–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jakož i T. Machovičovou, jako zmocněnci,

–

za německou vládu J. Möllerem, M. Hellmannem a E. Lankenauem, jako zmocněnci,

–

za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a R. Kissné Berta, jako zmocněnci,

–

za rakouskou vládu J. Schmoll, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi původně S. Grünheid a Y. G. Marinovou, jakož i R. Troostersem, poté S. Grünheid a Y. G. Marinovou, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článku 4, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1), jakož i čl. 1 odst. 3, článku 8 a formuláře obsaženého v příloze k rámcovému rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“), a platnosti posledně zmíněného rámcového rozhodnutí.

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení vedeného proti IR za trestné činy spojené s pašováním cigaret.

3

Body 5, 6 a 12 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 uvádějí:

[…]

4

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

5

Článek 8 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:

2.   Evropský zatýkací rozkaz musí být přeložen do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího členského státu. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo kdykoli poté uvést v prohlášení, které uloží u generálního sekretariátu Rady, že přijme překlad do jednoho nebo více jiných úředních jazyků orgánů Evropských společenství.“

6

V příloze rámcového rozhodnutí 2002/584 je obsažen formulář, v němž jsou podrobně uvedeny informace, které musí být uvedeny v evropském zatýkacím rozkazu.

7

Body 3, 11, 14, 21, 27, 28 a 39 odůvodnění směrnice 2012/13 uvádějí:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

8

Článek 1 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Stanoví rovněž pravidla o právu osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na informace o jejich právech.“

9

Článek 3 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:

2.   Členské státy zajistí, aby byly informace uvedené v odstavci 1 poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.“

10

Článek 4 téže směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, neprodleně obdržel písemné poučení o svých právech. Musí mít možnost si toto poučení přečíst a ponechat si je u sebe po celou dobu, kdy je zbaven svobody.

2.   Vedle informací uvedených v článku 3 musí písemné poučení o právech uvedené v odstavci 1 tohoto článku obsahovat informace o následujících právech, jak jsou uplatňována podle vnitrostátního práva:

3.   V písemném poučení o právech musí být uvedeny i základní informace o každé možnosti v souladu s vnitrostátním právem napadnout zákonnost zatčení dosáhnout přezkumu zadržení či požádat o předběžné propuštění.

4.   Písemné poučení o právech musí být sepsáno srozumitelně a přístupně. Indikativní vzor písemného poučení o právech je obsažen v příloze I.

5.   Členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný obdržel písemné poučení o právech sepsané v jazyce, kterému rozumí. Není-li písemné poučení o právech v příslušném jazyce k dispozici, musí být podezřelý nebo obviněný o svých právech poučen ústně v jazyce, kterému rozumí. Písemné poučení o právech v jazyce, kterému podezřelý nebo obviněný rozumí, se mu poskytne bez zbytečného odkladu.“

11

Článek 5 směrnice 2012/13 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby osoba zadržená za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu obdržela neprodleně vhodné písemné poučení o právech obsahující informace o jejích právech podle právních předpisů, kterými se provádí rámcové rozhodnutí [2002/584] ve vykonávajícím členském státě.

2.   Písemné poučení o právech musí být sepsáno srozumitelně a přístupně. Indikativní vzor písemného poučení o právech je obsažen v příloze II.“

12

Článek 6 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.

2.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení, a to i o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn.

3.   Členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu, byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.

4.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s tímto článkem, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.“

13

Článek 7 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Je-li určitá osoba zatčena a zadržena ve kterémkoli stadiu trestního řízení, zajistí členské státy, aby zatčené osobě nebo jejímu právníkovi byly zpřístupněny dokumenty související s daným případem, jež se nachází v držení příslušných orgánů a jež jsou nezbytné pro účinné napadení zákonnosti zatčení či zadržení podle vnitrostátního práva.

2.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelému nebo obviněnému či jeho právníkovi zajištěn přístup alespoň ke všem podstatným důkazům nacházejícím se v držení příslušných orgánů, ať svědčí ve prospěch či v neprospěch podezřelého nebo obviněného, aby byly zajištěny spravedlivý proces a příprava obhajoby.

