Žaloba na neplatnost

Žaloba na neplatnost patří mezi žaloby, které je možné podat u Soudního dvora Evropské unie. Touto žalobou navrhovatel požaduje zrušení aktu přijatého nějakým orgánem, institucí nebo organizací Evropské unie.

Žaloba na neplatnost je soudní postup, který se provádí u Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Tento typ žaloby umožňuje Soudnímu dvoru ověřovat zákonnost aktů přijatých orgánem, institucí či jiným subjektem Evropské unie. Dvůr napadený akt zruší, pokud usoudí, že je v rozporu s právem Evropské unie (EU).

Žalobu na neplatnost mohou podávat evropské orgány, případně i jednotlivci za splnění určitých podmínek.

Povaha žaloby

Žaloba na neplatnost spočívá v kontrole zákonnosti evropských aktů, což může vést ke zrušení napadeného aktu. Tato žaloba může být vznesena proti:

všem právně závazným aktům;
aktům přijatým Radou, Komisí, Evropskou centrální bankou, Evropským parlamentem a Evropskou radou, pokud tyto akty mají mít právní účinky vůči třetím osobám;
aktům přijatým orgány či institucemi EU, pokud tyto akty mají mít právní účinky vůči třetím osobám;
usnesení Rady guvernérů nebo správní rady Evropské investiční banky za podmínek článku 271 Smlouvy o fungování EU.

Článek 263 Smlouvy o fungování EU vylučuje z oblasti příslušnosti SDEU doporučení a stanoviska.

Jakmile byla žaloba na neplatnost podána, Soudní dvůr zkoumá shodu aktu s právními předpisy EU. Potom může prohlásit akt za neplatný pro některý ze čtyř důvodů:

nepříslušnost;
porušení podstatných formálních náležitostí;
porušení Smluv nebo právního předpisu týkajícího se jejich provádění;
zneužití pravomoci.

Žalobci

Článek 263 Smlouvy o fungování EU rozlišuje několik kategorií žalobců. V prvé řadě se zabývá privilegovanými žalobci. Mezi ně patří členské státy, Komise, Evropský parlament a Rada. Tito žalobci nesou označení privilegovaní, protože mohou podávat žalobu na neplatnost u SDEU, aniž by museli prokazovat specifický právní zájem na žalobě.

Na SDEU se mohou obrátit i jednotlivci. Ti tvoří kategorii neprivilegovaných žalobců. Aby mohli žádat o zrušení evropského aktu, musejí na rozdíl od privilegovaných žalobců prokazovat právní zájem. Napadaný akt musí být žalobci určen nebo se ho musí přímo a osobně dotýkat.

Nadto mohou někteří žalobci podat zvláštní žaloby. Účetní dvůr, Evropská centrální banka a Výbor regionů mohou podat žalobu na neplatnost proti evropským aktům, které by zasahovaly do jejich pravomocí. Stejně tak správní rada Evropské investiční banky může napadnout usnesení Rady guvernérů banky. Lisabonská smlouva navíc zavádí nový typ žaloby: vnitrostátní parlamenty a Výbor regionů mohou napříště podávat žaloby na neplatnost proti aktům, které jsou podle nich v rozporu se zásadou subsidiarity.

Žalobci mají na podání žaloby na neplatnost dvouměsíční lhůtu. Tato lhůta začíná běžet dnem vyhlášení příslušného aktu, dnem jeho oznámení navrhovateli nebo dnem, kdy se o něm navrhovatel dozvěděl.

Zrušení aktu

Pokud je žaloba opodstatněná, může SDEU prohlásit napadený akt za neplatný od počátku, nebo uvede ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované. Akt nebo jeho účinky, které byly prohlášeny za neplatné, už nejsou právně závazné. Kromě toho je orgán, instituce nebo jiný subjekt, který přijal akt prohlášený za neplatný, povinen vyplnit vzniklé právní vakuum v souladu s rozsudkem SDEU.

Rozdělení pravomocí mezi Soudním dvorem a Tribunálem

Soudní dvůr je příslušný pro rozhodování o:

žalobách podaných členskými státy proti Evropskému parlamentu nebo Radě;
žalobách podaných jedním orgánem proti jinému orgánu.

Tribunál je příslušný pro rozhodování v první instanci o všech ostatních typech žalob, a zvláště o žalobách podaných jednotlivci.

See also