ROZSUDEK SOUDU (samosoudce)

8. července 2004

Věc T-136/03

Robert Charles Schochaert

v.

Rada Evropské unie

„Úředníci – Žaloba na náhradu škody – Zamítnutí povýšení – Morální obtěžování – Povinnost poskytnout pomoc“

Úplný text ve francouzském jazyce          II - 0000

Předmět: Žaloba, jejímž předmětem je návrh na náhradu škody směřující k získání náhrady majetkové a nemajetkové újmy údajně utrpěné opakovaným zamítnutím Rady povýšit žalobce do třídy B1 a údajným morální obtěžováním.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady.

Shrnutí

1.     Úředníci ─ Žaloba ─ Žaloba na náhradu škody ─ Autonomie ve vztahu k žalobě na neplatnost ─ Omezení

(Služební řád, články 90 a 91)

2.     Úředníci ─ Žaloba ─ Žaloba na náhradu škody ─ Zrušení napadeného protiprávního aktu ─ Vhodná náhrada nemajetkové újmy

(Služební řád, článek 91)

3.     Úředníci ─ Povinnost správy poskytnout pomoc ─ Dosah

(Služební řád, článek 24)

1.     Vzhledem k tomu, že články 90 a 91 služebního řádu nerozlišují mezi procesním prostředkem směřujícím k neplatnosti a procesním prostředkem směřujícím k náhradě škody, pokud jde jak o správní, tak soudní řízení, je dotčená osoba oprávněna si z důvodu autonomie právních prostředků zvolit buď mezi jedním nebo druhým, nebo je podat společně, za podmínky, že věc předloží Soudu ve lhůtě tří měsíců od zamítnutí její stížnosti.

Ze zásady autonomie procesních prostředků byla stanovena výjimka, pokud má žaloba na náhradu škody úzkou souvislost s žalobou na neplatnost. Pokud účastník řízení může podat žalobu na náhradu škody, aniž by byl nucen domáhat se zrušení protiprávního aktu, který mu způsobuje újmu, nemůže takto obejít nepřípustnost návrhu týkajícího se téže protiprávnosti a směřujícího ke stejným finančním cílům.

Z toho vyplývá, že není autonomní žaloba na náhradu škody, jejíž jediným cílem je náhrada majetkové újmy, jako je ztráta dodatečných příjmů, které by dotčená osoba získala, byla-li by povýšena, újmy, jež by nevznikla pokud by žalobě na neplatnost podané ve stavené lhůtě bylo vyhověno. Dotčená osoba, která opomenula napadnout akty, které ji zkracují na právech, tím, že by podala ve stanovené lhůtě žalobu na neplatnost, tak nemůže, aby se pokusila čelit tomuto opomenutí, mít k dispozici nové lhůty prostřednictvím žaloby na náhradu škody.

(viz body 24 až 26)

Odkazy: Soudní dvůr, 15. prosince 1966, Schreckenberg v. Komise ESAE, 59/65, Recueil, s. 785, 797; Soudní dvůr, 12. prosince 1967, Collignon v. Komise, 4/67, Recueil, s. 469, 480; Soudní dvůr, 22. října 1975, Meyer-Burckhardt v. Komise, 9/75, Recueil, s. 1171, body 10 a 11; Soud, 24. ledna 1991, Latham v. Komise, T‑27/90, Recueil, s. II-35, body 36 a 37; Soud, 27. června 1991, Valverde Mordh v. Soudní dvůr, T‑156/89, Recueil, s. II‑407, bod 144; Soud, 13. července 1993, Moat v. Komise, T‑20/92, Recueil, s. II‑799, bod 46; Soud, 28. května 1997, Burban v. Parlament, T‑59/96, Recueil FP, s. I‑A‑109 a II‑331, body 25, 26 a 27; Soud, 19. září 2000, Stodtmeister v. Rada, T‑101/98 a T‑200/98, Recueil FP, s. I‑A‑177 a II‑807, bod 38

2.     Zrušení napadeného aktu představuje samo o sobě přiměřenou, a v zásadě, to znamená v případě neexistence jakéhokoli výslovně negativního posouzení způsobilosti žalobce v uvedeném aktu, které by mu mohlo způsobovat duševní útrapy, dostatečnou náhradu veškeré nemajetkové újmy, která mu mohla z důvodu zrušeného aktu vzniknout.

(viz bod 34)

Odkazy: Soud, 26. ledna 1995, Pierrat v. Soudní dvůr, T‑60/94, Recueil FP, s. I‑A‑23 a II‑77, bod 62; Soud, 21. ledna 2004, Robinson v. Parlament, T‑328/01, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 79

3.     Na základě povinnosti poskytnout pomoc, kterou správě ukládá článek 24 služebního řádu, musí správa v případě incidentu neslučitelného s pořádkem a klidným chodem služby, zasáhnout se vší potřebnou energií a odpovědět s rychlostí a pečlivostí vyžadovanými okolnostmi případu za účelem prokázání skutkového stavu a vyvození příhodných důsledků se znalostí věci. Za tímto účelem stačí, že úředník, který po svém orgánu požaduje ochranu, přinese neúplný důkaz o skutečnosti útoků, o kterých tvrdí, že je jejich předmětem. V případě existence takových skutečností je věcí dotčeného orgánu přijmout vhodná opatření, zejména tak, že provede šetření za účelem prokázání skutkového základu stížnosti, ve spolupráci se stěžovatelem.

(viz bod 49)

Odkazy: Soudní dvůr, 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, body 15 a 16; Soud, 21. dubna 1993, Tallarico v. Parlament, T‑5/92, Recueil, s. II-477, bod 31; Soud, 5. prosince 2000, Campogrande v. Komise, T‑136/98, Recueil FP, s. I‑A‑267 a II‑1225, bod 42