—

za K. Peśla B. Kemperem, Rechtsanwalt,

—

za německou vládu M. Lummou a J. Kemper, jako zmocněnci,

—

za českou vládu M. Smolkem, jako zmocněncem,

—

za řeckou vládu E. Skandalou a S. Vodina, jako zmocněnkyněmi,

—

za Irsko D. O’Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Collinsem, SC a D. Doddem, BL, jakož i s K. Keane, BL,

—

za maďarskou vládu J. Fazekas a K. Veres, jakož i M. Fehérem, jako zmocněnci,

—

za rakouskou vládu E. Riedlem, jako zmocněncem,

—

za finskou vládu A. Guimaraes-Purokoski, jako zmocněnkyní,

—

za Komisi Evropských společenství H. Støvlbækem a M. Adamem, jakož i M. Vollkommer, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 39 ES.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi K. Peślou, polským státním příslušníkem, a Justizministerium Mecklenburg-Vorpommern (ministerstvo spravedlnosti spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko), jehož předmětem je odmítnutí posledně uvedeného subjektu povolit K. Peślovi, aby bez složení zkoušky způsobilosti z právnických předmětů, které jsou povinné pro zkoušku nazvanou „erstes juristiches Staatsexamen“ (první státní zkouška v oboru právo, dále jen „první státní zkouška“), nastoupil přípravnou praxi pro právnická povolání jako právní čekatel („Rechtsreferendar“).

3

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že výkon veškerých regulovaných právnických povolání v Německu v zásadě vyžaduje získání „Befähigung zum Richteramt“ (oprávnění vykonávat funkci soudce). V souladu s § 5 odst. 1 Deutsches Richtergesetz (německý zákon o soudcích, dále jen „DRiG“) toto oprávnění získají osoby, které složily první státní zkoušku po ukončení studia práv na vysoké škole, jakož i druhou státní zkoušku z oboru právo po skončení přípravné praxe („Rechtsreferendariat“, dále jen „přípravná praxe“).

4

Podle § 5a odst. 2 DRiG první věty sestává vysokoškolské studium, které je třeba v Německu absolvovat po dobu nejméně dvou let, z povinných předmětů a z předmětů specializovaných, u nichž existuje možnost volby. Povinné předměty se zabývají základními aspekty občanského, trestního, veřejného a procesního práva včetně látky, která pojednává o evropském právu, právní metodologii a základních aspektech filozofie, historie a sociologie. Specializované předměty mají doplňovat studium, prohlubovat znalosti získané v povinných předmětech, se kterými souvisí, jakož i seznamovat s mezioborovým a mezinárodněprávním přístupem.

5

Podle § 5d odst. 2 DRiG odpovídá úroveň předmětů, ze kterých sestává první státní zkouška, úrovni, jaké lze dosáhnout po absolvování studia práv v délce čtyř a půl roku. Podle § 5 odst. 1 téhož zákona sestává tato první zkouška z vysokoškolské zkoušky z různých specializovaných předmětů a ze státní zkoušky z povinných předmětů. Podle třetí věty uvedeného odstavce 2 má tato posledně uvedená zkouška písemnou a ústní část.

6

Podle § 5 odst. 2 DRiG na sebe studium a přípravná praxe obsahově navazují. Podle § 5b téhož zákona je délka přípravné praxe dva roky a probíhá tak, že jsou právním čekatelům přidělena různá místa výkonu povinné a volitelné praxe. Podle téhož paragrafu je místem výkonu této povinné praxe obecný občanský soud, státní zastupitelství nebo trestní soud, orgán státní správy a advokátní kancelář. Podle § 5 odst. 3 první věty DRiG se písemná část druhé státní zkoušky z oboru právo koná mezi osmnáctým a dvacátým prvním měsícem přípravné praxe.

7

Ustanovení § 5b odst. 4 DRiG stanoví, že každá z těchto povinných praxí trvá tři měsíce s výjimkou praxe v advokátní kanceláři, která trvá devět měsíců.

8

V rámci této přípravy a podle § 10 Gerichtsverfassungsgesetz (zákon o soudech, dále jen „GVG“) mohou právní čekatelé pod dohledem soudce vyřizovat žádosti o právní pomoc, vyslechnout účastníky řízení s výjimkou trestních věcí, provádět důkazy a účastnit se soudních jednání. Ustanovení § 142 odst. 3 GVG stanoví, že právním čekatelům mohou být svěřeny úkoly úředníka státního zastupitelství pod dohledem tohoto úředníka.

