Choose the experimental features you want to try

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62018CJ0347

    Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 4. září 2019.
    Avv. Alessandro Salvoni v. Anna Maria Fiermonte.
    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Milano.
    Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 53 – Osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech uvedené v příloze 1 – Pravomoci soudu původu – Ověření porušení pravidel pro určení příslušnosti u spotřebitelských smluv i bez návrhu.
    Věc C-347/18.

    Court reports – general

    ECLI identifier: ECLI:EU:C:2019:661

    ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

    4. září 2019 ( *1 )

    „Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 53 – Osvědčení o soudním rozhodnutí v občanských a obchodních věcech uvedené v příloze 1 – Pravomoci soudu původu – Ověření porušení pravidel pro určení příslušnosti u spotřebitelských smluv i bez návrhu“

    Ve věci C‑347/18,

    jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Tribunale di Milano (soud v Miláně, Itálie) ze dne 14. května 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 28. května 2018, v řízení

    Alessandro Salvoni

    proti

    Anně Marii Fiermonte,

    SOUDNÍ DVŮR (první senát),

    ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, C. Toader (zpravodajka), A. Rosas, L. Bay Larsen a M. Safjan, soudci,

    generální advokát: M. Bobek,

    vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

    s přihlédnutím k písemné části řízení,

    s ohledem na vyjádření předložená:

    za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Pucciariellem, avvocato dello Stato,

    za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a A. Kasalickou, jako zmocněnci,

    za Irsko J. Quaney, G. Hodge, M. Browne a A. Joycem, jako zmocněnci,

    za Evropskou komisi F. Moro, M. Heller a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

    po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. května 2019,

    vydává tento

    Rozsudek

    1

    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 53 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/281 ze dne 26. listopadu 2014 (Úř. věst. 2015, L 54, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1215/2012“), a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

    2

    Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Alessandrem Salvonim a Annou Marií Fiermonte ve věci částek, které mu A. M. Fiermonte dluží za služby, které poskytl jakožto advokát.

    Právní rámec

    3

    Body 29 a 32 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádějí:

    „(29)

    […] [O]soba, vůči níž je výkon navrhován, [by] měla mít možnost podat návrh na odepření uznání a výkonu rozhodnutí, domnívá-li se, že je dán některý z důvodů pro jeho odepření. […]

    […]

    (32)

    S cílem informovat osobu, vůči níž je výkon navrhován, o výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, by mělo osvědčení vydané podle tohoto nařízení a doplněné v případě potřeby uvedeným rozhodnutím být doručeno této osobě v přiměřené době před přijetím prvního opatření v rámci výkonu. V této souvislosti se takovým opatřením rozumí první opatření v rámci výkonu provedené po takovém doručení.“

    4

    Články 17 až 19 nařízení č. 1215/2012 jsou součástí kapitoly II tohoto nařízení, která se týká pravidel pro určení soudní příslušnosti, a konkrétně jejího oddílu 4, který je nadepsán „Příslušnost u spotřebitelských smluv“. Článek 17 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení stanoví:

    „1.   Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 7 bod 5:

    […]

    c)

    ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“

    5

    Článek 18 odst. 2 daného nařízení uvádí:

    „Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“

    6

    Článek 28 odst. 1 téhož nařízení stanoví:

    „Pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení.“

    7

    Článek 37 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 uvádí:

    „1.   Strana, která se hodlá v některém členském státě dovolávat rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, musí předložit:

    a)

    vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a

    b)

    osvědčení vystavené podle článku 53.“

    8

    Článek 42 tohoto nařízení stanoví:

    „1.   Pro výkon rozhodnutí v některém členském státě, které bylo vydáno v jiném členském státě, předloží navrhovatel orgánu příslušnému pro výkon:

    a)

    vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, a

    b)

    osvědčení vydané podle článku 53 osvědčující, že rozhodnutí je vykonatelné, a obsahující výtah rozhodnutí a případně příslušné informace o nahrazovaných nákladech řízení a výpočet úroků.

    2.   Pro výkon rozhodnutí v některém členském státě, které bylo vydáno v jiném členském státě a které nařizuje předběžné nebo zajišťovací opatření, předloží navrhovatel orgánu příslušnému pro výkon:

    a)

    vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti;

    b)

    osvědčení vydané podle článku 53 obsahující popis opatření a osvědčující, že:

    i)

    soud měl příslušnost rozhodnout ve věci samé,

    ii)

    rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu, případně s uvedením toho, za jakých podmínek, a

    c)

    doklad o doručení rozhodnutí, pokud je opatření nařizováno bez předvolání žalovaného k soudu.

