Dokument je izvleček s spletišča EUR-Lex.
V Lisabonské smlouvě se vyjasňuje rozdělení pravomocí (kompetencí) mezi Evropskou unií (EU) a jejími členskými státy.
Spolu se zásadou subsidiarity (podle které smí EU přijmout opatření pouze tehdy – a v takovém rozsahu –, pokud cíle navrhovaného opatření nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy, ale lze ho lépe dosáhnout na úrovni EU) a zásadou proporcionality (podle které obsah a rozsah činnosti EU nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení cílů Smluv) se uplatňuje zásada svěření pravomocí (článek 5 Smlouvy o Evropské unii). Zásadou svěření pravomocí se rozumí, že EU může jednat pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách EU.
Dělba pravomocí je stanovena v článku 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) a dále upřesněna v článcích 3–6. Existují tři typy pravomocí.
EU může přijímat opatření s cílem zajistit, aby členské státy koordinovaly své hospodářské a sociální politiky a politiky zaměstnanosti na úrovni EU (článek 5 SFEU).
Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU se vyznačuje zvláštními institucionálními rysy. Tuto politiku definuje a provádí Evropská rada a Rada Evropské unie, přičemž úloha Evropského parlamentu a Komise je pouze omezená. V záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky zastupují EU předseda Evropské rady a vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.