1

Svým kasačním opravným prostředkem se navrhovatel, pan LL, bývalý poslanec Evropského parlamentu, domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 19. dubna 2016, LL v. Parlament (T‑615/15, nezveřejněné, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2016:432), jímž Tribunál odmítl jeho žalobu, kterou se domáhal mimo jiné neplatnosti rozhodnutí Parlamentu ze dne 17. dubna 2014 o vrácení příspěvku na parlamentní asistenci vyplaceného navrhovateli během jeho poslaneckého funkčního období, jako zjevně nepřípustnou, a to z důvodu opožděného podání (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Rozhodnutí předsednictva Evropského parlamentu ze dne 19. května a 9. července 2008, kterým se stanoví prováděcí opatření ke statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. 2009, C 159, s. 1), ve znění platném od 21. října 2010 (Úř. věst. 2010, C 283, s. 9) (dále jen „prováděcí opatření ke statutu“), stanoví v čl. 68 odst. 1, nadepsaném „Vrácení neoprávněně vyplacených částek“:

„Jakákoli částka vyplacená z hlediska těchto prováděcích opatření neoprávněně bude požadována zpět. Generální tajemník vydá pokyny k tomu, aby byly tyto částky získány od dotyčného poslance zpět.“

3

Článek 72 prováděcích opatření ke statutu, nadepsaný „Stížnost“, stanoví:

„1.   Poslanec, který se domnívá, že příslušný útvar v jeho případě řádně neuplatnil tato prováděcí opatření, se může písemně obrátit na generálního tajemníka.

Generální tajemník ve svém rozhodnutí ohledně stížnosti uvede důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly.

2.   Pokud poslanec nesouhlasí s rozhodnutím generálního tajemníka, může do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí požádat, aby byla otázka postoupena kvestorům, kteří po vyjádření generálního tajemníka přijmou rozhodnutí.

3.   Pokud některá strana uvedeného postupu nesouhlasí s rozhodnutím kvestorů, může do dvou měsíců od oznámení tohoto rozhodnutí požádat, aby byla záležitost postoupena předsednictvu, které přijme konečné rozhodnutí.

4.   Tento článek se použije rovněž pro právního nástupce poslance i pro bývalé poslance a jejich právní nástupce.“

4

Navrhovatel vykonával funkci poslance v Evropském parlamentu od 1. května do 19. července 2004.

5

V návaznosti na vyšetřování Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), v němž bylo zjištěno, že příspěvek na parlamentní asistenci ve výši 37728 eur byl navrhovateli vyplacen neoprávněně, přijal generální tajemník Parlamentu dne 17. dubna 2014 sporné rozhodnutí, v němž se požadovalo vrácení této částky. Dne 22. května 2014 bylo navrhovateli oznámeno toto rozhodnutí spolu s výzvou k úhradě ze dne 5. května 2014 obsahující podmínky vrácení.

6

Navrhovatel se sporným rozhodnutím nesouhlasil a požadoval v souladu s čl. 72 odst. 2 prováděcích opatření ke statutu postoupení jeho stížnosti kvestorům.

7

Navrhovatel byl informován o zamítnutí své stížnosti dopisem kvestorů ze dne 3. prosince 2014 (dále jen „rozhodnutí kvestorů“), o němž se dle svého tvrzení dozvěděl následující den.

8

Dne 2. února 2015, podal navrhovatel na základě čl. 72 odst. 3 prováděcích opatření ke statutu proti rozhodnutí kvestorů a proti spornému rozhodnutí stížnost k předsednictvu parlamentu.

9

Předsednictvo Parlamentu zamítlo stížnost navrhovatele rozhodnutím ze dne 26. června 2015 (dále jen „rozhodnutí předsednictva“).

10

Podle Parlamentu bylo toto rozhodnutí zasláno doporučeným dopisem dne 30. června 2015 na adresu uvedenou navrhovatelem v jeho stížnosti k předsednictvu. Po uplynutí patnáctidenní úložné lhůty byl tento dopis vrácen belgickou poštou, aniž by si ho navrhovatel vyzvedl.

11

Dne 10. září 2015 obdržel navrhovatel od úředníka Parlamentu elektronickou poštou dopis, k němuž bylo mimo jiné připojeno rozhodnutí předsednictva.

