30.4.2009

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 100/65

---

Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Strukturální a koncepční změny jako podmínka celosvětově konkurenceschopného evropského průmyslového modelu založeného na znalostech a výzkumu (Evropa: v čele nebo v pelotonu?)

2009/C 100/11

Dne 17. ledna 2008 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy k tématu

Strukturální a koncepční změny jako podmínka celosvětově konkurenceschopného evropského průmyslového modelu založeného na znalostech a výzkumu (Evropa: v čele nebo v pelotonu?)

Poradní komise pro průmyslové změny, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 10. září 2008. Zpravodajem byl pan TÓTH, spoluzpravodajem pan LEO.

Na 448. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 22. a 23. října 2008 (jednání dne 22. října), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 98 hlasy pro a 1 člen se zdržel hlasování.

1.   Závěry a doporučení

1.1   Změna klimatu, demografické změny, globalizace a nedostatek surovin a energie způsobí v Evropě dalekosáhlé hospodářské a společenské změny. Dopady na životní úroveň a konkurenceschopnost v Evropě závisí převážně na tom, zda se podaří přijmout včas správná opatření. Nutnost nalézt inovační odpovědi na nové výzvy plyne i z procesu dohánění, který byl v Evropě v mnoha oblastech úspěšně dokončen. Dosažení technologické hranice činí ze specifických inovací nejdůležitější faktor rozvoje, nicméně vyžaduje změny v těch oblastech, které byly dlouhou dobu považovány za faktory úspěchu (např. ve vzdělávání a odborné přípravě). Podpora soudržnosti ve Společenství je v tomto ohledu cílem se stejnou prioritou. Existující potřeba přizpůsobení bude pro evropský sociální model zatěžkávací zkouškou, jejíž výsledek rozhodne o kvalitě života dnešních i příštích generací. Sociální dialog a dialog občanské společnosti se všemi příslušnými zainteresovanými stranami bude hrát při zvládání těchto výzev důležitou, tvůrčí úlohu.

1.2   V každém případě je zapotřebí větší přizpůsobivost a rychlejší přizpůsobení, aby bylo možné čelit nadcházejícím výzvám a získat další potenciál pro rozvoj Evropy. Lisabonská strategie (1) stanovila cíle, které se s těmito vyhlídkami v zásadě shodují a jsou pro Evropu důležité. Zároveň však často nebyl jasný rozsah nezbytného přizpůsobení a převod úkolů do hospodářskopolitických strategií byl často příliš váhavý. Dopady tohoto postupu jsou známy a nyní je zapotřebí nového úsilí, aby bylo možné tyto cíle opět důrazně uskutečňovat. Proto se navrhuje trvalé navýšení prostředků na plnění Lisabonské strategie.

1.3   Zároveň je jasné, že nemůže existovat žádná „uniformní“ strategie a že aby mohl každý členský stát zajistit účinnou politiku, musí v některých oblastech politiky plnit evropské úkoly na základě jiného balíčku opatření, uzpůsobeného vnitrostátním podmínkám. Při tom je však třeba dbát na doplňkovost mezi opatřeními na evropské úrovni a opatřeními v příslušném členském státě. Stejné požadavky na doplňkovost přirozeně platí i pro opatření přijatá na evropské úrovni. V případě horizontálních oblastí politiky – tzn. témat, která spadají do pravomoci různých generálních ředitelství – musí být určitá strategie prováděna i harmonizovaným způsobem. Doplňkovost v obou případech vyplývá z jasné spolupráce a koordinace politických strategií a opatření, které jsou společně připravovány a prováděny.

1.4   V současné době se často slibuje spolupráce a koordinace, ve skutečnosti k ní však dochází jen ve velmi omezené míře. Zde musí dojít ke změně, aby bylo možné maximalizovat pozitivní účinek, který z koordinovaného provádění vyplývá (2). I na úrovni členských států lze intenzivnější spoluprací při přípravě a provádění opatření zvýšit účinnost. V zájmu podpory tohoto procesu by část dodatečných prostředků měla být výslovně určena na rozvoj programů spolupráce mezi evropskou úrovní a členskými státy. Přístup k těmto prostředkům by měl být možný jen tehdy, když budou stanovena opatření, která budou jasně vzájemně sladěna a budou sloužit k dosažení společných cílů.

