USNESENÍ PŘEDSEDY TRIBUNÁLU

17. března 2025(*)

„ Řízení o předběžných opatřeních – Institucionální právo – Posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce – Nařízení (EU) 2017/1939 – Návrh na předběžné opatření – Nedostatek pravomoci“

Ve věci T‑509/24 R,

Research Investments s.r.o., se sídlem v Zákolanech (Česká republika),

Areál Zákolany, s.r.o., se sídlem v Zákolanech,

Simon Cihelník, s bydlištěm v Krupce (Česká republika),

zástupci: J. Mašek, advokát,

navrhovatelé,

proti

Úřadu evropského veřejného žalobce, zástupci: L. De Matteis a E. Farhat, jako zmocněnci,

odpůrci,

PŘEDSEDA TRIBUNÁLU

vydává toto

Usnesení

1        Návrhem podaným na základě článků 278 a 279 SFEU se navrhovatelé, společnosti Research Investments s.r.o. a Areál Zákolany, s.r.o., jakož i S. Cihelník, domáhají zejména toho, aby bylo Úřadu evropského veřejného žalobce uloženo, aby se do pravomocného rozhodnutí Tribunálu zdržel výkonu své pravomoci v případu projednávaném pod spisovou značkou 3 T 30/2022 u Krajského soudu v Praze (Česká republika) a aby se zdržel vydání předchozího souhlasu s realizací zástavy prodejem souboru nemovitostí, které jim patří, v soudní dražbě.

 Skutečnosti předcházející sporu a návrhová žádání účastníků řízení

2        Na základě vyšetřování vedeného Úřadem evropského veřejného žalobce, které se týkalo údajných trestných činů dotačního podvodu, poškození finančních zájmů Evropské unie a legalizace výnosů z trestné činnosti, podal český evropský pověřený žalobce dne 24. června 2022 návrh na podání obžaloby proti navrhovatelům a tato obžaloba byla dne 28. června 2022 podána u místně příslušného soudu, kterým je Krajský soud v Praze.

3        Dne 5. prosince 2022 bylo zahájeno hlavní líčení, které od té doby probíhá.

4        Navrhovatelé zaslali Úřadu evropského veřejného žalobce ve dnech 1. a 14. srpna 2024 tři dopisy. V těchto dopisech navrhovatelé uvedli, že Úřad evropského veřejného žalobce nemá pravomoc k trestnímu stíhání v této věci, že všechny jeho procesní úkony jsou od počátku neplatné, včetně zajištění jejich majetku. Kromě toho vyzvali Úřad evropského veřejného žalobce, aby jednal v souladu s čl. 22 odst. 1 a 3, čl. 25 odst. 3 písm. a) a článkem 39 nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (Úř. věst. 2017, L 283, s. 1), tedy aby rozhodnutím případ odložil, respektive řízení zastavil, jinak by byli nuceni podat žalobu k Tribunálu podle článku 265 SFEU nebo použít postup stanovený v článku 263 SFEU.

5        Dopisy doručenými navrhovatelům dne 1. a 19. srpna 2024 je evropský pověřený žalobce informoval zejména o tom, že jejich dopisy budou postoupeny Krajskému soudu v Praze jako součást jejich obhajoby.

6        Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 1. října 2024 podali navrhovatelé žalobu znějící zejména na zrušení dopisů doručených dne 1. a 19. srpna 2024 v reakci na výzvy k jednání ze dne 1. a 15. srpna 2024 zaslané na základě článku 265 SFEU.

7        Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu téhož dne podali navrhovatelé návrh na zahájení tohoto řízení o předběžných opatřeních, v němž v podstatě navrhují, aby předseda Tribunálu:

–        Úřadu evropského veřejného žalobce uložil, aby se do rozhodnutí Tribunálu o žalobě v hlavním řízení zdržel výkonu své pravomoci v případu projednávaném pod spisovou značkou 3 T 30/2022 u Krajského soudu v Praze;

–        Úřadu evropského veřejného žalobce uložil, aby o omezení výkonu své pravomoci neprodleně informoval Krajský soud v Praze projednávající trestní věc pod spisovou značkou 3 T 30/2022;

–        Úřadu evropského veřejného žalobce uložil, aby se zdržel vydání předchozího souhlasu s realizací zástavy prodejem souboru nemovitostí ve vlastnictví navrhovatelů;

–        Úřadu evropského veřejného žalobce uložil, aby o omezení výkonu své pravomoci ve vztahu k vydání předchozího souhlasu s realizací zástavy prodejem souboru nemovitostí v soudní dražbě neprodleně informoval Okresní soud v Kladně (Česká republika) projednávající návrh na zastavení exekuce zajištěného souboru nemovitostí.

