ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (prvního senátu)

12. prosince 2013(*)

„Veřejná služba – Akreditovaní parlamentní asistenti – Předčasné ukončení smlouvy – Žádost o pomoc – Psychické obtěžování“

Ve věci F‑129/12,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,

CH, akreditovaná parlamentní asistentka Evropského parlamentu, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupená L. Levi, C. Bernard-Glanzem a A. Tymen, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému S. Alves a E. Taneva, jako zmocněnkyněmi,

žalovanému,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát),

ve složení H. Kreppel, předseda, E. Perillo a R. Barents (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Tomac, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. července 2013,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 31. října 2012 CH žádá o zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 19. ledna 2012 o ukončení její smlouvy akreditované parlamentní asistentky, zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 15. března 2012, kterým se zamítá její žádost o pomoc, a v případě potřeby zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížností podaných proti těmto rozhodnutím, jakož i uložení Parlamentu, aby jí uhradil náhradu škody ve výši 120 000 eur.

 Právní rámec

2        Právní rámec projednávané věci představují články 12a a 24 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) a čl. 2 písm. c), články 127 a 130 a čl. 139 odst. 1 písm. d) pracovního řádu ostatních zaměstnanců (dále jen „PŘOZ“).

3        Článek 31 Listiny základních práv Evropské unie, nadepsaný „Slušné a spravedlivé pracovní podmínky“, v prvním odstavci stanoví:

„Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.“

4        Článek 41 Listiny, nadepsaný „Právo na řádnou správu“, stanoví:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.

2. Toto právo zahrnuje především:

a) právo každého být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout;

[…]“

5        Článek 9 odst. 2 vnitřního jednacího řádu Parlamentu, ve znění použitelném v rozhodné době, uvádí:

„Chování poslanců je založeno na vzájemné úctě, vychází z hodnot a zásad vymezených v základních dokumentech Evropské unie, nesmí snižovat důstojnost Parlamentu nebo ohrozit řádný chod parlamentní činnosti ani narušovat klidné prostředí v prostorách Parlamentu. […]“

6        Článek 20 odst. 2 prováděcích opatření k hlavě VII PŘOZ, přijatých rozhodnutím předsednictva Parlamentu ze dne 9. března 2009 a naposledy pozměněných rozhodnutím předsednictva Parlamentu ze dne 13. prosince 2010 (dále jen „prováděcí opatření“), stanoví:

„Pokud si asistent, poslanec anebo skupina poslanců, kterému poskytuje služby, přejí ukončit smlouvu před uplynutím její platnosti, pošle tento asistent nebo poslanec písemnou žádost v tomto smyslu příslušnému oddělení generálního sekretariátu s upřesněním důvodu či důvodů, kvůli nimž se o předčasné ukončení smlouvy žádá.

Po přezkoumání žádosti orgán oprávněný uzavírat pracovní smlouvy ukončí smlouvu buď podle čl. 139 odst. 1 [písm.] d) [PŘOZ] při dodržení stanovené výpovědní lhůty, anebo podle čl. 139 odst. 3 [PŘOZ] při dodržení stanovených podmínek.“

 Skutkový základ sporu

7        Dne 1. října 2004 byla žalobkyně přijata panem B., poslancem Parlamentu, jako parlamentní asistentka na základě smlouvy, která měla uplynout na konci volebního období 2004/2009. Po ukončení mandátu pana B., k němuž došlo v roce 2007, byla žalobkyně přijata jako parlamentní asistentka jinou poslankyní Parlamentu, paní P., od 1. prosince 2007 až do ukončení uvedeného volebního období v roce 2009. S účinností od 1. srpna 2009 byla žalobkyně přijata Parlamentem jako akreditovaná parlamentní asistentka ve smyslu článku 5a PŘOZ (dále jen „APA“), aby asistovala paní P. až do konce volebního období 2009/2014. Podle své smlouvy byla zařazena do třídy 14 funkční skupiny II.

8        S účinností od 1. září 2010 byla tato smlouva nahrazena novou smlouvou, na jejímž základě byla žalobkyně přeřazena do třídy 11 funkční skupiny II.

9        Od 27. září 2011 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, která byla prodloužena až do 19. dubna 2012.

10      Dne 26. října 2011 vyhotovil ošetřující lékař žalobkyně, doktor A. G., zprávu o jejím úzkostně depresivním stavu, navracejících se „depresivních myšlenkách“ a potížích s příjmem potravy s odkazem na prohlášení žalobkyně, podle něhož se stala obětí psychického obtěžování na pracovišti. Doktor Y. G., neuropsychiatr, konstatoval ve zprávě ze dne 20. listopadu 2011 zaslané doktoru A. G. přetrvávající úzkostně depresivní potíže. Dne 22. listopadu 2011 doktor J. de M., vedoucí odboru lékařské psychologie fakultní nemocnice Brugmann v Bruselu (Belgie), dospěl k závěru, že došlo k syndromu reakčního vyčerpání a prohlásil, že úzkostně-depresivní potíže žalobkyně mají původ v „prožívaném psychickém obtěžování na pracovišti“.

