STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

VERICI TRSTENJAK

přednesené dne 8. září 2011(1)

Věc C‑384/10

Jan Voogsgeerd

proti

Navimer SA

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hof van Cassatie (Belgie)]

„Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy – Článek 6 odst. 2 písm. b) – Volba práva stranami – Kogentní ustanovení práva použitelného při neexistenci volby práva – Pracovní smlouva – Zaměstnanec, který svou práci obvykle nevykonává v jediné zemi“

I –    Úvod

1.        V tomto řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU pokládá belgický Hof van Cassatie (dále jen „předkládající soud“) Soudnímu dvoru řadu otázek ohledně výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu dne 19. června 1980 v Římě (dále jen „Římská úmluva“(2)). Tato úmluva byla podle důvodů uvedených v preambuli uzavřena ve snaze pokračovat v práci na sjednocení práva v oblasti mezinárodního práva soukromého, která již byla v Unii, zejména v oblasti soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí, vykonána, jakož i s přáním vytvořit jednotné normy týkající se rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy. Sjednocením dotčených kolizních norem mělo být přispěno k právní jistotě v evropském právním prostoru. Na tento cíl navazuje rovněž nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)(3) (dále jen „nařízení Řím I“), které Římskou úmluvu nahradilo s účinky k 17. prosinci 2009. Na základě toho, že se toto nařízení použije až na smlouvy uzavřené po tomto okamžiku a že pracovní smlouva, která je předmětem sporu, byla uzavřena dne 7. srpna 2001, se na ni použijí pouze ustanovení Římské úmluvy.

2.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi panem Voogsgeerdem, nizozemským státním příslušníkem, a jeho bývalým zaměstnavatelem, firmou Navimer se sídlem v Lucemburském velkovévodství, pro kterou pracoval jako vedoucí lodní inženýr, ohledně nároku na náhradu škody z důvodu údajně zneužívající výpovědi pracovního poměru. Je při tom sporné, které vnitrostátní právo se má v konečném důsledku v původním řízení použít, zvláště když by v případě použitelnosti lucemburského práva – které bylo původně sjednáno jako lex contractus – žalobě pana Voogsgeerda na náhradu škody bránila tříměsíční prekluzivní lhůta, která v mezidobí uplynula. On sám zastává stanovisko, že tato prekluzivní lhůta neplatí, neboť je v rozporu s kogentními ustanoveními belgického práva, která se podle jeho názoru použijí na jeho pracovní smlouvu. K odůvodnění použitelnosti belgického práva se odvolává mj. na to, že v rámci provádění své pracovní smlouvy vždy dostával pokyny jiného podniku, který je však s jeho zaměstnavatelem úzce propojen, totiž firmy Naviglobe se sídlem v Antverpách. Z toho dovozuje, že Naviglobe je nutné považovat za provozovnu jeho zaměstnavatele ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy s tím důsledkem, že se použije v ní uvedená zvláštní úprava.

3.        Předběžné otázky jsou v podstatě zaměřeny na získání informace o tom, co má být chápáno pod pojmem „provozovna“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení resp. jaké podmínky mají být kladeny na tento skutkový znak, aby se v něm mohlo použít obsažené kolizní pravidlo. S ohledem na paralely existující mezi věcí C‑29/10, Koelzsch(4), ve které šlo o výklad čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, a touto věcí, se jeví být nezbytný přezkum vztahu mezi oběma ustanoveními.

II – Normativní rámec

A –    Římská úmluva

4.        Článek 3 („Svobodná volba práva“) stanoví:

„(1) Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.

[…]“

5.        Článek 4 Římské úmluvy („Rozhodné právo při neexistenci volby práva“) stanoví:

„(1)      V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno v souladu s článkem 3, se smlouva řídí právem země, s níž nejúžeji souvisí. Na část smlouvy, kterou lze od zbytku smlouvy oddělit a která úžeji souvisí s jinou zemí, však lze výjimečně použít právo této jiné země.

[…]“

6.        Článek 6 Římské úmluvy („Individuální pracovní smlouvy“) stanoví:

„(1)      Bez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 v případě neexistence volby rozhodného práva.

(2)      Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí

a)      právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo

b)      právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi;

vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.“

7.        První protokol o výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu dne 19. června 1980 v Římě, Soudním dvorem Evropských společenství(5) (dále jen „První protokol o výkladu Římské úmluvy“) v článku 1 stanoví:

„Soudní dvůr Evropských společenství má pravomoc rozhodovat o výkladu

a)       Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 [...],

b)      úmluv o přistoupení k Římské úmluvě států, které se staly členy Evropských společenství po dni, ke kterému byla otevřena k podpisu,

[…]“

8.        Článek 2 Prvního protokolu o výkladu Římské úmluvy stanoví:

„Kterýkoli z níže uvedených soudů může požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, která vyvstane při projednávání věci před tímto soudem a která se týká výkladu ustanovení aktů uvedených v článku 1, považuje-li tento soud rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku:

[…]

b)      soudy smluvních států, rozhodují-li jako soudy odvolací.“

B –    Bruselská úmluva

9.        Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“)(6) v článku 5 stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována,

[…]

5.      jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, u soudu místa, kde se tyto složky nacházejí;“.

C –    Vnitrostátní právo

10.      Podle článku 80 lucemburského zákona ze dne 9. listopadu 1990(7) o zřízení lucemburského veřejného rejstříku námořních lodí mají námořníci při zneužívající výpovědi pracovní smlouvy pro námořníky nárok na náhradu škody s úroky; žalobu na náhradu škody pro tuto zneužívající výpověď lze podat k pracovnímu soudu pouze v prekluzivní lhůtě tří měsíců po doručení výpovědi nebo jejího odůvodnění.

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

11.      Pan Voogsgeerd, nizozemský státní příslušník, uzavřel dne 7. srpna 2001 pracovní smlouvu na dobu neurčitou s firmou Navimer se sídlem v Lucemburském velkovévodství. Jako rozhodné právo bylo v této pracovní smlouvě sjednáno lucemburské právo.

12.      Pan Voogsgeerd pobíral svůj plat od sekretariátu firmy Navimer, který má rovněž sídlo v Lucembursku, a byl navíc pojištěn u lucemburské zdravotní pojišťovny.

13.      Během období od srpna 2001 do dubna 2002 vykonával činnost jako vedoucí inženýr na palubě lodí MS Regina a Prince Henri ve vlastnictví firmy Navimer, přičemž jako oblast výkonu práce je uváděno Severní moře.

14.      Dopisem ze dne 8. dubna 2002 Navimer pana Voogsgeerda propustila; ten se proti jednostrannému zrušení své pracovní smlouvy bránil žalobou na ochranu před výpovědí ze dne 4. dubna 2003 před pracovním soudem Antverpy.

15.      Na podporu své žaloby se pan Voogsgeerd odvolával s poukazem na čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy na kogentní ustanovení belgického práva, která jsou použitelná při neexistenci volby práva mezi smluvními stranami podle čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

16.      Přitom tvrdil, že je nutné ho považovat za vázaného pracovní smlouvou s belgickou firmou Naviglobe, a nikoli s lucemburskou firmou Navime, neboť v rámci výkonu své činnosti se musel stále vydávat do Antverp, aby byl přítomen u nakládky lodí a přijímal pokyny od svého zaměstnavatele, které mu byly předávány prostřednictvím Naviglobe.

17.      Pracovní soud Antverpy rozhodl, že na podkladě všech okolností pracovního poměru je nutné považovat Navimer za provozovnu, u které je pan Voogsgeerd zaměstnán, a tudíž se na pracovní smlouvu musí použít kogentní ustanovení lucemburského práva podle čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

18.      Dále pracovní soud Antverpy rozhodl, že žalobu na náhradu škody z důvodu protiprávní výpovědi pracovní smlouvy je nutné zamítnout, neboť byla podána po uplynutí tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v článku 80 zákona o zřízení lucemburského veřejného rejstříku námořních lodí.

19.      Proti tomuto rozsudku podal pan Voogsgeerd opravný prostředek u příslušného soudu v Antverpách. Z předkládacího usnesení vyplývá, že odvolací soud sice opravný prostředek zamítl, avšak nevyloučil, že by panem Voogsgeerdem tvrzené skutečnosti ohledně místa nakládky a vázanosti pokyny vůči Naviglobe mohly být rovněž zohledněny.

20.      Ve své kasační stížnosti u předkládajícího soudu pan Voogsgeerd uplatňuje stejné argumenty jako u odvolacího soudu. Předkládající soud upozorňuje na to, že pokud by údaje byly pravdivé, mohla by firma Naviglobe se sídlem v Antverpách být považována za provozovnu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, ke které by pan Voogsgeerd byl vázán na základě svého skutečného zaměstnání.

21.      S ohledem na přetrvávající výkladové pochybnosti se Hof van Cassatie rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je nutno zemí, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, rozumět zemi, v níž se nachází provozovna zaměstnavatele, u které je zaměstnanec podle pracovní smlouvy zaměstnán, nebo zemi, v níž se nachází pobočka zaměstnavatele, u níž zaměstnanec skutečně vykonává práci, i když obvykle svou práci nevykonává v jediné zemi?

2)      Je místo, kde je zaměstnanec, který svou práci obvykle nevykonává v jediné zemi, povinen se ohlásit, a kde obdrží pokyny k výkonu své činnosti, nutno považovat za místo skutečného výkonu práce ve smyslu první otázky?

3)      Musí provozovna zaměstnavatele, u níž zaměstnanec ve smyslu první otázky skutečně vykonává práci, splňovat určité formální požadavky, jako je samostatná právní subjektivita, nebo k tomu postačuje existence faktické provozovny?

4)      Lze provozovnu jiné společnosti, s níž společnost, která je zaměstnavatelem, udržuje vztahy, považovat za provozovnu ve smyslu třetí otázky, i když na tuto jinou společnost nebyla přenesena řídící pravomoc?“

IV – Řízení před Soudním dvorem

22.      Předkládací rozhodnutí ze dne 7. června 2010 došlo kanceláři Soudního dvora dne 29. července 2010.

23.      Písemná vyjádření předložily pan Voogsgeerd, belgická a nizozemská vláda a Evropská komise, a to ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora.

