52007DC0357

[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 27.6.2007

KOM(2007) 357 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

Od Káhiry k Lisabonu – Strategické partnerství EU–Afrika

{SEK(2007) 855}{SEK(2007) 856}

SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

Od Káhiry k Lisabonu – Strategické partnerství EU–Afrika

1. ÚVOD

1.1. Nové skutečnosti

Afrika je v současné době středem pozornosti mezinárodních politik, avšak skutečně nové je to, že Afrika, a především Africká unie (AU), není již pouze tématem rozvoje, nýbrž vystupuje jako samostatný politický aktér. Je čím dále jasnější, že je Afrika důležitá – jako politický hlas, jako hospodářská síla a jako obrovský zdroj lidského, kulturního, přírodního a vědeckého potenciálu. Existuje celá řada důvodů, které tuto skutečnost vysvětlují, od institucionálních (Africká unie) po politické (reformy a demokratizační proces), od hospodářských (rozmach v oblasti surovin, atraktivní investiční příležitosti, udržitelný hospodářský růst na kontinentu dosahující v posledních letech v průměru 5,5 %, z toho devět zemí v roce 2005 dosáhlo nebo překročilo 7% prahové hodnoty nezbytné pro udržitelné snížení chudoby)[1], po strategické (nové uspořádání globálních mocenských poměrů, stále větší účast mezinárodních subjektů v Africe), od sociálních (globalizace společensko-kulturních norem, hromadné sdělovací prostředky) po demografické (Afrika má téměř tolik obyvatel jako Indie nebo Čína, rostoucí mobilita a migrace v rámci Afriky a mezi Afrikou a EU). Všechny tyto důvody spolu na základě narůstající globalizace úzce souvisejí.

EU se mezitím také změnila – počet jejích členů se zvýšil na 27 států, její úloha ve světě se dále vyvíjí a přijala ambiciózní společné politiky v oblasti bezpečnosti, energetiky, klimatických změn a inovací. Evropané si uvědomili, že hospodářská prosperita Afriky má zásadní význam pro evropskou prosperitu, a uznali potřebu komplexnějšího partnerství a ucelenějších politik vůči Africe. Budoucí partnerství musí být založeno na společně stanovených vzájemných a doplňujících se zájmech a výhodách. EU musí i nadále podporovat primární odpovědnost afrických vlád a přístupy, které Afrika iniciovala a přijala za své. Nakonec také svět se změnil, silami globálních kapitálových a finančních trhů, klimatickými změnami, globálními mediálními a informačními a komunikačními technologiemi, nadnárodním terorismem a organizovanou trestnou činností a celosvětovými pandemiemi se svět den ode dne zmenšuje. Potřeba společných globálních odpovědí je proto důležitější než kdykoli dříve. EU a Afrika jsou dávní partneři, avšak ve změněném světě.

1.2. STRATEGICKÉ PARTNERSTVÍ EU–AFRIKA

V tomto změněném světě je EU i nadále důležitým partnerem Afriky – ve vztahu k obchodu (EU zůstává nejvýznamnějším hospodářským partnerem Afriky s vývozem zboží v hodnotě 91,6 miliardy EUR a dovozem dosahujícím 125,6 miliardy EUR v roce 2005), ve vztahu k investicím a oficiální rozvojové pomoci je zdaleka nejdůležitějším partnerem (v roce 2006 dosáhla oficiální rozvojová pomoc EU 48 miliard EUR). Není však jejím jediným partnerem a ani jejím jediným zdrojem z hlediska finančních prostředků, pomoci a obchodu – např. Čína se velice rychle stala třetím nejvýznamnějším obchodním partnerem Afriky, kdy obchod celkově dosáhl v roce 2006 přibližně 43 miliard EUR (oproti 30 miliardám EUR v roce 2005) a kdy 23 % celkového dovozu ropy do Číny nyní pochází z Afriky. To znamená, že pokud chce EU zůstat privilegovaným partnerem Afriky a co nejvíce těžit ze svých vztahů s Afrikou, musí být ochotna z institucionálního, politického a kulturního hlediska současný vztah posílit a v některých oblastech nově nalézt. Schválení strategie EU pro Afriku v roce 2005 bylo důležitým prvním krokem, nyní však nastal čas přejít od strategie pro Afriku k politickému partnerství s Afrikou . V roce 2007 proto EU a Afrika pracují společně na tom, aby posílily svou spolupráci na politické úrovni a položily základy pro dlouhodobé strategické partnerství, které by přesahovalo rozvojovou spolupráci, Afriku a instituce a překonávalo roztříštěnost .

