Věc C-61/03

Komise Evropských společenství

v.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska

„Nesplnění povinnosti státem – Smlouva o ESAE – Oblast působnosti – Vojenská zařízení – Ochrana zdraví – Demontáž jaderného reaktoru – Zneškodňování radioaktivních odpadů“

Stanovisko generálního advokáta L. A. Geelhoeda přednesené dne 2. prosince 2004          

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 12. dubna 2005.          

Shrnutí rozsudku

1.     ESAE – Smlouva – Ustanovení zohledňující zájmy obrany členských států – Ustanovení s omezenou působností, která neumožňují dojít k závěru o uplatnitelnosti pravidel Smlouvy o ESAE, vyjma výslovné výjimky, na vojenské využití jaderné energie

(Články 24 AE až 28 AE a čl. 84 třetí pododstavec AE)

2.     ESAE – Smlouva – Oblast působnosti – Činnosti spadající do vojenské oblasti – Vyloučení – Neuplatnitelnost článku 37 AE na radioaktivní odpady pocházející z vojenských zařízení

(Článek 37 AE)

3.     ESAE – Ochrana zdraví – Plány na zneškodňování radioaktivních odpadů – Oznámení Komisi – Cíl – Výklad článku 37 AE ponechávající členským státům prostor pro uvážení, pokud jde o okamžik oznámení údajů a o jejich obsah – Zamítnutí

(Článek 37 AE)

4.     ESAE – Cíl ochrany zdraví obyvatelstva a životního prostředí proti nebezpečím souvisejícím s využíváním jaderné energie, včetně využívání k vojenským účelům – Uplatnitelnost ustanovení Smlouvy o ES

1.     Existence ustanovení zohledňujících zájmy obrany členských států, tedy článků 24 AE až 28 AE, jakož i čl. 84 třetího pododstavce AE, ve Smlouvě o ESAE nevede nutně k závěru, že pravidla této Smlouvy, vyjma výslovné výjimky, jsou uplatnitelná na vojenské využití jaderné energie. Existenci těchto ustanovení lze rovněž vysvětlit tím, že uplatnění některých pravidel zavedených touto Smlouvou, i když se týká pouze civilních činností, může mít přesto dopad na činnosti a zájmy, které spadají do oblasti národní obrany členských států. Tak je tomu právě v případě pravidel stanovených v hlavě II kapitole 2 této Smlouvy, která se týkají šíření poznatků, a pravidel stanovených v kapitole 7 téže hlavy týkajících se dozoru nad bezpečností. Kromě toho mají dotčená ustanovení omezenou působnost. Kromě dvou kapitol, do kterých jsou tato ustanovení zařazena, totiž Smlouva neobsahuje jiná ustanovení zohledňující zvláštní zájmy a potřeby související s vojenskými činnostmi.

(viz body 32–33)

2.     Několik ustanovení Smlouvy o ESAE svěřuje Komisi značné pravomoci, které jí umožňují aktivně zasahovat formou právní úpravy nebo formou stanoviska obsahujícího individuální rozhodnutí do různých oblastí činností, které ve Společenství souvisejí s využitím jaderné energie. Uplatnění takových ustanovení na zařízení, výzkumné programy a ostatní vojenské činnosti by mohlo ohrozit podstatné zájmy národní obrany členských států. V důsledku toho umožňuje neexistence jakékoli odchylky v této Smlouvě upravující podmínky, za jakých by byly členské státy oprávněny se dovolávat těchto podstatných zájmů a chránit je, dojít k závěru, že činnosti spadající do vojenské oblasti nespadají do oblasti působnosti této Smlouvy. Vzhledem k tomu, že uvedenou Smlouvu nelze uplatnit na využití jaderné energie k vojenským účelům, Komise není oprávněna dovolávat se článku 37 AE, aby požadovala od členských států, aby jí poskytly informace o zneškodňování radioaktivních odpadů pocházejících z vojenských zařízení.

