1

Dne 7. října 2011 podala společnost slovinského práva Kandit d.o.o. žádost o vydání dovozní licence na množství 3000 tun cukru u slovinské Agentury pro zemědělské trhy a rozvoj venkova (Agencija Republike Slovenije za kmetijske trge in razvoj podeželja, dále jen „Agentura“).

2

Dne 10. října 2011 adresovala Agentura sdělení Evropské komisi prostřednictvím elektronické aplikace nazvané „Agricultural Market Information Quota“ (dále jen „AMIS-Quota), podle čl. 9 odst. 1 písm. a) nařízení Komise (ES) č. 891/2009 ze dne 25. září 2009, o otevření a správě některých celních kvót Společenství v odvětví cukru (Úř. věst. L 254, s. 82). V tomto sdělení Agentura informovala Komisi, že společnost Kandit podala žádost o vydání dovozní licence na množství 3000 tun cukru pocházejícího z Chorvatska v rámci celní kvóty č. 09.4328.

3

Dne 24. října 2011 vydala Agentura společnosti Kandit licenci na dovoz týkající se cukru pocházejícího z Chorvatska, která se týkala celní kvóty č. 09.4328.

4

Dne 2. listopadu 2011 informovala Agentura Komisi podle čl. 9 odst. 2 písm. i) nařízení č. 891/2009 prostřednictvím aplikace AMIS-Quota o tom, že vydala uvedenou licenci společnosti Kandit.

5

Dne 7. listopadu 2011 se společnost Kandit pokusila na základě licence, která jí byla vydána, poprvé dovézt cukr do Slovinska. Při této příležitosti slovinská celní správa konstatovala, že dotčený cukr pocházel ze Srbska, a tedy že dovozní licence předložená společností Kandit, která se týkala Chorvatska a celní kvóty č. 09.4328, uváděla nesprávnou zemi odeslání, nesprávnou zemi původu, jakož i nesprávné číslo celní kvóty. Slovinská celní správa povolila dovoz 71 tun cukru poté, co byla informována ze strany Agentury o její administrativní chybě.

6

Tentýž den, tedy před uplynutím lhůty stanovené v čl. 9 odst. 2 písm. i) nařízení č. 891/2009 pro sdělení Komisi o vydaných licencích, Agentura opravila v aplikaci AMIS-Quota své sdělení Komisi o skutečně vydané dovozní licenci za účelem upřesnění, že uvedená licence byla vydána na dovoz cukru pocházejícího ze Srbska v rámci celní kvóty č. 09.4326.

7

Téhož dne Agentura elektronickou poštou informovala Komisi o tom, že provedla tuto opravu. Agentura rovněž sdělila Komisi, že musela opravit sdělení ze dne 10. října 2011 uvedené v bodě 2 výše, ale že lhůta pro sdělení žádostí o dovozní licence stanovená v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 891/2009 již uplynula.

8

Ještě téhož dne 7. listopadu 2011 útvary Komise informovaly Agenturu, že již není možné retroaktivně opravit chyby, ke kterým došlo v okamžiku sdělení ze dne 10. října 2011.

9

V letech 2012 a 2014 proběhla výměna dopisů mezi slovinskými úřady a službami Komise.

10

Dopisem ze dne 2. června 2014 (dále jen „napadený dopis“) připomněl ředitel ředitelství „Vlastní zdroje a programové financování“ generálního ředitelství pro rozpočet Komise (dále jen „ředitel“) administrativní chybu, ke které došlo. Zdůraznil, že množství dovezené prostřednictvím licence, které nebylo oprávněné, nemůže podléhat výhodnější celní sazbě a je na místě zaplatit clo v nesnížené výši.

11

V napadeném dopise ředitel rovněž vysvětlil, že slovinské úřady vydaly neplatnou vývozní licenci pro celní kvótu č. 09.4326 (Srbsko), pro kterou neexistovalo odpovídající sdělení. V tomto ohledu připomněl, že čl. 7 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 1301/2006 ze dne 31. srpna 2006, kterým se stanoví společná pravidla ke správě dovozních celních kvót pro zemědělské produkty, které podléhají režimu dovozních licencí (Úř. věst. L 238, s. 13), jasně stanoví, že nesmí být vydána dovozní licence pro množství, které nebylo sděleno Komisi. Také uvedl, že chyba, ke které došlo, nemohla být ze strany Komise opravena, a to jednak z důvodu, že chyby, kterých se dopustí hospodářské subjekty, není možno brát v úvahu pro případné opravy, a jednak, že uvedená chyba byla sdělena po ukončení procesu ověřování sdělení.

12

Ředitel z toho vyvodil, že až 3000 tun cukru mohlo být dovezeno mimo kvóty, kdyby dovozní licence byla zcela využita. Dodal, že maximální ztráta tradičních vlastních zdrojů, která mohla vzniknout, dosahovala výše až 1257000 euro, když konkrétní výše dovozního cla na cukr byla stanovena na 149 eur za tunu čisté hmotnosti. Požádal slovinské úřady, aby odvedly do rozpočtu Unie částku odpovídající ztrátě tradičních vlastních zdrojů, za kterou jsou slovinské orgány finančně odpovědné a která mohla vyplývat z pochybení, jehož se dopustily. Za účelem omezení výše úroků z prodlení stanovených v čl. 11 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. L 130, s. 1) poradil slovinským orgánům, aby jednaly co nejrychleji. Upřesnil rovněž, že útvarům Komise musí být sděleny všechny účetní informace, aby mohly vypočítat úroky z prodlení. Za tímto účelem byla k napadenému dopisu přiložena tabulka k vyplnění.

13

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. srpna 2014 podala Republika Slovinsko projednávanou žalobu.

14

V žalobě Republika Slovinsko požádala, na základě čl. 51 odst. 1 druhého pododstavce jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991, aby ve věci rozhodl senát složený nejméně z pěti soudců.

15

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 13. listopadu 2014 Komise vznesla námitku nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu ze dne 2. května 1991.

16

Republika Slovinsko podala připomínky k této námitce nepřípustnosti dne 6. února 2015.

17

Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2014 podala Portugalská republika a podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 13. března 2015 podalo Španělské království návrh na vstup do řízení podle čl. 115 jednacího řádu ze dne 2. května 1991 jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Republiky Slovinsko znějících na zrušení.

18

S ohledem na návrh uvedený v bodě 14 výše a se zřetelem ke znění čl. 51 odst. 1 druhého pododstavce jednacího řádu ze dne 2. května 1991, předložil věc k projednání a rozhodnutí třetímu rozšířenému senátu dne 17. června 2015.

19

Republika Slovinsko v žalobě navrhuje, aby Tribunál:

20

V námitce nepřípustnosti Komise navrhuje, aby Tribunál:

21

Ve vyjádření k námitce nepřípustnosti Republika Slovinsko navrhuje, aby Tribunál:

22

Podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, Tribunál může vydat rozhodnutí o nepřípustnosti, nedostatku pravomoci nebo nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou, požaduje-li to žalovaná strana. V projednávané věci Tribunál pokládá věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise a rozhoduje, že není namístě pokračovat v řízení.

23

Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu, že ani obsah napadeného dopisu, ani souvislosti jeho přijetí nebo pravomoci uvedeného orgánu nenaznačují, že uvedený dopis obsahuje závazné rozhodnutí nebo že vyvolává závazné právní účinky. Tvrdí rovněž, že napadený dopis má povahu přípravy a potvrzuje předchozí dopis.

24

Republika Slovinsko zpochybňuje argumentaci Komise. Zaprvé tvrdí, že napadený dopis byl napsán Komisí, která je orgánem Unie. Zadruhé zdůrazňuje, že se musela řídit pokyny obsaženými v uvedeném dopise. Zatřetí tvrdí, že napadený dopis má závazné právní účinky. V tomto dopise totiž Komise bez právního základu přistoupila k definitivnímu posouzení, na jehož základě jí nařídila, aby odvedla do rozpočtu Unie částku odpovídající ztrátě vlastních zdrojů, ke které v tomto případě údajně došlo. Kromě toho měl napadený dopis právní účinky erga omnes. Začtvrté Republika Slovinsko tvrdí, že Komise překročila své pravomoci, neboť přijala rozhodnutí, které nemá základ v unijním právu. Zapáté zpochybňuje případnou přípravnou nebo potvrzující povahu napadeného dopisu.

