ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu)

29. dubna 2004(*)

„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Silniční přeprava zboží – Vliv na obchod mezi členskými státy a narušení hospodářské soutěže – Existující podpory nebo nové podpory – Zásady proporcionality a ochrany legitimního očekávání – Odůvodnění“

Ve věci C‑298/00 P,

Italská republika, zastoupená I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Aielloem, avvocato dello Stato, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu prvního stupně Evropských společenství (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise (T‑298/97, T‑312/97, T‑313/97, T‑315/97, T‑600/97 až T‑607/97, T‑1/98, T‑3/98 až T‑6/98 a T‑23/98, Recueil, s. II‑2319), a který směřuje ke zrušení tohoto rozsudku,

přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou:

Komise Evropských společenství, zastoupená V. Di Buccim, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalovaná v prvním stupni,

Impresa Edo Collorigh a další, zastoupení V. Cinquem, avvocato,

Mauro Alzetta a další,

Masotti Srl a další,

Impresa Anna Maria Baldo a další,

SUTES SpA a další,

Ditta Pietro Stagno a další,

Ditta Carlo Fabris & C. Snc,

Ditta Franco D'Odorico,

Ditta Fiorindo Birri,

Ditta Maria Cecilia Framalicco,

Autotrasporti Claudio Di Viola & C. Snc,

a

Impresa Amedeo Musso,

žalobkyně v prvním stupni,

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát),

ve složení V. Skouris, zastupující předseda šestého senátu, J. N. Cunha Rodrigues, J.-P. Puissochet a R. Schintgen, a F. Macken (zpravodajka), soudci,

generální advokát: S. Alber,

vedoucí soudní kanceláře: M.-F. Confer, vrchní rada,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí řečí účastníků řízení na jednání konaném dne 20. března 2003,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 15. května 2003,

vydává tento

Rozsudek

1        Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 3. srpna 2000 podala Italská republika podle článku 49 statutu Soudního dvora kasační opravný prostředek proti rozsudku Soudu prvního stupně ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise (T‑298/97, T‑312/97, T‑313/97, T‑315/97, T‑600/97 až T‑607/97, T‑1/98, T‑3/98 až T‑6/98 a T‑23/98, Recueil, s. II‑2319, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Soud prvního stupně částečně zamítl žalobu znějící na částečné zrušení rozhodnutí Komise 98/182/ES ze dne 30. července 1997 o podpoře poskytované regionem Friuli-Venezia Giulia (Itálie) podnikům silniční přepravy zboží v regionu (Úř. věst. 1998, L 66, s. 18, dále jen „napadené rozhodnutí“).

 Právní rámec a skutkový kontext

 Právní rámec

2        Právní rámec sporu byl napadeným rozsudkem vyložen následovně:

„2      Obecná ustanovení týkající se státních podpor uvedená v článcích 92 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 87 ES) a 93 a 94 Smlouvy o ES (nyní články 88 ES a 89 ES) se použijí v oblasti dopravy, s výhradou použití zvláštních ustanovení článku 77 Smlouvy o ES (nyní článku 73 ES) prohlašujících za slučitelné se Smlouvou podpory, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu nebo které představují náhradu za určitá plnění související s pojmem veřejné služby.

3      Nařízení Rady (EHS) č. 1107/70 ze dne 4. června 1970 o poskytování podpor dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (Úř. věst. L 130, s. 1), naposledy pozměněné nařízením Rady (ES) č. 543/97 ze dne 17. března 1997 (Úř. věst. L 84, s. 6), které se opírá o článek 75 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 71 ES) a články 77 a 94 Smlouvy, potvrzuje ve svém článku 2, že články 92 až 94 Smlouvy se použijí v dotyčné oblasti a stanoví krom toho některá zvláštní pravidla týkající se uvedených podpor, za předpokladu, že se tyto podpory vztahují výhradně na činnosti v tomto odvětví. Upřesňuje tak případy a okolnosti, za kterých mohou členské státy přijmout koordinační opatření nebo uložit plnění související s pojmem veřejné služby zahrnující poskytnutí státních podpor podle článku 77 Smlouvy.

4      Pokud jde o koordinaci dopravy, čl. 3 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1107/70 povoluje do vstupu v platnost právní úpravy Společenství o přístupu k dopravnímu trhu podpory poskytované jako výjimečné a dočasné opatření, které je součástí plánu reorganizace za účelem odstranění přebytku kapacity způsobujícího vážné strukturální obtíže, a tím přispívá k účelnějšímu uspokojení potřeb dopravního trhu.

5      V rámci zavedení společné dopravní politiky byl trh mezinárodní silniční přepravy zboží ve Společenství částečně liberalizován v roce 1969 zavedením režimu kvót nařízením Rady (EHS) č. 1018/68 ze dne 19. července 1968 o vytvoření kvóty Společenství pro silniční přepravu zboží provozovanou mezi členskými státy (Úř. věst. L 175, s. 13). Například v letech 1991 a 1992 zahrnovala kvóta Společenství 47 094 a 65 936 povolení rozdělených mezi jednotlivé členské státy podle stanoveného klíče. Italské republice tak bylo uděleno 5 550 povolení v roce 1991 a 7 770 v roce 1992. Povolení Společenství opravňovala své držitele k provozování dopravy mezi členskými státy po dobu jednoho roku. Tento režim byl ponechán v platnosti až do 1. ledna 1993, data úplné liberalizace této činnosti nařízením Rady (EHS) č. 881/92 ze dne 26. března 1992 o přístupu na trh silniční přepravy zboží uvnitř Společenství na území nebo z území členského státu nebo procházející územím jednoho nebo více členských států (Úř. věst. L 95, s. 1).

6      Pokud jde o trh přepravy zboží uvnitř členského státu, nařízení Rady (EHS) č. 4059/89 ze dne 21. prosince 1989, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu zboží uvnitř členského státu (Úř. věst. L 390, s. 3), podřídilo od 1. července 1990 kabotáž, tedy přepravu zboží uvnitř členského státu přepravcem usazeným v jiném členském státě, přechodnému režimu ve formě progresivně rostoucí kvóty Společenství. Celková počáteční kvóta se skládala z 15 000 povolení kabotáže, z nichž každé bylo platné po dobu dvou měsíců, rozdělených mezi členské státy podle stanoveného klíče. V tomto rámci bylo Italské republice uděleno 1 767 povolení. Nařízení Rady (EHS) č. 3118/93 ze dne 25. října 1993, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu zboží uvnitř členského státu (Úř. věst. L 279, s.1), stanovilo zachování tohoto přechodného režimu ve formě celkové počáteční kvóty Společenství zahrnující 30 000 povolení (z nichž 3 520 pro Italskou republiku), která se zvyšovala o 30 % ročně, až do konečného zavedení úplné liberalizace kabotáže ke dni 1. července 1998.“

 Skutkový kontext

3        Skutečnosti uvedené v tomto bodě vyplývají ze skutkových zjištění Soudu v napadeném rozsudku následovně:

„7      Legge regionale č. 28 regionu Friuli-Venezia Giulia ze dne 18. května 1981 o opatřeních na podporu a rozvoj dopravy v regionu Friuli-Venezia Giulia, jakož i silniční přepravy zboží na účet jiné osoby (dále jen ,zákon č. 28/1981‘), upravil ve svých článcích 4, 7 a 8 některá opatření podpor poskytnutá podnikům provozujícím dopravu na účet jiné osoby usazeným na území regionu.

8      Režim zavedený tímto zákonem byl nahrazen legge regionale č. 4 ze dne 7. ledna 1985 o opatřeních na podporu a rozvoj dopravy v regionu Friuli-Venezia Giulia, jakož i silniční přepravy zboží na účet jiné osoby ([…] dále jen ,zákon č. 4/1985‘). Zákon č. 4/1985 zavedl ve svých článcích 4 až 6 režim regionální podpory v zásadě totožný s režimem zavedeným zákonem č. 28/1981.