- Partnerství bude přesahovat rozvojovou spolupráci v tom smyslu, že EU sice bude nadále plně podporovat rozvoj Afriky, program však bude rozšířen na všechny politické otázky společného zájmu. EU se bude rovněž snažit lépe a systematičtěji využívat příspěvky, které mohou tomuto partnerství poskytnout ostatní politiky, např. obchod nebo výzkum. Zároveň přesáhne dřívější vztah dárce – příjemce a vznikne politické partnerství mezi sobě rovnými.

- Partnerství bude přesahovat Afriku ve smyslu, že by se dialog mezi EU a Afrikou neměl zabývat výlučně „africkými“ otázkami. EU a Afrika zaměří svůj pohled přes Evropu a Afriku na zbytek světa.

- Partnerství bude překonávat roztříštěnost ve smyslu, že vnitrostátní, subregionální, regionální a kontinentální rámce, politiky a nástroje EU a Afriky by měly lépe podpořit kontinentální integraci a spolupráci Afriky. Regionální integrace bude povzbuzována a podporována jako základní stavební kámen v procesu kontinentální integrace. Regionální integrace rovněž pomůže vytvořit větší a integrovanější trhy, které mají zásadní význam pro přilákání investic, zvýšení výrobních kapacit a další sbližování předpisů. Hospodářská integrace je klíčovým prvkem tohoto procesu a bude podpořena posíleným obchodním vztahem mezi EU a Afrikou zaměřeným na rozvoj. Dohody o hospodářském partnerství budou v tomto směru klíčovým nástrojem. Partnerství podpoří jasné vymezení úloh a zodpovědností různých subjektů na africké straně, včetně Africké unie a Nového partnerství pro africký rozvoj (NEPAD) – jeho sociálně-ekonomický program – a regionálních organizací, a posílení vnitrostátní a regionální podpory pro panafrické instituce. EU bude mezitím podporovat vývoj AU k ústřednímu politickému subjektu v Africe a stále více považovat Afriku jako jeden celek .

- Nakonec bude partnerství překračovat rámec institucí ve smyslu, že do dialogu a partnerství mezi EU a Afrikou bude kromě institucí v Bruselu a Addis Ababě zapojeno širší spektrum účastníků. Přitom by mělo jít o konzultace občanské společnosti, ale také o vážnější pokus zajistit, aby v dialogu mezi EU a Afrikou co největší počet aktérů, včetně občanské společnosti a mládežnických organizací, podporoval stejné cíle a táhl za jeden provaz. „Překračování rámce institucí“ by rovněž mělo na obou kontinentech znamenat lepší a systematičtější využívání zkušeností, know-how a zdrojů ze soukromého sektoru, aby se pokročilo při plnění cílů partnerství.

2. CESTA OD KÁHIRY K LISABONU

2.1. Od strategie EU pro Afriku (2005) …

Historicky první summit mezi EU a Afrikou proběhl v roce 2000 v Káhiře. Káhirská deklarace a Káhirský akční plán, které byly na tomto summitu podepsány, obsahovaly celou řadu ambiciózních závazků, mj. ohledně navrácení odcizených kulturních statků a vnějšího dluhu Afriky. Snad ještě důležitější bylo, že Káhirský summit zahájil strukturovanější politický dialog mezi EU a Afrikou včetně pravidelných zasedání vysokých úředníků a ministrů.