11      Dne 28. listopadu 2011 žalobkyně seznámila poradní výbor zabývající se obtěžováním a jeho prevencí na pracovišti, jenž byl ustaven Parlamentem (dále jen „poradní výbor zabývající se psychickým obtěžováním“) se svou situací a chováním paní P. vůči ní. Dne 6. prosince 2011 se žalobkyně dotázala všech členů uvedeného výboru na kroky, které má učinit k podání stížnosti na psychické obtěžování. E-mailem ze dne 12. prosince 2011 žalobkyně zaslala všem členům poradního výboru zabývajícího se psychickým obtěžováním, jakož i generálnímu tajemníkovi Parlamentu, e-mail zaslaný téhož dne paní P. a popisující její zdravotní stav v důsledku obtěžování ze strany posledně uvedené. E-mailem ze dne 21. prosince 2011 se žalobkyně obrátila na předsedu uvedeného výboru se žádostí o schůzku.

12      Dne 22. prosince 2011 žalobkyně prostřednictvím svých právních poradců podala žádost o pomoc podle článku 24 služebního řádu, v níž tvrdila, že se stala obětí psychického obtěžování ze strany paní P., a žádala o přijetí opatření k zákazu styku, jakož i zahájení správního šetření.

13      Dne 6. ledna 2012 paní P. zaslala oddělení pro přijímání a přeložení zaměstnanců patřícímu pod ředitelství pro lidské zdroje generálního ředitelství pro personál generálního sekretariátu Parlamentu písemnou žádost o ukončení smlouvy žalobkyně. Dne 18. ledna 2012 paní P. tuto žádost potvrdila.

14      Rozhodnutím ze dne 19. ledna 2012 byla smlouva žalobkyně ukončena s účinností od 19. března 2012 z důvodu narušení vztahu důvěry (dále jen „rozhodnutí o propuštění“). Žalobkyně byla zbavena pracovních povinností v průběhu výpovědní doby. V průvodním dopise k uvedenému rozhodnutí příslušný vedoucí oddělení oznámil žalobkyni přijetí žádosti paní P. o ukončení její smlouvy ke dni 18. ledna 2012. Paní P. měla zaprvé za to, že žalobkyně neměla nezbytné dovednosti, aby sledovala práci parlamentních výborů, jichž je členkou, a zadruhé, že se žalobkyně někdy dopouštěla naprosto nepřijatelného chování jak vůči ní, tak vůči jiným poslancům a asistentům. Z těchto důvodů již paní P. nemá důvěru k žalobkyni, aby jí tato mohla nadále asistovat.

15      Dopisem ze dne 23. ledna 2012 si právní poradci žalobkyně vyžádali kopii žádosti o propuštění sepsané paní P. Na základě této žádosti jim příslušné oddělení Parlamentu poskytnulo dopisem ze dne 2. února 2012 demonstrativní výčet příkladů dokládajících ztrátu vztahu důvěry mezi žalobkyní a paní P.

16      Dopisem ze dne 7. února 2012 právní poradci žalobkyně připomněli, že žádost o pomoc podaná žalobkyní zůstala nezodpovězena.

17      V dopise ze dne 4. března 2012 zaslaném doktoru A. G. doktor Y. G. konstatoval zhoršení úzkostně depresivních potíží žalobkyně v důsledku neuznání „prožívaného psychického obtěžování“ Parlamentem a dále v důsledku rozhodnutí o propuštění.

18      Dopisem ze dne 15. března 2012 týkajícím se žádosti o pomoc podané žalobkyní příslušný generální ředitel Parlamentu prohlásil, že nezaujme stanovisko k použitelnosti či nepoužitelnosti článku 24 služebního řádu, jelikož z důvodu ukončení smlouvy žalobkyně a její dlouhodobé nepřítomnosti z důvodu nemoci se tato žádost stala bezpředmětnou (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc“).

19      Dne 30. března 2012 podala žalobkyně stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí o propuštění. Dne 22. června 2012 žalobkyně podala stížnost na tomtéž základě proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc.

20      Rozhodnutím ze dne 20. července 2012 generální tajemník Parlamentu zčásti vyhověl stížnosti proti rozhodnutí o propuštění s tím, že rozhodl odložit datum ukončení smlouvy žalobkyně na 20. června 2012 kvůli jejímu potvrzenému volnu z důvodu nemoci až do 19. dubna 2012 v souladu s čl. 139 odst. 1 písm. d) poslední větou PŘOZ.