9      Tyto zákony stanovily tři opatření pro podniky silniční přepravy na účet jiné osoby usazené na území regionu Friuli-Venezia Giulia:

a)      roční financování, po dobu nejvýše deseti let, ve výši 60 % (pro jednotlivé podniky) a ve výši 70 % (pro družstva a seskupení) referenční sazby stanovené ministerskou vyhláškou, úroků půjček sjednaných za účelem (články 4 zákonů č. 28/1981 a 4/1985):

–        vytváření infrastruktur podniku (výstavba, koupě, rozšíření, dokončení a modernizace prostorů nezbytných pro činnost podniku, včetně prostorů určených k uskladnění, skladování a nakládání se zbožím);

–        koupě, rozvoje a obnovy pevných a mobilních zařízení, jakož i prostředků vnitřní a silniční dopravy;

b)      financování nákladů na činnosti spočívající v leasingu v délce tří nebo pěti let týkající se nových vozidel, přívěsů a návěsů a jejich vyměnitelných karosérií přizpůsobených činnosti silniční přepravy zboží, jakož i zařízení, strojů a vybavení pro používání, údržbu a opravu vozidel a pro manipulaci se zbožím, ve výši 25 % (pro jednotlivé podniky) a ve výši 30 % (pro družstva a seskupení) kupní ceny zboží. Tato podpora, upravená článkem 7 zákona č. 28/1981 a článkem 5 zákona č. 4/1985, byla pozdějšími regionálními zákony snížena pro všechny příjemce na 20 %, a poté na 15 % kupní ceny;

c)      roční financování ve prospěch seskupení a jiných forem sdružení ve výši 50 % z investic určených na výstavbu nebo koupi zařízení nebo vybavení nezbytných ke sledování předmětu seskupení nebo sdružení, nebo z investic přispívajících ke správě a rozvoji společných služeb parkování, údržby a opravy vozidel a souvisejících zařízení a vybavení (článek 8 zákona č. 28/1981 a článek 6 zákona č. 4/1985).

10      […] výše půjček pro podpory uvedené v článku 4 zákona č. 4/1985 pro období od roku 1985 do roku 1995 činila 13 000 miliónů ITL (6,7 miliónů eur) a bylo přijato 155 žádostí. Výše vyplacených podpor se v průměru pohybovala mezi 13 a 26 % nákladů a úroků půjček. Výše stanovená pro období od roku 1981 do roku 1985 dosáhla 930 miliónů ITL (0,4 miliónů eur) a během tohoto období bylo přijato 14 žádostí (bod II napadeného rozhodnutí).

11      […] půjčky stanovené pro podpory uvedené v článku 5 zákona č. 4/1985 dosáhly 23 300 miliónů ITL (11,8 miliónů eur) v období od roku 1985 do roku 1995 a během tohoto období bylo přijato 1 691 žádostí o průměrné financování ve výši 19 %. V roce 1993 bylo přijato 83 žádostí a výše podpor byla 10 %. Od roku 1981 do roku 1985 bylo přijato 305 žádostí a byly vyplaceny podpory ve výši 5 790 miliónů ITL (2,9 miliónů eur) (bod II napadeného rozhodnutí).

12      Podle informací, které Komisi [Evropských společenství] sdělila italská vláda po zahájení správního řízení, byly podpory poskytnuté na základě článku 6 zákona č. 4/1985 určeny k investicím v odvětví kombinované dopravy (bod II sedmý pododstavec napadeného rozhodnutí). Z napadeného rozhodnutí (bod VIII sedmý pododstavec) vyplývá, že tyto podpory představují 10 až 15 % z celkové částky přiznaných podpor.

[…]

16      Dopisem ze dne 14. února 1997 Komise informovala italskou vládu o rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy proti režimu podpor pro podniky silniční přepravy zboží na účet jiné osoby, který byl zaveden zákony č. 4/1985 a 28/1981 (Úř. věst. C 98, s. 16). Komise vyzvala italské orgány a dotčené třetí osoby, aby předložily své připomínky a poskytly veškeré dokumenty, informace a údaje nezbytné k přezkoumání slučitelnosti dotčených podpor se společným trhem. Komise obdržela vyjádření italské vlády dne 3. dubna 1997 […].

17      Dne 30. července 1997 Komise ukončila řízení a přijala napadené rozhodnutí […]“

4        Bod VI odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že jelikož je cílem dotčených podpor zlepšit soutěžní postavení podniků silniční přepravy zboží na účet jiné osoby usazených v regionu Friuli-Venezia Giulia (dále jen „region“) snížením běžných nákladů jejich činnosti, které i nadále ponesou konkurenční podniky mimo tento region, tyto podpory tím zvýhodňují tyto podniky a toto konkrétní odvětví, což může narušit hospodářskou soutěž.

5        Komise nejprve v bodě VII třetím až jedenáctém pododstavci odůvodnění napadeného rozhodnutí rozlišuje mezi na jedné straně trhem silniční přepravy zboží na místní, regionální a vnitrostátní úrovni a na druhé straně trhem mezinárodní silniční přepravy zboží. Připomíná, že do vstupu nařízení č. 4059/89 v platnost dne 1. července 1990 nebyl první trh otevřený hospodářské soutěži Společenství. V důsledku toho podpory poskytované před tímto datem dopravním podnikům působícím výlučně na místní, regionální nebo vnitrostátní úrovni nemohly ovlivnit obchod uvnitř Společenství a nebyly tedy státními podporami ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Naproti tomu podpory poskytované uvedeným podnikům po tomto datu jsou státními podporami ve smyslu tohoto ustanovení v rozsahu, v němž mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy.

6        Co se týče trhu mezinárodní silniční přepravy zboží, Komise v bodě III čtvrtém pododstavci odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že byl otevřený hospodářské soutěži Společenství od roku 1969, tedy od data vstupu nařízení č. 1018/68 v platnost. Komise z toho v bodě VII posledním pododstavci uvedeného odůvodnění vyvozuje, že podpory stanovené zákony č. 28/1981 a 4/1985 posílily finanční pozici, a tudíž možnosti činnosti podniků silniční přepravy zboží na účet jiné osoby v regionu ve vztahu k jejich soutěžitelům od roku 1969, pro podniky provozující mezinárodní dopravu, a mohou mít z tohoto důvodu vliv na obchod mezi členskými státy. Uvedené podpory jsou tedy státními podporami ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy a místní nebo omezený charakter hospodářské soutěže regionálních dopravců nemůže použití tohoto článku vyloučit.

7        Komise při následném přezkumu v bodě VIII devátém pododstavci odůvodnění napadeného rozhodnutí, zda podporám takto kvalifikovaným jako státní podpory může být udělena výjimka, dospěla k závěru, že podpory poskytnuté na základě článku 6 zákona č. 4/1985 na financování materiálu v odvětví kombinované dopravy mohou být předmětem výjimky stanovené v čl. 3 odst. 1 písm. e) nařízení č. 1107/70. Žádná jiná výjimka stanovená tímto nařízením nebo Smlouvou nebyla použitelná na další podpory poskytované regionem.

8        Konečně v bodě VIII posledním pododstavci odůvodnění napadeného rozhodnutí je uvedeno, že podpora poskytnutá podnikům silniční přepravy zboží v regionu provozujícím místní, regionální nebo vnitrostátní přepravu na základě zákonů č. 28/1981 a 4/1985 ode dne 1. července 1990, jakož i podnikům provozujícím mezinárodní přepravu, není slučitelná se společným trhem ve smyslu článku 92 Smlouvy. Komise z toho v bodě IX uvedeného odůvodnění vyvozuje, že tím, že italská vláda zavedla dotčený režim podpor, aniž splnila oznamovací povinnost, musí být tento režim považován za protiprávní a navrácení uvedených podpor je nezbytné k opětovnému nastolení spravedlivých podmínek hospodářské soutěže existujících před poskytnutím takových podpor.

9        Výrok napadeného rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

Subvence udělené na základě zákonů č. 28/81 a č. 4/85 regionu Friuli-Venezia Giulia (dále jen ,subvence‘) do dne 1. července 1990 podnikům provozujícím výlučně místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu nejsou státními podporami ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

Článek 2

Subvence, na které se nevztahuje článek 1 tohoto rozhodnutí, představují podpory ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy a jsou protiprávní, neboť byly poskytnuty v rozporu s čl. 93 odst. 3 Smlouvy.

Článek 3

Subvence určené k financování zařízení specificky přizpůsobeného ke kombinované dopravě a používaného výlučně v této dopravě představují státní podpory ve smyslu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, ale jsou slučitelné se společným trhem podle čl. 3 odst. 1 písm. e) nařízení (EHS) č. 1107/70.

Článek 4

Subvence poskytnuté ode dne 1. července 1990 podnikům provozujícím místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu a podnikům provozujícím mezinárodní dopravu jsou neslučitelné se společným trhem, neboť nesplňují žádnou z podmínek požadovaných pro výjimky stanovené v čl. 92 odst. 2 a 3 Smlouvy, ani podmínky stanovené v nařízení (EHS) č. 1107/70.

Článek 5

Itálie zruší a zajistí navrácení podpor uvedených v článku 4. Podpora, navýšená o úroky vypočítané na základě referenční sazby používané pro posouzení režimů regionálních podpor, které jsou splatné ode dne, kdy podpora byla vyplacena, až do data skutečného navrácení, bude navrácena podle ustanovení vnitrostátního práva.

[…]

Článek 7

Toto rozhodnutí je určeno Italské republice.“

10      Po přijetí napadeného rozhodnutí region, který od 1. ledna 1996 přerušil poskytování dotčených podpor, zrušil režim podpor stanovený zákonem č. 4/1985 a přijal opatření nezbytná k navrácení již vyplacených podpor.

