Úvod

Vytvoření prvního „Společenství“, Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), odstartovalo práci na evropských smlouvách, která trvá déle než padesát let. Od roku 1951 (Smlouva o ESUO) do roku 2001 (Smlouva z Nice) bylo podepsáno ne méně než šestnáct smluv.

Evropská integrace je dynamický proces. Evropská unie se vyvíjí postupně a vychází ze společné odpovědnosti, která se postupně rozšířila z hospodářských oblastí do oblastí politických. Tento přehled shrnuje chronologicky hlavní etapy evropské integrace.

POVÁLEČNÁ DIPLOMATICKÁ EVROPA

Spolupráce v Evropě byla zpočátku pouze pokračováním některých vojenských aliancí z doby války. Smlouva o Západní unii z března 1948 byla například pokračování aliance Francie, Velké Británie a Belgie. Tato aliance se měla dále rozšiřovat a vytvořit Západoevropskou unii (ZEO) (EN). Téměř ve stejnou dobu spolupráce v Evropě v oblasti hospodářství vyústila v dubnu 1948 ve vytvoření Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, která se později stala Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) (EN) (FR). Politická Evropa se zrodila krátce po vytvoření Rady Evropy (DE) (EN) (FR), která umožnila, aby se evropská spolupráce rozšířila na četné formy aktivit v oblasti politiky, techniky, sociální oblasti i hospodářství. Avšak tato tak široká spolupráce zůstala pouze integrací mezistátní.

NADNÁRODNÍ EVROPA: VZNIK SPOLEČENSTVÍ (1951–1965)

Nadnárodní Evropa – to je nová koncepce Evropy formulovaná Robertem Schumanem v prohlášení ze dne 9. května 1950. Tento tak zvaný funkcionalistický přístup si klade za cíl vytvořit skutečnou solidaritu mezi členskými státy. Tato iniciativa měla vytvořit v evropské nejistotě pevné jádro států „Evropskou šestku“ a přispět ke zrodu Evropských společenství.

Evropské společenství uhlí a oceli – ESUO (1951–2002)

Prvním využitím snah o integraci bylo vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jehož cílem bylo organizovat volný pohyb uhlí a oceli a volný přístup k výrobním zdrojům. Toto společenství sdružovalo šest států: Francii, Německo, Itálii a země Beneluxu. Členské státy se podřizovaly nadnárodním orgánům, které měly omezené kompetence v oblasti uhlí a oceli, ale v těchto oblastech měly pravomoc přijímat rozhodnutí a vymáhat je. Vysoký úřad a Rada ministrů jsou pověřeni přijímat rozhodnutí, Parlamentní shromáždění má především poradní úlohu.

Pařížská smlouva vytvořila ESUO na období omezené na 50 let. ESUO tedy zaniklo dne 23. července 2002.

Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii nazývané Euratom (1957)

Po neúspěchu Evropského obranného společenství (EOS) v roce 1954 došlo k rozšíření ESUO v oblasti hospodářství založením Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii, známějšího pod jménem Euratom. Tato dvě společenství byla vytvořena proslulými „Římskými smlouvami“ podepsanými v březnu 1957.

EHS sdružuje šest zemí, které již jsou členy ESUO, a jeho cílem je integrace výměny zboží za účelem hospodářského rozvoje. Je vytvořen společný trh, celní unie a stanoveny společné politiky (zemědělství, obchodu a dopravy).

Euratom sdružuje ty samé členské státy. Jeho cílem je přispět k vytváření a růstu evropského jaderného průmyslu, zajistit, aby všechny členské státy mohly využívat rozvoj atomové energie a zajistit bezpečnost dodávek. Smlouva současně zaručuje vysokou úroveň bezpečnosti pro obyvatelstvo a zabraňuje, aby jaderné suroviny byly zneužity pro jiné účely, než pro které jsou určeny.

Tak od roku 1957 existují vedle sebe tři různá společenství. Tato tři společenství mají některé orgány společné, ale jiné jsou duplicitní a v této fázi se stává nezbytným jejich sjednocení. Bruselská smlouva z roku 1965 spojila výkonné orgány všech tří Společenství do jediné Komise Evropských společenství a vytvořila jednotnou Radu, která nahradila Rady všech tří Společenství.

KRIZE A ZACHOVÁNÍ SUVERENITY JEDNOTLIVÝCH STÁTŮ (1961-1970)

V tomto období dochází skutečně ke zpochybnění základních zásad evropské integrace. Sílí odpor proti evropské integraci ve prospěch zachování suverenity jednotlivých států. Zastánci Evropy národů odmítají nadnárodní koncepci Společenství.

