Nařízení

Nařízení jsou právní akty ve smyslu článku 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Mají obecnou působnost, jsou závazná v celém svém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech Evropské unie (EU). Nařízení je součástí sekundárního práva EU, souboru právních předpisů, který vychází ze zásad a cílů stanovených ve smlouvách EU (primární právo).

Nařízení se obrací na abstraktní kategorie osob, nikoli na konkrétní osoby. Tím se odlišuje od rozhodnutí ve smyslu článku 288 SFEU. Nařízení je závazné v celém rozsahu.

Ti, na které se nařízení vztahuje, je musí beze zbytku splnit. Je to závazný právní akt pro:

• orgány EU,
• členské státy EU,
• jednotlivce, na něž se uplatňuje.

Nařízení je přímo použitelné ve všech zemích EU. To znamená, že:

• se okamžitě použije jako norma ve všech zemích EU bez nutnosti provádět je do vnitrostátního práva,
• přiznává práva a udílí povinnosti jednotlivcům, kteří se proti němu tudíž mohou přímo odvolat k vnitrostátním soudům,
• jednotlivci je mohou použít jako referenční princip ve svém vztahu s ostatními jednotlivci, se zeměmi EU nebo s evropskými orgány.

Nařízení platí ve všech zemích EU ode dne vstupu v platnost (dne, který je v něm uveden, případně 20 dnů po zveřejnění v Úředním věstníku EU). Jeho právní účinky jsou současně, automaticky a jednotně závazné ve všech systémech vnitrostátních právních předpisů.

Podle článku 290 SFEU může Evropská komise přijmout nařízení v přenesené pravomoci, aby doplnila nebo změnila některé prvky nařízení nebo směrnice EU.

Podle článku 291 SFEU mohou Evropský parlament a Rada zmocnit Komisi k přijetí nařízení, aby bylo zajištěno, že právní předpisy jsou prováděny stejným způsobem v celé EU.