 Řízení, návrhová žádání a žalobní důvody před Soudem, jakož i napadený rozsudek

11      Za těchto okolností podaly některé podniky, které byly příjemci dotčených podpor, návrhy došlými kanceláři Soudu dne 2. prosince 1997 (T‑298/97), 11. prosince 1997 (T‑312/97 a T‑313/97), 16. prosince 1997 (T‑315/97), 19. prosince 1997 (T‑600/97 až T‑607/97), 2. ledna 1998 (T‑1/98), 5. ledna 1998 (T‑3/98 až T‑6/98) a 26. ledna 1998 (T‑23/98) žalobu znějící na částečné zrušení napadeného rozhodnutí.

12      Usnesením předsedy čtvrtého rozšířeného senátu ze dne 29. září 1998 bylo Italské republice povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastnice na podporu podniků, které jsou žalobci v prvním stupni (dále jen „žalobci“).

13      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 28. října 1997 podala Italská republika krom toho žalobu, zapsanou pod číslem C‑372/97, znějící na částečné zrušení napadeného rozhodnutí a podpůrně na zrušení napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž ve svém článku 5 ukládá uvedenému členskému státu povinnost zajistit navrácení podpor poskytnutých ode dne 1. července 1990. Toto řízení bylo usnesením Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1998 přerušeno až do vyhlášení napadeného rozsudku.

14      Žalobci svými žalobami k Soudu navrhovali částečné zrušení napadeného rozhodnutí a podpůrně zrušení napadeného rozhodnutí pouze v rozsahu, v němž ve svém článku 5 ukládá Italské republice povinnost zajistit navrácení podpor poskytnutých ode dne 1. července 1990 včetně úroků. Na podporu svých návrhových žádání žalobci uplatnili v podstatě čtyři žalobní důvody směřující ke zrušení.

15      První žalobní důvod směřující ke zrušení vychází z porušení čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Žalobci tvrdili, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když se omezila na uvedení pouhé možnosti ovlivnění obchodu mezi členskými státy a když neprokázala existenci skutečné a konkrétní hrozby narušení hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jsou dotčené podpory nízké, že jejich příjemci vykonávají především regionální činnosti a že mají kompenzační funkci, uvedené podpory nemohly ovlivnit obchod mezi členskými státy, ani narušit hospodářskou soutěž. Krom toho žalobci napadenému rozhodnutí vytýkají nedostatečné odůvodnění.

16      Soud zamítl tento první žalobní důvod na základě odůvodnění uvedeného v bodech 76 až 106 napadeného rozsudku. Z tohoto odůvodnění vyplývá zejména, že Komise nemá povinnost prokázat existenci skutečného vlivu dotčených podpor na obchod mezi členskými státy a hospodářskou soutěž a že ani údajně minimální výše těchto podpor, ani poměrně malá velikost podniků, které jsou jejich příjemci, natož pak skutečnost, že tyto podniky vykonávají svoji činnost na místní úrovni, neumožňují dospět k závěru, že uvedené podpory nemají vliv na trh a obchod uvnitř Společenství. Mimoto námitka týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí byla rovněž Soudem zamítnuta, a to z důvodu, že v tomto napadeném rozhodnutí Komise stručně, ale jasně uvedla důvody, ze kterých uvedené podpory mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž.

17      Druhý žalobní důvod směřující ke zrušení uplatněný žalobci vychází na jedné straně z porušení čl. 92 odst. 3 písm. a) a c) Smlouvy a čl. 3 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1107/70, kterého se dopustila Komise, pokud jde o výklad odchylných ustanovení v těchto článcích a na straně druhé z nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto ohledu.

18      Soud tento druhý žalobní důvod zamítl, přičemž měl v bodech 124 až 135 napadeného rozsudku za to, že napadené rozhodnutí nemůže být v tomto bodě považováno za postižené vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, ostatně ani nedostatečným odůvodněním.

19      Třetí žalobní důvod směřující ke zrušení uplatněný žalobci spočívá v tvrzení, že jestliže byly dotčené podpory zavedeny zákony předcházejícími liberalizaci odvětví dopravy, nelze je kvalifikovat jako nové podpory, ale musí být považovány za existující podpory.

20      Soud vyhověl tomuto žalobnímu důvodu pouze v rozsahu, v němž se vztahuje na podpory poskytnuté podnikům, které provozují výlučně místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu, a zamítl jej, pokud jde o podniky, které působí v odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží. Důvody, na kterých Soud založil své úvahy, jsou následující:

„142  Existující podpory představují podle ustálené judikatury podpory zavedené před vstupem Smlouvy v platnost nebo před přistoupením dotyčného členského státu k Evropským společenstvím a podpory, které byly řádně provedeny za podmínek stanovených v čl. 93 odst. 3 Smlouvy (rozsudky Soudního dvora [ze dne 15. března 1994,] Banco Exterior de España, [C‑387/92, Recueil, s. I‑877], bod 19, a ze dne 17. června 1999, Piaggio, C‑295/97, Recueil, s. I‑3735, bod 48).

143       Stejně tak režim podpor zavedený na trhu, který byl původně uzavřený hospodářské soutěži, musí být, pokud je trh liberalizován, považován za existující režim podpor, jelikož v době svého zřízení nespadal do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy, který se s ohledem na požadavky stanovené v tomto ustanovení, jež se týkají účinku na obchod mezi členskými státy a překážek hospodářské soutěže, použije pouze na odvětví otevřená hospodářské soutěži.

[…]

145       Vzhledem k tomu, že odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží bylo otevřeno hospodářské soutěži nařízením č. 1018/68 od roku 1969, v projednávané věci se na dotčené režimy podpor zavedené v letech 1981 a 1985 vztahuje od jejich zavedení čl. 92 odst. 1 Smlouvy, a musí být proto považovány za nové režimy podpor podléhající z tohoto důvodu oznamovací povinnosti stanovené v čl. 93 odst. 3 Smlouvy.

146       Naopak vzhledem k tomu, že trh kabotáže byl liberalizován nařízením č. 4059/89 až ode dne 1. července 1990, nevztahuje se na dotčené režimy podpor od jejich zavedení v letech 1981 a 1985, pokud jde o podpory poskytnuté v odvětví místní, regionální nebo vnitrostátní dopravy, čl. 92 odst. 1 Smlouvy.

147       Z toho plyne, že podpory vyplacené podnikům provozujícím výlučně takový typ dopravy musí být kvalifikovány jako existující podpory a mohou být případně pouze předmětem rozhodnutí o neslučitelnosti zakládajícího účinky do budoucna.

148       Podle ustanovení čl. 93 odst. 1 a 2 Smlouvy a v souladu se zásadou právní jistoty je totiž Komise v rámci své průběžné kontroly existujících podpor oprávněna pouze uložit zrušení nebo úpravu takových podpor ve lhůtě, kterou stanoví. Tyto podpory mohou být tedy právoplatně provedeny, pokud Komise nekonstatovala jejich neslučitelnost (rozsudek Soudního dvora ze dne 30. června 1992, Itálie v. Komise, C‑47/91, Recueil, s. I‑4145, body 23 a 25, a výše uvedený rozsudek Banco Exterior de España, bod 20).

[…]

150      Napadené rozhodnutí musí být tedy zrušeno v rozsahu, v němž ve svém článku 2 prohlašuje podpory vyplacené ode dne 1. července 1990 podnikům provádějícím výlučně místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu za protiprávní a ve svém článku 5 ukládá povinnost jejich navrácení.“

21      Čtvrtý žalobní důvod směřující ke zrušení uplatněný žalobci vychází z toho, že článek 4 napadeného rozhodnutí, na který odkazuje článek 5 tohoto rozhodnutí stanovící navrácení podpor neslučitelných se Smlouvu, jednoznačně konstatuje neslučitelnost podpor vyplacených ode dne 1. července 1990, tedy od data, které se nepoužije pouze na podpory vyplacené podnikům provozujícím výlučně místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu, ale rovněž na podpory vyplacené podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží, se společným trhem. Komisi je tak vytýkáno, že porušila jak zásady proporcionality a ochrany legitimního očekávání, tak povinnost uvést odůvodnění, pokud jde o navrácení podpor.

22      Soud zamítl také tento žalobní důvod na základě odůvodnění obsaženého v bodech 162 až 177 napadeného rozsudku, které je založeno na úvaze, že článek 4 napadeného rozhodnutí musí být vykládán tak, že se vztahuje na podpory poskytnuté podnikům provozujícím místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu ode dne 1. července 1990, jakož i na podpory poskytnuté podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží od zavedení dotčených režimů podpor.