12

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 4. listopadu 2015 navrhovatel podal žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí, jakož i výzvy k úhradě ze dne 5. května 2014 a navrhl uložit Parlamentu náhradu nákladů řízení.

13

Na podporu své žaloby navrhovatel v podstatě uplatňoval dva žalobní důvody, vycházející zaprvé z protiprávnosti a neopodstatněnosti sporného rozhodnutí, rozhodnutí kvestorů, rozhodnutí předsednictva a výzvy k úhradě, jakož i zadruhé nerespektování promlčecí lhůty a zásad rozumné lhůty, právní jistoty a ochrany legitimního očekávání při přijímání sporného rozhodnutí, jakož i výzvy k úhradě.

14

V napadeném usnesení Tribunál připomenul, že podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU musí být žaloba na neplatnost podána ve lhůtě dvou měsíců, a to podle okolností ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl. Tribunál nejprve zdůraznil závaznou povahu této lhůty k podání žaloby a dále v bodech 7 a 8 napadeného usnesení určil, že napadené akty byly přijaty dne 17. dubna, respektive 5. května 2014 a oznámeny navrhovateli dne 22. května 2014, přičemž žaloba byla podána více než 17 měsíců po tomto posledně uvedeném dni, aniž navrhovatel uplatnil působení náhody nebo vyšší moci. Proto Tribunál odmítl žalobu jako zjevně nepřípustnou z důvodu opožděného podání.

15

Navrhovatel se kasačním opravným prostředkem domáhá, aby Soudní dvůr:

16

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:

17

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje navrhovatel čtyři důvody. Prvním důvodem kasačního opravného prostředku se navrhovatel dovolává nedostatečného přezkumu spisu Tribunálem, jakož i nesprávného právního posouzení použití čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 72 prováděcích opatření ke statutu. Ve druhém důvodu uvádí, že Tribunál porušil článek 126 svého jednacího řádu. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení čl. 47 prvního a druhého pododstavce Listiny základních práv a svobod Evropské unie Tribunálem. Konečně čtvrtým důvodem kasačního opravného prostředku vytýká navrhovatel Tribunálu, že rozhodl v rozporu s článkem 133 a s čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, že navrhovatel ponese vlastní náklady řízení.

18

První důvod kasačního opravného prostředku se dělí na dvě části.

19

V rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel v podstatě vytýká Tribunálu, že nezkoumal vyčerpávajícím způsobem všechny důkazy poskytnuté na podporu návrhu tím, že nevzal v úvahu skutečnost, že navrhovatel zahájil řízení o stížnosti upravené v článku 72 prováděcích opatření ke statutu.

20

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatel vytýká Tribunálu, že porušil ustanovení čl. 263 šestého pododstavce SFEU, jakož i článek 72 prováděcích opatření ke statutu v rozsahu, v němž implicitně vyplývá z napadeného usnesení, že uplatnění řízení o stížnosti upraveného v tomto článku 72 nemá vliv na výpočet lhůty pro podání žaloby stanovené v uvedeném článku 263, třebaže podle názoru navrhovatele toto řízení představuje povinný postup před zahájením soudního řízení.

21

Parlament uplatňuje zejména argument, že dotčené řízení, na rozdíl od stížnosti upravené v článcích 90 a 91 služebního řádu úředníků Evropské unie, má fakultativní povahu. Kromě toho Parlament tvrdí, že jakmile se navrhovatel rozhodne pro postup stanovený v článku 72 prováděcích opatření ke statutu, nemůže již podat žalobu proti spornému rozhodnutí, ale je povinen vyčkat výsledku řízení o stížnosti a případně napadnout rozhodnutí předsednictva.

22

Pokud jde o počítání lhůty pro podání žaloby, podotýká Parlament, že navrhovatel se domáhá – a to jak před Tribunálem, tak v kasačním opravném prostředku – nejen zrušení rozhodnutí předsednictva, ale i zrušení sporného rozhodnutí a výzvy k úhradě. Dovozuje z toho, že vzhledem k tomu, že lhůta pro podání žaloby ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce SFEU, počítaná ode dne oznámení sporného rozhodnutí a výzvy k úhradě, byla překročena o více než 17 měsíců, byl Tribunál povinen odmítnout žalobu jako opožděnou.

