27.7.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 201/107

(1)

Unie si stanovila za cíl udržovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru musí Unie přijmout opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, zejména pokud jsou nezbytná k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)

Podle čl. 81 odst. 2 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie mohou tato opatření zahrnovat opatření, která mají za cíl zajistit slučitelnost kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti platných v členských státech.

(3)

Na svém zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 podpořila Evropská rada zásadu vzájemného uznávání rozsudků a jiných rozhodnutí soudních orgánů jakožto základ soudní spolupráce v občanských věcech a vyzvala Radu a Komisi, aby přijaly program opatření k provádění této zásady.

(4)

Dne 30. listopadu 2000 byl přijat společný program Komise a Rady pro opatření k provedení zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (3). Tento program určuje opatření týkající se harmonizace kolizních norem usnadňující vzájemné uznávání soudních rozhodnutí a stanoví, že má být vytvořen nástroj ve vztahu k závětem a dědění.

(5)

Evropská rada přijala na zasedání v Bruselu ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 nový program nazvaný „Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii“ (4). V uvedeném programu je zdůrazněna potřeba přijmout nástroj pro dědické věci, jenž se bude zabývat zejména otázkami rozhodného práva, příslušnosti, vzájemného uznávání a výkonu rozhodnutí v oblasti dědictví, a dále evropským dědickým osvědčením.

(6)

Evropská rada na svém zasedání ve dnech 10. a 11. prosince 2009 v Bruselu přijala nový víceletý program nazvaný „Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je“ (5). Evropská rada v tomto programu vyjádřila přesvědčení, že by vzájemné uznávání mělo být rozšířeno na oblasti, jež dosud nejsou upraveny, avšak mají zásadní význam pro každodenní život, jako například dědění a závěti, přičemž je však třeba zohlednit právní systémy členských států, včetně veřejného pořádku (ordre public) a vnitrostátních tradic v dané oblasti.

(7)

Je třeba usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. V evropském prostoru práva musí být občanům umožněno předem uspořádat své dědictví. Práva dědiců a odkazovníků, dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele musí být účinným způsobem zaručena.

(8)

Toto nařízení by za účelem dosažení uvedených cílů mělo shromáždit pravidla o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání — nebo případně přijímání —, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů a o vytvoření evropského dědického osvědčení.

(9)

Do oblasti působnosti tohoto nařízení by měly spadat veškeré občanskoprávní aspekty dědění majetku zůstavitele, konkrétně pak veškeré způsoby přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať už se jedná o přechod jako projev vůle na základě pořízení pro případ smrti, nebo přechod na základě dědění ze zákona.

(10)

Toto nařízení by se nemělo použít na otázky příjmů ani na správní věci veřejnoprávní povahy. Například způsob vyměřování a hrazení daní a další povinnosti veřejnoprávní povahy, ať už se jedná o daně, jež měl v době smrti platit zůstavitel, nebo o jakýkoli typ daně spojené s děděním, která má být uhrazena z dědictví nebo ji mají uhradit oprávněné osoby, by proto měly upravovat vnitrostátní právní předpisy. Vnitrostátní právní předpisy by také měly určit, zda uvolnění majetku z pozůstalosti oprávněným osobám podle tohoto nařízení nebo zápis majetku z pozůstalosti do příslušného rejstříku mohou být podmíněny uhrazením daně.

(11)

Toto nařízení by se nemělo vztahovat na jiné oblasti občanského práva než dědění. Za účelem jednoznačnosti by z oblasti působnosti tohoto nařízení měla být výslovně vyloučena řada otázek, jež by bylo možné považovat za otázky související s dědickými záležitostmi.

(12)

Toto nařízení by se tak nemělo vztahovat na otázky související s úpravou majetkových poměrů v manželství, včetně manželských smluv známých v některých právních řádech v rozsahu, v jakém se tyto smlouvy nezabývají otázkami dědění, a s úpravou majetkových poměrů ve vztazích, jež se považují za vztahy s účinky obdobnými manželství. Orgány, jež se na základě tohoto nařízení zabývají určitou dědickou věcí, by však podle situace přesto měly při určování majetku zůstavitele a příslušných podílů oprávněných osob vzít v úvahu vypořádání úpravy majetkových poměrů zůstavitele v manželství nebo obdobných majetkových poměrů.

(13)

Z oblasti působnosti nařízení by měly být vyloučeny také otázky související se zakládáním, správou a rušením trustů. Toto ustanovení by však nemělo být vykládáno tak, že trusty jsou vyloučeny obecně. Byl-li trust založen na základě závěti nebo podle právního předpisu v souvislosti s děděním ze zákona, mělo by se ve vztahu k přechodu majetku a k určení oprávněných osob uplatnit právo rozhodné pro dědění podle tohoto nařízení.

(14)

Práva a majetek vytvořené či převedené jiným způsobem než děděním, například prostřednictvím darů, by měly být rovněž z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Při určování toho, zda by dary nebo jiné druhy převodů mezi živými (inter vivos) zakládající věcná práva před smrtí měly být vráceny nebo započteny pro účely určení podílů oprávněných osob v souladu s právem rozhodným pro dědění, by se nicméně mělo uplatnit právo, které je podle tohoto nařízení právem rozhodným pro dědění.

(15)

Toto nařízení by mělo umožňovat vznik práva k nemovitému nebo movitému majetku nebo přechod takového práva děděním podle práva rozhodného pro dědění. Nemělo by však mít dopad na omezený počet (numerus clausus) věcných práv podle vnitrostátního práva určitých členských států. Členský stát by neměl mít povinnost uznat věcné právo ve vztahu k majetku, který se nachází na jeho území, pokud jeho právní řád příslušné věcné právo nezná.

(16)

Toto nařízení by však mělo umožnit přizpůsobení neznámého věcného práva nejbližšímu rovnocennému věcnému právu podle práva tohoto jiného členského státu, aby měly oprávněné osoby v jiném členském státě možnost vykonávat práva, jež jim děděním vznikla nebo jež na ně přešla. V kontextu tohoto přizpůsobení je třeba zohlednit účel a zájmy sledované příslušným věcným právem a účinky s tímto právem spojené. Pro účely určení nejbližšího rovnocenného věcného práva v rámci vlastního právního řádu se lze obrátit na orgány nebo příslušné osoby státu, jehož právo je rozhodné pro dědění, se žádostí o další informace o povaze a účincích daného práva. Za tímto účelem by mohly být využívány stávající sítě v oblasti justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech, jakož i veškeré další dostupné prostředky usnadňující porozumění cizímu právu.

(17)

Přizpůsobení neznámých věcných práv, jak je výslovně stanoveno v tomto nařízení, by v souvislosti s uplatňováním tohoto nařízení nemělo bránit jiným formám přizpůsobení.