Skutečným obratem v dialogu mezi EU a Afrikou však bylo v roce 2001 vytvoření nového partnerství pro rozvoj Afriky (NEPAD), což je iniciativa, kterou Afrika přijala za svou a kterou určovala, jak bude vypadat politická budoucnost Afriky. A ještě důležitějším krokem bylo založení Africké unie (AU) o rok později. Pokračující proces integrace, stále důležitější úloha afrických regionálních organizací a vytvoření AU jako ústředního mezinárodního subjektu a jednotného politického hlasu pro Afriku jsou zásadní nejen pro Afriku, ale také pro partnerství mezi EU a Afrikou. Za těchto nových příznivých podmínek se naplánovalo, že druhý summit mezi EU a Afrikou proběhne v roce 2003 v Lisabonu. Ze sporných důvodů souvisejících mj. s účastí byl tento summit odložen.

Rok 2005 se v mnohých ohledech stal mezinárodním rokem Afriky. Proběhla celá řada akcí na vysoké úrovni a byly zahájeny důležité mezinárodní iniciativy, mezi které patří významné závazky týkající se pomoci a oddlužení učiněné na summitu G8 v Gleneagles a po zveřejnění Pařížské deklarace o účinnosti pomoci přijetí balíčku opatření a závazků ze strany Rady EU, které by zvýšením oficiální rozvojové pomoci, účinnosti pomoci a soudržnosti politik v oblasti rozvoje pomohly Africe a rozvojovým zemím celkově dosáhnout rozvojových cílů tisíciletí do roku 2015. Evropská komise v říjnu 2005 přijala během společného zasedání s Komisí AU sdělení o strategii EU pro Afriku. O dva měsíce později, v prosinci 2005, Evropská rada schválila mnoho návrhů obsažených ve sdělení a přijala první společnou, soudržnou a komplexní strategii EU pro Afriku s podtitulem Na cestě ke strategickému partnerství. Cílem této strategie EU bylo vytvoření jediného rámce pro všechny aktéry EU a potvrzení rozvoje Afriky jako jedné z hlavních politických priorit EU.

Strategie zahrnuje tři úrovně partnerství – národní, regionální a celoafrickou – a vychází ze tří základních předpokladů: (i) udržitelný pokrok v oblasti rozvoje není možný bez řádné správy věcí veřejných, právního státu, bezpečnosti a míru; (ii) regionální integrace, obchod a propojenost jsou nezbytnými faktory pro podporu hospodářského růstu; (iii) pokud má Afrika splnit rozvojové cíle tisíciletí, je nutné posílit podporu v oblastech s přímým dopadem na životní úroveň, tj. v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a zajišťování potravin.

V letech 2006 a 2007 EU společně provádí politiky a opatření uváděná ve strategii pro Afriku. Na politické úrovni EU začlenila klíčové zásady vlastní i vzájemné zodpovědnosti a partnerství do všech svých vztahů s Afrikou. Na provozní úrovni EU zahájila ambiciózní partnerství EU-Afrika v oblasti infrastruktury a iniciativu v oblasti správy věcí veřejných, rozšířila financování mírových operací vedených AU (např. mise AMIS v Dárfúru) v rámci facility pro mír v Africe, podpořila výměnný program AU pro studenty (program z Nyerere) a otevřela evropský program Erasmus Mundus pro africké univerzity, profesory a postgraduální studenty. Strategie EU rovněž umožnila větší soudržnost politik v rámci EU a lepší koordinaci politik Komise a členských států vůči Africe.