23

Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, kterou je třeba zkoumat jako první, vychází z nesprávného právního posouzení, pokud jde o použití čl. 263 šestého pododstavce SFEU a článku 72 prováděcích opatření ke statutu, neboť napadené usnesení předpokládá, že zahájení řízení stanoveného v tomto článku 72 nemá vliv na počítání lhůty pro podání žaloby podle prvního ustanovení.

24

Pokud jde o řízení o stížnosti upravené v článku 72 prováděcích opatření ke statutu, je úvodem třeba konstatovat, že ze samotného znění tohoto článku vyplývá, že řízení v něm upravené má fakultativní povahu.

25

V tomto ohledu je třeba připomenout, že účelem opravného prostředku ve správním řízení, ať již je či není fakultativní, je umožnit a podpořit smírné urovnání sporu, který vyvstal mezi úředníky nebo zaměstnanci a administrativou (obdobně viz rozsudky ze dne 23. ledna 1986, Rasmussen v. Komise, 173/84, EU:C:1986:29, bod 12, jakož i ze dne 7. května 1986, Rihoux a další v. Komise, 52/85, EU:C:1986:199, bod 12 a citovaná judikatura), aby se tyto strany vyhnuly soudnímu řízení, jak uvedl generální advokát v bodech 35 a 36 svého stanoviska.

26

Z toho zejména vyplývá, že fakultativní nebo povinná povaha opravného prostředku ve správním řízení nemá vliv na skutečnost, že předchozí správní řízení představuje postup před zahájením soudního řízení. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 42 svého stanoviska, pokud jde o argument Parlamentu týkající se neexistence lhůty k poskytnutí odpovědi uložené administrativě, na rozdíl od stanovení takové lhůty v případě stížnosti podle Služebního řádu úředníků Evropské unie, stačí uvést, že tento posledně uvedený řád obsahuje nezbytnou záruku v případě povinného správního opravného prostředku s cílem vyhnout se zmeškání, případně nemožnosti, ze strany dotčené osoby, podat soudní žalobu v případě nečinnosti administrativy. Naproti tomu neexistence takové lhůty v nepovinném správním řízení nemůže omezit přístup k soudnímu řízení, jelikož dotčená osoba si v každém okamžiku zachovává možnost upustit od pokračování v tomto předcházejícím správním řízení a podat žalobu k soudu.

27

V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že řízení o stížnosti by bylo zbaveno užitečného účinku, kdyby evropský poslanec musel po využití této možnosti za účelem smírného vyřešení sporu podat žalobu k soudu před skončením tohoto správního řízení, aby dodržel lhůtu pro podání žaloby proti spornému rozhodnutí.

28

Tribunál se tudíž tím, že konstatoval opožděné podání žaloby, a nezohlednil řízení o stížnosti podané navrhovatelem, dopustil nesprávného právního posouzení.

29

Proto, aniž by bylo třeba rozhodnout o první části tohoto důvodu nebo o dalších důvodech kasačního opravného prostředku, je třeba vyhovět prvnímu důvodu a zrušit napadené usnesení.

30

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

31

Soudní dvůr není v této fázi řízení schopen rozhodnout o meritu žaloby podané k Tribunálu, neboť takové rozhodnutí vyžaduje přezkum skutkových otázek na základě skutečností, které nebyly posouzeny Tribunálem ani projednány před Soudním dvorem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, bod 66).

32

Soudní dvůr má naproti tomu k dispozici informace nezbytné ke konečnému rozhodnutí o přípustnosti uvedené žaloby proti spornému rozhodnutí (rozsudek ze dne 27. února 2014, Stichting Woonpunt a další v. Komise, C‑132/12 P, EU:C:2014:100, bod 66).

33

Pokud jde zaprvé o počítání lhůty pro podání žaloby, Parlament měl v projednávaném případě za to, že pokud se evropský poslanec za účelem napadení rozhodnutí rozhodne pro řízení o stížnosti ve smyslu článku 72 prováděcích opatření ke statutu, nemůže už podat žalobu k soudu proti tomuto rozhodnutí, ale musí napadnout rozhodnutí předsednictva zamítající tuto stížnost.

