Hierarchie právních norem EU

Hierarchie norem odkazuje na myšlenku, že v právním systému existuje vertikální pořadí právních aktů, přičemž ty na nižších úrovních hierarchie podléhají těm, které jsou na vyšší úrovni.

Lisabonská smlouva ponechala hierarchii právních aktů, která byla navržena v neratifikované Ústavní smlouvě.

Na vrcholu hierarchie právních norem EU je primární právo, které tvoří:

• zakládající smlouvy EU (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) a jejich protokoly),
• Listina základních práv (článek 6 Smlouvy o Evropské unii) a
• obecné zásady stanovené Soudním dvorem Evropské unie.

Dále v hierarchii jsou mezinárodní dohody se zeměmi mimo EU nebo s mezinárodními organizacemi. Tyto dohody jsou oddělené od primárního a sekundárního práva a tvoří jedinečnou kategorii.

Dále se nachází sekundární právo, které je tvořeno všemi legislativními a nelegislativními akty přijatými orgány EU, na jejichž základě může EU vykonávat své pravomoci.

Legislativní akty jsou nařízení, směrnice a rozhodnutí přijatá řádným nebo zvláštním legislativním postupem (článek 289 SFEU).

Jsou na vyšší úrovni než nelegislativní akty, které zahrnují zejména akty v přenesené pravomoci a prováděcí akty.

Zatímco akty v přenesené pravomoci (článek 290 SFEU) umožňují Evropské komisi doplňovat nebo měnit některé části legislativních aktů EU, které nejsou podstatné, prováděcí akty (článek 291 SFEU) stanoví podrobná pravidla, která umožňují jejich jednotné provádění.