23      Soud rovněž rozhodl, že vzhledem k tomu, že dotčené podpory nebyly Komisi oznámeny, žalobci neprokázali existenci žádné konkrétní skutečnosti umožňující předpokládat, že povinnost vrátit individuální podpory poskytnuté podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží má s ohledem na vliv těchto podpor na hospodářskou soutěž zjevně nepřiměřenou povahu ve vztahu k cílům Smlouvy, ani žádné výjimečné okolnosti, která mohla vyvolat legitimní očekávání ohledně souladu podpor vyplacených uvedeným podnikům s pravidly. Soud krom toho dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněné.

24      Výrok napadeného rozsudku zní následovně:

„1)      Článek 2 rozhodnutí Komise 98/182/ES ze dne 30. července 1997 o podpoře poskytované regionem Friuli-Venezia Giulia (Itálie) podnikům silniční přepravy zboží v regionu se zrušuje v rozsahu, v němž prohlašuje podpory poskytnuté ode dne 1. července 1990 podnikům provozujícím výlučně místní, regionální nebo vnitrostátní dopravu za protiprávní.

2)      Článek 5 rozhodnutí 98/182 se zrušuje v rozsahu, v němž ukládá Italské republice povinnost zajistit navrácení těchto podpor.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.“

 Kasační opravný prostředek

25      Svým kasačním opravným prostředkem Italská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        částečně zrušil napadený rozsudek;

–        podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž ukládá povinnost zajistit navrácení poskytnutých subvencí včetně úroků;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

26      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek;

–        zrušil napadený rozsudek, nebo podpůrně zrušil tento rozsudek v rozsahu, v němž částečně zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Italské republice a Impresa Edo Collorigh a další (dále jen „Collorigh a další“), kteří patřili mezi žalobce v prvním stupni, náhradu nákladů řízení.

27      Collorigh a další ve spisu předloženém v odpověď na oznámení o podání kasačního opravného prostředku v podstatě navrhují, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž:

–        posuzuje podpory poskytnuté podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží, které byly příjemci subvencí poskytnutých na základě zákonů č. 28/1981 a 4/1985, jako neslučitelné se společným trhem;

–        kvalifikuje subvence vyplacené podnikům, které provozovaly mezinárodní silniční přepravu zboží v období od roku 1981 do roku 1995, jako „nové podpory“;

–        nařizuje příslušným orgánům Italské republiky, aby zajistily navrácení údajně protiprávních podpor;

–        podpůrně zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž stanoví povinnost zajistit navrácení poskytnutých subvencí včetně úroků;

–        ještě podpůrněji zrušil napadené rozhodnutí s tím, že povinnost navrácení omezí na minimální částku s ohledem na zisk skutečně dosažený dotyčnými podniky a daňové zatížení dopadající na tyto podniky.

 K incidenčnímu kasačnímu opravnému prostředku

 Argumentace účastníků řízení

28      Svým incidenčním kasačním opravným prostředkem, který je třeba přezkoumat na prvním místě, Komise tvrdí, že Soud porušil jak svou povinnost ověřit i bez návrhu přípustnost žalob podaných v prvním stupni, tak čl. 173 odst. 4 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 230 odst. 4 ES), ustanovení, které stanoví kritérium osobního zájmu. Soud měl podle Komise rozhodnout, že uvedené žaloby musí být prohlášeny za nepřípustné pro nedostatek takového osobního zájmu, jelikož žalobci se nemohou dovolávat ani vlastností, které jsou pro ně zvláštní, ani faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním skutečným nebo potenciálním příjemcům dotčených podpor.

29      Komise, která má za to, že napadené rozhodnutí představuje obecně závazný akt, tvrdí, že žalobci, kteří jsou podniky, jež neuplatnily a nemohly uplatnit sebemenší konkrétní skutečnost, která by je mohla individualizovat vzhledem k ostatním dotčeným podnikům, a které se neúčastnily formálního vyšetřovacího řízení ohledně dotčených podpor, nejsou tímto rozhodnutím osobně dotčeni. Konkrétněji toto rozhodnutí neporušilo specifická práva těchto žalobců, která jsou odlišná od práv ostatních podniků, jež jsou příjemci uvedených podpor.

30      Podle Komise je tato analýza potvrzena judikaturou (viz zejména rozsudky ze dne 10. července 1986, DEFI v. Komise, 282/85, Recueil, s. 2469, a ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219) a není vyvrácena rozsudkem ze dne 19. října 2000, Itálie a Sardegna Lines v. Komise (C‑15/98 a C‑105/99, Recueil, s. I‑8855). Konkrétně podnik dotčený ve věci, ve které byl vydán posledně uvedený rozsudek, se nachází v odlišném postavení, jelikož je dotčen rozhodnutím Komise nejen jakožto podnik, který může být případně příjemcem v rámci režimu podpor, „ale rovněž ve svém postavení skutečného příjemce individuální podpory, která byla poskytnuta na základě tohoto režimu a jejíž navrácení Komise nařídila“.

31      Komise nejprve zdůrazňuje zejména to, že příkaz k navrácení již vyplacených podpor je pouze jedním z aspektů napadeného rozhodnutí, které se i nadále týká všech příjemců podpor, včetně těch, kteří jsou jen potencionálními příjemci. Komise dále tvrdí, že to, zda skutečně existuje povinnost každého podniku vrátit obdržené podpory, může být určeno až po komplexních zjištěních. Konečně, jestliže by všechny žaloby podniků, které byly příjemci podpor poskytnutých v rámci režimů prohlášených za protiprávní a neslučitelné se společným trhem a jejichž navrácení bylo nařízeno rozhodnutím Komise, byly přípustné ke zpochybnění tohoto rozhodnutí u Soudu, tak v případě, že uvedené podniky nepodají žalobu, každá žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se navrácení takovýchto podpor by byla shledána nepřípustnou (viz rozsudek ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf, C‑188/92, Recueil, s. I‑833, body 25 a 26). Komise má za to, že nežádoucí účinek takové situace spočívá v uložení povinnosti podnikům, které jsou příjemci podpor, napadnout rozhodnutí u Soudu v omezené lhůtě stanovené pro žalobu na neplatnost, tedy dokonce dříve, než se dozví, zda podle vnitrostátního práva mají skutečně vrátit přijaté podpory, takový účinek přitom může oslabit soudní ochranu uvedených podniků.

32      Komise se domnívá, že tento důvod nepřípustnosti je nepominutelným důvodem. Jelikož měl tedy Soud ověřit i bez návrhu, zda se napadené rozhodnutí žalobců osobně dotýká, musí Soudní dvůr sankcionovat takové porušení této povinnosti. Komise podpůrně žádá Soudní dvůr, aby sám přezkoumal otázku přípustnosti žalob podaných v prvním stupni. Soudní dvůr, který rozhoduje podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, může zamítnout tyto žaloby jako nepřípustné.

 Závěry Soudního dvora

33      Úvodem je třeba konstatovat, že Komise vzala zpět svá podpůrná návrhová žádání znějící na zrušení napadeného rozsudku v rozsahu, v němž částečně zrušil napadené rozhodnutí.

34      Je třeba připomenout, že článek 173 Smlouvy, podle kterého Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů Společenství, stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu pro nedostatek příslušnosti, porušení podstatných formálních náležitostí, porušení uvedené Smlouvy nebo jakéhokoli právního předpisu týkajícího se jejího provádění nebo pro zneužití pravomoci, proti rozhodnutím, která jsou jí určena, jakož i proti rozhodnutím, která, se jí bezprostředně a osobně dotýkají, byť vydána ve formě nařízení nebo rozhodnutí určeného jiné osobě.

35      Jestliže fyzická nebo právnická osoba nebyla rozhodnutím osobně dotčena ve smyslu uvedeného ustanovení, což je základní podmínka pro aktivní legitimaci v rámci žaloby domáhající se soudního přezkumu aktu Společenství, taková žaloba je nepřípustná, a tato nepřípustnost je v důsledku toho důvodem veřejného pořádku, který může, a dokonce musí být uplatněn soudem Společenství i bez návrhu (viz k nedostatku zájmu účastníka řízení na podání kasačního opravného prostředku nebo na pokračování v řízení o kasačním opravném prostředku rozsudek ze dne 19. října 1995, Rendo a další v. Komise, C‑19/93 P, s. I‑3319, bod 13).

36      Podle ustálené judikatury Soudního dvora mohou jiné subjekty než adresáti rozhodnutí tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze tehdy, jsou-li tímto rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (viz zejména rozsudky ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223; ze dne 2. dubna 1998, Greenpeace Council a další v. Komise, C‑321/95 P, Recueil, s. I-1651, body 7 a 28, jakož i výše uvedený rozsudek Itálie a Sardegna Lines v. Komise, bod 32).

37      Soudní dvůr proto rozhodl, že podnik nemůže v zásadě napadnout rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, jestliže je tímto rozhodnutím dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k tomuto odvětví a svého postavení jako případný beneficient tohoto režimu. Takové rozhodnutí je totiž ve vztahu k žalujícímu podniku opatřením s obecnou působností, které se vztahuje na objektivně vymezené situace a které má právní účinky vůči určité kategorii osob vymezených obecně a abstraktně (výše uvedený rozsudek Van der Kooy a další v. Komise, bod 15; rozsudek ze dne 7. prosince 1993, Federmineraria a další v. Komise, C‑6/92, Recueil, s. I‑6357, bod 14, jakož i výše uvedený rozsudek Itálie a Sardegna Lines v. Komise, bod 33).

38      Je třeba nicméně připomenout stanovisko zaujaté Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku Itálie a Sardegna Lines v. Komise, pokud jde o rozhodnutí Komise 98/95/ES ze dne 21. října 1997 o podpoře poskytované regionem Sardinie (Itálie) v odvětví námořní dopravy na Sardinii (Úř. věst. 1998, L20, s. 30), kterým byla Italské republice uložena povinnost zajistit od každého příjemce navrácení prvku podpory, který obsahovaly dotčené půjčky a leasingy. V bodech 34 a 35 uvedeného rozsudku Soudní dvůr totiž rozhodl, že vzhledem k tomu, že podnik Sardegna Lines byl dotčen rozhodnutím 98/95 nejen jakožto podnik v odvětví námořní dopravy na Sardinii a potenciální beneficient režimu podpor sardinským námořním dopravcům, ale rovněž z důvodu svého postavení jako skutečného příjemce individuální podpory přiznané na základě tohoto režimu, jejíž navrácení Komise nařídila, byl uvedeným rozhodnutím osobně dotčen a jeho žaloba proti tomuto rozhodnutí byla přípustná.

39      Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je tomu právě tak v projednávané věci, protože žalobci se nacházejí v jiném postavení než žadatelé, pro které má rozhodnutí Komise povahu obecně závazného opatření. Tito žalobci jsou totiž napadeným rozhodnutím dotčeni nejen jako podniky v odvětví silniční přepravy zboží v regionu, které jsou potenciálními příjemci dotčeného režimu podpor, ale rovněž jako skuteční příjemci individuálních podpor, které byly poskytnuty v rámci tohoto režimu a jejichž navrácení Komise nařídila. Jak vyplývá z bodů 10 a 11 napadeného rozsudku, počet přijatých žádostí a výše úvěrů stanovených pro dotčené podpory v období od roku 1981 do roku 1985, jakož i od roku 1985 do roku 1995, byly upřesněny v bodě II odůvodnění napadeného rozhodnutí, a Komise tedy nemohla ponechat bez povšimnutí existenci skutečných příjemců.

40      Vzhledem k tomu, že z výše uvedeného vyplývá, že v projednávaném případě byly žaloby podané žalobci přípustné, Soud se nedopustil nesprávného právního posouzení, když nevznesl i bez návrhu námitku nepřípustnosti z důvodu, že žalobci nebyli osobně dotčeni napadeným rozhodnutím.

41      Z toho plyne, že incidenční kasační opravný prostředek Komise musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 K věci samé

42      Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Italská republika dva důvody. Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku Italská republika v podstatě tvrdí, že Soud porušil čl. 92 odst. 1 Smlouvy. V první části tohoto důvodu kasačního opravného prostředku má za to, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu tohoto ustanovení. Ve druhé a třetí části uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku Italská republika tvrdí, že Soud rozhodl v důsledku nesprávného posouzení, že podpory poskytnuté podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží (dále jen „sporné podpory“) měly vliv na obchod uvnitř Společenství a hospodářskou soutěž, a musí být proto považovány za režimy nových podpor podléhající z tohoto důvodu oznamovací povinnosti stanovené v čl. 93 odst. 3 Smlouvy. Ve čtvrté části téhož důvodu kasačního opravného prostředku je tvrzeno, že napadený rozsudek není dostatečně odůvodněn, pokud jde o vliv sporných podpor na uvedený obchod. Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, který se týká žádosti o navrácení uvedených podpor, Italská republika tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného posouzení a porušil zásady proporcionality a ochrany legitimního očekávání.

 K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku

 K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného právního posouzení, kterého se Soud dopustil při výkladu čl. 92 odst. 1 Smlouvy

–       Argumentace účastníků řízení

43      Italská republika, jakož i Collorigh a další, tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že čl. 92 odst. 1 Smlouvy nesmí být vykládán restriktivně v tom smyslu, že vyžaduje skutečný a konkrétní vliv podpor uvedených v tomto ustanovení na obchod uvnitř Společenství. Soud měl podle jejich názoru vyložit toto ustanovení v tom smyslu, že vyžaduje, aby Komise prokázala a konkrétně uvedla, zda podniky utrpěly újmy a případně kolik z nich bylo dotčeno.

44      Komise je naopak toho názoru, že ani ona, ani Soud nebyli povinni ověřit, zda opatření podpory fakticky poškodila jiné podniky ze Společenství. Tento přezkum není vyžadován ani zněním článku 92 Smlouvy, který pouze odkazuje na hrozbu narušení hospodářské soutěže, ani strukturou tohoto ustanovení. Takový přezkum je krom toho téměř nemožné provést, zvláště na roztříštěných trzích, které se vyznačují přítomností velkého počtu subjektů.

–       Závěry Soudního dvora

45      V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 92 odst. 1 Smlouvy definuje podpory, které jsou upraveny touto Smlouvou, jako podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy.

46      Procesní pravidla stanovená Smlouvou se liší podle toho, zda podpory představují existující podpory nebo nové podpory.

47      Pokud jde o existující podpory, zjistí-li Komise podle ustanovení čl. 93 odst. 1 a 2 Smlouvy a v souladu se zásadou právní jistoty v rámci své průběžné kontroly těchto podpor poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora není slučitelná se společným trhem podle článku 92 uvedené Smlouvy, nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví. Takové podpory mohou být tedy právoplatně provedeny, pokud Komise nekonstatovala jejich neslučitelnost (viz výše uvedené rozsudky Itálie v. Komise, body 23 a 25, jakož i Banco Exterior de España, bod 20).

48      Co se týče nových podpor, čl. 93 odst. 3 Smlouvy stanoví, že Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit takové podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Komise tak provede první přezkum záměru podpor. Má-li na základě tohoto přezkumu za to, že tento záměr není slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně kontradiktorní vyšetřovací řízení stanovené v odstavci 2 uvedeného článku. V takovém případě dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v řízení nepřijme konečné rozhodnutí. Nové podpory tedy podléhají preventivní kontrole prováděné Komisí a nemohou být v zásadě provedeny, dokud je Komise neprohlásí za slučitelné se Smlouvou.

49      Jak Soud konstatoval zejména v bodech 77 až 79 napadeného rozsudku, Komise je v rámci svého posouzení nových podpor, které jí musí být oznámeny podle čl. 93 odst. 3 Smlouvy dříve, než jsou provedeny, povinna prokázat nikoliv skutečný vliv těchto podpor na obchod mezi členskými státy a hospodářskou soutěž, ale zda uvedené podpory mohou ovlivnit tento obchod. Pokud by Komise musela ve svém rozhodnutí prokázat skutečný účinek již poskytnutých podpor, vedlo by to ke zvýhodnění členských států, které vyplácejí podpory v rozporu s oznamovací povinností stanovenou v čl. 93 odst. 3 Smlouvy, oproti těm státům, které oznamují záměr poskytnout podpory (rozsudek ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, zvaný „Boussac Saint Frères“, C‑301/87, Recueil, s. I‑307, body 32 a 33).

50      Soud tedy v bodě 95 napadeného rozsudku právem rozhodl, že není nezbytné prokázat, že některé podniky ze Společenství utrpěly újmu z důvodu poskytnutí sporných podpor. Tato první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného právního posouzení, kterého se Soud dopustil při výkladu čl. 92 odst. 1 Smlouvy, musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z vlivu sporných podpor na obchod uvnitř Společenství a hospodářskou soutěž

–       Argumentace účastníků řízení

51      Italská republika a Collorigh a další tvrdí, že Soud měl zejména s ohledem na některé relevantní skutečnosti vyplývající ze spisu dospět k závěru, že sporné podpory nemají vliv na obchod uvnitř Společenství a hospodářskou soutěž. Zaprvé dopad uvedených podpor může být zcela bezvýznamný z důvodu, že celková částka těchto podpor je velmi nízká a provozovatelé silniční dopravy v regionu představují zcela marginální část v odvětví dopravy uvnitř Společenství. Zadruhé odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží, které se vyznačuje kvótami a dvoustrannými dohodami, nemůže být ještě považováno za úplně liberalizované. Soud měl ostatně prokázat, že kvóta Společenství platná na trhu mezinárodní silniční dopravy nebyla vyčerpaná, zatímco v projednávané věci tomu tak bylo. Zatřetí podle Collorigh a dalších měl Soud vyloučit, že režim sporných podpor mohl posílit finanční postavení podniků, které jsou příjemci těchto podpor, jestliže cílem těchto podpor je vyrovnat hospodářskou soutěž mezi hospodářskými subjekty z Rakouska, Chorvatska a Slovinska.

