Soudní dvůr Evropské unie
ÚVOD
Lisabonská smlouva usiluje o zlepšení chodu soudního systému Evropské unie (EU) a přizpůsobuje ho vývoji evropského práva. Soudní dvůr Evropské unie je tedy reformován zevnitř, dochází ke změnám v jeho struktuře a názvech soudních orgánů. Lisabonská smlouva také zvyšuje soudní kontrolu Dvora tím, že mu svěřuje nové pravomoci a rozšiřuje jeho dohled nad dalšími orgány EU.
SOUDNÍ ORGÁNY
Lisabonská smlouva pozměňuje názvy orgánů EU. Do budoucna se termínem Soudní dvůr EU označuje celý soudní systém EU, který zahrnuje:
Tyto změny v názvech mají za cíl vyjasnit soudní systém EU, přitom však nezavádějí žádnou změnu pravomocí dotyčných orgánů.
Lisabonská smlouva také zlepšuje flexibilitu soudního systému EU. Změna statutů Soudního dvora a vytvoření nových specializovaných soudů už nezávisí na jednomyslně přijatém rozhodnutí Rady, ale na řádném legislativním postupu.
Značně pozměněn je i postup dosazování soudců a generálních advokátů. Lisabonská smlouva nově zřizuje konzultační výbor pro jejich výběr. Počet generálních advokátů, kterých je v současnosti osm, se může zvýšit až na jedenáct.
SOUDNÍ KONTROLA
Lisabonská smlouva rozšiřuje soudní kontrolu Dvora na akty Evropské rady. Mimoto harmonizuje ustanovení týkající se aktů agentur a orgánů EU. Tyto akty mohou být napříště předmětem řízení u Soudního dvora EU.
Lisabonská smlouva také otvírá možnost podat žalobu novým žalujícím stranám. Vnitrostátní parlamenty a Výbor regionů mohou tedy žádat zrušení aktů, které jsou podle nich v rozporu se zásadou subsidiarity. Výbor regionů se navíc může u Soudního dvora EU domáhat ochrany svých práv.
Lisabonská smlouva provádí menší úpravu v oblasti žalob jednotlivců. Ti mají od nynějška možnost podat žalobu proti nařizovacím aktům, které nevyžadují prováděcí opatření. Naopak podmínky přípustnosti vyžadující, aby jednotlivci byli napadeným aktem přímo a individuálně dotčeni, jsou zachovány.
A konečně Lisabonská smlouva zjednodušuje sankční mechanismus v případě nesplnění rozsudku. Komise může napříště po předchozím upomenutí po členském státě vymáhat u Soudního dvora provedení rozsudku. Odpadá tak prostřední fáze, v které Komise musela předložit odůvodněné stanovisko.
Lisabonská smlouva také zjednodušuje řízení o nesplnění povinnosti v případě, kdy členský stát nesplní povinnost sdělit vnitrostátní opatření provádějící směrnice. V takovém případě může Komise podat žalobu o nesplnění povinnosti a zároveň požadovat peněžitou sankci, zatímco dříve byly nutné dva různé postupy.
OBLASTI PŮSOBNOSTI
Soudní kontrola Dvora zasahuje prostor svobody, bezpečnosti a práva. Akty vztahující se na víza, azyl, imigraci a další politiky spojené s volným pohybem osob mohou být napříště předmětem žaloby, což znamená důležitý pokrok v budování Evropy. Lisabonská smlouva však zavádí i omezení této nové soudní kontroly. Dvůr totiž nemůže rozhodovat o policejních operacích vedených členským státem nebo o odpovědnostech členských států při udržování veřejného pořádku a ochraně vnitrostátní bezpečnosti.
Ani v oblasti zahraniční politiky a společné bezpečnosti nemá Soudní dvůr žádné pravomoci. Přesto Lisabonská smlouva zavádí dvě výjimky, kdy je možné se Soudního dvoru dovolávat:
SHRNUTÍ
Články |
Téma |
|
Smlouva o EU |
Úloha a složení Soudního dvora EU |
|
Smlouva o fungování EU |
Způsob fungování a pravomoci Soudního dvora EU |
Poslední aktualizace: 22.01.2010