(18)

Požadavky pro zápis práva k nemovitému či movitému majetku do příslušného rejstříku by měly být z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Proto právo členského státu, kde je rejstřík veden (pro nemovitý majetek lex rei sitae), určí, za jakých právních podmínek a jakým způsobem je zápis prováděn a jaké orgány, jako například rejstříky nemovitostí nebo notáři, jsou oprávněny kontrolovat, že všechny podmínky jsou splněny a že předložené nebo vytvořené dokumenty jsou dostatečné nebo že obsahují nezbytné informace. Příslušné orgány mohou především ověřovat, že právo zůstavitele k majetku z pozůstalosti, jež je v dokumentu předkládaném pro účel zápisu uvedeno, je právem, které je jako takové v rejstříku zapsáno nebo které je jinak prokázáno v souladu s právem členského státu, kde je rejstřík veden. V zájmu zabránění zdvojování dokumentů by orgány provádějící zápis měly přijímat dokumenty vyhotovené příslušnými orgány v jiném členském státě, jejichž oběh je tímto nařízením předpokládán. Evropské dědické osvědčení vydané podle tohoto nařízení by zejména mělo být platným dokumentem pro zápis majetku z dědictví do rejstříku členského státu. To by však nemělo bránit tomu, aby orgány podílející se na zápisu mohly vyzvat osobu, která podává žádost o zápis, k poskytnutí doplňujících informací či předložení dokumentů, které jsou vyžadovány právními předpisy členského státu, v němž je rejstřík veden, například informací nebo dokumentů týkajících se hrazení daní. Příslušný orgán může osobě podávající žádost o zápis sdělit způsob, jak chybějící informace či dokumenty poskytnout.

(19)

Účinky zápisu práva do rejstříku by rovněž měly být vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení. Skutečnost, zda má zápis například deklaratorní nebo konstitutivní účinek, by tudíž měla být stanovena právem členského státu, v němž je rejstřík veden. Pokud tedy například podle práva členského státu, v němž je rejstřík veden, musí být nabytí práva k nemovitému majetku zapsáno do rejstříku, aby byl zajištěn účinek erga omnes nebo byly ochráněny právní úkony, měl by se okamžik takového nabytí řídit právem tohoto členského státu.

(20)

Toto nařízení by mělo respektovat jednotlivé systémy vypořádání dědických věcí, jež se uplatňují v členských státech. Pro účely tohoto nařízení by proto měl být pojem „soud“ vykládán široce tak, aby zahrnoval nejen soudy v pravém slova smyslu vykonávající soudní funkce, ale také notáře a rejstříkové úřady v některých členských státech, kteří nebo které v určitých dědických záležitostech vykonávají soudní funkce stejně jako soudy, a notáře a právní odborníky, kteří v některých členských státech vykonávají v konkrétních dědických věcech soudní funkce na základě zmocnění soudu. Na všechny soudy ve smyslu tohoto nařízení by se měla vztahovat pravidla příslušnosti, která jsou v něm stanovena. Naproti tomu by pojem „soud“ neměl zahrnovat nesoudní orgány členských států, které mají podle vnitrostátních právních předpisů pravomoc jednat v dědických věcech, jako jsou například notáři ve většině členských států, v nichž v souladu s běžnou praxí nevykonávají soudní funkce.

(21)

Toto nařízení by mělo umožnit, aby všichni notáři, kteří mají pravomoc jednat v členských státech v dědických věcech, mohli tuto pravomoc vykonávat. Otázka, zda jsou notáři v konkrétním členském státě vázáni pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v tomto nařízení, by měla záviset na tom, zda se na ně pro účely tohoto nařízení vztahuje pojem „soud“.

(22)

Rozhodnutí vydaná notáři v dědických věcech v členských státech by měla obíhat podle tohoto nařízení. Pokud notáři vykonávají soudní funkce, jsou vázáni pravidly pro určení příslušnosti a jimi vydaná rozhodnutí by měla obíhat v souladu s ustanoveními o uznávání, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí. Pokud notáři nevykonávají soudní funkce, nejsou pravidly pro určení příslušnosti vázáni a jimi vydané veřejné listiny by měly obíhat v souladu s ustanoveními o veřejných listinách.

(23)

S ohledem na rostoucí mobilitu občanů a za účelem zajištění řádného výkonu spravedlnosti v rámci Unie, jakož i zajištění toho, aby existovala skutečná vazba mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána, by mělo toto nařízení stanovit, že obecným hraničním určovatelem pro účely určení příslušnosti i rozhodného práva by měl být obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Při určování místa obvyklého pobytu by měl orgán, který vede dědické řízení, provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní prvky faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotyčného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký a trvalý vztah k dotčenému státu, přičemž je nutné vzít v potaz konkrétní cíle tohoto nařízení.

(24)

V některých případech může být určení místa obvyklého pobytu zůstavitele obtížné. Může to být zejména tehdy, kdy zůstavitel odešel z profesních nebo ekonomických důvodů za prací do jiného státu, a to někdy i na dlouhou dobu, avšak udržoval úzký a trvalý vztah ke státu svého původu. V takovém případě by bylo možné považovat za místo obvyklého pobytu zůstavitele, v závislosti na konkrétních okolnostech, i nadále jeho stát původu, v němž se nacházelo středisko zájmů jeho rodiny a jeho společenského života. K dalším složitým případům může dojít, pobýval-li zůstavitel střídavě v několika státech nebo přemisťoval-li se z jednoho státu do druhého, aniž by se v některém z nich usadil trvale. Byl-li zůstavitel státním příslušníkem jednoho z těchto států nebo nacházela-li se většina jeho majetku v jednom z těchto států, mohly by být jeho státní příslušnost nebo takové umístění majetku považovány za zvláštní faktor v rámci celkového posouzení všech skutkových okolností.

(25)

S ohledem na určení rozhodného práva pro dědění může orgán projednávající dědictví ve výjimečných případech – kdy se zůstavitel například do státu svého obvyklého pobytu přestěhoval poměrně nedlouho před svou smrtí a kdy ze všech okolností vyplývá, že měl zjevně užší vztah k jinému státu – dospět k závěru, že právem rozhodným pro dědění by nemělo být právo státu obvyklého pobytu zůstavitele, nýbrž právo státu, k němuž měl zůstavitel zjevně užší vztah. Tento zjevně nejužší vztah by však neměl být využíván jako náhradní hraniční určovatel, kdykoli je určení obvyklého pobytu zůstavitele v době smrti složité.

(26)

Nic by v tomto nařízení nemělo bránit soudu uplatnit mechanismy určené pro řešení obcházení zákona, jako je fraude à la loi v rámci mezinárodního práva soukromého.

(27)

Pravidla tohoto nařízení jsou navržena tak, aby zajistila, že orgán projednávající dědictví bude ve většině případů používat své vlastní právo. Toto nařízení proto stanoví řadu mechanismů, jež se uplatní za předpokladu, že zůstavitel zvolil jako právo rozhodné pro dědění svého majetku právo členského státu, jehož byl státním příslušníkem.

(28)

Jedním z těchto mechanismů by měla být možnost, aby dotčené strany uzavřely dohodu o volbě soudu ve prospěch soudů členského státu zvoleného práva. Případ od případu a zejména v závislosti na otázce, na niž se vztahuje dohoda o volbě soudu, by pak bylo třeba posoudit, zda by dohoda musela být uzavřena mezi všemi stranami dotčenými daným dědictvím, nebo zda by se některé z nich mohly dohodnout na tom, že určitou konkrétní otázku předloží zvolenému soudu v situaci, kdy se rozhodnutí tohoto soudu o takové otázce nedotkne práva ostatních stran, jež se dědictví účastní.

(29)

Pokud řízení o dědictví zahájil soud bez návrhu, jako je tomu v některých členských státech, by měl tento soud řízení ukončit, pokud se strany dohodly na vypořádání dědictví smírně mimo soud v členském státě zvoleného práva. Nezahájil-li soud řízení o dědictví bez návrhu, nemělo by toto nařízení stranám bránit ve smírném vypořádání dědictví mimo soud, například před notářem v členském státě, který si zvolí, pokud to právo tohoto členského státu umožňuje. Mělo by tomu tak být i v případě, že právo rozhodné pro dědění není právem uvedeného členského státu.