9

Jednotlivým spolkovým zemím přísluší stanovit podrobnosti této právní úpravy. Podle § 21 odst. 3 Gesetz über die Juristenausbildung im Land Mecklenburg-Vorpommern (zákon spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko o přípravě právníků, dále jen „JAG-M-V“) se přípravná praxe právních čekatelů vykonává v rámci přípravy, která má veřejnoprávní statut. Podle § 21a odst. 2 JAG-M-V dostávají právní čekatelé měsíční příspěvek na úhradu životních nákladů. Podle § 36 odst. 1 a 2 Verordnung zur Ausführung des Juristenausbildungsgesetzes (prováděcí nařízení k zákonu o přípravě právníků, dále jen „JAPO M-V“) podléhají právní čekatelé během této praxe kontrole svých nadřízených a musí plnit pokyny svého školitele. Podle § 24 JAPO M-V končí doba přípravy dnem oznámení o úspěšném složení zkoušky nebo o neúspěchu u první opravné zkoušky.

10

Podle § 6 odst. 1 DRiG je povolení nastoupit přípravnou praxi podmíněno složením první státní zkoušky. Podle § 112a téhož zákona může státní příslušník členského státu Evropské unie, který získal ve své zemi vysokoškolský diplom v oboru právo, který mu umožňuje v tomto členském státě přístup k postgraduální přípravě advokátů, požádat v Německu o uznání rovnocennosti tohoto vysokoškolského diplomu s první státní zkouškou. V případě získání tohoto uznání rovnocennosti je žadateli povoleno zahájit praxi.

11

Ze spisu vyplývá, že § 112a DRiG, nazvaný „Posuzování rovnocennosti za účelem vydání povolení nastoupit přípravnou praxi pro právnická povolání“, byl přijat po vydání rozsudku Soudního dvora ze dne 13. listopadu 2003, Morgenbesser (C-313/01, Recueil, s. I-13467). Tento paragraf stanoví:

[…]“

12

Krzysztof Peśla ukončil v prosinci 2003 své vysokoškolské studium na právnické fakultě univerzity v Poznani (Polsko) získáním titulu magistr. V lednu roku 2005 mu právnická fakulta univerzity ve Frankfurtu nad Odrou (Německo), na které od roku 1998 souběžně studoval, udělila po absolvování německo-polského právnického studijního programu akademický titul „Master of German and Polish Law“ a v únoru roku 2005 akademický titul „Bachelor of German and Polish Law“.

13

V listopadu 2005 podal K. Peśla žádost o přijetí k přípravné praxi pro právnická povolání ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. Na podporu své žádosti – kromě toho, že předložil takové doklady, jakými jsou potvrzení o absolvování jednotlivých studijních předmětů, jakož i dokumenty potvrzující jeho odbornou praxi a potvrzení o absolvovaných kurzech a školeních – odkázal i na výše uvedený rozsudek Morgenbesser.

14

Rozhodnutím ze dne 27. března 2007 zamítlo Justizministerium Mecklenburg-Vorpommern jeho žádost, jejímž cílem bylo získat uznání rovnocennosti ve smyslu § 112a DRiG. Kritériem pro přezkum rovnocennosti je podle tohoto ministerstva získání znalostí nezbytných k úspěšnému složení první státní zkoušky z povinných předmětů ve smyslu § 5 odst. 1 téhož zákona. Znalosti zahraničního práva nemohou být podle Justizministerium Mecklenburg-Vorpommern z důvodu existujících rozdílů mezi tímto a německým právem uznány jako rovnocenné. Kromě toho jsou podle tohoto zamítavého rozhodnutí znalosti německého práva požadované pro jednotlivé studijní předměty studijního programu Master of German and Polish Law, které K. Peśla získal, na úrovni, která je o něco nižší, než je úroveň písemných zkoušek první státní zkoušky z povinných předmětů.

15

V uvedeném zamítavém rozhodnutí je nicméně uvedeno, že K. Peśla může na základě žádosti složit zkoušku způsobilosti podle § 112a odst. 3 DRiG.

16

Dne 27. dubna 2007 podal K. Peśla žalobu proti rozhodnutí ze dne 27. března 2007 k předkládajícímu soudu. Na podporu této žaloby především tvrdí, že posuzování rovnocennosti, jak jej provádí Justizministerium Mecklenburg-Vorpommern, odporuje kritériím formulovaným v judikatuře Soudního dvora. Pokud se jako základní kritérium vezmou znalosti a dovednosti v německém právu v rozsahu požadovaném při první státní zkoušce, nemůže zahraniční diplom takové kritérium nikdy splnit, protože německé právo se v ostatních členských státech obvykle nevyučuje.

