Zásada subsidiarity

ÚVOD

Zásada subsidiarity je základní zásadou pro fungování Evropské unie (EU), přesněji pro rozhodování o evropských záležitostech. Zvláště umožňuje určovat, kdy je EU kompetentní vydávat zákony, a přispívá k tomu, aby rozhodnutí byla přijímána co nejblíže občanům Unie.

Zásada subsidiarity je popsána v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. Stojí vedle dalších dvou zásad, které jsou spolu s ní považovány za základní pilíře rozhodování o evropských záležitostech: zásady svěření pravomocí a zásady proporcionality.

Protokol o použití zásad subsidiarity a proporcionality navíc definuje provádění zásady subsidiarity. Lisabonská smlouva významně posílila zásadu subsidiarity tím, že zavedla kontrolní mechanismy, které mají ověřovat řádné uplatňování těchto zásad.

DEFINICE

Zásada subsidiarity stanovuje nejvhodnější míru intervence v oblastech pravomocí sdílených mezi EU a zeměmi EU. Může se jednat o činnost v měřítku evropském, vnitrostátním nebo místním. Ve všech případech smí EU zasáhnout jen tehdy, když je schopná jednat účinněji než země EU na své příslušné vnitrostátní nebo místní úrovni. Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality uvádí tři kritéria, na jejichž základě se posuzuje vhodnost intervence na úrovni EU:

Zásada subsidiarity napomáhá sbližování EU a jejích občanů, protože zaručuje, že se v případě nutnosti bude jednat na místní úrovni. Zásada subsidiarity ovšem neznamená, že se musí vždy jednat na úrovni, která je občanovi nejbližší.

PROPOJENÍ SE ZÁSADOU SVĚŘENÍ PRAVOMOCÍ A ZÁSADOU PROPORCIONALITY

Článek 5 Smlouvy o EU vymezuje pravomoci mezi úrovní EU a úrovní zemí EU. V prvé řadě se odvolává na zásadu svěření pravomocí, podle které EU jedná pouze v mezích pravomocí svěřených jí Smlouvami.

Subsidiarita a proporcionalita jsou zásady vycházející v důsledku ze zásady svěření pravomocí. Určují, do jaké míry může EU vykonávat pravomoci, které jsou jí svěřeny Smlouvami. Podle zásady proporcionality nepřekročí obsah ani forma činnosti EU rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv.

EU tedy může jednat v nějaké oblasti politik, pouze pokud:

KONTROLA ZÁSADY SUBSIDIARITY

Kontrolní mechanismus zásady subsidiarity je stanoven v Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality. Lisabonská smlouva protokol přeformulovala, aby tuto kontrolu zlepšila a posílila.

Protokol, který zavedla Amsterodamská smlouva, předpokládá dodržování některých povinností už v průběhu vypracování legislativních návrhů. Než Evropská komise předloží návrh legislativního aktu, musí vypracovat zelenou knihu. Zelené knihy vycházejí z rozsáhlých konzultací. Umožňují Komisi shromažďovat stanoviska vnitrostátních a místních orgánů a občanské společnosti k legislativnímu návrhu, zvláště s ohledem na zásadu subsidiarity.

Protokol mimo jiné zavádí povinnost Komise doprovodit návrhy legislativních aktů informacemi umožňujícími posoudit soulad se zásadami subsidiarity a proporcionality.

Lisabonská smlouva přináší novinku v tom, že do systému kontroly zásady subsidiarity plně zapojuje vnitrostátní parlamenty. Vnitrostátní parlamenty totiž vykonávají dvojí kontrolu:

Lisabonská smlouva do kontroly zásady subsidiarity zapojuje také Výbor regionů. Stejně jako vnitrostátní parlamenty může i Výbor regionů napadnout u Soudního dvora EU legislativní akt, který podle jeho názoru nedodržuje zásadu subsidiarity.

V rámci provádění iniciativy Lepší právní předpisy vydává Evropská komise každoroční zprávy o subsidiaritě a proporcionalitě.

Poslední aktualizace 03.09.2015