25

Z ustálené judikatury zmiňované v rámci žalob na neplatnost podaných členskými státy či orgány vyplývá, že za napadnutelné akty ve smyslu článku 263 SFEU se považují všechna opatření přijímaná orgány v jakékoliv formě, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky (viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, Rec, EU:C:2011:656, bod 36 a citovaná judikatura).

26

Podle judikatury nejenže přípravné akty nejsou předmětem soudního přezkumu podle článku 263 SFEU, ale jakékoli akty, které nevyvolávají právně závazné účinky, jako jsou potvrzující akty a čistě prováděcí akty, pouhá doporučení a stanoviska a rovněž v zásadě vnitřní pokyny [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. května 2012, Sepracor Pharmaceuticals (Irsko) v. Komise, C‑477/11 P, EU:C:2012:292, bod 52 a citovaná judikatura].

27

Dále judikatura uvádí, že pro účely určení, zda opatření, jehož zrušení je navrhováno, může být předmětem žaloby na neplatnost, je třeba se zaměřit na jeho obsah, přičemž forma, ve které bylo toto opatření přijato, je v tomto ohledu v zásadě nerozhodná (viz usnesení ze dne 26. ledna 2011, FIBE v. Parlament, T‑550/10, EU:T:2011:19, bod 17 a citovaná judikatura).

28

V projednávaném případě je třeba na prvním místě uvést, že podle čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. L 163, s. 17) tvoří vlastní zdroje souhrnného rozpočtu Evropské unie dávky, prémie, doplňkové nebo vyrovnávací částky, dodatkové částky nebo položky, cla stanovená ve společném celním sazebníku a další poplatky, současné i budoucí, zavedené orgány Společenství v obchodě se třetími zeměmi a cla na výrobky spadající do působnosti Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, která pozbyla platnosti, jakož i dávky a další poplatky stanovené v rámci společné organizace trhu s cukrem.

29

Jak totiž vyplývá z čl. 8 odst. 1 rozhodnutí 2007/436, vlastní zdroje Společenství uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) uvedeného rozhodnutí vybírají členské státy a ty mají povinnost uvedené zdroje poskytnout Komisi (analogicky viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko, C‑392/02, Rec. EU:C:2005:683, bod 55, a ze dne 8. července 2010, Komise v. Itálie, C‑334/08, Rec, EU:C:2010:414, bod 40).

30

Dále jsou podle judikatury Soudního dvora členské státy povinny zjistit vlastní zdroje Společenství. Článek 2 odst. 1 nařízení č. 1552/89 totiž musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy se nemohou vyhnout zjištění pohledávek, a to i když je zpochybňují, jelikož jinak by bylo připuštěno, aby finanční rovnováha Společenství byla narušena, byť pouze přechodně jednáním jednoho členského státu (rozsudek ze dne 17. března 2011, Komise v. Portugalsko, C‑23/10, EU:C:2011:160, bod 58; analogicky viz rozsudek Komise v. Dánsko, bod 29 a dále, EU:C:2005:683, bod 60).

31

Kromě toho čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1150/2000 stanoví v podstatě, že každý členský stát poukáže vlastní zdroje na účet vedený na jméno Komise u ministerstva financí nebo jiného subjektu, který každý členský stát určí.

32

Na základě čl. 17 odst. 1 a 2 nařízení č. 1552/89 jsou členské státy také povinny přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným [zjištěným] podle článku 2 téhož nařízení budou poskytnuty Komisi. Členské státy tuto povinnost nemají jedině tehdy, pokud tyto částky nemohly být vybrány z důvodu vyšší moci, nebo jestliže vyjde najevo, že v dlouhodobém výhledu není vybrání těchto částek možné z důvodů, které jim nemohou být přičítány (viz rozsudek Komise v. Itálie, bod 29 a dále, EU:C:2010:414, bod 35 a citovaná judikatura).