34

Jak přitom vyplývá z bodu 26 tohoto rozsudku, fakultativní nebo povinná povaha opravného prostředku ve správním řízení nemá vliv na skutečnost, že předchozí správní řízení představuje postup před zahájením soudního řízení, ani na právo oprávněné osoby podat kdykoli žalobu k soudu.

35

Proto nelze mít za to, zejména s ohledem na právo na účinnou soudní ochranu, zakotvené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, že zahájení řízení o stížnosti ve smyslu článku 72 prováděcích opatření ke statutu zasahuje do práva podat žalobu k soudu proti spornému rozhodnutí.

36

Kromě toho je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl, že v rámci řízení o stížnosti upraveného v článcích 90 a 91 služebního řádu úředníků Evropské unie, tvoří správní stížnost a její výslovné nebo implicitní zamítnutí nedílnou součást komplexního řízení. Za těchto podmínek má žaloba podaná k soudu, i když formálně směřuje proti zamítnutí stížnosti, za následek předložení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, k projednání Soudním dvorem (viz rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, body 7 a 8).

37

Soudní dvůr kromě toho rozhodl ohledně uvedeného služebního řádu, že byla-li stížnost i žaloba podána ve lhůtách stanovených v uvedených článcích, je žaloba přípustná bez ohledu na to, zda směřuje jen proti rozhodnutí napadenému stížností, nebo proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, anebo proti oběma těmto rozhodnutím současně (rozsudky ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, EU:C:1989:38, bod 7, a ze dne 10. března 1989, Del Plato v. Komise, 126/87, EU:C:1989:115, bod 9).

38

V souladu se zásadou hospodárnosti řízení však může soud rozhodnout, že shledá-li, že návrhová žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah a ve skutečnosti splývají s návrhovými žádáními směřujícími proti rozhodnutí napadenému stížností, není třeba rozhodovat zvlášť o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, EU:C:1989:8, body 7 až 9).

39

Tak tomu může být zejména tehdy, když soud konstatuje, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti – včetně případu, kdy je toto rozhodnutí implicitní – jen potvrzuje rozhodnutí, které bylo předmětem této stížnosti, takže zrušení rozhodnutí o zamítnutí uvedené stížnosti nemá na právní postavení dotčené osoby jiný vliv, než plyne ze zrušení rozhodnutí, které je předmětem téže stížnosti.

40

Jak uvedl generální advokát v bodě 40 svého stanoviska, tytéž úvahy se uplatní v rámci řízení o stížnosti upraveného ve prospěch evropských poslanců v článku 72 prováděcích opatření ke statutu.

41

V důsledku toho Tribunál nesprávně odmítl žalobu pana LL jakožto zjevně nepřípustnou z důvodu jejího opožděného podání, když za rozhodující pro určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby na zrušení považoval sporné rozhodnutí, a nikoli rozhodnutí předsednictva.

42

Jak totiž na jedné straně vyplývá z informací sdělených Soudnímu dvoru zejména během jednání, navrhovatel byl informován o zamítnutí jeho stížností rozhodnutím kvestorů a rozhodnutím předsednictva jen stručně, přičemž tato rozhodnutí, která pouze potvrdila sporné rozhodnutí, nezměnila jeho právní postavení, pokud jde o situaci vyplývající ze sporného rozhodnutí.

43

Kromě toho s přihlédnutím k úvahám uvedeným v bodech 34 a 35 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost začala vůči navrhovateli plynout až v den oznámení rozhodnutí předsednictva, kterým bylo ukončeno řízení o stížnosti, upravené v článku 72 prováděcích opatření ke statutu.

44

Z návrhu podaného k Tribunálu každopádně vyplývá, že navrhovatel cílil i na rozhodnutí kvestorů a předsednictva.

45

Pokud jde zadruhé o oznámení rozhodnutí předsednictva, je třeba zaprvé připomenout, že podle čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU se rozhodnutí, ve kterých je uvedeno, komu jsou určena, oznamují těm, jimž jsou určena, a nabývají účinku tímto oznámením, aniž by toto ustanovení definovalo pojem „oznámení“.

46

Jak uvedl generální advokát v bodě 59 svého stanoviska, toto ustanovení zakotvuje zásadu právní jistoty, podle níž práva a povinnosti vyplývající z individuálního správního aktu nelze namítat vůči tomu, komu je určen, dokud mu tento akt nebyl řádně oznámen.

