Účastníci řízení
Odůvodnění rozsudku
Výrok

Účastníci řízení

Ve věci C-194/12,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Juzgado de lo Social de Benidorm (Španělsko) ze dne 22. února 2012, došlým Soudnímu dvoru dne 26. dubna 2012, v řízení

Concepción Maestre García

proti

Centros Comerciales Carrefour SA,

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),

ve složení M. Berger, předsedkyně senátu, E. Levits (zpravodaj) a J.-J. Kasel, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc usnesením s odůvodněním v souladu s článkem 99 jednacího řádu Soudního dvora,

vydává toto

Usnesení

Odůvodnění rozsudku

1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04 s. 381).

2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi C. Maestre García a Centros Comerciales Carrefour SA (dále jen „Carrefour“), jejím zaměstnavatelem, ve věci žádosti C. Maestre García o čerpání dovolené za kalendářní rok mimo dobu stanovenou podnikem, ve které měla pracovní volno z důvodu nemoci, nebo podpůrně o finanční náhradu za tuto nevyčerpanou dovolenou.

Právní rámec

Právní úprava Unie

3. Článek 7 směrnice 2003/88, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, zní následovně:

„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2. Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

4. Článek 17 směrnice 2003/88 stanoví, že se členské státy mohou odchýlit od některých ustanovení této směrnice. Od článku 7 uvedené směrnice není povolena žádná odchylka.

Vnitrostátní právní úprava

5. Legislativní královská vyhláška 1/1995 o schválení pozměněného textu zákona o postavení zaměstnanců (Real Decreto Legislativo 1/1995, por el que se aprueba el texto refundido de la Ley del Estatuto de los Trabajadores) ze dne 24. března 1995 (BOE č. 75 ze dne 29. března 1995, s. 9654), ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „zákon o postavení zaměstnanců“), upravuje zejména placenou dovolenou za kalendářní rok a dočasnou pracovní neschopnost.

6. Článek 38 zákona o postavení zaměstnanců stanoví:

„1. Doba placené dovolené za kalendářní rok, kterou nelze nahradit finanční náhradou, je smluvena v kolektivní smlouvě nebo individuální smlouvě. V žádném případě není kratší než třicet kalendářních dnů.

2. Doba či doby čerpání dovolené se stanoví společnou dohodou mezi podnikatelem a pracovníkem v souladu s případnými ustanoveními kolektivní smlouvy o plánování dovolené za kalendářní rok.

V případě neshody mezi stranami stanoví datum pro čerpání dovolené příslušný soud, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek. Řízení je zrychlené a přednostní.

3. V každém podniku bude vypracován rozvrh čerpání dovolených. Pracovník musí být seznámen s daty, která se ho týkají, s předstihem nejméně dvou měsíců před začátkem dovolené.

Pokud se doba dovolené stanovená v podnikovém rozvrhu čerpání dovolených, na který odkazuje předchozí pododstavec, časově shoduje s dobou dočasné pracovní neschopnosti v důsledku těhotenství, porodu či kojení, nebo dobou, po kterou je pracovní poměr podle čl. 48 odst. 4 tohoto zákona přerušen, má pracovník právo na čerpání dovolené v jiném období, než je období jeho dočasné pracovní neschopnosti či dovolené, která mu byla přiznána na základě uvedeného ustanovení, po ukončení uvedené doby přerušení, přestože příslušný kalendářní rok, do kterého dovolená spadá, již uplynul.“

7. Článek 48 odst. 4 zákona o postavení zaměstnanců upravuje přerušení pracovního poměru v případě porodu, smrti matky po porodu, předčasného porodu, hospitalizace novorozeného dítěte, adopce nebo svěření do péče.

8. Článek 37 poslední odstavec kolektivní smlouvy obchodních domů 2009–2012 obsahuje ustanovení obdobné ustanovení posledního odstavce článku 38 zákona o postavení zaměstnanců.

Spor v původním řízení a předběžná otázka

9. Concepción Maestre Garcia, zaměstnaná jako pokladní u společnosti Carrefour, měla v době od 4. listopadu 2010 do 20. června 2011 pracovní volno z důvodu nemoci. V průběhu tohoto období byl stanoven rozvrh čerpání dovolených pro rok 2011. Žalobkyni v původním řízení byla přidělena doba čerpání dovolené v délce 10 dní v zimě a další v délce 21 dní v létě.

10. Doby čerpání dovolené, které byly žalobkyni přiděleny, se překrývaly s obdobím, kdy měla pracovní volno z důvodu nemoci. C. Maestre García proto požádala svého zaměstnavatele o stanovení dob čerpání dovolené na data po ukončení pracovního volna z důvodu nemoci. Této žádosti bylo vyhověno pouze v rozsahu, ve kterém se týkala zimního období, ohledně letního období byla žádost zamítnuta na základě organizačních problémů a problémů s lidskými zdroji.

11. Za účelem uznání svého nároku na dovolenou za kalendářní rok za rok 2011 podala C. Maestre García žalobu, kterou se domáhala, aby společnosti Carrefour byla uložena povinnost přiznat jí letní dovolenou v délce 21 dní, kterou nemohla čerpat, nebo jí podpůrně zaplatit finanční náhradu.