(30)

V zájmu zajištění toho, aby soudy všech členských států mohly ze stejných důvodů vykonávat příslušnost ve vztahu k dědictví osob, které v době smrti neměly obvyklý pobyt v žádném členském státě, by v tomto nařízení měl být uveden v hierarchickém pořadí taxativní výčet důvodů, na jejichž základě je možno založit podpůrnou příslušnost.

(31)

Zejména v zájmu napravit případy odepření spravedlnosti by toto nařízení mělo rovněž stanovit forum necessitatis, jež by soudu některého členského státu ve výjimečných případech umožnilo rozhodnout o dědictví, které má úzkou vazbu ke třetímu státu. Takový výjimečný případ může nastat, jestliže se ukáže, že řízení v příslušném třetím státě není možné, například z důvodu občanské války, nebo pokud nelze od oprávněné osoby rozumně očekávat, že v tomto státě podá návrh nebo povede řízení. Příslušnost založená na foru necessitatis by však měla být vykonávána pouze za předpokladu, že věc vykazuje dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu bylo zahájeno řízení.

(32)

Za účelem usnadnění situace dědiců a odkazovníků s obvyklým pobytem v jiném členském státě, než ve kterém se o dědictví rozhoduje nebo bude rozhodovat, by toto nařízení mělo umožnit každé osobě, jež má dle práva rozhodného pro dědění právo učinit prohlášení ohledně přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu nebo povinného podílu nebo ohledně omezení své odpovědnosti za dluhy váznoucí na dědictví, aby tato prohlášení učinila formou stanovenou právem členského státu, v němž má obvyklý pobyt, a před soudy tohoto členského státu. To by nemělo bránit tomu, aby taková prohlášení byla učiněna před jinými orgány v daném členském státě, jež jsou příslušné přijímat prohlášení podle vnitrostátního práva. Osoby, jež se rozhodnou využít možnosti učinit prohlášení v členském státě svého obvyklého pobytu, by měly samy uvědomit soud nebo orgán, jenž o dědictví rozhoduje nebo rozhodovat bude, o existenci takových prohlášení, a to ve lhůtě stanovené právem rozhodným pro dědění.

(33)

Osoba, která si přeje omezit svou odpovědnost za dluhy váznoucí na dědictví, by neměla mít možnost tak učinit pouhým prohlášením učiněným za tímto účelem před soudy nebo jinými příslušnými orgány členského státu, v němž má svůj obvyklý pobyt, pokud právo rozhodné pro dědění požaduje, aby u příslušného soudu zahájila zvláštní soudní řízení, například řízení o soupisu majetku. Prohlášení učiněné za těchto okolností osobou v členském státě jejího obvyklého pobytu formou stanovenou pro tyto účely právem členského státu by tedy pro účely tohoto nařízení nemělo být formálně platné. Stejně tak by písemnosti, které představují návrh na zahájení řízení, neměly být považovány za prohlášení pro účely tohoto nařízení.

(34)

V zájmu hladkého fungování spravedlnosti by v různých členských státech neměla být vydávána vzájemně neslučitelná rozhodnutí. Za tímto účelem by toho nařízení mělo stanovit obecná procesní pravidla podobná těm, jež jsou obsažena v jiných nástrojích Unie v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech.

(35)

Jedním z těchto procesních pravidel je pravidlo litispendence, jež se uplatní, pokud bude stejná dědická věc předložena různým soudům v různých členských státech. Toto pravidlo tedy určí, který soud by měl danou dědickou věc projednat.

(36)

Vzhledem k tomu, že o dědických věcech mohou v některých členských státech rozhodovat nesoudní orgány, jako například notáři, již nejsou vázáni pravidly příslušnosti dle tohoto nařízení, nelze vyloučit, že v různých členských státech bude paralelně zahájeno smírné mimosoudní vypořádání a soudní řízení ohledně téhož dědictví nebo dvě smírná mimosoudní vypořádání ohledně téhož dědictví. V takové situaci by se měly zúčastněné strany dohodnout na dalším postupu, jakmile se o paralelně vedených řízeních dozvědí. Pokud by dohody nedosáhly, rozhodovaly by o dědictví soudy příslušné podle tohoto nařízení.

(37)

Aby občané mohli za úplné právní jistoty využívat výhod vnitřního trhu, mělo by jim toto nařízení umožnit, aby předem věděli, jaké právo se na jejich dědictví použije. V zájmu zamezení protichůdným výsledkům by měly být zavedeny harmonizované kolizní normy. Hlavní pravidlo by mělo zajistit, že se dědictví bude řídit předvídatelným právem, s nímž má úzkou vazbu. Z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit štěpení dědictví by se uvedeným právem mělo řídit dědictví jako celek, tedy veškerý majetek, který je součástí pozůstalosti, bez ohledu na jeho povahu a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě.

(38)

Toto nařízení by mělo občanům umožnit předem uspořádat jejich dědictví pomocí volby práva rozhodného pro jejich dědictví. Tato volba by měla být omezena na právo státu, jehož jsou státními příslušníky, neboť je třeba zajistit vazbu mezi zůstavitelem a zvoleným právem a zamezit úmyslné volbě takového práva, jež zmaří legitimní očekávání osob s právem na povinný podíl.

(39)

Volba práva by měla být učiněna výslovně v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti nebo by měla vyplývat ze znění takového pořízení. Volba práva by mohla být považována za plynoucí z pořízení pro případ smrti, jestliže například zůstavitel ve svém pořízení odkázal na konkrétní ustanovení práva státu, jehož byl státním příslušníkem, nebo jestliže se o tomto právu jiným způsobem zmínil.

(40)

Volba práva podle tohoto nařízení by měla být platná i tehdy, když zvolené právo neupravuje volbu práva v dědických věcech. Zvoleným právem by se však měla řídit věcná platnost úkonu, jímž byla volba učiněna, tedy otázka, zda se lze domnívat, že osoba volbu činící porozuměla svému jednání a souhlasila s ním. Stejné podmínky by měly platit pro úkon, kterým se volba práva mění či zrušuje.

(41)

Pro účely použití tohoto nařízení by o určení státní příslušnosti nebo vícenásobné státní příslušnosti určité osoby mělo být rozhodováno jakožto o předběžné otázce. Otázka, kdy je určitá osoba považována za státního příslušníka určitého státu, nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení a podléhá vnitrostátnímu právu včetně případných mezinárodních úmluv, při plném respektování obecných zásad Evropské unie.

(42)

Právem, jež bylo určeno jako právo rozhodné pro dědění, by se mělo dědictví řídit od zahájení dědického řízení do přechodu vlastnictví k majetku, který je součástí pozůstalosti, oprávněným osobám ve smyslu takového práva. Mělo by zahrnovat otázky spojené se správou pozůstalosti a odpovědností za dluhy na dědictví váznoucí. Platba dluhů plynoucích z dědictví může zejména v závislosti na právu rozhodném pro dědění zahrnovat zohlednění konkrétního pořadí věřitelů.