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, musí být přístup k materiálům uvedeným v odstavci 2 poskytnut v náležitém čase, jenž umožňuje účinný výkon práv na obhajobu, a nejpozději při předložení obžaloby soudu. Pokud příslušné orgány zajistí další podstatné důkazy, poskytnou k nim přístup v náležitém čase, jenž umožní jejich posouzení.

4.   Odchylně od odstavců 2 a 3, není-li to v rozporu s právem na spravedlivý proces, lze odepřít přístup k určitým materiálům v případě, že by poskytnutí tohoto přístupu mohlo vést k závažnému ohrožení života nebo základních práv jiné osoby nebo je-li toto odepření naprosto nezbytné za účelem ochrany důležitého veřejného zájmu, například pokud by tento přístup mohl narušit probíhající vyšetřování nebo závažně ohrozit národní bezpečnost členského státu, v němž trestní řízení probíhá. Členské státy zajistí, aby rozhodnutí o odepření určitých materiálů v souladu s tímto odstavcem učinil postupem podle vnitrostátního práva justiční orgán nebo aby toto rozhodnutí alespoň podléhalo justičnímu přezkumu.

5.   Přístup k informacím podle tohoto článku je bezplatný.“

14

V příloze I ke směrnici 2012/13 je obsažen indikativní vzor poučení o právech. Tato příloha uvádí, že „[j]ediným účelem tohoto vzoru je pomoci vnitrostátním orgánům při formulaci jejich poučení o právech na vnitrostátní úrovni. Členské státy nejsou povinny tento vzor použít. Při přípravě podoby svého poučení o právech mohou členské státy tento vzor upravit tak, aby odpovídal jejich vnitrostátním předpisům, a rozšířit jej o další užitelné informace. Poučení o právech členského státu se předává při zatčení či zadržení. To však členským státům nebrání v tom, aby podezřelým či obviněným poskytovaly písemné informace i v jiných situacích během trestního řízení.“

15

Uvedený vzor obsahuje osm rubrik informací.

16

V příloze II ke směrnici 2012/13 je uveden indikativní vzor poučení o právech pro osoby zadržené na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jediným účelem tohoto vzoru „je pomoci vnitrostátním orgánům při formulaci jejich poučení o právech na vnitrostátní úrovni. Členské státy nejsou povinny tento vzor použít. Při přípravě podoby svého poučení o právech mohou členské státy tento vzor upravit tak, aby odpovídal jejich vnitrostátním předpisům, a rozšířit jej o další užitelné informace.“

17

Uvedený vzor obsahuje pět rubrik informací.

18

Zakon za ekstradiciata i evropejskata zapoved za arest (zákon o vydávání a o evropském zatýkacím rozkazu) (DV č. 46 z roku 2005) provádí rámcové rozhodnutí 2002/584. Článek 37 tohoto zákona a formulář obsažený v příloze k tomuto zákonu odpovídají článku 8 uvedeného rámcového rozhodnutí a formuláři obsaženému v příloze k tomuto rámcovému rozhodnutí.

19

Článek 65 odst. 3 druhá věta a čl. 269 odst. 3 bod 4 písm. b) Nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád, dále jen „NPK“) nebrání využití opravných prostředků v případě, že je osoba zatčena ve vykonávajícím členském státě.

20

Článek 55 NPK a články 72 až 74 Zakon za Ministerstvoto na vatrešnite raboti (zákon o ministerstvu vnitra, dále jen „ZMVR“) stanoví, že osoba zatčená bulharskými orgány v Bulharsku na základě vnitrostátního zatýkacího rozkazu musí být poučena o právech, která má jako zatčená osoba, a rovněž o právech, která má jako obviněná osoba. Podle článku 72 odst. 4 ZMVR, jakož i podle článků 65 a 270 NPK je zatčená osoba poučena o právu podat opravný prostředek proti zatýkacímu rozkazu a právu seznámit se v rámci tohoto opravného prostředku se všemi dokumenty případu. Musí jí být umožněn přímý kontakt s právním obhájcem, i když k němu došlo z úřední povinnosti. Soud navíc zašle z úřední povinnosti zatčené osobě kopii obžaloby, ve které jsou podrobně popsána obvinění, jakož i usnesení o datu jednání, ve kterém jsou podrobně popsána práva, jimiž disponuje v soudním řízení. Zatčená osoba, která je poučena o svých právech, jakož i o skutkových a právních okolnostech svého zatčení, může proti tomuto zatčení okamžitě podat opravný prostředek k soudu.

