1. 

Tyto žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají otázky, zda, a pokud ano, za jakých podmínek článek 13 směrnice 2002/20/ES ( 2 ) (dále jen „autorizační směrnice“) členským státům umožňuje, aby podnikům, které využívají síť pro poskytování mobilních telefonních služeb ( 3 ), avšak které nejsou vlastníky této sítě, uložily poplatek za právo na instalování zařízení na veřejném majetku obce. Soudní dvůr je rovněž tázán, zda má toto ustanovení přímý účinek.

2.

Směrnice 97/13 založila společný rámec pro obecná povolení a individuální licence v oblasti telekomunikačních služeb, který je založen na zásadách, které „by se měly vztahovat na všechna povolení, jež jsou požadována pro poskytování jakékoli telekomunikační služby a pro vytvoření nebo provozování jakékoli infrastruktury umožňující poskytování telekomunikačních služeb“ ( 5 ). (neoficiální překlad)

3.

Články 6 a 11 se týkaly poplatků, které mohly členské státy uložit za řízení týkající se obecných povolení a individuálních licencí. Článek 11 odst. 2 stanovil:

„[…] [č]lenské státy [mohou] v případě omezených zdrojů oprávnit své vnitrostátní regulační orgány, aby uložily poplatky, které berou ohled na nezbytnost zajistit optimální využití těchto zdrojů. Tyto poplatky jsou nediskriminační a berou ohled zejména na nezbytnost podpor[y] rozvoj[e] inovačních služeb a hospodářské soutěže.“(neoficiální překlad)

4.

Od roku 2002 jsou sítě a služby elektronických komunikací upraveny zejména balíčkem pěti souvisejících směrnic ( 6 ): „rámcová“ směrnice ( 7 ), „autorizační“ směrnice ( 8 ), „přístupová“ směrnice ( 9 ), směrnice „o univerzální službě“ ( 10 ) a směrnice „o soukromí a elektronických komunikacích“ ( 11 ). Budu používat společné označení „balíček směrnic z roku 2002“.

5.

Článek 8 rámcové směrnice definuje cíle politiky a regulační zásady, které musí členské státy při provádění balíčku směrnic z roku 2002 dodržet:

„[…]

2.   Vnitrostátní regulační orgány podporují hospodářskou soutěž při zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací a přiřazených zařízení a doplňkových služeb mimo jiné tím, že:

[…]

3.   Vnitrostátní regulační orgány přispívají k rozvoji vnitřního trhu mimo jiné tím, že:

[…]“

6.

Článek 11 nadepsaný „Omezení vlastnických práv třetích osob“ ( 12 ) stanoví zásady transparentnosti a nediskriminace, které členské státy musí dodržet, pokud jejich orgány posuzují žádosti o udělení práv na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, nad nebo pod ním.

7.

Podle čl. 12 odst. 1 musí členské státy podpořit sdílení zařízení instalovaných na veřejném nebo soukromém majetku, nad nebo pod ním.

8.

Článek 26 zrušil směrnici 97/13 ( 13 ). Na rozdíl od článků 6 a 11 posledně uvedené směrnice neobsahuje rámcová směrnice výslovně ustanovení o poplatcích, které mohou členské státy uložit. Tato ustanovení se nacházejí v autorizační směrnici.

9.

Autorizační směrnice „vytv[áří] právní rámec pro volné zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, které by podléhaly pouze podmínkám stanoveným ?aniž jsou dotčeny podmínky stanovené? v této směrnici a jakýmkoli omezením v souladu s ?a jakákoli omezení vyplývající z? [čl. 52 odst. SFEU] […]“ ( 14 ). Bod 31 odůvodnění uvádí, že „v systému obecného oprávnění již nebude nadále možné ukládat úhradu správních nákladů, a tedy ani poplatků, jednotlivým podnikům, s výjimkou udělování práv na užívání čísel a rádiových frekvencí a práv na instalování zařízení.“

10.

Cílem autorizační směrnice je „prostřednictvím harmonizace a zjednodušení pravidel a podmínek pro udělování oprávnění zavést vnitřní trh v oblasti sítí a služeb elektronických komunikací, aby se usnadnilo jejich zajišťování a poskytování v celé[…] [EU]“ ( 15 ).

11.

Směrnice zavádí režim obecných oprávnění. Pokud již bylo oprávnění vydáno, nemohou členské státy podmínit zajišťování sítí nebo poskytování služeb elektronických komunikací získáním „výslovného rozhodnutí nebo jakéhokoliv jiného správního aktu vydaného vnitrostátním regulačním orgánem“ ( 16 ). Měly by využít co nejméně zatěžující systém, který by umožnil zajišťování těchto sítí a poskytování služeb ( 17 ) a přiznal podnikům určitá oprávnění podle unijního práva ( 18 ).

12.

Článek 4 odst. 1 písm. b) autorizační směrnice stanoví, že podnik, kterému bylo uděleno obecné oprávnění, musí mít právo „domáhat se toho, aby je[ho] žádost o udělení nezbytných práv na instalování zařízení byla posouzena podle článku 11 [rámcové směrnice]“ ( 19 ). Členské státy se mohou rozhodnout, zda taková práva udělí „podnikům, které nezajišťují sítě nebo neposkytují služby elektronických komunikací“, či nikoli ( 20 ).

