Volný pohyb pracovníků

Volný pohyb pracovníků je jednou ze čtyř svobod stanovených ve smlouvách Evropské unie (EU) – dalšími jsou volný pohyb zboží, kapitálu a služeb. K volnému pohybu pracovníků se vztahuje řada článků smluv o EU, z nichž nejdůležitější je článek 45 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU).

Článek 45 dává občanům členského státu EU právo:

• hledat práci v jiném členském státě,
• pracovat tam bez nutnosti pracovního povolení,
• pobývat tam za tímto účelem,
• zůstat tam i po skončení pracovního poměru,
• požívat rovného zacházení jako státní příslušníci, pokud jde o přístup k zaměstnání, pracovní podmínky a všechny další sociální a daňové výhody.

Tato práva se vztahují na osoby, které uplatňují své právo na volný pohyb za účelem práce. Existují omezení s ohledem na veřejnou bezpečnost, veřejný pořádek, důvody ochrany veřejného zdraví a zaměstnanost ve veřejném sektoru.

Pokud občan EU pracuje v zahraničí v jiném členském státě, mají rodinní příslušníci rovněž právo pobývat a pracovat v tomto členském státě bez ohledu na svou státní příslušnost. Děti mají rovněž právo na vzdělávání v členském státě, do kterého se jejich rodič přestěhoval.

Podle právních předpisů EU o vzájemném uznávání odborných kvalifikací mají osoby pracující v určitých profesích, pro které přijímající členský stát vyžaduje určitou odbornou kvalifikaci, právo na uznání své odborné kvalifikace v tomto státě.

Existují také pravidla, která chrání práva občanů EU v oblasti sociálního zabezpečení, když se stěhují z jednoho členského státu do druhého.

V roce 2019 byl zřízen Evropský orgán pro pracovní záležitosti, který byl navržen za účelem zajištění spravedlivé mobility pracovních sil v EU a podpory koordinace systémů sociálního zabezpečení.

Volný pohyb pracovníků se vztahuje také na občany Islandu, Lichtenštejnska a Norska, jejichž země patří do Evropského hospodářského prostoru. Ostatní státní příslušníci zemí mimo EU mohou mít právo pracovat v členském státě nebo právo na stejné zacházení, jaké se dostává občanům EU, pokud jde o pracovní podmínky. Tato práva závisí na jejich postavení jako rodinných příslušníků občanů EU a na jejich vlastní státní příslušnosti (řada zemí uzavřela s EU dohody).