Minimální normy pro řízení týkající se přiznávání či odnímání postavení uprchlíka

Tato směrnice stanovuje minimální normy pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, aby omezila rozdíly mezi vnitrostátními postupy posuzování a aby zabezpečila kvalitu rozhodování v zemích Evropské unie (EU).

AKT

Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka

PŘEHLED

Směrnice je použitelná na všechny žádosti o azyl * na území zemí Evropské unie (EU), včetně hranic, nebo v tranzitním prostoru. Nevztahuje se však na Dánsko, které se rozhodlo k neúčasti na politice spravedlnosti a vnitřních věcí obecně.

Země EU jsou povinny tuto směrnici uplatňovat na postupy zpracování žádostí o azyl na základě Ženevské úmluvy *. Pokud v rámci svých azylových řízení země EU také posuzují vhodnost žadatele pro některý typ mezinárodní ochrany, musí tuto směrnici uplatňovat na celé řízení. Navíc ji mohou uplatňovat na postupy zpracování žádostí o jiné typy mezinárodní ochrany.

Základní záruky

Žádost o azyl nesmí být zamítnuta výhradně z toho důvodu, že nebyla podána co nejdříve. Kromě toho země EU musí zajistit, aby žádosti byly posuzovány individuálně, objektivně a nestranně.

Žadatelé jsou oprávněni zůstat v zemi po dobu, než bude jejich žádost vyřízena.

Země EU musí také zajistit, aby žadatelé:

• byli informováni o tom, jak se bude postupovat, o svých právech a povinnostech a o výsledku rozhodnutí, které přijal odpovědný orgán *. Všechna rozhodnutí musí být sdělena písemně, a pokud je žádost zamítnuta, musí být sděleny důvody a informace o tom, jak negativní rozhodnutí napadnout;
• měli v případě potřeby k dispozici tlumočníka pro předložení svého případu příslušným orgánům;
• dostali příležitost komunikovat s Vysokým komisařem pro uprchlíky OSN (UNHCR). Obecněji řečeno, země EU musí povolit UNHCR přístup k žadatelům o azyl, včetně žadatelů v zajišťovacích centrech, a k informacím o žádostech o azyl a řízeních a musí UNHCR umožnit sdělit jakémukoli příslušnému orgánu svůj názor;
• mít skutečnou příležitost konzultovat s právním poradcem. V prvním stupni tak musí žadatelé učinit možná na vlastní náklady. Je-li rozhodnutí příslušného orgánu negativní, musí dotčená země EU zajistit, aby byla na žádost poskytnuta bezplatná právní pomoc. S tímto právem mohou spojit určité podmínky (uplatnit ho pouze na jedno odvolání a nikoli na následující řízení, omezit možnost právního poradenství na poradce, kteří jsou konkrétně určeni vnitrostátním právem, omezit řízení na ty, kteří mají šanci na úspěch, nebo na žadatele, kteří nemají dostatečné prostředky).

V případě nezletilých osob bez doprovodu se s výhradou některých podmínek uplatňují následující další záruky *:

• nezletilého zastupuje nějaká osoba a/nebo mu pomáhá z žádostí;
• pokud je součástí osobní pohovor, zástupce má příležitost vysvětlit nezletilému účel pohovoru;
• osoba se znalostí zvláštních potřeb nezletilého připraví rozhodnutí rozhodovacího orgánu a případně uskuteční osobní pohovor.

Povinnosti

Země EU mohou žadatelům o azyl uložit podmínky, aby spolupracovali s vnitrostátními orgány. Mohou zejména stanovit, že žadatelé musí:

• kontaktovat příslušné orgány nebo se dostavit osobně;
• předložit své žádosti osobně a/nebo na určeném místě;
• předat dokumenty, které vlastní a které jsou relevantní pro posouzení žádosti, například cestovní pasy.

Postup posouzení

Rozhodnutí o žádostech přijímá obecně rozhodovací orgán stanovený zeměmi EU. Pracovníci takového orgánu musí mít znalosti příslušných norem v oblasti azylového a uprchlického práva.

Dříve, než příslušný orgán přijme rozhodnutí, mají žadatelé o azyl obvykle nárok na osobní pohovor s příslušným úředníkem. Ten se zpravidla uskutečňuje v nepřítomnosti rodinných příslušníků a za podmínek, které zajistí odpovídající důvěrnost. O pohovoru je vypracována písemná zpráva, jejíž obsah může být předložen žadateli ke schválení. Odmítnutí žadatele zprávu schválit však nemůže příslušnému orgánu zabránit přijmout rozhodnutí.

Země EU nezajistí osobu pouze z toho důvodu, že se jedná o žadatele o azyl. Je-li žadatel o azyl zajištěn, země EU zajistí možnost rychlého soudního přezkumu. Další pravidla o zajišťování žadatelů stanovuje směrnice, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl.

Země EU mohou v rámci posuzování žádosti o azyl použít k určení věku nezletilých osob bez doprovodu lékařské vyšetření.

Země EU musí zajistit, aby byla zachována důvěrnost informací o jednotlivých žádostech.

Řízení v první instanci

Základní zásady a záruky stanovené směrnicí se uplatňují v plné míře na řízení pro posouzení „normálních“ žádostí o azyl. Země EU mohou také stanovit zvláštní řízení, která jsou z těchto zásad a záruk vyňata, aby mohly být posouzeny žádosti o azyl v následujících dvou případech:

• následné žádosti (podané osobami, které takovou žádost v dotčené zemi EU již podaly);
• za určitých podmínek rozhodnout na hranici, zda udělí povolení ke vstupu do země osobám, které tam žádost již podaly.

Země EU mohou též rozhodnout, a to v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými směrnicí, o zrychlení posouzení, zejména za následujících podmínek:

• žadatel uvedl pouze záležitosti, které nejsou důležité nebo mají jen malý význam pro posouzení toho, zda může být uznán za uprchlíka, a jeho tvrzení jsou nesouvislá, protichůdná nebo nepřijatelná, čímž se jeho tvrzení stává zjevně nepřesvědčivým;
• žadatel neposkytl údaje, které by s dostatečnou jistotou umožnily určit jeho totožnost nebo státní příslušnost, nebo ve zlém úmyslu pravděpodobně zničil doklady totožnosti nebo cestovní doklady, které by pomohly určit jeho totožnost nebo státní příslušnost, nebo se těchto dokladů zbavil;
• žadatel pochází z bezpečné země původu, kterou dotčená země EU označila za „bezpečnou zemi původu“ nebo za „bezpečnou třetí zemi“.

Třetí země označená za bezpečnou zemi původu může být pro daného žadatele o azyl takto považována, pouze pokud nepředložil závažné důvody naznačující, že není bezpečná z hlediska jeho osobní situace vzhledem k podmínkám požadovaným pro vznesení nároku na postavení uprchlíka v souladu se směrnicí Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany.

Za konkrétních podmínek mohou země EU prohlásit žádost za nepřijatelnou a neposuzovat její podstatu, zejména když:

• je ohledně posouzení žádosti v souladu s nařízením Dublin II příslušná jiná země EU, nebo jiná země žadateli již udělila postavení uprchlíka;
• žadatel může využít ochranu ve třetí zemi, která je pro něho první zemí azylu nebo bezpečnou třetí zemí;
• žádatel podal po konečném rozhodnutí totožnou žádost.

Země EU mohou uplatnit pojetí bezpečné třetí země pouze v případě, že si jsou příslušné orgány jisty, že v dotčené třetí zemi:

• není ohrožen život a svoboda žadatele z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů;
• je dodržována zásada nenavracení v souladu s Ženevskou úmluvou;
• je dodržován zákaz vyhoštění, představuje-li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak stanovuje mezinárodní právo;
• existuje možnost požádat o přiznání postavení uprchlíka a v případě uznání za uprchlíka obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou.

Řízení o odnětí postavení uprchlíka

Země EU zahájí posouzení k odnětí postavení uprchlíka určité osobě, objeví-li se nové prvky nebo zjištění naznačující, že existují důvody pro nové posouzení oprávněnosti jejího postavení uprchlíka.

Takové posouzení musí splňovat určité zásady a záruky zejména ohledně informací o dotčené osobě a daná osoba má možnost představit svůj případ v souvislosti s odnětím při osobním pohovoru.

Řízení o opravném prostředku

Země EU musí žadatelům zaručit právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí o jejich žádosti o azyl a proti jiným typům rozhodnutí, která byla přijata v rámci azylového řízení (včetně řízení o odnětí postavení uprchlíka nebo přípustnosti žádosti).

Kontext

V závěrech Evropské rady, která se konala v Tampere v roce 1999, bylo rozhodnuto o vytvoření společného evropského azylového systému, který bude vyčerpávajícím způsobem a komplexně uplatňovat Ženevskou úmluvu. Z krátkodobého hlediska mělo být jeho součástí stanovení společných norem pro spravedlivé a účinné azylové řízení, jak je stanoveno ve srovnávacím přehledu, který Rada schválila dne 27. března 2000. Z dlouhodobého hlediska by mělo být společné azylové řízení a jednotné postavení v celé Unii.

SOUVISEJÍCÍ AKTY

Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě ze dne 8. září 2010 o uplatňování směrnice 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech pro přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (KOM(2010) 465 v konečném znění – nebylo zveřejněno v Úředním věstníku). Tato zpráva poskytuje přehled provedení směrnice 2005/85/ES v zemích EU v jejich vnitrostátním právu a přehled problémů, které se při jejím uplatňování objevily.

Zpráva detailně uvádí několik případů neúplného nebo nesprávného provedení a chyb při uplatňování této směrnice v zemích EU. Dále z důvodu některých volitelných ustanovení a odchylek ve směrnici přetrvávají rozdíly mezi ujednáními a procesními zárukami mezi zeměmi EU. To platí zejména v souvislosti s:

• osobními pohovory;
• právní pomocí a zastoupením;
• zrychleným posouzením;
• pojetím bezpečné třetí země;
• pojetím bezpečné země původu;
• právem na účinný opravný prostředek.

Pro nápravu procesních rozdílů mezi zeměmi EU způsobených některými nejasnými a nejednoznačnými normami ve směrnici přijala Komise v roce 2009 návrh (KOM(2009) 554 v konečném znění) na její změnu.

Poslední aktualizace: 16.10.2010