(43)

Pravidla pro příslušnost stanovená tímto nařízením mohou v některých případech vést k situaci, kdy soud příslušný k rozhodování o dědictví nebude používat své vlastní právo. Dojde-li k této situaci v členském státě, jehož právo stanoví povinnost ustavit správce pozůstalosti, mělo by toto nařízení umožňovat soudům tohoto členského státu, u nichž bylo zahájeno řízení, ustavit jednoho či více takových správců podle vlastního práva. Tímto by však neměla být dotčena možnost stran dohodnout se na smírném vypořádání dědictví mimo soud v jiném členském státě, pokud to právo tohoto členského státu umožňuje. S cílem zajistit plynulou koordinaci práva rozhodného pro dědění s právem členského státu soudu, který správce ustavuje, by měl soud ustavit správcem osobu (či osoby), která by byla oprávněna spravovat pozůstalost na základě práva rozhodného pro dědění, jako je například vykonatel závěti zůstavitele nebo přímo jeho dědici, nebo vyžaduje-li to právo rozhodné pro dědění, třetí osoba. Soudy však ve specifických případech mohou, pokud to jejich právo vyžaduje, určit třetí stranu jako správce i tehdy, pokud to nestanoví právo rozhodné pro dědění. Ustavil-li zůstavitel vykonatele závěti, nelze takovou osobu její pravomoci zprostit, ledaže právo rozhodné pro dědění umožňuje zbavit ji jejího pověření.

(44)

Pravomoci vykonávané správci ustavenými v členském státě soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, by měly být takové pravomoci správce, které mohou vykonávat podle práva rozhodného pro dědění. Je-li tedy například správcem ustaven dědic, měl by mít stejnou pravomoc spravovat pozůstalost, jakou mají na základě tohoto práva dědici. V případě, že pravomoc spravovat majetek, již lze vykonávat na základě práva rozhodného pro dědění, není dostatečná pro účely ochrany majetku tvořícího pozůstalost nebo ochrany práv věřitelů či jiných osob, které se zaručily za dluhy zůstavitele, může správce (či správci), který byl ustaven v členském státě soudu, u nějž bylo zahájeno řízení, k tomuto účelu zbytkově vykonávat pravomoc správce majetku stanovenou v právu tohoto členského státu. Tato zbytková pravomoc by mohla zahrnovat například vypracování soupisu majetku a dluhů váznoucích na pozůstalosti, informování věřitelů o zahájení dědického řízení a jejich vyzvání, aby oznámili své nároky, a přijímání případných předběžných a zajišťovacích opatření určených k ochraně majetku zahrnutého do pozůstalosti. Úkony učiněné správcem vykonávajícím zbytkové pravomoci by měly dodržovat právo rozhodné pro dědění, pokud jde o převod vlastnictví k majetku, který tvoří pozůstalost, včetně všech transakcí učiněných oprávněnými osobami před jmenováním správce, odpovědnosti za dluhy váznoucí na dědictví a práv oprávněných osob, případně i včetně práva přijmout či odmítnout dědictví. Umožňuje-li to právo rozhodné pro dědění, tyto kroky by si mohly vyžadovat například převod majetku nebo zaplacení dluhů. Pokud právo rozhodné pro dědění stanoví, že ustavení třetího správce mění odpovědnost dědiců, tato změna odpovědnosti by měla být respektována.

(45)

Toto nařízení by nemělo bránit tomu, aby věřitelé mohli například prostřednictvím svého zástupce činit v zájmu ochrany svých práv případné další kroky, které jim umožňuje vnitrostátní právo a které jsou v souladu s příslušnými nástroji Unie.

(46)

Toto nařízení by mělo umožňovat, aby byli potenciální věřitelé informováni o zahájení dědického řízení v jiných členských státech, kde se nachází majetek. V souvislosti s uplatňováním tohoto nařízení by proto měla být zvážena možnost zavést mechanismus – prostřednictvím portálu e-justice, bude-li to možné – který by potenciálním věřitelům v jiném členském státě poskytoval přístup k relevantním informacím tak, aby měli možnost oznámit své nároky.

(47)

Právo rozhodné pro dědění by mělo určit, které osoby se u konkrétní dědické věci považují za oprávněné. Pojem „oprávněná osoba“ bude ve většině právních řádů zahrnovat dědice a odkazovníky a osoby oprávněné k povinnému podílu, ačkoli například právní postavení odkazovníků není ve všech právních řádech totožné. Podle některých právních řádů může odkazovník získat přímý podíl na pozůstalosti, zatímco podle jiných právních řádů může odkazovník získat pouze nárok vůči dědicům.

(48)

V zájmu zajištění právní jistoty pro osoby, jež si přejí upravit své dědictví s předstihem, by toto nařízení mělo stanovit zvláštní kolizní pravidlo ohledně přípustnosti a věcné platnosti pořízení pro případ smrti. Toto nařízení by za účelem zajištění jednotného uplatňování tohoto pravidla mělo obsahovat výčet prvků, jež je třeba považovat za prvky související s věcnou platností. Posouzení věcné platnosti pořízení pro případ smrti by mohlo vést k závěru, že dané pořízení pro případ smrti z právního hlediska neexistuje.

(49)

Dědická smlouva je druhem pořízení pro případ smrti, jehož přípustnost a přijímání se mezi členskými státy liší. V zájmu usnadnění přijetí dědických práv nabytých na základě dědické smlouvy v členských státech by toto nařízení mělo stanovit, kterým právem se má řídit přípustnost těchto smluv, jejich věcná platnost a závazné účinky mezi stranami, a to včetně podmínek pro jejich ukončení.

(50)

Právem, jímž se bude podle tohoto nařízení řídit přípustnost a věcná platnost pořízení pro případ smrti a v případě dědických smluv též závazné účinky tohoto pořízení mezi stranami, by neměla být dotčena práva osoby, jež má podle práva rozhodného pro dědění nárok na povinný podíl nebo na jiné právo, jehož nemůže být zbavena osobou, jejíž majetek je dotčen.

(51)

Odkazuje-li se v tomto nařízení na právo, kterým by se bylo řídilo dědění po osobě, jež učinila pořízení, v případě její smrti v den, kdy bylo pořízení vyhotoveno, změněno nebo odvoláno, je tento odkaz třeba vykládat buď jako odkaz na právo státu jejího obvyklého pobytu k danému dni, nebo – pokud provedla volbu práva podle tohoto nařízení – na právo státu její státní příslušnosti k danému dni.

(52)

Toto nařízení by mělo upravovat formální platnost všech pořízení pro případ smrti vyhotovených písemně, a to pomocí pravidel, jež budou v souladu s pravidly Haagské úmluvy ze dne 5. října 1961 o právu použitelném na formu závětí. Při určování, zda je určité pořízení pro případ smrti formálně platné podle tohoto nařízení, by příslušný orgán neměl přihlížet k podvodnému vytvoření mezinárodního prvku za účelem obcházení pravidel o formální platnosti.

(53)

Pro účely tohoto nařízení by se jakékoli ustanovení právního řádu, jež omezuje povolené formy pořízení pro případ smrti odkazem na určité prvky způsobilosti osoby, jež činí pořízení, jako například její věk, mělo považovat za pravidlo související s otázkami formy. Výše uvedené by nemělo být vykládáno tak, že by právo rozhodné pro formální platnost pořízení pro případ smrti podle tohoto nařízení mělo určovat, zda nezletilá osoba má či nemá způsobilost pořídit pro případ smrti. Uvedené právo by mělo určit pouze to, zda by způsobilost osoby, jako například nezletilost, měla osobě bránit v pořízení pro případ smrti v určité formě.

