Cesta ke společné měně: stručná historie HMU
Euro je dnes každodenní součástí života občanů 17 členských států Evropské unie (EU). V dlouhodobé perspektivě přijmou euro za svou měnu i další členské státy. Společná měna má nesporné výhody: snižuje náklady finančních transakcí, usnadňuje cestování, posiluje úlohu Evropy na mezinárodní úrovni atd. Ale jak se vlastně myšlenka společné měny vyvíjela?
První volání po evropské měně před krizí v roce 1929
Dne 9. září 1929 se německý politik Gustav Stresemann ptal Společnosti národů: „Kde jsou evropská měna a evropská známka, kterých je nám třeba?“ O šest týdnů později, dne 25. října 1929, si newyorská burza prožila svůj „černý pátek“: začala světová hospodářská krize. Ta způsobila vážné hospodářské problémy na celém světě, vedla k zavírání podniků a nevídané míře nezaměstnanosti.
Státy na krizi zareagovaly prostřednictvím politiky „beggar thy neighbor“: přijaly deflační opatření, aby posílily konkurenceschopnost vývozu a zavedly celní překážky pro výrobky dovážené ze zahraničí. Taková politika hospodářskou krizi ještě zhoršila. V krátkodobém horizontu může státu pomoci, ale používá-li se dlouhodobě, má závažné hospodářské důsledky: inflaci, pokles poptávky, nárůst nezaměstnanosti a zpomalení obchodování na světové úrovni.
Konec druhé světové války: nový začátek
V roce 1944, když v Evropě ještě zuřila druhá světová válka, se v americkém okrese Bretton Woods konala konference o restrukturalizaci finančních a měnových vztahů na světové úrovni. Zúčastnilo se jí více než 40 zemí: dne 22. července 1944 podepsaly brettonwoodskou dohodu. Tato dohoda obsahovala ustanovení a postupy pro řízení světové ekonomiky: založily Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (dnes je součástí Světové banky (EN) (ES) (FR)) a Mezinárodní měnový fond (EN) (ES) (FR). Mimoto brettonwoodská dohoda zavedla měnový systém zlatého standardu. Tento systém počítá s pevně stanovenými kurzy založenými na ceně zlata, které se stává referenční měnou. Jediný americký dolar byl směnitelný za zlato a ostatní měny od něj byly odvozeny.
Svět po druhé světové válce doznal značných změn. Válečné zkušenosti přinesly významný poznatek: Je nezbytná mezinárodní spolupráce, aby svět už nezažil takové utrpení. Proto byla v roce 1945 založena Organizace spojených národů (OSN) (EN) (ES) (FR). Na evropském kontinentu vznikly první subjekty, které později stály u zrodu Evropské unie, na základě tří smluv spojujících šest signatářských států (Německo, Belgii, Francii, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko):
Založení hospodářské a měnové unie
Na summitu v Haagu v prosinci 1969 definovaly hlavy států a vlád nový cíl evropské integrace: Hospodářskou a měnovou unii (HMU). Skupina na vysoké úrovni pod vedením lucemburského premiéra Pierra Wernera byla pověřena sestavením zprávy o způsobech, jak tohoto cíle dosáhnout do roku 1980.
Wernerova skupina předložila konečné znění své zprávy v říjnu roku 1970. Počítala se zavedením hospodářské a měnové unie v několika krocích v časovém horizontu deseti let. Konečným cílem bylo dosáhnout úplné liberalizace kapitálových obchodů, neomezené směnitelnosti měn členských států a neodvolatelného stanovení směnných kurzů. Zpráva tehdy považovala přijetí jednotné evropské měny za završení procesu, ale ještě je nebrala jako samostatný cíl. Nadto zpráva doporučila posílení koordinace hospodářských politik a definování hlavních směrů vnitrostátních rozpočtových politik.
V březnu 1971 navzdory neshodám ohledně některých klíčových doporučení zprávy se šestice států v zásadě dohodla na vytvoření HMU v několika etapách. Zahájení první etapy zahrnující snížení fluktuačního rozpětí probíhalo na experimentálním základě a neobsahovalo žádné závazky, pokud jde o pokračování procesu.
Rozpad Brettonwoodského měnového systému a rozhodnutí USA převést dolar do režimu volně pohyblivého kurzu v srpnu 1971 způsobily vlnu nestability na devizových trzích, která hluboce zpochybnila paritu evropských měn. Projekt HMU tím byl rázně zastaven.