13.

Podnik, jemuž bylo uděleno obecné oprávnění a který zajišťuje sítě a poskytuje služby elektronických komunikací, musí mít rovněž právo „jednat o propojení s ostatními poskytovateli a popřípadě získat přístup k jiným poskytovatelům nebo propojení s jinými poskytovateli […] v souladu s [přístupovou směrnicí] a za podmínek v ní stanovených“ ( 21 ).

14.

Pokud členský stát uloží „správní poplatky […] podnikům, které poskytují službu nebo zajišťují síť podle obecného oprávnění, nebo kterým bylo uděleno právo na užívání“, musí být takové poplatky v souladu s podmínkami uvedenými v čl. 12 odst. 1 autorizační směrnice. Musí tedy:

15.

Článek 13 autorizační směrnice stanoví:

„Členské státy mohou povolit příslušnému orgánu ukládat poplatky za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel nebo za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním tak, aby odrážely potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů. Členské státy zajistí, aby takové poplatky byly objektivně odůvodněné, průhledné, nediskriminační a přiměřené z hlediska jejich zamýšleného účelu, a vezmou v úvahu cíle uvedené v článku 8 [rámcové směrnice] ( 22 ).

16.

Přístupová směrnice „harmonizuje […] způsob, kterým členské státy regulují přístup k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a jejich vzájemné propojení“ ( 23 ). Uvádí, že „[o]perátor může vlastnit základní síť nebo zařízení, nebo si může některé z nich nebo všechny pronajmout“ ( 24 ).

17.

„Přístupem“ se rozumí „zpřístupnění zařízení a/nebo služeb jinému podniku na základě stanovených podmínek, výlučně nebo nevýlučně, za účelem poskytování služeb elektronických komunikací“. Vztahuje se […] na „přístup k síťovým prvkům a přiřazeným zařízením, což může zahrnovat připojení zařízení pevnými nebo jinými než pevnými prostředky […]; přístup k fyzické infrastruktuře včetně budov, kabelovodů a stožárů; přístup k příslušným softwarovým systémům […]; přístup k pevným a mobilním sítím“ ( 25 ).

18.

„Propojením“ se rozumí „fyzické a logické spojení veřejných komunikačních sítí užívaných týmž nebo jiným podnikem s cílem umožnit komunikaci uživatelům jednoho podniku s uživateli téhož nebo jiného podniku, nebo umožnit přístup ke službám poskytovaným jiným podnikem“ ( 26 ).

19.

Směrnice 2002/77 stanoví zásady, kterými se řídí hospodářská soutěž na trzích sítí a služeb elektronických komunikací. Článek 2 odst. 3 stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby nebyla ukládána nebo udržována žádná omezení v oblasti poskytování služeb elektronických komunikací […], za použití infrastruktur zajišťovaných třetími stranami, nebo prostřednictvím sdílení sítí, jiných zařízení nebo míst“. Tímto nejsou dotčena ustanovení balíčku směrnic z roku 2002.

20.

Obecným zákonem č. 32/2003 provedlo Španělsko balíček směrnic z roku 2002 ( 28 ). Článek 49 odst. 3 obecného zákona stanoví:

„[…] Cílem poplatků uložených za užívání veřejných rádiových frekvencí, přidělovaných čísel a veřejného majetku nezbytného k instalování sítí elektronických komunikací je potřeba zajistit optimální využití těchto zdrojů při zohlednění hodnoty a omezenosti statků, jejichž užívání se přiznává. Uvedené poplatky musí být nediskriminační, transparentní, objektivně odůvodněné a přiměřené z hlediska jejich účelu.

[…]“

21.

Podle španělského práva mají obce v odvětví komunikací určitou míru daňové autonomie. Královským legislativním nařízením č. 2/2004 ( 29 ) bylo schváleno přepracované znění zákona o rozpočtech místní správy ( 30 ). Přiznává orgánům místní správy pravomoc uložit poplatek za soukromé užívání nebo zvláštní užívání veřejného majetku obce, zejména prostoru pod obecními komunikacemi, na nich a nad nimi ( 31 ).

22.

Poplatek, který má být zaplacen, lze vypočítat dvěma způsoby. Podle obecného vzorce se výše poplatku vypočítá podle tržní hodnoty, které by mělo užívání majetku, kdyby nebyl ve veřejném vlastnictví ( 32 ). Podle zvláštního vzorce je poplatek založen na 1,5 % hrubého obratu operátora v příslušné obci (snížený o náklady na propojení) ( 33 ). Posledně uvedený vzorec se zjevně používá v případech intenzivního užívání a v případech, kdy je obtížné určit hodnotu užívání pozemku, který je ve veřejném vlastnictví. Obecný vzorec se používá v případech méně intenzivního nebo příležitostnějšího užívání. Zvláštní vzorec se nesmí použít na výpočet poplatku, který mají zaplatit mobilní operátoři.

23.

Obce Torremayor, Santa Amalia a Tudela (kromě dalších obcí) provedly obecný zákon a královské nařízení ( 34 ).

24.