21

Specializirana prokuratura (zvláštní státní zastupitelství, Bulharsko) zahájila trestní stíhání proti IR, obviněnému z účasti v organizované zločinecké skupině zaměřené na páchání daňových trestných činů. V přípravné fázi trestního řízení týkajícího se jeho osoby, během které využil služeb dvou jím zvolených advokátů, byl IR poučen pouze o některých svých právech, která má jakožto obviněná osoba.

22

Když byla dne 24. února 2017 zahájena soudní fáze trestního řízení vedeného proti IR, opustil IR své bydliště a místo jeho pobytu nebylo možné zjistit. Oba advokáti, kteří ho zastupovali v přípravné fázi trestního řízení, prohlásili, že jej nadále nezastupují. Za účelem jeho zastupování byl ex offo ustanoven nový obhájce.

23

Usnesením ze dne 10. dubna 2017, které bylo dne 19. dubna 2017 potvrzeno v odvolacím řízení, rozhodl předkládající soud o vzetí IR do vazby, přičemž toto opatření bylo vnitrostátním zatýkacím rozkazem. IR se tohoto řízení nezúčastnil a byl obhajován advokátem ustanoveným ex offo.

24

Dne 25. května 2017 vydal předkládající soud vůči IR, který nebyl stále vypátrán, evropský zatýkací rozkaz. Advokát ustanovený ex offo k jeho zastupování byl nahrazen novým advokátem, taktéž ustanoveným ex offo.

25

Vzhledem k tomu, že si předkládající soud není jistý, zda je evropský zatýkací rozkaz, který na osobu IR vydal, v souladu s unijním právem z důvodu, že nebyl poučen o určitých právech, kterých se může domáhat na základě bulharského práva, rozhodl se tento zatýkací rozkaz zrušit.

26

Zdůrazňuje, že k rozhodnutí vydat vůči IR nový evropský zatýkací rozkaz dospěl proto, že si přeje zjistit více o informacích, které je třeba doplnit k uvedenému rozkazu, aby bylo zaručeno respektování práv přiznaných směrnicí 2012/13.

27

Zaprvé má předkládající soud za to, že z ustanovení této směrnice jasně nevyplývá, zda se článek 4, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 této směrnice použijí na osobu, která byla zatčena na území jiného členského státu na základě evropského zatýkacího rozkazu.

28

Je podle něj třeba zjistit, zda se osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu mohou dovolávat nejen práv výslovně uvedených v článku 5 a v příloze II směrnice 2012/13, ale i práv uvedených v článku 4 a příloze I této směrnice. Tato otázka vyvstává rovněž stran práv uvedených v čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 uvedené směrnice, jelikož podle něj není jisté, zda se jich osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz, může dovolávat v členském státě výkonu takového rozkazu.

29

Zadruhé pro případ, že by bylo třeba mít za to, že osoba zatčená ve vykonávajícím členském státě na základě evropského zatýkacího rozkazu musí mít všechna práva, která by měla, pokud by byla zatčena na území vystavujícího členského státu, se předkládající soud táže, zda musí být článek 8 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykládán v tom smyslu, že obsah evropského zatýkacího rozkazu lze změnit tak, aby v něm byly v souladu s čl. 4 odst. 3 směrnice 2012/13 uvedeny možné opravné prostředky proti zatýkacím rozkazům, které tento soud vydal.