2.2. KE SPOLEčNÉ STRATEGII EU–AFRIKA

Strategie EU pro Afriku byla velmi užitečná při mobilizaci větší a soudržnější podpory, kterou EU zaměřila na úsilí vedoucí k rozvoji Afriky, a to ze dvou hledisek: jako politický rámec / acquis a jako politický proces. Učinila z EU lepšího, jednotnějšího a účinnějšího partnera a zůstane nadále klíčovým politickým dokumentem, byla však také pouze prvním krokem. Od úplného počátku někteří kritizovali, že strategie pro Afriku byla vyvíjena bez dostatečných konzultací a že zachovala prvky tradičního jednostranného vztahu dárce–příjemce. Na 5. zasedání ministrů EU–Afrika v prosinci 2005 v Bamaku proto bylo dohodnuto, že by EU a Afrika měly jako další krok propůjčit svému partnerství novou, strategickou úroveň a vyvinout společnou strategii EU–Afrika, tj. partnerství s Afrikou namísto strategie pro Afriku. V tomto strategickém partnerství by africké státy měly mít primární odpovědnost za svou politickou budoucnost a svůj rozvoj a – zatímco by EU nadále poskytovala rozvojovou pomoc, aby zajistila splnění rozvojových cílů tisíciletí jak v Africe, tak globálně – tento vztah by se měl postupně stávat více politickým, více globálním a více rovným. Tento postoj následně potvrdily v prosinci 2006 Evropská rada a v lednu 2007 summit AU.

Současně s prováděním strategie EU pro Afriku, sledovaným podle společné prováděcí koncepce, byl zahájen vývoj společné strategie EU–Afrika. Na základě činností provedených v roce 2006 pokračuje tento proces v roce 2007 řadou setkání, při kterých byly stanoveny hlavní zásady, cíle a politické priority společné strategie a lisabonského summitu. Na těchto zasedáních byla EU zastoupena Komisí, německým, portugalským a slovinským předsednictvím a sekretariátem Rady. AU byla zastoupena Komisí AU, svým současným předsednictvím (v roce 2007 Ghana) a často také zeměmi, které jsou zodpovědným útvarem pro politické otázky v rámci káhirského dialogu[2]. Dne 15. května byl na zasedání ministrů EU–Afrika v Bruselu „uvítán a schválen“ návrh této společné strategie. Tyto činnosti budou pokračovat během léta a podzimu roku 2007, aby se dokončily společná strategie a první akční plány a připravil program lisabonského summitu.

Tento institucionální proces byl doplněn rozsáhlými konzultacemi (mj. o internetové stránce www.europafrica.org), které četným neinstitucionálním aktérům v Evropě, Africe a dalším umožnily přispívat svými návrhy. Dále probíhaly diskuse se zástupci Evropského parlamentu, Panafrického parlamentu a zúčastněnými stranami z občanské společnosti Afriky a Evropy. Všechny tyto procesy by měly být během přípravy lisabonského summitu ještě vylepšeny a zintenzívněny.

3. LISABONSKÝ SUMMIT: CÍLE A INICIATIVY

Odložení summitu EU–Afrika v roce 2003 bylo velkým politickým zklamáním. Proto je třeba uvítat, že se partnerství mezi EU a Afrikou opět dostává na nejvyšší politickou úroveň, kam patří. Tento summit nabízí politickému vedení obou kontinentů příležitost učinit silné akčně zaměřené politické závazky týkající se klíčových mezinárodních otázek dnešní doby, zejména klimatických změn, migrace, udržitelné energie, správy věcí veřejných a bezpečnosti, a určit politický směr strategického partnerství mezi EU a Afrikou. EU a Afrika mohou tuto příležitost rovněž využit k tomu, aby poukázaly na otevřenost svého dialogu tím, že osloví další staré i nové partnery Afriky a vyzvou je k účasti v summitu.

Na summitu hlavy států a předsedové vlád Afriky a EU, kteří zastupují 80 zemí a téměř 1,5 miliardy obyvatel, podepíší Lisabonské prohlášení – konsensus EU–Afrika o hodnotách, společném zájmu a strategických cílech.

Kromě toho vedoucí představitelé Afriky a EU přijmou společnou strategii , která by měla být krátkým a cíleným dokumentem a která poslouží jako politická vize a vodítko pro budoucí strategické partnerství mezi EU a Afrikou.

3.1. Cíle

Společná strategie bude zaměřena na čtyři hlavní politické cíle, z nichž každý představuje určitý rozměr současného partnerství mezi EU a Afrikou:

- posílení a zlepšení politického partnerství mezi EU a Afrikou, aby bylo skutečným vztahem mezi rovnými partnery;

- další podpora míru a bezpečnosti, správy věcí veřejných a lidských práv, obchodu a regionální a kontinentální integrace v Africe, jakož i dalších klíčových otázek rozvoje;

- společné řešení globálních výzev;

- usnadnění a podpora široce pojatého a rozsáhlého partnerství zaměřeného na občany pro všechny obyvatele v Africe a Evropě.

3.2. Politické iniciativy

Na summitu by mohli hlavy států a předsedové vlád zahájit celou řadu cílených vzorových iniciativ, které vytvoří základ partnerství a ukáží Africe, světu i vlastním občanům EU, jak konstruktivně EU pracuje na dalším rozvoji partnerství mezi EU a Afrikou. Mezi ně mohou patřit:

(a) Partnerství mezi EU a Afrikou v oblasti energetiky

Na obou kontinentech jsou zabezpečení energie, přístup k bezpečným, udržitelným a dostupným službám v oblasti energetiky a udržitelné a účinné hospodaření se zdroji energie předpokladem pro rozvoj a prosperitu. Ačkoli má Afrika bohaté zdroje energie, má v současné době z hlediska přístupu k moderní energii nejnižší úroveň na světě. 600 milionů obyvatel Afriky nemá přístup k elektrické energii a na topení a vaření používá dřevo. 400 000 obyvatel Afriky, především žen a dětí, zemře každý rok na nemoci dýchacího ústrojí způsobené znečištěním vnitřního ovzduší z důvodu používání dřeva a jiných tradičních paliv. Potřebné investice jsou obrovské – podle Světové banky by si zabezpečení 100% přístupu k elektřině v subsaharské Africe do roku 2030 vyžádalo roční investice ve výši 8,27 miliardy EUR. Avšak v odvětví energetiky jsou Evropa a Afrika již dnes úzce spjaty. Evropa má prospěch z vývozu energie z Afriky a Afrika využívá technické a finanční podpory Evropy v odvětví energetiky. Rostoucí celosvětové znepokojení ohledně zabezpečení energie, přístupu k energii a klimatických změn jasně vedlo k těsnějšímu propojení energetické budoucnosti obou kontinentů a přineslo potřebu společného postupu.

V této souvislosti bude předpokládané partnerství mezi EU a Afrikou v oblasti energetiky inovativní základnou pro posílení energeticko-politického dialogu mezi Afrikou a EU. V rámci partnerství v oblasti energetiky si Afrika a Evropa budou vyměňovat znalosti a zkušenosti, rozvíjet společná politická řešení a přijímat konkrétní opatření k řešení energetických úkolů 21. století. Partnerství bude řešit bezpečnost a diverzifikaci dodávek energie jak pro Afriku, tak pro Evropu, podporovat přístup k cenově dostupným, čistým a účinným energetickým službám, stimulovat energetické trhy, usilovat o zvýšení finančních a lidských zdrojů na podporu udržitelného rozvoje Afriky v oblasti energetiky a podporovat stimulující rámce pro investice jakož i transparentnost a stabilitu trhu. Do partnerství se zapojí důležití činitelé, např. soukromý sektor a mezinárodní finanční instituce. Mělo by najít cesty, jak zapojit nové dárce do dialogu o rozvoji odvětví energetiky v Africe.

Činnosti budou zaměřeny na dosažení těchto konkrétních cílů: posílení stávajícího dialogu mezi Afrikou a EU o přístupu k energii a zabezpečení energie, zvýšení investic do energetické infrastruktury, včetně podpory řešení v oblasti obnovitelných energií a energetické účinnosti, vyšší využívání příjmů z těžby ropy a zemního plynu v zájmu rozvoje, podpora transparentnosti a stimulujících rámců a začlenění klimatických změn do rozvojové spolupráce. Partnerství by mělo vyrůst na stávajících nástrojích, např. na celkovém rámci partnerství EU a Afriky v oblasti infrastruktury a jeho svěřeneckých fondů, na energetické iniciativě Evropské unie (EUEI) a její energetické facility AKT (v současné době 220 milionů EUR), na národních a regionálních orientačních programech v rámci 10. ERF a tematickém programu pro životního prostředí a řízení přírodních zdrojů včetně energie.

(b) Partnerství mezi EU a Afrikou v oblasti klimatických změn

Klimatické změny působí na všechny země, očekává se však, že nejdříve a nejvíce zasáhnou nejméně rozvinuté země a další ohrožené rozvojové země. Ve své 4. hodnotící zprávě dospěli zástupci Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) při regionálních analýzách pro Afriku k závěru, že je africký kontinent z důvodu vícenásobné zátěže a nedostatku přizpůsobivosti nejvíce vystaven proměnlivosti a změnám klimatu. Afrického kontinentu se bude nejvíce dotýkat zajištění potravin, udržitelné dodávky vody a extrémní jevy vyvolané počasím, např. záplavy a sucha. Zpráva IPCC poukazuje rovněž na to, že podle odhadů bude do roku 2020 přibližně 75 až 250 milionů lidí vystaveno zvýšenému nedostatku vody z důvodu klimatických změn a zemědělství závislé pouze na srážkách by v některých zemích mohlo být omezeno až na 50 %. Pokud se klimatické změny nezbrzdí, představují vážné riziko pro omezování chudoby a hrozí tím, že dlouholeté úsilí o rozvoj přijde nazmar. V prohlášení z Addis Abeby o klimatických změnách a rozvoji v Africe z ledna 2007 se hlavy států AU mj. zavázaly, že klimatické změny začlení do všech národních a subregionálních rozvojových politik, programů a aktivit. Předseda komise AU byl pověřen převzít vedoucí úlohu při podpoře účasti Afriky v jednáních o klimatu. Toto prohlášení představuje dobrý základ pro partnerství mezi AU a EU v oblasti klimatických změn.

Partnerství poslouží jako fórum pro dialog a výměnu názorů na konkrétní opatření týkající se klimatických změn. Partnerství mezi EU a Afrikou bude vhodným rámcem pro diskuse o společné vizi EU a Afriky.

Toto partnerství povede také k posílení praktické spolupráce v těchto oblastech: přizpůsobování, snižování nebezpečí katastrof, zastavení odlesňování, podpora účasti rozvojových zemí na světovém trhu s uhlíkem (mj. prostřednictvím mechanismu čistého rozvoje), podpora a využívání technologií šetrných k životnímu prostředí a zlepšení monitorování dopadů klimatických změn na životní prostředí, mj. prostřednictvím vesmírných systémů.

Partnerství podpoří globální aliance pro změny klimatu, jejíž vznik Komise v brzké době navrhne.

(c) Partnerství mezi EU a Afrikou v oblasti migrace, mobility a zaměstnanosti

Migrace a mobilita jsou zásadními prvky globalizace a mělo by se na ně pohlížet a zacházet s nimi jako s potenciálně kladnými jevy. Na ministerském zasedání na téma migrace a rozvoj konaném v listopadu 2006 v Tripolisu se ministři z EU a Afriky zavázali k „partnerství mezi zeměmi původu, tranzitu a určení pro lepší řízení migrace soudržným, holistickým a vyváženým způsobem, v duchu sdílené odpovědnosti a spolupráce“. EU a Afrika úzce spolupracují při provádění závěrů učiněných na konferenci, které se týkají širokého spektra oblastí, od podpory vazeb mezi migrací a rozvojem a usnadnění legální migrace ke společnému řešení nedovolené migrace, mj. prostřednictvím spolupráce při navracení a zpětném přebírání a bojem proti obchodu s lidmi, kde se bude spolupráce dále prohlubovat a kde bude zvláštní pozornost věnována ochraně obětí. Pro posílení vědomostní základny migrační politiky afrických vlád budou EU a Afrika v návaznosti na stávající iniciativy probíhající na celém kontinentu spolupracovat při zřízení sítě migračních observatoří na území Afriky, které budou shromažďovat, analyzovat a šířit informace o migračních tocích v rámci Afriky a mezi Afrikou a EU. Bude se podporovat další rozvoj migračních profilů. Afrika a EU se zaměří zejména na řešení otázky migrace kvalifikovaných pracovních sil, např. pracovníků ve zdravotnictví, a budou se snažit minimalizovat negativní dopad evropského náboru pracovních sil, neboť nedostatek zdravotnického personálu je nyní považován za hlavní překážku pro dosažení pokroku při plnění rozvojových cílů tisíciletí[3]. Současný průzkum Světové banky provedený v Etiopii mezi absolventy lékařských a zdravotnických škol ukázal, že 70 % lékařů a 62 % zdravotních sester hodlá opustit zemi, „jakmile dostanou příležitost“, a odhaduje se, že v současné době opouští africký kontinent každým rokem asi 80 000 kvalifikovaných pracovníků, včetně 23 000 vedoucích pracovníků nebo odborníků. V případě potřeby by mohly být podobné iniciativy zvažovány také v jiných odvětvích. Kromě toho budou partneři prověřovat možnosti, jak usnadnit převod finančních prostředků migrantů a jak by tyto prostředky s ohledem na jejich soukromou povahu mohly výrazněji přispět k rozvoji země.

Pokud jde o podporu a lepší řízení mobility a migrace pracovních sil v rámci Afriky a případně mezi Afrikou a EU, budou obě strany spolupracovat na posílení afrických informačních a řídících kapacit v oblasti migrace (mj. navázáním na model, který je v současné době rozvíjen společně s vládou Mali, a na základě zkušeností získaných při provádění různých projektů týkajících se migrace pracovních sil v severní Africe). Dále budou prozkoumány způsoby usnadnění cirkulační migrace mezi Afrikou a EU, s cílem vytvoření oboustranně výhodných situací pro země původu a země určení, jakož i pro samotné migranty. EU a Afrika povzbudí mobilitu afrických kvalifikovaných pracovních sil mezi zeměmi původu a zeměmi určení vytvořením partnerství mezi institucemi EU a Afriky, např. vysokými školami a nemocnicemi.

Jelikož je nedostatek pracovních míst jedním z klíčových problémů Afriky a s vědomím, že by iniciativy pro řízení migrace a mobility měly být dávány do širšího kontextu, měly by se obě strany společnými silami snažit o vytvoření většího počtu a lepších pracovních míst pro Afriku , zejména pro mládež a ženy. Na základě svých vlastních zkušeností by EU měla Afriku podpořit při rozvoji a provádění strategií a politik, které podporují vytváření pracovních míst ve formálním hospodářství mj. také zlepšením investičního prostředí a vytvořením silných, pružných, transparentních a odpovědných institucí trhu práce. Vytvoření produktivních a důstojných pracovních míst v Africe nabídne mladým africkým ženám a mužům budoucnost a skutečnou alternativu k nelegálním, nejistým a často nebezpečným cestám při hledání nelegálního zaměstnání v EU. Spolupráce v této oblasti by se měla zaměřit na jasné cíle, měla by se budovat na hlavních pilířích rozvojové politiky a být spjata s programem Soudržnost politik ve prospěch rozvoje, která zahrnuje obchod, zemědělství, rybolov, výzkum a informační a komunikační technologie, infrastrukturu, hospodářskou integraci, investice, oficiální rozvojovou pomoc a převody pracovních příjmů migrantů.

(d) Partnerství mezi EU a Afrikou v oblasti demokratické správy věcí veřejných

Demokratická správa věcí veřejných je nedílnou součástí základních hodnot EU a AU. Jak EU, tak AU v této oblasti zahájily iniciativy, např. novou panafrickou strukturu správy věcí veřejných, Africký mechanismus vzájemného hodnocení (APRM), iniciativu v oblasti správy věcí veřejných pro Afriku a země AKT a facilitu pro správu věcí veřejných pro sousední země. Rozvíjí se kontakty mezi Panafrickým parlamentem a Evropským parlamentem.

EU a AU nyní musí zahájit ambicióznější a soudržnější dialog mezi kontinenty o všech aspektech správy věcí veřejných.

Za tímto účelem by AU a EU měly společně zahájit fórum o správě věcí veřejných , kterého by se měly účastnit také nestátní subjekty, národní a kontinentální parlamenty, místní orgány a regionální organizace, které by napomohlo zlepšení dialogu o otázkách společného zájmu týkajících se správy věcí veřejných, jako jsou např. lidská práva, demokratické zásady, právní stát, řízení přírodních zdrojů, boj proti korupci a podvodům, transparentní a odpovědné řízení veřejných prostředků, institucionální rozvoj a reformy, zranitelnost států, správa v celosvětovém měřítku, reforma bezpečnostního sektoru atd., s cílem pevně zakotvit zásady demokratické správy věcí veřejných na celosvětové, kontinentální, národní a místní úrovni a rovněž přispět k dialogům na vysoké úrovni mezi EU a AU o otázkách demokratické správy. Za účelem účinnější podpory panafrické struktury správy věcí veřejných a úsilí o politickou koordinaci bude EU zkoumat nové možnosti, jak poskytnout finanční prostředky Společenství a členských států prostřednictvím fondu EU nebo pomocí společných příspěvků EU ke stávajícím finančním nástrojům a svěřeneckým fondům.

(e) Společná politická a institucionální struktura EU–Afrika

Tato čtyři odvětvová partnerství se doplní a posílí právním závazkem ke komplexnějšímu a více strukturovanému politickému dialogu mezi představiteli 80 států EU a Afriky, jakož i mezi demokratickými institucemi a občany obou kontinentů. Za tímto účelem by EU a Afrika měly posílit dialog mezi všemi institucemi EU a AU, ve kterém by vedoucí úlohu hrál Evropský parlament a Panafrický parlament . Kromě toho by EU a Afrika případně mohly pořádat schůzky ministrů pro jednotlivá odvětví a rozvíjet účinné institucionální mechanismy pro politický dialog, který by se dotýkal všech úrovní partnerství (globální, kontinentální, regionální, národní a místní). Tyto snahy budou vycházet ze stávajících pravidelných schůzek ministerské trojky EU, pořádaných dvakrát ročně, a z aktivního dialogu mezi Komisemi EU a AU, nové mechanismy však mohou být požadovány zejména na globální úrovni (což zahrnuje možnost koordinace pozic a programů v multilaterálních organizacích a zařízeních). A konečně s ohledem na ambice strategického partnerství by se představitelé EU a Afriky měly rovněž zavázat, že každé dva roky uspořádají summit střídavě v EU a v Africe. Toto zastřešující politické partnerství bude formálně zahájeno v rámci „Lisabonské deklarace“.

Těchto pět iniciativ, které EU navrhuje jako stěžejní otázky pro lisabonský summit, se stane spolu s programy a činnostmi v dalších oblastech společného zájmu součástí akčního plánu , jenž bude připojen ke společné strategii.

První akční plán obsahující společná krátkodobá a střednědobá opatření (na období dvou let do dalšího summitu) bude do lisabonského summitu připraven. Aby se lisabonský summit stal úspěšným milníkem, jak se očekává, musí se EU a AU společně postarat o to, aby tento první akční plán obsahoval řadu ambiciózních cílů.

3.3. Společný dokument

Ucelenější přehled priorit a cílů partnerství nabízí společný dokument, který připravily Evropská komise a sekretariát Rady: Lisabon a poté: Zajistit úspěch strategického partnerství EU–Afrika.

Tento společný dokument spolu s tímto sdělením představuje příspěvek EU ke společné strategii, která bude vyjednána a uzavřena s africkými partnery během léta a podzimu roku 2007.

[1] Angola, Kapverdy, Kongo, Konžská demokratická republika, Etiopie, Mosambik, Sierra Leone, Súdán a Tanzanie.

[2] Alžírsko (mír a bezpečnost); Egypt (kulturní statky); Nigérie (dluh); Senegal (migrace); Tunisko (podpory); Libye (zajištění potravin); Maroko (životní prostředí); Jižní Afrika (obchod a regionální integrace). Je třeba si všimnout, že se Maroko, ačkoliv není členem AU, účastnilo zasedání jako zodpovědný útvar pro životní prostředí.

[3] KOM(2006) 870: Evropský akční program pro řešení kritického nedostatku zdravotnických pracovníků v rozvojových zemích (2007–2013).