17

Krzysztof Peśla podpůrně vytýká uvedenému zamítavému rozhodnutí nedostatečné zohlednění jeho znalostí, které získal v Německu v rámci studia, stáží, činnosti na dvou katedrách a v rámci seminárních cvičení.

18

Justizministerium Mecklenburg-Vorpommern tvrdí, že napadené zamítavé rozhodnutí je opodstatněné. Podle něho nelze rovnocennost získaných znalostí uznat.

19

Vzhledem k tomu, že měl Verwaltungsgericht Schwerin za to, že za těchto podmínek závisí vyřešení sporu, který mu byl předložen, na požadavcích, kterým podřizuje článek 39 ES uznání rovnocennosti ve smyslu § 112a odst. 1, 2 a 6 DRiG, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

První dvě otázky, které je třeba přezkoumat společně, se týkají toho, z jakých znalostí je třeba vycházet při posuzování toho, zda osoba, která se uchází o přijetí k přípravné praxi pro právnická povolání, aniž by složila zkoušky stanovené pro tento účel, má úroveň znalostí rovnocennou s úrovní znalostí obvykle požadovanou pro nastoupení takové praxe v dotyčném členském státě. První otázka se tak týká toho, zda se uvedené znalosti musí týkat práva hostitelského členského státu, zatímco podstatou druhé otázky je, zda naopak znalosti práva jiného členského státu mohou být uznány jako rovnocenné – z hlediska jak úrovně vzdělání, tak i jeho náročnosti – se znalostmi požadovanými pro povolení nastoupit přípravnou praxi pro právnická povolání v hostitelském členském státě.

21

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda je možné, aby právo Společenství vyžadovalo, aby úroveň znalostí práva hostitelského členského státu požadovaných pro účely povolení nastoupit přípravnou právnickou praxi, která povinně předchází druhé státní zkoušce z oboru právo a zahájení výkonu právnických povolání, byla za určitých okolností snížena za účelem podpory volného pohybu osob.

22

Pro účely odpovědi na dvě první otázky je třeba úvodem připomenout, že osoba, která se nachází v situaci K. Peśly, se nemůže dovolávat ve sporu v původním řízení sekundárního práva Společenství pro účely uznání svého vysokoškolského vzdělání a odborné praxe s cílem získat povolení nastoupit praktickou část vzdělávání nezbytného pro výkon právnických povolání v Německu.

23

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/5/ES ze dne 16. února 1998 o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace (Úř. věst. L 77, s. 36; Zvl. vyd. 06/03, s. 83), se totiž týká pouze advokáta, který získal úplnou kvalifikaci pro výkon svého povolání v členském státě svého původu (viz výše uvedený rozsudek Morgenbesser, bod 45). Mimoto ze spisu vyplývá, že na výkon činností právního čekatele se nahlíží tak, že tvoří praktickou část vzdělávání nezbytného pro výkon právnických činností v Německu. Z toho vyplývá, že tuto činnost nelze kvalifikovat jako „regulované povolání“ ve smyslu směrnice Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. L 19, s. 16; Zvl. vyd. 05/01, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. května 2001 (Úř. věst. L 206, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 138), které je oddělitelné od takových německých právnických povolání ve vlastním slova smyslu, jako je povolání advokáta (viz, per analogiam, výše uvedený rozsudek Morgenbesser, body 46 až 55).

24

Jak bylo přitom potvrzeno na jednání, v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení neměl K. Peśla odbornou kvalifikaci požadovanou pro výkon povolání advokáta v Polsku.

25

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jak článek 39 ES, který je výslovně zmíněn v předběžných otázkách, tak i článek 43 ES se uplatní na takovou situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení.

26

Zaprvé, ze spisu a zejména z vyjádření německé vlády vyplývá jednak to, že právní čekatelé mají v rámci své praxe prakticky používat znalosti získané během svého studia, a přispívat tak pod vedením svého školitele k jím vykonávaným činnostem, a jednak to, že pobírají během svého vzdělávání odměnu ve formě měsíčního příspěvku na úhradu životních nákladů. V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že vzhledem k tomu, že právní čekatelé vykonávají skutečnou a efektivní výdělečnou činnost, musí být považováni za pracovníky ve smyslu článku 39 ES (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. března 2005, Kranemann, C-109/04, Sb. rozh. s. I-2421, body 12 až 18).

27

Zadruhé, přípravná právnická praxe stanovená německou právní úpravou představuje vzdělávání a nezbytný předpoklad přístupu zejména k povolání advokáta v Německu, tedy k regulovanému povolání, na které se vztahuje článek 43 ES (viz, per analogiam, výše uvedený rozsudek Morgenbesser, bod 60).