30

Zatřetí, pokud by byl závěr takový, že informace uvedené ve formuláři rámcového rozhodnutí 2002/584 nelze doplnit, předkládající soud se dotazuje, jaké jiné prostředky pro zajištění skutečného a účinného uplatnění práv, která má IR na základě směrnice 2012/13, jsou k dispozici bezprostředně po jeho zatčení v jiném členském státě na základě evropského zatýkacího rozkazu. Jedním z těchto prostředků by podle něj mohlo být to, že tato osoba bude poučena o svých právech podle čl. 4 odst. 3 této směrnice a o důvodech svého zatčení podle čl. 6 odst. 2 uvedené směrnice, jakož i o právu na přístup k dokumentům podle čl. 7 odst. 1 téže směrnice. To by mohlo vést předkládající soud, který evropský zatýkací rozkaz vydal, k tomu, že uvedené osobě zašle, jakmile se o jejím zatčení dozví, poučení o právech při zatčení, kopii vnitrostátního zatýkacího rozkazu včetně souvisejících důkazů, jakož i kontaktní údaje jejího právního zástupce, a pokud o to tato osoba požádá, i kopii dalších dokumentů ve věci, které se jí týkají.

31

Začtvrté, pokud by platilo, že soud, který evropský zatýkací rozkaz vydal, může, avšak nemusí doplnit text uvedeného rozkazu o poučení o právech zatčené osoby, nebo poučit zatčenou osobu o jejích právech po zatčení, má předkládající soud za to, že vyvstává otázka platnosti rámcového rozhodnutí 2002/584, které podle něj nezaručuje skutečný výkon práv, jimiž musí zatčený disponovat podle směrnice 2012/13, jakož i na základě článku 6 a 47 Listiny.

32

Za těchto podmínek se Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33

Německá vláda vyjadřuje výhrady k přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce z důvodu, že před předkládajícím soudem neexistuje spor, jelikož evropský zatýkací rozkaz vydaný vůči IR byl zrušen. Položené otázky se tak podle ní jeví jako hypotetické a mají navíc smysl pouze pro přijetí nového evropského zatýkacího rozkazu v případě, že by IR již nebyl na bulharském území.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy (rozsudek ze dne 31. května 2005, Syfait a další, C‑53/03, EU:C:2005:333, bod 29, jakož i rozsudek ze dne 16. září 2020, Anesco a další, C‑462/19, EU:C:2020:715, bod 36).

35

V rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které pokládá Soudnímu dvoru. Týkají-li se proto položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 17. října 2019, Elektrorazpredelenie Yug, C‑31/18, EU:C:2019:868, bod 31 a citovaná judikatura).

36

Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad či posouzení platnosti pravidla unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 16. října 2019, Winterhoff a Eisenbeis, C‑4/18 et C‑5/18, EU:C:2019:860, bod 36 a citovaná judikatura).

37

V projednávané věci není o aktuálnosti sporu a o soudní povaze řízení pochyb, jelikož zvláštní státní zastupitelství zahájilo proti IR, který je obviněn z účasti v organizované zločinecké skupině za účelem páchání daňových trestných činů, několik trestních řízení, která stále běží, a této osobě byl ustanoven právní obhájce ex offo.

38

Je třeba rovněž uvést, že předkládající soud uvádí, že Soudnímu dvoru předkládá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, aby mohl v závislosti na odpovědi na položené otázky vydat vůči IR nový evropský zatýkací rozkaz. Vzhledem k tomu tedy nelze tvrdit, že položené otázky nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu řízení probíhajícího před předkládajícím soudem ani že se jedná o hypotetický problém.

39

Vydání evropského zatýkacího rozkazu má mimoto za následek možné zatčení vyžádané osoby, a zasahuje tak do její osobní svobody. Soudní dvůr přitom rozhodl, že pokud jde o řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu, je za zaručení základních práv v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát. Za účelem zajištění záruky těchto práv, která může vést justiční orgán k přijetí rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu, je třeba, aby měl takový orgán možnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, AY (Zatýkací rozkaz – Svědek), C‑268/17, EU:C:2018:602, body 28 a 29].