(54)

Z ekonomických, rodinných nebo společenských důvodů podléhají některé nemovitosti, některé podniky a jiné zvláštní druhy majetku v členském státě, v němž se nacházejí, zvláštním pravidlům, jež stanoví omezení pro dědění tohoto majetku nebo na něj mají dopad. Toto nařízení by mělo zajistit uplatňování těchto zvláštních pravidel. Tato výjimka z použití práva rozhodného pro dědění si ale žádá přesný výklad, aby zůstala slučitelná s všeobecnými cíli tohoto nařízení. Za zvláštní omezující pravidla týkající se či ovlivňující dědění v souvislosti s některým majetkem proto nelze považovat ani pravidla mezinárodního práva soukromého, podle nichž jsou nemovitosti posuzovány podle jiného rozhodného práva než věci movité, ani ustanovení o povinném dědickém podílu, podle nichž by byl tento podíl větší než podíl stanovený právem rozhodným pro dědění podle tohoto nařízení.

(55)

V zájmu zajištění jednotného řešení situací, kdy není jisté, v jakém pořadí zemřely dvě osoby (nebo více osob), jejichž dědictví by se řídilo různým právem, by toto nařízení mělo stanovit pravidlo, podle nějž by žádný ze zůstavitelů neměl mít práva ve vztahu k dědictví toho druhého (nebo ostatních).

(56)

V některých situacích může pozůstalost zůstat bez dědiců. Jednotlivé právní řády se s touto situací vyrovnávají různě. Podle některých právních řádů si bude například volnou pozůstalost moci nárokovat stát coby dědic bez ohledu na to, kde se majetek nachází. Podle jiných právních řádů si bude stát moci přisvojit pouze majetek, který se nachází na jeho území. Toto nařízení by proto mělo stanovit pravidlo, podle něhož by uplatnění práva rozhodného pro dědění nemělo vyloučit, aby si členský stát podle vlastních právních předpisů přisvojil majetek, který se nachází na jeho území. Aby však toto pravidlo nepůsobilo na úkor věřitelů zůstavitele, mělo by být doplněno ustanovení, podle něhož by věřitelé mohli požadovat uspokojení svých nároků z veškerého majetku patřícího do pozůstalosti bez ohledu na to, kde se daný majetek nachází.

(57)

Kolizní normy stanovené tímto nařízením mohou vést k použití práva třetího státu. V takových případech je třeba zohlednit pravidla mezinárodního práva soukromého tohoto státu. Pokud tato pravidla odkazují buď na právo členského státu, nebo na právo třetího státu, který by na dědictví uplatnil své vlastní právo, měl by být takový odkaz přijat, aby se zajistil soulad na mezinárodní úrovni. Odkaz by však měl být vyloučen v situacích, kdy zůstavitel učinil volbu práva ve prospěch práva třetího státu.

(58)

Důvody veřejného zájmu by za výjimečných okolností měly soudům a jiným příslušným orgánům, které se v členských státech zabývají otázkami dědění, dát možnost neuplatnit některá ustanovení cizího práva v případě, kdy by jejich uplatnění v dané věci bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem (ordre public) dotčeného členského státu. Soudy a jiné příslušné orgány by však neměly mít možnost použít výhradu veřejného pořádku, a nepoužít tak právo jiného státu, ani možnost odmítnout uznání — nebo případně přijetí — či vykonání rozhodnutí, veřejné listiny či soudního smíru vyhotovených jiným státem, pokud by tím byla porušena Listina základních práv Evropské unie, a zejména její článek 21, který zakazuje jakoukoli formu diskriminace.

(59)

S ohledem na obecný cíl tohoto nařízení, kterým je vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění, bez ohledu na to, zda byla tato rozhodnutí vydána ve sporných nebo nesporných řízeních, by toto nařízení mělo stanovit pravidla pro uznávání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí podobná těm, jež jsou obsažena v jiných unijních předpisech pro oblast justiční spolupráce v občanských věcech.

(60)

Aby byly zohledněny různé systémy vypořádání otázek dědictví v členských státech, mělo by toto nařízení zajistit přijímání a vykonatelnost veřejných listin ve věcech dědictví ve všech členských státech.

(61)

Veřejné listiny by v jiném členském státě měly mít stejné nebo co nejvíce srovnatelné důkazní účinky jako v členském státě původu. Při určování důkazních nebo co nejvíce srovnatelných účinků konkrétní veřejné listiny v jiném členském státě by měl být učiněn odkaz na povahu a rozsah důkazních účinků dané veřejné listiny v členském státě původu. Bude proto záležet na právu členského státu původu, jaké důkazní účinky by konkrétní veřejná listina měla mít v jiném členském státě.

(62)

„Pravost“ veřejné listiny by měla být autonomním pojmem, který by měl zahrnovat prvky jako její původnost, splnění formálních náležitostí, pravomoc orgánu, jenž listinu vyhotovil, a postup, jímž je vyhotovena. Zároveň by měl zahrnovat faktické prvky zapsané do veřejné listiny příslušným orgánem, jako například skutečnost, že uvedené strany se před tento orgán dostavily v uvedený den a učinily uvedená prohlášení. Strana, jež si přeje napadnout pravost veřejné listiny, by tak měla učinit u příslušného soudu v členském státě původu této veřejné listiny podle právních předpisů tohoto členského státu.

(63)

Pojem „právní úkony nebo právní vztahy zaznamenané ve veřejné listině“ by měly být vykládány jako odkaz na věcný obsah zapsaný v dané veřejné listině. Právním úkonem zaznamenaným ve veřejné listině může být například dohoda mezi stranami o rozdělení pozůstalosti, závěť nebo dědická smlouva nebo jiný projev vůle. K právním vztahům může patřit například určení dědiců a jiných oprávněných osob dle práva rozhodného pro dědění, jejich příslušných podílů, existence povinného dědického podílu nebo jakýkoli jiný prvek stanovený podle práva rozhodného pro dědění. Strana, jež si přeje napadnout právní úkony nebo právní vztahy zaznamenané ve veřejné listině, by tak měla učinit u soudů příslušných podle tohoto nařízení, které rozhodnou v souladu s právem rozhodným pro dědění.

(64)

Je-li při řízení u soudu členského státu vznesena předběžná otázka související s právními úkony nebo právními vztahy zaznamenanými ve veřejné listině, měl by být tento soud příslušný o ní rozhodnout.

(65)

Veřejná listina, která byla napadena, by neměla až do rozhodnutí o napadení vyvolávat žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu. Týká-li se napadení pouze určité záležitosti související s právními úkony či právními vztahy zaznamenanými ve veřejné listině, neměla by veřejná listina, která byla napadena, až do rozhodnutí o napadení vyvolávat žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu, pokud jde o napadenou část. Veřejná listina, která byla v důsledku napadení prohlášena za neplatnou, by měla přestat vyvolávat jakékoli důkazní účinky.

(66)

Pokud byly orgánu v souvislosti s použitím tohoto nařízení předloženy dvě neslučitelné veřejné listiny, měl by tento orgán posoudit otázku, které veřejné listině by měla být dána přednost, nebo rozhodnout o tom, že nepoužije žádnou z nich, a to s ohledem na okolnosti dané věci. Pokud není z daných okolností zřejmé, které veřejné listině by měla být dána přednost nebo není zřejmé, zda nemá být použita žádná z listin, rozhodnou o této otázce soudy příslušné podle tohoto nařízení, nebo pokud je otázka v rámci řízení vznesena jako předběžná otázka, soud, u něhož toto řízení probíhá. V případě neslučitelnosti veřejné listiny s rozhodnutím je třeba zohlednit důvody pro neuznání rozhodnutí podle tohoto nařízení.

