—

může vnitrostátní soud považovat prodejce těchto ropných látek a nájemce plavidla, které je přepravovalo, za původce uvedeného odpadu ve smyslu čl. 1 písm. b) směrnice 75/442, ve znění rozhodnutí 96/350, a přitom za „předchozího držitele“ odpadu pro účely použití čl. 15 první části druhé odrážky této směrnice, pokud tento soud vzhledem k okolnostem, které je schopen posoudit pouze on sám, dospěje k závěru, že tento prodejce-nájemce přispěl k riziku vzniku znečištění způsobeného uvedenou havárií, zejména pokud nepřijal opatření k předejití takové události, jako například opatření týkající se volby plavidla;

—

ukáže-li se, že náklady spojené s odstraněním odpadu vzniklého vypuštěním ropných látek do moře v důsledku havárie nejsou nahrazeny Mezinárodním fondem pro náhradu škod způsobených ropným znečištěním nebo nemohou být takto nahrazeny z důvodu překročení výše odškodnění stanovené pro tuto škodnou událost a že ustanovení vnitrostátního práva členského státu, včetně práva vyplývajícího z mezinárodních úmluv, o omezení či zproštění odpovědnosti brání tomu, aby tyto náklady byly nahrazeny vlastníkem plavidla nebo nájemcem plavidla, přestože je třeba je považovat za „držitele“ ve smyslu čl. 1 písm. c) směrnice 75/442, ve znění rozhodnutí 96/350, bude tedy muset takové vnitrostátní právo k zajištění náležitého provedení článku 15 této směrnice umožnit, aby byly uvedené náklady nahrazeny výrobcem výrobku, z něhož vznikl odpad, který se takto rozšířil. Nicméně v souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ může být takový výrobce povinen nahradit tyto náklady pouze tehdy, pokud v důsledku své činnosti přispěl k riziku vzniku znečištění způsobeného havárií plavidla.