích s Afrikou klade, existují další aspekty, které dávají vyniknout rozdílům v přístupu Evropy a Číny a na něž různé africké vlády nepřestávají upozorňovat:

6.2

Současná mezinárodní hospodářská a finanční krize si žádá zahájení úvah o jejích možných dopadech na Afriku (22).

Dopady globální recese, snížení vývozu, preventivní ochranné uzavření mnohých trhů a pokles cen četných surovin vytvářejí znepokojující scénář, který by mohl vážně ohrozit nejen cíle dosažené v uplynulých deseti letech, jako např. snížení veřejného dluhu a schodku veřejných rozpočtů, hospodářská soutěž o investice a zvýšení investic do infrastruktur či konsolidace systémů daní, ale i úsilí o diverzifikaci výrobních struktur v jednotlivých státech.

6.3

Vzhledem ke krizi Čína nedávno stvrdila a také zintenzivnila své úsilí jak v oblasti pomoci a půjček, tak i v oblasti investic (23). EU se snaží dostát svým závazkům, nicméně některé členské státy v roce 2009 radikálně omezily zdroje a dvoustranné finanční závazky a v roce 2010 je zřejmě omezí rovněž, ne-li dokonce více. Avšak jak vyplynulo ze všech nedávných summitů, jsou naopak zapotřebí nové zdroje.

6.4

Ve vztazích mezi Evropou a Afrikou a Čínou a Afrikou získávají stále více na významu migrační toky, zejména pokud jde o migraci čínských občanů do afrických zemí, o níž se zatím ví jen málo. Zahájení úvah o způsobu a významu těchto toků a o jejich případných souvislostech by mohlo pomoci uvědomit si dopad, který mohou mít na rozvoj Afriky.

6.5

V neposlední řadě považuje EHSV za důležitou komplexní problematiku zapojení občanské společnosti, která je klíčová nejen pro Evropu (24), ale stala se nyní také významnou nedílnou součástí všech partnerských vztahů s Afrikou, především v důsledku dohody z Cotonou. Tento aspekt se v současnosti nezdá být důležitý ani ve vztazích mezi Čínou a Afrikou, ani ve dvoustranných vztazích mezi Čínou a jednotlivými zeměmi.

Široké a strukturované zapojení všech nestátních subjektů, konkrétně podniků, odborů a organizací zastupujících práva zemědělců, žen a spotřebitelů, lze uskutečnit ve čtyřech oblastech určených Komisí. Jejich úloha v africké společnosti, v hospodářském rozvoji a v politických vztazích, která je uznávána a posilována právě s ohledem na úspěch procesu zahájeného na základě dohod z Lomé a Cotonou, by však mohla ztratit na významu a být znovu marginalizována, pokud se dvoustranné nebo třístranné rozhovory budou odehrávat pouze na mezivládní úrovni, přestože se jedná o úlohu, která by měla být považována za absolutní přidanou hodnotu, kterou je třeba zhodnocovat a využívat.

6.6

EHSV s obavami konstatuje, že se sdělení ani slůvkem nezmiňuje ani o otázce a konkrétní možnosti zapojení sociálních partnerů nebo obecněji o zapojení nestátních subjektů do navrhovaného procesu.