21      Rozhodnutím ze dne 8. října 2012 generální tajemník Parlamentu zamítl stížnost proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc.

 Návrhová žádání účastníků řízení

22      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí o propuštění;

–        zrušil rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc;

–        v případě potřeby zrušil rozhodnutí generálního tajemníka Parlamentu ze dne 20. července 2012, kterým se zamítá její stížnost ze dne 30. března 2012 proti rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí ze dne 8. října 2012, kterým se zamítá její stížnost ze dne 22. června 2012 proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc;

–        uložil Parlamentu, aby jí uhradil náhradu škody ve výši 120 000 eur;

–        uložil Parlamentu náhradu všech nákladů řízení.

23      Parlament navrhuje, aby Soud:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu všech nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížností

24      Podle ustálené judikatury mají návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, v případě, kdy toto rozhodnutí nemá samostatný obsah, ten účinek, že se Soudu předkládá akt, proti němuž byla stížnost podána (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, bod 8, rozsudek Soudu ze dne 9. července 2009, Hoppenbrouwers v. Komise, F‑104/07, bod 31). Za těchto podmínek platí, že jelikož rozhodnutí ze dne 20. července 2012, kterým se zamítá stížnost ze dne 30. března 2012 proti rozhodnutí o propuštění, jakož i rozhodnutí ze dne 8. října 2012, kterým se zamítá stížnost ze dne 22. června 2012 proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, nemají samostatný obsah, musí být na návrhová žádání znějící na zrušení nahlíženo tak, že směřují pouze proti rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc.

 K návrhovým žádáním na zrušení rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc

 Argumenty účastníků řízení

–       Argumenty žalobkyně

25      Podle žalobkyně existuje přímý vztah mezi dotčeným obtěžováním, obtěžující osobou a rozhodnutím o propuštění, neboť toto rozhodnutí se zakládalo na žádosti původkyně obtěžování, paní P. Žalobkyně uvádí, že skutkové znaky obtěžování byly upřesněny a podrobně popsány a – nakolik to bylo možné – doloženy v žádosti o pomoc a stížnostech, takže paní P. nemohla předstírat, že o této situaci nevěděla. Pokud jde o jednání paní P., žalobkyně tvrdí, že tato prokazovala trvalou nespokojenost, která se projevovala systematickým znevažováním jejích výkonů a způsobilostí, neustálou zraňující a nekonstruktivní kritikou v její přítomnosti, anebo před třetími osobami, a trvalým zpochybňováním její práce. Podle žalobkyně nebyla zpochybňována pouze kvalita její práce, ale i kvalita její osobnosti a její důstojnost.

26      Žalobkyně poskytuje konkrétní příklady jednání, které považuje za zneužívající ze strany paní P. vůči ní, zejména znevažování před třetími osobami. Žalobkyně dospěla k závěru, že na základě rozsudku Soudu ze dne 24. února 2010, Menghi v. ENISA (F‑2/09), je rozhodnutí o propuštění dotčeno zneužitím pravomoci a musí být zrušeno. Toto rozhodnutí totiž nebylo přijato s cílem umožnit paní P. opustit asistentku, u níž došlo ke ztrátě vztahu důvěry, ale s cílem „zbavit se“ asistentky, jejíž žádost o pomoc by jí mohla způsobit újmu. Žalobkyně doplňuje, že je v pravomoci orgánu oprávněného uzavírat pracovní smlouvy (dále jen „OOUPS“), jemuž byla předložena žádost o propuštění, posoudit platnost důvodů uvedených paní P. OOUPS se nemůže omezit na potvrzení každé žádosti o propuštění podané poslancem vůči asistentovi, tím spíše, pokud tento asistent podal žádost o pomoc. Pokud jde o rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o propuštění, žalobkyně uvádí, že Parlament nejenže odmítl zrušit rozhodnutí zjevně dotčené zneužitím pravomoci, ale rovněž nesplnil svou povinnost uvést odůvodnění, neboť nezohlednil řádně předložené nepřímé důkazy a nerozhodl o otázce zneužití pravomoci. Žalobkyně rovněž uvádí, že zachování rozhodnutí o propuštění následně umožnilo Parlamentu odůvodnit rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc z důvodu, že propuštění ji učinilo bezpředmětnou. Rozhodnutí o propuštění je nakonec třeba zrušit rovněž z toho důvodu, že porušuje článek 12a služebního řádu a záruku, kterou toto ustanovení poskytuje zaměstnancům upozorňujícím na skutečnosti týkající se obtěžování.

