Stanovisko Evropského výboru regionů – Provádění a perspektivy přeshraniční zdravotní péče

(2020/C 440/03)

Zpravodaj: Karsten Uno PETERSEN (DK/SES), člen regionálního zastupitelstva regionu Jižní Dánsko Odkaz: předběžné stanovisko

POLITICKÁ DOPORUČENÍ

EVROPSKÝ VÝBOR REGIONŮ

Úvodní poznámky

1.

poukazuje na to, že přeshraniční mobilita pacientů je důležitou politickou otázkou. Pro 34 % občanů EU je zdraví hlavním politickým tématem v jejich regionu, což představuje 8 % zvýšení od roku 2015 a 10 % zvýšení od roku 2012;

2.

zdůrazňuje, že při poskytování přeshraniční zdravotní péče má zásadní význam regionální a místní rozměr. Mnoho lidí, kteří žijí blízko hranic, hledají z různých důvodů léčbu v sousední zemi. Příhraniční regiony tvoří 40 % území EU a žije v nich více než jedna třetina Evropanů. Místní a regionální orgány zajišťují spojení mezi všemi zainteresovanými stranami (subjekty na celostátní, regionální a místní úrovni, nemocnicemi, praktickými lékaři, lékárnami, občany atd.);

3.

zastává názor, že přeshraniční mobilita pacientů s sebou nese určité problémy, jakými je např. přístup k informacím o péči v zahraničí, kontinuita péče, přeshraniční výměna informací mezi zdravotnickými pracovníky, rozdíly v poskytované péči a v druhu péče nebo léčby u dané lékařské indikace, schopnost systému zdravotní péče upřednostnit a poskytovat péči za stejných podmínek a logistické a administrativní problémy, jež se týkají některých občanů, kteří chtějí využít možnosti zdravotní péče v jiném členském státě EU, jež směrnice o přeshraniční zdravotní péči nabízí;

4.

vyjadřuje své uspokojení nad rozpočtem na nový program „EU pro zdraví“, který umožní posílit zdravotní bezpečnost a zvýšit připravenost na budoucí mimořádné situace v oblasti zdraví. Tento program bude silným samostatným programem s vyšším rozpočtem v rámci příštího víceletého finančního rámce (VFR), aby bylo možné náležitě řešit problémy zjištěné v programu Komise na stávající funkční období, zejména pokud jde o boj proti rakovině, o prevenci, včasné odhalování a léčbu chronických a vzácných onemocnění, rezistenci vůči antimikrobiálním látkám, přístup k cenově dostupným lékům a vážné hrozby pro zdraví (např. epidemie koronaviru), a provádět ambiciózní politiku v oblasti zdraví se zaměřením na přeshraniční spolupráci;

5.

je však i nadále znepokojen ohledně kontroly souladu a značným počtem problémů, které Komise doposud zjistila. Je si vědom toho, že se směrnice dotýká velkého počtu právních předpisů upravujících organizaci a řízení zdravotní péče, mechanismy náhrad, informační kanály, práva a nároky pacientů a profesní odpovědnost;

6.

v této souvislosti vítá, že první místopředseda Evropské komise Frans Timmermans požádal ve svém dopise předsedovi Výboru regionů Výbor o vypracování předběžného stanoviska o provádění směrnice o přeshraniční zdravotní péči, které by mohlo přispět k lepšímu provádění směrnice a k posílení práv pacientů;

7.

podotýká, že při tom bude zohledněno, že organizace, správa, financování a poskytování zdravotní péče spadají i nadále do působnosti členských států EU, a že provádění směrnice je nutno posuzovat z hlediska úkolů, které musí příslušné zdravotnické orgány plnit ve prospěch občanů;

8.

děkuje všem regionálním centrům (RegHubs (1)) a zainteresovaným stranám, na něž se tato centra obrátila, za jejich řádnou účast na průzkumu a za podnětné odpovědi, jež byly zohledněny v tomto stanovisku;

COVID-19

9.

je přesvědčen, že krize COVID-19 jasně ukázala, že Evropa musí v oblasti zdraví více spolupracovat;

10.

připojuje se k výzvě předsedy VR vytvořit unijní mechanismus pro mimořádné situace v oblasti zdraví, který bude úzce provázán se stávajícími strukturami EU pro řešení krizí (tj. Fond solidarity Evropské unie a Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí), aby byla EU lépe připravena na jakékoli budoucí pandemie. Tento mechanismus by fungoval jako „podpora, díky níž by regionální a místní představitelé mohli poskytovat zdravotnické služby a materiál nemocnicím a školám, najmout zdravotnický personál, koupit zdravotnické vybavení a pomoci jednotkám intenzivní péče“;

11.