Obec Torremayor ukládá poplatky za:

„[…] soukromé užívání nebo zvláštní užívání prostoru pod obecními komunikacemi, na nich a nad nimi podniky nebo subjekty, které veřejný majetek užívají k poskytování dodavatelských služeb, jež jsou v obecném zájmu nebo se dotýkají všech nebo významné části obyvatel“ ( 35 ).

25.

Mobilní telefonní služby jsou službami, které podléhají tomuto poplatku ( 36 ).

26.

Článek 2 odst. 2 Ordenanza Fiscal Torremayor stanoví, že se jedná o zvláštní užívání veřejného majetku, „pokud se k poskytování dodavatelských služeb musí využít antény, zařízení nebo sítě, které fyzicky zabírají prostor pod obecními komunikacemi, na nich nebo nad nimi nezávisle na tom, kdo je jejich vlastníkem“.

27.

Článek 3 odst. 1 vymezuje subjekty, které podléhají tomuto poplatku:

„[…] za osoby povinné platit poplatek se považují provozující podniky nebo subjekty uvedené v odstavci 1, ať jsou vlastníky příslušných sítí, jejichž prostřednictvím jsou prováděny dodávky, nebo sice vlastníky těchto sítí nejsou, ale jsou držiteli práv na jejich užívání, přístup k nim nebo jejich propojení.“

28.

Obec Santa Amalia ( 37 ) přijala totožné nařízení. Nařízení přijaté obcí Tudela ( 38 ) je podobné.

29.

Obce používají tentýž vzorec pro výpočet poplatku.

30.

Za účelem výpočtu dlužného poplatku se základní poplatek vynásobí koeficientem, který zohledňuje tržní podíl operátora, který má poplatek zaplatit. Základní poplatek se vypočítá na základě vzorce, jehož faktory zahrnují odhadované průměrné používání telefonů na městskou jednotku, podíl používání mobilních telefonů, počet pevných telefonních linek instalovaných v obci, počet obyvatel v obci a odhadované průměrné používání telefonů a využívání služeb připadající na mobilní telefon.

31.

Např. v roce 2008 uložila obec Tudela společnosti Vodafone poplatek ve výši 41348 eur (na základě tržního podílu ve výši 32,54 %) a společnosti Orange 21830 eur (na základě tržního podílu ve výši 17,18 %).

32.

Mobilní operátoři, kteří pro poskytování svých služeb využívají zařízení, která vlastní jiné podniky, napadli před španělskými soudy všechna tato obecní nařízení.

33.

Žaloby společnosti Vodafone España, S. A. (dále jen „Vodafone“) podané proti Ordenanza Fiscal Santa Amalia a Ordenanza Fiscal Tudela, a společnosti France Telecom España, S. A. (dále jen „Orange“) podané proti Ordenanza Fiscal Torremayor byly zamítnuty. Proti všem dotčeným rozsudkům byly podány samostatné opravné prostředky k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud), který se rozhodl předložit Soudnímu dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky:

34.

Soudní dvůr spojil tyto tři věci usnesením ze dne 18. března 2011.

35.

Písemná vyjádření předložila španělská a polská vláda, Evropská komise, Vodafone, Orange a obec Tudela.

36.

Všichni zúčastnění s výjimkou polské vlády přednesli na jednání dne 18. ledna 2012 ústní vyjádření.

37.

Před tím, než se budu zabývat předběžnými otázkami, domnívám se, že je nezbytné mít obecnou představu, jak probíhá telekomunikace a proč mobilní operátoři využívají zařízení, která vlastní jiné subjekty ( 39 ).

38.

Telekomunikace znamená vysílání a přijímání informací na dálku. Vyžaduje i) vysílač, který konvertuje informaci do signálu, ii) médium, které přenáší signál a iii) přijímač, který konvertuje signál do informace. Přístroj, který funguje jako vysílač a přijímač, se nazývá vysílač s přijímačem. Mobilní telefon je vysílač s přijímačem, jelikož může konvertovat hlasovou zprávu do signálu a přijímat a konvertovat signály obsahující hlasovou zprávu.

39.

Soubor vysílačů a přijímačů může vytvořit síť. V rámci sítě se může využít směrovač (router) na zajištění toho, aby přenášený signál obdržel správný příjemce. Pokud se signál přenáší na dlouhou vzdálenost, opakovač (repeater) jej může zesílit. „Síť elektronických komunikací“ tedy zahrnuje „přenosové systémy, a popřípadě i přepínací nebo směrovací zařízení a jiné prostředky, které umožňují přenos signálů drátovými, rádiovými, optickými nebo jinými elektromagnetickými prostředky […]“ ( 40 ).

40.

Informaci lze přenášet prostřednictvím bezdrátové technologie nebo prostřednictvím přenosového zařízení, jako je drát nebo kabel. Rádiové vlny a optická vlákna jsou různé druhy médií. Mobilní operátoři využívají většinou jako médium rádiové vlny, zatímco operátoři pevných telefonních linek používají více kabely a jiné fyzické přenosové prostředky.

41.

Mobilní operátoři potřebují přístup k pevným a mobilním sítím, aby mohli svým zákazníkům poskytovat „služby elektronických komunikací“ nebo „službu běžně poskytovanou za úhradu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů v sítích elektronických komunikací“ ( 41 ).

42.