40

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž přípustná.

41

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 4 a konkrétně jeho odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 vykládány v tom smyslu, že práva v nich uvedená se vztahují na osoby zatčené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

42

Podle ustálené judikatury je při výkladu ustanovení práva Unie nutné zohlednit nejen jeho znění, nýbrž i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (viz zejména rozsudky ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland, C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 44, a ze dne 6. října 2020, Jobcenter Krefeld, C‑181/19, EU:C:2020:794, bod 61).

43

Pokud jde o znění dotčených ustanovení, čl. 4 odst. 1 směrnice 2012/13 v tomto ohledu stanoví, že členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, neprodleně obdržel písemné poučení o svých právech. Článek 4 odst. 3 směrnice 2012/13 stanoví, že v tomto poučení o právech musí být uvedeny i základní informace o každé možnosti v souladu s vnitrostátním právem napadnout zákonnost zatčení, dosáhnout přezkumu zadržení či požádat o předběžné propuštění.

44

Článek 6 odst. 2 uvedené směrnice se také týká podezřelých a obviněných osob, které jsou zatčeny či zadrženy. Toto ustanovení stanoví, že členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení, a to i o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn.

45

Pokud jde o čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13, podle něhož v případě, že je určitá osoba zatčena a zadržena ve kterémkoli stadiu trestního řízení, zajistí členské státy, aby zatčené osobě nebo jejímu právníkovi byly zpřístupněny dokumenty související s daným případem, jež se nachází v držení příslušných orgánů a jež jsou nezbytné pro účinné napadení zákonnosti zatčení či zadržení podle vnitrostátního práva, toto ustanovení se také týká obžalovaných či podezřelých, jak vyplývá z tohoto odstavce ve spojení s odstavcem 2 tohoto článku.

46

Je třeba konstatovat, že samotnou analýzou znění dotčených ustanovení nelze zjistit, zda osoby zatčené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu patří mezi podezřelé nebo obviněné, kteří jsou zatčeni nebo zadrženi ve smyslu směrnice 2012/13 a mají práva uvedená v těchto ustanoveních.

47

Za těchto podmínek je třeba uvedená ustanovení vykládat s přihlédnutím k jejich kontextu, jakož i k cíli směrnice 2012/13.

48

Pokud jde o kontext těchto ustanovení, je třeba konstatovat, že článek 5 směrnice 2012/13 se výslovně týká práv osob zadržených za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Podle odstavce 1 tohoto článku členské státy zajistí, aby tyto osoby obdržely neprodleně vhodné písemné poučení o právech obsahující informace o jejich právech podle právních předpisů, kterými se provádí rámcové rozhodnutí 2002/584 ve vykonávajícím členském státě. Podle odstavce 2 uvedeného článku je v příloze II uvedené směrnice obsažen indikativní vzor poučení.

49

Tentýž článek je třeba vykládat ve světle bodu 39 odůvodnění směrnice 2012/13, který upřesňuje, že právo na písemné informace o právech při zatčení stanovené touto směrnicí by se mělo obdobně vztahovat také na osoby zadržené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu, přičemž tento bod odůvodnění odkazuje za tímto účelem pouze na indikativní vzor obsažený v příloze II této směrnice, který má pomoci členským státům při přípravě poučení o právech těchto osob.

50

Je třeba uvést, že tento indikativní vzor se liší od vzoru obsaženého v příloze I k uvedené směrnici, na který odkazuje článek 4 této směrnice a který se týká poučení o právech poskytovaném podezřelým nebo obviněným, kteří byli zatčeni či zadrženi.

51

I když totiž, jak výslovně vyplývá z úvodní části příloh I a II k směrnici 2012/13, členské státy mohou změnit tyto dva indikativní vzory tak, aby je přizpůsobily svým vnitrostátním pravidlům a rozšířily je o další užitečné informace, uvedené vzory obsahují pouze jedinou totožnou rubriku, a to tu týkající se právní pomoci. Ostatní rubriky v těchto vzorech se, jak vyplývá z jejich názvu nebo obsahu, týkají práv podezřelého či obviněného v trestním řízení, pokud jde o přílohu I směrnice 2012/13, nebo práv zatčeného na základě evropského zatýkacího rozkazu, pokud jde o přílohu II této směrnice.