52      Na jedné straně Komise namítá, že použití režimu podpor, který nepodporuje pouze jeden podnik, ale celé odvětví, zejména pokud se struktura trhu vyznačuje přítomností velkého počtu malých podniků, má nutně vliv na obchod. Jak Soud správně uvedl v bodě 86 napadeného rozsudku, v takovém kontextu by účinky podpory, i když relativně malé, na hospodářskou soutěž a obchod nemusely být zanedbatelné a takovou podporu nelze považovat za podporu malého významu.

53      Na druhé straně v odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží existovala v Itálii určitá hospodářská soutěž na základě dvoustranných dohod uzavřených Italskou republikou, a to dokonce před rokem 1969. V letech 1981 a 1985, když byly zavedeny sporné režimy podpor, kvóty Společenství, jak Soud uvedl v bodě 145 napadeného rozsudku, opravňovaly všechny přepravce, kteří byli držiteli požadovaných povolení, zavést jakékoli dopravní spojení mezi dvěma členskými státy a vytvořily nebo posílily soutěžní vztah mezi podniky usazenými v různých členských státech. Ostatně Soud v tomtéž bodě správně uvedl důvody, které jej vedly k závěru, že výhody poskytnuté podnikům mezinárodní silniční přepravy zboží představují státní podpory ve smyslu Smlouvy.

–       Závěry Soudního dvora

54      Zaprvé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury poměrně malá výše podpory nebo poměrně malá velikost podniku, který je příjemcem podpory, a priori nevylučují, že může být ovlivněn obchod mezi členskými státy (viz rozsudky ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, zvaný „Tubemeuse“, C‑142/87, Recueil, s. I‑959, bod 43; ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‑278/92 až C‑280/92, Recueil, s. I‑4103, bod 42, a ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00, Recueil, s. I‑7747, bod 81). Podpora v poměrně malé výši může ovlivnit hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy, pokud v odvětví, v němž působí podniky, které jsou jejími příjemci, panuje silná konkurence (viz rozsudky ze dne 11. listopadu 1987, Francie v. Komise, 259/85, Recueil, s. 4393, bod 24, a ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise, C‑351/98, Recueil, s. I‑8031, bod 63).

55      Soud poté, co konstatoval, že se tato judikatura uplatní v projednávaném případě, zaprvé v bodech 84 a 86 napadeného rozsudku správně rozhodl, že malá velikost podniků, které jsou příjemci, a relativně nízká výše přidělených podpor neumožňují vyloučit jakýkoli vliv na hospodářskou soutěž a obchod, jestliže se struktura trhu vyznačuje, jak je tomu v odvětví silniční přepravy zboží, přítomností velkého počtu malých podniků. Zadruhé Soud v bodě 94 napadeného rozsudku uvedl, že ačkoli přepravci v regionu byli zapojeni do uvedeného odvětví jen ve velmi malé míře, takový omezený charakter hospodářské soutěže nemůže vyloučit použití čl. 92 odst. 1 Smlouvy. V tomtéž bodě z toho vyvodil, že sporné podpory posilují finanční pozici, a tudíž možnosti činnosti silničních přepravců zboží na účet jiné osoby v regionu ve vztahu k jejich soutěžitelům, a mohou mít z toho důvodu vliv na obchod mezi členskými státy.

56      Vzhledem k tomu, že Italská republika neuplatnila žádnou skutečnost prokazující, že Soud v projednávaném případě porušil zásady uznané Soudním dvorem v judikatuře uvedené v bodě 54 tohoto rozsudku, tento argument, který se týká vlivu sporných podpor na obchod uvnitř Společenství a hospodářskou soutěž, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

57      Zadruhé argument Italské republiky a Collorigh a dalších, podle kterého měl Soud dospět k závěru, že odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží, které se vyznačuje existencí kvót a dvoustranných dohod, ještě nemohlo být považováno za zcela liberalizované ke dni napadeného rozhodnutí, a že v důsledku toho sporné podpory nelze považovat za podpory mající vliv na hospodářskou soutěž, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

58      Soud totiž v bodě 92 napadeného rozsudku konstatoval, že podle příslušných ustanovení nařízení č. 1018/68 jsou povolení Společenství, vystavená na jméno přepravce a použitelná pro jediné vozidlo, udělována v rámci vnitrostátních kvót na dobu jednoho roku, pokud jde o mezinárodní silniční přepravu zboží, přičemž držitelé povolení pro mezinárodní silniční přepravu jsou oprávněni po dobu platnosti povolení provozovat s jedním vozidlem bez omezení přepravu zboží mezi členskými státy podle svého výběru.

59      Soud tedy právem dospěl k závěru, že systémy kvót platné od roku 1969 do roku 1993 na trhu mezinárodní silniční přepravy zboží umožnily vznik účinné hospodářské soutěže v mezích stanovených kvót, která mohla být ovlivněna poskytnutím sporných podpor.

60      V tomto ohledu Soud rovněž právem v bodě 96 napadeného rozsudku rozhodl, že i za předpokladu, že kvóta Společenství byla vyčerpána, tato okolnost neumožňuje dospět k závěru, že sporné podpory nemají vliv na obchod uvnitř Společenství a hospodářskou soutěž. S ohledem na svobodnou volbu, kterou držitelům povolení Společenství ponechávají systémy kvót, pokud jde o členské státy, mezi kterými mohou provozovat mezinárodní silniční přepravu zboží, vyčerpání těchto kvót totiž v žádném případě nevypovídá nic o jejich použití, zejména pro takovou přepravu z nebo do Itálie, nebo konkrétněji regionu.

61      Zatřetí podle ustálené judikatury, okolnost, že se členský stát snaží jednostrannými opatřeními přiblížit podmínky hospodářské soutěže existující v určitém hospodářském odvětví podmínkám převládajícím v jiných členských státech, nemůže těmto opatřením odejmout charakter podpor (rozsudek ze dne 10. prosince 1969, Komise v. Francie, 6/69 a 11/69, Recueil, s. 523, body 20 a 21, jakož i rozsudek ze dne 19. května 1999, Itálie v. Komise, C‑6/97, Recueil, s. I‑2981, bod 21).

62      Z toho plyne, že Soud měl v bodě 101 napadeného rozsudku právem za to, že sporné podpory nemohou být odůvodněny ani existencí vyšších diskontních sazeb v Itálii, ani hospodářskou soutěží mezi hospodářskými subjekty v Rakousku, Chorvatsku nebo Slovinsku. Argument Collorigh a dalších, podle kterého měl Soud vyloučit, že režim uvedených podpor posílil finanční pozici podniků, které jsou příjemci podpor, protože tyto podpory mohly vyrovnat uvedenou hospodářskou soutěž, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

63      Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z vlivu sporných podpor na obchod uvnitř Společenství a hospodářskou soutěž, musí být tedy zamítnuta v plném rozsahu jako neopodstatněná.

 Ke třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nesprávného posouzení sporných podpor jako nových podpor

–       Argumentace účastníků řízení

64      Italská republika a Collorigh a další zpochybňují posouzení Soudu v bodě 145 napadeného rozsudku, podle kterého jelikož sporné podpory spadají od svého zavedení do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy, musí být proto považovány za nové režimy podpor podléhající z tohoto důvodu oznamovací povinnosti stanovené v čl. 93 odst. 3 Smlouvy. Soud měl podle nich konstatovat, že takové podpory, zavedené v letech 1981 a 1985 na trhu, který nebyl zcela liberalizovaný, musí být kvalifikovány jako existující podpory, a mohou být případně pouze předmětem rozhodnutí o neslučitelnosti zakládajícího účinky do budoucna.

65      Naproti tomu Komise, ačkoli nezpochybňuje výklad existujících podpor podaný Soudem v bodech 142 a 143 napadeného rozsudku, zdůrazňuje, že se jedná o velmi široké pojetí existujících podpor. Jelikož byly sporné podpory zavedeny v letech 1981 a 1985 v odvětví otevřeném hospodářské soutěži, spadají každopádně do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy a musí být považovány za nové podpory.

–       Závěry Soudního dvora

66      V projednávané věci, jak již Soud správně uvedl v bodě 5 napadeného rozsudku, bylo odvětví mezinárodní silniční přepravy zboží částečně otevřené hospodářské soutěži Společenství již od roku 1969 nařízením č. 1018/68 a úplně liberalizované ode dne 1. ledna 1993.

67      Soud z toho v bodě 94 napadeného rozsudku vyvodil, že sporné podpory posilují finanční pozici, a tudíž možnosti činnosti silničních přepravců zboží na účet jiné osoby v regionu ve vztahu k jejich soutěžitelům, a mohou mít z tohoto důvodu vliv na obchod mezi členskými státy.