Pokud je dotčený operátor majitelem sítě, mohou jeho zákazníci volat a přijímat hovory od jiných osob, které náleží do stejné sítě. Tento operátor může vlastnit celou infrastrukturu nebo část infrastruktury, která tvoří síť a umožňuje poskytování příslušné služby či služeb. Jeho zákazníci si však budou přát komunikovat se zákazníky jiných operátorů, kteří poskytují podobnou službu, avšak která spadá do jiné sítě, kterou vlastní jiné podniky, které mohou být konkurenty či nikoli. Tito zákazníci mohou mít mobilní nebo pevný telefon nebo oba tyto telefony a pro každý tento telefon mohou existovat různé sítě.

43.

Poskytovatelé služeb elektronických komunikací tedy potřebují propojení se sítěmi a mít přístup k infrastruktuře, jako jsou směrovače nebo optická vlákna nebo měděné kabely, které vlastní jiné podniky, aby svým zákazníkům mohli umožnit uskutečňovat a přijímat hovory. Propojení je typem přístupu zavedeným mezi veřejnými operátory ( 42 ). Operátoři vyjednávají cenu a uzavírají dohody za účelem získání propojení a jiných forem přístupu.

44.

Podstatou otázek Tribunal Supremo je, zda poplatek uložený podnikům, které využívají k poskytování mobilních telefonních služeb existující sítě, které nevlastní, představuje poplatek uložený „za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním, […] který odráží […] potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů“ podle článku 13 autorizační směrnice.

45.

Tribunal Supremo, Vodafone, Orange, Komise a polská vláda se domnívají, že znění článku 13 autorizační směrnice v kontextu ostatních směrnic balíčku z roku 2002 takový výklad nepodporuje. Článek 13 členským státům umožňuje, aby uložily poplatek za instalování, avšak nikoli za využívání fyzické infrastruktury na veřejném majetku, přes něj nebo pod ním.

46.

Španělská vláda a obec Tudela naproti tomu tvrdí, že za těchto okolností mobilní operátoři využívají veřejný majetek. Pokud by se poplatek uložil pouze majitelům zařízení, znamenalo by to pro operátory pevných telefonních linek konkurenční nevýhodu, jelikož tito operátoři vlastní většinu sítí; bylo by to rovněž v rozporu se zásadou technologické neutrality. Španělská vláda tedy tvrdí, že výraz „poplatky za […] práva na instalování zařízení“ zahrnuje využívání takových zařízení, která vlastní jiné podniky ( 43 ).

47.

Článek 13 je složen ze dvou vět. První věta uvádí, že členské státy mohou ukládat „poplatky za práva na užívání rádiových frekvencí nebo čísel nebo za práva na instalování zařízení na veřejném nebo soukromém majetku, přes něj nebo pod ním tak, aby odrážely potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů“. Pro případ, že členské státy uloží takové poplatky, druhá věta uvádí, že „zajistí, aby takové poplatky byly objektivně odůvodněné, průhledné, nediskriminační a přiměřené z hlediska jejich zamýšleného účelu, a vezmou v úvahu cíle uvedené v článku 8 [rámcová směrnice]“.

48.

První věta umožňuje členským státům uložit poplatek v souvislosti s třemi zvláštními případy (udělení tří konkrétních práv), zatímco druhá věta stanoví podmínky, které musí tyto poplatky splnit. Poplatky, které splňují některé nebo všechny podmínky uvedené v druhé větě, avšak nejsou vybírány v souvislosti s jedním z případů uvedených v první větě, nemohou být vybírány.

49.

První otázka se tedy týká toho, zda využívání zařízení, která vlastní jiné podniky, představuje okolnost, na jejímž základě může být uložen poplatek, na který se vztahuje první věta článku 13 autorizační směrnice ( 44 ).

50.

Domnívám se, že tomu tak není.

51.

Podle mého názoru znamená instalování zařízení umístění fyzické infrastruktury, která umožní poskytování sítí a služeb elektronických komunikací prostřednictvím využívání této infrastruktury. V rámci článku 13 vznikne povinnost zaplatit poplatek podniku, který má právo na instalování takových zařízení, bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem.

52.

Jelikož v dotčené směrnici neexistuje zvláštní definice výrazu „zařízení“, domnívám se, že se tomuto výrazu musí přiznat význam fyzického prostředku nebo zařízení, které je nezbytné pro uskutečnění činnosti. V kontextu telekomunikací to znamená fyzické zařízení, které je nezbytné pro vysílání a přijímání informací na dálku. A výraz „instalovat“ takové zařízení může pouze znamenat umístit fyzicky na místo tak, aby mohlo fungovat za tímto účelem a během určité doby.

53.

Takový výklad potvrzuje čl. 2 písm. e) rámcové směrnice, který definuje „přiřazená zařízení“ jako „zařízení přiřazená k síti a/nebo službě elektronických komunikací, která umožňují a/nebo podporují poskytování služeb prostřednictvím této sítě a/nebo služby“ ( 45 ). Přístup k zařízení zahrnuje mimo jiné „přístup k fyzické infrastruktuře včetně budov, kabelovodů a stožárů“ ( 46 ). Sdílení „zařízení“ zahrnuje „fyzické společné umístění a sdílení kabelovodů, budov, stožárů, antén nebo anténních systémů“ ( 47 ).