1.5   Evropa stojí před výzvou zejména z toho důvodu, že si několik málo členských států připravilo cestu k činnosti na špičkové úrovni. Nemalému počtu členských států se přechod z fáze dohánění k výrobě na technologické hranici dosud nezdařil. V souvislosti s přechodem na znalostní ekonomiku roste poptávka po více kvalifikované pracovní síle. Aby bylo možné na tuto situaci reagovat, jsou zapotřebí střednědobé a dlouhodobé prognózy potřebné úrovně kvalifikace pracovních sil, které jsou základem nezbytné restrukturalizace v oblasti vzdělávání a odborné přípravy.

1.6   K řešení nadcházejících problémů a ke zlepšení hospodářské výkonnosti jsou nutné struktury ve vědě a výzkumu, které přinesou špičkové výkony. I zde je zapotřebí trvalého úsilí, aby se dále rozvíjely výsledky výzkumu a oblast vzdělávání a úroveň se celkově přiblížila mezinárodní špičce. Na evropské úrovni bylo po oživení Lisabonské strategie připraveno několik možností, aby bylo možné vydat se na tuto cestu. Evropská rada pro výzkum a Evropský technologický institut tento proces změn urychlí. Investice do těchto struktur je v budoucnosti třeba dále rozvíjet, mají-li být členské státy motivovány k doplňkovým strategiím. Mimoto je rovněž důležité dále povzbuzovat úzkou spolupráci mezi podniky a akademickým světem, univerzitami a výzkumnými středisky a podporovat infrastrukturu podpůrných služeb, jako jsou např. vědecké, inovační, technologické a průmyslové parky.

1.7   Kromě investic do pracovní síly a vědeckých systémů potřebuje výzkum v členských státech výrazně vyšší podporu prostřednictvím rizikových inovačních projektů, lepší ochranu majetkových práv (například evropský patent a opatření proti produktovému pirátství), regulaci na trzích výrobků a práce podporující inovace, financování odpovídající riziku, opatření na stimulaci poptávky po inovacích (např. vnitřní trh, veřejné zakázky, hlavní trhy), větší mobilitu na všech úrovních a odpovídající politiku hospodářské soutěže a makropolitiku. Výsledkem úspěšného uplatňování těchto politických přístupů jsou výrazně větší inovační snahy a tím i vyšší výdaje na výzkum a vývoj.

1.8   Koneckonců jde o vytvoření systému, který bude flexibilně a rychle reagovat na budoucí výzvy. Za tímto přístupem stojí přesvědčení, že budoucí náklady současné nečinnosti budou podstatně vyšší, než náklady na opatření, která se přijmou nyní. To sice platí ve velké míře pro opatření v oblasti životního prostředí, ale ne výlučně. Evropa měla v tomto ohledu v minulých letech vůdčí úlohu, kterou by měla prostřednictvím důsledného provádění započaté strategie upevnit. Zajistí to průmyslové (first-mover-advantage), společenské a ekologické dividendy, které mohou vzniknout z opatření na ochranu životního prostředí prostřednictvím harmonizované regulace životního prostředí, normalizace, podpory inovací v oblasti environmentálních technologií a podpory sociálních inovací.

1.9   Má-li být takováto strategie zaměřená na budoucnost úspěšná, musí být však přijímána i obyvatelstvem. Pokud není potřeba změn jasná a užitek není zřejmý nebo je rozdělen nerovnoměrně, pak bude i ochota společenského a individuálního přizpůsobení velmi nízká. Pro formování a komunikaci jsou nezbytně nutné instituce občanské společnosti. Předpokladem souhlasu je samozřejmě možnost ovlivňovat podobu strategií a opatření. Je-li široká účast a diskuse již součástí přípravné fáze, roste pravděpodobnost, že společný projekt vznikne. Ačkoliv je již na diskuse o pokračování Lisabonské strategie skoro příliš pozdě, mělo by se přesto usilovat o zapojení širokých vrstev zainteresované veřejnosti.