68      Uvedené podpory, zavedené v letech 1981 a 1985, spadají tedy od svého zavedení do působnosti čl. 92 odst. 1 Smlouvy. Z toho plyne, že Soud se tím, že v bodě 145 napadeného rozsudku konstatoval, že uvedené podpory musí být proto považovány za nové režimy podpor podléhající z tohoto důvodu oznamovací povinnosti stanovené v čl. 93 odst. 3 Smlouvy, nedopustil nesprávného právního posouzení.

69      Třetí část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z nesprávného posouzení sporných podpor jako nových podpor, musí být tedy zamítnuta.

 Ke čtvrté části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku

70      Pokud jde o čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku vzhledem k vlivu sporných podpor na obchod uvnitř Společenství, je třeba připomenout, že Soud v bodech 76 až 106 napadeného rozsudku podrobně vysvětlil důvody, pro které měla Komise za to, že tyto podpory mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž.

71      Čtvrtá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku, musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

72      S ohledem na výše uvedené úvahy nelze žádné ze čtyř částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět, a tento důvod kasačního opravného prostředku musí být tudíž zamítnut v plném rozsahu jako neopodstatněný.

 Ke druhému důvodu kasačního opravného prostředku

73      Svým druhým důvodem kasačního opravného prostředku, který má tři části, Italská republika vytýká Soudu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že napadené rozhodnutí je v rozsahu, v němž ukládá navrácení sporných podpor včetně úroků, slučitelné se zásadami proporcionality a ochrany legitimního očekávání, a že nevzal na zřetel rozsah povinnosti navrácení uvedených podpor.

 K první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z porušení zásady proporcionality

–       Argumentace účastníků řízení

74      V první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Collorigh a další tvrdí, že Soud měl konstatovat, že Komise opomenula uvést poznatky, které by mohly odůvodnit, že navrácení podpor je buď přiměřené, nebo nezbytné. Italská republika zdůrazňuje, že ačkoliv měly tyto podpory zanedbatelný vliv na postavení podniků, které jsou příjemci podpory, jejich navrácení představuje pro tyto podniky velkou zátěž, která může velkému počtu z nich způsobit hospodářskou katastrofu.

–       Závěry Soudního dvora

75      Podle ustálené judikatury, kterou Soud správně připomenul v bodě 169 napadeného rozsudku, je zrušení protiprávní podpory prostřednictvím jejího navrácení logickým důsledkem konstatování její protiprávnosti. V důsledku toho nemůže být navrácení protiprávně poskytnuté státní podpory s cílem obnovení dřívějšího stavu v zásadě považováno za nepřiměřené opatření vzhledem k cílům ustanovení Smlouvy v oblasti státních podpor (viz výše uvedený rozsudek Tubemeuse, bod 66, a rozsudek ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise, C‑169/95, Recueil, s. I-135, bod 47).

76      Navrácením podpory příjemce pozbude zvýhodnění, ze kterého měl na trhu prospěch ve srovnání se svými konkurenty, a obnoví se stav, který předcházel poskytnutí podpory (viz rozsudek ze dne 4. dubna 1995, Komise v. Itálie, C‑350/93, Recueil, s. I‑699, bod 22). Z této funkce navrácení podpory rovněž vyplývá, že Komise zpravidla nemůže, vyjma výjimečných okolností, překročit svou diskreční pravomoc přiznanou judikaturou Soudního dvora, pokud po členském státě žádá, aby zajistil navrácení částek poskytnutých jako protiprávní podpory, jelikož pouze zajišťuje obnovení dřívějšího stavu (viz rozsudky ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise, C‑75/97, Recueil, s. I‑3671, bod 66, a ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, C‑310/99, Recueil, s. I‑2289, bod 99).

77      Pokud jde o argument Collorigh a dalších, podle kterého by navrácení sporných podpor představovalo pro podniky, které jsou příjemci podpory, velké zatížení, které by vedlo k vymizení velkého počtu podniků z trhu, a tím by způsobilo těžkou krizi jak v oblasti zaměstnání, tak v sociální oblasti, takže by toto navrácení bylo prakticky nemožné, stačí uvést, že okolnosti, kterých se dovolává Collorigh a další, nemohou nijak prokázat nemožnost navrácení sporných podpor. Jde jednoduše o případné vnitřní obtíže.

78      V souladu s judikaturou Soudního dvora přitom obava z vnitřních obtíží nemůže odůvodnit skutečnost, že členský stát nerespektuje povinnosti, které pro něj vyplývají z práva Společenství (viz zejména rozsudek ze dne 27. června 2000, Komise v. Portugalsko, C‑404/97, Recueil, s. I-4897, bod 52; výše uvedený rozsudek ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, bod 105, a rozsudek ze dne 26. června 2003, Komise v. Španělsko, C‑404/00, Recueil, s. I-6695, bod 55).

79      Za těchto okolností Soud dospěl v bodě 170 napadeného rozsudku právem k závěru, že nebyla uvedena žádná konkrétní skutečnost umožňující předpokládat, že povinnost navrátit sporné podpory je vzhledem k cílům Smlouvy nepřiměřená.

80      První část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, kterou Italská republika založila na porušení zásady proporcionality Soudem, musí být tedy zamítnuta.

 Ke druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání

–       Argumentace účastníků řízení

81      Ačkoliv Italská republika nezpochybňuje judikaturu Soudního dvora, která obecně neumožňuje členskému státu, který poskytl podpory neslučitelné se společným trhem, dovolávat se legitimního očekávání příjemců podpory, aby se vyhnul povinnosti navrátit tyto podpory, ve druhé části svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že tato zásada může být přeformulována zejména v případech, kdy – stejně jako v projednávané věci – opatření bylo uplatňováno po velmi dlouhou dobu, aniž byla vznesena jakákoli námitka, a po velkou část tohoto období bylo dokonce dovolené a slučitelné se Smlouvou.

82      Italská republika na jedné straně tvrdí, že časové omezení povinnosti navrácení sporných podpor výrokem napadeného rozhodnutí může být v projednávané věci odůvodněné, neboť se jedná o podpory, které byly při zahájení řízení Komisí, tedy v listopadu 1995, zavedené a vyplácené po dobu více než čtrnácti let, a na druhé straně, že napadený rozsudek představuje reformatio in pejus uvedeného rozhodnutí, čímž porušil zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty. Právě proto, aby zabránil přijetí aktů týkajících se právní a hospodářské situace ustálené v čase, článek 15 nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), správně stanovil, že pravomoc Komise zasáhnout v oblasti navrácení protiprávních podpor podléhá desetileté promlčecí lhůtě, která začíná běžet ode dne, kdy byly tyto podpory poskytnuty. Přestože se jedná o ustanovení, které nelze ratione temporis použít na projednávaný případ, je možné z něj vyvodit posuzované skutečnosti užitečné pro přiměřené omezení časového rozsahu navrácení sporných podpor.

83      Collorigh a další se připojují k této tezi, přičemž zdůrazňují, že tvrzení Soudu v bodě 173 napadeného rozsudku, podle kterého pro podniky, které jsou příjemci uvedených podpor, neexistuje žádná možnost dovolávat se výjimečných okolností, které v nich mohly oprávněně vyvolat očekávání ohledně souladu těchto podpor s pravidly, a v důsledku toho zabránit jejich navrácení, je nesprávné. Soud podle nich zohlednil řadu skutečností, které mohou být bezpochyby kvalifikovány jako výjimečné okolnosti.

84      Komise namítá, že Soud v bodech 172 a 173 napadeného rozsudku správně odmítl konstatovat existenci výjimečných okolností, které mohly vyvolat legitimní očekávání ohledně souladu sporných podpor s pravidly.

85      Italská republika přitom nepředložila žádný přesvědčivý argument, kterým by vyvrátila tento závěr. Nejprve, při neexistenci jakékoli promlčecí lhůty, tvrzení, že opatření byla v době, kdy Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, uplatňována již deset nebo čtrnáct let, není relevantní a odkaz na článek 15 nařízení č. 659/1999 se jeví bezpředmětným. Dále by bylo nesprávné se domnívat, že dotčené opatření bylo „legální a slučitelné se Smlouvou po dlouhou dobu“. Uvedené opatření naopak nikdy nebylo legální, protože nebylo oznámeno. Krom toho Komise, když měla možnost toto opatření přezkoumat, rozhodla, že je neslučitelné se společným trhem a její rozhodnutí bylo potvrzeno napadeným rozsudkem, který není v tomto bodě kritizován. Konečně, na rozdíl od toho, co tvrdí Italská republika, tato neslučitelnost nenastala náhle, ale charakterizovala sporné podpory ode dne, kdy byly zavedeny.

