—

za D. Gullottu a Farmacia di Gullotta Davide & C. Sas G. Spadarem a G. F. Licatou, avvocati,

—

za Federfarma – Federazione Nazionale Unitaria dei Titolari di Farmacia Italiani M. Lucianim, A. Arena, G. M. Robertim a I. Perego, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s F. Urbani Nerim, avvocato dello Stato,

—

za řeckou vládu E. Skandalou, jako zmocněnkyní,

—

za španělskou vládu S. Centeno Huerta, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi E. Montaguti a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 49 SFEU, 102 SFEU a 106 SFEU, jakož i článku 15 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána ve sporu mezi D. Gullottou a společností Farmacia di Gullotta Davide & C. Sas na straně jedné a Ministero della Salute a Azienda Sanitaria Provinciale di Catania na straně druhé, jehož předmětem je zamítnutí žádosti D. Gullotty o povolení prodávat v jedné ze svých prodejen parafarmaceutického zboží léčivé přípravky, u kterých je vyžadován lékařský předpis, ale nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotnictví.

3

Bod 26 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. L 255, s. 22; oprava Úř. věst. 2007, L 265, s. 27) stanoví:

„Tato směrnice nezajišťuje koordinaci všech podmínek pro přístup k činnostem v oboru farmacie a pro jejich výkon. Zejména zeměpisné rozmístění lékáren a monopol dodávek [monopol na výdej] léčiv by měl zůstat i nadále záležitostí členských států. Touto směrnicí se nemění vnitrostátní právní a správní předpisy členských států, které společnostem zakazují, aby vykonávaly některé činnosti farmaceuta, nebo podmiňují výkon těchto činností určitými podmínkami.“

4

Zákonem č. 468 ze dne 22. května 1913 bylo poskytování farmaceutických služeb definováno jako „primární činnost státu“, na které se mohou podílet pouze obecní lékárny nebo soukromé lékárny provozované na základě vládní licence.

5

Za účelem zajištění rovnoměrného rozmístění lékáren na celém území, s cílem předejít riziku jejich koncentrace pouze v obchodně nejatraktivnějších oblastech, byl zaveden správní nástroj kontroly nabídky „pianta organica“, který stanoví maximální počet lékáren na italském území považovaný za odpovídající k uspokojení poptávky dané populace, přičemž jejich rozmístění má každé z lékáren zajistit podíl na trhu a pokrýt potřeby léčivých přípravků na celém území státu.

6

Královské nařízení č. 1265 ze dne 27. července 1934 vyhradilo svým článkem 122 prodej léčivých přípravků výlučně lékárnám.

7

Později zákon č. 537 ze dne 24. prosince 1993 zavedl nové třídění léčivých přípravků podle následujících tříd, a sice třída A pro základní léčivé přípravky a léčivé přípravky pro chronická onemocnění, třída B pro léčivé přípravky jiné než léčivé přípravky náležející do třídy A se zvláštním léčebným významem a třída C pro ostatní léčivé přípravky, které nespadají do třídy A ani třídy B. Podle čl. 8 odst. 14 zákona č. 537 ze dne 24. prosince 1993 jsou léčivé přípravky třídy A a třídy B plně hrazeny státní zdravotní službou, kdežto léčivé přípravky třídy C jsou plně hrazeny zákazníkem.

8

Článek 85 odst. 1 zákona č. 388 ze dne 23. prosince 2000 následně zrušil třídu B, zatímco článek 1 zákona č. 311 ze dne 30. prosince 2004 vytvořil novou kategorii léčivých přípravků, a sice třídu C‑a, pro léčivé přípravky, u kterých není požadován lékařský předpis a které na rozdíl od přípravků spadajících do ostatních kategorií mohou být veřejně inzerovány. Stejně jako v případě léčivých přípravků třídy C jsou léčivé přípravky třídy C‑a hrazeny zákazníkem.

9

Legislativní nařízení č. 223 ze dne 4. července 2006, později přeměněné na zákon prostřednictvím zákona č. 248 ze dne 4. srpna 2006, umožnilo otevření prodejen parafarmaceutického zboží, v nichž jejich majitelé mohou prodávat léčivé přípravky třídy C‑a. V nedávné době nařízení s mocí zákona č. 201 ze dne 6. prosince 2011, přeměněné na zákon č. 214 ze dne 22. prosince 2011, dále rozšířilo kategorie léčivých přípravků, které mohou být prodávány v prodejnách parafarmaceutického zboží, takže tyto prodejny nyní mohou veřejnosti nabízet některé z léčivých přípravků třídy C, u kterých není vyžadován lékařský předpis.

10

Žalobce v původním řízení, oprávněný vykonávat povolání farmaceuta a zapsaný u lékárnické komory v Catanii (Itálie), je vlastníkem několika prodejen parafarmaceutického zboží. K Ministero della Salute podal žádost o povolení prodávat v jedné z nich léčivé přípravky, u kterých je vyžadován lékařský předpis, ale jsou plně hrazeny zákazníkem.

11

Ministero della Salute tuto žádost zamítlo s tím, že podle platné právní úpravy lze tyto léčivé přípravky prodávat výhradně v lékárnách.

12

Žalobce v původním řízení podal k předkládajícímu soudu proti tomuto zamítavému rozhodnutí žalobu, ve které tvrdí, že tato právní úprava je v rozporu s unijním právem.

13

Za těchto podmínek se Tribunale amministrativo regionale per la Sicilia rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

14

Dopisem ze dne 16. prosince 2013 předala soudní kancelář Soudního dvora předkládajícímu soudu rozsudek Venturini a další (C‑159/12 až C‑161/12, EU:C:2013:791) a vyzvala jej, aby jí oznámil, zda ve světle tohoto rozsudku trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

15

Rozhodnutím ze dne 10. července 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 1. srpna 2014, oznámil předkládající soud Soudnímu dvoru, že trvá i nadále na zodpovězení druhé a třetí otázky.

16

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 15 Listiny vykládán v tom smyslu, že se bez omezení uplatní i na povolání farmaceuta, aniž veřejný zájem spojený s výkonem tohoto povolání odůvodňuje, pokud jde o prodej léčivých přípravků vázaných na bílý recept, tedy které nehradí státní zdravotní služba, ale jsou plně hrazeny kupujícím, jiný režim pro majitele lékáren než pro majitele prodejen parafarmaceutického zboží.

17

V této souvislosti platí, že aby Soudní dvůr mohl podat výklad unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudu užitečný, čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí obsahovat uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení.

18

V souvislosti s druhou otázkou ovšem předkládací rozhodnutí tyto požadavky nesplňuje.

19

Jak totiž uvedl generální advokát v bodech 68 až 74 svého stanoviska, z tohoto rozhodnutí není patrno, proč má předkládající soud pochybnosti o slučitelnosti právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení s článkem 15 Listiny, a toto rozhodnutí neobsahuje údaje, které by Soudnímu dvoru umožnily poskytnout předkládajícímu soudu výklad unijního práva, na jehož základě bude moci vyřešit právní problém, o kterém má rozhodnout.

20

Podle ustálené judikatury může Soudní dvůr odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního pravidla nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém, nebo také tehdy, když Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (v tomto smyslu viz rozsudek OTP Bank, C‑672/13, EU:C:2015:185, bod 27 a citovaná judikatura).

21

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr nedisponuje poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď, je třeba druhou otázku prohlásit za nepřípustnou.

22

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 102 SFEU a čl. 106 odst. 1 SFEU vykládány v tom smyslu, že se zákaz zneužití dominantního postavení uplatní bez omezení na povolání farmaceuta, neboť farmaceut, který je majitelem tradiční lékárny a který prodává léčivé přípravky na základě dohody se státní zdravotní službou, je zvýhodněn zákazem platícím pro majitele prodejen parafarmaceutického zboží prodávat léčivé přípravky třídy C, aniž je takovéto zvýhodnění odůvodněno zvláštnostmi povolání farmaceuta plynoucími z veřejného zájmu na ochraně zdraví občanů.

23

Podle ustálené judikatury není pouhá skutečnost vytvoření dominantního postavení přiznáním zvláštních nebo výlučných práv ve smyslu čl. 106 odst. 1 SFEU jako taková neslučitelná s článkem 102 SFEU. Členský stát totiž porušuje zákazy stanovené těmito dvěma ustanoveními pouze tehdy, je-li dotčený podnik doveden ke zneužití v důsledku pouhého výkonu zvláštních nebo výlučných práv, která mu byla přiznána, svého dominantního postavení nebo mohou-li tato práva vytvářet situaci, ve které je tento podnik doveden ke zneužití dominantního postavení (rozsudek Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, C‑451/03, EU:C:2006:208, bod 23 a citovaná judikatura).

24

Klade se tedy nejen otázka, zda účinkem vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení bylo přiznat lékárnám zvláštní nebo výlučná práva ve smyslu čl. 106 odst. 1 SFEU, ale rovněž, zda taková právní úprava mohla vést ke zneužití dominantního postavení (v tomto smyslu viz rozsudek Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, C‑451/03, EU:C:2006:208, bod 24).

25

Nicméně, jak konstatoval generální advokát v bodech 79 a 82 svého stanoviska, předkládací rozhodnutí neobsahuje žádné vysvětlení, proč má předkládající soud za to, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení neodpovídá článkům 102 SFEU a 106 SFEU. Postrádá zejména vysvětlení, proč by tato právní úprava měla být způsobilá vést farmaceuty ke zneužití jejich postavení.

26

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury citované v bodě 20 tohoto rozsudku je předběžná otázka položená vnitrostátním soudem nepřípustná tehdy, jestliže Soudnímu dvoru neposkytuje skutkové a právní poznatky nezbytné pro užitečnou odpověď.

27

Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr nedisponuje poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď, je nutno konstatovat, že třetí otázka je nepřípustná.

28

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Otázky položené v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Tribunale amministrativo regionale per la Sicilia (Itálie) ze dne 9. října 2012, na jejichž zodpovězení tento soud trvá, jsou nepřípustné.