54.

Výklad článku 13 ve spojení s těmito definicemi v ostatních souvisejících směrnicích tedy naznačuje, že výraz „zařízení“ lze vykládat pouze tak, že znamená fyzickou infrastrukturu, která umožňuje poskytování sítí a služeb elektronických komunikací.

55.

Cíl a účel článku 13 potvrzují tento výklad.

56.

Článek 13 umožňuje členským státům uložit poplatek, jelikož instalování zařízení zahrnuje užívání veřejného (nebo soukromého) majetku takovým způsobem, že snižuje přístupnost tohoto majetku pro jiné užívání a účely.

57.

Z článku 13 implicitně vyplývá, že pojem „omezení práv třetích osob“ (věcné břemeno) se vztahuje k „omezeným“ zdrojům, jako jsou rádiové frekvence a čísla ( 48 ). Jejich využívání musí být tedy řízeno. Článek 13 to členským státům umožňuje učinit prostřednictvím poplatku, který „odráž[í] potřebu zajistit optimální využití těchto zdrojů“.

58.

Instalování např. stožáru na veřejném pozemku znamená, že některé další „omezení práv třetích osob“ k tomuto pozemku nemůže být přiznáno. Vnitrostátní orgány si rovněž mohou přát zabránit instalování stožárů např. v centru města nebo blízko lesa. V tomto ohledu zákonodárce uznal, že „sdílení zařízení může být výhodné z důvodů územního plánování, veřejného zdraví nebo životního prostředí a mělo by být podporováno vnitrostátními regulačními orgány na základě dobrovolných dohod“ ( 49 ), a že „vývoj trhu elektronických komunikací s jeho přidruženou infrastrukturou by mohl mít nepříznivé dopady na životní prostředí a krajinu“ ( 50 ). Na rozdíl od obce Tudela nesouhlasím s tím, že veřejné pozemky jsou obecně méně omezeným zdrojem než čísla a rádiové frekvence. Rovněž nesouhlasím s tím, že článek 13 představuje základ pro uložení poplatku všem uživatelům zařízení instalovaných na tomto pozemku.

59.

Nesouhlasím rovněž se Španělskou vládou, že využívání zařízení jiného podniku mobilními operátory má stejný vliv na možnost přiznání „omezení práv třetích osob“ jako jejich instalování. Obec Tudela rovněž tvrdila, že takové využívání představuje formu užívání veřejného majetku. To je podle mého názoru nesprávné.

60.

Pokud podnik instaluje kabel pod veřejnou komunikací za účelem přenosu signálů, ať už mezi pevnými telefony, či mobilními telefony a pevnými telefony, jedná se o instalování kabelu, které nutně vede k „omezení práv třetích osob“ tak dlouho, dokud kabel zůstane instalovaný. Poté, co je kabel nainstalován, bez ohledu na počet signálů přenesených přes kabel, nemění využití tohoto kabelu dostupnost „omezení práv třetích osob“ ( 51 ). Je pravda, že jiní uživatelé než podnik instalující zařízení mají rovněž výhodu z „omezení práv třetích osob“ přiznaného tomuto podniku. Na konkurenčním trhu je však nutné vycházet ze skutečnosti, že dohodnutá cena za toto využívání (tj. „přístup“) bude zahrnovat protiplnění za tuto výhodu.

61.

Výklad článku 13 v tom smyslu, že členským státům umožňuje uložit poplatek za využívání zařízení, je navíc obtížné uvést do souladu s cíli stanovenými v článku 8 rámcové směrnice ( 52 ).

62.

Článek 8 odst. 2 písm. b) této směrnice stanoví, že vnitrostátní orgány musí zajistit, aby „nedocházelo k narušování nebo omezování hospodářské soutěže v odvětví elektronických komunikací“. Tento cíl lze podle Soudního dvora „[…] zaručit pouze tehdy, pokud je zabezpečena rovnost příležitostí mezi jednotlivými hospodářskými subjekty“ ( 53 ).

63.

Podle mého názoru není rovnost příležitostí zajištěna, pokud podniky vlastnící zařízení, která jsou využívána pro poskytování sítí a služeb elektronických komunikací, mohou poplatek zaplacený za práva na instalování těchto zařízení vybrat zpět prostřednictvím ceny vyjednané s operátory, kteří využívají tato zařízení, pokud tito operátoři musí rovněž zaplatit poplatek za toto využívání obcím, jak je tomu ve věci v původním řízení. Za těchto okolností je narušena hospodářská soutěž, jelikož uživatel zařízení nese dvojí finanční zatížení. To by mohlo operátory odradit od vstupu na trh a mohlo by to vést k vyšším cenám pro spotřebitele.

64.

V závislosti na výši poplatku by uložení poplatku za využívání jiných zařízení podniku mohlo podnítit nové a stávající operátory k tomu, aby investovali do instalování vlastních zařízení a vytvořili vlastní síť namísto toho, aby se snažili získat přístup k sítím jiných subjektů. I když sice nechci naznačovat, že investování do nové infrastruktury by nemohlo zlepšit soutěžní podmínky a oslabit dominantní postavení podniků vlastnících převážnou část stávající infrastruktury, existují další obavy, že by mohl vzniknout dodatečný tlak na možnosti „omezení práv třetích osob“ a mohly by se zvýšit náklady na poskytování služeb. Toto je jen obtížné uvést do souladu s potřebou členských států podporovat sdílení zařízení a majetku ( 54 ) a plnit své úkoly způsobem, který „podporuje účinnost, trvalou hospodářskou soutěž a koncovým uživatelům přináší co nejvyšší výhody“ ( 55 ).