52

Je třeba konstatovat, jak uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, že směrnice 2012/13 nikde nestanoví, že by osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu měly obdržet písemné poučení, které zahrnuje informace uvedené v obou indikativních vzorech obsažených v přílohách I a II této směrnice.

53

Vzhledem k tomu, že se ustanovení, jejichž výklad požaduje předkládající soud, vztahují na podezřelé nebo obviněné, kteří jsou zatčeni nebo zadrženi, vede článek 5 směrnice 2012/13 ve spojení s bodem 39 odůvodnění této směrnice k závěru, že se netýkají osob zatčených za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

54

Toto konstatování potvrzuje bod 21 odůvodnění této směrnice, podle něhož by odkazy na podezřelého nebo obviněného, který je zatčen nebo zadržen, obsažené v této směrnici měly být chápány jako odkazy na každou situaci, kdy je podezřelý nebo obviněný v průběhu řízení zbaven svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP, jak toto ustanovení vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

55

Jak uvedl generální advokát v bodě 47 svého stanoviska, posledně uvedené ustanovení se týká situace, kdy byla určitá osoba zatčena a zadržena za účelem jejího předvedení před příslušný justiční orgán, existuje-li důvodné podezření, že spáchala trestný čin, nebo existují-li oprávněné důvody se domnívat, že je nezbytné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo po jeho spáchání uprchnout. Tato situace se liší od situace uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP, tj. řádného zatčení nebo zadržení osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo řádného zatčení nebo zadržení osoby, vůči níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Posledně uvedený případ odpovídá mechanismu evropského zatýkacího rozkazu zavedenému rámcovým rozhodnutím 2002/584.

56

Výklad článku 4, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 z hlediska kontextu těchto ustanovení, podle něhož se tato ustanovení nevztahují na osoby zatčené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu, je rovněž potvrzen cíli této směrnice.

57

V tomto ohledu je třeba uvést, že článek 1 směrnice 2012/13, který vymezuje její předmět, odlišuje práva podezřelých a obviněných a práva osob, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz. Tento článek tak stanoví, že tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Uvádí, že stanoví rovněž pravidla o právu osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na informace o jejich právech.

58

Ze znění tohoto článku ve spojení s body 14, 27 a 39 odůvodnění směrnice 2012/13 vyplývá, že jejím cílem je stanovit minimální normy pro informování osob podezřelých či obviněných ze spáchání trestného činu, aby jim bylo umožněno připravit si obhajobu a zaručit spravedlivý proces, avšak má rovněž respektovat zvláštnosti řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu.

59

Rámcové rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu přitom zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení mezi soudními orgány směřuje k usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Evropské unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy [rozsudek ze dne 24. září 2020, Generalbundesanwalt beim Bundesgerichtshof (Zásada speciality), C‑195/20 PPU, EU:C:2020:749, bod 32 a citovaná judikatura].

60

Tím, že v článku 5 stanoví, že osoba zadržená za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu obdrží neprodleně vhodné písemné poučení o právech obsahující informace o jejích právech podle právních předpisů, kterými se provádí rámcové rozhodnutí 2002/584 ve vykonávajícím členském státě, účinně přispívá k dosažení tohoto cíle spočívajícího ve zjednodušení a rychlosti řízení.

61

Jak ostatně uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, je-li osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz a která byla vydána za účelem trestního stíhání, předána orgánům členského státu, který tento rozkaz vystavil, získává postavení „obviněného“ ve smyslu směrnice 2012/13 a požívá veškerých práv spojených s tímto postavením, zejména práv stanovených v článcích 4, 6 a 7 této směrnice. Může si tedy připravit svou obhajobu a bude jí zaručen spravedlivý proces v souladu s cíli uvedené směrnice.