(viz body 35–36, 44)

3.     Článek 37 AE musí být vykládán v tom smyslu, že všeobecné údaje, které se týkají plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů, musejí být Komisi poskytnuty předtím, než toto zneškodňování povolí příslušné orgány dotyčného členského státu. Pro zachování účinku tohoto ustanovení, jehož cílem je zabránit radioaktivnímu zamoření, a s ohledem na velmi velký význam, který mají pokyny, které Komise může dát dotyčnému členskému státu, je nezbytné, aby se Komise včas seznámila se všeobecnými údaji, které se týkají plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů, aby mohla po poradě se skupinou odborníků vydat stanovisko, které může být předmětem důkladného přezkumu tímto státem za takových podmínek, že podněty Komise mohou být vzaty v úvahu před vydáním povolení.

Výklad článku 37 AE, podle kterého může dotyčný členský stát rozhodnout jak o okamžiku, od kterého má být vojenský zdroj radioaktivních odpadů považován za civilní odpad, tak o konkrétním obsahu údajů, které musejí být oznámeny Komisi, by byl v rozporu s cílem tohoto ustanovení. Jednak by případně pozdní oznámení údajů zmařilo cíl prevence. Kromě toho by případně částečné oznámení relevantních údajů znemožnilo vydání stanoviska se znalostí věci.

(viz body 39–40)

4.     Skutečnost, že Smlouvu o ESAE nelze uplatnit na využití jaderné energie k vojenským účelům, nijak nesnižuje zásadní význam, který má cíl ochrany zdraví obyvatelstva a životního prostředí proti nebezpečím souvisejícím s využíváním jaderné energie, včetně využívání k vojenským účelům. Neposkytuje-li tato Smlouva Společenství zvláštní nástroj pro sledování tohoto cíle, nelze vyloučit, že vhodná opatření mohou být přijata na základě relevantních ustanovení Smlouvy o ES.

(viz bod 44)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

12. dubna 2005 (*)

„Nesplnění povinnosti státem – Smlouva o ESAE – Oblast působnosti – Vojenská zařízení – Ochrana zdraví – Demontáž jaderného reaktoru – Zneškodňování radioaktivních odpadů“

Ve věci C‑61/03,

jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 141 AE, podaná dne 14. února 2003,  

Komise Evropských společenství, zastoupená  L. Ström a  X. Lewisem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, zastoupenému P. Ormond a C. Jackson, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s  D. Wyattem, QC a S. Tromansem, barrister, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovanému,

podporovanému:

Francouzskou republikou, zastoupenou R. Abrahamem, G. de Bergues a E. Puisaisem, jako zmocněnci,

vedlejším účastníkem,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, A. Rosas (zpravodaj), R. Silva de Lapuerta a A. Borg Barthet, předsedové senátů, N. Colneric,  S. von Bahr, J. N. Cunha Rodrigues, P. Kūris, E. Juhász, G. Arestis a M. Ilešič, soudci,

generální advokát: L. A. Geelhoed,

vedoucí soudní kanceláře:  H. von Holstein, náměstek vedoucího soudní kanceláře,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. října 2004,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 2. prosince 2004,

vydává tento

Rozsudek

1       Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska tím, že neposkytlo všeobecné údaje ohledně plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů souvisejících s demontáží reaktoru Jason nacházejícího se v Royal Naval College v Greenwich, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 37 AE. 

 Právní rámec 

2       Z preambule Smlouvy o ESAE vyplývá, že signatáři této Smlouvy „si [byli] [v]ědomi, že jaderná energie představuje zdroj nezbytný k rozvoji [...] výroby a k mírovému pokroku“, „[byli] [r]ozhodnuti vytvořit podmínky pro rozvoj mocného jaderného průmyslu, který rozšíří zdroje energie [...] a přispěje k blahobytu jejich národů v mnoha dalších oblastech“, „[u]silujíce vytvořit bezpečnostní podmínky, jež vyloučí ohrožení života a zdraví obyvatelstva“ a „[p]řejíce si [...] spolupracovat s mezinárodními organizacemi, které se zabývají mírovým rozvojem atomové energie“.  

