20.12.2011   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 336/81

(1)

Většina členských států v případě úmrtí člověka uplatňuje daně, zejména dědickou daň a daň z nemovitostí, i když v některých členských státech mohou být dědictví a nemovitosti zdaněny v rámci jiných předmětů daně, jako je příjem. Veškeré daně uplatňované v případě úmrtí člověka se dále nazývají dědická daň.

(2)

Většina členských států, která uplatňuje dědickou daň, rovněž uplatňuje darovací daň mezi žijícími osobami.

(3)

Členské státy mohou zdaňovat dědictví na základě různých kritérií „spojení“. Mohou tak činit na základě osobní vazby, jako je místo pobytu, domicil nebo státní příslušnost zesnulého nebo místo pobytu, domicil nebo státní příslušnost dědice, případně obou. Některé členské státy mohou uplatňovat více než jedno z těchto kritérií nebo mohou uplatňovat opatření proti zneužívání, která pro daňové účely obsahují rozšířené pojetí domicilu nebo místa pobytu.

(4)

Kromě zdaňování na základě osobní vazby mohou členské státy uplatňovat dědickou daň na majetek, který se nachází v jejich jurisdikci. Na tomto základě může být daň uplatněna i v případě, že ani zůstavitel, ani dědic nemají osobní vazbu na zemi, ve které se majetek nachází.

(5)

Stále více občanů Unie se během svého života stěhuje v rámci Unie z jedné země do jiné, aby zde žili, studovali, pracovali a pobývali v důchodu, a nakupují nemovitosti a investují do majetku v jiných zemích, než odkud pocházejí.

(6)

Pokud se v těchto případech při úmrtí člověka jedná o dědictví ze zahraničí, může mít více než jeden členský stát právo uplatňovat dědickou daň na tuto pozůstalost.

(7)

Členské státy mají jen několik dvoustranných úmluv k zamezení dvojího nebo vícenásobného zdanění dědictví.

(8)

Většina členských států zamezuje dvojímu zdanění dědictví ze zahraničí prostřednictvím jednostranně přijatých vnitrostátních právních předpisů nebo správních postupů.

(9)

Avšak tyto vnitrostátní systémy zamezení dvojího zdanění dědictví ze zahraničí mají obecně svá omezení. Zejména mohou mít omezenou působnost, pokud jde o daně a osoby, kterých se to týká. Nemusí umožňovat započtení již zaplacené darovací daně v případě téhož dědictví nebo daní uplatňovaných na místní nebo regionální úrovni, nikoli na celostátní úrovni, nebo všech daní vybíraných jinými zeměmi v případě úmrtí. Mohou umožňovat pouze daňovou úlevu u zahraničních daní zaplacených v souvislosti s konkrétním majetkem v zahraničí. Nemusí umožňovat daňovou úlevu vztahující se na zahraniční daň z majetku, který se nachází v jiné zemi, než je země dědice nebo zůstavitele. Mohou vylučovat zahraniční daň z majetku, který se nachází na území členského státu, který umožňuje daňovou úlevu. Vnitrostátní systémy úlev mohou také selhat, protože nezohledňují nesoulad mezi pravidly týkajícími se dědické daně v jiných členských státech, zejména s ohledem na to, co se považuje za majetek v daném státu ve srovnání s majetkem v zahraničí, a pokud jde o dobu převodu majetku a lhůty splatnosti daně. Daňová úleva může podléhat rozhodnutí příslušného orgánu, a proto nemusí být zaručena.

(10)

Skutečnost, že neexistují odpovídající způsoby, jak odstranit kumulované zdanění dědictví, může vést k celkové úrovni zdanění, která bude výrazně vyšší, než je tomu v případech, kdy se jedná o čistě vnitřní záležitost určitého členského státu.

(11)

To může občanům EU bránit, aby plně využívali svého práva na volný pohyb a usazování kdekoli v Unii. Rovněž to může být příčinou problémů při převodu malých podniků v případě úmrtí vlastníků.

(12)

Zatímco výnosy dědické daně představují relativně malý podíl na celkových daňových příjmech členských států a případy zdanění v zahraničí samy o sobě přinášejí ještě mnohem méně, dvojí zdanění dědictví může mít významný dopad na jednotlivce, jichž se to týká.

(13)

Dvojí zdanění dědictví není v tomto okamžiku komplexně řešeno ani na vnitrostátní nebo dvoustranné úrovni, ani s ohledem na právo EU. S cílem zajistit hladké fungování vnitřního trhu by měl existovat ucelenější systém pro zamezení dvojího zdanění v případě dědictví ze zahraničí.