65.

Konečně se domnívám, že článek 13 autorizační směrnice nelze vykládat tak, že zahrnuje poplatky za využívání zařízení ve vlastnictví jiného podniku, jelikož toto využívání jednoduše nespadá do působnosti této směrnice.

66.

Cílem autorizační směrnice je vytvořit právní rámec, který zabezpečí „volné zajišťování sítí a poskytování služeb elektronických komunikací, které by podléhaly pouze podmínkám stanoveným v [této směrnici]“ ( 56 ) a „harmonizac[i] a zjednodušení pravidel a podmínek pro udělování oprávnění“ ( 57 ). Stanovené podmínky se týkají obecného oprávnění pro sítě a služby elektronických komunikací, práva na používání rádiových frekvencí a čísel a práv na instalování zařízení ( 58 ).

67.

Poplatek tedy spadá do rozsahu působnosti autorizační směrnice, pokud je vybírán v souvislosti s přístupem na trh sítí a služeb elektronických komunikací nebo v souvislosti se zdroji, jako jsou čísla, rádiové frekvence a „omezení práv třetích osob“. V takovém případě mohou členské státy uložit poplatky pouze pro účely uvedené v článcích 12 a 13 ( 59 ) a za podmínek v nich stanovených. Žádné jiné poplatky nemohou uložit. Tento závěr je v souladu s rozhodnutím Soudního dvora, že členské státy nemohou vybírat v souvislosti s řízeními o povolení jiné poplatky než ty, které jsou stanoveny ve směrnici 97/13 ( 60 ), která byla zrušena rámcovou směrnicí ( 61 ). Na rozdíl od obce Tudela se tedy nedomnívám, že členský stát může vybírat jakýkoli poplatek, na který se nevztahují články 12 a 13 autorizační směrnice.

68.

Takový poplatek, jako je poplatek ve věci v původním řízení, je uložen v souvislosti s přístupem a propojením se zařízeními, která vlastní jiný podnik a vztahuje se tedy na něj přístupová směrnice.

69.

Přístupová směrnice „stanoví práva a povinnosti pro operátory a podniky, které usilují o propojení a/nebo [nebo] přístup k sítím nebo přiřazeným zařízením“ ( 62 ). Je založena na myšlence, že „některé podniky jsou odkázány při dodávce svých služeb na infrastrukturu provozovanou jinými subjekty ( 63 )“ a že „na otevřeném a konkurenčním trhu by neměla existovat žádná omezení bránící podnikům ve sjednávání dohod o přístupu a propojování“ ( 64 ). Článek 5 popisuje pravomoci a odpovědnosti vnitrostátních regulačních orgánů ve vztahu k přístupu a propojení a vyjmenovává okolnosti, za nichž vláda může zasáhnout, jestliže obchodní jednání nejsou úspěšná, aby byl podpořen a zajištěn přiměřený přístup, propojení a interoperabilita služeb ( 65 ). Tato odpovědnost musí být vykonávána „způsobem, který podporuje účinnost, trvalou hospodářskou soutěž a koncovým uživatelům přináší co nejvyšší výhody“ ( 66 ). Za tímto účelem mohou vnitrostátní orgány uložit podnikům povinnost umožnit přístup a propojit sítě jakožto prostředek zvýšení hospodářské soutěže a uložit povinnosti stanovené v článcích 9a až 13 přístupové směrnice ( 67 ).

70.

Žádné ustanovení přístupové směrnice nestanoví pravomoc vyžadovat od uživatelů, aby zaplatili poplatek za přístup a propojení se zařízeními jiného podniku ( 68 ). Ačkoli souhlasím s tím, že členské státy mají určitý stupeň volného uvážení ve výběru formy a metody provedení směrnic, domnívám se, že typ poplatku, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, představuje významnou překážku svobody mobilních operátorů poskytovat své služby a nemůže sloužit některému z cílů přístupové směrnice nebo ostatních souvisejících směrnic nebo vést ke splnění některé z povinností, které z těchto směrnic vyplývají.

71.

Dospívám tedy k závěru, že článek 13 autorizační směrnice členským státům neumožňuje, aby od mobilních operátorů vybíraly poplatek za to, že využívají zařízení nainstalovaná na veřejném majetku, která vlastní jiný podnik, jelikož takový poplatek není protihodnotou za „omezení práv třetích osob“.

72.

Druhá otázka se týká významu druhé věty článku 13 autorizační směrnice.

73.

Jak jsem již naznačila, domnívám se, že článek 13 není základem pro uložení typu poplatku, o jaký se jedná ve věci v původním řízení ( 69 ). Druhá otázka se tedy stává irelevantní.

74.