28

Kromě toho je třeba uvést, že uplatnění těchto dvou článků nelze ve věci v původním řízení vyloučit na základě výjimek stanovených v čl. 39 odst. 4 ES pro „zaměstnání ve veřejné správě“ a v čl. 45 prvním pododstavci ES pro „činnosti, které jsou v příslušném členském státě spjaty, i když jen příležitostně, s výkonem veřejné moci“.

29

Platí totiž jednak to, že pokud právní čekatel vykonává část své praxe mimo veřejný sektor, stačí připomenout, že pojem „zaměstnání ve veřejné správě“ nezahrnuje zaměstnanecký poměr vůči fyzické či právnické osobě soukromého práva bez ohledu na povinnosti zaměstnance (viz rozsudek ze dne 29. října 1998, Komise v. Španělsko, C-114/97, Recueil, s. I-6717, bod 33, a výše uvedený rozsudek Kranemann, bod 19).

30

I když se ve sporu, ve kterém byl vydán výše uvedený rozsudek Kranemann, jednalo o část uvedené přípravné praxe, která byla vykonána mimo veřejný sektor, je třeba uvést, že pokud právní čekatel vykonává část svého vzdělávání u běžného občanského soudu, orgánu státní správy, státního zastupitelství nebo trestního soudu, jedná tento čekatel, jak zdůraznila německá vláda na jednání, v souladu s pokyny a pod dohledem školitele, jak vyplývá mimo jiné z ustanovení GVG a JAPO M-V uvedených v bodě 8 a 9 tohoto rozsudku.

31

Na činnost právního čekatele se tedy nemůže vztahovat výjimka stanovená v čl. 39 odst. 4 ES, jelikož tato výjimka se neuplatní na zaměstnání, která, i když jsou podřízena státu nebo jiným veřejnoprávním orgánům, přesto neznamenají podílení se na úkolech, které přísluší samotné veřejné správě (viz zejména rozsudky ze dne 17. prosince 1980, Komise v. Belgie, 149/79, Recueil, s. 3881, bod 11, jakož i ze dne 30. září 2003, Anker a další, C-47/02, Recueil, s. I-10447, bod 59).

32

Dále platí, že výjimka stanovená čl. 45 prvním pododstavcem ES musí být omezena na činnosti, které samy o sobě zakládají přímou a konkrétní účast na výkonu veřejné moci (viz zejména rozsudky ze dne 21. června 1974, Reyners, 2/74, Recueil, s. 631, bod 45; ze dne 13. července 1993, Thijssen, C-42/92, Recueil, s. I-4047, bod 8, a ze dne 31. května 2001, Komise v. Itálie, C-283/99, Recueil, s. I-4363, bod 20).

33

Z důvodů obdobných těm, které byly uvedeny v bodě 30 tohoto rozsudku, nespadají tudíž činnosti právního čekatele, i když jsou vykonávány ve veřejném sektoru, do rozsahu působnosti výjimky stanovené čl. 45 prvním pododstavcem ES (viz rovněž per analogiam výše uvedený rozsudek Thijssen, body 22 a 23).

34

Je třeba rovněž uvést, že v případě, kdy nejsou harmonizovány podmínky přístupu k povolání, mohou členské státy vymezit znalosti a kvalifikaci nezbytné k výkonu tohoto povolání a požadovat předložení diplomu prokazujícího získání těchto znalostí a kvalifikace (viz rozsudky ze dne 15. října 1987, Heylens a další, 222/86, Recueil, s. 4097, bod 10; ze dne 7. května 1991, Vlassopoulou, C-340/89, Recueil, s. I-2357, bod 9, jakož i ze dne 7. května 1992, Aguirre Borrell a další, C-104/91, Recueil, s. I-3003, bod 7).

35

Je třeba nicméně připomenout, že právo Společenství stanoví hranice pro výkon této pravomoci členskými státy tak, že vnitrostátní právní předpisy přijaté v tomto ohledu nemohou představovat neodůvodněnou překážku účinného výkonu základních svobod zaručených články 39 ES a 43 ES (viz výše uvedený rozsudek Heylens a další, bod 11, jakož i rozsudek ze dne 31. března 1993, Kraus, C-19/92, Recueil, s. I-1663, body 28 a 32).