8        Ve vyjádření k návrhu na předběžné opatření došlém soudní kanceláři Tribunálu dne 14. října 2024 navrhuje Úřad evropského veřejného žalobce, aby předseda Tribunálu odmítl návrh na předběžné opatření jako nepřípustný.

 Právní otázky

 Obecné úvahy

9        Z článků 278 a 279 SFEU ve spojení s čl. 256 odst. 1 SFEU vyplývá, že má-li soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních za to, že to okolnosti vyžadují, může nařídit odklad provádění či vykonatelnosti aktu napadeného před Tribunálem nebo nezbytná předběžná opatření, a to v souladu s pravidly přípustnosti upravenými v článku 156 jednacího řádu Tribunálu. Článek 278 SFEU nicméně zakotvuje zásadu, že žaloby nemají odkladný účinek, neboť aktům přijímaným unijními orgány svědčí domněnka legality. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních tedy může nařídit odklad provádění či vykonatelnosti aktu napadeného před Tribunálem nebo předběžná opatření pouze výjimečně (usnesení ze dne 19. července 2016, Belgie v. Komise, T‑131/16 R, EU:T:2016:427, bod 12).

10      Článek 156 odst. 4 první věta jednacího řádu stanoví, že v návrzích na předběžné opatření musí být označeny „předmět sporu, okolnosti, které dokládají naléhavost, jakož i skutkové a právní důvody, které prima facie odůvodňují nařízení navrhovaných předběžných opatření“.

11      Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních tudíž může rozhodnout o odkladu provádění nebo vykonatelnosti aktu nebo o jiném předběžném opatření, pokud bylo prokázáno, že jejich nařízení je prima facie odůvodněno skutkově i právně (fumus boni iuris) a je naléhavé v tom smyslu, že k zabránění vážné a nenapravitelné újmy na zájmech navrhovatele je nezbytné, aby byly nařízeny a nabyly účinnosti před rozhodnutím v hlavní věci. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže návrhy na předběžná opatření musí být zamítnuty, pokud jedna z těchto podmínek není splněna. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních musí tam, kde je to vhodné, rovněž zvážit dotčené zájmy (viz usnesení ze dne 2. března 2016, Evonik Degussa v. Komise, C‑162/15 P-R, EU:C:2016:142, bod 21 a citovaná judikatura).

12      V rámci tohoto celkového přezkumu má soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních širokou posuzovací pravomoc, a protože neexistuje žádné pravidlo ukládající mu předem určený postup analýzy při posuzování nutnosti vydat předběžná opatření, je na něm, aby s ohledem na okolnosti projednávaného případu určil způsob, jakým musí být tyto jednotlivé podmínky ověřeny, a pořadí, v jakém musí být zkoumány [viz usnesení ze dne 19. července 2012, Akhras v. Rada, C‑110/12 P(R), nezveřejněné, EU:C:2012:507, bod 23 a citovaná judikatura].

13      S ohledem na skutečnosti obsažené ve spise má předseda Tribunálu za to, že má k dispozici veškeré skutečnosti nezbytné k rozhodnutí o tomto návrhu na předběžné opatření a nepotřebuje k tomu předchozí ústní vysvětlení účastníků řízení.

 K nedostatku pravomoci Tribunálu

14      Ve vyjádření k návrhu na předběžné opatření Úřad evropského veřejného žalobce tvrdí, že návrh na předběžné opatření by měl být odmítnut jako nepřípustný, neboť se žaloba v hlavním řízení jeví jako zjevně nepřípustná.

15      V tomto rámci Úřad evropského veřejného žalobce tvrdí, že dopisy evropského pověřeného žalobce, které byly navrhovatelům doručeny dne 1. a 19. srpna 2024, jsou čistě informativní povahy. Jejich účelem není vyvolávat právní účinky vůči třetím osobám, a navrhovatelé je tudíž nemohou napadnout na základě článku 263 SFEU.

16      Kromě toho Úřad evropského veřejného žalobce tvrdí, že argument navrhovatelů vycházející z nedostatku jeho pravomoci vyšetřovat a stíhat dotčenou věc se jeví jako zjevně nepřípustný v rámci žaloby podle článků 263 a 265 SFEU, jelikož podle čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939 podléhají procesní úkony Úřadu evropského veřejného žalobce, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem.