12. Juzgado de lo Social de Benidorm, maje s ohledem na unijní právo pochybnosti při rozhodnutí sporu, který je před ním veden a ve kterém se doba dovolené za kalendářní rok časově shoduje s dobou pracovního volna z důvodu nemoci, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1) Brání čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 […] takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, který neumožňuje přerušit dovolenou za kalendářní rok za účelem pozdějšího čerpání její celé doby nebo zbývající části, jestliže před jejím čerpáním dojde ke vzniku pracovní neschopnosti a existují výrobní nebo organizační důvody, které brání jejímu čerpání v pozdější době?

2) Brání čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 […] takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, který zaměstnavateli umožňuje jednostranně stanovit dobu čerpání dovolené [za kalendářní rok], která se kryje s dobou pracovní neschopnosti, jestliže pracovník neprojevil předem vůli čerpat dovolenou v jiné době a mezi zástupci pracovníků podniku a podnikem existuje dohoda, která to umožňuje?

3) Brání čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 […] takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, který umožňuje finanční náhradu za dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou z důvodu pracovní neschopnosti, existují-li výrobní nebo organizační důvody, které neumožňují její skutečné čerpání, třebaže nedošlo k ukončení pracovní smlouvy?“

K předběžným otázkám

13. Článek 99 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že pokud lze odpověď na předběžnou otázku jasně vyvodit z dosavadní judikatury, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, které obsahuje odkaz na příslušnou judikaturu.

14. Uvedený článek je třeba použít v projednávané věci.

K první a druhé otázce

15. Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, jež je třeba přezkoumat společně, je, zda musí být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 vykládán tak, že brání takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, že pracovník, který má pracovní volno z důvodu nemoci během doby dovolené za kalendářní rok stanovené jednostranně v rozvrhu čerpání dovolených podniku, ve kterém je zaměstnán, nemá po ukončení pracovního volna z důvodu nemoci nárok na čerpání dovolené za kalendářní rok v jiném období, než bylo původně stanoveno, ani případně mimo příslušné referenční období, a to z výrobních nebo organizačních důvodů.

16. V tomto ohledu je nejprve nutno připomenout, že podle ustálené judikatury musí být nárok každého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok považován za zásadu unijního sociálního práva, jež má zvláštní význam a od níž se není možno odchýlit, přičemž její provedení příslušnými vnitrostátními orgány může být uskutečněno pouze v mezích výslovně stanovených ve směrnici Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197), která byla kodifikována směrnicí 2003/88 (rozsudek ze dne 22. listopadu 2011, KHS, C-214/10, Sb. rozh. s. I-11757, bod 23 a citovaná judikatura).

17. Dále je třeba připomenout, že právo na placenou dovolenou za kalendářní rok má jako zásada unijního sociálního práva nejen zvláštní význam, ale je také výslovně uvedeno v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, které se v čl. 6 odst. 1 SEU přiznává stejná právní síla jako Smlouvám (viz výše uvedený rozsudek KHS, bod 37, a rozsudek ze dne 3. května 2012, Neidel, C-337/10, bod 40).

18. Kromě toho je nesporné, že účelem nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul a měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy. Ve výše uvedeném se tedy tento účel liší od účelu nároku na pracovní volno z důvodu nemoci. Posledně uvedený nárok je přiznán pracovníkovi za účelem zotavení z nemoci, způsobující pracovní neschopnost (viz rozsudek ze dne 21. června 2012, ANGED, C-78/11, bod 19).

19. Soudní dvůr již rozhodl, že z účelu nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok zejména vyplývá, že pracovník, který během předem stanovené doby dovolené za kalendářní rok čerpá pracovní volno z důvodu nemoci, má nárok vybrat si na svou žádost tuto dovolenou v jakémkoli jiném období, než je období, ve kterém čerpal pracovní volno z důvodu nemoci, aby mohl svou dovolenou za kalendářní rok skutečně využít (viz rozsudek ze dne 10. září 2009, Vicente Pereda, C-277/08, Sb. rozh. s. I-8405, bod 22, a výše uvedený rozsudek ANGED, bod 20).

20. V tomto ohledu je nutno upřesnit, že pracovník má právo předložit žádost o dovolenou za kalendářní rok nejen před datem, na které byla dovolená za kalendářní rok stanovena v rozvrhu čerpání dovolených podniku, ale i po tomto datu, a tím dává najevo nesouhlas s dobou, která mu byla přidělena. V tomto kontextu je irelevantní jakékoli ustanovení vycházející z dohody mezi podnikem a zástupci pracovníků tohoto podniku, které by toto právo popíralo.

21. Směrnice 2003/88 sice nebrání vnitrostátním právním předpisům nebo zvyklostem, které umožňují, aby pracovník, který má pracovní volno z důvodu nemoci, čerpal během takového období placenou dovolenou za kalendářní rok (rozsudek ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další, C-350/06 a C-520/06, Sb. rozh. s. I-179, bod 31), avšak z judikatury citované v bodě 19 tohoto usnesení vyplývá, že pokud si tento pracovník nepřeje čerpat dovolenou za kalendářní rok v období pracovního volna z důvodu nemoci, je zaměstnavatel povinen mu přiznat dovolenou za kalendářní rok v jiném období.