2.   Výchozí situace

2.1   Hospodářská výkonnost Evropy se v uplynulých 50 letech stále zvyšovala, čímž se zmírnilo zpoždění z 19. století a první poloviny 20. století (3). Evropa mezitím téměř dohonila USA v produktivitě práce za hodinu, přestože výkon na 1 člověka stagnuje na úrovni 70 % výkonu v USA (viz Gordon 2007). Proces dohánění byl však v roce 1995 neočekávaně přerušen a následovala fáze, kdy USA rostly rychleji než Evropa. Za hlavní důvod zrychlení hospodářské výkonnosti USA je považována rychlejší integrace nových technologií – v tomto případě informačních a komunikačních technologií. USA v tomto ohledu reagovaly na vývoj i na šíření těchto technologií rychleji než většina evropských zemí.

2.2   Různá rychlost vývoje a integrace nových technologií však není pro informační a komunikační technologie typická, nýbrž je důsledkem zavedeného systému hospodářské politiky. USA, jakožto špička v mnoha nových technologiích, staví na jasně tržním systému se světově vyhlášenými univerzitami a výzkumnými zařízeními, vysoce kvalifikovanými pracovními silami ze všech koutů světa, vysokou ochotou riskovat, rychlým růstem nově založených podniků a homogenním vnitřním trhem.

2.3   Evropské země naopak vybudovaly takové struktury a přijaly taková hospodářskopolitická opatření, která podporují proces dohánění a umožňují rychlé přejímání technologií. Vysoká míra investic byla a je jasnou známkou tohoto přístupu, stejně jako více odborně zaměřené systémy vzdělávání, tendenčně protirizikově zaměřené struktury financování inovací, nízké investice do vysokoškolského vzdělání a často příliš málo rozhodný rozvoj produktů a technologií.

2.4   Slabý evropský růst (viz například Breuss, 2008) posledních let naznačuje, že v mnoha oblastech je růstový potenciál strategie dohánění z velké části vyčerpán. Přechod od strategie dohánění k postavení v čele však vyžaduje podstatně větší změny, které jsou v Evropě teprve v počátcích a často jsou prováděny jen polovičatě. S přibližováním se technologickým hranicím se hlavním zdrojem růstu stávají specifické a radikální (ve smyslu novinek na trhu) inovace. V zájmu podpory tohoto trendu musejí být reorganizovány oblasti (např. vzdělávání a odborná příprava, regulace produktů a trhů práce, makroekonomické řízení), které byly v minulosti označeny za faktory úspěšnosti procesu dohánění. Potřeba změn v Evropě však vyplývá I ze stávajících výzev, k nimž patří změna klimatu, globalizace, demografický vývoj a nedostatek surovin a energie. Musí být tedy vytvořeny struktury, které budou umět rychle reagovat na nové výzvy a poskytnou sociálně přijatelná, ekologická a konkurenceschopná řešení.

2.5   Koneckonců jde o vytvoření systému, který bude flexibilně a rychle reagovat na budoucí výzvy. Za tímto přístupem stojí přesvědčení, že budoucí náklady současné nečinnosti budou podstatně vyšší, než náklady na opatření, která se přijmou nyní. To sice platí ve velké míře pro opatření v oblasti životního prostředí, ale ne výlučně. Evropa měla v tomto ohledu v minulých letech vůdčí úlohu, kterou by měla prostřednictvím důsledného provádění započaté strategie upevnit. Zajistí to průmyslové (first-mover-advantage), společenské a ekologické dividendy, které mohou vzniknout z opatření na ochranu životního prostředí prostřednictvím harmonizované regulace životního prostředí, normalizace, podpory inovací v oblasti environmentálních technologií a podpory sociálních inovací.

2.6   Následující výklad se zaměřuje na ty části Lisabonské strategie, které se týkají inovací. Jsou v něm objasňovány možnosti, jak lze účinně tvořit politiku v nestejnorodém evropském prostředí.