36

V tomto ohledu vyplývá z judikatury Soudního dvora, že vnitrostátní pravidla, která stanoví kvalifikační podmínky, i když se uplatní nediskriminačně, mohou mít za následek ztížení výkonu uvedených základních svobod, pokud dotčená vnitrostátní pravidla nezohledňují znalosti a kvalifikaci, které dotyčná osoba již získala v jiném členském státě (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Vlassopoulou, bod 15; Kraus, bod 32; rozsudek ze dne 22. března 1994, Komise v. Španělsko, C-375/92, Recueil, s. I-923, bod 18, a výše uvedený rozsudek Morgenbesser, body 61 a 62).

37

Z toho vyplývá, že orgány členského státu jsou povinny, přezkoumávají-li žádost státního příslušníka jiného členského státu o přístup k praktické části vzdělávání s cílem později vykonávat regulované povolání, vzít v úvahu odbornou kvalifikaci dotyčné osoby tím, že provedou srovnání mezi jednak kvalifikací osvědčenou jejími diplomy, osvědčeními a jinými doklady, jakož i její relevantní odbornou praxí, a jednak odbornou kvalifikací požadovanou vnitrostátními právními předpisy (viz v tomto smyslu zejména výše uvedené rozsudky Vlassopoulou, bod 16, jakož i Morgenbesser, body 57 a 58).

38

Tato judikatura je výrazem zásady, která je vlastní základním svobodám zakotveným Smlouvou o ES (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. září 2000, Hocsman, C-238/98, Recueil, s. I-6623, bod 24, a ze dne 22. ledna 2002, Dreessen, C-31/00, Recueil, s. I-663, bod 25). Jak vyplývá zejména z bodu 61 výše uvedeného rozsudku Morgenbesser, neliší se tedy analýza podle toho, zda se jedná o volný pohyb pracovníků, nebo svobodu usazování, která je dovolávána na obranu proti takovému zamítnutí povolit žadateli z jiného členského státu než Spolkové republiky Německo nastoupit přípravnou praxi bez složení zkoušky způsobilosti z právnických předmětů, které jsou povinné pro první státní zkoušku, o jaké se jedná ve věci v původním řízení.

39

Jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl, musí srovnávací přezkumné řízení zmíněné v bodě 37 tohoto rozsudku umožnit orgánům hostitelského členského státu se objektivně přesvědčit, že zahraniční diplom osvědčuje, že jeho držitel má znalosti a dovednosti, když ne totožné, tak alespoň rovnocenné se znalostmi a kvalifikací osvědčovanými vnitrostátním diplomem. Toto posouzení rovnocennosti zahraničního dokladu musí být provedeno výlučně tak, že se vezme v úvahu úroveň znalostí a kvalifikace, kterou lze u držitele tohoto dokladu předpokládat s ohledem na tento doklad, povahu a délku studia a praktického vzdělávání, které se k němu vztahuje (viz výše uvedené rozsudky Heylens a další, bod 13; Vlassopoulou, bod 17; Aguirre Borrell a další, bod 12; rozsudek ze dne 22. března 1994, Komise v. Španělsko, bod 13, jakož i výše uvedený rozsudek Morgenbesser, bod 68).

40

Pokud lze po tomto srovnávacím přezkumu dospět k závěru, že znalosti a kvalifikace osvědčené zahraničním diplomem odpovídají znalostem a kvalifikaci požadovaným vnitrostátními předpisy, je členský stát povinen uznat, že tento diplom splňuje jimi stanovené podmínky. Pokud je naopak zřejmé, že rovnocennost mezi těmito znalostmi a kvalifikací a znalostmi a kvalifikací požadovanými vnitrostátními předpisy je pouze částečná, má hostitelský členský stát právo požadovat po dotyčné osobě, aby prokázala, že získala chybějící znalosti a kvalifikaci (viz výše uvedené rozsudky Vlassopoulou, bod 19; Aguirre Borrell a další, bod 14; rozsudek ze dne 8. července 1999, Fernández de Bobadilla, C-234/97, Recueil, s. I-4773, bod 32; výše uvedený rozsudek Morgenbesser, bod 70, jakož i rozsudek ze dne 7. října 2004, Markopoulos a další, C-255/01, Sb. rozh. s. I-9077, body 64 a 65).

41

V tomto případě je na příslušných vnitrostátních orgánech, aby posoudily, zda znalosti získané v hostitelském členském státě, ať již v rámci studií nebo prostřednictvím praktických zkušeností, mohou být postačující jako důkaz získání chybějících znalostí (výše uvedené rozsudky Vlassopoulou, bod 20; Fernández de Bobadilla, bod 33, a Morgenbesser, bod 71).