Pokud by však Soudní dvůr nesouhlasil s mým závěrem týkajícím se první otázky, budu se zabývat významem požadavku, že poplatky musí být „objektivně odůvodněné, […], nediskriminační a přiměřené z hlediska jejich zamýšleného účelu“ ( 70 ). Bylo by potom věcí vnitrostátního soudu, aby rozhodl, zda dotčený poplatek tyto podmínky splnil.

75.

Druhá otázka se tedy týká významu věty „nezbytnost zajistit optimální využití [dotčených zdrojů]“ ( 71 ). Domnívám se, že tento požadavek náleží do první věty článku 13 ( 72 ). Pokud poplatek tuto nezbytnost nezohledňuje, je bezpředmětné zabývat se podmínkami v druhé větě.

76.

Podle mého názoru není poplatek podle článku 13 autorizační směrnice objektivně odůvodněný, jestliže jeho výše nesouvisí s intenzitou využívání „omezeného“ zdroje a se současnou a budoucí hodnotou tohoto využívání. V tomto ohledu autorizační směrnice umožňuje uložit poplatek za práva na instalování zařízení jednotlivým podnikům ( 73 ).

77.

Členské státy podle mého názoru nemohou uložit poplatky za práva na instalování zařízení, které údajně odrážejí potřebu zajistit optimální využití „omezení práv třetích osob“, avšak které nejsou založeny na faktorech, jež souvisejí s tímto cílem, jako je intenzita, doba trvání a hodnota využívání dotčeného majetku podniku nebo jiné stanovené využití tohoto majetku ( 74 ).

78.

Pokud Soudní dvůr rozhodne, že první věta článku 13 se vztahuje na poplatek za využití zařízení, domnívám se, že by se měly uplatnit stejné zásady. Za takových okolností se využití zařízení týká dostupnosti „omezení práv třetích osob“. Musí být tedy možné stanovit výši poplatku takovým způsobem, který představuje intenzitu tohoto využití „omezeného“ zdroje, jakož i jiných využití.

79.

Poplatek založený na hrubém příjmu podniku je zjevně vybírán zejména na zvýšení příjmu, což není objektivní odůvodnění pro poplatek podle článku 13 ( 75 ). Soudní dvůr měl rovněž za to, že výpočet poplatku (popsaného v článku 13 autorizační směrnice) založený na obratu podniku značně zvyšuje dlužnou částku a že tedy „představuje významnou překážku svobodnému poskytování telekomunikačních služeb“ ( 76 ). Skutečnost, že se poplatek může většinou dotknout operátorů s dominantním postavením na trhu, na tomto závěru nic nemění.

80.

Poplatek není přiměřený, pokud je založen na faktorech a stanoven v takové výši, která jde nad rámec toho, co je nezbytné pro zajištění optimálního využití „omezeného“ zdroje, který má tento poplatek chránit.

81.

Tak je tomu v případě, kdy je poplatek buď tak vysoký, že odrazuje od investování do instalování sítí a zařízení a omezuje hospodářskou soutěž, nebo je tak nízký, že nepřispívá k účinné správě při využívání tohoto zdroje ( 77 ).

82.

Na rozdíl od Tribunal Supremo se však nedomnívám, že čím je využití „omezeného“ zdroje intenzivnější, tím by měl být v každém případě za toto využití uložen vyšší poplatek. Je možné si např. představit situaci, kdy by se poplatek za práva na instalování zařízení mohl snížit, aby byla zohledněna míra, v jaké podnik umožňuje využívání svých zařízení jinými podniky. Za těchto okolností by nižší poplatek za intenzivnější využití mohl přispět k optimálnímu užívání majetku.

83.

Obec Tudela dále tvrdí, že její poplatek by měl být vypočítán na základě faktorů, které zohledňují tržní hodnotu veřejného majetku, na němž jsou zařízení instalována.

84.

I kdyby se na poplatek mohla vztahovat první věta článku 13 (čemuž tak však není), tento argument mě nepřesvědčil.

85.

Ve vzorci použitém obcemi je jediným relevantním faktorem počet pevných telefonních linek nainstalovaných v obci v dotčeném roce. Tento počet však nesouvisí se zvláštním využíváním zařízení ve vlastnictví jiného podniku mobilním operátorem. Ani tržní podíl mobilního operátora na místním trhu zjevně nesouvisí s intenzitou užívání městského majetku, na němž jsou instalovány příslušné sítě a přiřazená zařízení, i když to může souviset s potřebou přístupu a propojením s těmito sítěmi a zařízeními.

86.

Faktory jako průměrné používání mobilních telefonů na městskou jednotku, počet obyvatel a průměrné používání telefonu a služeb na mobilní telefon by mohly souviset s intenzitou využívání sítě a zařízení ve vlastnictví jiného podniku. Zdá se však, že nesouvisí vůbec se skutečnými mobilními telefonními službami poskytovanými operátorem, který platí poplatek a pro které byla využita zařízení instalovaná na veřejném majetku.

87.

Poplatek je diskriminační, pokud „se se srovnatelnými situacemi [zachází] odlišně, přičemž některé hospodářské subjekty jsou ve srovnání s jinými znevýhodněny, není-li takové odlišování objektivně odůvodněné existencí podstatných objektivních rozdílů“ ( 78 ). Tak tomu může být např. tehdy, jestliže poplatky uložené operátorům, kteří využívají zdroj ve srovnatelné míře, nejsou z hospodářského hlediska stejně vysoké nebo pokud tyto poplatky uložené v souvislosti s různým využíváním jsou stejně vysoké ( 79 ).