3.   Lisabonská strategie – odpověď Evropy na slabý růst 90. let

3.1   Odpovědí Evropy na rostoucí skluz vůči USA v souvislosti s produktivitou a hospodářským růstem byla Lisabonská strategie, která po novém zaměření z roku 2005 usiluje mezi jiným o zvýšení výdajů na výzkum a vývoj na 3 % HDP a míry zaměstnanosti osob v produktivním věku na 70 %.

3.2   Žádoucí zvýšení výdajů na výzkum a vývoj se opírá o četné ekonomické studie, které ukazují jednoznačně pozitivní souvislost mezi hospodářským rozvojem a výdaji na výzkum a vývoj. Při formulování cílů se příliš málo přihlíželo ke skutečnosti, že výše výdajů na výzkum a vývoj závisí především na odvětvové struktuře a lze ji posoudit pouze v souvislosti se skladbou odvětví. Novější výzkumné práce (Leo – Reinstaller – Unterlass, 2007, Pottelsberghe, 2008) ukazují, že výdaje většiny „starých“ členských států na výzkum a vývoj se pohybují na úrovni, která by se na základě jejich odvětvové struktury dala očekávat, zatímco výdaje většiny „nových“ členských států jsou pod touto úrovní (tzn. pod úhlem 45°, viz obrázek 1). Švédsko a Finsko (a také USA) vydávají na výzkum a vývoj podstatně víc, než by se na základě jejich odvětvové struktury dalo očekávat. To je způsobeno jednak tím, že tyto země pracují v některých odvětvích na technologické hranici a při své činnosti kladou větší důraz na inovace než jejich konkurenti a že – v případě USA – vyrábějí pro velký vnitřní trh. Vyšší výdaje na výzkum a vývoj však mohou být také podnícené vysokými školami, které provádějí intenzivní výzkum (k tomu viz Pottelsberghe, 2008).

Obrázek 1: výdaje na výzkum a vývoj podle struktury

3.3   Pokud jsou tedy výdaje evropských podniků na výzkum a vývoj (přinejmenším ve starých členských státech) z větší části v souladu s odvětvovou strukturou, neexistují žádné pádné důvody pro výrazné změny ve výdajích na výzkum a vývoj, neboť tyto výdaje způsobují klesající marginální výnosy a musí být rovněž považovány za nákladový faktor. Vyšší investice do výzkumu a vývoje jsou účelné v případě, když se usiluje o dosažení technologické hranice nebo když vyplývají ze změny struktury (4) směrem k odvětví provádějícímu intenzivní výzkum (5). Má-li Evropa zůstat konkurenceschopná a má-li být zajištěn „evropský model“, jsou obě změny nezbytné.

3.4   Tento proces se však nerozběhne díky pouhému navýšení prostředků na výzkum a vývoj, ale naopak díky větší podpoře rizikových inovačních strategií, díky investicím do výzkumných infrastruktur a zdokonalování systému vzdělávání a odborné přípravy. Dalšími nezbytnými změnami je vytvoření tržního prostředí příznivého pro inovace a větší mobilita na všech úrovních (k tomu viz Aho et al., 2006). Doplňkové zásahy v rámci regulace trhů práce a finančního systému a v rámci politiky hospodářské soutěže a makropolitiky jsou taktéž nutné. Výsledkem úspěšného uplatňování těchto politických přístupů jsou výrazně větší inovační snahy a tím i vyšší výdaje na výzkum a vývoj.