Neúspěch Fouchetova plánu (1961)

I přes neúspěch Evropského obranného společenství se otázka politické spolupráce členských států dostává do popředí. V roce 1961 byla mezivládní komise, které předsedal francouzský diplomat Christian Fouchet, pověřena šestkou připravit konkrétní návrhy na podporu politické unie. Po skončení prací navrhla komise založit unii, jejímž předmětem by byla společná zahraniční politika a společná obranná politika. Neúspěch projednávání tohoto plánu způsobily tři námitky: nejistá účast Velké Británie, rozdílnosti v otázce evropské obrany prosazující nezávislost vůči atlantské alianci a přílišný důraz na mezivládní charakter navrhovaných orgánů, což by mělo za následek zbavení existujících orgánů Společenství nadnárodního charakteru.

Krize prázdné židle (1965)

Jelikož se Francie postavila proti návrhům Komise, které se zabývaly kromě jiného financováním společné zemědělské politiky, přestala se od července 1965 zúčastňovat zasedání Rady a svůj návrat podmínila politickou dohodou o úloze Komise a většinovém hlasování. Tato epizoda v dějinách Evropy je známa pod názvem „krize prázdné židle“. Krizi vyřešil Lucemburský kompromis (leden 1966), podle nějž „jedná-li se o životně důležité zájmy jedné nebo více zemí, snaží se členové Rady dojít k řešení, které bude moci být přijato všemi při dodržování jejich společných zájmů“.

PRVNÍ ROZŠÍŘENÍ A OŽIVENÍ (1970–1985)

V průběhu tohoto období došlo ve všech třech Společenstvích k prvnímu rozšíření o nové členské státy a k oživení dynamiky společenství díky konkrétnímu rozvoji.

Velká Británie vstoupila do Evropských společenství v lednu 1973 spolu s Dánskem a Irskem. V roce 1980 přistoupilo Řecko následované v roce 1986 Španělskem a Portugalskem.

V průběhu sedmdesátých let pokračovala integrace Společenství, ale byla doprovázena dvěma velkými světovými krizemi: dolarovou krizí a naftovou krizí. Krize přinutily Společenství, aby rozvinulo úvahy o budoucnosti. Byly vypracovány četné studie. Mezi nejdůležitější patří zprávy, které předložili p. Davignon (1970) a Tindemans (1975), zpráva výboru „tří moudrých mužů“ (1978), projekt Spinelli (1984) a Bílá kniha o dotvoření vnitřního trhu (1985).

Současně se již pracovalo na úvahách, které byly předzvěstí Jednotného aktu, a integrace Společenství už doznala konkrétní rozvoj, jako například:

JEDNOTNÝ AKT: PRVNÍ ZÁSADNÍ REFORMY (1986) Postupně se projevila potřeba nového impulsu. Zdálo se, že bude ve skutečnosti velmi obtížné dokončit realizaci společného trhu na základě existujících dohod, zejména na základě jejich institucionálních ustanovení, která vyžadovala při harmonizaci předpisů jednomyslnost uvnitř Rady.

Jednotný akt navrhuje určité reformy, jejichž cílem je tuto harmonizaci zjednodušit.

Především stanoví jako cíl dokončení jednotného trhu k datu 1. ledna 1993.

Dále umožňuje rozšíření případů hlasování kvalifikovanou většinou a prohlubuje roli Evropského parlamentu (vytvoření postupu spolupráce) a rozšiřuje pravomoci Společenství zejména v oblastech hospodářství, měnové, životního prostředí a výzkumu. Uzákoňuje existenci Evropské rady a zavádí praxi spolupráce v oblasti zahraniční politiky.

MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA, VZNIK EVROPSKÉ UNIE (1992)

Přínos Maastrichtské smlouvy je značný, neboť tato smlouva znamená posun od evropské integrace směrem k politickému rozměru.

Sdružuje pod jednou střechou Evropské unie všechna Společenství, společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV). V této smlouvě vznikla slavná „pilířová struktura“.

Prvním pilířem jsou dříve vzniklá Společenství a pracuje s využitím stávajících institucí podle metody Společenství, a to prostřednictvím společného výkonu národní suverenity.

Druhý pilíř je tvořen SZBP (hlava V Smlouvy o Evropské unii) a třetí tvoří SVV (hlava VI Smlouvy o Evropské unii). Tyto dva pilíře organizují spolupráci na mezivládní úrovni, která využívá především společné orgány a která obsahuje určité nadnárodní prvky, zejména zapojení Komise a konzultace Evropského parlamentu.

Maastrichtská smlouva překřtila EHS na Evropské společenství (ES), což vyjadřuje vůli signatářů této smlouvy rozšířit pravomoci Společenství na oblasti mimo hospodářství.

Pokud jde o Společenství, jsou hlavními inovacemi zrod hospodářské a měnové unie, která je konkretizována rozhodnutím přijatým v roce 1998 o zavedení jednotné měny (eura), zavedení evropského občanství, vytvoření nových politik (školství, kultury) a využití zásady subsidiarity při řízení výkonu pravomocí. A konečně, sociální protokol rozšiřuje pravomoci Společenství v sociální oblasti.

V institucionální oblasti je úloha Evropského parlamentu rozšířena díky zavedení postupu spolurozhodování v některých oblastech a účasti Evropského parlamentu na jmenování Komise.

Tyto pokroky nemohly být realizovány bez určité diferenciace mezi členskými státy. A tak se Spojené království neúčastní protokolu o sociální politice a ponechává si volnost v rozhodování o přijetí eura, stejně jako Dánsko. Ratifikace smlouvy neproběhla hladce, jelikož tato smlouva nutila Evropu učinit rozhodující krok k politické dimenzi.

AMSTERODAMSKÁ SMLOUVA (1997)

Roky, které budou následovat po vstupu Smlouvy o Evropské unii v platnost, budou poznamenány rozšířením Unie o Rakousko, Finsko a Švédsko v roce 1995.

Amsterodamská smlouva umožnila dosáhnout značného pokroku.

Bylo možno rozšířit pravomoci Unie. Důraz byl činěn na cíl vysoké zaměstnanosti a koordinaci politiky zaměstnanosti.

Metoda Společenství se od té doby aplikuje na hlavní oblasti týkající se třetího pilíře, jako jsou azyl, přistěhovalectví, překračování státních hranic, boj proti podvodům a spolupráce v celní oblasti.

Amsterodamská smlouva jako první obsahuje ustanovení umožňující určitým členským státům prosadit společné orgány při organizaci vzájemné spolupráce. Navíc tato smlouva posiluje pravomoci Parlamentu rozšířením postupu spolurozhodování a kontrolních pravomocí. Počítá také se zahájením nových jednání za účelem provedení nezbytných institucionálních reforem pro rozšíření (složení Komise, Parlamentu a hlasování v Radě), aby byl zachován demokratický charakter a účinnost integračního uskupení, které bude mít více než dvacet členů. Ihned po podpisu této smlouvy, počínaje rokem 1998, mohl být zahájen proces rozšíření Unie o země střední a východní Evropy.

SMLOUVA Z NICE (2001)

Smlouva z Nice řeší hlavně nedostatky z Amsterodamu, to znamená institucionální problémy spojené s rozšířením, které nebyly vyřešeny v roce 1997. Jedná se o složení Komise, vážení hlasů v Radě a rozšíření případů hlasování kvalifikovanou většinou. Usnadnila také přístup k lepší a účinnější spolupráci v soudním systému.

Dále byla během evropského summitu v Nice předsedy Evropského parlamentu, Rady a Komise vyhlášena společně vypracovaná Listina základních práv Evropské unie.

Počínaje Smlouvou z Nice je zřejmé, že stavba Unie musí být definována komplexním a stabilním způsobem, aby umožnila Unii fungovat jako celek i po rozšíření. To vedlo k vytvoření Evropské úmluvy a vypracování Ústavy.

SMLOUVA O ÚSTAVĚ PRO EVROPU (2004)

Smlouva o Ústavě pro Evropu, často nazývaná jednoduše Ústava, se snaží zrušit a nahradit jednotným zněním všechny existující smlouvy kromě Smlouvy o Euratomu. Ústava konsoliduje 50 let existence smluv o evropské integraci.

Kromě práce na konsolidaci a zjednodušení znění přináší Ústava také četné novinky, například: uděluje Unii právní subjektivitu, jasně definuje pravomoci, možnost členského státu vystoupit z Unie, začleňuje Listinu základních práv, zjednodušuje nástroje činnosti Unie, zřizuje evropského ministra zahraničních věcí, provádí formální institucionalizaci Evropské rady, která bude mít v čele předsedu voleného na období dvou a půl let, definuje nový systém volby do Rady kvalifikovanou většinou, provádí různé změny týkající se politik, ruší pilířovou strukturu, rozšiřuje oblast volby kvalifikovanou většinou v Radě a oblast běžného legislativního postupu (spolurozhodování).

Smlouva o Ústavě pro Evropu byla podepsána v říjnu 2004. Aby mohla vstoupit v platnost, musí být Ústava ratifikována všemi členskými státy podle jejich příslušných ústavních předpisů, to jest buď parlamentem nebo referendem. Následkem potíží při ratifikaci v některých členských státech, rozhodly hlavy států a vlád na zasedání Evropské rady ve dnech 16. a 17. června 2005, že bude vyhlášeno „období reflexe“ o budoucnosti Evropy.

LISABONSKÁ SMLOUVA (2007)

Na zasedání Evropské rady ve dnech 21. a 22. června 2007 došli evropští vedoucí představitelé ke kompromisu. Bylo dohodnuto svolat mezivládní konferenci, která by měla ukončit celý proces a přijmout nikoli Ústavu, ale smlouvu pozměňující Smlouvu o Evropské unii. Konečné znění smlouvy vypracované mezivládní konferencí bylo schváleno při neformálním zasedání Evropské rady v Lisabonu ve dnech 18. a 19. října. Lisabonská smlouva byla podepsána členskými státy dne 13. prosince 2007.

Poslední aktualizace: 14.12.2007