3       Podle článku 1 AE je posláním Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) „přispět vytvořením podmínek nezbytných pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu ke zvýšení životní úrovně v členských státech a k rozvoji vztahů s ostatními zeměmi“.

4       Článek 2 AE zní následovně: 

„K naplnění svého poslání má Společenství za podmínek stanovených touto smlouvou:

a)      rozvíjet výzkum a zajišťovat šíření technických poznatků;

b)      vypracovávat jednotné bezpečnostní standardy pro ochranu zdraví obyvatelstva a pracovníků a dbát na jejich dodržování;

c)      usnadňovat investice a zajišťovat, zejména podporou podnikání, vybudování základních zařízení nezbytných pro rozvoj jaderné energetiky ve Společenství;

d)      dbát na pravidelné a rovnoměrné zásobování všech uživatelů ve Společenství rudami a jadernými palivy;

e)      zaručovat vhodným dozorem, aby jaderný materiál nebyl zneužíván k jiným účelům, než ke kterým je určen;

f)      vykonávat vlastnické právo, jež mu bylo přiznáno ke zvláštním štěpným materiálům;

g)      zajišťovat široký odbyt a přístup k nejlepším technickým prostředkům vytvořením společného trhu zvláštních materiálů a zařízení, volným pohybem kapitálu pro investice v oblasti jaderné energie a svobodou zaměstnávání odborníků uvnitř Společenství;

h)      navazovat s ostatními zeměmi a s mezinárodními organizacemi vztahy, které mohou přispět k pokroku v mírovém využití jaderné energie.“

5       Hlava II Smlouvy, nazvaná „Podpora vývoje v oblasti jaderné energie“, zahrnuje zejména kapitolu 3, nazvanou „Ochrana zdraví“, která se skládá z článků 30 AE až 39 AE.

6       Články 30 AE a 31 AE stanoví zřízení základních standardů ochrany zdraví obyvatelstva a pracovníků před nebezpečím ionizujícího záření ve Společenství. Článek 30 AE vymezuje, co se rozumí základními standardy. Článek 31 AE popisuje postup uplatnitelný při vypracování a přijímání těchto základních standardů.

7       Podle článku 34 AE:

„Kterýkoli členský stát, na jehož území se mají uskutečnit zvláště nebezpečné pokusy, je povinen přijmout doplňující opatření pro ochranu zdraví poté, co k nim obdržel stanovisko Komise.

Mohou-li účinky těchto pokusů ohrozit území jiných členských států, je nutné souhlasné stanovisko Komise.“

8       Článek 37 AE stanoví:

„Každý členský stát je povinen poskytnout Komisi všeobecné údaje, které se týkají veškerých plánů na zneškodňování radioaktivních odpadů v jakékoli formě, aby mohla určit, zda provedení takového plánu může vést k radioaktivnímu zamoření vody, půdy nebo vzdušného prostoru jiného členského státu.

Komise po poradě se skupinou odborníků zmíněnou v článku 31 vydá své stanovisko ve lhůtě šesti měsíců.“

9       Článek 124 druhá odrážka AE uvádí:

„K zajištění rozvoje jaderné energie ve Společenství Komise:

–       [...]