3.5   Přesun těžiště hospodářské politiky z výzkumu a vývoje k inovacím snižuje i implicitní upřednostňování technologicky vyspělých oblastí, které vyplývá ze snahy o zvyšování výdajů na výzkum a vývoj. Upřednostňují se tak odvětví, která jsou sice technologicky vyspělá z hlediska technologických aplikací, nicméně nijak zvlášť neinvestují do výzkumu a vývoje, neboť své inovace zakládají na uplatňování inteligentních technologií a lidské tvořivosti. Dochází například ke vzniku četných technologicky náročných inovací v oblasti tvůrčích odvětví, ocelářského průmyslu či textilního a oděvního průmyslu bez vlastních výdajů na výzkum a vývoj nebo s výdaji jen velmi nízkými. Také se ukázalo, že téměř ve všech odvětvích existuje potenciál pro rychle rostoucí malé a střední podniky - takzvané gazely (k tomu viz Hölzl – Friesenbichler, 2008), což svědčí o tom, že inovace by měly být široce podporovány. Zaměření na odvětví s vyspělými technologiemi (což zaručuje jejich vysoký význam i v budoucnosti) je založeno na vysokém růstu poptávky. Jestliže se prostřednictvím úsilí v oblasti výzkumu a vývoje podaří vyvolat inovace, pak budou výsledky – vzhledem k hospodářskému růstu a růstu zaměstnanosti – z důvodu prudkého růstu poptávky mnohem vyšší (Falk – Unterlass, 2006).

3.6   Nové a staré výzvy vyžadují špičkové výkony ve výzkumu i v jeho uplatňování. Pouze díky špičkovým výkonům v základním i aplikovaném výzkumu může Evropa zůstat vůči globálním výzvám konkurenceschopná. Hlavní překážky uskutečňování této strategie jsou již nyní zřejmé v oblasti lidského kapitálu a v budoucnosti budou ještě větší. Více a lépe vzdělané pracovní síly se středoškolským a vysokoškolským vzděláním jsou předpokladem strukturálních změn a dosažení technologické hranice. Dosavadní nedostatky lze dohnat až po dlouhé době a na jejich odstraňování často stále ještě není vyvíjen potřebný tlak. Zároveň se ve vzdělávacích strukturách musí dbát na to, aby se nabídka studijních míst řídila poptávkou (6) a aby se nepřetržitému vzdělávání pracovních sil (zásada celoživotního učení) dostávalo stejné pozornosti, a pracovníci tak byli ve všech fázích pracovního procesu produktivní a zaměstnatelní.

3.7   Nové znění Lisabonské strategie způsobilo na evropské úrovni rozhodující změny, které by mohly urychlit strukturální posun směrem k hospodářským strukturám s intenzivní výzkumnou činností a špičkovými výkony: k nim patří například opatření na lepší dostupnost rizikového kapitálu a zvýšení mobility výzkumných pracovníků, Evropský technologický institut (ETI), Evropská rada pro výzkum a iniciativa na hlavních trzích. Kromě toho je třeba navýšit prostředky na rámcové programy a rozšířit hlavní projekty na evropské úrovni.

4.   Evropa: účinná politika navzdory rozmanitosti?

4.1   Přestože je evropská vize cíle z větší části jasná a všichni s ní souhlasí, vyvstává otázka, zda je Evropa vzhledem ke své rozmanitosti vůbec schopna činit politická rozhodnutí. Evropská rozmanitost se projevuje v neposlední řadě v rozdílné výkonnosti členských států, různorodých úspěších, na poli technologií (např. standard GSM versus využívání IKT) a ve velkých rozdílech na odvětvové úrovni – uvnitř jednotlivých sektorů i mezi nimi (k tomu viz Falk, 2007, Leo – Reinstaller – Unterlass, 2007, a příloha 3).

4.2   Tato rozmanitost je velkou výzvou pro hospodářskou politiku, jelikož hospodářskopolitická opatření přinášejí v závislosti na úrovni hospodářského rozvoje různý užitek. Úspěšné země explicitně či implicitně přizpůsobují své strategie hospodářské politiky úrovni hospodářského rozvoje, a proto se snaží proces dohánění buď podpořit nebo ho zaměřit na výrobu na technologické hranici. Racionálnost tohoto přizpůsobení hospodářské politiky úrovni rozvoje byla doložena řadou vědeckých prací. Ukazuje se při tom, že stejná politická opatření přinášejí různé výsledky, podle úrovně rozvoje jednotlivých zemí. Opatření, které v jedné zemi, jejíž produkce je na technologické hranici, přináší vysoké výsledky, má v rozvíjejících se zemích nižší či dokonce negativní dopady na hospodářský rozvoj.