22. Soudní dvůr již rozhodl ve věci stanovení této nové doby dovolené za kalendářní rok, která odpovídá době, po kterou se kryje původně stanovená doba pro čerpání dovolené za kalendářní rok a doba pracovního volna z důvodu nemoci, a to tak, že se na ně vztahují pravidla a postupy vnitrostátního práva použitelné pro stanovení dovolených pro pracovníky, přičemž je třeba zohlednit jednotlivé rozdílné zájmy, zejména naléhavé zájmy týkající se zájmů podniku (viz výše uvedený rozsudek Vicente Pereda, bod 22).

23. Pokud jde o zohlednění zájmů podniku, Soudní dvůr upřesnil, že v případě, kdy takové zájmy brání tomu, aby mohlo být vyhověno žádosti pracovníka o stanovení nové doby čerpání dovolené za kalendářní rok, má zaměstnavatel povinnost přiznat pracovníkovi jinou dobu dovolené za kalendářní rok, kterou tento navrhne a která bude slučitelná s uvedenými zájmy, aniž je a priori vyloučeno, že uvedená doba bude spadat mimo referenční období pro předmětnou dovolenou za kalendářní rok (viz výše uvedený rozsudek Vicente Pereda, bod 23).

24. Z těchto úvah vyplývá, že zaměstnavatel nemůže pracovníkovi odmítnout přiznání jiné doby čerpání dovolené za kalendářní rok z důvodů týkajících se zájmů podniku. S ohledem na zvláštní význam, který má právo na placenou dovolenou za kalendářní rok jakožto zásada unijního sociálního práva, jak bylo uvedeno v bodě 17 tohoto usnesení, mohou být zájmy podniku zohledněny pouze prostřednictvím možnosti zaměstnavatele odmítnout období zvolené pracovníkem ve prospěch jiného období, nacházejícího se případně i mimo příslušné referenční období, aniž je zpochybněno samotné přiznání pozdější doby čerpání dovolené za kalendářní rok.

25. Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první a druhou položenou otázku odpovědět tak, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, že pracovník, který čerpá pracovní volno z důvodu nemoci během doby dovolené za kalendářní rok stanovené jednostranně v rozvrhu čerpání dovolených podniku, ve kterém je zaměstnán, nemá po ukončení pracovního volna z důvodu nemoci nárok na čerpání své dovolené za kalendářní rok v jiném období, než bylo původně stanoveno, ani případně mimo příslušné referenční období, a to z důvodů spojených s výrobou nebo organizací podniku.

K třetí otázce

26. Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 7 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, který povoluje finanční náhradu za dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou z důvodu pracovní neschopnosti, existují-li důvody spojené s výrobou nebo organizací podniku, které brání jejímu skutečnému čerpání, a to i když nedošlo k ukončení pracovního poměru.

27. Za účelem zodpovězení této otázky je třeba úvodem připomenout, že na základě čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 „minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru“.

28. Podle ustálené judikatury (viz výše uvedené rozsudky Vicente Pereda, bod 20 a citovaná judikatura, a Neidel, bod 29 a citovaná judikatura), musí mít dále pracovník za normálních okolností možnost skutečného odpočinku, aby byla zajištěna účinná ochrana jeho bezpečnosti a zdraví. Článek 7 odst. 2 směrnice 2003/08 tedy umožňuje nahradit nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, která nebyla vyčerpána, poskytnutím finanční náhrady pouze v případě ukončení pracovního poměru.

29. Ve věci v původním řízení je přitom nesporné, že pracovní poměr C. Maestre García nebyl ukončen, a nelze tedy s ohledem na článek 7 směrnice 2003/88 zaplatit finanční náhradu, přičemž důvody spojené se zájmy podniku, které brání zaměstnanci skutečně čerpat svou dovolenou, nejsou v této věci relevantní.

30. S ohledem na předcházející je třeba odpovědět na třetí položenou otázku tak, že článek 7 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, který umožňuje v průběhu trvání pracovního poměru poskytnout finanční náhradu za dobu dovolené za kalendářní rok, kterou zaměstnanec nemohl vyčerpat z důvodu pracovní neschopnosti.

K nákladům řízení

31. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Výrok

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

1) Článek 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, že pracovník, který čerpá pracovní volno z důvodu nemoci během doby dovolené za kalendářní rok stanovené jednostranně v rozvrhu čerpání dovolených podniku, ve kterém je zaměstnán, nemá po ukončení pracovního volna z důvodu nemoci nárok na čerpání své dovolené za kalendářní rok v jiném období, než bylo původně stanoveno, ani případně mimo příslušné referenční období, a to z důvodů spojených s výrobou nebo organizací podniku.

2) Článek 7 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takovému výkladu vnitrostátní právní úpravy, který umožňuje v průběhu trvání pracovního poměru poskytnout finanční náhradu za dobu dovolené za kalendářní rok, kterou zaměstnanec nemohl vyčerpat z důvodu pracovní neschopnosti.