Sekundární právo Evropské unie

PŘEHLED DOKUMENTŮ:

CO JE CÍLEM ČLÁNKŮ 288, 289, 290 A 291 SFEU?

Sekundární právo Evropské unie (EU) je souborem právních předpisů, které jsou založeny na smlouvách EU. Tím se odlišuje od primárního práva EU, které se skládá převážně ze smluv, zejména Římské smlouvy (viz shrnutí), z níž se vyvinula Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) (viz shrnutí), Smlouvy o Evropské unii (viz shrnutí), která vychází z Maastrichtské smlouvy (viz shrnutí), a Smlouvy o Euratomu (viz shrnutí). Primární právo stanoví rozdělení pravomocí a povinností mezi EU a členskými státy EU a zajišťuje právní kontext, v jehož rámci orgány EU formulují a provádějí politiky.

Lisabonská smlouva (viz shrnutí) revidovala druhy právních aktů EU. Orgány EU mají k dispozici pět druhů právních aktů.

Článek 288 popisuje pět druhů právních aktů, které mohou orgány EU přijímat.
Článek 289 rozlišuje mezi legislativními a nelegislativními právními akty a mezi řádným legislativním postupem a zvláštním legislativním postupem.
Článek 290 umožňuje Evropské komisi přijmout novou kategorii aktů: akty v přenesené pravomoci.
Článek 291 svěřuje Komisi a ve zvláštních případech Radě Evropské unie pravomoc přijímat prováděcí akty.

KLÍČOVÉ BODY

Právní akty EU a jejich druhy

Podle článku 288 SFEU mohou evropské orgány přijmout pět druhů právních aktů:

Nařízení, směrnice a rozhodnutí jsou závazné právní akty. Pokud jsou přijaty legislativním postupem v souladu s článkem 289, považují se za legislativní akty. Rozhodnutí může být určeno konkrétně pro jednoho nebo více adresátů (členské státy, fyzické nebo právnické osoby). Možná jsou i rozhodnutí bez konkrétního adresáta, a to zejména v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky.

Doporučení a stanoviska jsou nelegislativními a nezávaznými právními akty.

Existují také akty, které nejsou uvedeny v článku 288 SFEU.

Některé zvláštní akty založené na předchozích smlouvách: například v oblasti trestních věcí, svobody, spravedlnosti a bezpečnosti nadále platí „rámcová rozhodnutí“ (byla přijata před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, kdy soudní a policejní spolupráce v trestních věcech měla zvláštní postavení).
„Atypické akty“, které zahrnují interinstitucionální dohody (např. o rozpočtové kázni (viz shrnutí)) a jednací řád (např. jednací řád Evropského parlamentu (viz shrnutí) a Komise (viz shrnutí)), které jsou právně závaznými akty, a usnesení a závěry, u kterých se nepředpokládají právní účinky. Jsou uvedeny v jiných článcích smluv EU nebo vyplývají z praxe orgánů EU.

Právní postavení sekundárního práva

Orgány EU mohou svobodně vybrat takový druh aktu, který považují za nejvhodnější pro provádění svých politik.
Avšak vzhledem k tomu, že EU má pouze pravomoci, které jí dávají smlouvy, v každém aktu musí být právní základ odpovídající oblasti, v níž orgány EU konají.
Kromě toho musí být podle článku 296 SFEU v aktech uvedeny nástroje, které udělují pravomoc je přijímat (tyto odkazy začínají formulací „s ohledem na“), a důvody, na nichž jsou tyto akty založeny (v bodech odůvodnění začínajících formulací „vzhledem k těmto důvodům“).
Podle podmínek uvedených v článku 297 SFEU se právní akty vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie, nebo se oznamují adresátům. Jsou-li vyhlášeny, mohou vstoupit v platnost dvacátým dnem po vyhlášení, pokud v jejich textu není uvedeno jinak. Ostatní právní akty, ve kterých je uvedeno, komu jsou určeny, musí být oznámeny těm, jimž jsou určeny, a nabývají účinku tímto oznámením.
V mnoha případech může být jejich legalita napadena u Soudního dvora Evropské unie prostřednictvím žaloby na zrušení (podle článku 263 SFEU). To ovšem neplatí v případě doporučení a stanovisek.