4.3   Toto tvrzení lze dobře ukázat na příkladu vzdělávacího systému (7). Mají-li být maximalizovány přínosy investic do vzdělávacího systému, musí se dbát na úroveň rozvoje různých řetězců účinnosti: terciární vzdělání je o to důležitější, čím blíže se země nachází technologické hranici. Odborně zaměřené vzdělávací systémy naopak spíše podporují proces dohánění. Aghion et al. (2005) odhadují, že nárůst výdajů na vysokoškolské vzdělávání o 1 000 USD na osobu v zemi na technologické hranici zvýší roční míru růstu asi o 0,27 procentního bodu, zatímco v zemi za technologickou hranicí způsobí tato investice zvýšení míry růstu přibližně o 0,10 procentního bodu. Osoby s vysokoškolským vzděláním mohou být v zemích poblíž technologické hranice využívány s vyšším přínosem, neboť se usiluje o radikálnější inovace, které lze uskutečnit pouze za využití vědeckého výzkumu.

4.4   Vyšší ukončené vzdělání zde vede k větší flexibilitě při volbě technologie. Zhruba 60 % rozdílu v růstu mezi evropskými zeměmi a USA je způsobeno silným zaměřením evropských vzdělávacích systémů na odbornou přípravu resp. střední vzdělání (Krueger – Kumar, 2004). Znalostní společnosti potřebují všeobecné hlavní kvalifikace a vyšší vzdělání, které podpoří přizpůsobení nových technologií a vznik nových sektorů s novými podniky. Historická – a pro proces dohánění správná – fixace Evropy na střední vzdělání se tak dosažením technologické hranice stává překážkou růstu.

4.5   Evropská unie je při formulování a provádění hospodářské politiky přirozeně konfrontována s nestejnorodým sdružením států. Při velké nestejnorodosti jsou prováděcí pravomoci obvykle delegovány na úroveň členských států, které musí nalézt řešení uzpůsobené místním podmínkám (8). Zásadní však je, že společné politické linie musí být mezi různými úrovněmi navzájem sladěny a koordinovaně uskutečňovány, aby zvolená strategie dosáhla svého plného účinku. Toto tvrzení dokládá i vzájemná závislost v rámci Evropské unie. Z pokroku členských států mají prospěch i jiní a to, že se někdo „veze zdarma“, by se mělo považovat za nepřijatelné jednání.

4.6   Je jasné, že nemůže existovat žádná „uniformní“ strategie, ale že úspěch může mít jen balíček opatření uzpůsobený příslušné zemi. Důležitý je ale i poznatek, že dosažením technologické hranice se musí změnit i hospodářskopolitické struktury a strategie, neboť současný - a často po celá desetiletí vyvíjený – soubor nástrojů nemá žádný nebo jen mizivý účinek na zvyšování růstu, čímž se stává přinejmenším z části neúčinným. To samé (ale naopak) platí pro země ve fázi dohánění. Pokud se v nich uplatní stejné strategie jako v zemích na technologické hranici, je to také neúčinné řešení. Každá evropská strategie tedy musí poskytovat odpověď na to, jak

—	zvýšit jednak soudržnost, jednak špičkový výkon, a zohlednit tak úroveň hospodářského rozvoje;

—	formulovat cíle a opatření, které budou vyhovovat horizontálnímu charakteru mnoha oblastí politiky (např. životní prostředí, inovace) a navzdory potřebě koordinace shora je bude možné účinně prosazovat;

—	logicky správně rozdělit působnost mezi evropskou úroveň a členské státy;

—	učinit přijatá opatření závaznými a trestat odchýlení.

4.7   Struktury a mechanismy takové politiky jsou v Evropě z větší části k dispozici a musí být „pouze“ využívány v odpovídající formě a s vhodnými obsahy. I u naposledy uvedeného typu opatření jsou známy zásadní limity a již dlouho se o nich diskutuje. Chybí však politická průbojnost k zanechání stop v reálném hospodářství a v evropských společnostech.