42

Krzysztof Peśla tvrdí, přičemž vychází z judikatury uvedené ve třech předcházejících bodech tohoto rozsudku, zejména pak z bodu 68, jakož i z první věty bodu 70 výše uvedeného rozsudku Morgenbesser, že aby se uplatnilo takové vnitrostátní ustanovení, jako je § 112a odst. 1 a 2 DRiG způsobem, který je v souladu s právem Společenství, je třeba především přihlédnout ke znalostem a kvalifikaci, které byly získány v členském státě původu, tj. v projednávané věci v Polské republice, a případně podpůrně přihlédnout ke znalostem a kvalifikaci získaným v oblasti práva hostitelského členského státu, v projednávané věci Spolkové republiky Německo. Má za to, že pokud by se jako základní kritérium pro účely prováděného srovnání braly znalosti a dovednosti týkající se německého práva, nemůže zahraniční diplom požadované podmínky nikdy splnit, protože německé právo se v ostatních členských státech obvykle nevyučuje. Volný pohyb je tak podle něho prakticky vyloučen pro mladé právníky, kteří získali kvalifikaci v jiném členském státě než ve Spolkové republice Německo.

43

Tato argumentace se zakládá na nesprávném výkladu judikatury, které se dovolává.

44

Podle této judikatury může totiž členský stát v rámci srovnávacího přezkumu zmíněného v bodech 37 a 39 až 41 tohoto rozsudku vzít v úvahu objektivní rozdíly týkající se jak právního rámce dotčeného povolání v členském státu původu, tak i rozsahu činnosti tohoto povolání. V případě povolání advokáta může tedy členský stát provést srovnávací přezkum diplomů s přihlédnutím k rozdílům, které existují mezi dotyčnými vnitrostátními právními systémy (viz výše uvedené rozsudky Vlassopoulou, bod 18, a Morgenbesser, bod 69).

45

Jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 37 tohoto rozsudku, a na rozdíl od toho, co tvrdí K. Peśla, právě ve vztahu k odborné kvalifikaci požadované právními předpisy hostitelského členského státu musí být přezkoumány znalosti osvědčené diplomem uděleným v jiném členském státě a kvalifikace nebo odborné zkušenosti získané v jiných členských státech, jakož i zkušenosti získané v členském státě, ve kterém žadatel žádá o zapsání (viz rovněž v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Aguirre Borrell a další, bod 11; rozsudek ze dne 1. února 1996, Aranitis, C-164/94, Recueil, s. I-135, bod 31; výše uvedené rozsudky Dreessen, bod 24, a Morgenbesser, bod 67).

46

Pouhá skutečnost, že právnická studia práva prvního členského státu mohou být vyhodnocena jako srovnatelná jak z hlediska úrovně získaného vzdělání, tak i délky a náročnosti tohoto vzdělání, se studii, jejichž cílem je poskytnout znalosti osvědčované kvalifikací požadovanou v jiném členském státě, nemůže sama o sobě vést v rámci srovnávacího přezkumu zmíněného v bodech 37 a 39 až 41 tohoto rozsudku k povinnosti upřednostňovat nikoli znalosti požadované vnitrostátními předpisy členského státu, ve kterém žadatel žádá o to, aby se mohl zúčastnit odborného vzdělávání požadovaného pro přístup k právnickým povoláním, ale znalosti, které se v zásadě týkají práva prvního členského státu a které jsou osvědčeny kvalifikací získanou v tomto posledně uvedeném státu. Jak konstatoval předkládající soud, kdyby se takové argumenty, jaké byly K. Peślou vzneseny jako hlavní, dovedly do důsledku, znamenalo by to totiž připustit, že žadatel může nastoupit přípravnou praxi, aniž by měl sebemenší znalosti jak německého práva, tak i německého jazyka.

47

Mimoto v rozsahu, ve kterém K. Peśla podpůrně tvrdí, že Justizministerium Mecklenburg-Vorpommern nedostatečně přihlédlo ke znalostem německého práva, které získal během svého vysokoškolského studijního programu v Německu, stačí připomenout, že Soudnímu dvoru v projednávané věci nepřísluší určit, zda německé orgány oprávněně posoudily jako nedostačující podklady, které jim K. Peśla předložil.

48

S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na první dvě otázky tak, že článek 39 ES musí být vykládán v tom smyslu, že znalostmi, ze kterých je třeba vycházet při posuzování rovnocennosti vzdělání prováděném v návaznosti na žádost o přijetí k přípravné praxi pro právnická povolání bez povinnosti složit zkoušku předepsanou pro tento účel, jsou znalosti osvědčované kvalifikací požadovanou v členském státě, ve kterém se žadatel uchází o přístup k takovéto praxi.

