Hospodářská a měnová politika

ÚVOD

Lisabonská smlouva posiluje úlohu Komise v hospodářské politice Evropské unie (EU). Velmi důležitou pravomocí Komise je dohlížet na to, aby členské státy dodržovaly požadavky EU.

Mimoto Lisabonská smlouva zlepšuje správu ekonomických záležitostí EU, zvláště posiluje měnovou politiku EU.

Připomeňme, že hospodářská politika EU předpokládá konvergenci hospodářských politik členských států směrem ke společným cílům. Také definuje měnovou politiku společnou pro všechny členské státy, jejímž hlavním cílem je udržet cenovou stabilitu.

Členské státy, které jsou součástí eurozóny, tedy ty, které přijaly euro jako jednotnou měnu, navíc souběžně provádějí prohloubenou měnovou politiku zaměřenou na euro.

HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA

Hospodářská politika EU spočívá na dvou typech závazku členských států:

• hlavní směry hospodářských politik (HSHP): HSHP mají formu doporučení, která přijímá Rada. Jejich cílem je harmonizovat hospodářské politiky členských států kolem společných cílů;
• pakt stability a růstu : cílem tohoto paktu je kontrolovat schodek veřejných financí členských států. Ty mají usilovat o to, aby dodržovaly maximální povolenou míru veřejného dluhu a schodku veřejných financí.

Dodržování HSHP a maximální úrovně veřejného dluhu je předmětem dohledu, který zajišťuje Komise a Rada. Lisabonská smlouva dále posiluje roli Komise při vykonávání tohoto dohledu. Komise může členským státům udělit přímé napomenutí, pokud usoudí, že nedodržely povinné závazky. Dříve mohla v tomto smyslu pouze předložit žádost Radě.

Když Komise vydá takové napomenutí, může následně Rada přijmout doporučení proti členskému státu. Lisabonská smlouva zde zavádí dvě upřesnění:

• dotčený členský stát se napříště nebude smět účastnit hlasování o doporučení, které by mu mohlo být adresováno;
• pokud je dotčený stát členem eurozóny, budou se hlasování o eventuálním doporučení smět účastnit pouze členské státy eurozóny.

MĚNOVÁ POLITIKA

Lisabonská smlouva nepřináší velké změny měnové politiky společné všem členským státům.

Hlavní inovace se týká potvrzení Evropské centrální banky (ECB) jako orgánu EU.

Mimoto jsou posíleny pravomoci Evropského parlamentu, pokud jde o změnu stanov ECB. Ty se napříště mění řádným legislativním postupem.

MĚNOVÁ POLITIKA ČLENSKÝCH STÁTŮ, JEJICHŽ MĚNOU JE EURO

Pokud jde o měnovou politiku eurozóny, Lisabonská smlouva přináší důležité změny.

V prvé řadě potvrzuje výlučnou pravomoc EU ve věci měnové politiky pro členské státy, které přijaly euro (článek 3 Smlouvy o fungování EU).

Lisabonská smlouva také poprvé zmiňuje existenci Euroskupiny. Jedná se o neformální schůzky ministrů financí eurozóny. Cílem Euroskupiny je posílit hospodářský růst v eurozóně díky užší spolupráci členských států.

Mimoto získávají členské státy eurozóny rozhodovací samostatnost pro některá opatření, která se jich přímo týkají. Článek 136 Smlouvy o fungování EU stanoví, že pouze státy eurozóny se mohou účastnit hlasování o opatřeních, jejichž cílem je zvláště:

• koordinace a dohled nad rozpočtovou kázní členských států, jejichž měnou je euro;
• vypracování směrů hospodářské politiky specifické pro euro a slučitelnost těchto směrů s HSHP.

A konečně Lisabonská smlouva nabízí státům, které přijaly euro, možnost zajistit jednotné zastoupení eurozóny v mezinárodních finančních institucích. Členské státy eurozóny navíc jako jediné budou smět hlasovat o postojích, které bude EU zaujímat na mezinárodním poli v otázkách, které se týkají hospodářské a měnové unie.

Poslední aktualizace: 18.06.2010