    […]“

    9

    Článek 43 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

    „Je-li navrhován výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, doručí se osobě, vůči níž je výkon navrhován, osvědčení podle článku 53 ještě před přijetím prvního opatření v rámci výkonu. S tímto osvědčením se doručí i rozhodnutí, pokud již nebylo dané osobě doručeno dříve.“

    10

    Pokud jde o odepření uznání a výkonu, čl. 45 odst. 1 písm. e) a odst. 2 téhož nařízení stanoví:

    „1.   Na návrh kterékoli dotčené strany se uznání rozhodnutí odepře:

    […]

    e)

    je-li rozhodnutí v rozporu s:

    i)

    kapitolou II oddíly 3, 4 nebo 5, pokud je žalovanou stranou pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy, poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, nebo

    […]

    2.   Při posuzování důvodů pro odepření uznání uvedených v odst. 1 písm. e) je soud, u kterého byl návrh podán, vázán zjištěným skutkovým stavem, na němž soud původu založil svou příslušnost.“

    11

    Článek 46 nařízení č. 1215/2012 uvádí, že „[v]ýkon rozhodnutí se na návrh osoby, vůči níž je výkon navrhován, odepře, je-li dán některý z důvodů uvedených v článku 45“.

    12

    Článek 53 tohoto nařízení uvádí, že „[s]oud původu vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití formuláře uvedeného v příloze I“.

    13

    Bod 4 tohoto formuláře je nadepsán „Soudní rozhodnutí“ a v rubrice 4.6.2 obsahuje informace, které má soud původu uvést v případě předběžného nebo zajišťovacího opatření a které se týkají příslušnosti soudu, jenž nařídil takové opatření, k rozhodnutí ve věci samé.

    Spor v původním řízení a předběžná otázka

    14

    Návrhem došlým dne 3. listopadu 2015 A. Salvoni, advokát, jehož kancelář má sídlo v Miláně (Itálie), požádal Tribunale di Milano (soud v Miláně, Itálie) o vydání platebního rozkazu proti A. M. Fiermonte, která má bydliště v Hamburku (Německo), na částky dlužné za služby, které poskytl v rámci řízení týkajícího se napadení vlastnoruční závěti otce své klientky.

    15

    Předkládající soud vydal platební rozkaz na zaplacení dané částky, navýšené o úroky a náklady řízení. Vzhledem k tomu, že A. M. Fiermonte proti tomuto rozhodnutí nepodala odpor, podal A. Salvoni za účelem výkonu daného rozhodnutí k uvedenému soudu žádost o vydání osvědčení na základě článku 53 nařízení č. 1215/2012 za použití formuláře uvedeného v příloze I tohoto nařízení.

    16

    Předkládající soud z vlastního podnětu provedl vyhledávání na internetu, z něhož vyplynulo, že A. Salvoni vykonával činnost zaměřenou na Německo. Předkládající soud tudíž požádal A. Salvoniho, aby doložil, v jaké kanceláři vykonával svoji činnost během období, kdy jakožto advokát zastupoval A. M. Fiermonte. Dokumenty, které A. Salvoni předložil, potvrzují, že jeho činnost byla zaměřena na Německo a že v okamžiku, kdy jakožto advokát zastupoval A. M. Fiermonte, měla posledně uvedená bydliště v Německu.

    17

    Předkládající soud měl za to, že vztah mezi A. Salvonim a A. M. Fiermonte lze postavit na roveň spotřebitelské smlouvě, a z informací týkajících se profesionální činnosti A. Salvoniho dovodil, že platební rozkaz byl vydán v rozporu s pravidly pro určení příslušnosti, která jsou stanovena v kapitole II oddíle 4 nařízení č. 1215/2012, jenž se týká pravidel pro určení soudní příslušnosti u spotřebitelských smluv.

    18

    V tomto kontextu má předkládající soud pochybnosti o pravomocích přiznaných soudu, který má vydat osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012, pokud rozhodnutí, které podle vnitrostátního procesního práva nabylo právní moci, bylo přijato v rozporu s ustanoveními týkajícími se pravidel pro určení soudní příslušnosti, která jsou stanovena v tomto nařízení.