49

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda pro účely uznávací zkoušky, která má být provedena podle bodů 37 a 39 až 41 tohoto rozsudku, je třeba snížit, i když jen mírně, úroveň znalostí požadovaných právem hostitelského členského státu s cílem přiznat článku 39 ES užitečný účinek.

50

V tomto ohledu užitečný účinek článku 39 ES nevyžaduje, aby přístup k profesní činnosti v členském státě podléhal nižším požadavkům, než jsou ty, které jsou obvykle vyžadovány od státních příslušníků tohoto státu.

51

V judikatuře zmíněné v bodech 34 až 41 a 45 tohoto rozsudku Soudní dvůr uznal nezbytnost uvedení do souladu kvalifikačních požadavků vyžadovaných pro výkon určité činnosti s požadavky účinného výkonu základních svobod zaručených články 39 ES a 43 ES (viz v tomto ohledu zejména výše uvedený rozsudek Heylens a další, bod 13).

52

Z této judikatury vyplývá, že přezkum rovnocennosti zmíněný v bodě 39 tohoto rozsudku musí být tak proveden s ohledem na celkové vzdělání, akademické i profesní, které může dotyčná osoba prokázat, s cílem posoudit, zda toto celkové vzdělání může být považováno za vzdělání, které splňuje, byť i jen částečně, podmínky vyžadované pro přístup k předmětné činnosti (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Morgenbesser, body 66 a 67). Pokud je na základě tohoto srovnávacího přezkumu zřejmé, že uvedené vzdělání splňuje tyto podmínky pouze částečně, má hostitelský členský stát právo, jak vyplývá z bodu 40 tohoto rozsudku, požadovat po dotyčné osobě, aby prokázala, že získala chybějící znalosti a kvalifikaci.

53

Skutečnost, že hostitelský členský stát musí zohledňovat znalosti, které odpovídají pouze částečně znalostem osvědčovaným odbornou kvalifikací vyžadovanou vnitrostátními právními předpisy tohoto členského státu, a to jiným způsobem než prostřednictvím zkoušek předcházejících udělení této kvalifikace, přispívá tak již nyní k usnadnění volného pohybu osob, jak je stanoven zejména v článku 39 ES. Kdyby taková povinnost neexistovala, neexistence diplomu obvykle vyžadovaného od státních příslušníků hostitelského členského státu by mohla jako taková představovat překážku přístupu k právnickým povoláním v tomto členském státě (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Morgenbesser, body 64 až 67).

54

Nelze tedy přijmout argumentaci K. Peśly, podle které by byl článek 39 ES zbaven svého smyslu, pokud by hostitelský členský stát mohl požadovat po žadateli stejnou úroveň znalostí svého vnitrostátního práva, jaká je osvědčována odbornou kvalifikací vyžadovanou v tomto členském státě pro přístup k uvedeným povoláním.

55

Mimoto vyplývá ze spisu, že se u právního čekatele předpokládá, že bude od začátku přípravné praxe pomáhat svému školiteli a vykonávat praktické činnosti pod dohledem posledně uvedeného. Pro tyto účely by mohlo být považováno za nezbytné, aby tento čekatel získal před tím, než začne používat své právnické dovednosti v praxi v rámci takových praktických činností, stejnou úroveň znalostí německého právního systému, jaká je osvědčována první státní zkouškou z povinných předmětů. V každém případě se zdá velmi obtížné, zejména s ohledem na progresivní charakter vzdělávacího procesu, získat ve stanoveném čase znalosti nezbytné pro účely složení, s reálnou šancí na úspěch, druhé státní zkoušky z oboru právo.

56

I když článek 39 ES neukládá jako takový snížení úrovně znalostí práva hostitelského členského státu požadované v takové situaci, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, je třeba nicméně připomenout, že tento článek nelze vykládat tak, že připravuje členské státy o možnost přistoupit ke snížení požadované kvalifikace.

57

Z toho vyplývá, že pokud orgány členského státu přezkoumávají žádost státního příslušníka jiného členského státu o povolení nastoupit takovou praktickou část vzdělávání s cílem později vykonávat regulované právnické povolání, jako je přípravná praxe, článek 39 ES jako takový neukládá, aby tyto orgány vyžadovaly od žadatele v rámci uznávací zkoušky požadované právem Společenství nižší úroveň právnických znalostí, než je úroveň znalostí osvědčovaných kvalifikací vyžadovanou v tomto členském státě pro přístup k takové části praktického vzdělávání. Uvedený článek však zároveň nebrání pružnému přístupu k výkladu takové kvalifikace.