V březnu 1972 se šestice států pokusila měnovou integraci oživit a vytvořila takzvaného „hada v tunelu“: jedná se o mechanismus řízené fluktuace měn („had“) v úzkém fluktuačním rozpětí vůči dolaru („tunel“). Z důvodu destabilizace ropnou krizí, slabého dolaru a divergence hospodářských politik přišel „had“ za necelé dva roky o většinu svých členů, až se nakonec redukoval na oblast „marky“, kam patřilo Německo, země Beneluxu a Dánsko.
Vytvoření evropského měnového systému (EMS)
Snahy vytvořit oblast měnové stability se obnovily v březnu 1979 z popudu Francie a Německa zavedením Evropského měnového systému (EMS) založeného na konceptu pevně stanovených, ale přizpůsobitelných kurzů. Na tomto mechanismu se podílely měny všech členských států kromě Spojeného království.
Princip byl následující: směnné kurzy byly založené na centrálních paritách definovaných vůči ECU („European Currency Unit“), evropské zúčtovací jednotce, která představovala vážený průměr zúčastněných měn. Paritní systém bilaterálních kurzů byl vypočítán z centrálních parit vyjádřených v ECU a fluktuace měn mezi sebou nemohly překročit rozpětí ±2,25 % (kromě italské liry, která měla rozpětí ±6 %).
Během deseti let EMS umožnil podstatným způsobem omezit variabilitu směnných kurzů: flexibilita systému spolu s politickou vůlí po sbližování ekonomik umožnila dosáhnout udržitelné stability měn.
S přijetím programu jednotného trhu v roce 1985 bylo čím dál jasnější, že potenciál vnitřního trhu nebude možné plně využít, dokud budou přetrvávat poměrně vysoké transakční náklady spojené s převodem měn a nejistotou z důvodu (třebaže malých) kolísání směnných kurzů. Navíc mnoho ekonomů prosazovalo to, čemu říkali „nemožný trojúhelník“: volný pohyb kapitálu, stabilita kurzů a nezávislé měnové politiky podle nich byly v dlouhodobém výhledu neslučitelné.
Uskutečnění HMU
V červnu 1988 Evropská rada v Hannoveru založila „Výbor pro studium Hospodářské a měnové unie“, kterému předsedal Jacques Delors, tehdejší předseda Evropské komise. Ostatní členové výboru byli guvernéři národních centrálních bank, kteří tedy byli úzce zapojeni do vytváření návrhů.
Zpráva předložená v dubnu 1989 navrhovala podpořit vytvoření HMU ve třech etapách. Zdůrazňovala zejména nutnost lepší koordinace hospodářských politik, pravidla týkající se velikosti a financování národních rozpočtových deficitů a nově i vznik naprosto nezávislé instituce, která by odpovídala za měnovou politiku Unie, a to vznik Evropské centrální banky (ECB).
Na základě Delorsovy zprávy Evropská rada v Madridu v červnu 1989 rozhodla o provedení první etapy HMU: úplné liberalizace kapitálových obchodů ode dne 1. července 1990.
V prosinci 1989 Evropská rada ve Štrasburku požadovala svolání mezivládní konference s cílem stanovit změny, které bude nutné zanést do Smlouvy, aby bylo možné uskutečnit HMU. Závěry této mezivládní konference vyústily do Smlouvy o Evropské unii, kterou formálně schválily hlavy států a vlád na Evropské radě v Maastrichtu v prosinci 1991 a která byla podepsána dne 7. února 1992.
Smlouva počítala se zavedením HMU ve třech etapách:
První dvě etapy HMU již byly dokončeny. Třetí etapa právě probíhá. V zásadě všechny členské státy EU musí projít touto třetí etapou a tedy přijmout euro za svou měnu (článek 119 Smlouvy o fungování Evropské unie). Ovšem některé členské státy ještě nesplňují konvergenční kritéria. Tyto státy mají dočasnou výjimku do doby, než budou schopny integrovat třetí etapu HMU.
Vedle toho Spojené království a Dánsko oznámily, že nehodlají vstoupit do 3. etapy HMU a nechtějí přijmout euro. Tyto dva členské státy mají výjimku týkající se účasti v HMU. Podrobnosti režimu výjimky jsou uvedeny v protokolech přiložených k zakládajícím smlouvám EU, které se týkají těchto dvou zemí. Spojené království i Dánsko si zachovaly možnost výjimečný režim ukončit a předložit kandidaturu pro vstup do 3. etapy HMU.
Třetí etapu HMU integrovalo a euro jako společnou měnu dosud přijalo 17 z 27 členských států.
Poslední aktualizace: 19.07.2011