27      Pokud jde o zjevně nesprávné posouzení, žalobkyně napadá důvody uvedené na podporu rozhodnutí o propuštění a odmítnutí Parlamentu uznat nesprávnost tohoto posouzení. Žalobkyně připomíná, že po téměř dvouleté spolupráci se paní P. rozhodla ponechat si ji jako asistentku za podmínek první smlouvy. Pokud jde o argument uplatněný na podporu rozhodnutí o propuštění týkající se nepřístojného chování ze strany žalobkyně k jejím kolegům, uvádí, že v souvislosti s tímto tvrzením nebyl předložen žádný důkaz.

28      Pokud jde o rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, žalobkyně cituje rozsudek Soudu ze dne 8. února 2011, Skareby v. Komise, (F‑95/09), a zdůrazňuje, že rozhodnutí o propuštění ipso facto nečiní žádost o pomoc bezpředmětnou. Ačkoli připouští, že opatření na zákaz styku již neměla po propuštění význam, tvrdí, že se na APA použije článek 24 služebního řádu, a že jí tedy nelze odmítnout pomoc, a tudíž zahájení šetření.

–       Argumenty Parlamentu

29      Úvodem Parlament uvedl několik poznámek k postavení APA. Nejprve Parlament tvrdí, že judikatura ve věci ukončení smluv dočasných zaměstnanců podle čl. 2 písm. c) PŘOZ může být obdobně použita na propuštění APA, jelikož vzájemná důvěra je základním prvkem společným pro oba typy smluv. V tomto ohledu Parlament odkazuje na rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. října 2006, Bonnet v. Soudní dvůr (T‑406/04), a rozsudek Soudu ze dne 7. července 2010, Tomas v. Parlament (F‑116/07, F‑13/08 a F‑31/08). Pokud jde o postup ukončení smlouvy vycházející z čl. 139 odst. 1 písm. d) PŘOZ a čl. 20 odst. 2 prováděcích opatření, Parlament vysvětluje, že když příslušný OOUPS obdrží ze strany poslance žádost o ukončení smlouvy APA před jejím uplynutím z důvodu narušení vztahu důvěry, OOUPS může pouze vzít na vědomí toto narušení důvěry a vyhovět žádosti o propuštění. OOUPS totiž nemá prostor pro uvážení, pokud jde o provedení této žádosti. Pokud jde o přezkum uvedené žádosti ze strany OOUPS stanovený v čl. 20 odst. 2 druhém pododstavci prováděcích opatření, Parlament upřesňuje, že se jedná pouze o správní vyřízení za účelem přípravy propuštění, jakož i provedení celého postupu při dodržení lhůty stanovené v čl. 139 odst. 1 písm. d) PŘOZ. Podle Parlamentu tedy OOUPS nemá prostor pro uvážení, pokud jde o provedení žádosti o propuštění týkající se APA vycházející ze ztráty důvěry. Pokud jde o žádost paní P., OOUPS měl tedy úzce vymezenou pravomoc k ukončení smlouvy žalobkyně z důvodu ztráty důvěry nezbytné pro pokračování profesního vztahu mezi paní P. a žalobkyní.

30      Pokud jde o zneužití pravomoci a psychické obtěžování, Parlament uvádí, že k tvrzením a obviněním žalobkyně nejsou připojeny žádné důkazní materiály nebo skutečnosti umožňující prokázat jejich pravdivost a že tvrzení, podle něhož je rozhodnutí o propuštění dotčeno zneužitím pravomoci, protože bylo přijato za účelem jejího psychického obtěžování, musí být zamítnuto jako neopodstatněné. Parlament dodává, že okolnost, že lékařské zprávy připojené k návrhu uvádějí, že úzkostně depresivní potíže, jež vykazuje žalobkyně, vycházejí z „prožívaného psychického obtěžování na pracovišti“, neumožňuje prokázat existenci takového obtěžování, jelikož se tyto zprávy zakládají na subjektivním popisu pracovních podmínek ze strany žalobkyně. Parlament rovněž uvádí, že paní P. kontaktovala příslušné oddělení poprvé mezi 28. listopadem a 5. prosincem 2011 kvůli postupu, jak propustit žalobkyni, tedy již před předložením žádosti o pomoc. Z toho podle Parlamentu plyne, že OOUPS nepřijal rozhodnutí o propuštění, aby se žalobkyně „zbavil“ poté, co předložila žádost o pomoc. Konečně Parlament zpochybňuje údajný nedostatek odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o propuštění.