88.

Předkládající soud musí rozhodnout, zda mobilní operátoři a operátoři pevných telefonních linek – bez ohledu na jejich sídlo – kteří využívají instalovaná zařízení na veřejném majetku, přes něj nebo pod ním, jsou ve srovnatelné situaci. V tomto ohledu mám za to, že je relevantní, zda má každý z nich srovnatelný přístup a propojení se zařízeními jiného podniku, která byla instalována na veřejném (nebo soukromém) majetku za účelem poskytnutí svých služeb a zda jsou tito operátoři v konkurenčním vztahu.

89.

Dospěje-li předkládající soud k závěru, že se nacházejí ve srovnatelné situaci, musí být částka, kterou mají zaplatit za jejich využití zařízení jiného podniku, vypočtena na základě stejných objektivních faktorů. Je to rovněž v souladu s povinností zabránit diskriminaci při využívání zvláštní technologie ( 80 ). V tomto ohledu, např. mohou-li operátoři pevných telefonních linek, kteří propojují zařízení jiného podniku, odečíst náklady na propojení z poplatku dlužného obci, musí mít mobilní operátoři za podobných okolností rovněž tuto možnost.

90.

V rámci článku 13 není podle mého názoru relevantní, zda je uživatel vlastníkem zařízení. Podle tohoto ustanovení je relevantní pouze skutečnost, která vede ke vzniku povinnosti zaplatit poplatek. Za účelem stanovení povinnosti telefonních operátorů, kteří nevlastní zařízení a operátorů, kteří jej vlastní, za předpokladu, že tito operátoři uvedené zařízení využívají obdobně, by tedy měl být použit stejný vzorec. Za těchto okolností a za předpokladu, že vnitrostátní právo rovněž ukládá poplatek za práva na instalování zařízení, by kladná odpověď na první otázku znamenala, že některé podniky musí zaplatit poplatek za instalování zařízení a rovněž za jejich využívání. To je logický závěr v případě přijetí argumentu Španělské vlády ( 81 ).

91.

Naproti tomu se jeví, že podniky instalující zařízení, bez ohledu na to, zda jsou mobilními operátory či nikoli, nejsou ve srovnatelné situaci jako mobilní operátoři využívající zařízení jiného podniku. Skutečnost, že prvně uvedené podniky užívají veřejný pozemek, má přímý vliv na dostupnost přístupu k tomuto zdroji a představuje zásah do výlučných práv vlastníka tohoto pozemku. Užívání tohoto pozemku posledně uvedenými podniky nemá takový účinek. Z hospodářského hlediska tyto dva typy užívání nelze považovat za rovnocenné.

92.

Domnívám se tedy, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že poplatek je stanoven za podmínek, které nesplňují požadavky objektivního odůvodnění, přiměřenosti a nediskriminace, je-li založen na příjmu nebo tržním podílu podniku a jiných faktorech, které nesouvisí s dostupností přístupu k „omezenému“ zdroji v důsledku skutečného využívání tohoto zdroje podnikem.

93.

Třetí otázkou se předkládající soud táže, zda má článek 13 autorizační směrnice přímý účinek.

94.

Podle ustálené judikatury se lze dovolat bezpodmínečného a dostatečně přesného ustanovení směrnice vůči státu v řízení před vnitrostátním soudem, jestliže tento členský stát tuto směrnici do vnitrostátního práva neprovedl ve stanovených lhůtách nebo ji provedl nesprávně ( 82 ).

95.

Třetí otázka vyvstává kvůli skutečnosti, že se Vodafone a Orange odvolávají na článek 13 autorizační směrnice za účelem zpochybnění poplatku, který jim uložily tři obce. Španělská vláda a obec Tudela se domnívá, že odpověď na třetí otázku není nezbytná, jelikož poplatek není neslučitelný s autorizační směrnicí.

96.

Podle mého názoru má článek 13 přímý účinek.

97.

Jak uvedli někteří zúčastnění ve svých vyjádřeních, Soudní dvůr v rozsudku Connect Austria rozhodl, že čl. 11 odst. 2 směrnice 97/13 má přímý účinek ( 83 ). Toto ustanovení upravovalo poplatky uložené „v případě omezených zdrojů“, „které berou ohled na nezbytnost zajistit optimální využití těchto zdrojů“. Toto ustanovení rámcová směrnice zrušila ( 84 ).

98.

Podle mého názoru je formulace použitá v článku 13 autorizační směrnice jasnější a přesnější než formulace čl. 11 odst. 2 směrnice 97/13 ( 85 ). Okolnosti, za nichž členské státy mohou uložit poplatek podle článku 13, jsou definovány jednoznačně a článek 13 nevyžaduje prováděcí opatření, aby se jej jednotlivec mohl dovolat vůči členskému státu, který ukládá poplatek za okolností, na které se nevztahuje působnost článku 13.

99.

Podle mého názoru tedy odpověď na třetí otázku zní, že článek 13 autorizační směrnice má přímý účinek.

100.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Tribunal Supremo takto: