—

za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za maďarskou vládu K. Szíjjártó a Á. Szilágyi, jako zmocněnkyněmi,

—

za rakouskou vládu A. Poschem, jako zmocněncem,

—

za vládu Spojeného království A. Robinsonem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi V. Savovem a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 22 bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci nesporného řízení zahájeného na návrh S. J. Schneidera, maďarského státního příslušníka, jemuž byl ustanoven opatrovník, k získání souhlasu s prodejem jeho spoluvlastnického podílu na nemovitém majetku, který se nachází na území Bulharské republiky.

3

V bodě 7 odůvodnění nařízení č. 44/2001 se uvádí:

„Oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny hlavní věci spadající do oblasti občanského a obchodního práva kromě určitých přesně stanovených záležitostí.“

4

Bod 19 odůvodnění uvedeného nařízení zní takto:

„Musí být zajištěna návaznost mezi [Úmluvou o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32, dále jen ‚Bruselská úmluva‘)] a tímto nařízením a musí být za tímto účelem stanovena přechodná ustanovení. Stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství, a protokol z roku 1971 [o výkladu Soudním dvorem v revidovaném a pozměněném znění] by měl zůstat použitelný i pro věci, které jsou již projednávány ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost.“

5

Článek 1 odst. 1 a 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.

2.   Toto nařízení se nevztahuje na:

6

Článek 22 téhož nařízení, který se nachází v oddíle 6 kapitoly II tohoto nařízení, nadepsaném „Výlučná příslušnost“, stanoví:

„Bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost:

[...]“

7

Podle čl. 168 odst. 2, ve spojení s čl. 165 odst. 4 a čl. 130 odst. 3 zákona o rodině (Semeen kodeks) je nakládání s nemovitostmi, které jsou ve vlastnictví osob, jejichž způsobilost k právním úkonům byla omezena, přípustné se souhlasem Rajonen sad (obvodní soud), v jehož obvodu mají tyto osoby bydliště, jestliže toto nakládání není v rozporu se zájmem dotyčných osob.

8

Maďarský soud podřídil podle maďarské právní úpravy S. J. Schneidera režimu opatrovnictví, a za tímto účelem ustanovil zákonného zástupce a profesionálního opatrovníka, který je rovněž maďarským státním příslušníkem.

9

Po smrti své matky dne 17. června 2009 S. J. Schneider zdědil polovinu bytu nacházejícího se ve městě Loveč (Bulharsko), přičemž druhá polovina patří jeho bratrovi.

10

Siegfried János Schneider podal se souhlasem svého opatrovníka návrh u Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii) za účelem získání souhlasu s prodejem svého spoluvlastnického podílu na uvedeném nemovitém majetku. Na podporu svého návrhu uvedl výhody, které pro něj tento prodej představuje: umožnil by mu pokrýt jeho specifické potřeby v Maďarsku, zejména výdaje na stálou lékařskou péči a ubytování ve zdravotnickém zařízení.

11

Rozhodnutím ze dne 29. února 2012 Sofijski rajonen sad tento návrh zamítl z důvodu, že nakládání s dotyčným majetkem není v zájmu osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena. Tento soud tak rozhodl, že je v rozporu se zájmem S. J. Schneidera, jenž je plnoletý a jehož zájmy chrání opatrovník, aby byl jeho nemovitý majetek prodán a takto získané peníze byly vloženy do fondu, ale on sám zůstal bez domova v Maďarsku.

12

Siegfried János Schneider podal proti uvedenému rozhodnutí odvolání k Sofijski gradski sad (městský soud v Sofii).

13

Vzhledem k tomu, že Sofijski gradski sad došel k závěru, že z čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001 jasně nevyplývá, zda je toto ustanovení použitelné na taková nesporná řízení, jako je řízení, které před ním probíhá, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Použije se čl. 22 bod 1 [nařízení č. 44/2001] pouze na sporná řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem, nebo i na nesporná řízení, v nichž se státní příslušníci členského státu, jejichž způsobilost k právním úkonům byla soudem tohoto státu podle jeho vnitrostátních právních předpisů omezena a jimž byl ustanoven opatrovník (rovněž státní příslušník tohoto státu), domáhají práva nakládat s nemovitým majetkem, jehož jsou vlastníky a který se nachází na území jiného členského státu?“

14

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 22 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na nesporné řízení zahájené státním příslušníkem členského státu, jehož způsobilost k právním úkonům byla omezena poté, co mu byl ustanoven opatrovník v souladu s vnitrostátními právními předpisy tohoto státu, u soudu jiného členského státu za účelem získání souhlasu s prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitém majetku, který se nachází na území tohoto jiného členského státu.

15

Všechny členské státy, jež Soudnímu dvoru předložily vyjádření, a Evropská komise mají za to, že tato otázka musí být zodpovězena záporně. Rovněž mají za to, že takové nesporné řízení, jako je řízení dotčené v původním řízení, se týká způsobilosti fyzických osob k právům a právním úkonům ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 44/2001.

16

V důsledku toho bude v rámci přezkumu předběžné otázky rovněž třeba podat výklad uvedeného ustanovení nařízení č. 44/2001.

17

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a) nařízení č. 44/2001 se toto nařízení vztahuje „na věci občanské a obchodní“ bez ohledu na druh soudu, avšak „způsobilost[...] fyzické osoby k právům a právním úkonům“ je z věcné působnosti tohoto nařízení vyloučena.

18

Kromě toho z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu článku 1 nařízení č. 44/2001 musí být považován za autonomní pojem, který je nutno vykládat s odkazem jednak na cíle a systém tohoto nařízení, a jednak na obecné zásady vyvozené ze všech vnitrostátních právních systémů. Tak tedy zejména musí být rozsah působnosti tohoto nařízení určen v zásadě podle znaků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi účastníky řízení nebo předmět tohoto řízení (viz zejména rozsudky ze dne 18. května 2006, ČEZ, C-343/04, Sb. rozh. s. I-4557, bod 22, a ze dne 28. dubna 2009, Apostolides, C-420/07, Sb. rozh. s. I-3571, body 41 a 42, jakož i citovaná judikatura).

19

S cílem zajistit v co největším možném rozsahu rovnost a jednotnost práv a povinností vyplývajících z nařízení č. 44/2001 pro členské státy a zúčastněné osoby je nutné pojem „způsobilost fyzické osoby k právům a právním úkonům“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení vykládat autonomně.

20

Pokud jde o soud příslušný pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem, z čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že mají výlučnou příslušnost soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází.

21

Je rovněž třeba zdůraznit, že ve své judikatuře týkající se čl. 16 odst. 1 písm. a) Bruselské úmluvy, která podle bodu 19 odůvodnění nařízení č. 44/2001 platí i pro výklad čl. 22 bodu 1 tohoto nařízení, Soudní dvůr rozhodl, že uvedený článek musí být vykládán v tom smyslu, že výlučná příslušnost soudů smluvního státu, kde se nemovitost nachází, nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze takové žaloby, které spadají do působnosti uvedené úmluvy a zároveň směřují k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení (viz zejména rozsudky ze dne 10. ledna 1990, Reichert a Kockler, C-115/88, Recueil, s. I-27, bod 11, jakož i výše citovaný ČEZ, bod 30).

22

Jak však tvrdily všechny členské státy, jež Soudnímu dvoru předložily písemná vyjádření, a Komise, takový návrh, jako je návrh, o nějž se jedná v původním řízení, nespadá do působnosti nařízení č. 44/2001.

23

Účelem řízení zahájeného na návrh S. J. Schneidera, maďarského státního příslušníka, jemuž byl ustanoven opatrovník, je totiž získat souhlas s prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitém majetku, který se nachází na území Bulharské republiky.

24

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, je třeba poukázat na to, že se S. J. Schneider domáhá uvedeného souhlasu, neboť jakožto osoba, jíž byl ustanoven opatrovník, má omezenou způsobilost k právním úkonům. Může totiž nakládat se svým nemovitým majetkem pouze prostřednictvím jiné osoby, která jedná jeho jménem jakožto opatrovník, a s předchozím souhlasem soudu.

25

Z předkládacího rozhodnutí rovněž vyplývá, že podle ustanovení bulharského zákona o rodině je uvedený souhlas soudu ochranným opatřením ve prospěch osoby, jíž byl ustanoven opatrovník, které je požadováno zákonem z důvodu, že tato osoba již nemá právo samostatně nakládat se svým nemovitým majetkem. Předkládající soud totiž uvedl, že se takový souhlas udělí pouze v případě, že se zcizení dotyčného nemovitého majetku uskuteční v zájmu chráněné osoby.

26

Z toho plyne, že návrh osoby, jíž byl ustanoven opatrovník, jehož předmětem je získání takového souhlasu s nakládáním s jejím nemovitým majetkem, jako je souhlas, jenž je předmětem původního řízení, je návrhem, který se přímo týká způsobilosti dotyčné fyzické osoby k právům a právním úkonům ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 44/2001. Nezbytnost získat souhlas soudu s nakládáním s nemovitým majetkem ve vlastnictví osob, jimž byl ustanoven opatrovník, je totiž přímým důsledkem nezpůsobilosti těchto osob k právním úkonům z důvodu opatření, jež chrání tyto osoby pro účely realizace takovýchto úkonů.

27

Tento výklad je podpořen zprávou p. Jenarda o úmluvě ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1979, C 59, s. 1), jejíž věcná působnost se shoduje s věcnou působností nařízení č. 44/2001. Ze strany 10 této zprávy totiž vyplývá, že použití této úmluvy je omezeno na „spory a rozhodnutí, jejichž předmětem jsou všechny smluvní a mimosmluvní závazkové vztahy, které se netýkají osobního stavu nebo způsobilosti osob k právům a právním úkonům, oblasti dědění, včetně dědění ze závěti a majetkových vztahů mezi manželi, konkurzu nebo sociálního zabezpečení, a že se úmluva musí v tomto ohledu vykládat v co nejširším možném smyslu“.

28

Pokud jde konečně o okolnost, že se ve věci v původním řízení souhlas soudu s prodejem, kterého se domáhá osoba, jíž byl ustanoven opatrovník, týká nemovitého majetku v jejím vlastnictví, je třeba konstatovat, že tento zvláštní aspekt původního řízení nelze považovat za určující pro účely kvalifikace tohoto řízení jako řízení týkajícího se „věcných práv k nemovitostem“ ve smyslu čl. 22 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Jak totiž správně tvrdí německá a maďarská vláda, vláda Spojeného království a Komise, takové řízení nesměřuje k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví nebo držby nemovitosti, a ostatně ani k zajištění ochrany výsad vyplývajících z vlastnického práva osoby, jíž byl ustanoven opatrovník, jakožto vlastníka uvedené nemovitosti.

29

V této souvislosti je třeba konstatovat, že na stranách 34 a 35 výše uvedené zprávy p. Jenarda se v komentáři k článku 16 Bruselské úmluvy uvádí, že se pravidlo příslušnosti upravené v uvedeném čl. 16 odst. 1 písm. a), které odpovídá pravidlu stanovenému v čl. 22 bodě 1 nařízení č. 44/2001, které je „založeno na předmětu návrhu“, týká „sporů, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“.

30

Ve věci v původním řízení je přitom jediným předmětem řízení určit, zda je v zájmu osoby, jež má omezenou způsobilost k právním úkonům, zcizit její nemovitý majetek, aniž je zpochybněno její věcné právo k tomuto majetku jako takové.

31

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že nařízení č. 44/2001, a zejména jeho čl. 22 bod 1 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na nesporné řízení zahájené na návrh státního příslušníka členského státu, jehož způsobilost k právním úkonům byla omezena poté, co mu byl ustanoven opatrovník v souladu s vnitrostátními právními předpisy tohoto státu, u soudu jiného členského státu za účelem získání souhlasu s prodejem jeho spoluvlastnického podílu na nemovitém majetku, který se nachází na území tohoto jiného členského státu, neboť takové řízení se týká „způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, která je z jeho věcné působnosti vyloučena.

32

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a zejména jeho čl. 22 bod 1 musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na nesporné řízení zahájené na návrh státního příslušníka členského státu, jehož způsobilost k právním úkonům byla omezena poté, co mu byl ustanoven opatrovník v souladu s vnitrostátními právními předpisy tohoto státu, u soudu jiného členského státu za účelem získání souhlasu s prodejem jeho spoluvlastnického podílu na nemovitém majetku, který se nachází na území tohoto jiného členského státu, neboť takové řízení se týká „způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, která je z jeho věcné působnosti vyloučena.