    19

    Uvedený soud se zejména táže, zda článek 53 nařízení č. 1215/2012 soudu, k němuž byla podána žádost o vydání osvědčení, ukládá, aby v tomto osvědčení doslovně převzal rozhodnutí přijaté v členském státě původu, nebo zda mu toto ustanovení umožňuje, aby i bez návrhu rozhodl, že žalovaného spotřebitele, vůči němuž má být rozhodnutí vykonáno v jiném členském státě, než je stát původu, informuje o případném porušení pravidel pro určení příslušnosti stanovených v kapitole II oddíle 4 tohoto nařízení, a tudíž o možnosti navrhnout odepření uznání ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. e) uvedeného nařízení.

    20

    Předkládající soud má za to, že články 42 a 53 nařízení č. 1215/2012 lze podle všeho vykládat v tom smyslu, že soud, který má vydat uvedené osvědčení, nemá žádnou diskreční pravomoc a obsah dotčeného rozhodnutí musí automaticky převzít do formuláře uvedeného v příloze I tohoto nařízení, aby osvědčil, že toto rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu.

    21

    Takový výklad může být nicméně podle předkládajícího soudu v rozporu s článkem 47 Listiny, jak jej vyložil Soudní dvůr v oblasti spotřebitelského práva. Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že z judikatury Soudního dvora a zejména z rozsudku ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito (C‑618/10EU:C:2012:349, body 39, 4143), a z rozsudku ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC (C‑49/14EU:C:2016:98, bod 46), vyplývá, že nerovné postavení spotřebitele vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti může být vyváženo pouze pozitivním zásahem soudu, který je povinen i bez návrhu zkoumat případnou zneužívající povahu smluvního ujednání, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu.

    22

    Pokud jde o osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012, předkládající soud poznamenává, že jak Soudní dvůr uvedl k osvědčení podle článku 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (Úř. věst. 2004, L 143, s. 15; Zvl. vyd. 19/07, s. 38), v rozsudku ze dne 16. června 2016, Pebros Servizi (C‑511/14EU:C:2016:448), osvědčení soudního rozhodnutí je aktem soudní povahy. V rámci režimu zavedeného nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) Soudní dvůr rovněž rozhodl, že funkce osvědčení podle článku 54 tohoto nařízení spočívá v tom, že usnadňuje vydání prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí přijatého členským státem původu (rozsudek ze dne 6. září 2012, Trade Agency, C‑619/10EU:C:2012:531, bod 41). V tomto kontextu předkládající soud zdůrazňuje, že význam takového osvědčení byl posílen v režimu zavedeném nařízením č. 1215/2012.

    23

    Předkládající soud je toho názoru, že mu přísluší uvést do souladu cíl, který spočívá v rychlém pohybu rozhodnutí a je uveden v nařízení č. 1215/2012, a účinnou ochranu spotřebitelů prostřednictvím možnosti informovat při vydání osvědčení podle článku 53 tohoto nařízení i bez návrhu spotřebitele o porušení pravidel pro určení příslušnosti, která jsou stanovena v kapitole II oddílu 4 tohoto nařízení.

    24

    Za těchto podmínek se Tribunale di Milano (soud v Miláně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

    „Musí být článek 53 nařízení [č. 1215/2012] a článek 47 [Listiny] vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby soud původu, který byl v případě pravomocného rozhodnutí požádán o vydání osvědčení podle článku 53 [tohoto] nařízení, mohl i bez návrhu vykonat pravomoci k ověření porušení ustanovení kapitoly II oddílu 4 uvedeného nařízení […] s cílem informovat spotřebitele o případně zjištěném porušení a umožnit mu, aby učinil informované rozhodnutí ohledně možnosti využít opravný prostředek podle článku 45 téhož nařízení?“

    K předběžné otázce

    K přípustnosti

    25

    Úvodem je třeba určit, zda soud, k němuž byla podána žádost o vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012, koná v rámci výkonu soudní činnosti ve smyslu článku 267 SFEU, nebo zda řízení, které vede, může být postaveno na roveň čistě správnímu nebo nespornému řízení.