47

Zadruhé z čl. 263 šestého pododstavce SFEU vyplývá, že žaloba na neplatnost musí být v případě aktu, který musí být oznámen, podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho oznámení navrhovateli nebo ode dne, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl. Stejně jako v čl. 297 odst. 2 třetím pododstavci SFEU není v tomto ustanovení definován pojem „oznámení“. Podle článku 60 Jednacího řádu Tribunálu se tato lhůta prodlužuje o deset dnů z důvodu vzdálenosti.

48

Co se týče otázky, zda došlo k řádnému oznámení unijních aktů, Soudní dvůr upřesnil, že rozhodnutí je řádně doručeno ve smyslu čl. 263 šestého pododstavce a čl. 297 odst. 2 třetího pododstavce SFEU v okamžiku, kdy je sděleno adresátovi a kdy se tento může s tímto rozhodnutím seznámit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 1989, Olbrechts v. Komise, 58/88, EU:C:1989:323, bod 10 a usnesení ze dne 2. října 2014, Page Protective Services v. ESVČ, C‑501/13 P, nezveřejněné, EU:C:2014:2259, bod 30, jakož i citovaná judikatura).

49

Je třeba rovněž připomenout, že přísluší straně, která uplatňuje opožděnost podání žaloby, aby prokázala, od kterého dne začala běžet lhůta pro podání této žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 1980, Belfiore v. Komise, 108/79, EU:C:1980:146, bod 7, a ze dne 17. července 2008, Athinaïki Techniki v. Komise, C‑521/06 P, EU:C:2008:422, bod 70, jakož i citovaná judikatura).

50

V projednávaném případě Parlament potvrzuje, že navrhovatel byl informován o rozhodnutí předsednictva dopisem ze dne 26. června 2015, zaslaným doporučenou zásilkou s doručenkou, o kterém belgická pošta zanechala oznámení o uložení zásilky dne 30. června 2015. Podle Parlamentu musí být tento dopis považován podle vnitrostátních pravidel v oblasti doručování poštovních zásilek za řádně oznámený svému příjemci v den uplynutí běžné patnáctidenní úložní lhůty, používané belgickou poštou, neboť navrhovatel si v této lhůtě uvedený dopis nevyzvedl.

51

V tomto kontextu je nesporné, že navrhovatel neobdržel dotčený dopis, jelikož se tento dopis vrátil odesilateli, aniž byl navrhovatelem vyzvednut.

52

Kromě své poštovní adresy nicméně navrhovatel uvedl ve stížnosti svou elektronickou adresu, na níž obdržel dne 10. září 2015 dopis pocházející od úředníka Parlamentu, ke kterému bylo připojeno rozhodnutí předsednictva. Navrhovatel neprodleně potvrdil přijetí tohoto dopisu.

53

Parlament tedy nesprávně tvrdil, že v projednávaném případě se oznámení provedlo výlučně zasláním doporučeného dopisu, i když tento dopis nebyl vyzvednut ve lhůtě stanovené belgickou poštou.

54

Stejně tak nemá vliv ani skutečnost namítaná Parlamentem, podle které byl dotčený dopis doručen na belgickou adresu uvedenou ve stížnosti navrhovatele a podle které navrhovatel neinformoval Parlament o přestěhování do země původu ani nenechal přeposlat dopis na svou novou adresu, a to tím spíše, že i za předpokladu, že existuje povinnost oznámit uvedenou změnu adresy, nejsou definovány právní následky spojené s opomenutím takového oznámení.

55

V projednávané věci je totiž třeba mít za to, že Parlament rovněž oznámil sporné rozhodnutí elektronickou poštou dne 10. září 2015, takže lhůta dvou měsíců a deseti dnů mohla vůči navrhovateli začít běžet až v den, kdy se o tomto rozhodnutí v plném rozsahu dozvěděl.

56

Vzhledem k tomu, že Parlament nepředložil důkaz, že navrhovatel se v plném rozsahu dozvěděl o sporném rozhodnutí před doručením uvedené elektronické pošty, započala lhůta dvou měsíců a deseti dnů běžet až od 10. září 2015. Z toho důvodu žaloba v prvním stupni, podaná dne 4. listopadu 2015, nebyla podána opožděně.

57

Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba rozhodnout o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: