Lisabonská smlouva
PŘEHLED DOKUMENTU:
Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství
CO JE CÍLEM TÉTO SMLOUVY?
- Reformuje fungování orgánů EU a proces rozhodování, aby to bylo výhodné pro EU, která se po úspěšném rozšíření rozrostla na 28 členů.
- Reformuje vnitřní a vnější politiky EU a tím, že Evropskému parlamentu dává další zákonodárnou moc, zajišťuje větší demokracii při rozhodování EU.
KLÍČOVÉ BODY
Institucionální změny
Evropský parlament
- je nyní složen ze zástupců občanů EU, a nikoli jako předtím národů zemí EU, a vytváří tak silnější demokratickou vazbu mezi poslanci Evropského parlamentu a voliči,
- požívá větší legislativní moc na základě řádného legislativního postupu. Lisabonská smlouva to rozšiřuje na 40 nových oblastí politiky a zvyšuje celkový počet na 73 v případech, kdy Parlament a Rada rovnocenně přijímají právní předpisy,
- volí předsedu Evropské komise většinou svých členů,
- má maximálně 751 členů.
Evropská rada
Skládá se z hlav států nebo vlád a to dává EU větší kontinuitu a soudržnost. Je formálně uznávána jako orgán EU, který vytyčuje obecné politické směry a priority EU.
Volí většinou hlasů předsedu s třicetiměsíčním mandátem, který lze jednou obnovit a který nahrazuje předchozí roli střídání po šesti měsících.
Rada
Uplatňuje nová pravidla pro většinové hlasování při schvalování právních předpisů. Pro zajištění většiny je vyžadováno nejméně 55 % zemí EU zastupujících alespoň 65 % obyvatelstva EU. Pro zablokování návrhu musí být proti alespoň čtyři země.
Při diskusi a hlasování o návrzích právních předpisů se schází na veřejném zasedání.
Evropská komise
Předseda Evropské komise je:
- vybírán a volen na základě výsledku evropských voleb,
- odpovědný za jmenování komisařů, rozdělení portfolia a může požádat o rezignaci konkrétního komisaře.
Soudní dvůr Evropské unie
Jeho jurisdikce je rozšířena na všechny oblasti politiky EU kromě společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
Evropská centrální banka (ECB)
ECB je nyní formálně uznávána jako orgán EU, jelikož je uvedena v článku 13 Smlouvy o Evropské unii (SEU).
Společná zahraniční a bezpečnostní politika
Smlouva:
Další změny
Politiky EU
Struktura předchozího pilíře je nahrazena novým rozdělením pravomocí:
- výhradní: oblasti, kde právní předpisy vydává pouze EU a členské země provádějí (článek 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)),
- sdílené: oblasti, kde země EU mohou vytvářet právní předpisy a přijímat právně závazná opatření, pokud tak neučinila EU (článek 4 SFEU),
- podpůrné: oblasti, kde EU přijímá opatření EU na podporu, koordinaci nebo doplnění vnitrostátních politik (článek 6 SFEU),
- navíc se všechny politiky o hraničních kontrolách, azylu, přistěhovalectví a soudní a policejní spolupráci stávají pravomocí EU, místo toho, aby spadaly do mezivládní působnosti jako předtím.
Posilování demokracie
Smlouva:
- potvrzuje tři základní zásady demokratické rovnosti*, zastupitelské demokracie* a participativní demokracie*,
- zavádí občanskou iniciativu, což je jedna z hlavních inovací Lisabonské smlouvy. Na základě této iniciativy může nejméně jeden milion občanů (za určité podmínky) vyzvat Komisi k předložení návrhu (článek 11 SEU),
- stanovuje, že Listina základních práv je právně závazná a že má stejnou právní hodnotu jako Smlouvy (článek 6 SEU)
- dává národním parlamentům větší slovo při rozhodování EU (článek 12 SEU),
- řádný legislativní postup (dříve spolurozhodování) je nyní standardním legislativním procesem, v němž má Evropský parlament rovnocenné postavení jako Rada coby společný normotvůrce (článek 294 SFEU),
- zavádí rozdělení mezi legislativními a nelegislativními akty v závislosti na jejich procesu rozhodování (článek 297 SFEU),
- zavádí akty v přenesené pravomoci (článek 290 SFEU) a prováděcí akty (článek 291 SFEU). Akty v přenesené pravomoci dávají Komisi pravomoc přijímat nelegislativní akty s obecnou působností, jimiž se doplňují legislativní akty (nikoli však prvky, které nejsou podstatné). Prováděcí akty poskytují rámec pro kroky Komise v dřívějších oblastech postupu vyjednávání ve výborech.
Odchod z EU
Smlouva poprvé stanoví formální postup, pokud některá země EU chce z EU vystoupit (článek 50 SEU – viz shrnutí Jednání se Spojeným královstvím (1) o článku 50).
ODKDY TATO SMLOUVA PLATÍ?
Smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009.
KONTEXT
Lisabonská smlouva je z velké části inspirována Smlouvou o Ústavě pro Evropu. Ústava měla nahradit zakládající smlouvy EU jedním jediným zněním. Byla podepsána 29. října 2004 v Římě. Aby mohla vstoupit v platnost, muselo ji ratifikovat všech (tehdejších) 27 zemí EU (17 ji ratifikovalo). Byla však zamítnuta ve vnitrostátních referendech ve Francii a v Nizozemsku v roce 2005.
Lisabonská smlouva naopak tyto smlouvy mění stejně jako kdysi Amsterodamská smlouva a Niceská smlouva. Vytváří většinu institucionálních reforem a reforem politik, které předpokládala ústavní smlouva.
KLÍČOVÉ POJMY
Demokratická rovnost: EU musí dodržovat zásadu rovnosti svých občanů, kterým se dostává od jejích orgánů, institucí a jiných subjektů stejné pozornosti (článek 9 SEU).
Zastupitelská demokracie: Občany EU přímo zastupuje na úrovni EU Evropský parlament.
Participativní demokracie: Občané EU mají právo podílet se na rozhodování EU a jednat s orgány EU například formou dialogu prostřednictvím organizací občanské společnosti, jejímiž jsou členy.
HLAVNÍ DOKUMENT
Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (Úř. věst. C 306, 17.12.2007, s. 1–271)
Poslední aktualizace 15.12.2017