31      Pokud jde o zjevně nesprávné posouzení, Parlament tvrdí, že žalobkyně, jež byla zejména pověřena hodnocením možností, zda předložit či nepředložit změny ke spisu o Agentuře Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací (ENISA), neprokázala, že navrhované změny nebyly „nepředložitelné“. Žalobkyně tedy nepředložila důkaz, že se OOUPS dopustil tohoto nesprávného posouzení. Dále v rozhodnutí o propuštění Parlament neobvinil žalobkyni ze špatného sledování prací v Hospodářském a měnovém výboru. Parlament v tomto ohledu zdůrazňuje, že žalobkyně, jež patřila do funkční skupiny II, byla pověřena plnit úlohy týkající se především sepisování textů a poradenství. V dopise ze dne 2. února 2012 však OOUPS uvedl, že ačkoli žalobkyně „[byla] schopná vykonávat úkoly sekretariátu, neprokáza[la] politickou rozvahu […] nezbytnou k tomu, […] aby mohla účinně asistovat [paní P.] při sledování [prací] parlamentních výborů“.

32      Pokud jde o rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, Parlament nejprve uvádí, že články 12a a 24 služebního řádu se na poslance nepoužijí. Dále Parlament tvrdí, že zamítnutí žádosti o zahájení správního šetření vychází ze dvou důvodů, jednak ze skutečnosti, že tato žádost se stala bezpředmětnou v důsledku propuštění žalobkyně, jednak z nepoužitelnosti článku 24 služebního řádu na poslance. Parlament má tedy za to, že OOUPS nemohl žádosti o pomoc vyhovět. Podle Parlamentu je tedy důvod vycházející z porušení článku 24 služebního řádu nutno zamítnout. Parlament dodává, že přeřazení žalobkyně je v každém případě vyloučeno, neboť v souladu s článkem 5a PŘOZ jsou to sami poslanci, kteří žádají správu o přijetí asistentů podle své volby.

 Závěry Tribunálu

–       K ukončení smlouvy žalobkyně

33      Podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny má každý právo být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout.

34      Není sporu o tom, že v projednávané věci rozhodnutí o propuštění představuje individuální opatření, které se žalobkyně nepříznivě dotýká.

35      Ze spisu přitom vyplývá, že OOUPS nevyslechl žalobkyni před ukončením její smlouvy. Parlament byl na tuto záležitost dotázán na jednání a výslovně to potvrdil.

36      Podle Parlamentu z judikatury v oblasti ukončování smluv dočasných zaměstnanců podle čl. 2 písm. c) PŘOZ, kterou lze podle jeho názoru obdobně použít na propouštění APA, vyplývá, že OOUPS není povinen vyslechnout APA před přijetím rozhodnutí o ukončení jeho smlouvy.

37      V rozsahu, v němž Parlament zamýšlí uplatnit judikaturu Soudu a Tribunálu Evropské unie, podle níž při rozhodnutí o propuštění, k němuž dojde z důvodu ztráty důvěry, nemá dotyčná osoba procesní záruky, jako právo být vyslechnut ve správním řízení, postačí uvést, že od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009 je třeba zohledňovat ustanovení Listiny, která mají stejnou právní sílu jako Smlouvy.

38      Aby však porušení práva být vyslechnut mohlo v projednávané věci vést ke zrušení rozhodnutí o propuštění, je ještě nezbytné přezkoumat, zda by řízení při neexistenci tohoto pochybení mohlo vést k jinému výsledku. Soud tuto otázku přezkoumá v bodě 48 tohoto rozsudku.

39      Dále je třeba přezkoumat argument Parlamentu, podle něhož obdrží-li příslušný OOUPS ze strany poslance žádost o ukončení smlouvy APA před jejím uplynutím z důvodu narušení vztahu důvěry, OOUPS může toto narušení pouze vzít na vědomí a vyhovět žádosti o propuštění, neboť – pokud jde o provedení této žádosti – nemá prostor pro uvážení.

40      V tomto ohledu je třeba uvést, že podle čl. 20 odst. 2 prováděcích opatření poslanec, který požádá o ukončení smlouvy APA, je povinen „[upřesnit důvod či důvody]“ a podle druhého pododstavce OOUPS ukončí smlouvu „[p]o přezkoumání žádosti“. Z tohoto ustanovení tedy plyne, že OOUPS je povinen alespoň přezkoumat legalitu žádosti o ukončení smlouvy. V opačném případě by povinnost, na jejímž základě musí poslanec „[upřesnit důvod či důvody]“ a povinnost OOUPS přezkoumat žádost neměly žádný smysl.