24.      Na otázku Soudního dvora předkládajícímu soudu, zda tento s ohledem na rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C‑29/10), který mu byl rovněž sdělen, trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, tento soud odpověděl dopisem ze dne 4. dubna 2011, který byl doručen kanceláři Soudního dvora dne 21. dubna 2011, kladně.

25.      Soudní dvůr při výkonu své pravomoci nařídit organizační procesní opatření položil zúčastněným ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy na původní případ otázku, na kterou tito ve stanovené lhůtě písemně odpověděli.

26.      Jelikož žádný ze zúčastněných nenavrhl zahájení ústní části řízení, bylo možné po všeobecné schůzi Soudního dvora konané dne 17. května 2011 vypracovat v této věci stanovisko.

V –    Hlavní argumenty zúčastněných

A –    K první a druhé předběžné otázce

27.      Nizozemská vláda a Komise jsou toho názoru, že výraz „země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán,“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy je nutné chápat tak, že je tím myšlena země, ve kterém se nachází provozovna podniku, který uzavřel se zaměstnancem pracovní smlouvu.

28.      Podle názoru nizozemské vlády je nutné čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy chápat doslovně. Toto ustanovení totiž slouží k sjednocení kolizních norem, zabránění forum shopping, podpoře právní jistoty a usnadnění určení rozhodného práva. Za tímto účelem ale musí být kolizní normy ve značné míře předvídatelné. Je však nejasné, co přesně má být chápáno pod „místem skutečného zaměstnání“ především tehdy, když zaměstnanec obvykle nevykonává svoji práci v jediné zemi.

29.      Komise tvrdí, že za hlavní kolizní pravidlo je nutné považovat pravidlo obsažené v čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, takže příslušný soud musí nejprve zjistit, zda existuje středisko v činnosti příslušného zaměstnance. Soud musí při svých úvahách pokud možno vycházet z místa činnosti, které nejlépe odpovídá konkrétní situaci, dokonce i když zaměstnanec vykonává svoji činnosti ve více členských státech. Toto pravidlo umožňuje při širokém výkladu největší možnou právní jistotu, neboť je dalece předvídatelné a navíc nejlépe odráží skutečnost. Komise je tedy toho názoru, že toto pravidlo dovoluje ve většině případů zjištění rozhodného práva. Kolizní pravidlo obsažené v čl. 6 odst. 2 písm. b) lze použít teprve subsidiárně, pokud takové středisko činnosti nelze zjistit.

30.      Podle tohoto kolizního pravidla by v úvahu přicházely dva možné přístupy. Toto pravidlo by totiž mohlo být vykládáno tak, že se vztahuje buď k místu provozovny, ke které je zaměstnanec vázán na základě své činnosti (hledisko založené na skutečnostech), nebo k místu provozovny, která zaměstnance podle pracovní smlouvy zaměstnala (formální hledisko). Komise se vyslovuje pro druhý výklad. Na jedné straně samo znění písmene b) tímto směrem ukazuje: s pojmem „zaměstnání“ je spíše spojen okamžik uzavření smlouvy než okamžik výkonu činnosti, na rozdíl od hlediska v písmenu a), které se výslovně odvolává na obvyklý výkon práce při provádění pracovní smlouvy. Na straně druhé je ze systematického hlediska málo logické, kdyby bylo použito hledisko založené rovněž na skutečnostech, ačkoli ani při širokém výkladu hlediska obsaženého v písmenu a) není zjištění střediska činnosti možné.

31.      Pan Voogsgeerd a belgická vláda naproti tomu zastávají názor, že výraz „země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán“ v článku 6 odst. 2 písm. b) úmluvy se vztahuje na zemi, v níž se nachází provozovna, ke které je zaměstnanec vázán při skutečném výkonu své práce.

32.      Pan Voogsgeerd v této souvislosti tvrdí, že v takové situaci, jaká nastala v původním řízení, vykazuje pracovní poměr pouze slabou vazbu k místu provozovny podniku, u kterého je zaměstnanec zaměstnán. Použití práva tohoto státu by bylo v rozporu s přístupem, na kterém je úmluva založena, podle kterého je rozhodné právo toho státu, který vykazuje užší vazbu k pracovnímu poměru. Uzavření smlouvy s provozovnou mateřské společnosti za pouhým účelem pracovat v zahraničí pro pobočku této společnosti by tudíž asi nemělo mít vliv na určení rozhodného práva.

33.      Ve skutečnosti by bylo v rozporu s účelem článku 6 úmluvy, pokud zaměstnavatel mohl úmyslně obejít kogentní ustanovení země, ke které pracovní smlouvy vykazuje skutečnou a úzkou vazbu tím, že by jednoduše nechal podepsat pracovní smlouvu jinou provozovnou. Použitím práva země provozovny, ve které pracuje, by zaměstnanec požíval stejné ochrany jako zaměstnanci, kteří obvykle plní své úkoly v této provozovně v rámci své pracovní smlouvy. Pan Voogsgeerd konečně upozorňuje na to, anglické jazykové znění čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy nenechává pochybnost o tom, že se ustanovení nevztahuje na podnik, se kterým zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu.

34.      Belgická vláda tvrdí, že „zemí, v níž se nachází provozovna, u níž je zaměstnanec zaměstnán“, je myšlena ta země, ve které se nachází provozovna, ke které je zaměstnanec vázán skutečným výkonem své práce.

35.      Zaprvé upozorňuje na to, že chápání tohoto ustanovení způsobem, že je jím myšlena země uvedená ve smlouvě, by mohlo mít za důsledek, že kogentní ustanovení práva této země by neměla žádný vztah ke skutečnému výkonu práce. Spojení při použití takového hlediska by bylo závislé na okolnosti, která často nemá žádný vztah ke skutečné práci. Zadruhé tím nemůže být chápáno uzavření pracovní smlouvy v hlavním sídle společnosti, ačkoli práce ve skutečnosti není vykonávána v zemi, ve které se toto hlavní sídlo nachází. To by mohlo lehce vést ke zneužití tím, že by zaměstnavatel např. mohl přemístit sídlo společnosti do země, ve které existují jen slabé sociální záruky pro zaměstnance. Zatřetí vychází přístup belgické vlády z „teorie užší vazby“, podle které se musí použít právo země, ke které při zohlednění všech okolností existují užší vazby. Na užší vazbu může ukazovat více aspektů, např. jazyk smlouvy, použitá měna, zápis do rejstříku osob, státní příslušnost smluvních stran a místo výkonu řídící pravomoci zaměstnavatelem.

B –    Ke třetí a čtvrté předběžné otázce

36.      Podle názoru pana Voogsgeerda lze hospodářský subjekt kvalifikovat jako provozovnu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, pokud má zastoupení nebo kancelář vykazující určitou stálost, které má právní subjektivitu nebo splňuje jiné požadavky.

37.      Nicméně je toho názoru, že uznání takové vlastnosti nevyžaduje, aby dotčená organizační jednotka měla řídící pravomoc nebo na ni byla taková pravomoc přenesena hlavním podnikem. Může být jak pobočka bez právní subjektivity, tak dceřiná společnost s právní subjektivitou.

38.      Belgická vláda zastává názor, že právní subjektivita není formálním předpokladem „provozovny“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, a že každou pobočku nebo agenturu společnosti, jejíž založení se uskuteční v souladu s právem země provozovny, lze kvalifikovat jako provozovnu.

39.      Nicméně každá provozovna podniku musí obdržet od mateřské společnosti řídící pravomoc ve vztahu ke stanovení podmínek odměňování a propouštění.

40.      Komise je rovněž toho názoru, že kvalifikace jako provozovna vyžaduje určitou minimální míru stability. Odkazuje v této souvislosti na rozsudek Somafer(8), ve kterém Soudní dvůr při výkladu čl. 5 odst. 5 Bruselské úmluvy rozhodl, že pojmem „pobočka, agentura nebo provozovna“ je myšleno centrum obchodní činnosti, které dlouhodobě vystupuje jako pobočka mateřského podniku. Komise tvrdí, že odpovídající přístup brání ve vytvoření vazby k zemi, která vykazuje nižší úroveň ochrany zaměstnanců.

VI – Právní posouzení

A –    Úvodní poznámky

41.      Kolize mezi jednotlivými právními řády v oblasti pracovního práva nastolují právě u pracovních poměrů, které vykazují přeshraniční rozměr, komplexní právní otázky. V neposlední řadě proto připravují soudům členských států povolaným k určení práva použitelného na pracovní smlouvu často značné problémy. S každodenními problémy v souvislosti s výkladem pracovní smlouvy se totiž snoubí nejistota ohledně volby vhodného vodítka k určení rozhodného práva. Tyto problémy v soudní praxi narůstají s tím, čím obvyklejším se stává vysílání zaměstnanců, čím více občanů Unie využívá volného pohybu zaměstnanců a čím více podniků udržuje obchodní vztahy se zahraničím, resp. provozovny v jiných zemích. Vysílání – dočasné nebo na dobu neurčitou – mnoha zaměstnanců se stalo důležitým faktorem v mezinárodních hospodářských vztazích, a to nejen v rámci evropského vnitřního trhu, nýbrž obecně na celém světě. Právě proto je patrně velmi důležité, aby byly k dispozici kolizní normy, které nabídnou smluvním stranám předvídatelná řešení pro řadu problémů týkajících se pracovního poměru, jako např. otázky, jaké předpisy pro výpověď platí, jaká odškodnění mají být popřípadě uhrazena zaměstnanci, jaká úprava dovolené se použije nebo zda má být za platnou považována doložka o řešení sporů(9).

42.      Před takový problém je postaven i vnitrostátní soud v původním řízení, který musí rozhodnout o tom, zda na původní případ má použít lucemburské, nebo belgické právo. Četné vztahy k právu obou členských států neumožňují na první pohled jednoznačnou kvalifikaci. Zjištění rozhodného práva se však ukazuje být pro pana Voogsgeerda zásadního významu, neboť jeho žalobě na náhradu škody z důvodu zneužívající výpovědi by v případě použitelnosti lucemburského práva bránila v mezidobí uplynulá tříměsíční prekluzivní lhůta stanovená v článku 80 lucemburského zákona ze dne 9. listopadu 1990 o zřízení lucemburského veřejného námořního rejstříku. Jeho žaloba by v takovém případě musela být zamítnuta. Podle toho bude muset příslušný vnitrostátní soud opřít své rozhodnutí o příslušná ustanovení Římské úmluvy a přitom zohlednit řadu právních aspektů a prvků skutkového stavu. Výklad příslušných ustanovení a pojmů, který Soudní dvůr provede v rámci projednávaného řízení o předběžné otázce, mu má napomoci k právně správnému rozhodnutí, které bude pokud možno také odpovídat účelu úpravy článku 6 úmluvy, totiž ochraně zaměstnance přiměřeným způsobem.

B –    Popis systematického postupu zkoumání při zjišťování rozhodného práva

43.      Za účelem zasazení vyvstanuvších právních otázek do správného tematického a systematického kontextu se před tím, než se budu věnovat vlastním předběžným otázkám, budu krátce zabývat postupem zkoumání, který musí vnitrostátní soud při zjišťování rozhodného práva dodržet. Abych poskytla vnitrostátnímu soudu pokud možno užitečnou odpověď na právní otázky vznesené v projednávaném případě, neprovedu tento podpis odtrženě od původního skutkového stavu, nýbrž se budu co možná nejvíce odvolávat na jeho jednotlivé aspekty.

1.      Svobodná volba práva jako základní pravidlo

44.      Římská úmluva se vyznačuje tím, že autonomii stran přiznává ústřední význam tím, že smluvním stranám podle čl. 3 odst. 1 jako základní pravidlo povoluje svobodnou volbu práva(10). Tím se tedy shodují hodnoty této úmluvy s názorem již zastávaným Soudním dvorem v jeho judikatuře, podle které „smluvní ujednání, ve kterých je vyjádřena shodná vůle stran, musí mít přednost před každým jiným hlediskem, které lze použití pouze v případě, že smlouva mlčí“(11). Pokud však strany volbu práva neučiní, určuje se rozhodné právo podle článku 4 této úmluvy, která jako základní kritérium stanoví použití práva země, se kterou smlouva nejúže souvisí.

45.      K tomu je nutné konstatovat, že v původním případě jsou podmínky čl. 3 odst. 1 úmluvy zcela splněny, neboť firma Navimer a pan Voogsgeerd při uzavření pracovní smlouvy výslovně stanovily jako právo použitelné právo Lucemburského velkovévodství. V tomto ohledu by mohlo být vycházeno ze zásadní použitelnosti lucemburského pracovního práva, pokud by nebyla relevantní zvláštní ustanovení této úmluvy.

2.      Zvláštní předpisy na ochranu zaměstnance

46.      Články 3 a 4 by totiž mohly být v původním případě vytěsněny jinými ustanoveními této úmluvy v důsledku vztahu speciality podle zásady lex specialis derogat legi generali. V úvahu přichází článek 6 úmluvy, který upravuje právo použitelné na pracovní smlouvy a pracovní poměry. Představuje v tomto ohledu zvláštní úpravu ve vztahu ke článkům 3 a 4 této úmluvy, neboť obsahuje od nich se odchylující předpisy na ochranu slabší smluvní strany, totiž zaměstnance(12).

47.      Na straně jedné čl. 6 odst. 1 stanoví, že zaměstnanec nesmí být v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva. Na straně druhé je v čl. 6 odst. 2 úmluvy obsažena zvláštní úprava, která se použije při neexistenci volby práva: v tomto případě se použije právo země, ve které zaměstnanec obvykle vykonává svoji práci, resp. – pokud nelze zjistit zemi, ve které je práce obvykle vykonávána – právo země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán. Oba základní hraniční určovatele se vyznačují tím, že zaprvé jsou v alternativním vztahu, tj. navzájem se vylučují, a zadruhé pokrývají celé spektrum možných konstelací případů(13). Konečně obsahuje čl. 6 odst. 2 úmluvy v posledním pododstavci odchylnou klausuli(14), podle které se žádné z těchto ustanovení nepoužije, pokud pracovní smlouva úže souvisí s jinou zemí. V tomto případě se použije právo této jiné země. Tato úprava se vyznačuje základní myšlenkou, aby v zájmu zaměstnance hodného ochrany platilo právo té země, která s pracovní smlouvou nejúže souvisí.

48.      Aby mohlo zůstat nepoužito základní pravidlo zakotvené v článku 3, musí tedy vnitrostátní soud podle čl. 6 odst. 1 úmluvy zjistit, jaké právo by se použilo, pokud by strany neučinily volbu práva, a zda by tím možná byl zaměstnanec zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva jiné země. Toto zjištění přísluší vnitrostátnímu soudu, který musí v podstatě posoudit, jaké právo – právo zvolené nebo jinak použitelné právo – poskytuje zaměstnanci větší ochranu (tzv. kolizněprávní princip výhodnosti) a zda příslušná ustanovení výhodnějšího práva mají podle příslušného právního řádu kogentní právní charakter(15). Pokud dohodnuté právo nezná žádné kogentní ochranné předpisy nebo zůstává za standardem práva rozhodného podle čl. 6 odst. 2 úmluvy, použijí se pro zaměstnance výhodnější kogentní předpisy tohoto právního řádu. To může vést k tomu, že se na pracovní poměr použijí různé právní řády(16). Poskytuje-li však naproti tomu stranami zvolené právo zaměstnanci stejnou nebo větší ochranu jako právo rozhodné podle čl. 6 odst. 2 úmluvy, bude setrváno na dohodnutém právu(17).

49.      S ohledem na to, že na straně jedné mohou určité předpisy uvnitř téhož právního řádu být výhodnější a na straně druhé předpisy v obou právních řádech mohou být rozdílné nebo navzájem neslučitelné, může posouzení prvně jmenovaného aspektu – jaké právo stanoví výhodnější úpravu – sotva dopadnout tak, že oba pracovněprávní řády budou srovnány globálně a zcela odtrženě od rozhodovaného případu. To by vnitrostátní soud postavilo před stěží řešitelné problémy, zvláště když určitá pracovněprávní úprava sama o sobě nebo ve spojení s jinými může mít různé účinky(18). Naopak musí být při prováděném posouzení v první řadě zohledněny ty aspekty, které se přímo dotýkají předmětu sporu(19).

50.      V původním případu jde o úpravu ohledně ochrany před výpovědí pro zaměstnance, jakož i její soudní uplatnění(20). Při posouzení původního případu by tedy mohla hrát roli okolnost, že podle lucemburského práva platí pro podání žaloby na náhradu škody z důvodu zneužívající výpovědi tříměsíční prekluzivní lhůta, zatímco v belgickém právu vzhledem k neexistenci údajů předkládajícího soudu o opaku takovéto časové omezení neplatí. Použitelnost zvláštních ustanovení úmluvy na ochranu zaměstnance na původní případ je dle mého názoru nasnadě, především s odkazem na vysvětlivky ve zprávě Giuliano/Lagarde o Římské úmluvě(21) k fungování článku 6, které uvádějí podobný příklad úpravy výhodnější pro zaměstnance: „Jsou-li zaměstnanci chráněni právními předpisy použitelnými na základě odstavce 2 lépe než zvoleným právem, např. poskytnutím delší výpovědní doby, vylučují tyto právní předpisy odpovídající předpisy zvoleného práva a platí na místo nich.“ S ohledem na to, že se v obou případech vždy jedná o lhůty, jejichž funkce spočívá v ochraně zaměstnance před znevýhodněními způsobenými výpovědí, jeví se být základní myšlenka obsažená v příkladu přenositelná na spornou úpravu. Podle toho by delší prekluzivní lhůta, nebo dokonce neexistence takové lhůty pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody v belgickém právu ospravedlňovala nepoužití jinak v zásadě použitelných lucemburských předpisů.

51.      Pokud by měla být belgická ustanovení na ochranu před výpovědí kvalifikována jako „kogentní“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 úmluvy, bylo by možné volbu lucemburského práva považovat za „zbavení“ zaměstnance ochrany.

3.      Vztah mezi čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) úmluvy

52.      Účel úpravy článku 6 úmluvy, který, jak již bylo zmíněno, spočívá v ochraně zaměstnance, je odůvodněn tak, že tento je zpravidla považován za sociálně a ekonomicky slabší stranu. Této ochrany je dosaženo tím, že se na smlouvu použije právo země, se kterou pracovní smlouva nejúže souvisí. Tím je, jak Soudní dvůr konstatoval v rozsudku Koelzsch, právo země, v níž zaměstnanec vykonává svoji profesní činnost, a nikoli právo země, v níž má zaměstnavatel své sídlo. Podle názoru Soudního dvora totiž zaměstnanec vykonává svoji hospodářskou a sociální činnost v prvně jmenované zemi a zde ovlivňuje obchodní a politické prostředí i pracovní činnost. Podle názoru Soudního dvora je tedy nutné zaručit dodržování zaměstnaneckých předpisů stanovených právem této země v co možná nejširší míře(22).

53.      Za účelem přiměřeného naplnění ochranného účelu článku 6 úmluvy Soudní dvůr v rozsudku Kooelzsch dále vysvětlil, že hraniční určovatel země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává svoji práci“, upravený v jeho odst. 2 písm. a), musí být vykládán široce, zatímco hraniční určovatel sídla země, v níž se nachází „provozovna, u které je zaměstnán“, upravený v odst. 2 písm. b) téhož článku by se měl použít v případě, že soud, který má ve věci rozhodnout, není schopen určit zemi obvyklého výkonu práce(23).

54.      Z účelu úpravy, systematické konstrukce článku 6 i ze znění jednotlivých ustanovení („pokud tento svoji práci obvykle nevykonává v jediné zemi“) vyplývá, že vnitrostátní soud musí v rámci zjišťování rozhodného práva použít odst. 2 písm. a), dříve než použije písmeno b). Při tom mu přísluší, aby zjišťoval středisko činnosti zaměstnance. Použití čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy tedy zásadně nebrání tomu, aby zaměstnanec byl případně v rámci své činnosti přechodně vyslán do jiných zemí(24).

55.      Soudní dvůr, který rozhodoval ve věci Koelzsch o výkladu hraničního určovatele „obvyklého výkonu práce“ v čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, to formuloval v bodě 44 rozsudku tak, že toto ustanovení se má použít, „pokud je soud, který má ve věci rozhodnout, schopen určit stát, se kterým má práce podstatnou vazbu“. Jak Soudní dvůr dále rozvedl v bodu 45 tohoto rozsudku, taková vazba existuje k místu, „na kterém nebo ze kterého zaměstnanec skutečně vykonává svou pracovní činnost, a v případě neexistence střediska činnosti [k] místu, kde zaměstnanec vykonává podstatnou část své činnosti“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).

4.      Kritéria pro zjišťování střediska činnosti

56.      Široký výklad, kterého se dočkal čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy v rozsudku Koelzsch, má důsledky pro právní posouzení projednávané věci, především co se týče volby správného kolizního pravidla. Hlediska, která Soudní dvůr v této věci vyvinul za účelem zjištění střediska činnosti, se totiž jeví být v původním případě použitelnými. To detailně vysvětlím s odkazem na dotčená místa rozsudku, jakož i relevantní prvky skutkového stavu původního případu.

57.      Jak Soudní dvůr v tomto rozsudku správně konstatoval, lze pod místem obvyklého výkonu práce chápat nejen místo, na kterém zaměstnanec svoji profesní činnosti skutečně vykonává. Zájmům ochrany zaměstnance, jakož i soudržného výkladu v souladu s příslušnými ustanoveními Bruselské úmluvy resp. nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(25) (tzv. nařízení Brusel I)(26), který byl proveden v judikatuře Soudního dvora, naopak odpovídá, že jím musí být chápáno i místo, ze kterého zaměstnanec svoji profesní činnost skutečně vykonává. Za zmínku v této souvislosti stojí, že tento výklad byl potvrzen v okolnosti, že unijní zákonodárce tento případ výslovně převzal do nástupnického ustanovení čl. 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008(27), čímž došlo k vyjasnění existujícího právního stavu(28).

58.      Vycházeje z tohoto zjištění rozvinul Soudní dvůr v bodě 48 a následujících rozsudku Koelzsch kritéria, která mají pomoci vnitrostátnímu soudu k určení střediska činnosti zaměstnance. S ohledem na skutečnost, že předmětem této věci bylo zjištění obvyklého místa práce řidiče kamionu, vztahují se tato kritéria odpovídajícím způsobem na speciální oblast sektoru mezinárodní dopravy. Tato okolnost sama o sobě by neměla bránit použitelnosti těchto kritérií na původní případ, zvláště když pan Voogsgeerd podle údajů předkládajícího soudu pracoval zjevně pro podnik činný v oblasti námořního zasilatelství. Ačkoli nepracoval jako kapitán, nýbrž jako vedoucí inženýr, lze ze spisu zjistit, že byl zjevně stejně jako zbytek posádky činný i na palubě lodí, které se pro podnik pohybovaly v Severním moři. V důsledku toho mohou být kritéria rozvinutá Soudním dvorem v rozsudku Koelzsch při vzhledem k neexistenci protichůdných vodítek přímo použita při posouzení skutkového stavu v původním řízení.

59.      Podle těchto kritérií musí vnitrostátní soud při zohlednění podstaty práce v sektoru mezinárodní dopravy přihlédnout ke všem hlediskům, která charakterizují činnost zaměstnance. Musí zejména určit, ve kterém státě se nachází místo, ze kterého zaměstnanec uskutečňuje své služební jízdy, dostává příkazy ke svým služebním jízdám a organizuje svoji práci, jakož i místo, kde se nacházejí pracovní nástroje. Musí rovněž ověřit, do jakých míst je přeprava převážně uskutečňována, na jakých místech se provádí překládka zboží, jakož i do jakého místa se zaměstnanec po uskutečnění svých služebních jízd vrací. Nakonec je rozhodné, kde zaměstnanec plní v podstatě své závazky vůči svému zaměstnavateli(29).

60.      Pokud by vnitrostátní soud tato hlediska použil na věc v původním řízení, mohl by zjistit, že existuje dostatek vodítek pro domněnku, že středisko činnosti pana Voogsgeerda ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy bylo v Antverpách. Z předkládacího rozhodnutí je totiž zřejmé, že byl povinen hlásit se před naloděním v Antverpách a dostával od firmy Naviglobe, která zde měla sídlo, pokyny a příkazy, přičemž k tomu docházelo při plnění jeho pracovní smlouvy s firmou Navimar. V důsledku toho byly Antverpy místem, na kterém pan Voogsgeerd pracoval a měl svoji stálou základnu, ze které vyjížděl na své pravidelné služební jízdy. S ohledem na skutečnost, že zjištění rozhodného práva na základě čl. 6 odst. 2 písm. a) je bez dalšího možné, je pochybné, zda ve věci v původním řízení ještě existuje prostor pro použití čl. 6 odst. 2 písm. b)(30).

61.      Okolnost, že více prvků skutkového stavu hovoří pro to, aby čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy byl považován ve věci v původním řízení za vlastní příslušnou normu, však nesmí svádět k zpochybňování relevance předběžných otázek pro rozhodnutí. Podle judikatury Soudního dvora je totiž pouze vnitrostátní soud příslušný k tomu, aby vymezil předmět otázek, které zamýšlí podat. Pouze vnitrostátní soud, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, je povinen posoudit v individuálním případě jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek položených Soudnímu dvoru. V důsledku toho je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout, jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva(31).

62.      Budiž dále připomenuto, že předkládající soud nese nakonec odpovědnost za to, že skutkový stav bude vyčerpávajícím způsobem objasněn, aby byly zjištěny ty skutkové a právní prvky, které možná nabízejí vodítka pro vazbu na určitý právní řád, a tyto byly předloženy Soudnímu dvoru jako základ pro jeho rozhodnutí. Tím má být Soudnímu dvoru umožněno, aby efektivně vykonával své výkladové pravomoci v rámci vztahu spolupráce, který charakterizuje řízení o rozhodnutí o předběžné otázce, a aby podal předkládajícímu soudu užitečný výklad unijního práva, který co možná nejvíce přispěje k vyřešení sporu v původním řízení. Ačkoli lze předpokládat, že předkládající soud tuto povinnost splnil a zjistil skutkový a právní rámec a ve svém předkládacím rozhodnutí jej dostatečně přesně popsal, nelze v zásadě vyloučit, že disponuje informacemi, které hovoří pro použití hraničního určovatele v písmenu b) namísto, tak jak je zde zastáváno, hraničního určovatele v písmenu a).

63.      Pro účely tohoto řízení o předběžné otázce je v každém případě třeba vycházet z toho, že předkládající soud právně bezvadně vycházel z nepoužitelnosti čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy. Z tohoto důvodu bude následně čl. 6 odst. 2 písm. b) vyložen ve světle předběžných otázek.

C –    Přezkum předběžných otázek

1.      K první a druhé předběžné otázce

64.      První a druhá předběžná otázka jsou zaměřeny na definici pojmu „provozovna zaměstnavatele“ obsaženou v čl. 6 odst. 2 písm. b), přičemž předkládající soud v zásadě chce vědět, zda jím má být chápáno místo, ve kterém byl zaměstnanec podle pracovní smlouvy zaměstnán, nebo spíše místo, ve kterém skutečně pracuje.

65.      Pro výklad, že pod pojmem „provozovna zaměstnavatele“ použitým v čl. 6 odst. 2 písm. b) má být chápáno místo, ve kterém byl zaměstnanec podle pracovní smlouvy zaměstnán, hovoří již znění tohoto ustanovení. Použití výrazu „zaměstnání“ ve stejné větě vychází zjevně z uzavření pracovní smlouvy, resp. u faktického pracovního poměru ze zahájení práce, a nikoli ze skutečného zaměstnání zaměstnance(32). To však přesto může hrát roli pro výklad čl. 6 odst. 2 písm. a), neboť tato úprava vychází ze skutkového znaku obvyklého výkonu práce.

66.      Další vodítka pro chápání pojmu „provozovna zaměstnavatele“ v čl. 6 odst. 2 písm. b) vyplývají z teleologického a systematického výkladu úpravy obsažené v čl. 6 odst. 2 úmluvy.

67.      Jak již bylo zmíněno, spočívá význam a účel zvláštních ustanovení pro individuální pracovní smlouvy a pracovní poměry v ochraně zaměstnance. S ohledem na skutečnost, že místo, ve kterém zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, nakonec nejúže souvisí s pracovní smlouvou, a vazba na právo tohoto členského státu tudíž nejvíce odpovídá ochraně zaměstnance, musí být čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy vykládán zásadně široce, jak správně konstatoval Soudní dvůr v rozsudku Koelzsch. Nutnost přednostní použitelnosti tohoto ustanovení v zájmu ochrany zaměstnance proto hovoří pro nutný odpovídající úzký výklad čl. 6 odst. 2 písm. b).

68.      Pokud by v případě, který má být konkrétně rozhodnut, nepřicházela v úvahu použitelnost čl. 6 odst. 2 písm. a) úmluvy, hovořily by především zájmy právní jistoty pro spíše formální výklad úpravy obsažené v písmenu b), a to v tom směru, že se vztahuje na místo provozovny podniku, která zaměstnance zaměstnala podle pracovní smlouvy. V tomto ohledu si názor nizozemské vlády(33) a Komise(34) ubírající se tímto směrem zaslouží výslovného souhlasu. Vazba na místo zaměstnání totiž nabízí výhodu předvídatelnosti rozhodného práva na rozdíl od vazby na ryze faktický znak, jako je místo obvyklého výkonu práce. Zatímco posledně uváděné místo se může v rámci profesního života často měnit, zůstává místo zaměstnání zpravidla neměnné, a to bez ohledu na případné přemístění sídla podniku samotného nebo možné dlouholeté vyslání zaměstnance do zahraničí(35). Konec konců místo zaměstnání podává nejjasněji informaci o tom, kde byl zaměstnanec poprvé začleněn do struktury podniku. Právě u pracovních poměrů, které vyžadují po zaměstnanci vysokou mobilitu, se toto hledisko ukazuje být hlediskem, které nejvíce slouží stálosti právních vztahů smluvních stran(36).

69.      Na tomto pozadí není pochopitelné, proč by se signatářské země Římské úmluvy chtěly předvídatelnosti tohoto hraničního určovatele vzdát, aby na jeho místě vycházely z méně spolehlivého hraničního určovatele, jako je místo skutečného zaměstnání. Takové chápání sporné úpravy, jak jej zastává pan Voogsgeerd ve svém písemném vyjádření(37), totiž nedoceňuje, že čl. 6 odst. 2 písm. a) již uvádí faktický hraniční určovatel, který bude na základě svého širokého výkladu ve většině případů relevantní. Ze systematického pohledu by tedy bylo nelogické, kdyby písmeno b) obsahovalo v podstatě stejnou úpravu, neboť jinak by bylo prostě nadbytečné. Existence vlastní, samostatné úpravy hovoří naopak pro vlastní obsah úpravy tohoto ustanovení, který je nutné přísně odlišovat od úpravy v písmenu a). Co se konkrétně týče obsahu úpravy, nelze smluvním stranám úmluvy podsouvat, že neznaly výše zmíněné výhody formálního hraničního určovatele. Naopak je třeba vycházet z toho, že tento hraniční určovatel do systému úpravy úmluvy chtěly integrovat. Systematický výklad čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy tak spíše umožňuje závěr, že odkazuje na místo uzavření smlouvy.

70.      To však nutně neznamená, že pod pojmem „provozovna“ ve smyslu tohoto ustanovení je třeba chápat pouze hlavní sídlo podniku. Takový výklad by opomíjel, že obchodní vztahy podniků dnes vykazují četná mezinárodní propojení a že nemálo společností má pobočky nebo agentury ve více členských státech, aby těžily z výhod vnitřního trhu. Takové pobočky a agentury mohou vlastním jménem nebo jménem společnosti samy zaměstnávat personál. V souladu s tím musí být rovněž možné, aby byly zahrnuty pod pojem „provozovna“, pokud jsou splněny určité předpoklady. Takový výklad je potvrzen právě anglickou verzí zněním čl. 6 odst. 2 písm. b) („the place of business through which he was engaged“) úmluvy, jejíž znění otevírá možnost zaměstnání, u kterého provozovna zaujímá pouze roli zprostředkovatele mezi společností a zaměstnancem(38). Aby úprava v čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy nebyla zbavena své funkce lehce použitelného hraničního určovatele a navíc bylo sníženo riziko zneužití, musí být v každém případě požadováno, aby se příslušná pobočka, resp. agentura z pověření zaměstnavatele aktivně musela podílet na uzavření pracovní smlouvy, např. v rámci vyjednávání o smlouvě se zaměstnancem(39).

71.      Vycházení z místa zaměstnání zajisté nemůže zcela vyloučit riziko zneužití, zvláště když se jeví být velmi dobře představitelným, že nějaký zaměstnavatel by mohl být případně náchylný k tomu, že jako místo pro uzavření pracovní smlouvy zvolí zemi, jejíž pracovněprávní ustanovení zaručují pouze nízkou úroveň ochrany pro zaměstnance(40). Na tomto pozadí by se vazba na místo zaměstnání mohla za určitých okolností jevit libovolnou nebo dokonce svévolnou, neboť konečně může záviset i na náhodě, kde zaměstnanec uzavře smlouvu. Za účelem předcházení tomuto nebezpečí by muselo být v extrémních případech jako dodatečný předpoklad pro kvalifikaci jako „provozovny“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy požadováno, aby byl zaměstnanec v místě i skutečně zaměstnáván a aby se přitom nejednalo pouze o místo uzavření smlouvy(41).

72.      Co se týče věci v původním řízení, lze konstatovat, že ze skromných údajů v předkládacím usnesení i ve vyjádření pana Voogsgeerda nelze učinit závěry o skutečném průběhu uzavření smlouvy, resp. o případné účasti Naviglobe na procesu zaměstnání. Pokud měl být pan Voogsgeerd podle smlouvy zaměstnán jménem firmy Navimer, nutně to nevylučuje, že se firma Naviglobe za určitých okolností mohla účastnit procesu zaměstnání tím, že např. zveřejnila výběrové řízení na pracovní místo, provedla přijímací pohovor, stanovila podrobnosti pracovní smlouvy nebo poskytla své prostory pro účely uzavření pracovní smlouvy. Předkládající soud bude přitom muset osvětlit pozadí zaměstnání pana Voogsgeerda a konkrétní roli firmy Naviglobe.

73.      Pokud by se ukázalo, že existuje zřejmý rozdíl mezi místem zaměstnání a místem skutečného výkonu práce, bylo by možné použitím úpravy výjimky v čl. 6 odst. 2 posledním pododstavci vytvořit pro ochranu zaměstnance prospěšnější, užší vazbu pracovní smlouvy nebo pracovního poměru k místu rozhodného práva. Podle této úpravy se totiž – odchylně od ostatních dříve citovaných ustanovení – použije právo země, se kterou pracovní smlouva nebo pracovní poměr „úže souvisí“. Účelem této úpravy je zabránit riziku, že zaměstnavatel úmyslně přemístí sídlo svého podniku do země, jejíž pracovní právo poskytuje zaměstnanci nízkou úroveň ochrany, za tím účelem, aby právo této země bylo použito. Tato úprava vyrovnává některé nevýhody spíše rigidního systému hraničních určovatelů v čl. 6 odst. 2 úmluvy tím, že výjimečně odkazuje na uvážení vnitrostátního soudu za účelem umožnění pružného, konkrétním okolnostem přizpůsobeného řešení(42). Výlučné zohlednění místa uzavření smlouvy při použití čl. 6 odst. 2 písm. b totiž může při rozdílu mezi provozovnou, která uzavřela smlouvu, a místem činnosti, ale i při delší době pracovního poměru a pozdější změně skutkových okolností být neúčelné(43).

74.      Je nezbytné, aby pracovní smlouva úže souvisela s touto jinou zemí. Rozhodnost tohoto práva může vyplynout ze souhrnu okolností(44). Následující hlediska mohou dát vodítka pro užší spojení k určité zemi: jazyk smlouvy, přijetí právních konceptů z určitého právního řádu, použitá měna, doba trvání pracovní smlouvy, zápis do rejstříku osob, státní příslušnost smluvních stran, obvyklé bydliště, místo, ve kterém zaměstnavatel vykonává svůj personální dohled, jakož i místo uzavření smlouvy(45). Každé z těchto hledisek může samo o sobě otevírat užší spojení k jiné zemi než k zemi, ve které je zaměstnanec zaměstnáván nebo v níž se nachází provozovna, která ho zaměstnala. Přitom je ovšem třeba zvážit, že čl. 6 odst. 2 poslední pododstavec obsahuje pouze úpravu výjimky, která se použije teprve poté, co byla předem přezkoumána relevance úpravy v čl. 6 odst. 2 písem. a) a b) úmluvy(46).

75.      Souhrnně lze konstatovat, že zemí, v níž se nachází provozovna, která zaměstnance ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy zaměstnala, je třeba chápat zemi, v níž se nachází provozovna zaměstnavatele, která zaměstnance zaměstnala podle pracovní smlouvy. Jelikož druhá předběžná otázka byla zjevně položena pouze pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k jinému názoru, tedy že je jí třeba chápat zemi, v níž se nachází provozovna zaměstnavatele, u které je zaměstnanec skutečně zaměstnán, je stanovisko k této předběžné otázce nadbytečné.

2.      Ke třetí předběžné otázce

76.      Třetí a čtvrtá předběžná otázka se v podstatě týkají právních požadavků, které musí „provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy splňovat, aby mohla být jako taková kvalifikována.

77.      Svojí třetí otázkou žádá předkládající soud konkrétně o informaci, zda provozovna zaměstnavatele, u které je zaměstnanec ve smyslu první otázky skutečně zaměstnán, musí splňovat určité formální požadavky jako existenci vlastní právní subjektivity, nebo pro to naopak postačuje existence faktické provozovny. I když tato otázka byla položena zjevně pro případ, že by Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpověděl jinak, než je zde navrhováno, jsem toho názoru, že předkládajícímu soudu je přesto možné poskytnout užitečné výkladové prvky pro posouzení případu v původním řízení, zvláště když jsou nadále relevantní. Mohly by totiž předkládajícímu soudu být nápomocny při posouzení otázky, zda firmu Naviglobe lze popřípadě funkčně kvalifikovat jako provozovnu firmy Navimer ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

78.      K tomu je nejprve nutné konstatovat, že čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy nestanoví, soudě alespoň podle jeho znění, požadavek, aby provozovna ve smyslu tohoto ustanovení vždy musela mít právní subjektivitu. To již ukazuje na nutnost méně formálního chápání pojmu „provozovna“. Pokud dále zohledníme již zmíněný účel této úpravy i Římské úmluvy jako celku(47), totiž zajistit v zájmu smluvních stran větší právní jistotu ohledně rozhodného práva, minula by velmi pravděpodobně svůj účel, kdyby hraniční určovatel k právu určité země závisel nakonec na tom, zda sporná provozovna splňuje předpoklady pro získání právní subjektivity podle ustanovení tohoto právního řádu. S ohledem na rozdíly mezi právními řády a s tím spojené myslitelné minimální požadavky by nebylo pro vnitrostátní soud, konfrontovaný s cizím právní řádem, vždy jednoduché zjistit, zda tyto předpoklady jsou splněny ohledně určité pobočky či agentury.