58

Je nicméně třeba, aby možnost takového částečného uznání, jaká je zmíněna zejména v bodě 58 tohoto rozsudku, nezůstávala v praxi pouze fiktivní.

59

V tomto ohledu, pokud je na základě srovnání kvalifikace dotyčných žadatelů s vyžadovanými znalostmi zřejmá pouze částečná rovnocennost, hostitelský členský stát nemá nezbytně právo vyžadovat ve všech těchto situacích, aby byla složena zkouška způsobilosti stejného rozsahu, bez ohledu na větší nebo menší rozsah zjištěných částečných znalostí. Neexistence dostatečného členění předmětů, které jsou předmětem srovnávacího přezkumu, o němž bylo pojednáno v bodě 37 tohoto rozsudku, může mít za následek, že částečné uznání získané kvalifikace bude ve skutečnosti prakticky vyloučeno, takže dotyčné osoby by musely následně prokázat, že získaly nejenom chybějící znalosti, ale rovněž znalosti a kvalifikaci, které by mohly být v rámci uvedeného srovnávacího přezkumu uznány jako odpovídající požadované úrovni.

60

Je však třeba upřesnit, že vzhledem k tomu, že úspěch u takových vnitrostátních zkoušek z oboru právo, jako je první státní zkouška, je důkazem získání rozsáhlých a hlubokých znalostí v daných právních odvětvích, požadavek členění vyplývající z předcházejícího bodu nemůže mít za následek, že pouhá omezená znalost určitých aspektů těchto odvětví bude postačovat k tomu, aby dotyčná osoba měla právo požadovat částečné uznání své kvalifikace.

61

Ve sporu ve věci v původním řízení přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda takový režim, jaký zavedl § 112a DRiG a jaký uplatňují příslušné vnitrostátní orgány, umožňuje osobám, které mají dostatečně rozsáhlé a hluboké znalosti významné části odvětví, které dohromady tvoří předmět srovnávacího přezkumu stanoveného v odstavcích 1 a 2 uvedeného paragrafu, aby byly osvobozeny od povinnosti složit všechny zkoušky stanovené v odstavci 3 téhož paragrafu.

62

V tomto ohledu je třeba uvést, že v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem na jednání německá vláda uvedla, že pokud žadatel získal například znalosti německého občanského práva odpovídající úrovni vyžadované srovnávacím přezkumem stanoveným v § 112 odst. 1 a 2 DRiG, aniž by však mohl prokázat znalosti stejné úrovně německého občanského soudního řádu, mohou se týkat zkoušky způsobilosti stanovené v odstavci 3 uvedeného paragrafu pouze německého občanského práva procesního.

63

Dále je třeba uvést, že zkouška znalostí a dovedností stanovená v § 112a odst. 1 DRiG se zdá ve skutečnosti v praktické rovině méně obtížná než první státní zkouška. Ze spisu totiž vyplývá, že na rozdíl od absolventa právnického studia v Německu, nemusí žadatel pocházející z jiného členského státu skládat zkoušky ze specializovaných předmětů ani ústní zkoušky.

64

Za těchto podmínek není na první pohled patrné, že by v rámci režimu zavedeného § 112a DRiG byla možnost takového částečného uznání získaných znalostí, jaká je zmíněna zejména v bodě 52 tohoto rozsudku, pouze fiktivní. Ověření právě uvedeného je však na předkládajícím soudu, jelikož mu jako jedinému přísluší vyjádřit se k výkladu vnitrostátního práva.

65

Vzhledem k výše uvedenému je třeba odpovědět na třetí otázku tak, že článek 39 ES musí být vykládán v tom smyslu, že pokud příslušné orgány členského státu přezkoumávají žádost státního příslušníka jiného členského státu, kterou se uchází o přístup k takové praktické části vzdělávání, jakou je přípravná praxe, s cílem později vykonávat regulované právnické povolání, neukládá tento článek jako takový, aby tyto orgány vyžadovaly od žadatele v rámci uznávací zkoušky požadované právem Společenství pouze nižší úroveň právnických znalostí, než je úroveň znalostí osvědčovaných kvalifikací vyžadovanou v tomto členském státě pro přístup k takovéto části praktického vzdělávání. Je však třeba upřesnit, že uvedený článek snížení nároků na vyžadovanou kvalifikaci ani nebrání, a dále, že je významné, aby v praktické rovině nebyla možnost částečného uznání znalostí osvědčovaných kvalifikací, kterou dotyčná osoba doložila, pouze fiktivní, ověření čehož přísluší předkládajícímu soudu.

66

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: