14.12.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 332/1

(1)

Dne 3. července 2013 zaslaly útvary Komise všem členským státům dotazník o fungování a zdanění jejich přístavů s cílem získat přehled o této problematice a objasnit situaci přístavů z hlediska pravidel Evropské unie pro státní podpory podle článku 107 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“). Belgické orgány odpověděly dopisy ze dne 30. září a ze dne 9. října 2013. Komise požádala dopisem ze dne 20. ledna 2014 o doplňující informace k pravidlům týkajícím se zdanění přístavů. Belgické orgány poskytly odpověď dopisem ze dne 13. března 2014 a přístav Brusel zaslal své připomínky dopisem doručeným dne 18. března 2014.

(2)

Dopisem ze dne 9. července 2014 Komise informovala Belgii v souladu s článkem 21 nařízení Rady (EU) 2015/1589 (2) (dále jen „jednací řád“) o svém předběžném hodnocení, podle nějž osvobození od daně z příjmu právnických osob stanovené pro některé belgické přístavy (dále jen „belgické přístavy“) představuje státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem a tato podpora představuje existující podporu ve smyslu čl. 1 písm. b) uvedeného nařízení. Dne 23. září 2014 se uskutečnilo setkání s belgickými orgány. Jak Valonský region, tak bruselský přístav předložily své připomínky dopisy ze dne 30. září 2014, zatímco Vlámský region sdělil své připomínky dopisem ze dne 1. října 2014. Dopisem ze dne 1. června 2015 oznámila Komise Belgii, že vzala na vědomí všechny argumenty, které Belgie předložila, že se však i nadále domnívá, že osvobození řady přístavů od daně z příjmuprávnických osob představovalo podporu neslučitelnou s vnitřním trhem, pokud se tyto přístavy účastní hospodářských činností a v rozsahu, v němž se jich účastní. Dne 3. srpna 2015 byl tento dopis napaden žalobou (3), která byla usnesením Tribunálu ze dne 9. března 2016 odmítnuta jako nepřípustná (4).

(3)

Dopisem ze dne 21. ledna 2016 Komise znovu zopakovala svůj postoj, podle něhož osvobození od daně z příjmu právnických osob poskytnuté přístavům představuje režim státních podpor neslučitelný se Smlouvou, a navrhla belgickým orgánům jako vhodná opatření v souladu s čl. 108 odst. 1 SFEU a článkem 22 jednacího řádu zrušit osvobození od daně z příjmů právnických osob stanoveného pro belgické přístavy v rozsahu, v němž tyto přístavy vykonávají hospodářské činnosti. Belgické orgány byly vyzvány k úpravě právních předpisů ve lhůtě deseti měsíců od data přijetí tohoto rozhodnutí, přičemž tato úprava by se měla uplatnit nejpozději na příjmy plynoucí z hospodářských činností od počátku daňového roku 2017. Belgické orgány byly vyzvány k tomu, aby písemně informovaly Komisi o tom, že Belgie v souladu s čl. 23 odst. 1 jednacího řádu bezpodmínečně a jednoznačně přijala tato vhodná opatření v plném rozsahu do dvou měsíců od data přijetí uvedeného rozhodnutí. Dne 18. března 2016 byla proti tomuto dopisu podána žaloba (5), která byla usnesením Tribunálu ze dne 27. října 2016 odmítnuta jako nepřípustná (6).

(4)

Dopisem ze dne 21. března 2016 předložily belgické orgány Komisi připomínky k navrhovaným vhodným opatřením.

(5)

Dopisem ze dne 8. července 2016 rozhodla Komise o zahájení řízení postupem stanoveným v čl. 108 odst. 2 SFEU podle čl. 23 odst. 2 jednacího řádu.

(6)

Rozhodnutí Komise o zahájení řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie  (7). Komise vyzvala zúčastněné strany, aby předložily své připomínky k předmětnému opatření. Dne 24. srpna 2016 se konala schůzka se zástupci některých belgických přístavů, na které se dané opatření vztahuje.

(7)

Belgie předložila své připomínky v dopisech ze dne 9. září 2016 (federální ministr financí) a 16. září 2016 (Valonský region a valonské přístavy).

(8)

Komise v této věci obdržela připomínky od následujících zúčastněných stran: společnost Sea Invest, která využívá přístav Antverpy, Gent a Zeebrugge (14. září 2016), přístav Rotterdam, který jednal jménem pěti nizozemských veřejných námořních přístavů (16. září 2016), přístav Brusel (16. září 2016), Vlámská přístavní komise (Vlaamse Havencommissie) (19. září 2016) a po prodloužení lhůty pro podávání připomínek i přístavy Antverpy a Zeebrugge (4. října 2016).

(9)

Komise předala tyto připomínky Belgii a poskytla jí možnost se k nim vyjádřit. Komise obdržela připomínky Belgie v dopise ze dne 14. listopadu 2016. Dne 19. prosince 2016 byla uspořádána schůzka mezi belgickými orgány a Komisí, na jejímž základě byly Komisi zaslány další připomínky. Další schůzka mezi belgickými federálními a regionálními orgány, z nichž některé jsou příjemci daného opatření, a Komisí se uskutečnila dne 10. ledna 2017.

(10)

V Belgii jsou pozemky, na nichž se nacházejí přístavy, veřejným majetkem. V devadesátých letech 20. století byl provoz hlavních belgických přístavů převeden na decentralizované subjekty. Některé přístavy jsou provozovány samostatnými správami přístavů ve správě obce (například přístavy Gent, Ostende a Antverpy); jiné jsou provozovány právnickými osobami veřejného práva (například Port autonome du Centre et de l'Ouest, Port autonome de Liège, Port autonome de Charleroi a Port autonome de Namur), nebo veřejnoprávní akciovou společností v případě přístavu Zeebrugge.

(11)

Přístavy provozují veřejné subjekty, přístavní orgány.

(12)

V souladu s článkem 1 belgického zákona o daních z příjmů (Code des impôts sur les revenus coordonné en 1992 (8), dále jen „zákon o daních z příjmů“) se na „společnosti“, které jsou rezidenty daného státu, vztahuje daň z příjmů nazvaná „impôt des sociétés“ (9) (dále jen „daň z příjmů společností“). Na druhé straně právnické osoby, které jsou rezidenty daného státu a nejsou „společnostmi“ podléhají dani z příjmů nazvané „impôt des personnes morales“ (10) (dále jen „daň z příjmů právnických osob“). Článek 2 zákona o daních z příjmů definuje „společnost“ jako „jakoukoli společnost, sdružení, instituci nebo jakoukoli řádně zřízenou organizaci, která má právní subjektivitu a vykonává podnikatelskou činnost nebo činnost ziskové povahy“.

(13)

Článek 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů stanoví, že řada belgických přístavů nepodléhá dani z příjmů společností (11). Článek 220 odst. 2 zákona o daních z příjmů stanoví, že právnické osoby, které nepodléhají dani z příjmů společností podle článku 180 zákona o daních z příjmů, podléhají dani z příjmů právnických osob (12). Daň z příjmů právnických osob se netýká celkové výše příjmů nebo zisku, ale pouze určitých typů příjmů. V souladu s článkem 221 zákona o daních z příjmů se totiž na právnické osoby podléhající dani z příjmů právnických osob vztahuje daň pouze z titulu katastrálního příjmu z jejich nemovitého majetku nacházejícího se v Belgii a příjmů a výnosů z kapitálového a movitého majetku (13). Kromě toho sazby pro různé typy příjmů podléhajících dani z příjmů právnických osob zpravidla odpovídají sazbě srážkové daně z nemovitého majetku nebo srážkové daně z movitého majetku (14), a jsou zpravidla nižší než sazby daně z příjmů společností (33,99 %).

(14)

Ve svém dopise ze dne 8. července 2016 vyjádřila Komise domněnku, že belgické orgány nepřijaly harmonogram provádění příslušných opatření, který Komise uvedla ve svém dopise ze dne 21. ledna 2016, a že se jeví, že belgická vláda jednoznačně nepřijala samotnou zásadu zdanění přístavů daní z příjmů společností, ani se nezavázala zrušit osvobození belgických přístavů od daně. Komise z toho vyvodila, že belgické orgány nepřijaly bezpodmínečně, jednoznačně a v plném rozsahu příslušná opatření navržená Komisí dne 21. ledna 2016.

(15)

Vzhledem k tomu, že Komise i nadále měla za to, že osvobození společností, které využívají belgických přístavů, od daně představuje existující režim státních podpor vzhledem k tomu, že vykonávají hospodářské činnosti, a měla pochybnosti o slučitelnosti tohoto režimu podpor s vnitřním trhem, rozhodla se zahájit řízení v souladu s čl. 108 odst. 2 SFEU podle čl. 23 odst. 2 jednacího řádu.

(16)

Belgické přístavy a belgické orgány se domnívají, že přístavy nejsou „podniky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vzhledem k tomu, že jejich úkoly, zejména správa ve veřejné a soukromé oblasti, nejsou hospodářské povahy. Zdůrazňují, že se jedná o úkoly obecného zájmu, které jim jsou uloženy nebo jsou na ně delegovány veřejnými orgány, které mohou definovat rozsah služeb obecného nehospodářského zájmu dle vlastního uvážení. Poukazují na to, že přístavní orgány mají zvláštní pravomoci v oblasti plnění těchto úkolů, podléhají kontrole úřadů a jejich cílem není dosahování zisků vzhledem k tomu, že přebytky jsou investovány zpět do přístavní infrastruktury a u některých přístavů jsou vypláceny obci, která je jejich akcionářem.

(17)

Přístavy Antverpy a Zeebrugge a belgické orgány se domnívají, že judikatura Soudního dvora týkající se letišť (věc C-82/01, Aéroports de Paris) (15) se nevztahuje na přístavy, které mají odlišnou infrastrukturu. Uvádějí zejména, že monopol přístavů je důsledkem správní decentralizace ve prospěch veřejnoprávního subjektu, který neusiluje o dosahování zisků, zatímco správa letišť je svěřována soukromým osobám na základě výlučné koncese na hospodářskou činnost, s níž na ně přechází i provozní riziko hospodářské povahy. Domnívají se rovněž, že spor, který Soudní dvůr projednával ve věci Aéroports de Paris, se netýká poskytování „služeb infrastruktury“, takže analogie se zpřístupněním přístavní oblasti belgickými přístavními orgány není vhodná.

(18)

Většina zúčastněných stran i belgické orgány zpochybňují hospodářskou povahu činností uvedených Komisí v rozhodnutí o zahájení řízení, tj. zejména poskytování přístavní infrastruktury lodím a pronájem pozemků a infrastruktury podnikům, s vysvětlením, že sazby za pronájem pozemků, koncese na infrastrukturu a přístup k přístavní infrastruktuře (přístavní poplatky) jsou veřejné, nediskriminační, jsou jednostranně stanoveny předem přístavními orgány a nejsou určovány na základě souhry nabídky a poptávky. Poukazují zejména na rozsudek belgického Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015 (16), který uznává, že přístavní poplatky představují „pouze odměnu“ od třetích stran za zásah přístavních orgánů. Odkazují také na vlámský přístavní dekret ze dne 2. března 1999, který upravuje politiku a správu námořních přístavů (17) (dále jen „vlámský přístavní dekret ze dne 2. března 1999“), který stanoví, že přístavní poplatky musí být stanoveny v „přiměřeném poměru“ k hodnotě protiplnění. Uvádějí rovněž, že koncesní poplatky jsou proporcionálně nižší u pozemků s vyšší přidanou hodnotou, jsou založeny na objektivních parametrech (týkajících se dotčených pozemků) a odrážejí skutečnou hodnotu, která je generována poskytovanými službami. Obdobně se Valonský region a valonské přístavy domnívají, že úhrada poplatků za využívání infrastruktur nemusí být nutně indikátorem hospodářské povahy činnosti přístavů vzhledem k tomu, že skutečnost, že se tyto poplatky nevztahují na znovuzískání investovaného kapitálu, svědčí o tom, že činnost přístavu má povahu služby obecného zájmu.

(19)

Tvrdí, že hlavní hospodářské činnosti v přístavech provádějí koncesionáři, kteří zajišťují manipulaci se zbožím (nakládku a vykládku), přičemž obchodní smlouvy uzavřené mezi koncesionářskými společnostmi a majiteli plavidel jsou zcela nezávislé na přístavních orgánech. Přístavy proto nejsou komerčně využívány přístavními orgány, ale společnostmi, kterým je poskytována koncese na infrastrukturu; tyto společnosti si musí samy vybudovat nástavby (jeřáby, hangáry), které jsou nezbytné pro poskytování terminálových služeb.

(20)

Dodávají, že přístavní orgány musí ve stále větší míře financovat nehospodářské činnosti, které spadají do pravomocí regionů, a dokonce i činnosti, které nesouvisejí s provozem přístavů (18). Odkazují na řadu rozhodnutí Komise a rozsudků Soudního dvora, které podle jejich názoru stanoví, že ani poskytování infrastruktury všem potenciálním uživatelům na spravedlivém a nediskriminačním základě, ani správa a využívání pozemků veřejnoprávním subjektem za účelem rozvoje průmyslových a obchodních činností pro soukromý sektor nepředstavují hospodářské činnosti.

(21)

A konečně se domnívají, že hospodářské činnosti přístavů, jako je zvedání (jeřábové služby) a vlečení, jsou čistě vedlejší povahy.

(22)

Vlámská přístavní komise se domnívá, že vzhledem k tomu, že přístavní orgány jsou stále častěji nuceny financovat neekonomické infrastruktury spadající do pravomoci regionů, nepředstavuje osvobození od daně z příjmů společností žádné zvýhodnění.

(23)

Přístav Rotterdam uvádí, že reálná daňová sazba přístavů Antverpy, Zeebrugge a Gent nedosahuje ani 1 % účetních zisků.

(24)

Belgické orgány tvrdí, že vzhledem k tomu, že přístavy platí daň z příjmů právnických osob, není splněna podmínka, podle níž musí být zvýhodnění poskytnuto ze státních prostředků.

(25)

Většina zúčastněných stran i belgické orgány se domnívají, že referenčním systémem zdanění právnických osob není daň z příjmů společností (jak to bylo uvedeno v rozhodnutí o zahájení řízení), ale článek 1 zákona o daních z příjmů, který stanoví souběžně dva systémy zdanění pro právnické osoby, které jsou rezidenty daného státu (daň z příjmů společností osob a daň z příjmů právnických osob) podle kritérií stanovených v článku 2 zákona o daních z příjmů (podle toho, zda činnost právnické osoby je či není „podnikatelskou činností“ nebo „činností ziskové povahy“). Dodávají, že článek 180 zákona o daních z příjmů, který stanoví, že na přístavy se nevztahuje daň z příjmů společností, pouze objasňuje a provádí článek 1 zákona o daních z příjmů. Některé zúčastněné strany a belgické orgány se rovněž domnívají, že daň z příjmů právnických osob představuje referenční systém pro přístavy, které nejsou „společnostmi“ ve smyslu článku 2 zákona o daních z příjmů, přičemž čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů se neodchyluje od obecných pravidel pro zdanění právnických osob, ale tato obecná pravidla pouze uplatňuje. Proto tvrdí, že i kdyby byl čl. 180 odst. 2 zrušen, nemusela by se na přístavy nutně vztahovat daň z příjmů společností, neboť správa by měla posuzovat jejich situaci individuálně s ohledem na obecná kritéria uvedená v článcích 1 a 2 zákona o daních z příjmů, a vzhledem k tomu, že přístavy nejsou „společnostmi“ ve smyslu článku 2 zákona o daních z příjmů, nevztahovala by se na ně tedy daň z příjmů společností.

(26)

Valonský region a valonské přístavy dodávají, že tato dualita (existence dvou systémů zdanění příjmů – daně z příjmů společností a daně z příjmů právnických osob) je zásadní a vlastní systému zdanění příjmů a vyplývá z belgické ústavy. Belgická ústava navíc údajně neukládá zákonodárci povinnost zdaňovat některé činnosti, a pro orgány veřejné správy, které jsou jimi ze samé podstaty (stát, obce, kraje, okresy a obce), by veřejný nebo soukromý majetek využívaný k zajištění veřejné služby byl podle obecné právní zásady od daně osvobozen. Belgické orgány rovněž uvádějí, že podle judikatury vnitrostátních soudů nepodléhají veřejné služby, úkoly a veřejné statky dani, pokud to zákon výslovně nestanoví.

(27)

Přístavní orgány v Antverpách a Zeebrugge a belgické orgány tvrdí, že se na subjekty, které stejně jako přístavy své zisky nerozdělují, ale reinvestují je, případně sledují cíl přesahující jejich vlastní zájmy, vztahuje daň z příjmů právnických osob, což odpovídá logice systému.

(28)

Tvrdí rovněž, že se nacházejí v jiné situaci než ostatní podniky, na které se vztahuje daň z příjmů společností. I když přístavní orgány disponují určitou mírou nezávislosti a bez ohledu na možnou existenci hospodářských činností, patří mezi orgány veřejné moci a zajišťují úkoly obecného zájmu, aniž by usilovaly o dosažení zisku, jak vyplývá z jejich stanov. Nepoužívají průmyslové ani obchodní metody a jejich činnost není motivována návratností investic v krátkodobém horizontu. Koncesní poplatky a přístavní poplatky nepokrývají vždy náklady, které jim vzniknou. Zajišťují úkoly veřejné služby, jejichž čisté náklady by při uplatnění článku 49 zákona o daních z příjmů nebyly odečitatelné od základu daně z příjmů společností, což by v případě, že by se na ně vztahovala daň z příjmů společností, vedlo k diskriminaci přístavů ve vztahu k ostatním podnikům a ke snížení jejich investičních kapacit.

(29)

Belgické orgány uvádějí, že v rozsudku ze dne 1. prosince 2016 (19), potvrdil belgický ústavní soud rozhodnutí zákonodárce zprostit přístavy povinnosti platit daň z příjmů společností.

(30)

Vlámská přístavní komise tvrdí, že v jiných členských státech, zejména v Nizozemsku, jsou tytéž činnosti přístavů financovány orgány veřejné správy, takže podmínky hospodářské soutěže nejsou narušeny.

(31)

Přístavní orgány přístavů Antverpy a Zeebrugge s odkazem na bod 188 sdělení Komise o pojmu „státní podpora“ (20) (dále jen „sdělení ze dne 19. července 2016“) uvádějí, že každý přístav má zákonný monopol na svou přístavní oblast, který zároveň vylučuje „hospodářskou soutěž na trhu, ale též o daný trh“. Z toho vyvozují, že toto opatření nevede k narušení hospodářské soutěže. Ve zprávě rovněž uvádějí oznámení od nizozemského orgánu pro hospodářskou soutěž (21), podle něhož přístav Rotterdam nekonkuruje provozovatelům jiných přístavů, neboť přístavní poplatky představují pouze omezený zlomek nákladů majitelů plavidel lodí na přepravu, takže změna těchto sazeb směrem nahoru nebo dolů by na provoz v přístavu neměla vliv.

(32)

Uvádějí, že podle sdělení ze dne 19. července 2016 se u infrastruktury sítě jednotlivé prvky sítě vzájemně doplňují namísto toho, aby si konkurovaly (bod 211 a poznámka pod čarou č. 311), takže narušení hospodářské soutěže je vyloučeno. Poznamenávají, že v uvedeném sdělení Komise uplatňuje tuto zásadu na výstavbu železniční infrastruktury (bod 219) a na výstavbu silniční infrastruktury včetně zpoplatněných komunikací (bod 220), ale domnívají se, že ji lze uplatnit také na přístavy.

(33)

Valonský region a valonské přístavy poznamenávají zejména, že vnitrozemské přístavy osvobozené od daně z příjmů společností nekonkurují ostatním soukromým vnitrozemským přístavům, které by případně poskytovaly stejné infrastruktury přístupné veřejnosti. Federální orgány dodávají, že malé vnitrozemské přístavy se doplňují s jinými přístavy a konkurují pouze silniční dopravě.

(34)

Přístav Rotterdam uvádí, že nizozemské veřejné přístavy konkurují zejména přístavům Antverpy, Zeebrugge a Gent.

(35)

Valonský region a valonské přístavy se domnívají, že čl. 106 odst. 2 SFEU představuje přiměřený základ pro slučitelnost opatření: přístavy mají jasný právní mandát a nelze popřít, že splňují všechny podmínky stanovené v tomto článku. Poukazují na to, že je nutno důkladně posoudit slučitelnost podle článku 93 SFEU, která do těchto podmínek použití nezahrnuje absenci vlivu na obchod.

(36)

Přístavní orgány přístavů Antverpy a Zeebrugge se domnívají, že argumentace Komise v odpovědi na argumenty předložené ohledně slučitelnosti opatření nebyla dostatečně podložená. Dodávají, že článek 93 SFEU by bylo možno použít jako důvod pro slučitelnost tohoto opatření, neboť přístavy jsou povinny financovat infrastruktury přispívající k transevropským dopravním sítím.

(37)

Belgické orgány žádají Komisi o přechodné období, pokud jde o povinnost přístavů k dani z příjmů společností. Zdůrazňují, že lhůta uvedená v rozhodnutí o zahájení řízení ze dne 8. července 2016 (povinnost přístavů k dani z příjmů společností od 1. ledna 2017) je příliš krátká, a to zejména v porovnání se lhůtou poskytnutou Nizozemsku v souvislosti s případem SA.25338. Zdůrazňují, že zrušení čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů předpokládá legislativní postup, který trvá „zpravidla nejméně tři až šest měsíců“. Podle nich je třeba provést mnohem složitější změny zákona, než prosté zrušení čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů, jelikož i) toto zrušení by nemuselo nutně vést k tomu, že by přístavy podléhaly dani z příjmů společností, ii) vytvoření nového daňového režimu pro přístavy musí zohlednit ústavní zásadu rovnosti a iii) belgické daňové právo výslovně neupravuje přechod právnické osoby z daně z příjmů právnických osob na daň z příjmů společností. Dodávají, že Komise v případě uplynutí platnosti režimu podpory považovaného za existující musí dodržovat oprávněné zájmy členského státu, pokud jde o zajištění právní jistoty příjemcům.

(38)

Přístav Rotterdam žádá Komisi, aby odložila povinnost nizozemských přístavů k dani z příjmů společností až do doby, dokud nebude provedeno odvětvové šetření, a aby byly všechny námořní přístavy v Severním moři podrobeny této dani současně, případně aby alespoň rychle a současně uvalila na belgické a francouzské přístavy daň z příjmu společností.

(39)

Podle čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování EU podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem.

(40)

Podle Soudního dvora Evropské unie „představuje hospodářskou činnost jakákoliv činnost spočívající v nabízení zboží a služeb na daném trhu“ (22). Rovněž „pojem „podnik“ zahrnuje subjekty, které vykonávají hospodářskou činnost, bez ohledu na jejich právní postavení a způsob jejich financování“ (23).

(41)

Komise navíc v souladu s judikaturou týkající se hospodářské povahy provozování infrastruktury (24) v celé řadě rozhodnutí stanovila, že obchodní využití a výstavba přístavních infrastruktur představují hospodářské činnosti (25). Například komerční využívání přístavního terminálu poskytované uživatelům na základě úhrady poplatku představuje hospodářskou činnost (26). Soudní dvůr rovněž již implicitně, avšak nepochybně uznal hospodářskou povahu některých přístavních operací, zejména „nalodění, vylodění, překládky, uložení a pohybu zboží obecně nebo jakéhokoli materiálu v přístavu“ (27). Komise uplatňuje tato pravidla nejen na námořní přístavy, ale také na přístavy vnitrozemské (28).

(42)

V tomto ohledu se Komise na rozdíl od belgických orgánů a některých zúčastněných stran domnívá, že judikatura Soudního dvora týkající se letišť musí být uplatňována i v případě přístavů, které představují pouze jiný typ infrastruktury. Rozdíly mezi přístavy a letišti, na které některé zúčastněné strany upozorňují – zejména rozdíly v právní struktuře nebo skutečnost, že přístavy jsou veřejnoprávní subjekty, jejichž cílem není dosažení zisku – nejsou relevantní ve vztahu k obecnému kritériu týkajícímu se nabídky zboží nebo služby na trhu, z něhož vychází judikatura Soudního dvora. Komise rovněž poukazuje na to, že Soudní dvůr v bodě 90 rozsudku ve věci Aéroports de Paris uvádí, že „Tribunál správně konstatoval, že dotčené obchodní poplatky představovaly protihodnotu za služby správy letových zařízení“; takže nelze říci, že se tento případ netýkal poskytování služeb v oblasti infrastruktury, jak tvrdí belgické orgány a některé zúčastněné strany.

(43)

Aby bylo možné určit, zda jsou belgické přístavy podniky, není nutné posuzovat, zda jsou jejich jednotlivé činnosti hospodářské povahy, či nikoli. Stačí konstatovat, že subjekty, jichž se předmětné opatření týká, skutečně vykonávají jednu nebo více hospodářských činností, v důsledku jejichž výkonu budou považovány za „podnik“. V tomto ohledu skutečnost, že subjekt vykonává jednu nebo více činností v obecném zájmu nebo činností nehospodářské povahy, obecně neumožňuje přestat jej považovat za „podnik“.

(44)

Belgické přístavy mohou provádět několik typů hospodářských činností, které odpovídají poskytování různých služeb na různých trzích. Za prvé, přístavy poskytují svým uživatelům obecnou službu (zejména majitelům plavidel a obecně všem provozovatelům plavidel) tím, že poskytují plavidlům přístup k přístavní infrastruktuře za odměnu obecně nazývanou „přístavní poplatek“ (29). Za druhé, některé přístavy poskytují plavidlům rovněž za odměnu zvláštní služby, jako je pilotování, zvedání, manipulace, kotvení (30). Za třetí, přístavy dávají za odměnu určité infrastruktury nebo pozemky k dispozici podnikům, které tyto prostory využívají buď pro vlastní potřeby, nebo pro poskytování některých výše uvedených zvláštních služeb plavidlům.

(45)

Skutečnost, že třetí podniky využívají některé pozemní a přístavní infrastruktury k poskytování služeb majitelům plavidel nebo plavidlům, nevylučuje, že správcovské činnosti prováděné přístavními orgány, které spočívají zejména v pronájmu těchto pozemků a infrastruktury těmto třetím stranám, jsou rovněž hospodářské povahy.

(46)

Komise rovněž konstatuje, že samotné belgické vnitrostátní právo obsahuje údaje o průmyslové nebo obchodní povaze přístavních činností (31). Zejména z oficiálního komentáře k zákonu o daních z příjmů nutně vyplývá, že přístavy provozují „jakýkoli průmyslový, obchodní nebo zemědělský podnik“ (32) nebo že i přesto, že neusilují o vytváření zisku, vyvíjejí „pravidelnou odbornou činnost […] která se opakuje dostatečně často na to, aby ji bylo možno označit za „podnikatelskou činnost“, zahrnující operace průmyslové, obchodní nebo zemědělské povahy [a] provádění průmyslových nebo obchodních metod“ (33)  (34).

(47)

Komise navíc nezpochybňuje, že některé činnosti přístavů mohou být nehospodářské povahy, zejména některé služby poskytované kapitanáty, jako je například kontrola a bezpečnost námořní dopravy (35) nebo dohled nad znečišťováním (36). V projednávaném případě jsou však činnosti, které Komise považuje za hospodářské, odlišné od těchto (jiných) činností uvedených v předchozí větě.

(48)

Komise rovněž poznamenává, že ačkoli vnitrostátní orgány mají „široké rozhodovací pravomoci […] při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů“ (37), nevylučuje to hospodářskou povahu těchto činností. Z ustálené judikatury vyplývá, že samotný pojem „hospodářská činnost“ vychází ze skutkových okolností, zejména z existence trhu pro dotčené služby (38) a nezávisí na rozhodování nebo posuzování daného státu. Komise je proto oprávněna klasifikovat některé činnosti přístavů jako hospodářské, a to i v případě, že vnitrostátní orgány považují tyto činnosti za nehospodářské služby obecného zájmu.

(49)

A konečně následující úvahy nemohou samy o sobě zpochybnit hospodářskou nebo nehospodářskou povahu provozovaných činností:

(50)

Pro klasifikaci „podniků“ není relevantní ani argument, který předložily belgické orgány a některé zúčastněné strany a podle něhož jsou sazby za služby poskytované přístavními orgány veřejné, nediskriminační, jsou stanoveny přístavními orgány jednostranně a předem a nejsou přímo závislé na nabídce a poptávce (43).

(51)

Komise za prvé konstatuje, že charakteristiky sazeb, které přístavy používají (reklama, nediskriminace atd.) jsou obdobné jako u sazeb účtovaných v rámci SOHZ (44), které jsou hospodářskými činnostmi a vztahují se na ně pravidla pro státní podporu. Ceny převážné většiny hospodářských činností jsou také veřejné, nediskriminační a stanoví je poskytovatel jednostranně předem.

(52)

Jako ukazatel existence trhu a hospodářské činnosti může sice někdy fungovat podíl výdajů spojených s určitou činností, které pokrývají příjmy vybrané od uživatelů, a naopak podíl výdajů pokrytých z daní (od daňových poplatníků), metoda stanovení cen jako taková však z tohoto hlediska není rozhodující.

(53)

Nikdo ostatně nezpochybňuje, že ceny hrazené uživateli a zákazníky přístavů (obecné a zvláštní přístavní poplatky, koncesní poplatky) pokrývají přinejmenším většinu nákladů vynaložených přístavními orgány, když nabízejí své služby na trhu (45).

(54)

Kromě toho Valonský region a valonské přístavy sice uvádějí, že poplatky za využívání infrastruktur nezahrnují obnovu investovaného vloženého kapitálu, neuvádějí však na podporu tohoto svého argumentu žádný konkrétní důkaz.

(55)

Tento argument je navíc prezentován jako důkaz obecné povahy činnosti přístavu, která však jako taková není relevantní pro určení toho, zda činnosti přístavu mají hospodářskou či nehospodářskou povahu. Komise také bere na vědomí, že náklady na SOHZ (které jsou hospodářskými činnostmi) nejsou zpravidla již z titulu své povahy v plné výši pokryty výnosy vybranými od uživatelů, takže existence deficitu financování nemusí nutně vylučovat existenci hospodářské činnosti ve smyslu článku 107 SFEU.

(56)

Kromě toho pouhá skutečnost, že ceny stanovují přístavní orgány, neznamená, že není zohledněna poptávka. Přístavní orgány naopak při stanovování svých sazeb, zejména přístavních poplatků, zohledňují situaci na trhu (nabídka a poptávka, zejména ceny účtované konkurencí a chování uživatelů a zákazníků v oblasti poptávky) (46). Pokud jde o koncesní poplatky, přístavy Antverpy a Zeebrugge uvádějí, že sazby jsou stanovovány na základě objektivních parametrů týkajících se povahy dotčeného pozemku nebo činnosti a odrážejí vytvořenou „vlastní hodnotu“ a „přidanou hodnotu“. Tyto sazby proto do značné míry souvisejí s vlastnostmi služby poskytované přístavy a vlastnostmi podniků nebo činností, které se přístav snaží přilákat. Z toho důvodu představují sazby jednoznačně důležitý nástroj obchodní politiky přístavu, jejichž cílem je motivovat majitele plavidel a přepravce k využívání přístavních infrastruktur a podniky k tomu, aby se zde usadily a vykonávaly zde své činnosti v oblasti výroby nebo služeb.

(57)

Z toho vyplývá, že poskytování jak přístavní infrastruktury, tak pozemků za odměnu představuje služby nabízené na trhu, a tudíž se jedná o hospodářské činnosti.

(58)

Pokud jde o služby, které přístavy nabízejí výměnou za úhradu přístavních poplatků (přístup k přístavní infrastruktuře obecně a případné zvláštní služby), Komise konstatuje, že rozhodnutí belgického Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015 (č. 162/2015), které uznává, že přístavní poplatky představují „pouze odměnu“ od třetích stran za opatření přijaté přístavními orgány, jakož i ustanovení vlámského přístavního dekretu ze dne 2. března 1999, která stanoví, že přístavní poplatky musí být stanoveny v „přiměřeném poměru“ k hodnotě protiplnění, potvrzují, že přístavy nabízejí služby na trhu za odměnu. Skutečnost, že tato odměna má v přiměřeném rozsahu pokrýt hodnotu protiplnění, umožňuje a priori vyloučit, že služby poskytované uživatelům přístavů jsou financovány převážně z daně a nikoli ze skutečné odměny za službu získanou těmito uživateli, což znovu potvrzuje ekonomický přístup Belgie ke vztahu mezi přístavy a jejich uživateli, jakož i to, že dotčené činnosti mají hospodářskou povahu.

(59)

Komise také zdůrazňuje, že vlámská vláda před belgickým ústavním soudem tvrdila, že obecné přístavní poplatky (protiplnění za přístup k obecné přístavní infrastruktuře) jsou srovnatelné s „mýtným, které je nutno uhradit za využívání zpoplatněné silnice nebo tunelu“ (47). Z rozhodovací praxe Komise však vyplývá, že využívání zpoplatněné silnice nebo tunelu představuje hospodářskou činnost (48). A konečně Komise konstatuje, že přístavní poplatky v Belgii v zásadě podléhají DPH stejně jako všechna ostatní poskytování služeb (49).

(60)

Rozhodnutí Komise nebo Soudního dvora uváděná zúčastněnými stranami a belgickými orgány tento závěr nezpochybňují. Ve věci N110/2008 JadeWeserPort (50), Komise nerozhodla otázku ohledně hospodářské nebo nehospodářské povahy předmětných činností – po bodech odůvodnění, které uvedly zúčastněné strany a belgické orgány na podporu své argumentace (52. až 63. bod odůvodnění tohoto rozhodnutí) následují body odůvodnění, z nichž vyplývá, že tuto činnost lze považovat za činnost hospodářskou (64. až 66. bod odůvodnění tohoto rozhodnutí). Pokud jde o věc N390/2005 (výstavba zařízení pro překládku na železniční trati Lanaken – Maastricht (51) a věc N478/2004 Coras Iompair Eireann (52), Komise konstatuje, že se vztahují k financování výstavby železniční infrastruktury a nikoli ke zpřístupnění přístavní infrastruktury za odměnu, a že v každém případě postoj Komise v těchto případech již neodpovídá judikatuře Soudního dvora (53), a dokonce ani stávající rozhodovací praxi Komise, podle níž výstavba infrastruktury určené k hospodářskému využívání představuje hospodářskou činnost. A konečně, rozsudek Soudního dvora ve věci C-18/01 Korhonen (54) se netýká pravidel o státní podpoře, nýbrž směrnice Rady 92/50/EHS. (55).

(61)

Rozhodnutí Komise ve věci SA.36346 (56), uvedené v bodě 17 písm. f) sdělení ze dne 19. července 2016, jehož se dovolávají zúčastněné strany i belgické orgány, neznamená, že správa nebo zhodnocení oblasti přístavu a zejména pronájem nebo zpřístupnění konkrétních pozemků a infrastruktur za odměnu je nehospodářská činnost. Věc SA.36346 se totiž týkala podpory revitalizace veřejných pozemků a nikoliv pronájmu půdy nebo infrastruktury za úplatu.

(62)

Ve své praxi Komise již v minulosti dospěla k závěru, že pronájem veřejného majetku za úplatu představuje hospodářskou činnost, zejména pokud smluvní partner přístavu poskytuje svým zákazníkům přístavní služby (57). Ze sazebních podmínek zveřejněných přístavními orgány (58) rovněž vyplývá, že koncesní poplatky podléhají DPH, což je důkazem jejich hospodářské povahy. Podobně pronájem pozemků přístavy představuje hospodářskou činnost podléhající DPH (59).

(63)

Komise také poznamenává, že přístavy Antverpy a Zeebrugge ve svých připomínkách zdůrazňují, že výběr koncesionáře se provádí na základě „nabídkového řízení“, což potvrzuje, že pokud tyto přístavy poskytují přístup k přístavní infrastruktuře, nabízejí zboží nebo služby na trhu.

(64)

Skutečnost, že hospodářské činnosti určitého subjektu jsou menšinové nebo okrajové ve vztahu k jeho činnostem nehospodářským, v zásadě neumožňuje vyloučit tyto hospodářské činnosti z pravidel o státní podpoře.

(65)

Kromě toho, a aniž by bylo nutno posuzovat u každého jednotlivého přístavu poměr jeho hospodářských činností, je z předchozího vývoje zřejmé, že velmi důležitou část činností, které dotčené strany a belgické orgány považují za nehospodářské (pronájem pozemků, přístup k infrastruktuře za odměnu) jsou ve skutečnosti činnostmi hospodářskými. Jak je uvedeno výše, není zpochybňováno, že přístavní a koncesní poplatky představují převážnou většinu obratu belgických přístavů, a v případě přístavu Antverpy jsou tyto zisky dokonce vyšší než celkové provozní náklady.

(66)

A konečně, přestože Komise souhlasí s tím, že pokud infrastruktura slouží téměř výhradně nehospodářské činnosti, může celé její financování stát mimo oblast působnosti pravidel státní podpory, pakliže je hospodářské využití infrastruktury pouze vedlejší (60), pak skutečnost, že přístavy provozují nehospodářskou činnost, neznamená, že i samotná přístavní infrastruktura slouží téměř výhradně nehospodářské činnosti.

(67)

Komise se proto domnívá, že činnosti prováděné belgickými přístavy, kterých se opatření týká, jsou přinejmenším zčásti činnostmi hospodářskými.

(68)

Podle Soudního dvora představuje výhodu nejen pozitivní plnění, ale také veškerá opatření, jež v různé formě snižují zátěž, která by za normálních okolností byla součástí rozpočtu podniku (61).

(69)

Komise uvádí, že podle belgické daňové právní úpravy zisky z hospodářských činností belgických přístavů, uvedené v čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů, nepodléhají dani z příjmů společností. V důsledku toho nemusí tyto přístavy nést náklady, které obvykle nesou subjekty podléhající dani z příjmu společností.

(70)

Daň z příjmů právnických osob nemá na celkovou výši zisku vliv. U subjektů, které podléhají zdanění právnických osob, lze zdanit pouze část příjmů plynoucích z činností přístavu, a to důchod z půdy plynoucí z jejich nemovitého majetku nacházejícího se v Belgii, a rovněž příjmy a výnosy z kapitálu a movitého majetku (62). Částka zdanitelná daní z příjmů právnických osob proto nezahrnuje celkovou částku zisků přístavů, například přístavní poplatky a poplatky placené zákazníky za služby, které přístavy poskytují, nebo poplatkya nájemné za užívání přístavní infrastruktury. Kromě toho jsou sazby pro část těchto příjmů, na kterou se vztahuje daň z příjmů právnických osob, zpravidla nižší (63), než sazby daně z příjmů společností (33,99 %). Výše daně za hospodářské činnosti je tedy nižší než částka vyplývající z uplatnění pravidel daně z příjmů společností.

(71)

Kromě toho Belgie neposkytla v průběhu postupu spolupráce zahájeného dne 9. července 2014 ani ve svých připomínkách po zahájení formálního vyšetřovacího řízení dne 8. července 2016 žádný důkaz, který by byl v rozporu s tímto závěrem Komise. Nezpochybnila ani připomínky předložené nizozemskými přístavy, podle nichž je skutečná daňová sazba přístavů Antverpy, Zeebrugge a Gent výrazně nižší, než je sazba daně z příjmů společností v Belgii (33,99 %).

(72)

Není možné akceptovat ani argumentaci vlámské přístavní komise, podle níž je cílem výhody vyplývající z osvobození od daně z příjmů společností v podstatě pouze kompenzovat zvyšující se potřebu přístavních orgánů financovat nehospodářské infrastruktury, které nespadají do jejich působnosti. Žádné ustanovení vnitrostátního práva totiž nezaručuje omezení výše této výhody na čisté náklady na tyto nehospodářské infrastruktury (64). Osvobození od daně z příjmů společností, jejíž výše je úměrná realizovanému zisku, tedy představuje výhodu, která nesouvisí s případnými náklady na financování nehospodářských infrastruktur.

(73)

Komise se tudíž domnívá, že dotčené přístavy jsou zvýhodněny ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a že tato výhoda odpovídá rozdílu mezi daní z příjmů společností, kterou by přístavy musely za své hospodářské činnosti uhradit, a tou částí daně z příjmů právnických osob, kterou lze přičítat těmto hospodářským činnostem.

(74)

V souladu s čl. 107 odst. 1 SFEU se za státní podporu považují pouze opatření poskytovaná členskými státy nebo ze státních prostředků. Podle ustálené judikatury představuje zřeknutí se prostředků, které měly být v zásadě navráceny do státního rozpočtu, převod státních prostředků (65).

(75)

V rozporu s tím, co tvrdí belgické orgány, platí, že vzhledem k tomu, že zdanění hospodářských činností přístavů daní z příjmů právnických osob vede k příznivějšímu zdanění osoby povinné k dani, než by bylo zdanění daní z příjmů společností (viz bod 5.1.2 výše týkající se existence hospodářské výhody), je jeho důsledkem daňová ztráta státu.

(76)

Z tohoto důvodu se Komise domnívá, že toto opatření představuje převod státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

(77)

Navíc vzhledem k tomu, že daný daňový systém je součástí belgické právní úpravy a není Belgii uložen právním řádem Unie, je přičitatelný státu (66).

(78)

Aby bylo opatření považováno za státní podporu, musí být selektivní, tj. musí zvýhodňovat určité podniky nebo určitá odvětví výroby ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (67).

(79)

Podle ustálené judikatury (68) zahrnuje posouzení věcné selektivnosti opatření, které snižuje náklady běžně zatěžující rozpočet podniku, jako je například osvobození od daně, tři fáze: v prvé řadě je nezbytné určit obvyklý nebo „běžný“ daňový režim (tzv. „referenční systém“) platný v dotčeném členském státě. Za druhé je nutno stanovit, zda se předmětné opatření od tohoto referenčního systému odchyluje v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se nacházejí, s ohledem na cíl uvedeného referenčního daňového režimu, ve srovnatelné skutkové a právní situaci. V takovém případě je dané opatření a priori selektivní. Za třetí je třeba určit, zda je odchylující se opatření odůvodněno povahou nebo obecnou systematikou – jinými slovy vnitřní logikou – referenčního daňového systému (69). Pokud jde o tuto třetí fázi, je na daném členském státu, aby prokázal, že odlišné daňové zacházení vyplývá přímo ze základních nebo řídících principů jeho daňového režimu (70).

(80)

Během řízení belgické orgány postupně obhajovaly dva názory. Ve svých odpovědích na dotazník zaslaný útvary Komise dne 3. července 2013 belgické orgány nejprve uvedly, že čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů představuje právní základ pro osvobození přístavů od daně z příjmů společností. Ve svých připomínkách ze dne 19. prosince 2016 však následně uvedly, že na přístavy se daň z příjmů společností nevztahuje v důsledku pouhého uplatnění obecných pravidel zákona o daních z příjmů uvedených v článcích 1 a 2 zákona o daních z příjmů, neboť přístavy nejsou „společnostmi“ ve smyslu článku 2 zákona o daních z příjmů.

(81)

Pojem státních podpor je pojmem objektivním a je třeba vzít v úvahu pouze účinky tohoto opatření. Nebylo zpochybněno, že belgické přístavy neplatí daň z příjmů společností, ale základem pro toto neplacení daně z příjmů společností může být podle belgických orgánů buď čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů, nebo články 1 a 2 zákona o daních z příjmů.

(82)

Ve svých připomínkách ze dne 19. prosince 2016 belgické orgány uvádějí, že čl. 180 odst. 2 zákon o daních z příjmů nemá žádný právní dosah a že je čistě deklaratorní. Jeho vypuštění by na situaci přístavů ve vztahu k dani z příjmů společností nic nezměnilo. Přístavy by byly podle belgických orgánů osvobozeny od daně z příjmů společností na základě článků 1 a 2 zákona o daních z příjmů a obecných kritérií belgického daňového systému. Belgické orgány totiž tvrdí, že přístavy nejsou „společnostmi“ ve smyslu článků 1 a 2 zákona o daních z příjmů.

(83)

Při tomto nastavení by referenční systém tvořily články 1 a 2 zákona o daních z příjmů, které stanoví, že „společnosti“ podléhají dani z příjmů společností, kdežto právnické osoby, které jsou rezidenty daného státu a nejsou společnostmi, podléhají dani z příjmů právnických osob. Podle belgických orgánů platí, že jelikož přístavy nejsou „společnostmi“, měla by se na ně nutně vztahovat daň z příjmů právnických osob. Článek 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů, který podle belgických orgánů pouze vyvozuje důsledky z obecných pravidel stanovených v článcích 1 a 2, by tedy nejen nepředstavoval odchylku od referenčního systému, ale byl by dokonce jeho nedílnou součástí. Pokud by přístavy nebyly „společnostmi“, bylo by možno pravidla vztahující se k dani z příjmů právnických osob rovněž považovat za omezenější referenční systém.

(84)

Tento výklad tedy v zásadě vychází z předpokladu, že povaha činností vykonávaných přístavy nutně vylučuje, že by mohly být pro účely daně z příjmů považovány za „společnosti“ (právnické osoby, které jsou rezidenty daného státu), nýbrž že se jedná o „podniky“ ve smyslu článku 107 SFEU, jak bylo uvedeno výše. Ani připomínky Belgie, ani připomínky třetích stran neposkytují žádné přesvědčivé důkazy o opodstatněnosti této hypotézy.

(85)

Komise se naopak domnívá, že přístavy jsou pro účely daně z příjmů v zásadě „společnostmi“ vzhledem k převážné části jejich činností, a že vykonávají hospodářské činnosti, díky nimž je lze klasifikovat jako „podniky“ ve smyslu článku 107 SFEU. Navíc ani žádné ustanovení vnitrostátního práva tuto klasifikaci společností nezpochybňuje.

(86)

Komise totiž konstatuje, že hypotéza, o niž se opírá argumentace belgických orgánů, je v rozporu s oficiálním komentářem k zákonu o daních z příjmů, s jinými interními texty i s oficiálními postoji belgické vlády. V oficiálním komentáři k zákonu o daních z příjmů se totiž uvádí, že právnické osoby, které jsou „bezpodmínečně“ vyňaty z povinnosti odvádět daň z příjmů společností (zejména přístavy v souladu s čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů), by měly být „v zásadě považovány za subjekty povinné k dani z příjmů společností“ (71). Většina přístavů uvedených v čl. 180 odst. 2 zákon o daních z příjmů – které jsou SA, SPRL nebo samostatnými správami přístavů ve správě obce – by měla rovněž z titulu své právní formy (a charakteristik zpravidla spojených s touto právní formou) – v zásadě podléhat dani z příjmů společností (72). Dále vlámský přístavní dekret ze dne 2. března 1999 sám o sobě obsahuje údaje o průmyslové (73) nebo obchodní (74) povaze přístavních činností, a tudíž o jejich klasifikaci jako „společností“ ve smyslu článku 2 zákona o daních z příjmů, což by mělo mít za důsledek, že se na ně vztahuje daň z příjmů společností. Podobně sama belgická vláda před belgickým ústavním soudem uvedla, že přístavy jsou vedle jiných společností a právnických osob uvedených v článku 180 a v čl. 220 odst. 2 zákona o daních z příjmů, „skutečně právnickými osobami, které provozují podnikatelskou činnost nebo činnosti ziskové povahy ve smyslu článku 2 zákona o daních z příjmů“ (75). Belgický vicepremiér a ministr financí a zahraničního obchodu před belgickou poslaneckou sněmovnou rovněž prohlásili, že belgické přístavy jsou státními podniky, a pokud by neexistovala bezpodmínečná výjimka obsažená v článku 180 zákona o daních z příjmů, vztahovala by se na ně daň z příjmů společností v souladu s články 1, 2 a 179 zákona o daních z příjmů (76). A konečně daň z příjmů právnických osob se na přístavy nevztahuje přirozeně a přímo, ale jen tehdy, pokud jsou výslovně osvobozeny od daně z příjmů společností na základě čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů v souladu se samotným zněním čl. 220 odst. 2 zákona o daních z příjmů, což je v rozporu s výkladem belgických orgánů, podle kterých přístavy neplatí daň z příjmů společností, protože se na ně přirozeně vztahuje daň z příjmů právnických osob jakožto na právnické osoby, které jsou rezidenty daného státu, avšak nejsou „společnostmi“.

(87)

Komise tedy nesdílí stanovisko, že i kdyby byl čl. 180 odst. 2 zrušen, na přístavy by se nevztahovala daň z příjmů společností na základě uplatnění obecných kritérií uvedených v článcích 1 a 2 zákona o daních z příjmů. S ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím bodě odůvodnění se Komise naopak domnívá, že při uplatnění obecných pravidel belgického vnitrostátního práva by se na přístavy, které jsou „společnostmi“ ve smyslu článku 2 zákona o daních z příjmů, měla vztahovat daň z příjmů společností, pokud z ní nebyly formálně a bezpodmínečně osvobozeny podle čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Ze stejných důvodů Komise napadá tvrzení, že pravidla týkající se daně z příjmů právnických osob představují referenční systém pro zdanění přístavů.

(88)

Ve svých připomínkách belgické orgány a některé zúčastněné strany tvrdí, že osvobození přístavů od daně z příjmů společností daně údajně vyplývá kromě obecných pravidel zákona o daních z příjmů (články 1 a 2) i z jiných obecných pravidel vnitrostátního práva (obecná právní zásada, pravidlo vyplývající ze soudní praxe, podle kterého veřejné služby, úkoly a majetek nejsou zdaněny, pokud to zákon, případně samotná belgická ústava, výslovně nestanoví).

(89)

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Komise domnívá, že obvyklé uplatňování obecných pravidel belgického práva by mělo za následek to, že by se na přístavy vztahovala daň z příjmů společností v důsledku toho, že mají příjmy z hospodářské činnosti.

(90)

Ostatně i kdyby na rozdíl od toho, co Komise právě prokázala, mohla dotčená vnitrostátní pravidla – případně jejich výklad ze strany správních orgánů – vyústit v to, že by belgické přístavy nehradily daň z příjmů společností, zaváděla by tato pravidla diskriminaci mezi „podniky“ s hospodářskými aktivitami ve smyslu článku 107 SFEU (viz oddíl 5.1.1 výše). Stejně jako čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů v analýze, kterou níže uvádí Komise, by tak tato pravidla, případě belgický systém zdanění příjmů jako celek, byla zdrojem výhod poskytnutých určitým „podnikům“, tj. přístavům, přestože tyto podniky jsou, pokud jde o zisky z „hospodářských činností“, v situaci srovnatelné s jinými podniky (právnickými osobami, které jsou rezidenty daného státu), na které se vztahuje daň z příjmů společností, ve vztahu k účelu daně z příjmů právnických osob, které jsou rezidenty daného státu, tj. zdanění zisků. Komise se domnívá, že přístavy se neřídí „zvláštními zásadami fungování, které je jasně odlišují od jiných hospodářských subjektů“, na které se vztahuje daň z příjmů společností (77). Zejména skutečnost, že přístavy neusilují o dosažení zisku (78), nedostačuje k tomu, aby bylo možno dospět k závěru, že se nacházejí v jiné situaci než ostatní hospodářské subjekty, na které se vztahuje daň z příjmů společností. V tomto případě by samotný belgický systém byl selektivní (79).

(91)

I kdyby tedy články 1 a 2 zákona o daních z příjmů představovaly právní základ pro to, že belgické přístavy neplatí daň z příjmů společností, představovalo by toto neplacení prima facie selektivní opatření, pokud jde o hospodářské činnosti přístavů.

(92)

Jak vyplývá z výše uvedeného vývoje, Komise se domnívá, že čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů představuje jediný právní základ pro to, že belgické přístavy neplatí daň z příjmů společností, a že pokud by takové ustanovení neexistovalo, platily by přístavy daň z příjmů společností jako všechny ostatní společnosti nebo podniky, které mají zdanitelné příjmy z hospodářské činnosti.

(93)

Komise se domnívá, že referenční systém v tomto případě představují obecná daňová pravidla vyplývající z článků 1 a 2 zákona o daních z příjmů. Pro právnické osoby se sídlem v Belgii stanoví článek 1 zákona o daních z příjmů dualistický systém zdanění příjmů: ukládá „společnostem“ povinnost platit daň z příjmů společností a „jiným právnickým osobám než společnostem“ povinnost platit daň z příjmů právnických osob. Článek 2 zákona o daních z příjmů obsahuje kritéria umožňující definovat „společnosti“, a tudíž určit právnické osoby, na které se bude vztahovat daň z příjmů společností, a vylučovací metodou i ty, na jejichž příjmy se bude vztahovat daň z příjmů právnických osob. Článek 179 potvrzuje, že daňoví poplatníci, na které se vztahuje daň z příjmů společností, jsou společnosti, které jsou rezidenty daného státu.

(94)

Ustanovení čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů představuje výjimku z těchto obecných daňových pravidel. Bezpodmínečně totiž osvobozuje přístavy od povinnosti odvádět daň z příjmů společností, aniž by uplatňovalo obecná kritéria rozlišení mezi daní z příjmů společností a daní z příjmů právnických osob definovaná v článcích 1 a 2, tj. bez ohledu na to, zda jsou uvedené přístavy „společnostmi“, či nikoli (80).

(95)

Pokud jsou přístavy z důvodů uvedených v 86. bodě odůvodnění „společnostmi“ ve smyslu článku 1 zákona o daních z příjmů, může být referenční systém pro zdanění příjmů přístavů definován rovněž restriktivněji jako soubor pravidel týkajících se daně z příjmů společností, tj. články 1 a 179 zákona o daních z příjmů, které stanoví, že na „společnosti“, které jsou rezidenty daného státu, se vztahuje daň z příjmů společností, která je definována jako „daň z celkového příjmu“.

(96)

Pokud jde o tento referenční systém, stanoví čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů výslovně výjimku (která je samotnou podstatou jeho existence), neboť vyjímá přístavy z oblasti působnosti článku 179 a z povinnosti hradit daň z příjmů společností, a to i v případě, že se na ně následně vztahuje daň z příjmů právnických osob podle čl. 220 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Pokud by nebylo stanoveno výslovné a konkrétní osvobození od daně uvedené v čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů, na belgické přístavy by se stejně jako na jiné společnosti, které jsou rezidenty daného státu, skutečně ze zákona vztahovala daň z příjmů společností.

(97)

Z výše uvedeného vyplývá, že se čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů odchyluje od obecných pravidel, kterými se řídí zdanění příjmů „společností“ (jak s odkazem na obecná pravidla článků 1 a 2 zákona o daních z příjmů, tak s odkazem na méně obecná pravidla článku 179 zákona o daních z příjmů), a zavádí rozdíly mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl sledovaný referenčním daňovým systémem nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Bez ohledu na přijatý referenční systém (daň z příjmů společností nebo obecné zdanění příjmů právnických osob, které jsou rezidenty daného státu) je cílem daně z příjmů zdanění příjmů, a vzhledem k tomuto cíli jsou všechny podniky, pokud jde o zisky z jejich hospodářské činnosti, ve stejné faktické a právní situaci.

(98)

Na tomto hodnocení by se nic nezměnilo, ani kdyby přístavy neusilovaly o dosažení zisku nebo kdyby věnovaly menší pozornost krátkodobé návratnosti investic. Je prokázáno, že osvobození od daně ve prospěch podniků, které neusilují o dosažení zisku a které vykonávají hospodářské činnosti, je obecně považováno za selektivní, i když je poskytnuto s ohledem na cíl vnitrostátního zákonodárce, jímž je zvýhodňovat subjekty považované za společensky prospěšné (81). Skutečnost, že belgické přístavy jsou vlastněny a ovládány orgány veřejné moci nebo že kromě hospodářských činností vykonávají i činnosti nehospodářské, jako jsou například úkoly související s výkonem veřejné moci, neznamená, že se nacházejí v jiné právní a faktické situaci, pokud jde o uplatňování daně z příjmů společností na příjmy plynoucí z jejich hospodářské činnosti.

(99)

Dotčené opatření je tedy prima facie selektivní, pokud jde o hospodářskou činnost přístavů.

(100)

Jak bylo uvedeno výše, je na členském státu, aby prokázal, že odchylka je odůvodněna povahou nebo obecnou strukturou referenčního daňového systému. V závěrečné fázi třífázové analýzy lze rozdílné zacházení odůvodnit pouze inherentními charakteristikami referenčního daňového systému.

(101)

Soulad opatření s vnitrostátním právem nemůže sám o sobě představovat odůvodnění na základě struktury systému, ledaže by se prokázalo, že toto odůvodnění vyplývá z inherentních charakteristik referenčního daňového systému (82).

(102)

V této souvislosti nemá rozhodnutí belgického Ústavního soudu č. 151/2016 ze dne 1. prosince 2016 v žádném případě takový dosah, jaký se mu snaží připisovat belgické orgány. Toto rozhodnutí se totiž netýká osvobození přístavů od daně z příjmů společností, přiznaného přístavům ve vztahu k pravidlům o státní podpoře, ale toho, zda se daň z příjmů společností vztahuje na podniky ve vlastnictví obcí (intercommunales), struktury spolupráce a projektová sdružení, a to s ohledem na zásady rovnosti a nediskriminace, takže se neexistence diskriminace ve vnitrostátním právu nedotýká neexistence selektivity ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

(103)

Podobně vzhledem k tomu, že rozhodujícím kritériem pro to, zda se uplatní daň z příjmů společností, nebo daň z příjmů právnických osob, je to, zda daný subjekt vykonává „podnikatelskou činnost“, nebo „činnost ziskové povahy“ (viz článek 2 zákona o daních z příjmů), nejsou údajné důvody pro osvobození přístavů od daně z příjmů společností, tj. že zisk nerozdělují, ale reinvestují, že sledují cíl, který přesahuje jejich individuální zájem, že jejich statutárním cílem není vytvářet zisk, že jsou součástí orgánů veřejné moci a že plní úkoly obecného zájmu, dostačující k tomu, aby odůvodnily příznivější daňové zacházení oproti ostatním společnostem, které jsou rezidenty daného státu, ve vztahu k hlavním zásadám daňového systému. I jiné podniky totiž rovněž reinvestujísvůj zisk, sledují cíle nebo mají na ekonomiku dopady, které přesahují jejich individuální zájem (83), aniž by byly z těchto důvodů osvobozeny od daně z příjmů společností. Podobně se může na subjekty, které nejsou součástí orgánů veřejné moci (např. nezisková sdružení) vztahovat daň z příjmů právnických osob za předpokladu, že splňují obecné kritérium uvedené v článku 2 zákona o daních z příjmů, takže ani působení ve veřejné sféře není ve vztahu k vnitrostátním pravidlům relevantní. Na tato sdružení se tak navzdory tomu, že jejich statutárním cílem není vytváření zisku, může vztahovat daň z příjmů společností v souladu s obecnými kritérii článků 1 a 2 zákona o daních z příjmů, pokud vykonávají „podnikatelskou činnost“ či „činnosti ziskové povahy“.

(104)

Údajná skutečnost, že zdroje přístavů ne vždy pokrývají jejich náklady, nemůže být odůvodněním pro osvobození od daně z příjmů společností, neboť v této situaci, pokud nedochází k vytvoření zisku, nevzniká při uplatnění obvyklého systému zdanění příjmů žádná daňová povinnost a ztráta může být odložena a zaúčtována proti případným budoucím ziskům z hospodářské činnosti, takže udělení výjimky by bylo zbytečné a mělo by důsledky pouze tehdy, pokud by přístav vytvořil zdanitelný zisk. Komise konstatuje, že v letech 2004–2014 (za jedenáct účetních období) vykazovaly přístavy Antverpy, Gent, Zeebrugge a Ostende téměř vždy zisk (ztrátu vykázaly pouze Antverpy v roce 2011 a Ostende v roce 2013), takže zmiňované odůvodnění je pouze teoretické, a dokonce je v rozporu s fakty. Kromě toho není ostatním „společnostem“ v případě, že jejich zdroje nepokrývají jejich náklady, poskytováno žádné osvobození od daně z příjmů společností podobné osvobození v případě přístavů.

(105)

Ve stejném duchu platí, že ani skutečnost, že by některé náklady nesouvisející s předmětem činnosti určitého podniku nebyly podle článku 49 zákona o daních z příjmů odčitatelné od daně z příjmů společností, není důvodem pro osvobození přístavů od daně z příjmů společností. Článek 49 zákona o daních z příjmů stanoví, že „náklady vzniklé nebo vynaložené daňovým poplatníkem během zdaňovacího období za účelem získání nebo zachování zdanitelného příjmu jsou odčitatelné“. Osvobození přístavů od daně z příjmů společností především nesouvisí se skutečností, že by přístavy byly finančně znevýhodněny článkem 49 zákona o daních z příjmů: osvobození od daně z příjmů společností se týká všech dosažených zisků a není omezeno jen na zisky plynoucí z případné neodčitatelnosti některých výdajů podle článku 49 zákona o daních z příjmů. Osvobození přístavů od daně z příjmů společností proto není odůvodněno žádným pokynem belgického daňového systému, a to ani za předpokladu, že článek 49 zákona o daních z příjmů takový pokyn představuje. Navíc ani belgické orgány, ani zúčastněné strany neprokazují, v jakém smyslu by takové ustanovení bylo s ohledem na cíl daného opatření (84) a na jeho znění skutečně takové povahy, že by mohlo bránit odčitatelnosti nákladů na nehospodářské činnosti přístavů vykonávané v obecném zájmu. Přístavy Antverpy a Zeebrugge navíc prezentují tento problém pouze jako riziko, a nikoliv jako prokázanou skutečnost.

(106)

Dále pak, i pokud bychom měli za prokázané, že osvobození přístavů od daně z příjmů společností, podobně jako osvobození některých veřejných subjektů zajišťujících veřejné služby od daně z veřejného nebo soukromého vlastnictví, vyplývá z obecné právní zásady, nebo dokonce přímo ze samotné belgické ústavy (85), nemusí to být samo o sobě dostatečné k odůvodnění tohoto osvobození povahou nebo obecnou strukturou systému vzhledem k tomu, že případné úvahy zohledněné tvůrci ústavy nebo vnitrostátními soudy mohou být nezávislé na řádném fungování daňového systému nebo jeho hlavních zásadách.

(107)

A konečně argumenty belgických orgánů a zúčastněných stran týkající se kritérií vytyčených vnitrostátní judikaturou za účelem posouzení, zda je právnická osoba „společností“ ve smyslu článků 1 a 2 zákona o daních z příjmů (zejména nevyužívání průmyslových a obchodních metod) neprokazují, že by bylo dané opatření odůvodněno inherentní logikou daňového systému, jelikož ve skutečnosti je jejich cílem prokázat pouze to, že přístavy nejsou „společnostmi“, přičemž v tomto případě by fakt, že se na ně nevztahuje daň z příjmů společností, byl selektivní vzhledem k samotnému výběru kritérií pro vytyčení hranic referenčního systému (viz výše), a nikoli na základě odchylky od tohoto referenčního systému, která by mohla být případně odůvodněná.

(108)

Aby bylo opatření považováno za státní podporu, musí ovlivňovat obchod mezi členskými státy Unie a narušovat nebo hrozit narušením hospodářské soutěže. Tato dvě kritéria spolu úzce souvisejí.

(109)

Podle judikatury se zpravidla má za to, že došlo k narušení hospodářské soutěže, jakmile stát poskytne finanční výhodu některému podniku v liberalizovaném odvětví, kde existuje (alespoň potenciálně) hospodářská soutěž (86). Je totiž nesporné, že v odvětví přístavů existuje hospodářská soutěž, která je ještě posílena povahou a charakteristikami dopravy, zejména dopravy námořní a vnitrozemské. Dopravní služby, které přístavy poskytují, přinejmenším do určité míry soutěží se službami poskytovanými jinými přístavy nebo v těchto přístavech, stejně tak jako jinými poskytovateli dopravních služeb v Belgii a v ostatních členských státech.

(110)

V souvislosti s veřejnými konzultacemi zúčastněných stran ohledně návrhu nařízení v oblasti přístavů „všechny zúčastněné strany zdůraznily potřebu stabilních a rovných podmínek pro hospodářskou soutěž v EU mezi přístavy navzájem […]“ (87). Obdobně přístavy, zejména přístavy vnitrozemské a obecněji i vodní doprava, jejíž jsou součástí, soutěží s jinými formami dopravy. Navíc existuje obzvláště silná hospodářská soutěž mezi přístavy na belgickém a nizozemském pobřeží (v této souvislosti je často zmiňována oblast Amsterdam – Rotterdam – Antverpy).

(111)

Toto opatření tedy může ovlivnit obchod uvnitř Unie a narušit hospodářskou soutěž tím, že posílí postavení příjemců v mezinárodním obchodě.

(112)

Kromě toho údajná skutečnost, že obdobná opatření státní podpory existují i v jiných členských státech, ani jednání Komise v souvislosti s těmito údajnými opatřeními, nemá žádný vliv na to, zda lze dotčené opatření klasifikovat jako státní podporu vzhledem k tomu, že důsledkem opatření ve prospěch belgických přístavů uvedených v čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů by skutečně bylo posílení jejich konkurenceschopnosti oproti výchozímu stavu, kdy by byly zdaněny za obvyklých podmínek systému daně z příjmů společností (88).

(113)

Navíc, i když lze mít za to, že přístavy mají zákonný monopol na poskytování svých služeb v rámci přístavu, který provozují, soutěží jimi nabízené dopravní služby přinejmenším do určité míry se službami nabízenými jinými poskytovateli dopravy, zejména přístavy jiných členských států.

(114)

Stanovisko nizozemského orgánu pro hospodářskou soutěž uvedené zúčastněnými stranami není v rámci stávajícího řízení o státní podpoře relevantní. Netýká se totiž posouzení režimu podle článku 107 SFEU, který vyžaduje zvláštní přezkoumání podmínky týkající se hospodářské soutěže. Z článku 25 vlámského přístavního dekretu ze dne 2. března 1999 navíc vyplývá, že sazby, které přístavy uplatňují, mají vliv na jejich soutěžní postavení (89). Existenci hospodářské soutěže mezi evropskými přístavy kromě toho potvrzují i připomínky nizozemských veřejných přístavů.

(115)

Odkazy na body 211, 219 a 220 sdělení ze dne 19. července 2016 navíc nejsou v tomto případě relevantní, jelikož se netýkají přístavních infrastruktur, které jsou naproti tomu zmíněny v bodě 215. V posledně zmíněném bodě se uvádí, že „veřejné financování přístavních infrastruktur zvýhodňuje hospodářskou činnost, a proto se na ně v zásadě vztahují pravidla pro poskytování státní podpory“, a že „přístavy spolu mohou vzájemně soutěžit a financování přístavních infrastruktur je tedy takové povahy, že může ovlivnit obchod mezi členskými státy“. Body 219 a 220 výše uvedeného sdělení navíc uvádějí, že podpory na výstavbu dotčených infrastruktur nemusímít vliv na obchod uvnitř Společenství ani na hospodářskou soutěž, zatímco opatření, které je projednáváno v rámci tohoto postupu, nepředstavuje podporu na výstavbu infrastruktury, ale provozní podporu spojenou se ziskem dosaženým v souvislosti s jejím provozem.

(116)

Vzhledem k výše uvedeným argumentům představuje osvobození belgických přístavů od daně stanovené v čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU do té míry, do níž příjmy osvobozené od daně pocházejí z hospodářské činnosti, kterou tyto přístavy vykonávají.

(117)

Je na dotčeném členském státě, aby prokázal, že opatření státní podpory lze považovat za slučitelná s vnitřním trhem. Belgické orgány nepředložily v žádném ze svých příspěvků, odpovědí a připomínek žádný argument týkající se slučitelnosti daného opatření. Valonský region a valonské přístavy se domnívají, že článek 93 a čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování EU mohou představovat dostatečný základ pro slučitelnost. Přístavní orgány v Antverpách a v Zeebrugge smýšlejí stejně, pokud jde o článek 93 SFEU.

(118)

Zaprvé čl. 106 odst. 2 SFEU stanoví, že vyrovnávací platba za plnění úkolů veřejné služby může být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem, pokud splňuje určité podmínky (90). Komise však podotýká, že dotyčné opatření, které propojuje výši podpory s dosaženými zisky, není vázáno ani omezeno na čisté náklady na úkoly veřejné služby (91), ačkoli se jedná o podmínku nezbytnou pro to, aby byla podpora uznána za slučitelnou na základě čl. 106 odst. 2 SFEU. V důsledku toho nelze toto opatření považovat za vyrovnávací platbu za závazek veřejné služby slučitelnou s vnitřním trhem, a není slučitelné na základě čl. 106 odst. 2 SFEU.

(119)

Za druhé, článek 93 SFEU uvádí, že podpory, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu nebo které představují náhradu za určitá plnění související s pojmem „veřejná služba“ mohou být rovněž prohlášeny za slučitelné s vnitřním trhem. Přístavy sice hrají důležitou roli při rozvoji multimodální dopravy, avšak ne všechny investice do přístavů spadají do působnosti článku 93 SFEU, který je omezen na podpory odpovídající potřebě koordinovat dopravu. Osvobození od daně z příjmu právnických osob navíc nepředstavuje investiční podporu, nýbrž podporu provozní, která není zaměřena na konkrétní investice. Dané opatření zvýhodňuje nejvýnosnější podniky, které tedy mají a priori vyšší vnitřní kapacitu k financování investic. Není zaměřeno ani na vyrovnání nákladů za určitá plnění související s pojmem veřejné služby, jak bylo uvedeno výše. Navíc toto opatření, tj. osvobození od daně, má za následek neomezené zvýhodnění s ohledem na jakékoli náklady. Není tudíž omezeno na částku nezbytnou k zajištění koordinace dopravy ani náhrady za určitá plnění související s pojmem veřejné služby, a proto nezaručuje dodržování zásady proporcionality. Nebyl u něho zjištěn ani žádný motivační účinek. Proto není možné uplatnit článek 93 SFEU.

(120)

Zatřetí, ačkoli se Belgie ani zúčastněné strany nedovolávaly čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, Komise zkoumá, zda je dotčené opatření takové povahy, aby „usnadňovalo rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí“, aniž by měnilo podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. Z výše uvedených důvodů (neexistence proporcionality, motivačního účinku a souvislosti s určeným cílem obecného zájmu) se Komise domnívá, že není možné uplatnit čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU.

(121)

Belgické orgány objasnily, že na přístavy se vztahuje daň z příjmů právnických osob od roku 1960, a že před tímto datem podléhaly dani stanovené pevným procentem (tzv. impôt cédulaire), což je daň podobná dani z příjmů právnických osob. Daňový režim vyhrazený přístavům byl rovněž spojen s právním postavením přístavů, které se v průběhu času měnilo. Podle belgických orgánů se systém daní z příjmů právnických osob na přístavy vztahoval již před rokem 1958, kdy vstoupila v platnost Římská smlouva. Z obdržených informací by tedy vyplývalo, že přístavy byly vždy osvobozeny od daně z příjmů společností.

(122)

V souladu s čl. 1 písm. b) bodem i) jednacího řádu představují režimy podpory zavedené před vstupem Smlouvy v platnost existující režimy podpor.

(123)

Na základě dostupných informací bylo osvobození přístavů od daně z příjmů společností použitelné již před rokem 1958 a od té doby nedošlo k žádné podstatné změně. Z tohoto důvodu je toto opatření považováno za existující režim podpory.

(124)

Pokud jde o žádost belgických orgánů o poskytnutí přechodného období, Komise připomíná, že v této fázi řízení týkajícího se existující podpory nelze přechodné období v zásadě povolit, ledaže by nastaly výjimečné okolnosti. V konečném rozhodnutí může Komise poskytnout dotyčnému členskému státu pouze přiměřenou lhůtu na provedení s ohledem na požadované změny.

(125)

Komise rovněž bere na vědomí, že od začátku procesu spolupráce zahájeného dne 9. července 2014 byla belgickým orgánům již poskytnuta určitá lhůta na zahájení úvah o případných legislativních změnách. Poznamenává rovněž, že není možné, jak se toho belgické orgány obávaly, uložit přístavům povinnost odvádět daň z příjmů společností od 1. ledna 2017.

(126)

V souladu s naléhavou úlohou, kterou jí ukládají články 107 a 108 Smlouvy o fungování EU musí Komise urychleně ukončit poskytování státních podpor, které jsou považovány za neslučitelné s vnitřním trhem, a obnovit podmínky spravedlivé hospodářské soutěže. Pokud se Komise v této fázi řízení domnívá, že určitým podnikům byla poskytnuta neslučitelná podpora, nemůže v zásadě pozastavit dotčené řízení o státní podpoře ani poskytnout přechodné období, protože to by znamenalo schválení delšího období vyplácení podpory neslučitelné s vnitřním trhem, což by bylo nespravedlivé i z hlediska konkurentů, kterým není poskytována žádná podpora, případně je jim poskytována podpora v menší výši. Komise v tomto ohledu konstatuje, že nizozemské přístavy, na které se od 1. ledna 2017 vztahuje daň z příjmů společností, ji žádají, aby urychleně uvalila daň z příjmů společností i na přístavy belgické.

(127)

Jak bylo uvedeno výše, případná existence jiných státních podpor poskytovaných jiným přístavům v jiných členských státech neopravňuje k pozastavení řízení ani k odkladu vstupu v platnost vnitrostátních opatření provádějících rozhodnutí Komise. Takové odložení by mělo za následek prodloužení stávajících nerovností mezi přístavy v severní Evropě, přesněji mezi belgickými přístavy, již zmíněnými nizozemskými přístavy a přístavy francouzskými, neboť se na ně vztahuje obdobné souběžné rozhodnutí zrušující osvobození od daní, která jsou jim v současné době poskytována.

(128)

Dále pak skutečnost, že Komise údajně ponechala Nizozemsku delší dobu na výkon rozhodnutí ve věci SA.25338 (92), není z hlediska podpory žádosti o přechodné období v projednávaném případě relevantní. Komise zachází se všemi členskými státy stejně, v každém případě vychází z jeho konkrétních okolností, a případ Nizozemska nelze srovnávat s případem Belgie. Navíc Komise ve svém konečném rozhodnutí výslovně odmítla poskytnout Nizozemsku přechodné období, a to i navzdory existenci podobných opatření, která jsou v jiných členských státech stále platná. Rovněž je třeba poznamenat, že Nizozemsko muselo ukončit poskytování uvedených daňových výhod dříve než Belgie, což nemůže vést ke zvýhodnění jeho přístavů.

(129)

Navíc v projednávané věci argumenty předložené belgickými orgány ohledně obtíží s jejich uváděním do souladu s vnitrostátním práva nepředstavují výjimečné okolnosti, které by byly důvodem pro poskytnutí přechodného období. Zejména, jak Komise uvedla výše, vypuštění čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů by mělo být v zásadě dostačující k tomu, aby se na přístavy vztahovala daň z příjmů společností. Rovněž skutečnost, že belgické daňové právo výslovně neupravuje přechod povinnosti právnických osob odvádět daň z příjmůprávnických osob na povinnost odvádět daň z příjmů společností, není dostatečným argumentem; belgická daňová správa má možnost (kterou reálně využívá) rekvalifikovat činnost subjektu podléhajícího dani z příjmů právnických osob tak, aby se na něj vztahovala daň z příjmů společností, přestože neexistuje legislativní opatření, které by tento přechod upravovalo. A konečně belgické orgány nevysvětlují, proč by zrušení bezpodmínečné výjimky z povinnosti k daní z příjmů společností pro přístavy bylo v rozporu se zásadou rovnosti, a to i za předpokladu, že by tato okolnost vyplývající z vnitrostátního práva byla relevantní pro poskytnutí přechodného období. Naopak nedávnou reformu, jejímž cílem bylo podrobit belgické podniky ve vlastnictví obcí dani z příjmů společností, zatímco dříve byly od daně z příjmů společností osvobozeny a vztahovala se na ně daň z příjmů právnických osob (což je rovněž případ přístavů), prezentovala belgická vláda jako opatření, jehož cílem je podporovat rovné zacházení (93).

(130)

Komise navíc dotčené opatření nikdy neschválila a belgické orgány ho nikdy neoznámily. V projednávané věci proto nelze uplatnit zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, zejména proto, že vzhledem k tomu, že opatření představuje existující podporu, nemůže Komise nařídit navrácení podpor poskytnutých v minulosti.

(131)

Pokud jde o žádost nizozemských přístavů, aby jim byla odložena povinnost hradit daň z příjmu společností, Komise připomíná, že toto řízení se netýká nizozemských přístavů, nýbrž přístavů belgických. Ve svém konečném rozhodnutí v případě SA.25338, které se týkalo nizozemských přístavů (94), Komise navíc odmítla odložit povinnost nizozemských přístavů hradit daň z příjmů právnických osob ze stejných principiálních důvodů, jako jsou důvody uvedené v tomto rozhodnutí. Podrobení nizozemských přístavů dani z příjmů společností navíc vyplývá z nizozemského vnitrostátního práva a Komise v žádném případě není podle článku 107 SFEU oprávněna uložit členskému státu, aby změnil své právní předpisy za účelem poskytnutí státní podpory určitým hospodářským subjektům.

(132)

Osvobození belgických přístavů od daně z příjmů společností podle čl. 180 odst. 2 zákona o daních z příjmů představuje existující režim státní podpory neslučitelný s vnitřním trhem.

(133)

Belgické orgány by proto měly předmětné osvobození od daně z příjmů společností daně zrušit a dotčeným společnostem uložit povinnost odvádět daň z příjmů společností. Toto opatření by mělo být přijato před koncem kalendářního roku, v němž nastane datum přijetí tohoto rozhodnutí, a uplatní se nejpozději na příjmy plynoucí z hospodářských činností od začátku daňového roku následujícího po jeho přijetí,

1.

daň z celkových příjmů obyvatel království, označovaná jako daň z příjmů fyzických osob;

2.

daň z celkových příjmů společností, které jsou rezidenty daného státu, označovaná jako daň z příjmů společností;

3.

daň z příjmů belgických právnických osob s výjimkou společností, označovaná jako daň z příjmů právnických osob;

4.

daň z příjmů subjektů, které nejsou rezidenty daného státu, nazývaná „daň z příjmů nerezidentů.“

1.

katastrálního příjmu vyplývajícího z jejich nemovitého majetku nacházejícího se v Belgii (…);

2.

příjmy a výnosy z kapitálu a movitého majetku, včetně prvních příjmových skupin uvedených v čl. 21, odst. 5, 6 a 10 a úroků uvedených v čl. 21 odst. 13, jakož i různých příjmů uvedených v čl. 90 odst. 5 až 7 a v odst. 11.“

—

Číslo 2/4: „Pojem „společnost“ znamená jakoukoli společnost, sdružení, instituci nebo orgán, který:

Pro další vysvětlení pojmů uvedených v písmenech a), b) a c) se odkazuje na bod 179/6 až 20.“

—

Číslo 179/10: „Výrazem „vykonávat podnikatelskou činnost“ se rozumí „provozovat jakýkoli průmyslový, obchodní nebo zemědělský podnik“, jehož zisky by představovaly příjmy z výdělečné činnosti, podléhající z tohoto titulu dani z příjmu fyzických osob, pokud by toto podnikání provozovala fyzická osoba, případně společnost apod. bez právní subjektivity (čl. 23 § 1 bod 1 a 24 zákona o daních z příjmů z roku 1992).“

—

Číslo 179/11: „Pokud jde o výraz „provozovat činnosti ziskové povahy“ spadají pod něj současně

V bodě 2 se tedy jedná o podnikatelské činnosti, které ze své podstaty zpravidla vytvářejí zisky nebo výnosy, i když právnická osoba, která je provozuje, nemá podle svých stanov nebo ve skutečnosti záměr vytvářet zisky.“