33

Konečně členský stát, který nezjistí nárok Unie na vlastní zdroje a neposkytne odpovídající částku Komisi, aniž je splněna některá z podmínek stanovených v čl. 17 odst. 2 nařízení č. 1150/2000, neplní své povinnosti vyplývající z unijního práva (viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Spojené království, C‑60/13, EU:C:2014:219, bod 50 a citovaná judikatura).

34

Přímo z ustanovení rozhodnutí 2007/436 a z nařízení č. 1150/2000 tedy vyplývá, že samotným členským státům přísluší posouzení existence ztráty tradičních vlastních zdrojů, jakož i povinnosti poskytnout tyto zdroje. Je na nich, aby zjistily tradiční vlastní zdroje Unie a poskytly je, pokud jsou podmínky stanovené uvedenými předpisy splněny, aniž by bylo nezbytné rozhodnutí Komise. Plnění povinnosti poskytnout vlastní zdroje, stanovené těmito právními předpisy, je tedy odpovědností členských států.

35

Odpovědnost orgánů členských států ve vztahu k poskytování tradičních vlastních zdrojů se opírá jednak o bod 2 odůvodnění nařízení č. 1150/2000, který uvádí, že Unie musí mít vlastní zdroje uvedené v článku 2 rozhodnutí 2007/436 dostupné za co nejlepších podmínek, a jednak o požadavek rychlého a efektivního poskytnutí vlastních zdrojů Unie (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. října 2007, Finsko v. Komise, C‑457/06 P, EU:C:2007:582, bod 39 a citovaná judikatura).

36

Na druhém místě je třeba připomenout, že rozhodnutí 2007/436 a nařízení č. 1150/2000 nestanoví žádný zvláštní proces, na jehož konci by Komise přijímala rozhodnutí o povinnosti členských států odvést tradiční vlastní zdroje do rozpočtu Unie.

37

Zejména z bodů 10 a 20 odůvodnění, jakož i ze článků 18 a 19 nařízení č. 1150/2000 sice vyplývá, že Komise má pravomoc sledovat a kontrolovat činnost členských států a v případě potřeby může za tím účelem provádět ověřování na místě.

38

Avšak žádné ustanovení rozhodnutí 2007/436 ani nařízení č. 1150/2000 nepřiznává Komisi pravomoc vyslovit se cestou rozhodnutí k povinnosti odvést tradiční vlastní zdroje stanovené těmito právními předpisy.

39

Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že podle systému vytvořeného články 258 až 260 SFEU může být určení práv a povinností členských států, jakož i posouzení jejich chování pouze výsledkem rozsudku Soudního dvora (rozsudky ze dne 29. září 1998, Komise v. Německo, C‑191/95, Rec, EU:C:1998:441, bod 45, a ze dne 15. ledna 2014, Komise v. Portugalsko, C‑292/11, Rec, EU:C:2014:3, bod 49).

40

V rámci dohledu nad členskými státy při plnění povinnosti odvádět tradiční vlastní zdroje, která vyplývá z rozhodnutí 2007/436 a z nařízení č. 1150/2000, Komise nemůže zasahovat do výlučné pravomoci Soudního dvora rozhodovat o souladu jednání s uvedeným nařízením.

41

Z toho vyplývá, že je-li zde spor mezi Komisí a členským státem ohledně souladu určitého jednání s povinností odvést tradiční vlastní zdroje, uloženou rozhodnutím 2007/436 a nařízením č. 1150/2000, Komise nemůže sama přijetím rozhodnutí definitivně vyřešit takový spor.

42

Vzhledem k neexistenci právního předpisu zmocňujícího Komisi k přijetí aktu nařizujícího, aby členský stát odvedl vlastní zdroje, napadený dopis může být považován jedině za pouhou výzvu adresovanou Republice Slovinsko s informativní hodnotou.

43

Stanovisko Komise formulované v napadeném dopise není takové povahy, aby mohlo mít právně závazné účinky, protože použití unijních právních předpisů v oblasti odvádění vlastních zdrojů spočívá především na odpovědnosti členských států a žádné ustanovení rozhodnutí 2007/436 ani nařízení č. 1150/2000, které byly přijaty v této oblasti, nepřiznává Komisi pravomoc přijímat rozhodnutí o jejich výkladu, takže Komise nemá jinou možnost, než vyjádřit svůj názor, který v žádném případě nezavazuje vnitrostátní úřady, což může učinit vždy (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. května 1989, Itálie v. Komise, 151/88, Rec, EU:C:1989:201, bod 22, a ze dne 13. června 1991, Sunzest v. Komise, C‑50/90, Rec, EU:C:1991:253, bod 13 a citovaná judikatura).

44

Jinak řečeno, odvádění tradičních vlastních zdrojů je věcí členských států a Komise může pouze vyjádřit stanovisko, které nezavazuje členské státy, přičemž vyjádření tohoto stanoviska probíhá v rámci spolupráce mezi Komisí a orgány členských států, které jsou povinny aplikovat evropskou právní úpravu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 1998, Oleifici Italiani et Fratelli Rubino v. Komise, T‑54/96, Rec, EU:T:1998:204, bod 51 a citovaná judikatura).

45

V tomto ohledu je třeba dodat, že podle ustálené judikatury nezávazná povaha zaujetí stanoviska ze strany orgánu Unie nemůže být zpochybněna skutečností, že vláda, jíž je akt určen, se jím řídí (viz usnesení ze dne 5. září 2006, Comunidad autónoma de Madrid et Mintra v. Komise, T‑148/05, EU:T:2006:234, bod 43 a citovaná judikatura).

46

Na třetím místě je třeba zdůraznit, že jediným účelem postupu před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU je umožnit členskému státu splnit dobrovolně požadavky Smlouvy nebo případně dát mu příležitost odůvodnit své stanovisko, přičemž žádný z aktů Komise přijatých v rámci tohoto postupu není závazný. (viz usnesení ze dne 19. září 2005, Aseprofar a Edifa v. Komise, T‑247/04, Rec, EU:T:2005:327, bod 47 a citovaná judikatura).

47

Pokud jde konkrétně o vydání odůvodněného stanoviska, Soudní dvůr také konstatoval, že se jedná o předběžný postup, který nemá právně závazné účinky ve vztahu k adresátům odůvodněného stanoviska (rozsudek Komise v. Německo, bod 39 výše, EU:C:1998:441, bod 44).

48

A fortiori tedy napadený dopis, kterým Komise neformálně vyzývá Republiku Slovinsko, aby odvedla tradiční vlastní zdroje do rozpočtu Unie, nemůže představovat napadnutelný akt.

49

S ohledem na vše výše uvedené je třeba mít za to, že napadený dopis představuje pouhé písemné vyjádření informativního stanoviska doplněné o výzvu k odvedení tradičních vlastních zdrojů adresované Republice Slovinsko. Takový dopis nemůže tedy představovat rozhodnutí takové povahy, aby mohlo být předmětem žaloby na neplatnost, protože nemůže mít právní účinky a není určené k tomu, aby mělo takové účinky.

50

Závěr formulovaný v bodě 49 výše nemůže být zpochybněn dalšími argumenty předloženými Republikou Slovinsko.

51

Zaprvé, pokud jde o výši tradičních vlastních zdrojů, způsoby jejich odvádění, jakož i případné placení úroků z prodlení, je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury Soudního dvora, je povinnost zjistit vlastní zdroje Unie nerozlučně spjata s povinností je převést na účet Komise ve stanovených lhůtách a s povinností zaplatit úroky z prodlení. Kromě toho jsou tyto úroky splatné bez ohledu na důvod prodlení, ve kterém byly tyto zdroje připsány na účet Komise. Z toho vyplývá, že není namístě rozlišovat mezi případem, kdy členský stát určil vlastní zdroje a neodvedl je, a případem, kdy je bezdůvodně opominul zjistit, a to i když neexistuje závazná lhůta (rozsudky ze dne 16. května 1991, Komise v. Nizozemsko, C‑96/89, Rec, EU:C:1991:213, bod 38, a Komise v. Dánsko, bod 29 výše, EU:C:2005:683, bod 67).

52

Napadnutelnost napadeného dopisu v rozsahu, v němž se týká výše dotčených tradičních vlastních zdrojů, jakož i případného zaplacení úroků z prodlení, nemůže být posuzována autonomně ve vztahu k napadnutelnosti uvedeného dopisu v rozsahu, v němž uvádí povinnost odvést vlastní zdroje do rozpočtu Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 1986, Komise v. Německo, 303/84, Recueil, EU:C:1986:140, bod 11).

53

Pokud zde tedy není rozsudek konstatující nesplnění zpochybňované povinnosti Republiky Slovinsko odvést do rozpočtu tradiční vlastní zdroje, stanovené nařízením č. 1150/2000, není Komise oprávněna definitivně stanovit spornou výši tradičních vlastních zdrojů a s konečnou platností vyřešit otázku úroků z prodlení.

54

Napadený dopis, který nemá závazné právní účinky, protože pouze vyzývá Republiku Slovinsko k odvedení tradičních vlastních zdrojů do rozpočtu Unie, nemůže tedy mít a fortiori právní účinky, jestliže se zabývá výší ztráty vlastních zdrojů, která by mohla nastat, a povinností uhradit úroky z prodlení stanovenou v čl. 11 nařízení č. 1150/2000.

55

Zadruhé je třeba odmítnout argumenty Republiky Slovinsko vycházející ze skutečnosti, že Komise provedla nesprávný výklad ustanovení předmětné právní úpravy, nebo ze skutečnosti, že napadený dopis postrádal právní základ.

56

Vzhledem k tomu, že napadený dopis nemůže být předmětem žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU, argumenty Republiky Slovinsko, vycházející z údajně nesprávného posouzení ze strany Komise v napadeném dopise nebo nedostatku jeho právního základu, musí být odmítnuty jako irelevantní.

57

Zatřetí ze stejných důvodů musí být rovněž odmítnuta jako irelevantní argumentace Republiky Slovinsko v tom smyslu, že napadený dopis měl závazné právní účinky erga omnes, zejména pak vůči společnosti Kandit, a to z důvodu, že Komise předjímala své rozhodnutí, pokud jde o případný postup vrácení nebo prominutí platby cla ve prospěch této společnosti.

58

V každém případě je třeba zdůraznit, že povinnost odvést vlastní zdroje se týká vztahů mezi Unií a členskými státy. Naproti tomu, vymáhání celního dluhu se týká vztahů mezi členským státem a dlužníky.

59

Jak připomněl Soudní dvůr v bodě 63 rozsudku Komise v. Dánsko, bod 29 výše (EU:C:2005:683), existenci tohoto rozlišení mezi pravidly týkajícími se povinnosti zjistit nárok Unie na vlastní zdroje a pravidly týkajícími se možnosti členských států vybrat clo připustil Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 7. září 1999, De Haan (C‑61/98, Recueil, EU:C:1999:393).

60

Možnost, že by společnosti Kandit byly prominuty nebo vráceny částky zaplaceného cla, nemůže záviset na okolnosti, že má Republika Slovinsko případně povinnost odvést vlastní zdroje do rozpočtu Unie.

61

S ohledem na vše výše uvedené není napadený dopis takovým aktem, který by mohl být předmětem žaloby na neplatnost. Je tedy třeba odmítnout žalobu jako nepřípustnou, a není třeba zkoumat další argumenty uplatněné Komisí a není namístě rozhodovat o návrzích na vstup vedlejšího účastníka do řízení, podaných Portugalskou republikou a Španělským královstvím.

62

Podle čl. 134 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

63

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Republika Slovinsko neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že kromě toho, že ponese vlastní náklady řízení, nahradí i náklady řízení vynaložené Komisí.

64

Kromě toho, na základě čl. 144 odst. 10 jednacího řádu, Republika Slovinsko, Komise, Portugalská republika a Španělské království ponesou vlastní náklady řízení související s návrhy na vstup do řízení jako vedlejší účastníci.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

V Lucemburku dne 14. září 2015.