–       vydává doporučení nebo zaujímá stanoviska v oblastech, které jsou předmětem této smlouvy, jestliže tak tato smlouva výslovně stanoví nebo jestliže to Komise považuje za nutné.“

10     Za účelem umožnění soudržného posouzení plánů na zneškodňování radioaktivních odpadů ve smyslu článku 37 AE měla Komise za to, že je nezbytné upřesnit druhy činností, které mohou vést ke zneškodňování, a upřesnit pro různé druhy činností informace, které musejí být poskytnuty jako všeobecné údaje. Doporučení Komise 91/4/Euratom ze dne 7. prosince 1990 o uplatňování článku 37 Smlouvy o Euratomu (Úř. věst. 1991, L 6, s. 16) odpovídalo tomuto cíli a zůstalo v platnosti od 7. prosince 1990 do 5. prosince 1999. Od 6. prosince 1999 bylo nahrazeno doporučením Komise 1999/829/Euratom ze dne 6. prosince 1999 o uplatňování článku 37 Smlouvy o Euratomu (Úř. věst. L 324, s. 23).     

 Skutkový základ žaloby

11     Reaktor Jason, jehož maximální tepelný výkon činil 10 kW, byl používán ministerstvem obrany Spojeného království v Royal Naval College v Greenwich od roku 1962 do roku 1996. Sloužil k vzdělávání zaměstnanců a k výzkumu podporujícímu program jaderného pohonu zavedený vládou Spojeného království pro jaderné ponorky Royal Navy. 

12     Spis předložený Soudnímu dvoru neupřesňuje datum, ke kterému byla ukončena demontáž reaktoru Jason. Z tohoto spisu ale vyplývá, že k této demontáži došlo poté, co byla za tímto účelem zaslána žádost Environment Agency for England & Wales (agentura pro životní prostředí Anglie a Walesu), a poté, co tato agentura přijala rozhodnutí v tomto smyslu.

13     V roce 1998 byla Komise informována, že reaktor Jason měl být vyřazen z provozu a demontován. Spis neupřesňuje zdroj této informace a ani neumožňuje stanovit, zda k demontáži již došlo k datu, ke kterému byla tato informace Komisi sdělena.

14     Komise dopisem ze dne 8. ledna 1999 požádala Spojené království, aby jí sdělilo podrobné informace o vyřazení reaktoru Jason z provozu. Z odpovědi příslušných orgánů tohoto členského státu na tuto žádost ze dne 5. března 1999 vyplývá, že Environment Agency for England & Wales již před tímto posledně jmenovaným datem vydala revidované povolení pro zneškodnění radioaktivních odpadů pocházejících z demontáže tohoto reaktoru. 

 Postup před zahájením soudního řízení

15     Dne 30. ledna 2001 Komise zaslala Spojenému království výzvu dopisem, ve kterém byly uvedeny argumenty odůvodňující její stanovisko, podle kterého tento členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 37 AE, tím, že jí neposkytl všeobecné údaje týkající se plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů vzešlých z demontáže reaktoru Jason.     

16     Orgány Spojeného království odpověděly na tuto výzvu dopisem ze dne 30. března 2001, který vysvětluje důvody, pro které orgány usuzují, že se článek 37 AE neuplatní na vojenská zařízení, a v němž uplatňují, že neexistuje žádný závazek tohoto členského státu poskytnout Komisi údaje týkající se demontáže reaktoru Jason.

17     V odůvodněném stanovisku zaslaném Spojenému království dne 21. prosince 2001 Komise jednak potvrdila stanovisko, které vyjádřila ve své výzvě dopisem, a jednak požádala tento členský stát, aby předložil své vyjádření ve lhůtě dvou měsíců od oznámení tohoto stanoviska. Uvedené orgány rovněž zopakovaly své stanovisko ve své odpovědi na toto odůvodněné stanovisko ze dne 20. února 2002. 

18     Za těchto podmínek se Komise rozhodla podat tuto žalobu.

 Řízení u Soudního dvora a návrhy účastníků řízení

19     Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 28. srpna 2003 byla Francouzská republika připuštěna jako vedlejší účastník řízení na podporu návrhů Spojeného království.

20     Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       určil, že Spojené království tím, že neposkytlo všeobecné údaje ohledně plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů souvisejících s demontáží reaktoru Jason, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 37 AE, a   

–       uložil Spojenému království náhradu nákladů řízení.