5.   Použitá literatura:

Acemoglu, D. Aghion, P., Zilibotti, F, Appropriate Institutions for Economic Growth, 2006

Aghion, P., A Primer on Innovation and Growth, Bruegel Policy Brief 02, 2006

Aghion, P., Bloom, N., Blundell, R., Griffith, R., Howitt, P., Competition and Innovation: An Inverted-U Relationship, Quarterly Journal of Economics, Vol. 120, No. 2, pp. 701-728, 2005

Aghion, P., Blundell, R., Griffith, R., Howitt, P., Prantl, S., The Effects of Entry on Incumbent Innovation and Productivity, NBER Working Paper 12027, 2006

Aghion, P., Boustan, L., Hoxby, C., Vandenbussche, J., Exploiting States’ Mistakes to Identify the Causal Impact of Higher Education on Growth, Working Paper, Harvard University, 2005

Aghion, P., Fally, T., Scarpetta, S., Credit Constraints as a Barrier to the Entry and Post-Entry Growth of Firms: Lessons from Firm-Level Cross Country Panel Data, 2006

Aghion, P., Marinescu, I., Cyclical Budgetary policy and Economic Growth: What Do We Learn from OECD Panel Data?, 2006

Aho, E., (Chairman), Cornu, J., Georghiou, L., Subirá, A., Ein innovatives Europa schaffen, Bericht der unabhängigen Sachverständigengruppe für FuE und Innovation, eingesetzt im Anschluss an das Gipfeltreffen in Hampton Court, 2006

Breuss, F., Die Zukunft Europas, in: BMWA, Das österreichische Außenhandelsleitbild – Globalisierung gestalten – Erfolg durch Offenheit und Innovation, Wien, 2008

Cedefop, Future skill needs in Europe, Medium-term forecast, 2008

De la Fuente, A., Das Humankapital in der Wissensbasierten globalen Wirtschaft, Teil II: Bewertung auf der Länderebene, Abschlussbericht für die EU-Kommission Beschäftigung und Soziales, 2003

Falk, M. Sectoral Innovation Performance, Evidenc from CIS 3 micro-aggregated data, Europe Innova, 2007, http://www.europe-innova.org

Falk, M., Unterlass, F., Determinanten des Wirtschaftswachstums im OECD-Raum, Teilstudie 1, WIFO-Weißbuch, 2006

Falk, R. Hölzl, W., Leo, H., On the Roles and Rationales of European STI Policies, WIFO Working Paper, 299/2007

Falk, R., Leo, H., „What Can Be Achieved By Special R&D Funds When There is No Special Leaning Towards R&D Intensive Industries?“, WIFO Working Papers, 2006, (273)

Gerschenkron, A., „Economic Backwardness in Historical Perspective“, Harvard University Press, 1962

Giddens, A., Liddle, R., Diamond, P. (eds.), Global Europe, Social Europe, Polity Press, Cambridge, United Kingdom, 2006

Gordon, R. J., Issues in the Comparison of Welfare Between Europe and the United States, Paper presented to Bureau of European Policy Advisers, „Change, Innovation and Distribution“ Brussels, 4 December 2007

Griffith, R., Redding, S., Van Reenen, J., Mapping the Two Faces of R&D: Productivity Growth in a Panel of OECD Industries, The Review of Economics and Statistics, 86 (4): 883 – 895, 2004

Hollanders, H., Innovation Modes: Evidence at the Sector Level, Europe-Innova, Innovation Watch, 2007, http://www.europe-innova.org

Hölzl, W., Friesenbichler, K. Final Sector Report Gazelles, Sectoral Innovation Watch, Europe Innova, 2008, www.europe-innova.org

Kommission der Europäischen Gemeinschaften (KEG), Umsetzung des Lissabon-Programms der Gemeinschaft: Ein politischer Rahmen zur Stärkung des Verarbeitenden Gewerbes in der EU – Auf dem Weg zu einem stärker integrierten Konzept für die Industriepolitik, KOM(2005) 474 endgültig, Brüssel, 5.10.2005