Akty v přenesené pravomoci

Článek 290 SFEU umožňuje zákonodárci EU (obvykle Evropský parlament a Rada) přenést na Komisi pravomoc přijímat nelegislativní akty s obecnou působností, jimiž se doplňují nebo mění některé prvky legislativního aktu, které nejsou podstatné. Zákonodárce se tak může zaměřit na politický směr a cíle, aniž by se pouštěl do příliš podrobných a často vysoce technických rozprav.
Na přenesení pravomoci přijímat akty v přenesené pravomoci se však vztahují přísná omezení. Ve skutečnosti pouze Komise může mít pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci. Kromě toho zásadní prvky určité oblasti nemusí podléhat přenesení pravomoci. Navíc cíle, obsah, oblast působnosti a doba trvání přenesení pravomoci musí být v legislativních aktech definovány. A v neposlední řadě musí zákonodárce v legislativním aktu jasně stanovit podmínky, za kterých lze toto přenesení provést. Z tohoto hlediska mohou Parlament a Rada poskytnout právo zrušit přenesení nebo vyjádřit námitky vůči aktu v přenesené pravomoci.
Tento postup se běžně používá v mnoha oblastech, například: vnitřní trh, zemědělství, životní prostředí, ochrana spotřebitelů, doprava a prostor svobody, bezpečnosti a práva.

Prováděcí akty

Odpovědnost za provádění právně závazných aktů EU mají především členské státy. Nicméně některé právně závazné akty EU vyžadují pro provádění jednotné podmínky. V těchto případech může mít Komise nebo, v řádně odůvodněných konkrétních případech a v případech uvedených v článcích 24 a 26 Smlouvy o Evropské unii, Rada pravomoc přijímat prováděcí akty (článek 291 SFEU).
Nařízení (EU) č. 182/2011 stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (viz shrnutí). Tato kontrola probíhá prostřednictvím postupů projednávání ve výborech, jak se říká v žargonu EU, což znamená, že Komisi pomáhají výbory, které jsou složené ze zástupců členských států a kterým předsedá zástupce Komise. Jakýkoli návrh prováděcího aktu předkládá výboru jeho předseda.

KONTEXT

Další informace viz:

Právo Unie (Europa).

HLAVNÍ DOKUMENTY

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie – Část šestá – Institucionální a finanční ustanovení – Hlava I – Institucionální ustanovení – Kapitola 2 – Právní akty Unie, postupy jejich přijímání a jiná ustanovení – Oddíl 1: Právní akty Unie – Článek 288 (bývalý článek 249 Smlouvy o ES) (Úř. věst. C 202, 7.6.2016, s. 171–172).

SOUVISEJÍCÍ DOKUMENTY

Interinstitucionální dohoda mezi Evropským parlamentem, Radou Evropské unie a Evropskou komisí o rozpočtové kázni, spolupráci v rozpočtových záležitostech a řádném finančním řízení, jakož i o nových vlastních zdrojích, včetně plánu zavádění nových vlastních zdrojů Interinstitucionální dohoda ze dne 16. prosince 2020 mezi Evropským parlamentem, Radou Evropské unie a Evropskou komisí o rozpočtové kázni, spolupráci v rozpočtových záležitostech a řádném finančním řízení, jakož i o nových vlastních zdrojích, včetně plánu zavádění nových vlastních zdrojů (Úř. věst. L 433I, 22.12.2020, s. 28–46).

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13–18).

Rozhodnutí Evropské rady 2009/882/EU ze dne 1. prosince 2009, kterým se přijímá její jednací řád (Úř. věst. L 315, 2.12.2009, s. 51).

Poslední aktualizace 02.12.2021