21     Spojené království a Francouzská republika navrhují, aby žaloba Komise byla zamítnuta a aby Komisi byla uložena náhrada nákladů řízení.

 K žalobě

22     Komise tvrdí, že se článek 37 AE uplatní na zneškodňování radioaktivních odpadů pocházejících z civilních i vojenských zařízení. Uplatňuje hlavně, že toto ustanovení směřuje k zabránění jakéhokoli rizika radioaktivního zamoření jiného členského státu a že vzhledem k tomu, že ochrana obyvatelstva proti nebezpečím vyplývajícím z ionizujícího záření je nedělitelným cílem, musí se rozšířit na všechny zdroje nebezpečí, včetně zdrojů nebezpečí pocházejících z demontáže vojenských zařízení jako reaktoru Jason. 

23     Spojené království podporované Francouzskou republikou namítá, že se článek 37 AE nemůže uplatnit na zneškodňování radioaktivních odpadů pocházejících z vojenských zařízení vzhledem k tomu, že se samotná Smlouva týká pouze civilního využití jaderné energie a že ustanovení kapitoly této Smlouvy týkající se ochrany zdraví nemohou mít širší oblast působnosti než oblast působnosti ustanovení zařazených do jiných kapitol téže Smlouvy.

24     V tomto kontextu je třeba konstatovat, že ačkoli se Komise na podporu své žaloby dovolávala argumentů, které vycházejí ze zvláštních cílů sledovaných článkem 37 AE a ostatními ustanoveními zařazenými do hlavy II kapitoly 3 Smlouvy týkající se ochrany zdraví, neupřesnila, že ustanovením této kapitoly může být přiznána jiná oblast působnosti než oblast působnosti celé této Smlouvy. Komise naopak uplatnila, že její výklad článku 37 AE, jediného ustanovení, na jehož porušení je v projednávané žalobě poukazováno, je podepřen zejména skutečností, že tato Smlouva neobsahuje žádné výslovné ustanovení, které by obecným způsobem vyloučilo vojenské činnosti z její oblasti působnosti.    

25     Je tedy namístě, aby Soudní dvůr předem přezkoumal opodstatněnost výkladu, který představuje základ žaloby Komise, podle kterého může vojenské využití jaderné energie spadat do oblasti působnosti Smlouvy, s výhradou některých výslovných ustanovení, která stanoví výjimky omezeného charakteru.   

26     V tomto ohledu signatáři Smlouvy zamýšleli zdůraznit nevojenský charakter této Smlouvy a zdůraznit přednost udělenou cíli směřujícímu k podpoře využití jaderné energie k mírovým účelům, když v preambuli Smlouvy odkázali na mírový pokrok, na oblasti jaderného průmyslu přispívající k blahobytu jejich národů a na mírový rozvoj atomové energie.   

27     Články 1 AE a 2 AE, vymezující poslání a úkoly svěřené Společenství, potvrzují, že cíle sledované Smlouvou jsou hlavně civilní a obchodní povahy. 

28     Je však třeba konstatovat, že v případě neexistence výslovného ustanovení, které by vyloučilo činnosti spojené s obranou z oblasti působnosti Smlouvy,  je nezbytné využít jiných prvků pro určení, zda je Smlouva předurčena k tomu, aby rovněž, přinejmenším v některých oblastech, upravovala využití jaderné energie k vojenským účelům.   

29     Výkladové prvky, které je třeba vzít v úvahu, se nemohou omezit na historický kontext vypracování Smlouvy ani na obsah jednostranných prohlášení učiněných zástupci některých států účastnících se jednání, která vyústila v podpis této Smlouvy. Pravdou je, jak to konstatoval generální advokát v bodech 80 a 81 svého stanoviska, že z tohoto kontextu a z některých prohlášení uložených v rámci přípravných prací na této Smlouvě, vyplývá, že případné uplatnění Smlouvy na vojenské využití jaderné energie bylo zamýšleno a projednáváno zástupci států účastnících se těchto jednání. Nicméně z toho rovněž vyplývá, že tyto státy měly na otázku různé názory a že se rozhodly ji ponechat nevyřešenou. V důsledku toho informace plynoucí z těchto prvků nejsou dostatečné pro tvrzení, že autoři Smlouvy měli v úmyslu učinit její ustanovení  uplatnitelná na vojenská zařízení a použití jaderné energie.        

30     Podle Spojeného království a Francouzské republiky spočívá hlavní námitka vůči tvrzení, podle kterého se může Smlouva o ESAE uplatnit rovněž na vojenské využití jaderné energie, ve skutečnosti, že na rozdíl od Smlouvy o ES, která byla podepsána tentýž den jako Smlouva o ESAE a týmiž státy, které uzavřely tuto Smlouvu, neobsahuje Smlouva o ESAE odchylná ustanovení, která by byla konkrétně určena k ochraně zájmů národní obrany členských států. S ohledem na velký význam, který tyto členské státy jako všechny ostatní státy kladou na ochranu těchto zájmů, ale není myslitelné, že by se mlčky zřekly zavedení přiměřených záruk v tak citlivé oblasti, jako je oblast vojenského použití jaderné energie. Úplné vyloučení vojenských činností z oblasti působnosti Smlouvy o ESAE představuje jediné vysvětlení neexistence ustanovení odpovídajících ustanovením čl. 48 odst. 4 Smlouvy o EHS (poté čl. 48 odst. 4 Smlouvy o ES, nyní po změně čl. 39 odst. 4 ES) a článku 223 EHS (poté článek 223 Smlouvy o ES, nyní po změně článek 296 ES) v této Smlouvě.       

31     Komise popírá tuto argumentaci, když uplatňuje, že články 24 AE až 28 AE a čl. 84 třetí pododstavec AE naopak ukazují, že zájmy obrany členských států byly vzaty v úvahu a že byly předmětem vhodných ustanovení. Články 24 AE až 27 AE se týkají režimu utajení, kterému podléhají poznatky, jejichž prozrazení by mohlo poškodit obranné zájmy jednoho nebo více členských států. Článek 28 AE stanoví pro Společenství povinnost nahradit škody způsobené zejména tehdy, pokud jsou patenty nebo užitné vzory utajené z důvodu obrany neoprávněně využívány nebo prozrazeny třetí neoprávněné osobě v důsledku jejich sdělení Komisi. Pokud se jedná o čl. 84 třetí pododstavec AE, zařazený do hlavy II Smlouvy kapitoly 7 týkající se dozoru nad bezpečností, vylučuje z tohoto dozoru materiály určené pro účely obrany, které jsou speciálně zpracovávány pro tyto účely nebo které jsou po tomto zpracování v souladu s operačním plánem umístěny nebo skladovány ve vojenském zařízení.     

32     Přesto, jak to konstatovalo Spojené království při jednání, nevede existence těchto ustanovení Smlouvy o ESAE nutně k závěru, že pravidla této Smlouvy, vyjma výslovné  výjimky, jsou uplatnitelná na vojenské využití jaderné energie. Existenci těchto ustanovení lze rovněž vysvětlit tím, že uplatnění některých pravidel zavedených touto Smlouvou, i když se týká pouze civilních činností, může mít přesto dopad na činnosti a zájmy, které spadají do oblasti národní obrany členských států. Tak je tomu právě v případě pravidel stanovených v hlavě II kapitole 2 této Smlouvy, která se týkají šíření poznatků, a pravidel stanovených v kapitole 7 téže hlavy týkajících se dozoru nad bezpečností.    

33     Kromě toho je namístě zdůraznit, že údajně odchylná ustanovení dovolávaná Komisí mají omezenou působnost. Kromě dvou kapitol, do kterých jsou tato ustanovení zařazena, totiž Smlouva neobsahuje jiná ustanovení zohledňující zvláštní zájmy a potřeby související s vojenskými činnostmi. 

34     Pokud by se tato Smlouva měla uplatnit rovněž na vojenské využití jaderné energie, bylo by podle Spojeného království nezbytné do ní zařadit obecné ustanovení mající obdobný obsah jako článek 296 ES. Na základě odstavce 1 tohoto článku nebrání ustanovení Smlouvy o ES právu každého členského státu jednak neposkytovat údaje, jejichž zpřístupnění podle jeho názoru odporuje podstatným zájmům jeho bezpečnosti, a jednak učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně těchto zájmů a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi.

35     V tomto ohledu je třeba konstatovat, že několik ustanovení Smlouvy o ESAE svěřuje Komisi značné pravomoci, které jí umožňují aktivně zasahovat formou právní úpravy nebo formou stanoviska obsahujícího individuální rozhodnutí do různých oblastí činností, které ve Společenství souvisejí s využitím jaderné energie. Jako příklad stačí kromě ustanovení hlavy II kapitoly 3 této Smlouvy týkajících se ochrany zdraví, zvláště článků 34 AE, 35 AE a 37 AE, uvést ustanovení kapitoly 1 téže hlavy II týkající se rozvoje výzkumu. Znění těchto ustanovení nijak neupřesňuje, zda takto upravené činnosti jsou výlučně civilní. 

36     Je nicméně zřejmé, že uplatnění takových ustanovení na zařízení, na výzkumné programy a na ostatní vojenské činnosti by mohlo ohrozit podstatné zájmy národní obrany členských států. V důsledku toho, jak to právem uplatnily Spojené království a Francouzská republika, umožňuje neexistence jakékoli odchylky v této Smlouvě upravující podmínky, za jakých by byly členské státy oprávněny se dovolávat těchto podstatných zájmů a chránit je, dojít k závěru, že činnosti spadající do vojenské oblasti nespadají do oblasti působnosti této Smlouvy.  

37     Je ale třeba podotknout, že Komise při jednání nicméně tvrdila, že podle jejího výkladu článku 37 AE jí nejsou členské státy povinny poskytnout žádnou informaci týkající se jejich vojenských činností. Všeobecné údaje uvedené v tomto ustanovení, jejichž oznámení je Komisí vyžadováno, se týkají pouze vybavení nebo zařízení, která již nejsou určena k vojenskému využití a která dotyčný členský stát z tohoto důvodu kvalifikoval jako „odpady“. Kromě toho přísluší podle tohoto výkladu každému členskému státu, aby rozhodoval jak o okamžiku, od kterého má být vojenský zdroj radioaktivních odpadů považován za odpad, tak o konkrétním obsahu všeobecných údajů, které, aniž by poškozovaly zájmy národní obrany dotyčného členského státu, musejí být oznámeny Komisi, aby mohla splnit své poslání, které je jí svěřeno na základě článku 37 AE.    

38     I když byla Komise svým zmírněným výkladem článku 37 AE vyjádřeným při ústním jednání napříště připravena od členských států vyžadovat pouze omezenější informace oproti informacím uvedeným ve svém doporučení 1999/829, není proto podle Spojeného království ještě žaloba opodstatněná. Usuzuje totiž, že se Komise svým novým výkladem článku 37 AE snaží v něm vyčíst záruky, které v něm nejsou stanoveny, konkrétně z důvodu, že vojenské činnosti byly vždy vyloučeny z oblasti působnosti Smlouvy. Kromě toho je tento výklad článku 37 AE v rozporu s výkladem Komise ostatních ustanovení kapitoly Smlouvy týkajících se ochrany zdraví. Připomíná, že článek 34 AE týkající se zvláště nebezpečných pokusů se podle Komise uplatní rovněž na pokusy s jadernými zbraněmi.    