    26

    Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že i když článek 267 SFEU nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr sporným charakterem řízení, v jehož rámci vnitrostátní soud pokládá předběžnou otázku, vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím soudní povahy (rozsudek ze dne 16. června 2016, Pebros Servizi, C‑511/14EU:C:2016:448, bod 24 a citovaná judikatura).

    27

    Formulace „vynesení svého rozsudku“ ve smyslu čl. 267 druhého pododstavce SFEU zahrnuje celé řízení vedoucí k vynesení rozsudku předkládajícím soudem, a musí být tudíž vykládána široce, aby se zamezilo tomu, že četné procesní otázky budou považovány za nepřípustné a nebudou moci být předmětem výkladu Soudního dvora, a aby Soudní dvůr mohl vyložit všechna procesní ustanovení unijního práva, která předkládající soud musí použít (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2016, Pebros Servizi, C‑511/14EU:C:2016:448, bod 28 a citovaná judikatura).

    28

    V tomto ohledu Soudní dvůr v bodech 39 až 41 rozsudku ze dne 28. února 2019, Gradbeništvo Korana (C‑579/17EU:C:2019:162), rozhodl, že soud původu vykonává soudní funkce, když ověřuje, zda je příslušný k vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012.

    29

    Toto řešení nemůže být omezeno pouze na případy, kdy je příslušnost k vydání takového osvědčení zpochybněna, neboť orgán, který vydává osvědčení podle tohoto článku, má rovněž vykonávat funkce soudní povahy v jiných situacích.

    30

    Funkce, které má osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 v systému zavedeném tímto nařízením, tak odůvodňují, že pokud část informací, které musí být převzaty v tomto osvědčení, není obsažena v rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, nebo vyžaduje výklad tohoto rozhodnutí nebo má spornou povahu, soud původu vykonává soudní funkce. V takovém případě uvedený soud vykonává fázi navazující na předchozí soudní řízení tím, že zajistí jeho úplnou účinnost, neboť rozhodnutí se nemůže bez osvědčení volně pohybovat v evropském soudním prostoru. Takový závěr odpovídá potřebě zajistit rychlý výkon soudních rozhodnutí při zachování právní jistoty, která je základem vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v Evropské unii.

    31

    Postup směřující k vydání osvědčení podle článku 53 nařízení č. 1215/2012 má proto soudní povahu, takže vnitrostátní soud, který rozhoduje v rámci takového postupu, je oprávněn položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

    32

    Z toho plyne, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

    K věci samé

    33

    Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 53 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby soud původu, který byl v případě pravomocného rozhodnutí požádán o vydání osvědčení podle tohoto článku 53, mohl i bez návrhu ověřit porušení ustanovení kapitoly II oddílu 4 tohoto nařízení s cílem informovat spotřebitele o případně zjištěném porušení a umožnit mu, aby učinil informované rozhodnutí ohledně možnosti využít opravný prostředek podle článku 45 uvedeného nařízení.

    34

    Zaprvé je třeba uvést, že ze srovnání odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) článku 42 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že soud, k němuž byla podána žádost o vydání osvědčení, nesmí zkoumat příslušnost soudu, který vydal rozhodnutí ve věci samé, a to odlišně od toho, co je požadováno v rámci rozhodnutí, které nařizuje předběžné nebo zajišťovací opatření.

    35

    Zatímco totiž čl. 42 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení navrhovateli pouze ukládá, aby pro výkon rozhodnutí ve věci samé předložil osvědčení osvědčující, že rozhodnutí je vykonatelné, čl. 42 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení stanoví, že osvědčení předložené pro výkon rozhodnutí, které nařizuje předběžné nebo zajišťovací opatření, musí konkrétně osvědčovat, že soud původu byl příslušný k rozhodnutí ve věci samé.

    36

    Tento závěr je podpořen obsahem uvedeného osvědčení, který je uveden v příloze I téhož nařízení, a konkrétně bodu 4.6.2 této přílohy, který se týká případu předběžných nebo zajišťovacích opatření.

    37

    Tato odlišnost je ostatně konzistentní s tím, že v ostatních případech je soudem, k němuž byla podána žádost o vydání osvědčení, soud původu, který vydal rozhodnutí ve věci samé, jehož uznání či výkon jsou navrhovány, a který v důsledku toho formálně určil svoji příslušnost – implicitně či explicitně – vydáním dotyčného rozhodnutí podle článku 2 nařízení č. 1215/2012.

    38

    Zadruhé ze znění článku 53 nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že soud původu je povinen vydat osvědčení, pokud o to dotčená strana požádá. Toto ustanovení naproti tomu v žádném případě nestanoví, že by uvedenému soudu příslušelo zkoumat aspekty sporu, na které se toto ustanovení nevztahuje, jako jsou hmotněprávní otázky a otázky příslušnosti, o kterých již bylo rozhodnuto v rozhodnutí, jehož výkon je navrhován. Z judikatury Soudního dvora ostatně vyplývá, že vydání uvedeného osvědčení je téměř automatické (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2012, Trade Agency, C‑619/10EU:C:2012:531, bod 41).

    39

    Z toho plyne, že článek 53 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby soud členského státu původu, k němuž byla podána žádost o vydání osvědčení uvedeného v tomto článku, pokud jde o pravomocné rozhodnutí vydané vůči spotřebiteli, v takové věci, jako je věc v původním řízení, i bez návrhu ověřoval, zda byla při přijetí tohoto rozhodnutí dodržena pravidla pro určení příslušnosti stanovená v tomto nařízení.

    40

    Zatřetí je třeba ještě zkoumat, zda judikatura Soudního dvora, která je uvedena v bodě 21 tohoto rozsudku a týká se směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288) ve spojení s článkem 47 Listiny, může zpochybnit tento závěr tím, že by implikovala, že soud původu je povinen za účelem odstranění nerovnováhy, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, i bez návrhu informovat spotřebitele o údajném porušení.

    41

    V prvé řadě je třeba uvést, že pokud jde o pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví nařízení č. 1215/2012, bod 18 odůvodnění tohoto nařízení upřesňuje, že slabší strana by měla být chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou pro ni příznivější než obecná pravidla.

    42

    Tento cíl je proveden přesnými procesními ustanoveními nařízení č. 1215/2012. Z článku 17 odst. 1 tohoto nařízení tak vyplývá, že v případech, které uvádí, musí být příslušnost určena na základě konkrétních pravidel použitelných na smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která jsou stanovena v kapitole II oddíle 4 tohoto nařízení.

    43

    Pokud jde dále o fázi uznání a výkonu rozhodnutí v dožádaném členském státě, bod 29 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 uvádí, že osoba, vůči níž je výkon navrhován, by měla mít možnost podat návrh na odepření uznání nebo výkonu rozhodnutí, domnívá-li se, že je dán některý z důvodů pro jeho odepření, včetně případného porušení pravidel pro určení zvláštní příslušnosti.

    44

    Za těchto podmínek, jak generální advokát uvedl v bodech 76 a 77 svého stanoviska, nemůže být judikatura Soudního dvora týkající se směrnice 93/13 použita obdobně v kontextu nařízení č. 1215/2012, které uvádí procesní pravidla, zatímco cílem směrnice 93/13 je minimální harmonizace práva členských států týkajícího se zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách.

    45

    Co se týče práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny, není toto právo porušeno, jelikož článek 45 nařízení č. 1215/2012 umožňuje žalovanému dovolávat se zejména případného porušení pravidel pro určení příslušnosti u spotřebitelských smluv, která jsou stanovena v kapitole II oddíle 4 tohoto nařízení.

    46

    S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 53 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby soud původu, který byl v případě pravomocného rozhodnutí požádán o vydání osvědčení podle tohoto článku 53, mohl i bez návrhu ověřit porušení ustanovení kapitoly II oddílu 4 tohoto nařízení s cílem informovat spotřebitele o případně zjištěném porušení a umožnit mu, aby učinil informované rozhodnutí ohledně možnosti využít opravný prostředek podle článku 45 uvedeného nařízení.

    K nákladům řízení

    47

    Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

     

    Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

     

    Článek 53 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/281 ze dne 26. listopadu 2014, ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby soud původu, který byl v případě pravomocného rozhodnutí požádán o vydání osvědčení podle tohoto článku 53, mohl i bez návrhu ověřit porušení ustanovení kapitoly II oddílu 4 tohoto nařízení s cílem informovat spotřebitele o případně zjištěném porušení a umožnit mu, aby učinil informované rozhodnutí ohledně možnosti využít opravný prostředek podle článku 45 uvedeného nařízení.

     

    Podpisy.


    ( *1 ) – Jednací jazyk: italština.

    Top