17      Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se přípustnost žaloby v hlavním řízení v zásadě nemá zkoumat v rámci řízení o předběžném opatření. Je-li však namítána zjevná nepřípustnost žaloby v hlavním řízení, musí účastník řízení, který se domáhá vydání předběžného opatření, prokázat existenci skutečností umožňujících učinit prima facie závěr o přípustnosti této žaloby, k níž se váže návrh na předběžné opatření, aby se zabránilo možnosti, že tento účastník řízení prostřednictvím předběžného opatření dosáhne odkladu provádění nebo vykonatelnosti aktu, jehož zrušení by mu bylo následně odepřeno z důvodu, že jeho žaloba byla při jejím meritorním projednávání v hlavním řízení prohlášena za nepřípustnou. Přezkum přípustnosti takové žaloby prováděný soudem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních je vzhledem k naléhavosti řízení o předběžném opatření nutně přezkumem zběžným [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 18. listopadu 1999, Pfizer Animal Health v. Rada, C‑329/99 P(R), EU:C:1999:572, bod 89, a usnesení ze dne 12. října 2000, Federación de Cofradías de Pescadores de Guipúzcoa a další v. Rada, C‑300/00 P(R), EU:C:2000:567, body 34 a 35].

18      Tytéž úvahy, jaké jsou uvedeny v bodě 17 výše, se použijí, pokud odpůrce namítá nedostatek pravomoci Tribunálu k rozhodnutí o žalobě v hlavním řízení.

19      V této souvislosti je třeba poznamenat, že mechanismus stanovený normotvůrcem k zajištění přezkumu procesních úkonů Úřadu evropského veřejného žalobce je mechanismem sui generis. Podle bodu 88 odůvodnění nařízení 2017/1939 je cílem tohoto mechanismu zajistit účinné opravné prostředky v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU (viz usnesení ze dne 15. prosince 2023, Stan v. Úřad evropského veřejného žalobce, T‑103/23, EU:T:2023:871, bod 25 a citovaná judikatura).

20      Pokud jde o procesní úkony Úřadu evropského veřejného žalobce, jejich soudní přezkum je upraven v článku 42 nařízení 2017/1939. Konkrétně čl. 42 odst. 1 uvedeného nařízení mimo jiné stanoví, že procesní úkony Úřadu evropského veřejného žalobce, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem. Odstavec 2 téhož článku upřesňuje, že Soudní dvůr Evropské unie má v souladu s článkem 267 SFEU pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se platnosti procesních úkonů Úřadu evropského veřejného žalobce, pokud je otázka platnosti vznesena u kteréhokoli soudu členského státu přímo na základě práva Unie, výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva včetně nařízení 2017/1939 a výkladu článků 22 a 25 uvedeného nařízení ve vztahu k jakémukoli sporu o příslušnost mezi Úřadem evropského veřejného žalobce a příslušnými vnitrostátními orgány (usnesení ze dne 15. prosince 2023, Stan v. Úřad evropského veřejného žalobce, T‑103/23, EU:T:2023:871, bod 26).

21      Článek 42 nařízení 2017/1939 výslovně stanoví pravomoc unijního soudu podle článku 263 SFEU pouze v případě rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce o odložení případu, pokud jsou zpochybněna přímo na základě unijního práva, jakož i rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce, která se týkají práv subjektů údajů podle kapitoly VIII nařízení 2017/1939, a rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce, která nejsou procesními úkony, jako jsou rozhodnutí týkající se práva veřejnosti na přístup k dokumentům, rozhodnutí o odvolání evropských pověřených žalobců přijatá podle čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení nebo jakákoli jiná správní rozhodnutí (usnesení ze dne 15. prosince 2023, Stan v. Úřad evropského veřejného žalobce, T‑103/23, EU:T:2023:871, bod 27).

22      Pokud jde o čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení 2017/1939, nelze zpochybnit, že znění těchto ustanovení je jednoznačné v tom, že přiznává vnitrostátním soudům výlučnou pravomoc k rozhodování o procesních úkonech Úřadu evropského veřejného žalobce, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, kromě výjimek stanovených v odstavci 3 tohoto článku a určitých rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce uvedených v odstavci 8 téhož článku, a že Soudní dvůr Evropské unie rozhoduje o platnosti těchto aktů z hlediska ustanovení unijního práva a o výkladu či platnosti ustanovení nařízení 2017/1939 pouze v rámci řízení o předběžné otázce (usnesení ze dne 15. prosince 2023, Stan v. Úřad evropského veřejného žalobce, T‑103/23, EU:T:2023:871, bod 31).

23      Pokud jde o projednávanou věc, je třeba na prvním místě poukázat na to, že v souladu s použitelným právním rámcem, a sice čl. 42 odst. 1 nařízení 2017/1939, přísluší navrhovatelům, aby vznesli a uplatnili údajný nedostatek pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce, který je zmíněn v jejich dopisech ze dne 1. a 14. srpna 2024, a napadli jakékoli opatření týkající se vymáhání majetku z trestné činnosti, které bylo nařízeno v souvislosti s tímto řízením, výlučně před příslušnými vnitrostátními soudy. Soudnímu dvoru Evropské unie bude příslušet, aby v případě, že se na něj vnitrostátní soud obrátí, rozhodl o položených předběžných otázkách (v tomto smyslu a obdobně viz usnesení ze dne 15. prosince 2023, Stan v. Úřad evropského veřejného žalobce, T‑103/23, EU:T:2023:871, bod 35).

24      Krajský soud v Praze, který dotčenou věc v současné době projednává, nebo odvolací soud v pozdější fázi budou moci přijmout v této věci veškerá vhodná rozhodnutí, včetně podání případné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropské unie.

25      Evropský veřejný žalobce se proto rozhodl postoupit dopisy navrhovatelů ze dne 1. a 14. srpna 2024 příslušnému vnitrostátnímu soudu, a sice Krajskému soudu v Praze, jako součást jejich obhajoby.

26      Dopisy evropského pověřeného žalobce, které byly navrhovatelům doručeny dne 1. a 19. srpna 2024, jsou navíc čistě informativní povahy. Postrádají jakýkoli právní účinek vůči navrhovatelům a neobsahují žádné informace týkající se případného odložení daného případu. Těmito dopisy jsou navrhovatelé pouze informováni o tom, že od okamžiku, kdy byla věc postoupena příslušnému vnitrostátnímu soudu, je na tomto vnitrostátním soudu, aby rozhodl o výsledku případu a zaujal stanovisko k otázce pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce.

27      S ohledem na čl. 42 odst. 1, 3 a 8 nařízení 2017/1939 proto navrhovatelé nemohou tyto dopisy napadnout na základě článku 263 SFEU.

28      Na druhém místě – pakliže je žaloba v hlavním řízení podána na základě článku 265 SFEU – je třeba nejprve poznamenat, že navrhovatelé se svým tvrzením, podle něhož dopisy ze dne 1. a 19. srpna 2024 prokazují, že vyšetřování a trestní stíhání nebyly zastaveny, a že se tudíž jedná o situaci spadající do působnosti článků 263 a 265 SFEU, v podstatě snaží obejít systém soudní ochrany zavedený nařízením 2017/1939.

29      Navrhovatelé se totiž tvrzením, že nečinnost spočívá v tom, že nedošlo k odložení případu, respektive zastavení řízení, snaží vyhnout aplikaci pravidel, kterými se řídí využití opravných prostředků proti rozhodnutím Úřadu evropského veřejného žalobce a podle kterých v souladu s bodem 88 odůvodnění nařízení 2017/1939 musí zákonnost procesních úkonů Úřadu evropského veřejného žalobce, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhat soudnímu přezkumu ze strany vnitrostátních soudů.

30      Ačkoli ustanovení nařízení 2017/1939 o soudním přezkumu nemění pravomoci Soudního dvora Evropské unie přezkoumat správní rozhodnutí Úřadu evropského veřejného žalobce, která mají mít právní účinky vůči třetím osobám, tj. rozhodnutí, která nejsou přijímána při výkonu jeho funkcí vyšetřovat, stíhat či žalovat, jak uvádí bod 89 odůvodnění tohoto nařízení, je třeba dále poznamenat, že dopisy evropského pověřeného žalobce, které byly navrhovatelům doručeny dne 1. a 19. srpna 2024, postrádají prima facie jakýkoli právní účinek vůči třetím osobám. Těmito dopisy jsou navrhovatelé pouze informováni o tom, že od okamžiku, kdy byla věc postoupena příslušnému vnitrostátnímu soudu, je na tomto vnitrostátním soudu, aby rozhodl o výsledku případu a zaujal stanovisko k otázce pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce.

31      I když se konečně jeví, že nařízení 2017/1939 v souladu s bodem 89 svého odůvodnění stanoví možnost podat žalobu pro nečinnost pouze v případech uvedených v čl. 265 prvním pododstavci SFEU, z čl. 42 odst. 1 druhé věty tohoto nařízení vyplývá, že vnitrostátní soudy mají pravomoc provést přezkum v případech, kdy Úřad evropského veřejného žalobce neučiní procesní úkony, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám a k jejichž učinění jej toto nařízení právně zavazuje.

32      Ze všech těchto důvodů je třeba projednávaný návrh na předběžné opatření odmítnout pro nedostatek pravomoci Tribunálu o něm rozhodnout.

33      Na základě čl. 158 odst. 5 jednacího řádu je třeba rozhodnout, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

Z těchto důvodů

PŘEDSEDA TRIBUNÁLU

rozhodl takto:

1)      Návrh na předběžné opatření se odmítá.

2)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

V Lucemburku dne 17. března 2025.

*      Jednací jazyk: čeština.