Krueger, D., Kumar, K., US-Europe Differences in Technology-Driven Growth: Quantifying the Role of Education, Journal of Monetary Economics, 2004

Leo, H., Reinstaller, A., Unterlass, F., Motivating sectoral analysis of innovation Performance, Europe Innova, 2007, http://www.europe-innova.org

Nicoletti, G., Scarpetta, S., Regulation, Productivity and Growth: OECD Evidence, Economic Policy, 18:36 9, 2003

OECD, Education at a Glance, OECD, 2006

Peneder, M., Entrepreneurship and technological innovation, An integrated taxonomy of firms and sectors, Europe Innova, Wifo, 2007, http://www.europe-innova.org

Sapir, A. et al. „An Agenda for a Growing Europe“. Oxford University Press, 2004

Vandenbussche, J., Aghion, P., Meghir, C., Growth, Distance to Frontier and Composition of Human Capital, Journal of Economic Growth, Vol. 11, No. 2, pp 97-127, 2006

---

(1)  Lisabonská strategie přirozeně zahrnuje daleko širší spektrum otázek, než se zde uvádí. Podrobnější informace jsou k dispozici na internetové stránce http://ec.europa.eu/growthandjobs/index_en.htm

(2)  Díky koordinaci politiky se stimuluje produkce veřejných statků (například informací a znalostí, ochrany životního prostředí a klimatu) a vytváření pozitivních externích účinků. Vzrůstajícími hospodářskými vazbami v Evropě vznikají externality a jen díky koordinaci politik lze zvyšovat pozitivní a snižovat negativní externality.

(3)  EU si celkově úspěšně udržela vedoucí postavení v celosvětovém obchodě, a to jak v odvětví zboží, tak služeb. Evropské hospodářství má vedoucí postavení na trhu v řadě průmyslových odvětví s technologiemi střední úrovně a u kapitálově náročného zboží. Obavy vzbuzuje rostoucí obchodní deficit s Asií a ve srovnání s USA relativně slabý výkon EU v oblasti IKT (viz CCMI/043).

(4)  Ke strukturální změně dochází na základě zakládání nových podniků, diverzifikace existujících podniků nebo usazení nových podniků.

(5)  Na tomto místě se záměrně hovoří o „odvětvích provádějících intenzivní výzkum“, neboť dělení na odvětví se špičkovými, průměrnými nebo jednoduchými technologiemi na základě výdajů na výzkum a vývoj podceňuje využívání technologií v mnoha hospodářských odvětvích. Přidá-li se k tomu i integrace jinde vyvinutých technologií do produktů a chodu výroby, pak by často i odvětví, která by se v klasickém dělení řadila mezi odvětví s jednoduchými technologiemi, byla přiřazena k odvětvím s průměrnými nebo špičkovými technologiemi (k tomu viz Peneder, 2007).

(6)  Podle odhadů CEDEFOP by celková zaměstnanost v Evropě mezi lety 2006 až 2015 měla vzrůst o více než 13 milionů pracovních míst. To zahrnuje zvýšení o téměř 12,5 milionů pracovních míst s nejvyšší úrovní kvalifikace (zhruba úrovně ISCED 5 a 6 ) a téměř 9,5 milionů pracovních míst se střední úrovní kvalifikace (úrovně ISCED 3 a 4). Na druhé straně má dojít ke zrušení více než 8,5 milionů pracovních míst pro osoby s žádnou nebo jen velmi nízkou formální kvalifikací (úrovně ESCED 0 až 2). Pramen: Cedefop, Future skill needs in EuropeMedium-term forecast, 2008.

(7)  V zásadě lze konstatovat, že investice do lidského kapitálu přinášejí velmi vysoké výsledky. Prodlouží-li se průměrná školní docházka o 1 rok, dlouhodobě vzroste potenciální výstup ekonomiky o 6 % (De la Fuengte, 2003).

(8)  Přestože by se toto „rozdělení pravomocí“ mělo v průběhu času neustále přezkoumávat, překročil by tento výklad rámec stanoviska (k tomu viz Falk – Hölzl – Leo, 2007).

---