41      Stačí tedy konstatovat, aniž je nutno se vyjádřit k rozsahu přezkumu žádosti ze strany OOUPS podle čl. 20 odst. 2 prováděcích opatření, že znění tohoto článku vyžaduje, aby OOUPS přezkoumal, zda důvod, jenž byl v tomto ohledu případně vznesen, ze své podstaty neporušuje základní práva (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bonnet v. Soudní dvůr, bod 52) a předpisy upravující pracovní vztahy mezi Unií a jejími zaměstnanci, vykládané s přihlédnutím k těmto právům. V tomto ohledu je třeba uvést, že Parlament na jednání prohlásil, že v rámci přezkumu stanoveného uvedeným článkem skutečně přezkoumává, zda žádost o propuštění respektuje základní práva.

42      Z toho vyplývá, že OOUPS byl skutečně povinen přezkoumat, zda existovala souvislost mezi žádostí paní P. ze dne 6. ledna 2012 o ukončení smlouvy žalobkyně a skutečností, že tato žalobkyně dne 22. prosince 2011 podala žádost o pomoc v souladu s článkem 24 služebního řádu, jejímž předmětem bylo údajné obtěžování ze strany paní P. vůči ní a zahájení správního šetření.

43      V tomto ohledu Parlament tvrdí, že taková možnost byla vyloučena tím, že paní P. se obrátila na příslušná oddělení v období od 28. listopadu do 5. prosince 2011, tedy ještě před tím, než žalobkyně podala žádost o pomoc, aby získala jisté informace týkající se smlouvy žalobkyně. Je však nutno konstatovat, že Parlament v této věci nedoložil sebemenší důkaz.

44      Dále je nesporné, že dne 6. ledna 2012, dne, k němuž paní P. požádala o ukončení smlouvy žalobkyně, OOUPS věděl o lékařských zprávách poskytnutých žalobkyní, z nichž jednoznačně vyplývá, že podle názoru ošetřujících lékařů byly její potíže, které vedly k její pracovní neschopnosti od 27. září 2011, zapříčiněny obtěžováním, které utrpěla na pracovišti. Je rovněž nesporné, že dne 12. prosince 2011 žalobkyně zaslala e-mail paní P., v němž ji informovala o svém přetížení „v důsledku každodenního obtěžování, jehož [se stala] obětí z její strany“ a že téhož dne žalobkyně zaslala kopii tohoto e-mailu generálnímu tajemníkovi Parlamentu a poradnímu výboru zabývajícímu se psychickým obtěžováním. Konečně je třeba konstatovat, že dne 19. prosince 2011 paní P. zaslala e-mail příslušnému oddělení, přičemž zmínila e-mail žalobkyně ze dne 12. prosince 2011, jenž byl podle jejího názoru „velmi urážlivý“. Tímtéž e-mailem si paní P. rovněž přála získat informace o možnostech ukončení smluv APA.

45      Soud má za to, že výše uvedené skutečnosti měly při komplexním posouzení OOUPS v rámci přezkumu dovést podle čl. 20 odst. 2 prováděcích opatření k tomu, aby přezkoumal, zda žádost o ukončení smlouvy žalobkyně mohla či nemohla mít souvislost s žádostí o pomoc, již žalobkyně podala dne 22. prosince 2011. I když je třeba uznat složitost a delikátní povahu tohoto přezkumu, OOUPS mohl takovýmto jednáním v projednávané věci plně zaručit dodržení čl. 31 odst. 1 Listiny, podle něhož má každý pracovník právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.

46      Je přitom nutno konstatovat, že podle prohlášení Parlamentu na jednání OOUPS poté, co obdržel dne 6. ledna 2012 žádost paní P. o ukončení smlouvy žalobkyně, upustil od přezkumu uvedené žádosti a očekával její potvrzení dne 18. ledna 2012. Soud má rovněž za to, že opomenutí OOUPS provést přezkum žádosti o ukončení smlouvy stanovený v čl. 20 odst. 2 prováděcích opatření potvrzuje okolnost, že smlouva žalobkyně byla ukončena následujícího dne po potvrzení žádosti dne 19. ledna 2012, ačkoli si OOUPS byl plně vědom, že se žalobkyně nacházela v pracovní neschopnosti.

47      Z toho zjevně plyne, že po žádosti paní P. OOUPS neprovedl ani minimální kontrolu, aby se ujistil, zda v projednávané věci byla dodržena ustanovení poslední věty čl. 139 odst. 1 písm. d) PŘOZ, podle nichž dvouměsíční výpovědní lhůta, na niž měla žalobkyně právo, měla být pozastavena až do 19. dubna 2012. Soud rovněž konstatuje, že OOUPS tuto chybu napravil až v odpovědi ze dne 20. července 2012 na stížnost ze dne 30. března 2012.