79.      S ohledem na skutečnost, že provozovna může za určitých okolností při přijímání zaměstnance, jak již bylo rozvedeno, fungovat pouze jako „zprostředkovatel“, aniž musí uzavírat smlouvu vlastním jménem(48), jeví se tudíž požadavek právní subjektivity provozovny příliš přísný, aby byl dodržen požadavek právní jistoty, ale zároveň byly splněny i požadavky jednoduchého a pružného zacházení. Požadavek, aby „provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy byla vždy chápána jako sídlo společnosti jako takové, by tedy bylo nutné považovat za příliš omezující. Požadavky právní jistoty a pružnosti by v každém případě asi byly splněny, kdyby za provozovnu byla považována faktická provozovna, např. kancelář zástupce zaměstnavatele.

80.      Je však v každém případě nutné požadovat, aby zaměstnavatel vykonával skutečnou kontrolu provozovny, aby mu mohlo být jednání provozovny přičítáno jako vlastní jednání. Poslední by bylo možné předpokládat, pokud provozovna v nejširším smyslu, tj. pobočka bez právní subjektivity, nebo dokonce právní subjektivitou vybavená dceřiná společnost přijímá od obchodního vedení dominantní společnosti pokyny, ale i v případě, jako je věc v původním řízení, kdy mají dva podniky totéž obchodní vedení. Jako relevantní lze proto v této souvislosti posoudit poukaz pana Voosgeerda na společného jednatele obou podniků(49). Při takové identitě ve složení obchodního vedení totiž mizí dalece rozdíly mezi oběma podniky, neboť jak utváření jejich vůle, tak jejich jednání odpovídá jednání jedné jednotky.

81.      Ačkoli získání právní subjektivity nepředstavuje nutný předpoklad pro kvalifikaci jako „pobočka“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, je přesto nutné jako minimální standard požadovat, aby dotčená provozovna společnosti – jak pan Voogsgeerd(50) a Komise(51) správně poznamenávají – vykazovala určitou dlouhodobost na dotčeném místě. Má tím být zabráněno tomu, aby zaměstnavatel využil pouhou přechodnou přítomnost v určité zemi k tomu, aby platilo právo země, která se za určitých okolností vyznačuje nízkou úrovní ochrany práce. Za nedostatečné by tedy bylo nutné považovat, kdyby se pověřenec zahraničního zaměstnavatele v pravidelných intervalech objevoval na tomto místě za účelem přijímání zaměstnanců pro použití v zahraničí(52). Pokud oproti tomu tentýž pověřenec cestuje do země, ve které má zaměstnavatel stálé zastoupení svého podniku, byl by naprosto obhajitelný předpoklad, že toto je „provozovnou“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, v níž byl zaměstnanec zaměstnán(53).

82.      Vycházeje z mých závěrů ohledně výkladu hraničního určovatele místa zaměstnání(54) a v souladu s výše uvedeným minimálním požadavkem dlouhodobosti musí být pojem „provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy chápán tak, že v první řadě zahrnuje podnik, který celkově organizuje zaměstnání zaměstnance. Avšak pojem by mohl být vykládán ještě šíře a zahrnovat i jiné organizační jednotky, které vykonávají činnost pro zaměstnavatele, např. ve formě části podniku nebo provozovny podniku, aniž však musí splňovat požadavky kladené na podnik(55). Provozovnu je totiž nutné zásadně odlišovat od sídla zaměstnavatele, tj. subjektu práva podniku. Zjednodušeně formulováno postačí pro kvalifikaci jako provozovna, že zaměstnavatel je z tohoto místa obchodně činný a k tomu používá zaměstnance(56).

83.      Vodítka pro odpovídající výklad podává judikatura Soudního dvora k čl. 5 bod 5 Bruselské úmluvy, podle které je pojmem pobočky, agentury nebo provozovny ve smyslu tohoto předpisu „míněno středisko obchodní činnosti, které dlouhodobě vystupuje jako pobočka mateřského podniku, má obchodní vedení a je věcně vybaveno tak, že může obchodovat se třetími osobami způsobem, že tyto, i když vědí, že možná bude založen právní vztah s mateřským podnikem se sídlem v zahraničí, se nemusí obracet přímo na něj, nýbrž mohou uzavírat obchody ve středisku obchodní činnosti, který je jeho pobočkou“(57). Propojení mezi Bruselskou úmluvou a Římskou úmluvou jsou, jak jsem podrobně popsala ve stanovisku ve věci Koelzsch(58), rozmanitá. V neposlední řadě proto Soudní dvůr ve své judikatuře k oběma úmluvám učinil pokus paralelního výkladu obdobně znějících ustanovení, pokud to dovoloval předmět úpravy. V projednávaném případě není důvod se od tohoto postupu odchylovat. V zájmu pokud možno jednotného výkladu pojmů mezinárodního práva soukromého se jeví být smysluplné přenést tuto definici „provozovny“ rozvinutou Soudním dvorem pro čl. 5 bod 5 Bruselské úmluvy na čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

84.      Z výše uvedeného vyplývá, že „provozovna“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy může být oproti hlavní společnosti ve vztahu právní závislosti. Pokud by tedy předkládající soud při svém posouzení původního skutkového stavu dospěl k závěru, že Naviglobe je možné považovat za pobočku nebo dokonce za dceřinou společnost Navimeru, nebrání případně chybějící právní subjektivita Naviglobe kvalifikaci jako „provozovny“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

85.      Po všem shora uvedeném docházím k závěru, že právní subjektivita není požadavkem, který musí provozovna zaměstnavatele splňovat, pokud tato provozovna byla zřízena v souladu s příslušnými ustanoveními země sídla a vykazuje určitou dlouhodobost(59).

3.      Ke čtvrté předběžné otázce

86.      Prostřednictvím své poslední předběžné otázky chce předkládající soud vědět, zda lze provozovnu jiné společnosti, se kterou udržuje společnost zaměstnavatele vztahy, považovat za „provozovnu“ ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy, i když řídící pravomoc nebyla na tuto jinou společnost přenesena.

87.      Je třeba předeslat, že toto ustanovení – jak již bylo popsáno v rámci mých úvah k první předběžné otázce(60) – vychází z formálního aktu „zaměstnání“ zaměstnance, a nikoli z faktického aspektu výkonu práce. Proto nemůže být pro chápání tohoto ustanovení významné, kdo má v konkrétním případě řídící pravomoc. Jelikož řídící pravomoc není rozhodným kritériem pro kvalifikaci jako „provozovna“, muselo by být na předběžnou otázku odpovězeno odpovídajícím způsobem kladně.

88.      Podpůrné zkoumání toho, co právně charakterizuje pracovní poměr, nevede k jinému závěru. Podle judikatury Soudního dvora k pojmu „pracovník“ v čl. 45 SFEU, který má být v Unii vykládán autonomně, „je pracovní poměr podle této judikatury charakterizován okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu“(61). Z toho vyplývá, že vázanost zaměstnance pokyny představuje charakteristický znak každého pracovního poměru, který v podstatě vyžaduje, aby dotčená osoba byla podřízena pokynu nebo dohledu jiné osoby, která mu stanoví práce, které mají být vykonány, nebo pracovní dobu, a jejíž nařízení nebo předpisy je zaměstnanec povinen dodržovat(62). Tento znak slouží v první řadě k vymezení oproti samostatně výdělečným činnostem, které jsou zahrnuty buď pod svobodu usazování podle článku 49 a následujících SFEU, nebo pod volný pohyb služeb podle článku 56 a násl. SFEU.

89.      Ačkoli je při reálném výkladu nutné vycházet z toho, že zpravidla to bude zaměstnavatel, kdo bude mít v rámci pracovního poměru výlučnou řídící pravomoc, tato definice zásadně nevylučuje, aby zaměstnavatel svoji řídící pravomoc popřípadě částečně nebo zcela převedl na třetí osobu. Rozsah takového převodu řídící pravomoci podléhá soukromým autonomním dohodám. Je-li smluvně stanoveno, že zaměstnanec musí vykonávat práci vůči společnosti, se kterou společnost zaměstnavatele udržuje vztahy, lze očekávat, že na tuto společnost budou zaměstnavatelem převedeny řídící pravomoci, pokud jde o druh a způsob výkonu činnosti.

90.      Okolnost, že třetí osoba může řídit činnost zaměstnance se souhlasem zaměstnavatele udělováním pokynů a výkonem povinnosti dohledu, však v právním ohledu nemění nic na tom, že zaměstnanec nakonec plní své smluvní povinnosti vůči zaměstnavateli. Pokud pak Voogsgeerd obvykle dostával pokyny přímo od Naviglobe, stalo se tak zjevně při plnění jeho smluvních povinností vůči Navimer. Z právního hlediska je ale rovněž myslitelné, že si zaměstnavatel svoji řídící pravomoc vůči zaměstnanci ponechá nebo ji na sebe znovu atrahuje, pokud to považuje za nutné. Nakonec to ale nic nemění na tom, že případné poskytnutí řídícího oprávnění provozovně je pouze jednou možností z mnoha, kterou zaměstnavatel disponuje k naplnění svých cílů. Není však samo o sobě způsobilé ovlivnit posouzení, zda má být třetí osoba kvalifikována jako „provozovna“ zaměstnavatele ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

91.      Na čtvrtou předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že provozovna jiné společnosti, se kterou společnost zaměstnavatele udržuje vztahy, se může rovněž považovat za provozovnu ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b úmluvy, i když řídící pravomoc nebyla na tuto jinou společnost přenesena.

VII – Závěry

92.      Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Hof von Cassatie odpověděl následovně:

„1)      Pokud by vnitrostátní soud po přezkumu všech okolností původního případu konstatoval, že zaměstnanec při plnění své pracovní smlouvy obvykle vykonává svoji práci v určitém státě, je povinen použít čl. 6 odst. 2 písm. a) Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, předložené k podpisu dne 19. června 1980 v Římě, i když je zaměstnanec přechodně vyslán do jiného státu. V takovém případě je použití čl. 6 odst. 2 písm. b) vyloučeno.

2)      Pokud by podmínky čl. 6 odst. 2 písm. a) podle názoru vnitrostátního soudu nebyly splněny, je třeba čl. 6 odst. 2 písm. b) vykládat takto:

a)      Zemí, ve které se nachází provozovna, která zaměstnala zaměstnance, je nutné chápat zemi, ve které se nachází provozovna zaměstnavatele, která uzavřela se zaměstnancem pracovní smlouvu, přičemž místo skutečného zaměstnání není v zásadě významné.

b)      Právní subjektivita není požadavkem, který musí provozovna zaměstnavatele ve smyslu tohoto ustanovení splňovat, pokud tato provozovna byla zřízena v souladu s příslušnými ustanoveními státu sídla a vykazuje určitou trvalost.

c)      Provozovnu jiné společnosti, s níž společnost, která je zaměstnavatelem, udržuje vztahy, lze považovat za provozovnu ve smyslu čl. 6 odst.2 písm. b) úmluvy, i když na tuto jinou společnost nebyla přenesena řídící pravomoc.“

---

1 – Původní jazyk stanoviska: němčina

---

      Jednací jazyk: nizozemština

---

2 – Úř. věst. 180, L 266, s. 1.

---

3 – Úř. věst. 1980, L 177, s. 6.

---

4 – Rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C‑29/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí).

---

5 – Úř. věst. 1998, C 27, s. 47.

---

6 – Úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1 a – změněné znění – s. 77), Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1), Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1), jakož i Úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1997, C 15, s. 1).

---

7 – Zákon ze dne 9. listopadu 1990 o vytvoření rejstříku námořní dopravy, Memorial A‑N° 58, Úřední věstník Lucemburského velkovévodství, s. 807 a násl.

---

8 – Rozsudek ze dne 22. listopadu 1978 (33/78, Recueil, s. 2183).

---

9 – Srov. Déprez, J., „La loi applicable au contrat de travail dans les relations internationales“, Revue de jurisprudence sociale, 4/1994, s. 237.

---

10 – Srov. Plender, R., The European Contracts Convention – The Rome Convention on the Choice of Law for Contracts, Londýn 1991, s. 87, bod 5.01, Schneider, G., „Einfluss der Rom‑I‑VO auf die Arbeitsvertragsgestaltung mit Auslandsbezug“, Neue Zeitschrift für Arbeitsrecht, 2010, s. 1380, a Ofner, H., „Neuregelung des Internationalen Vertragsrechts: Römisches Schuldvertragsübereinkommen“, Recht der Wirtschaft, č. 1/1999, s. 5, kteří zdůrazňují hodnotu svobodné volby práva. Podle názoru Lein, E., „The new Rome I/Rome II/Brussel I synergy“, Yearbook of Private International Law, svazek 10, 2008, s. 179, představuje zásada svobodné volby, která tvoří základ svobodné volby práva, dokonce jeden z právních principů uznaných kulturními národy ve smyslu čl. 38 písm. c) statutu Mezinárodního soudního dvora.

---

11 – Rozsudek ze dne 26. listopadu 1985, Komise/CODEMI (318/81, Recueil, s. 3693, bod 21).

---

12 – Srov. Van Eeeckhoutte, W., „The Rome Convention on the law applicable to contractual obligations and labour law“, Freedom of services in the European Union – Labour and Social Security Law: The Bolkestein Initiative (vyd. Roger Blanpain), Haag 2006, s. 168, Wojewoda, M., „Mandatory rules in private international law: with special reference to the mandatory system under the Rome Convention on the law applicable to contractual obligations“, Maastricht journal of European and comparative law, č. 2/2000, s. 197, 201, Boskovic, O., „La protection de la partie faible dans le règlement Rome I“, Récueil Dalloz, 2008, s. 2175, Pfeiffer, T./Weller, M./Nordmeier, F., Recht der elektronischen Medien – Kommentar (vyd. Gerald Spindler/Fabian Schuster), 2. vydání, Mnichov 2011, Řím I článek 8, bod 1, a Lein, E. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 187, kteří v tom spatřují zvláštní úpravu k omezení svobody volby práva, zásadně existující i pro pracovní smlouvu, která existuje v zájmu ochrany zaměstnance.

---

13 – Srov. Juncker, A., „Gewöhnlicher Arbeitsort im Internationalen Privatrecht“, Festschrift für Andreas Heldrich zum 70. Geburtstag, Mnichov 2005, s. 722.

---

14 – Srov. Ofner, H. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 5, Magnus, U., „Die Rom I‑Verordnung“, Praxis des internationalen Privat- und Verfahrensrechts, č. 1/2010, s. 41, a Martiny, D., Internationales Vertragsrecht – Das internationale Privatrecht der Schuldverträge (vyd. Christoph Reithmann/Dieter Martiny), Kolín nad Rýnem 2010, s. 1431, kteří označují úpravu v čl. 6 odst. 2 posledním pododstavci výslovně jako „odchylnou klauzuli“.

---

15 – Srov. Schäfer, K., Application of mandatory rules in the private international law of contracts, Frankfurt nad Mohanem 2010, s. 62 a násl., Wojewoda, M. (dílo citované v poznámce pod čarou 11), s. 197, 201, a Boskovic, O. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 2175, které poukazují na problém se zjištěním, které vnitrostátní předpisy jsou výhodnější a zda dotčené předpisy mají kogentní právní charakter.

---

16 – Srov. Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382.

---

17 – Srov. Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1431 a násl.

---

18 – Srov. Van Eeeckhoutte, W. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 173.

---

19 – Srov. Déprez, J. (dílo citované v poznámce pod čarou 9), s. 130, Pfeiffer, T./Weller, M./Nordmeier, F. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), bod 7, podle jejichž názoru je pro srovnání výhodnosti nutné vycházet z konkrétního předmětu sporu, Schäfer, K. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 62 a násl., a Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 15), s. 1361, bod 1883, podle kterého platí kolizněprávní princip výhodnosti. Obsah právních řádů, které přicházejí do úvahy, musí být navzájem porovnán. Úprava výhodnější pro zaměstnance má přednost. Zvážení se provádí srovnáním výsledků, ke kterým dotčené právní řády v individuálním případě vedou. Srovnání nelze rozšiřovat na celý právní řád, nýbrž se musí řídit podle věcné otázky, o které je rozhodováno. Obsáhlé komplexní srovnání se neprovádí. Výhodnější řešení je takové, které kvantitativně nebo kvalitativně nejvíce vychází vstříc nárokům zaměstnance z individuálního pracovního poměru a lépe jej chrání, např. nejlépe chrání existenci jeho pracovního poměru. Je možné rovněž postavit vedle sebe peněžitou hodnotu právních položek v jednotlivých právních řádech.

---

20 – Podle názoru Schneidera, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, a Schlachtera, M., „Grenzüberschreitende Arbeitsverhältnisse“, Neue Zeitschrift für Arbeitsrecht, 2/2000, s. 61, je v rámci posouzení, jaké právo stanoví výhodnější úpravu, možné vytvoření srovnatelných věcných skupin (např. právo na dovolenou, ochrana před výpovědí nebo ochrana existence). Zde provedené vymezení předmětu sporu (ochrana před výpovědí pro zaměstnance a její soudní uplatnění) sleduje přístup těchto autorů.

---

21 – Zpráva o Úmluvě o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy od M. Giuliana a P. Lagarda (Úř. věst. 1980, C 282, s. 1).

---

22 – Rozsudek Koelzsch (uveden výše v poznámce pod čarou 4, bod 42).

---

23 – Rozsudek Koelzsch (uveden výše v poznámce pod čarou 4, bod 43)

---

24 – V tomto smyslu Van Eeeckhoutte, W. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 169, který upozorňuje na to, že účel této úpravy spočívá v tom, aby byla v případě dočasného vyslání do zahraničí nastolena právní jistota a bylo zamezeno manipulacím.

---

25 – Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.

---

26 – U nařízení č. 44/2001 je obecně nutné vycházet z kontinuity ve vztahu k Bruselské úmluvě („zásada kontinuity“). Význam této zásady při výkladu nařízení č. 44/2001 vyplývá z bodu 19 odůvodnění nařízení, podle kterého musí být zajištěna návaznost mezi Bruselskou úmluvou a tímto nařízením a i Soudní dvůr má zaručit návaznost při výkladu nařízení. Soudní dvůr ve své judikatuře již význam jednotného výkladu obou právních aktů zdůraznil (viz mé stanovisko ze dne 27. ledna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch (C‑533/07, rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Sb. rozh. I‑3327).

---

27 – V souladu s tím zní čl. 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008 takto: „V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou práci v jiné zemi.“

---

28 – Zde zastávané hodnocení, že článkem 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008 byl pouze vyjasněn existující právní stav, se shoduje s hodnocením některých autorů, kteří jsou toho názoru, že cílem tohoto nového právního nástroje nebylo zavádění nových pravidel, nýbrž transformování existující úmluvy do nařízení. Změny byly zaměřeny na to, aby některá ustanovení úmluvy modernizovaly a formulovaly je jasněji, resp. přesněji, a tím tedy přispěly k právní jistotě, aniž zaváděly nové prvky, které by podstatně měnily existující právní stav (srov. Ferrari, F., „From Rome to Rome via Brussels: remarks on the law applicable to contractual obligations absent of a choice by the parties“, Rabels Zeitschrift für ausländisches und internationales Privatrecht, č. 4/2009, s. 751 a násl.). Srov. zvláště k hraničnímu určovateli obvyklého místa práce Magnus, U., „Die Rom I‑Verordnung, Praxis des internationalen Privat- und Verfahrensrechts, č. 1/2010, s. 27, 41, který považuje změnu pouze za vyjasnění. Nový doplněk „nebo z níž“ má stanovit, že postačí, pokud má zaměstnanec středisko činnosti, ze kterého je práce organizována, ze kterého vyjíždí, do kterého se vrací a na kterém popřípadě vykonává i části své činnosti.

---

29 – Rozsudek Koelzsch (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, body 48 a 49).

---

30 – Srov. v souvislosti s příslušnou oblastí působnosti předpisů v písmenech a) a b) úmluvy s ohledem na provedené upřesnění nařízením (ES) č. 593/2008, Boskovic, O. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 2175, který upozorňuje na již zmíněné zákonodárné upřesnění v čl. 8 odst. 2 nařízení (ES) č. 593/2008 („z níž“) a při tom vysvětluje, že toto upřesnění přispěje k úpravě situace lodního personálu, který je přidělen k určité základně. Podle názoru autora toto upřesnění dále omezí oblast působnosti čl. 8 odst. 3 nařízení (ES) č. 593/2008 (nástupnická úprava čl. 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy). Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 13), s. 1434, bod 4848, upozorňuje na to, že tímto upřesněním se rozšiřuje vazba na místo práce a relevance hraničního určovatele zaměstnávající provozovny je potlačována. Oba autoři se shodují v tom, že oblast působnosti hraničního určovatele místa obvyklé činnosti byla rozšířena, oblast působnosti hraničního určovatele místa zaměstnání ale byla omezena.

---

31 – Viz rozsudky ze dne 5. května 2011, MSD Sharp (C‑316/09, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 21); ze dne 30. listopadu 2006, Brünsteiner a Autohaus Hilgert (C‑376/05 a C‑377/05, Sb. rozh s. I‑11383, bod 26); ze dne 22. května 2003, Korhonen a další (C‑18/01, Recueil, s. I‑5321, bod 19); ze dne 27. února 2003, Adolf Truley (C‑373/00, Recueil, s. I‑1931, bod 21); ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite Digital (C‑390/99, Recueil, s. I‑607, bod 18), a ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, Recueil, s. I‑2099, bod 38).

---

32 – Srov. Plender, R. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), bod 8.21, a Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891. V tomto smyslu Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, podle kterého se použije právní řád země, v níž se nachází zaměstnávající provozovna bez ohledu na to, zda zaměstnanec také v místě provozovny plní svoji smluvní povinnost. Podle Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1439, bod 4859, nemusí zaměstnanec pracovat v místě provozovny.

---

33 – Srov. bod 14 vyjádření nizozemské vlády.

---

34 – Srov. bod 20 vyjádření Komise.

---

35 – Srov. Plender, R. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 144, bod 8.21. Podobně i Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1440, bod 4861, který upozorňuje na to, že pozdější přeložení zaměstnávající provozovny nemění statut pracovní smlouvy.

---

36 – Srov. Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1438, bod 4857.

---

37 – Srov. bod 5 vyjádření pana Voogsgeerda.

---

38 – Ostatní jazyková znění takovému chápání čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy v žádném případě nebrání, neboť ponechávají otevřené obě možnosti, totiž, zda provozovna zaměstnala zaměstnance vlastním jménem nebo jménem mateřského podniku. Viz německé („Niederlassung …, die den Arbeitnehmer eingestellt hat“), francouzské („établissement qui a embauché le travailleur“), španělské („establecimiento que haya contratado al trabajador“), nizozemské („vestiging … die de werknemer in dienst heeft genomen“), italské („sede che ha proceduto ad assumere il lavoratore“) a portugalské („estabelecimento que contratou o trabalhador“) jazykové znění.

---

39 – Srov. Plender, R. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 145, bod 8.22, který zastává názor, že místem provozovny, která zaměstnance zaměstnala, nemusí být chápáno jen místo, které bylo použito jako sídlo firmy s poštovní schránkou, nýbrž místo provozovny, která se aktivně podílela na zaměstnání zaměstnance, např. tím, že vstoupila do vyjednávání o smlouvě se zaměstnancem.

---

40 – Srov. Juncker, A. (dílo citované v poznámce pod čarou 13), s. 731, který upozorňuje na široce rozšířenou praxi při zaměstnávání námořníků. Podle jeho údajů jsou námořníci často získáváni tzv. „hire agencies“ nebo „crewing companies“, které mají sídlo v zemích s nízkými pracovněprávními minimálními standardy a nízkými mzdami. „Zaměstnávající provozovnou“ pak není rejdařství lodi, nýbrž např. personální agentura na ostrovním státě Antigua.

---

41 – V tomto smyslu Van Eeeckhoutte, W. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 171, který upozorňuje na to, že v místě podniku by skutečně musela existovat provozovna a zaměstnanec by skutečně musel být zaměstnáván jedním odvětvím tohoto podniku. Není dostatečné, pokud na provozovně byla pouze uzavřena pracovní smlouva. Podle názoru Schlachtera, M. (dílo citované v poznámce pod čarou 20), s. 60, je místem zaměstnání nutné zásadně chápat místo uzavření smlouvy. Obavě, že založením pobočky zabývající se pouze najímáním zaměstnanců by byl prohlášen za použitelný právní řád s co možná nejnižší úrovní ochrany, lze čelit upřesněnými požadavky na pojem „provozovna“. Podle názoru autora je jí proto nutné chápat pouze taková zařízení, která minimálně řízením a organizací zaměstnání najatých osob přímo slouží podnikovému účelu, nikoli však čisté náborové kanceláře.

---

42 – Srov. Déprez, J. (dílo citované v poznámce pod čarou 19), s. 119. Juncker, A. (dílo citované v poznámce pod čarou 13), s. 720, označuje úpravu v čl. 6 odst. 2 posledním pododstavci jako odchylnou klauzuli, která uvolňuje rigidní systém hraničního určovatele. Courneloup, S., „La loi applicable aux obligations contractuelles – Transformation de la Convention de Rome en règlement communautaire ‚Rome I‘“, La Semaine Juridique. Édition Générale, č. 44/2008, s. 26 a násl., bod 11, upozorňuje na výhody a nevýhody rigidních hraničních určovatelů. Na straně jedné nevede poskytnutí širokého prostoru pro soudcovské uvážení vždy k předvídatelným řešením. Na straně druhé nevede příliš rigidní pravidlo vždy k použití práva, které nejúže souvisí s pracovní smlouvou.

---

43 – Srov. Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891.

---

44 – Tamtéž, s. 1371, bod 1893, a Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1383.

---

45 – Srov. Van Eeeckhoutte, W. (dílo citované v poznámce pod čarou 12), s. 171 a násl.

---

46 – Srov. Juncker, A. (dílo citované v poznámce pod čarou 13), s. 720, který upozorňuje na to, že přímé použití této klausule před přezkoumáním obou základních hraničních určovatelů v čl. 6 odst. 2 a) a b) je metodicky nemožné.

---

47 – Viz bod 1 tohoto stanoviska.

---

48 – Viz bod 70 tohoto stanoviska.

---

49 – Srov. bod I vyjádření pana Voogsgeerda.

---

50 – Srov. bod IV. 3. vyjádření pana Voogsgeerda.

---

51 – Srov. bod 28 vyjádření Komise.

---

52 – Srov. Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1439, bod 4859. Také Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, vychází ze znaku dlouhodobosti provozovny.

---

53 – V tomto smyslu Lagarde, P., „Le nouveau droit international privé des contrats après l’entrée en vigueur de la Convention de Rome du 19 juin 1980“, Revue critique de droit internationale privé, 1991, s. 318 a násl., který na základě obou případů vysvětluje znaky provozovny ve smyslu čl. 6 odst. 2 písm. b) úmluvy.

---

54 – Viz bod 70 tohoto stanoviska.

---

55 – Podle názoru Schneidera, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382, označuje provozovna organizační jednotku podniku založenou na určitou dobu k vyvíjení obchodní činnosti, aniž by musela splňovat požadavky kladené na podnik.

---

56 – Srov. Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891.

---

57 – Rozsudek uvedený v poznámce pod čarou 8, bod 12.

---

58 – Srov. mé stanovisko ze dne 16. prosince 2010, Koelzsch (rozsudek uvedený shora v poznámce pod čarou 4, body 44 a násl). Srov. dále Lein, E. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 178, která správně poznamenává, že nařízení Řím I, Řím II a Brusel I se vyznačují tím, že jejich účelem bylo vytvoření jednotného mezinárodního práva soukromého, přičemž sledují více společných cílů: zlepšení předvídatelnosti práva, posílení právní jistoty v rámci evropského právního prostoru a podporu průhlednosti. Nařízení tvoří jednotnou a autonomní úpravu, zároveň mezi nimi dochází k synergiím.

---

59 – V tomto smyslu Martiny, D. (dílo citované v poznámce pod čarou 14), s. 1369, bod 1891, a Schneider, G. (dílo citované v poznámce pod čarou 10), s. 1382.

---

60 – Viz bod 75 tohoto stanoviska.

---

61 – Srov. rozsudky ze dne 3. července 1986 Lawrie-Blum (66/85, Recueil, s. 2121, body 16 a 17); ze dne 26. února 1992, Bernini (C‑3/90, Recueil, s. I‑1071, body 14); ze dne 12. května 1998, Martínez Sala (C‑85/96, Recueil, s. I‑2691); ze dne 8. června 1999, Meeusen (C‑337/97, Recueil, s. I‑3289, bod 13); ze dne 23. března 2004, Collins (C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 26); ze dne 7. září 2004, Trojani (C‑456/02, Sb. rozh. s. I‑7573, bod 15); ze dne 17. března 2005, Kranemann (C‑109/04, Sb. rozh. s. I‑2421, bod 12), a ze dne 30. března 2006, Mattern (C‑10/05, Sb. rozh. s. I-03145, bod 18).

---

62 – Srov. rozsudek Lawrie-Blum (uvedený výše v poznámce pod čarou 61, bod 18).