(67)

Rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví s přeshraničními dopady v Unii vyžaduje, aby dědicové, odkazovníci, vykonavatelé dědictví či správci pozůstalosti měli možnost snadno prokázat své postavení nebo práva a pravomoci v jiném členském státě, například v členském státě, kde se nachází majetek, který je předmětem dědictví. To by jim mělo toto nařízení umožnit ustanovením o vytvoření jednotného osvědčení, evropského dědického osvědčení (dále jen „osvědčení“), jež se bude vydávat pro použití v jiném členském státě. Aby byla dodržena zásada subsidiarity, toto osvědčení by nemělo nahradit vnitrostátní dokumenty, jež mohou pro podobné účely existovat v členských státech.

(68)

Orgán, který vydává osvědčení, by měl zohlednit formální náležitosti nezbytné pro zápis nemovitého majetku v členském státě, v němž se nachází příslušný rejstřík. Pro tyto účely by nařízení mělo zavést výměnu informací o těchto formálních náležitostech mezi členskými státy.

(69)

Použití osvědčení by nemělo být povinné. To znamená, že osoby oprávněné k podání žádosti o osvědčení by neměly mít žádnou povinnost tak učinit, nýbrž by měly mít možnost využít ostatních nástrojů dostupných podle tohoto nařízení (rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů). Žádný orgán nebo osoba, kterému či které bylo předloženo osvědčení vydané v jiném členském státě, by však neměla mít právo požadovat, aby namísto osvědčení bylo předloženo rozhodnutí, veřejná listina nebo soudní smír.

(70)

Osvědčení by se mělo vydávat v členském státě, jehož soudy jsou příslušné podle tohoto nařízení. Členské státy by měly ve svých vnitrostátních právních předpisech určit, které orgány mají pravomoc osvědčení vydávat – zda se má jednat o soudy ve smyslu definice pro účely tohoto nařízení, nebo o jiné orgány příslušné v dědických věcech, jako jsou například notáři. Každý členský stát by měl rovněž ve svých vnitrostátních právních předpisech stanovit, zda vydávající orgán může do procesu vydávání zapojit další příslušné orgány, například orgány příslušné přijímat místopřísežná prohlášení namísto přísahy. Členské státy by měly sdělit Komisi podstatné informace ohledně svých vydávajících orgánů, aby tyto informace mohly být zpřístupněny veřejnosti.

(71)

Osvědčení by ve všech členských státech mělo vyvolávat stejné účinky. Osvědčení by samo o sobě nemělo být vykonatelným titulem, ale mělo by mít důkazní účinky, a mělo by se předpokládat, že pravdivě dokládá prvky, které byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvky, jako je věcná platnost pořízení pro případ smrti. Důkazní účinky osvědčení by se neměly vztahovat na prvky, které toto nařízení neupravuje, jako je například otázka rodičovství nebo to, zda byl určitý majetek ve vlastnictví zůstavitele. Jakékoli osobě, která učiní platbu nebo předá majetek z pozůstalosti osobě uvedené v osvědčení jako osobě oprávněné obdržet tuto platbu nebo majetek jakožto dědic či závětní dědic, by měla být zaručena odpovídající ochrana, pokud jednala v dobré víře a spoléhala se při tom na pravdivost informací potvrzených v osvědčení. Stejná ochrana by měla být zaručena jakékoli osobě, která, spoléhajíc se na pravdivost informací potvrzených v osvědčení, koupí či obdrží majetek z pozůstalosti od osoby uvedené v osvědčení jako osoba oprávněná s tímto majetkem nakládat. Tato ochrana by měla být zaručena v případě, že jsou předloženy dosud platné ověřené kopie osvědčení. Tímto nařízením by nemělo být stanoveno, zda takové nabytí majetku třetí osobou je či není účinné.

(72)

Příslušný orgán by měl osvědčení vydávat na žádost. Originál osvědčení by měl zůstat u vydávajícího orgánu, který by měl vydat jednu nebo více ověřených kopií osvědčení žadateli a jakékoli jiné osobě, která prokáže oprávněný zájem. To by nemělo vylučovat, aby členský stát v souladu se svými vnitrostátními pravidly pro přístup veřejnosti k dokumentům mohl povolit zpřístupnění kopií osvědčení veřejnosti. Toto nařízení by mělo umožnit nápravu vůči rozhodnutím vydávajícího orgánu, včetně rozhodnutí, jímž se odmítá vydání osvědčení. Je-li osvědčení opraveno, pozměněno či staženo, měl by o tom vydávající orgán informovat osoby, jimž byly vydány ověřené kopie, s cílem zamezit neoprávněnému využití těchto kopií.

(73)

Dodržování mezinárodních závazků přijatých členskými státy znamená, že by tímto nařízením nemělo být dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž smluvní stranou je jeden nebo více členských států v době přijetí tohoto nařízení. Zejména pak členské státy, jež jsou smluvními stranami Haagské úmluvy ze dne 5. října 1961 o právu použitelném na formu závětí, by měly mít možnost pro otázku formální platnosti závětí a společných závětí nadále používat ustanovení uvedené úmluvy namísto ustanovení tohoto nařízení. Soulad s obecnými cíli tohoto nařízení nicméně vyžaduje, aby toto nařízení mělo ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými výlučně mezi dvěma nebo více členskými státy, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají oblastí upravených tímto nařízením.

(74)

Toto nařízení by nemělo bránit členským státům, jež jsou stranami úmluvy z 19. listopadu 1934 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem o ustanoveních mezinárodního práva soukromého ve věcech dědění, závětí a správy pozůstalostí, aby nadále uplatňovaly některá ustanovení této úmluvy ve znění revize, která byla provedena mezivládní dohodou uvedených států, jež jsou stranami dané úmluvy.

(75)

Aby bylo usnadněno použití tohoto nařízení, měla by být členským státům stanovena povinnost oznamovat některé informace o jejich právních předpisech a postupech vztahujících se k dědění v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci vytvořené rozhodnutím Rady 2001/470/ES (6). Aby mohly být všechny informace, které jsou podstatné pro praktické uplatňování tohoto nařízení, včas zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie, měly by je členské státy rovněž předat Komisi dříve, než se toto nařízení stane použitelným.

(76)

Aby bylo usnadněno používání tohoto nařízení a umožněno používání moderních komunikačních technologií, měly by být rovněž stanoveny standardní formuláře pro potvrzení, která bude třeba předložit spolu s žádostí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, veřejné listiny či soudního smíru, a pro žádost o evropské dědické osvědčení, jakož i pro samotné osvědčení.

(77)

Při výpočtu lhůt a termínů stanovených v tomto nařízení by se mělo použít nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny (7).

(78)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, pokud jde o vydávání a následné změny potvrzení a formuláře prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, soudních smírů a veřejných listin a o evropské dědické osvědčení. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (8).

(79)

Pro přijímání prováděcích aktů, jimiž budou stanovena a následně pozměňována potvrzení a formuláře na základě tohoto nařízení, by měl být použit poradní postup uvedený v článku 4 nařízení (EU) č. 182/2011.