upozorňuje také na článek 10 směrnice, který pojednává o vzájemné pomoci a spolupráci a který členským státům umožňuje, aby „si vzájemně pomáhaly“ a usnadnily „spolupráci při poskytování přeshraniční zdravotní péče na regionální a místní úrovni“. Je přesvědčen, že by členské státy měly tuto možnost kreativněji prozkoumat, mj. s cílem řešit pandemie;

12.

poukazuje na to, že v souladu s článkem 222 SFEU jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity;

13.

považuje za povzbuzující, že členské státy projevily v nouzi solidaritu a převzaly z přetížených sousedních zemí pacienty, aby zmírnily tlak, pod nímž se ocitly kapacity intenzivní péče jejich sousedů. Je pevně přesvědčen, že tato možnost by v budoucnosti na základě žádostí o pomoc, předkládaných v souladu se směrnicí, mohla získat oficiální podobu;

14.

doporučuje zřídit mezi příhraničními regiony „zdravotnické koridory“ (2), díky nimž budou moci pacienti i zdravotníci za situace omezení volného pohybu osob nadále přecházet hranice, aby byl zaručen přístup ke zdravotní péči a její poskytování;

15.

upozorňuje na digitální přeshraniční řešení, která umožňují mj. zobrazování a analýzu vzorků na dálku (např. vyhodnocování rentgenových snímků plic v zahraničí), jako příklad nákladově efektivního a praktického způsobu spolupráce v případě, že dojde k prudkému nárůstu počtu nemocných;

Větší mobilita pacientů není samoúčelná

16.

souhlasí s Evropským parlamentem v tom, že možnosti dané směrnicí využívá pouze nepatrný zlomek občanů EU a že největší přeshraniční mobilita pacientů je v sousedících regionech při společné hranici;

17.

v této souvislosti odkazuje na zprávu Komise, v níž se dospělo k závěru, že přeshraniční toky pacientů vykazují stabilní trend. Občané EU volí přeshraniční zdravotní péči především kvůli zeměpisné a kulturní blízkosti;

18.

bere na vědomí závěr Komise, že mobilita pacientů a její finanční rozměr v EU jsou celkově i nadále nízké a že směrnice o přeshraniční zdravotní péči nemá zásadní rozpočtový dopad na udržitelnost zdravotních systémů;

19.

zdůrazňuje, že přeshraniční zdravotní péče může být pro určité skupiny pacientů vhodná kvůli možnosti léčby vzácných onemocnění nebo geografické blízkosti poskytované zdravotní péče, zejména v příhraničních regionech;

20.

vítá, že směrnice má podle všeho pozitivní dopad na přeshraniční mobilitu pacientů, která od roku 2015 vykazuje mírně vzrůstající tendenci. V posledních letech také neustále roste počet žádostí o předchozí povolení – v roce 2017 jich byl v členských státech ve srovnání s rokem 2015 zaznamenán více než dvojnásobek;

21.

poukazuje na to, že nařízení a směrnice nejsou jedinými způsoby, na jejichž základě lze poskytovat zdravotní péči v jiných členských státech. Řada zemí totiž paralelně zavedla dvoustranné i vícestranné postupy řešení zvláštních potřeb v oblasti zdravotní péče v příhraničních regionech (BE, DK, SE, DE, CZ, EE, LU, HU, NL, PT, RO, FI a LT). Tyto dohody byly často uzavřeny ještě před vstupem směrnice v platnost a vytvářejí významné toky pacientů, které nejsou podchyceny v evropských statistikách;

22.

prohlašuje, že účelem směrnice o mobilitě pacientů není dosáhnout toho, aby pokud možno co nejvíce pacientů využívalo zdravotní péči v zahraničí. Možnosti, které směrnice nabízí, mají doplňovat paletu zdravotních služeb a produktů dostupnou na regionální či celostátní úrovni a pomoci ujasnit práva evropských pacientů, kteří chtějí podstupovat péči a léčbu v jiném státě EU/EHS. Počet uživatelů proto nelze vykládat ani jako úspěch, ani jako selhání právních předpisů;

23.

v této souvislosti zdůrazňuje, že větší přeshraniční mobilita pacientů je podmíněna situací, v níž se pacienti nacházejí, a že větší mobilita pacientů není samoúčelná;

Snadný přístup k informacím o zdravotní péči za podmínek stanovených ve směrnici

24.

spolu s Evropským parlamentem upozorňuje na to, že pro úspěšné provádění směrnice je zásadní, aby pacienti, zdravotničtí pracovníci a jiné zúčastněné strany byli náležitě informováni o možnostech, které jim směrnice v souvislosti s přeshraniční péčí poskytuje;

25.

zdůrazňuje proto, že je nutné, aby měli občané snadný přístup k informacím o podmínkách, které směrnice stanoví pro zdravotní péči poskytovanou v jiných členských státech, a mohli tak o péči v zahraničí činit informovaná rozhodnutí;

26.

upozorňuje na skutečnost, že vzhledem k tomu, že mezi jednotlivými členskými státy existují značné rozdíly v tom, jak je zdravotnictví organizováno, a v některých členských státech jsou dokonce rozdíly i mezi regiony a obcemi, by příslušné zdravotnické orgány měly zajistit, aby měli občané odpovídající přístup k příslušným informacím;

27.

upozorňuje na skutečnost, že vnitrostátní kontaktní místa mohou mít regionální pobočky nebo být uvedena na internetových stránkách regionálních systémů zdravotní péče či na internetových stránkách regionálních zdravotních pojišťoven. Tato řešení sice nemusí nutně zvýšit celkovou viditelnost vnitrostátních kontaktních míst jakožto druhu zařízení, ale mohla by se osvědčit při informování občanů;

28.

doporučuje Komisi, aby předložila příklady osvědčených postupů s cílem šířit informace získané z různých členských států a od různých regionálních a místních orgánů, aby si zdravotnické orgány jednotlivých členských států mohly brát navzájem poučení z fungování systémů zdravotní péče, které se podobají jejich vlastním;

29.

zdůrazňuje, že navzdory lepším informačním opatřením členských států budou i nadále panovat velké rozdíly v mobilitě pacientů, které jsou dány organizací každého systému zdravotní péče a tím, jaké služby poskytuje. To jasně vyplývá ze zprávy Komise. Důvodem, proč pacienti cestují za zdravotní péčí do zahraničí, je kratší doba čekání na kvalitní léčbu, kulturní blízkost a v neposlední řadě i možnost ušetřit peníze za léčbu, kterou musí do značné míry hradit z vlastních prostředků, jako je tomu v případě stomatologické péče;

Dodatečné administrativní náklady na léčbu v zahraničí

30.

konstatuje, že převážná část vnitrostátních rozpočtů na zdravotnictví se vynakládá na domácím trhu a že Komise vyčíslila výdaje na přeshraniční zdravotní péči v rámci celé EU, které vznikají v důsledku směrnice, pouze na 0,004 % ročního rozpočtu na zdravotnictví celé EU;

31.

podotýká, že možnost léčby v jiném členském státě EU, kterou směrnice nabízí, využívá jen velmi malý počet pacientů. Podle nejnovější zprávy Evropského účetního dvora činí počet žádostí o úhradu nákladů přibližně 214 000 ročně, což odpovídá přibližně 0,04 % občanů EU. Převážná většina těchto žádostí (více než 210 000) se týká úhrady nákladů za léčbu, která nevyžaduje předchozí povolení;

32.

upozorňuje na to, že úhrada nákladů za ambulantní léčbu, která nevyžaduje předchozí povolení (např. stomatologická péče), je po finanční stránce relativně zanedbatelná oproti dodatečným nákladům na výměnu informací a administrativním nákladům, které ponesou zdravotnické orgány v důsledku provádění směrnice;

33.

zdůrazňuje, že příslušné zdravotnické orgány členských států musí ve snaze o úplné provedení směrnice a o to, aby svým občanům usnadnily možnost využít zdravotní péče v jiném členském státě EU, brát v úvahu také skutečnost, že převážná většina občanů EU dává přednost zdravotní péči poskytované v relativní blízkosti svého bydliště nebo své rodiny. To, aby občané mohli podstupovat léčbu v relativní blízkosti svého bydliště nebo své rodiny, proto musí být vždy hlavním cílem organizace, kvality a kapacit zdravotní péče poskytované v členských státech;

34.

upozorňuje na to, že výdaje členských států na zdravotní péči v jiných členských státech EU nesouvisí pouze s úhradou nákladů. S léčbou jsou spojeny také administrativní náklady a náklady na výměnu informací, tedy peníze, které by jinak mohly být použity na zlepšení péče poskytované v rámci vlastních systémů jednotlivých členských států. Při provádění směrnice by proto příslušné zdravotnické orgány měly dbát na to, aby onen nepatrný zlomek pacientů, který se chce léčit v jiném členském státě EU, nebyl nepřiměřenou finanční zátěží pro systémy zdravotní péče jednotlivých členských států;

Účelné uplatňování předchozích povolení

35.

poukazuje na to, že skutečnost, že členské státy vyžadují před hospitalizací nebo poskytnutím vysoce specializované zdravotní péče v jiné zemi předchozí povolení, je označována za překážku přeshraniční mobility pacientů;

36.

v této souvislosti podotýká, že ze zprávy Komise vyplývá, že pacienti, kteří žádají o přeshraniční zdravotní péči, zatěžují vnitrostátní rozpočty na zdravotnictví jen zanedbatelně. To platí pro všechny členské státy bez ohledu na to, zda předchozí povolení zavedly či nikoliv;

37.

konstatuje, že většina regionálních center (63 %) považuje v zájmu zaručení přístupu ke kvalitní zdravotní péči za nutné předchozí povolení, které má zároveň rozhodují význam pro zabránění plýtvání zdroji (48 %) a pro kontrolu nákladů na regionální úrovni (44 %);

38.

upozorňuje na skutečnost, že uplatňování ustanovení směrnice týkajících se předchozího povolení dává pacientům i určitou finanční jistotu, neboť jim jejich členský stát, v němž jsou pojištěni, dává již před započetím léčby v jiné zemi záruku, že jejich léčbu v souladu se směrnicí uhradí;

39.

vyzývá členské státy, aby začaly vydávat předchozí povolení co nejdříve, a nedocházelo tak ke zbytečnému prodlení v zahájení léčby. Zároveň by se měla provádět realistická posouzení odhadovaných nákladů na plánovaný zákrok;

40.

zdůrazňuje, že regionální centra považují podstatně méně využívaný mechanismus předchozího oznámení (čl. 9 odst. 5 směrnice) za účelný nástroj k informování pacientů a podporování veřejných orgánů v plnění jejich povinností, a vyzývá členské státy, aby tento dobrovolný systém využívaly více;

41.

poukazuje na mechanismus finančního vyrovnání, který mohou členské státy zavést v souvislosti s předchozím povolením. V zájmu omezení zátěže pro pacienty a umožnění využívání zdravotní péče v zahraničí i méně zámožným skupinám obyvatelstva lze zavést přímé zúčtování mezi příslušnými institucemi, a nahradit tak zálohy předem a náhrady poskytované pacientům (čl. 9 odst. 5);

42.

v tomto ohledu doporučuje, aby bylo při dalším provádění směrnice zajištěno, že lze předchozí povolení využívat i nadále, pokud se příslušné orgány členských států domnívají, že je to nezbytné;

Další spolupráce na provádění směrnice

43.

vyzývá GŘ SANTE, aby ve spolupráci s dalšími příslušnými generálními ředitelstvími v tomto hodnocení provádění směrnice o mobilitě pacientů pokračovalo a nadále shromažďovalo, analyzovalo a zveřejňovalo příklady přeshraničních činností v oblasti zdravotní péče a problémů, na něž narážejí zúčastněné veřejné orgány;

44.

požaduje přiměřené a dlouhodobé financování z prostředků EU v příštím programovém období, zejména – ne však výhradně – prostřednictvím iniciativy Interreg, včetně provádění přeshraničních studií nebo projektů zaměřených na odstranění konkrétních překážek a na hladkou spolupráci;

45.

upozorňuje na to, že memorandum o porozumění mezi Výborem regionů a WHO sice na směrnici konkrétně neodkazuje, ale zavazuje Výbor regionů, aby pracoval na přístupu ke zdravotní péči, podpoře zdraví a sdílení znalostí, což jsou všechno zásadní prvky této směrnice;

46.

nabízí Komisi pravidelný dialog s Výborem regionů – konkrétně s komisí NAT a s meziregionální skupinou Zdraví – o výzvách a řešeních, jak zlepšit provádění směrnice o přeshraniční zdravotní péči;

47.

vyjadřuje svou neutuchající podporu této velmi potřebné evropské spolupráci a je připraven i nadále poskytovat poradenství a informace o příkladech osvědčených postupů z regionů;

48.

znovu opakuje, že onemocnění neznají hranice a že by se evropská solidarita v případech mimořádných situací v oblasti zdraví neměla nikdy zastavit na správních nebo právních hranicích;

49.

očekává, že třetí zpráva o provádění, kterou připravuje Evropská komise, bude v plné míře odrážet doporučení Evropského výboru regionů předložená v tomto stanovisku.

---

(1)  V listopadu 2019 zahájil Evropský výbor regionů prostřednictvím své sítě regionálních center konzultaci s cílem získat informace o provádění směrnice na územní úrovni. Průzkumu se zúčastnilo 27 regionálních center z 18 evropských zemí.

(2)  Francie takový „zdravotnický koridor“ zřídila na hranici se Španělskem, aby zajistila kontinuitu zdravotní péče v nemocnici v regionu Cerdanya. Lucembursko zkoumalo možnost udělit francouzským zdravotníkům zvláštní výjimku, díky níž by měli zvláštní status s „povolením k pobytu“ a mohli i nadále jezdit do velkovévodství za prací.