39     Je namístě konstatovat, že, jak již Soudní dvůr rozhodl ve svém rozsudku ze dne 22. září 1988, Land de Sarre a další (187/87, Recueil, s. 5013), musí být článek 37 AE vykládán v tom smyslu, že všeobecné údaje, které se týkají plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů, musejí být Komisi poskytnuty předtím, než toto zneškodňování povolí příslušné orgány dotyčného členského státu. Soudní dvůr totiž rozhodl, že pro zachování účinku tohoto ustanovení, jehož cílem je zabránit radioaktivnímu zamoření, a s ohledem na velmi velký význam, který mají pokyny, které Komise může dát dotyčnému členskému státu, je nezbytné, aby se Komise včas seznámila se všeobecnými údaji, které se týkají  plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů, aby mohla po poradě se skupinou odborníků vydat stanovisko, které může být předmětem důkladného přezkumu tímto státem za takových podmínek, že podněty Komise mohou být vzaty v úvahu před vydáním povolení.      

40     Výklad článku 37 AE, podle kterého může dotyčný členský stát rozhodnout jak o okamžiku, od kterého má být vojenský zdroj radioaktivních odpadů považován za civilní odpad, tak o konkrétním obsahu údajů, které musejí být oznámeny Komisi, by byl v rozporu s cílem tohoto ustanovení. Jednak by případně pozdní oznámení údajů zmařilo cíl prevence. Kromě toho by případně částečné oznámení relevantních údajů znemožnilo vydání stanoviska se znalostí věci.   

41     Jinak by byl výklad článku 37 AE ponechávající členským státům takový prostor pro uvážení, pokud jde o okamžik oznámení údajů a o jejich obsah, zdrojem sporů a poškozoval by řádné uplatnění tohoto ustanovení.

42     Z těchto úvah vyplývá, že výklad článku 37 AE navrhovaný při jednání Komisí nemůže být přijat.

43     Je tedy třeba konstatovat, že Komise neprokázala opodstatněnost uplatnění článku 37 AE na demontáž dotčeného vojenského zařízení.

44     Je třeba však zdůraznit, že skutečnost, že Smlouvu nelze uplatnit na využití jaderné energie k vojenským účelům, a že v důsledku toho Komise není oprávněna dovolávat se článku 37 AE, aby požadovala od členských států, aby jí poskytly informace o zneškodňování radioaktivních odpadů pocházejících z vojenských zařízení, nijak nesnižuje zásadní význam, který má cíl ochrany zdraví obyvatelstva a životního prostředí proti nebezpečím souvisejícím s využíváním jaderné energie, včetně využívání k vojenským účelům. Neposkytuje-li tato Smlouva Společenství zvláštní nástroj pro sledování tohoto cíle, nelze vyloučit, že vhodná opatření mohou být přijata na základě relevantních ustanovení Smlouvy o ES (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 29. března 1990, Řecko v. Rada, C‑62/88, Recueil, s. I‑1527).      

45     S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba konstatovat, že článek 37 AE neukládá Spojenému království povinnost poskytnout Komisi všeobecné údaje ohledně plánu na zneškodňování radioaktivních odpadů souvisejících s demontáží reaktoru Jason, a žaloba Komise musí být tudíž zamítnuta.

 K nákladům řízení

46     Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Vzhledem k tomu, že Spojené království požadovalo náhradu nákladů řízení ve svém návrhu a Komise byla ve sporu neúspěšná, je namístě uložit jí náhradu nákladů řízení. V souladu s čl. 69 odst. 4 prvním pododstavcem téhož řádu ponesou členské státy vystupující jako vedlejší účastníci ve sporu své náklady.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Komisi Evropských společenství se ukládá náhrada nákladů řízení.

3)      Francouzská republika ponese své náklady řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: angličtina.