48      Konečně je třeba přezkoumat, zda by skutečnost, že by žalobkyně byla vyslechnuta před přijetím rozhodnutí o propuštění, mohla vést k jinému výsledku. V tomto ohledu má Soud za to, že kdyby žalobkyně byla vyslechnuta, OOUPS by mohl získat více informací k tomu, aby přezkoumal, zda žádost o ukončení smlouvy žalobkyně měla či neměla souvislost s žádostí o pomoc ze strany žalobkyně, a aby zaručil plné dodržení čl. 31 odst. 1 Listiny, jak je uvedeno v bodě 45 tohoto rozsudku.

49      Z toho plyne, že OOUPS přijetím rozhodnutí o propuštění za okolností projednávané věci porušil své povinnosti podle čl. 31 odst. 1 a čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny, jakož i čl. 20 odst. 2 prováděcích opatření. Uvedené rozhodnutí je tedy třeba zrušit.

–       K zamítnutí žádosti o pomoc

50      Úvodem je nutno přezkoumat argument Parlamentu, podle něhož se článek 12a služebního řádu nepoužije na členy tohoto orgánu, a že tedy žádosti o pomoc podané žalobkyní nelze vyhovět.

51      Tento argument je třeba zamítnout. Je sice pravda, že se čl. 12a odst. 1 služebního řádu použije pouze na úředníky, ale je rovněž pravda, že druhý odstavec tohoto ustanovení odkazuje na „úředníka, který se stal obětí psychického obtěžování“ bez dalšího upřesnění, pokud jde o původ tohoto obtěžování. Z toho plyne, že první odstavec tohoto ustanovení jako takový nezakazuje Parlamentu jednat, když je údajný původce obtěžování členem tohoto orgánu.

52      Dále je třeba přezkoumat argument Parlamentu, podle něhož se žádost o pomoc podaná dne 22. prosince 2011 stala bezpředmětnou v důsledku ukončení smlouvy žalobkyně.

53      Soud má za to, že tento argument je nepochopitelný. Pokud by se totiž žalobkyně před datem ukončení smlouvy skutečně stala obětí obtěžování ze strany paní P., tyto skutečnosti by nastaly a ukončení smlouvy by je v tomto případě nemohlo zrušit. Za předpokladu, že Parlament tímto argumentem zamýšlí tvrdit, že povinnost poskytnout pomoc přestává existovat v okamžiku skončení služebního poměru dotyčného úředníka, tento výklad je zjevně neslučitelný s cílem a rozsahem uvedené povinnosti. S přihlédnutím k čl. 31 odst. 1 Listiny, podle něhož má „[k]aždý pracovník právo […] na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost“, je totiž třeba uvést, že důvodem existence povinnosti pomoci není pouze zájem služby, ale rovněž, jak vyplývá i ze znění tohoto článku, zájem dotyčné osoby. To platí tím spíše, pochází-li žádost o pomoc od úředníka, jenž tvrdí, že se stal obětí psychického obtěžování, jehož důsledky mohou přetrvávat i po skončení služebního poměru. Na jednání Parlament mimoto prohlásil, že tento argument, podle něhož se žádost o pomoc stala bezpředmětnou pouze z důvodu ukončení smlouvy žalobkyně, nebyl dobře formulován.

54      Parlament rovněž tvrdí, že v projednávané věci se článek 24 služebního řádu nepoužije, jelikož údajnou obtěžující osobou je poslankyně.

55      V tomto ohledu stačí uvést, že tento argument vychází ze zjevně nesprávného výkladu článku 24 služebního řádu. Podle znění tohoto článku je totiž jeho cílem chránit úředníky před jednáním třetích osob. V projednávané věci je údajnou obtěžující osobou poslankyně, jež má ve vztahu k údajné oběti svého jednání postavení třetí osoby, jelikož nepatří mezi zaměstnance Parlamentu.

56      Parlament dále tvrdí, že článek 24 nelze v případě paní P. použít, neboť nedisponuje žádnými donucovacími opatřeními vůči svým členům.

57      Tento argument rovněž dosvědčuje zjevně nesprávný výklad tohoto článku. Jelikož se jedná o ochranu úředníka před jednáním třetích osob a orgány v zásadě nedisponují donucovacími opatřeními vůči třetím osobám, služební řád stanoví povinnost pomoci umožňující správě pomoci úředníkovi při jeho snaze o ochranu právními prostředky členského státu, kde k vytýkaným skutkům došlo.