62

S ohledem na výše uvedené je třeba na první předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 4, a konkrétně jeho odstavec 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 musí být vykládány v tom smyslu, že práva v nich uvedená se nevztahují na osoby zatčené pro účely výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

63

Vzhledem k tomu, že druhá otázka byla položena pouze pro případ, že by článek 4, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 měly být vykládány v tom smyslu, že práva, která jsou v nich uvedena, se vztahují na osoby zatčené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu, není vzhledem k odpovědi na první otázku namístě na ni odpovídat.

64

Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, aby Soudní dvůr rozhodl o platnosti rámcového rozhodnutí 2002/584 z hlediska směrnice 2012/13 a článků 6 a 47 Listiny v rozsahu, v němž toto rámcové rozhodnutí stanoví, že informace sdělené osobám zatčeným za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu jsou omezeny na informace ve smyslu čl. 8 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí, které jsou obsaženy ve formuláři přiloženém k tomuto rámcovému rozhodnutí, jakož i ve vzoru v příloze II k této směrnici.

65

Úvodem je třeba připomenout, že vnitřní legalitu unijního aktu nelze zkoumat z hlediska jiného unijního aktu stejné právní síly s výjimkou případu, kdy byl přijat na základě posledně uvedeného aktu nebo pokud je v jednom z těchto dvou aktů výslovně stanoveno, že jeden z nich má přednost před druhým (rozsudek ze dne 8. prosince 2020, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑620/18, EU:C:2020:1001, bod 119).

66

V projednávaném případě jsou rámcové rozhodnutí 2002/584 i směrnice 2012/13 akty sekundárního práva a rámcové rozhodnutí 2002/584 nebylo přijato na základě směrnice 2012/13, která je ostatně pozdějšího data. Dále není výslovně stanoveno, že jeden z těchto dvou aktů má přednost před druhým. Není proto na místě zkoumat platnost rámcového rozhodnutí 2002/584 z hlediska ustanovení směrnice 2012/13.

67

Platnost tohoto rámcového rozhodnutí je naopak třeba zkoumat z hlediska článků 6 a 47 Listiny.

68

Předkládající soud si konkrétně klade otázku, zda v případě, že se práva uvedená v článku 4, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 nevztahují na osoby zatčené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu, není pro uvedené osoby nemožné nebo nadměrně obtížné napadnout vnitrostátní a evropský zatýkací rozkaz, který byl vůči nim vydán.

69

Z bodu 70 rozsudku ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456), konkrétně vyplývá, že rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu musí být možné napadnout ve vystavujícím členském státě soudní žalobou, která v plném rozsahu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu. Aby přitom dotčená osoba mohla účinně vykonávat práva, která jí přiznává směrnice 2012/13, měla by je mít nejen po svém předání vystavujícím justičním orgánům, ale již od svého zatčení ve vykonávajícím členském státě.

70

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 tímto rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU.

71

Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zavedený tímto rámcovým rozhodnutím je založen na zásadě vzájemného uznávání, která sama spočívá na vzájemné důvěře mezi členskými státy v to, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných na úrovni Unie, a zejména v Listině [rozsudky ze dne 10, listopadu 2016, Özçelik, C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 9. října 2019, NJ (Státní zastupitelství ve Vídni), C‑489/19 PPU, EU:C:2019:849, bod 27].

72

Je-li v tomto rámci evropský zatýkací rozkaz vydán proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu k trestnímu stíhání, musela tato osoba již v první fázi řízení požívat procesních záruk a základních práv, jejichž ochrana musí být zajištěna justičními orgány vystavujícího členského státu podle použitelného vnitrostátního práva, zejména za účelem vydání vnitrostátního zatýkacího rozkazu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 66, jakož i ze dne 9. října 2019, NJ (Státní zastupitelství ve Vídni), C‑489/19 PPU, EU:C:2019:849, bod 33].

73

Soudní dvůr tak již rozhodl, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zahrnuje dvoufázovou ochranu procesních a základních práv, kterých požívá vyžádaná osoba, jelikož k soudní ochraně v první fázi při vydání vnitrostátního rozhodnutí, jako je vnitrostátní zatýkací rozkaz, se připojuje ochrana, jež musí být zajištěna ve druhé fázi při vydání evropského zatýkacího rozkazu, k němuž může případně dojít krátce po vydání uvedeného vnitrostátního soudního rozhodnutí [rozsudky ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 67; ze dne 9. října 2019, NJ (Státní zastupitelství ve Vídni), C‑489/19 PPU, EU:C:2019:849, bod 34, jakož i ze dne 12. prosince 2019, Státní zastupitelství Lucemburského velkovévodství a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství v Lyonu a Tours), C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1077, bod 59].

74

Vzhledem k tomu, že vydání evropského zatýkacího rozkazu může ohrozit právo dotyčné osoby na svobodu, jež je zakotveno v článku 6 Listiny, tato ochrana vyžaduje, aby rozhodnutí splňující požadavky na účinnou právní ochranu bylo vydáno alespoň v jedné ze dvou fází uvedené ochrany [rozsudky ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově), C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 68, jakož i ze dne 12. prosince 2019, Státní zastupitelství Lucemburského velkovévodství a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství v Lyonu a Tours), C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1077, bod 60].

75

Druhá fáze ochrany práv dotčené osoby konkrétně předpokládá, že vystavující justiční orgán kontroluje dodržování podmínek nezbytných k takovému vydání a posuzuje objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch, zda je uvedené vydání přiměřené, aniž je vystaven riziku, že bude podléhat externím pokynům, zejména ze strany výkonné moci [rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Státní zastupitelství Lucemburského velkovévodství a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství v Lyonu a Tours), C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1077, bod 61 a citovaná judikatura].

76

Je třeba dodat, jak uvádí generální advokát v bodě 81 svého stanoviska, že rámcové rozhodnutí 2002/584 je součástí celkového systému záruk účinné soudní ochrany stanovených jinými unijními právními předpisy, jejichž součástí je i směrnice 2012/13 a které byly přijaty v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech a přispívají k usnadnění výkonu práv osoby, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz.

77

Jak již bylo přitom uvedeno v bodě 61 tohoto rozsudku, osoba, na kterou byl vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, získává od okamžiku svého předání orgánům členského státu, který tento rozkaz vystavil, postavení „obviněného“ ve smyslu směrnice 2012/13, a požívá tak všech práv spojených s tímto postavením stanovených v článcích 4, 6 a 7 této směrnice, takže si v souladu s cíli této směrnice může připravit svou obhajobu a bude jí zaručen spravedlivý proces.

78

Pokud jde dále o dobu před předáním osoby, na kterou se vztahuje takový evropský zatýkací rozkaz, příslušným orgánům vystavujícího členského státu, je třeba uvést, že čl. 8 odst. 1 písm. d) a e) rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že evropský zatýkací rozkaz musí obsahovat informace o povaze a právní kvalifikaci trestného činu, jakož i popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby. Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 79 svého stanoviska, tyto informace v podstatě odpovídají informacím ve smyslu článku 6 směrnice 2012/13.

79

Právo na účinnou soudní ochranu dále nevyžaduje, aby právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání stanovené právními předpisy vystavujícího členského státu mohlo být vykonáno před předáním dotyčné osoby příslušným orgánům tohoto členského státu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Státní zastupitelství Lucemburského velkovévodství a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství v Lyonu a Tours), C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1077, body 69 až 71].

80

K porušení práva na účinnou soudní ochranu tedy nemůže dojít pouze tím, že osoba, na kterou se vztahuje evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem trestního stíhání, není informována o opravných prostředcích dostupných ve vystavujícím členském státě a přístup k materiálům ve spise získá až po jejím předání příslušným orgánům vystavujícího členského státu.

81

Z výše uvedeného vyplývá, že přezkum třetí a čtvrté otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by z hlediska článků 6 a 47 Listiny mohla být dotčena platnost rámcového rozhodnutí 2002/584.

82

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: