3.2.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 28/1

1.1

V souladu s haagským programem (2001) Komise předkládá Zelenou knihu, jež se týká závětí a dědictví v mezinárodním měřítku a jež zpracovává celou problematiku souhrnně:

1.2

Pro oprávněné osoby skýtá nadnárodní dědictví řadu obtíží a zvláštních překážek, neboť naráží na odlišnosti v otázkách hmotného práva, procedurálních předpisů a pravidel pro kolizi právních norem platných v jednotlivých členských státech.

1.3

Zelená kniha proto navrhuje uvažovat na úrovni Unie o případném přijetí nařízení hmotného práva, nařízení ohledně právní příslušnosti a o uznávání nejen právních rozhodnutí, ale také správních aktů a rozhodnutí, jež se týkají závětí a dědictví, a to včetně případů, kdy je do dědického řízení zapojena ještě třetí země.

2.1

Na mezinárodní úrovni se toto téma stalo předmětem tří úmluv z Haagu o dědictví a závětích a jedné úmluvy týkající se trustů:

2.2

Úmluva (UNIDROIT) o formě mezinárodní závěti byla uzavřena ve Washingtonu dne 26. října 1973 a vstoupila v platnost 9. února 1978. Podílely se na ní tyto členské státy: Belgie, Kypr, (Československo), Francie, (Svatý stolec), Itálie, Spojené království, Slovinsko a několik třetích zemí, mezi nimiž Spojené státy a Ruská federace. Tato úmluva zavádí mezinárodní evidenční systém a jednotný evidenční formulář.

2.2.1

Členskými zeměmi zapojenými do Basilejské úmluvy z roku 1972 o zavedení evidenčního systému závětí, jež byla uzavřena pod záštitou Evropské rady a k níž mohou přistoupit třetí země, jsou Belgie, Kypr, Španělsko, Estonsko, Francie, Itálie, Litva, Lucembursko, Nizozemsko a Portugalsko.

2.3

Haagské úmluvy se týkají právní příslušnosti a rozhodného práva, úmluvy UNIDROIT se týkají hmotného práva pro případy, do nichž je zahrnuta nadnárodní složka. Pouze k mezinárodním ustanovením o formě závětí a jejich zápisu do mezinárodního rejstříku přistoupil dostatečně výrazný počet zemí či tato ustanovení jimi byla ratifikována.

2.4

Předmětem stanoviska je specifický způsob předání vlastnického práva (základního lidského práva) z důvodu úmrtí. Legislativní opatření Společenství by pro otázky právní příslušnosti, rozhodného práva a vzájemného uznávání dědického řízení s mezinárodním prvkem mělo mít formu nařízení.

2.5

Vzhledem k tomu, že se jedná o komplexní záležitost, cíle a návrhy Komise jsou ambiciózní, ale relevantní a nezbytně nutné pro vnitřní trh, který zahrnuje mnoho soukromých osob. Aby se posílila účinnost nařízení a vyloučilo, že by si zákonná ustanovení či nesouhlasná rozhodnutí mezi jednotlivými státy jakkoli protiřečila, bylo by třeba zpracovat co největší počet možných otázek v rámci pravidel pro kolizi právních norem a vždy je podřídit – funkčně i ve své podstatě – otázce dědického řízení (snažit se například vyloučit body, jež v podstatě spadají do právního režimu věcných práv).

2.6

O důležitosti právní normy Společenství z ekonomického hlediska není pochyb, především pokud jde o předávání malých a středních podniků v Evropě, aby se tím zajistila jejich kontinuita po úmrtí podnikatele, neboť se jedná o otázku, která je rovněž důležitá pro zaměstnanost a hospodářskou soutěž v Evropě.

2.7

V některých zemích, kde se zakazují dohody o budoucích dědicích či o vyčlenění části pozůstalosti na soukromé účely, by se mělo uvažovat o změně takových právních norem a podpoře těchto změn na úrovni Společenství v zájmu lepší harmonizace hmotného práva a také proto, aby byla zajištěna kontinuita firem či zemědělských podniků, jímž by jinak dělbou mezi vícero dědiců hrozil zánik.

2.8

Z důvodu velkých rozdílů mezi současnými právními řády jednotlivých zemí – navzdory jistým pokrokům v nedávné době – a vzhledem k nízkému počtu ratifikací patřičných mezinárodních úmluv Výbor sdílí názor Komise, že v současné době není možné vytvořit jednotné hmotné právo, které by platilo ve všech zemích Unie pro mezinárodní dědictví a závěti; navržené okruhy pro práci a priority mu vyhovují, neboť pokrok v těchto oblastech by vyřešil mnoho praktických potíží, kterým čelí ti, jichž se dotýkají: oprávněné osoby, notáři, správní úřady, soudci a právničtí odborníci.

2.8.1

Lze prozkoumat i jiné cesty s přihlédnutím k mezinárodnímu právu, jež by členské státy mohly být vyzvány vzít do úvahy vzhledem k možné ratifikaci některých dohod či vzhledem k možnému přistoupení k nim (formy závětí, rozhodné právo, mezinárodní závěť, vnitrostátní a mezinárodní evidence).

2.8.2

Právo týkající se dědictví a závětí se v zemích s římsko-germánskou právní tradicí dlouho řídilo koncepcí dědictví, která je z mnoha úhlů pohledu zastaralá. Dědictví „de cujus“ mělo představovat určitý typ následnictví po zemřelé osobě v podobě osob jejích dědiců; vývoj dědického práva směřuje čím dál tím více k uzavírání smluv; po Německu nebo Švýcarsku nyní probíhá reforma dědického práva ve Francii, což umožní, aby vůle osoby „de cujus“ i vůle jejích dědiců hrála mnohem důležitější roli při vypořádání dědictví, a to včetně možnosti lépe zabezpečit kontinuitu podniků.

2.8.3

Proti velmi svobodným režimům, které umožňují zůstaviteli vydědit bez odůvodnění některé z jeho dědiců, jsou čím dál častěji vznášeny námitky, o čemž svědčí výrazný nárůst sporných věcí.

2.8.4

Bez toho, že by se odstranily některé historické a sociologické zvláštnosti různých právních systémů, je možné uvažovat pouze dlouhodobě o větší harmonizaci nebo o tom, že by v Evropě alespoň k jakémusi sbližování, jež by mohlo být urychleno vytvořením evropské závěti a dostatečně otevřeného a liberálního nástroje o rozhodném právu, mohlo dojít, čímž by se usnadnilo vypořádávání dědictví a dědictví s mezinárodním prvkem. Taktéž by se mohla prozkoumat úvaha o komunitárních opatřeních hmotného práva v souvislosti s přijetím „professio juris“  (1) jakožto alternativy k jednomu či vícero národním rozhodným právům.

2.9

Výbor zdůrazňuje, že nařízení Rady ze dne 27. listopadu 2003 č. 2201/2003/ES o právní příslušnosti, uznávání a vykonávání rozhodnutí týkajících se manželství a rodičovské odpovědnosti, kterým se ruší nařízení č. 1347/2000/ES, je zdrojem inspirace, zejména články 21(3) a 46 nařízení č. 2201(2003) představují vhodné zdroje, a přinejmenším se stávají precedentem v oblasti rodinného práva pro stanovení obsahu některých zamýšlených legislativních opatření (2).

2.10

Výbor tedy Zelenou knihu vítá a považuje vznesené otázky za zásadní a naléhavé. Pokusí se na ně přinést odpovědi, přičemž bude vycházet ze zájmů a potřeb evropských občanů a brát zřetel na jejich rostoucí pohyb a také výrazné migrační toky, k nimž došlo již v minulosti.

2.11

Bylo by vhodné začít otázkami týkajícími se formy závětí, mezinárodní soudní příslušnosti a řešení kolizí právních norem ohledně rozhodného práva, dále otázkami evidence závětí a také vzájemného uznávání rozhodnutí právních institucí a jiných pravomocných úřadů, a zabývat se okrajově i věcmi, k nimž v evropském a mezinárodním právu existuje precedens.

2.12

Výbor se domnívá, že sjednocující soubor předpisů (jednotný zákon o dědickém řízení a jednotné pojímání dědičné pozůstalosti) je náležitější než různorodost dědického práva; nicméně z praktických důvodů by tato zásada měla v některých případech umožňovat výjimky, zejména pokud jde o budovy nebo o některé druhy soukromého movitého majetku (lodě, letadla, obchodní prostory atd.) nacházející se v zahraničí.

2.13

Některé otázky, jako například dědické dohody nebo trusty, zůstávají v kompetenci jednotlivých států (3); ovšem ty, které se týkají uznávání bez exequatur ve věcech dědického práva, zbytkové pravomoci, uznávání mimosoudních rozhodnutí a listin vydaných státními či nestátními úřady nebo zápisu do národních pozemkových knih na základě evropského osvědčení o dědictví, musí být součástí zamýšlených evropských právních předpisů.

3.1

Nařízení podobné tomu, jaké je uvedeno výše – č. 2201(2003) –, ovšem vztahující se na věci dědictví, by k vyřešení problémů spojených s dědictvím na mezinárodní úrovni nestačilo. Ve skutečnosti je většina dědictví bezesporná, a je třeba vyřešit rovněž problémy, jež postrádají jakékoli věci sporné; zásah soudce je navíc někdy v některých zemích nezbytný, nebo alespoň v některých otázkách, kdy se bez toho považuje případ za sporný.

3.2

Pokud má ovšem komunitární nástroj vyřešit výše uvedené problémy týkající se určení příslušného soudu a uznávání soudních rozhodnutí, je třeba pro něj rovněž počítat s možnostmi stanovit:

3.3

Výbor podporuje haagský program Společenství, co se týče vytvoření „evropského osvědčení dědice“ a vytvoření evidenčního systému závětí. Členské státy by měly určit úřad pro vydávání takového osvědčení a zajistit vytvoření ústředního archivu závětí, pokud ještě neexistuje; měl by vzniknout ústřední rejstřík Společenství (nebo evropský, ve smyslu Rady Evropy, pokud členské státy, které tak ještě neučinily, byly vyzvány k ratifikaci Basilejské úmluvy) a soudci, notáři a jiní pravomocní činitelé určení národním zákonem, jejž je možné uplatnit, by měli mít přístup k informacím obsaženým v tomto ústředním rejstříku (měli by moci zjistit přinejmenším podle jména osoby „de cujus“ a data jejího narození, v jakém členském státě, případně třetí zemi, kdy a u jakého úřadu byla závěť uložena, aby bylo možné vyžádat si její kopii od daného národního úřadu).

3.3.1

Evropský evidenční systém by měl být v každém případě kompatibilní se systémem stanoveným Basilejskou úmluvou a systémem stanoveným Washingtonskou úmluvou vzhledem ke skutečnosti, že vícero členských států se na těchto dohodách již podílí a že návrh komunitární legislativy se bude týkat rovněž dědických nároků, jež se mohou dotýkat nějaké třetí země.

3.4

Jakmile je dědic uznán způsobilým a vypořádání dědictví a jeho dělba jsou vykonány, administrativní opatření by měla být v maximální možné míře zjednodušena; Výbor podporuje vzájemné uznávání listin a dokladů vyhotovených orgány, jež k tomu byly právně stanoveny zákony dané země, a přímé zapisování vlastnického práva, věcných břemen, hypoték nebo případného vymezení věcných práv, jimiž může být dotyčná nemovitost zatížena, do pozemkových knih (nebo u jiného úřadu právně příslušného pro zápis práv v oblasti nemovitostí) podle práva, které se na daný případ uplatňuje.

3.5

Výbor by rád soustředil pozornost Komise na problémy s daněmi, které mohou mít dědicové v souvislosti s dědictvím, jež se nachází ve dvou či vícero zemích; bylo by vhodné vyhnout se případným problémům s dvojím zdaněním celého dědictví nebo každé z jeho částí, jež by v některých případech mohlo vést ke konfiskaci nebo ke vzniku nerovností mezi dědici v závislosti na druhu nemovitostí přidělených každému z nich. Bylo by vhodné zjistit, jaká daňová opatření se vztahují na mezinárodní dědictví v jednotlivých členských zemích, aby se upozornilo na ta, jež se snaží zpoplatnit nemovitosti a hodnotný majetek nenacházející se na jejich území, porovnat sazby a navrhnout spravedlivá řešení, jež by se mohla předložit zemím, kterých se to týká. Komise by případně mohla uvažovat o návrhu vzoru úmluvy o zamezení dvojího zdanění mezinárodních dědictví mezi členskými státy.

3.6

Je třeba uvažovat o zavedení „evropské závěti“ po vzoru „mezinárodní závěti“ stanovené Washingtonskou úmluvou a počítat kromě evropské evidence stanovené Basilejskou úmluvou také s mezinárodní evidencí? Mohlo by to posílit proces ratifikace Washingtonské a Basilejské úmluvy a snáze zajistit oprávněným osobám dědictví ze závěti na mezinárodní úrovni, jež by se týkalo nejen členských států, ale také třetích zemí. Výbor doporučuje složkám Komise pro další práci tuto cestu, zmíněné tyto úmluvy jsou v členských státech již známy, buď proto, že už je ratifikovaly, nebo protože státní úředníci a soudci se již setkali se závěťmi a evidencemi, jež vyplývají z těchto právních režimů.

3.7

Pokud by se tento předpoklad stal skutečností, evropská závěť by odpovídala tak, jak je navržena, právním normám všech jednotlivých zemí; evropské právo musí ve skutečnosti v rámci možností, jež skýtá rozhodné právo, zabránit, aby pouhé formální otázky zmařily všeobecně uznávanou zásadu respektování zůstavitelovy vůle („favor testamenti“).

3.8

Zvláštní komunitární opatření je nezbytné proto, aby se tato právní norma uplatňovala na všechny případy dědictví, v nichž figurují dva či více členských států, nebo dokonce třetí země, a to včetně zemí, které podepsaly mezinárodní úmluvy, aby bylo za všech okolností zaručeno uplatnění komunitárního práva („zvláštní zákon“ Společenství právně předchází mezinárodnímu zákonu).

4.1

Zelená kniha pokládá 39 hlavních otázek obsahujících podotázky. Výbor nedokáže na všechny odpovědět v této předběžné fázi, ale doporučuje Komisi, aby postupně konzultovala jednotlivé organizace zastupující právnické profese, jichž se témata obsažená v Zelené knize týkají.

4.2

Výbor se spokojí s návrhem několika možných odpovědí na některé otázky, které jsou podle jeho názoru důležitější; celkový duch textu bude v zásadě vycházet z kompatibility Haagské, Basilejské a Washingtonské úmluvy, tak aby evropské normy byly co možná nejvíce sladěny vzhledem k perspektivě budoucího právního konsensu široce přijatelného co největším možným počtem členských států a také třetích zemí.

4.3

Kolizní kritéria stanovená Haagskou úmluvou z roku 1961 o kolizích právních norem týkajících se dědického řízení by se měla přinejmenším zachovat, neboť jsou dostatečně obsáhlá k tomu, aby bylo možné stanovit v naprosté většině případů, jaké právo se na závěť vztahuje.

4.4

V duchu některých reforem, k nimž došlo poslední dobou anebo které se právě provádějí v zemích kontinentální Evropy, by se měly obzvlášť hájit zájmy nezpůsobilých dědiců (nezletilých či zletilých osob) nebo těžce postižených, pokud by možnosti rozšířit ve větší míře dědické smlouvy nebo možnost dědiců zvolit si právo, které se bude na dědictví vztahovat, vedly k úpravě režimu povinného dědického dílu nebo by způsobily mezi dědici nerovnost; větší pružnost umožněná zůstaviteli i oprávněným osobám by neměla zpochybnit nejsilnější existující ochranná opatření obsažená v jednom z rozhodných práv týkajících se takových dědiců (viz otázky 5 a 10 v Zelené knize).

4.5

Jednání dědice nebo jeho právního zástupce v souvislosti se správou pozůstalosti nesmí být v zemích, kde není správce závěti povinně určen, považováno za přijetí dědictví bez smlouvy o vypořádání dědictví.

4.6

Pro dědice by se mělo počítat s možností přijmout pozůstalost pod podmínkou, že její hodnota není nižší než součet břemen, jimiž je zatížena, dále by se mělo počítat s dohodami mezi dědici nebo s dědickou smlouvou, která by stanovila nerovnou dělbu z oprávněných důvodů (kontinuita podniku, výhody ve prospěch nezpůsobilého nebo postiženého dědice), a také s možností rovné dělby mezi děti z různých loží či nemanželské děti, pokud rozhodné právo nenastoluje tuto rovnost, anebo – vzhledem k rostoucímu průměrnému věku – s možností dědice přímo převést dědické právo na své vlastní potomky.

4.7

Rovněž by bylo vhodné umožnit zůstaviteli – za současného vymezení všech možností – aby si vybral právo, jež se bude na vypořádání jeho pozůstalosti vztahovat, například pokud se jedná o právo uplatnitelné v zemi, jejíž má občanství (nebo v jedné ze zemí, jichž je státním příslušníkem), či platné v zemi jeho trvalého pobytu.

4.8

Výbor se též domnívá, že by bylo vhodné dále pokračovat ve vynikající komparatistické práci, kterou již vedou oddělení Komise, nadále ji rozvíjet a její výsledky pravidelně aktualizovat na webových stránkách Společenství a přeložit do dostatečného množství jazyků, aby byla užitečná odborníkům v různých právnických profesích, státním úředníkům, správcům a soudcům zabývajícím se mezinárodním dědictvím a aby byla strukturována po kapitolách, jejichž shrnutí by umožnilo pochopit občanům Společenství, kteří zamýšlejí sestavit závěť s mezinárodním prvkem, či jejich dědicům obecné zásady.

4.9

Výbor se zájmem očekává výsledky konzultací, které Komise již zahájila, nebo které připravuje; doufá, že hlavní směry i konkrétní legislativní návrhy mu budou moci být následně předloženy k vyjádření stanoviska, a nabízí se k jejich detailnímu prostudování, neboť otázku závětí a dědictví považuje za otázku vyššího zájmu pro občany Společenství; zjednodušení formalit stejně jako co nejsilnější právní a daňovou jistotu a co největší rychlost při vypořádání mezinárodních dědictví, jež očekávají od iniciativy Společenství, nesmějí být zklamány, ať se jedná o soukromé osoby či firmy, zemědělské podniky nebo jiné hospodářské aktivity, jejichž provozovatelé či vlastníci by rádi zajistili kontinuitu po svém úmrtí.