58      Konečně je třeba připomenout, aniž je třeba se vyjádřit k argumentu vznesenému Parlamentem na jednání, podle něhož paní P. jakožto poslankyně nemůže být ve vztahu k žalobkyni považována za třetí osobu, že podle čl. 9 odst. 2 vnitřního jednacího řádu Parlamentu použitelného v rozhodné době „[ch]ování poslanců je založeno na vzájemné úctě, vychází z hodnot a zásad vymezených v základních dokumentech […][U]nie [a] nesmí snižovat důstojnost Parlamentu […]“. Parlamentu tedy nic nebránilo, aby s odkazem na výše uvedené ustanovení vyzval paní P. ke spolupráci na správním šetření za účelem ověření jejího údajného obtěžujícího jednání, jehož se žalobkyně stala – podle svého tvrzení – obětí.

59      Soud pro úplnost uvádí, že výklad článků 12a a 24 služebního řádu Parlamentem ve vztahu k předpisům upravujícím smlouvy APA, podle něhož OOUPS nemůže ani zahájit správní šetření k přezkoumání případu psychického obtěžování, jehož údajným původcem je poslanec, ani pomoci APA proti jednání tohoto poslance, by vedl k tomu, že by uvedené články zbavil veškerého užitečného účinku a v projednávané věci by vyloučil jakoukoli formu přezkumu – byť omezeného přezkumu – legality rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc. Soud má za to, že takový výklad je ve zjevném rozporu s čl. 31 odst. 1 Listiny, jenž výslovně stanoví, že každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.

60      Z toho plyne, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc musí být zrušeno.

61      Jelikož rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc byla zrušena, není namístě zkoumat ostatní žalobní důvody.

 K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě škody

 Argumenty účastníků řízení

62      Žalobkyně navrhuje, aby Parlamentu byla uložena náhrada škody v celkové výši stanovené ex aequo et bono na 120 000 eur za zdravotní, finanční a nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc.

63      Parlament navrhuje, aby byl tento návrh zamítnut.

 Závěry Tribunálu

64      Úvodem je třeba podotknout, že na žalobkyni, jež požaduje náhradu zdravotní, finanční a nemajetkové újmy, musí být s přihlédnutím k jejím písemným podáním a argumentům nahlíženo tak, že požaduje finanční nápravu nemajetkové újmy vyplývající z poškození zdraví, důstojnosti a profesní pověsti, které jí způsobila dotčená rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zrušení protiprávního aktu může samo o sobě představovat vhodnou a v zásadě dostačující nápravu veškeré nemajetkové újmy, kterou tento akt mohl způsobit (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 1987, Hochbaum a Rawes v. Komise, 44/85, 77/85, 294/85 a 295/85, bod 22; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 9. listopadu 2004, Montalto v. Rada, T‑116/03, bod 127; rozsudek Soudu ze dne 8. května 2008, Suvikas v. Rada, F‑6/07, bod 151), ledaže žalobce prokáže, že utrpěl nemajetkovou újmu, kterou lze oddělit od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen a která nemůže být tímto zrušením zcela napravena (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1990, Culin v. Komise, C‑343/87, body 27 a 28; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, bod 131).

65      Soud připomíná, že je nesporné, že pocit nespravedlnosti a utrpení, které provázejí skutečnost, že osoba musí vést postup před zahájením soudního řízení a poté soudní řízení, aby byla uznána její práva, představuje újmu, kterou lze dovodit ze samotné skutečnosti, že se správa dopustila protiprávních aktů. Jelikož je tato újma nahraditelná, není-li napravena zadostiučiněním plynoucím ze zrušení napadených rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 11. července 2013, CC v. Parlament, F‑9/12, bod 128), Soud s přihlédnutím k velice znepokojivým podmínkám, za nichž bylo přijato rozhodnutí o propuštění a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pomoc, rozhodl, že za konkrétních okolností projednávané věci bude nemajetková újma, kterou žalobkyně utrpěla, správně posouzena tím, že stanoví ex æquo et bono náhradu uvedené újmy na 50 000 eur.

66      Z výše uvedeného plyne, že je nutno Parlamentu uložit, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 50 000 eur.

 K nákladům řízení

67      Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

68      Z odůvodnění uvedeného v tomto rozsudku vyplývá, že Parlament neměl ve věci úspěch. Žalobkyně kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla Parlamentu uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí Parlament nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady vynaložené žalobkyní.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (první senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 19. ledna 2012 o ukončení smlouvy akreditované parlamentní asistentky CH se zrušuje.

2)      Rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 15. března 2012, kterým se zamítá žádost CH o pomoc ze dne 22. prosince 2011, se zrušuje.

3)      Evropskému parlamentu se ukládá zaplatit CH částku ve výši 50 000 eur.

4)      Evropský parlament ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené CH.

Kreppel

Perillo

Barents

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. prosince 2013.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

W. Hakenberg

H. Kreppel

---

* Jednací jazyk: francouzština.