(80)

Jelikož cílů tohoto nařízení, kterými jsou volný pohyb osob, možnost pro občany předem uspořádat své dědictví v rámci Unie a ochrana práv dědiců a odkazovníků a dalších osob zůstaviteli blízkých, jakož i věřitelů zůstavitele, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, a proto, z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení, jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(81)

Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Soudy a další příslušné orgány členských států musí při uplatňování tohoto nařízení uvedená práva a zásady dodržovat.

(82)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se tyto členské státy neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Tímto však není dotčena možnost, aby Spojené království a Irsko oznámily svůj záměr přijmout toto nařízení po jeho přijetí v souladu s článkem 4 uvedeného protokolu.

(83)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné,

a)

věci osobního stavu fyzických osob, jakož i rodinné vztahy a vztahy považované rozhodným právem za vztahy se srovnatelnými účinky;

b)

způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům, aniž je dotčen čl. 23 odst. 2 písm. c) a článek 26;

c)

otázky vztahující se ke zmizení, nepřítomnosti nebo předpokládané smrti fyzické osoby;

d)

otázky vztahující se k úpravě majetkových poměrů v manželství a k majetkovým uspořádáním ve vztazích považovaných rozhodným právem za vztahy s účinky srovnatelnými s manželstvím;

e)

jiné vyživovací povinnosti než ty, které vyplynuly z důvodu smrti;

f)

formální platnost ústně provedených pořízení pro případ smrti;

g)

práva a majetek vytvořené nebo převedené jiným způsobem než děděním, jako například formou daru, společného vlastnictví s právem dědit po spolumajiteli, důchodového připojištění, pojistné smlouvy a podobných ujednání, aniž je dotčen čl. 23 odst. 2 písm. i);

h)

otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, jako ustanovení v zákládajících listinách a statutech společností, sdružení a jiných právnických osob, která určují nakládání s podíly v případě smrti jejich členů;

i)

zrušení, zánik a fúze společností, sdružení a jiných právnických osob;

j)

zakládání, správa a rušení trustů;

k)

povaha věcných práv; a

l)

jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku.

a)

„děděním“ dědění majetku zemřelé osoby, které zahrnuje jakoukoli formu přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti, ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona;

b)

„dědickou smlouvou“ smlouva, včetně smlouvy vyplývající ze vzájemných závětí, která s protiplněním nebo bez něj vytváří, mění nebo ruší práva k budoucí pozůstalosti nebo k budoucím pozůstalostem jedné či více osob, které jsou smluvními stranami;

c)

„společnou závětí“ závěť ustanovená dvěma či více osobami v jediné listině;

d)

„pořízením pro případ smrti“ závěť, společná závěť nebo dědická smlouva;

e)

„členským státem původu“ členský stát, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, ve kterém byl schválen nebo uzavřen soudní smír, ve kterém byla vystavena veřejná listina nebo ve kterém bylo vydáno evropské dědické osvědčení;

f)

„členským státem výkonu“ členský stát, v němž má být vydáno prohlášení vykonatelnosti nebo proveden výkon rozhodnutí, soudního smíru nebo veřejné listiny;

g)

„rozhodnutím“ každé rozhodnutí v dědických věcech vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je toto rozhodnutí označeno, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem;

h)

„soudním smírem“ smír v dědických věcech, který byl schválen soudem nebo který byl v průběhu řízení před soudem uzavřen;

i)

„veřejnou listinou“ dokument v dědické věci, který byl formálně vyhotoven nebo registrován jako veřejná listina v některém členském státě a jehož pravost:

a)

mohou být napadena před soudním orgánem nebo jím přezkoumána; a

b)

mají obdobnou sílu a účinky jako rozhodnutí soudního orgánu v téže věci.

a)

může na žádost jedné ze stran řízení prohlásit, že není příslušný, pokud má za to, že soudy členského státu zvoleného práva jsou vhodnější pro rozhodnutí o dědictví s ohledem na praktické okolnosti dědictví, jako je místo obvyklého pobytu stran a místo, kde se pozůstalost nachází, nebo

b)

prohlásí, že není příslušný, jestliže se strany řízení v souladu s článkem 5 dohodly, že přenesou příslušnost k soudu nebo soudům členského státu zvoleného práva.

a)

soud, u něhož bylo řízení zahájeno dříve, prohlásil ve stejné věci na základě článku 6 svou nepříslušnost,

b)

se strany řízení v souladu s článkem 5 dohodly, že přenesou příslušnost k soudu nebo soudům tam uvedeného členského státu, nebo

c)

strany řízení výslovně uznaly příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení.

a)

měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu; nebo pokud tomu tak není,

b)

se místo předchozího obvyklého pobytu zůstavitele nacházelo na území tohoto členského státu, za podmínky, že v době zahájení řízení od změny tohoto místa obvyklého pobytu neuplynulo období delší než pět let.

a)

byl návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost podán k soudu za předpokladu, že navrhovatel následně neopomene učinit kroky nezbytné k řádnému doručení písemnosti odpůrci,

b)

byla písemnost předána úřadu, který provádí doručování, pokud musí být písemnost doručena před svým podáním k soudu, za předpokladu, že navrhovatel následně neopomene učinit kroky nezbytné k řádnému podání písemnosti u soudu, nebo

c)

soud rozhodl o zahájení řízení, je-li řízení zahajováno bez návrhu, nebo, není-li takové rozhodnutí vyžadováno, okamžik, kdy soud provedl záznam o podání v dané věci.

a)

důvody, doba a místo zahájení dědického řízení;

b)

určení oprávněných osob a jejich příslušných podílů a povinností, které jim mohou být uloženy zůstavitelem, a určení dalších dědických práv, včetně dědických práv pozůstalého manžela či partnera;

c)

dědická způsobilost;

d)

vydědění a dědická nezpůsobilost;

e)

přechod majetku, práv a závazků, které jsou součástí pozůstalosti, na dědice a případně na odkazovníky, včetně podmínek a účinků přijetí či odmítnutí dědictví či odkazu;

f)

pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců pozůstalosti, zejména pokud jde o prodej majetku a platby věřitelům, aniž jsou dotčeny pravomoci uvedené v čl. 29 odst. 2 a 3;

g)

odpovědnost za dluhy plynoucí z dědictví;

h)

část pozůstalosti, s níž je možno nakládat, povinné podíly a jiná omezení nakládat s majetkem po smrti, jakož i případné nároky, jež osoby zůstaviteli blízké mohou mít vůči pozůstalosti či vůči dědicům;

i)

povinnost vrátit nebo započíst dary, zálohy na dědictví nebo odkazy při určování podílů jednotlivých oprávněných osob; a

j)

rozdělení pozůstalosti.

a)

způsobilost osoby činící pořízení pro případ smrti takové pořízení učinit;

b)

zvláštní důvody bránící osobě, která činí pořízení, pořídit ve prospěch určitých osob nebo bránící jiné osobě obdržet majetek z dědictví osoby, která pořízení učinila;

c)

přípustnost zastoupení pro účely učinění pořízení pro případ smrti;

d)

výklad pořízení;

e)

podvod, nátlak, omyl a další otázky vztahující se k souhlasu nebo vůli osoby činící pořízení.

a)

státu, v němž bylo vyhotoveno pořízení nebo uzavřena dědická smlouva;

b)

státu, jehož byl zůstavitel nebo alespoň jedna z osob, jejichž dědictví se týká dědická smlouva, státním příslušníkem buď v době vyhotovení pořízení nebo uzavření smlouvy, nebo v době smrti;

c)

státu, v němž měl zůstavitel nebo alespoň jedna z osob, jejíhož dědictví se týká dědická smlouva, bydliště buď v době vyhotovení pořízení nebo uzavření smlouvy, nebo v době smrti;

d)

státu, v němž měl zůstavitel nebo alespoň jedna z osob, jejíhož dědictví se týká dědická smlouva, obvyklý pobyt buď v době vyhotovení pořízení nebo uzavření smlouvy, nebo v době smrti; nebo

e)

pokud jde o nemovitosti, státu, v němž se dané nemovitosti nacházejí.

a)

práva rozhodného pro dědění podle článku 21 nebo článku 22, nebo

b)

práva státu, ve kterém má osoba činící toto prohlášení obvyklý pobyt.

a)

na právo některého členského státu, nebo

b)

na právo jiného třetího státu, který by uplatnil své vlastní právo.

a)

jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě ustanovení odkazujících na obvyklý pobyt zůstavitele odkazem na právo územní jednotky, v níž měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti;

b)

jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě ustanovení odkazujících na státní příslušnost zůstavitele odkazem na právo územní jednotky, k níž měl zůstavitel v době smrti nejužší vztah;

c)

jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě jiných ustanovení, podle nichž jsou hraničními určovateli jiné prvky, odkazem na právo územní jednotky, v níž se příslušný prvek nachází.

a)

je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu, v němž se o uznání žádá;

b)

jestliže odpůrci, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost;

c)

jestliže je neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení v téže věci mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá,

d)

je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetím státě v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.

a)

jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti;

b)

potvrzení vydané soudem nebo příslušným orgánem členského státu původu za použití formuláře stanoveného poradním postupem podle čl. 81 odst. 2, aniž je dotčen článek 47.

a)

statusu nebo práv jednotlivých dědiců, popřípadě jednotlivých odkazovníků uvedených v osvědčení a jejich příslušných podílů na pozůstalosti;

b)

přidělení konkrétní položky nebo položek, které jsou součástí pozůstalosti, dědici (či dědicům), popřípadě odkazovníku (či odkazovníkům), uvedeným v osvědčení;

c)

pravomoci osob uvedených v osvědčení vykonávat závěť či spravovat pozůstalost.

a)

soud ve smyslu čl. 3 odst. 2, nebo

b)

jiný orgán, který má podle vnitrostátního práva pravomoc zabývat se dědickými věcmi.

a)

údaje o zůstaviteli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa v době smrti, datum a místo smrti;

b)

údaje o žadateli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa a vztah k zůstaviteli, pokud existoval;

c)

údaje o případném zástupci žadatele: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména), adresa a způsobilost k zastupování;

d)

údaje o manželovi/manželce či partnerovi/partnerce zůstavitele, popřípadě o bývalých manželech/manželkách či bývalých partnerech/partnerkách: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje) a adresa;

e)

údaje o dalších případných oprávněných osobách na základě pořízení pro případ smrti nebo ze zákona: příjmení, jméno (či jména) nebo název organizace, případné identifikační číslo a adresa;

f)

zamýšlený účel osvědčení v souladu s článkem 63;

g)

případně kontaktní údaje soudu nebo jiného příslušného orgánu, který se zabývá nebo zabýval dědickou věcí jako takovou;

h)

prvky, na nichž žadatel odpovídajícím způsobem zakládá své nárokované právo na dědictví jako oprávněná osoba nebo právo vykonávat závěť zůstavitele nebo právo spravovat majetek zůstavitele;

i)

údaj o tom, zda zůstavitel učinil pořízení pro případ smrti; není-li přiložen originál ani kopie, údaj o místě, kde se originál nachází;

j)

údaj o tom, zda zůstavitel uzavřel manželskou smlouvu nebo smlouvu v souvislosti se vztahem, který by mohl mít obdobné účinky jako manželství; není-li přiložen originál ani kopie této smlouvy, údaj o místě, kde se originál nachází;

k)

údaj o tom, zda některá z oprávněných osob učinila prohlášení ohledně přijetí nebo odmítnutí dědictví;

l)

prohlášení o tom, že podle nejlepšího vědomí žadatele neprobíhá žádný spor ohledně prvků, o jejichž osvědčení žádá;

m)

jakékoli další informace, jež žadatel považuje za užitečné pro účely vydání osvědčení.

a)

prvky, jež mají být osvědčeny, byly napadeny, nebo

b)

by osvědčení nebylo v souladu s rozhodnutím, které se týká stejných prvků.

a)

název a adresa vydávajícího orgánu;

b)

referenční číslo spisu;

c)

prvky, na jejichž základě má vydávající orgán za to, že je příslušný k vydání osvědčení;

d)

datum vydání;

e)

údaje o žadateli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa a vztah k zůstaviteli, pokud existoval;

f)

údaje o zůstaviteli: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména), pohlaví, datum a místo narození, stav, státní příslušnost, identifikační číslo (pokud existuje), adresa v době smrti, datum a místo smrti;

g)

údaje o oprávněných osobách: příjmení (případně rodné příjmení), jméno (či jména) a případné identifikační číslo;

h)

informace ohledně manželské smlouvy uzavřené zůstavitelem, popřípadě smlouvy uzavřené zůstavitelem v souvislosti se vztahem, který má podle platných právních předpisů obdobné účinky jako manželství; dále pak informace o úpravě majetkových poměrů v manželství nebo obdobném majetkovém režimu;

i)

právo rozhodné pro dědění a prvky, na jejichž základě bylo toto právo stanoveno;

j)

informace o tom, zda se jedná o dědění ze zákona nebo na základě pořízení pro případ smrti, a to včetně informací ohledně prvků zakládajících práva nebo pravomoci dědiců, odkazovníků, vykonavatelů závětí nebo správců pozůstalosti;

k)

případně u každé oprávněné osoby informace o povaze přijetí nebo odmítnutí dědictví;

l)

příslušný podíl každého z dědiců a případně seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým dědicům;

m)

seznam práv nebo majetku příslušejících jednotlivým odkazovníkům;

n)

omezení práv dědice (nebo dědiců) a případně odkazovníka (nebo odkazovníků) podle práva rozhodného pro dědění nebo podle pořízení pro případ smrti;

o)

pravomoci vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti a omezení těchto pravomocí podle práva rozhodného pro dědění nebo podle pořízení pro případ smrti.

a)

vydávajícím orgánem na žádost kterékoli osoby, která prokáže oprávněný zájem, a to do rozhodnutí o změně nebo stažení osvědčení podle článku 71, nebo

b)

soudním orgánem na žádost kterékoli osoby oprávněné na základě článku 72 k napadení rozhodnutí přijatého vydávajícím orgánem, a to až do rozhodnutí o opravném prostředku.

a)

pravidla týkající se procesních aspektů správy pozůstalosti ve smyslu definice uvedené v úmluvě a související pomoc ze strany orgánů států, které jsou stranami úmluvy, a

b)

zjednodušené a rychlejší postupy uznání a výkonu rozhodnutí v dědických věcech.

a)

názvy a kontaktní údaje soudů nebo orgánů příslušných pro rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 45 odst. 1 a o opravných prostředcích proti rozhodnutím o těchto návrzích podle čl. 50 odst. 2;

b)

řízení o opravných prostředcích uvedených v článku 51;

c)

podstatné informace o orgánech příslušných k vydávání osvědčení podle článku 64; a

d)

opravné prostředky uvedené v článku 72.