(14)

Mělo by být stanoveno pořadí práv při ukládání daně nebo opačně, měla by být umožněna daňová úleva, pokud dva nebo více členských států uplatňují dědickou daň na totéž dědictví.

(15)

Jako obecné pravidlo a v souladu s postupy uplatňovanými převážně na mezinárodní úrovni by měly mít přednostní právo uplatnit dědickou daň z majetku státy s nejužší vazbou, tj. státy, ve kterých se nachází nemovitý majetek nebo obchodní majetek stálé provozovny.

(16)

Protože movitý majetek, který není obchodním majetkem stálé provozovny, lze snadno přesunout, jeho vazba na členský stát, ve kterém se nacházel v době úmrtí, je obecně mnohem slabší, než možné osobní vazby zůstavitele nebo dědice k jinému členskému státu. Členský stát, ve kterém se takový movitý majetek nachází, by proto měl vyjmout tento majetek ze svého zdanění dědictví, pokud takové zdanění uplatňuje členský stát, ke kterému měl zůstavitel osobní vazbu a/nebo ji má jeho dědic.

(17)

Dědictví bylo často shromážděno během života zůstavitele. Kromě toho majetek, jenž je součástí dědictví, se s větší pravděpodobností nachází v členském státě, ke kterému měl osobní vazby zůstavitel, než v členském státě, ke kterému má takové vazby dědic, pokud se liší. Pokud se dědictví zdaňuje na základě osobních vazeb k území, většina členských států používá vazby zůstavitele spíše než dědice, ačkoli několik států rovněž nebo výhradně zdaňuje v případě osobní vazby dědice k jejich území. S ohledem na povahu řečeného a důležitost osobních vazeb zůstavitele a rovněž z praktických důvodů by dvojí zdanění vzhledem ke skutečnosti, že zůstavitel a jeho dědic mají osobní vazby k rozdílným členským státům, mělo být odstraněno na straně členského státu, ke kterému má osobní vazby dědic.

(18)

Spory ohledně osobních vazeb k několika členským státům by mohly být řešeny na základě postupu vzájemné dohody včetně uznávaných pravidel k určení nejužší osobní vazby.

(19)

Protože doba pro uplatnění dědické daně se může v dotčených členských státech lišit a řešení případů se zahraničními prvky může trvat výrazně déle ve srovnání s vnitrostátními případy dědické daně vzhledem k tomu, že je nutno použít více než jeden právní a/nebo daňový systém, měly by členské státy umožnit daňovou úlevu po dostatečně dlouhou dobu.

(20)

Toto doporučení podporuje základní práva uznávaná zejména Listinou základních práv Evropské unie, jako je právo na vlastnictví (článek 17), který zvláště zaručuje právo na vlastnictví zákonně nabyté pozůstalosti, svobodu podnikání (článek 16) a volný pohyb občanů EU v rámci EU (článek 45),

a)

„dědickou daní“ se rozumí jakákoli daň vybíraná na celostátní, federální, regionální nebo místní úrovni v případě úmrtí bez ohledu na její název, způsob jejího uplatňování a poplatníka daně, včetně zejména daně z nemovitostí, dědické daně, daně z převodu majetku, poplatku za převod, kolkovného, daně z příjmů a kapitálových výnosů;

b)

„daňovou úlevou“ se rozumí ustanovení obsažené v právních předpisech a/nebo obecných správních pokynech, podle kterého členský stát umožňuje úlevu v případě dědické daně zaplacené v jiném členském státě započtením daně zaplacené v zahraničí oproti daňové povinnosti v dotčeném členském státě, vyjmutím dědictví nebo jeho částí ze zdanění v dotčeném členském státě a uznáním zaplacené zahraniční daně nebo jinou úlevou od uložení dědické daně;

c)

„majetkem“ se rozumí veškerý movitý a/nebo nemovitý majetek a/nebo práva, která podléhají dědické dani;

d)

„osobní vazbou“ se rozumí vazba zůstavitele nebo dědice na členský stát, která může vycházet z domicilu, místa pobytu, trvalého pobytu, centra životních zájmů, místa, kde obvykle pobýval/pobývá, státní příslušnosti nebo sídla skutečného vedení.

a)

nemovitý majetek, který se nachází v jiném členském státě;

b)

movitý majetek, který je obchodním majetkem stálé provozovny umístěné v jiném členském státě.

4.4.1

Užší osobní vazba jednotlivce by mohla být stanovena následovně:

4.4.2

V případě že se jedná o jinou osobu než jednotlivce, např. charitativní organizaci, mohl by být za členský stát, ke kterému má užší osobní vazbu, považován členský stát, kde má organizace sídlo skutečného vedení.