–       Závěry Soudního dvora

86      Je třeba uvést, že není vyloučeno, aby se příjemce protiprávní podpory dovolával mimořádných okolností, které mohly legitimně odůvodnit jeho očekávání, že při poskytování podpory byla zachována příslušná pravidla, a z toho důvodu odmítl její navrácení. V takovém případě je úkolem vnitrostátního soudu, který tuto věc bude případně projednávat, aby posoudil, případně poté, co položí Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu, okolnosti daného případu (rozsudek ze dne 20. září 1990, Komise v. Německo, C‑5/89, Recueil, s. I‑3437, bod 16, a výše uvedený rozsudek ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise, bod 103).

87      V projednávané věci Soud nejprve v bodě 172 napadeného rozsudku konstatoval, že sporné podpory byly poskytnuty bez předchozího oznámení Komisi, tedy v rozporu s povinností, kterou členským státům ukládá čl. 93 odst. 3 Smlouvy.

88      Dále Soud právem dospěl v témže bodě napadeného rozsudku k závěru, že skutečnost, že podniky, které jsou příjemci podpory, jsou malými podniky, nemůže odůvodnit, že mohly mít legitimní očekávání, že byly tyto podpory poskytnuty v souladu s pravidly.

89      Nakonec, v rozsahu, v němž Italská republika uvádí, že protože podniky, které jsou příjemci podpory, spoléhaly na soulad podpor zavedených a vyplácených po mnoho let s pravidly, Soud z toho měl vyvodit, že toto dlouhé období vyvolalo legitimní očekávání těchto příjemců vzhledem k navrácení sporných podpor, které, jak již Soudní dvůr rozhodl, odůvodňuje časové omezení pravomoci Komise pro splnění své funkce, stačí odpovědět, že taková promlčecí lhůta musí být stanovena předem, přičemž stanovení této lhůty a její způsoby použití spadají do působnosti zákonodárce Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. července 1972, Geigy v. Komise, 52/69, Recueil, s. 787, bod 21). Ke dni napadeného rozhodnutí však zákonodárce Společenství stále nestanovil promlčecí lhůtu v oblasti kontroly podpor poskytnutých na základě Smlouvy, přičemž nařízení č. 659/1999, které vstoupilo v platnost dne 16. dubna 1999, se na skutkové okolnosti v projednávané věci nepoužije.

90      Základní požadavek právní jistoty však brání tomu, aby Komise mohla donekonečna odkládat výkon svých pravomocí (viz výše uvedený rozsudek Geigy v. Komise, body 20 a 21, jakož i rozsudek ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‑74/00 P a C‑75/00 P, Recueil, s. I‑7869, bod 140). V tomto ohledu doba, kterou Komisi trvalo, než rozhodla, že je podpora protiprávní a že musí být zrušena a členský stát musí zajistit její navrácení, může za určitých okolností u příjemců uvedené podpory vyvolat legitimní očekávání, které může Komisi bránit v tom, aby přikázala uvedenému členskému státu nařízení navrácení této podpory (viz rozsudek ze dne 24. listopadu 1987, RSV v. Komise, 223/85, Recueil, s. 4617, bod 17). Nicméně okolnosti věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, byly výjimečné a nevyznačují se žádnou podobností s okolnostmi v projednávané věci. Opatření dotčené v uvedeném rozsudku se totiž týkalo odvětví, které bylo již několik let příjemcem státních podpor schválených Komisí a bylo určené k pokrytí dodatečných nákladů na činnost, na kterou se již vztahovala schválená podpora (rozsudek ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise, C‑334/99, Recueil, s. I‑1139, bod 44).

91      Každopádně v případě neoznámených státních podpor lze takové průtahy Komisi přičítat až poté, co se dozvěděla o existenci podpor neslučitelných se společným trhem.

92      V projednávané věci je nesporné, že se Komise o sporných podporách dozvěděla až v září 1995. Vzhledem k tomu, že Komise tyto podpory neschválila a že neznala komplexní situaci, v jejímž rámci byly poskytnuty tyto podpory, bylo tedy nezbytné provést před přijetím rozhodnutí šetření. Za těchto podmínek je doba, která uplynula mezi zářím 1995 a dnem přijetí napadeného rozhodnutí, tedy dnem 30. července 1997, přiměřená. Soudu tedy nemůže být vytýkáno, že v tomto ohledu porušil zásadu ochrany legitimního očekávání.

93      Druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být proto zamítnuta.

 Ke třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z rozsahu povinnosti navrátit sporné podpory

–       Argumentace účastníků řízení

94      Ve třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku Italská republika tvrdí, že článek 4 napadeného rozhodnutí, na který odkazuje článek 5 tohoto rozhodnutí, který stanoví navrácení podpor neslučitelných se Smlouvou, nijak nerozlišuje mezi podporami poskytnutými podnikům provozujícím místní, regionální nebo vnitrostátní přepravu a podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží a že tento článek 4 jednoznačně konstatuje neslučitelnost veškerých podpor vyplacených regionem po dni 1. července 1990. Zásada, podle které je možné v případě, kdy výrok rozhodnutí není jednoznačný, odkázat na odůvodnění tohoto rozhodnutí, není tedy v projednávané věci relevantní.

95      Komise namítá, že není zřejmé, zda datum 1. července 1990 uvedené v článku 4 napadeného rozhodnutí odkazuje pouze na subvence poskytnuté podnikům provozujícím místní, regionální nebo vnitrostátní přepravu, nebo zda se týká také podpor poskytnutých podnikům mezinárodní silniční přepravy zboží. Jak nicméně Soud správně připomenul v bodech 163 a 164 napadeného rozsudku, odůvodnění napadeného rozhodnutí odstranilo veškeré pochybnosti v tomto ohledu a upřesnilo, že časové omezení ke dni 1. července 1990 se uplatní pouze na podpory poskytnuté první skupině podniků a netýká se podniků druhé skupiny. Ostatně analýza provedená Soudem v bodě 165 uvedeného rozsudku, která zohledňuje celý výrok napadeného rozhodnutí, vyvrací toto tvrzení Italské republiky.

–       Závěry Soudního dvora

96      Na rozdíl od toho, co tvrdí Italská republika, Soud v bodě 164 napadeného rozsudku správně konstatoval, že článek 4 napadeného rozhodnutí není formulován jednoznačně, pokud jde o požadavek navrácení, který se může vztahovat buď na všechny sporné podpory poskytnuté od jejich zavedení, nebo pouze na podpory poskytnuté po dni 1. července 1990.

97      V každém případě je třeba připomenout, že Soud v bodě 163 napadeného rozsudku vycházel z obecné zásady, podle které je výrok aktu neoddělitelný od jeho odůvodnění a musí být v případě potřeby vykládán s ohledem na důvody, které vedly k jeho přijetí (viz zejména rozsudek ze dne 15: května 1997, TWD v. Komise, C‑355/95 P, Recueil, s. I‑2549, bod 21, a výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, bod 41).

98      Soud v tomto ohledu v bodech 164 a 166 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že ve světle odůvodnění napadeného rozhodnutí a zejména jeho bodu VIII posledního pododstavce musí být článek 4 tohoto rozhodnutí vykládán v tom smyslu, že podpory poskytnuté na základě zákonů č. 28/1981 a 4/1985 po dni 1. července 1990 podnikům provozujícím místní, regionální nebo vnitrostátní silniční přepravu, jakož i podpory poskytnuté podnikům provozujícím mezinárodní silniční přepravu zboží od zavedení sporných podpor, jsou neslučitelné se společným trhem.

99      Dále, vzhledem k tomu, že Soud v bodě 165 napadeného rozsudku rozhodl, že tento výklad vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí jako celku, taková analýza nepředstavuje nesprávné posouzení Soudu.

100    Z toho plyne, že třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z rozsahu povinnosti navrátit sporné podpory, musí být zamítnuta.

101    S ohledem na výše uvedené úvahy musí být druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut v plném rozsahu.

102    Vzhledem k tomu, že žádný z obou důvodů uplatňovaných Italskou republikou na podporu jejího kasačního opravného prostředku nemůže být přijat, musí být tento kasační opravný prostředek zamítnut.

 K nákladům řízení

103    Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Soudní dvůr však může podle čl. 69 odst. 3 prvního pododstavce uvedeného jednacího řádu rozhodnout, že každý z účastníků řízení nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Vzhledem k tomu, že Italská republika, jakož i Collorigh a další neměly v řízení o hlavním kasačním opravném prostředku úspěch a Komise neměla v řízení o incidenčním kasačním opravném prostředku úspěch, je důvodné rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Kasační opravný prostředek a incidenční kasační opravný prostředek se zamítají.

2)      Italská republika, Impresa Edo Collorigh a další a Komise Evropských společenství ponesou vlastní náklady řízení.

Skouris

Cunha Rodrigues

Puissochet

Schintgen

Macken

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. dubna 2004.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

R. Grass

V. Skouris

---

* Jednací jazyk: italština.