Soudní dvůr Evropské unie

ÚVOD

Lisabonská smlouva usiluje o zlepšení chodu soudního systému Evropské unie (EU) a přizpůsobuje ho vývoji evropského práva. Soudní dvůr Evropské unie je tedy reformován zevnitř, dochází ke změnám v jeho struktuře a názvech soudních orgánů. Lisabonská smlouva také zvyšuje soudní kontrolu Dvora tím, že mu svěřuje nové pravomoci a rozšiřuje jeho dohled nad dalšími orgány EU.

SOUDNÍ ORGÁNY

Lisabonská smlouva pozměňuje názvy orgánů EU. Do budoucna se termínem Soudní dvůr EU označuje celý soudní systém EU, který zahrnuje:

• Soudní dvůr;
• Tribunál, dříve nazývaný „Soud prvního stupně“;
• specializované soudy, dříve nazývané „soudní komory“.

Tyto změny v názvech mají za cíl vyjasnit soudní systém EU, přitom však nezavádějí žádnou změnu pravomocí dotyčných orgánů.

Lisabonská smlouva také zlepšuje flexibilitu soudního systému EU. Změna statutů Soudního dvora a vytvoření nových specializovaných soudů už nezávisí na jednomyslně přijatém rozhodnutí Rady, ale na řádném legislativním postupu.

Značně pozměněn je i postup dosazování soudců a generálních advokátů. Lisabonská smlouva nově zřizuje konzultační výbor pro jejich výběr. Počet generálních advokátů, kterých je v současnosti osm, se může zvýšit až na jedenáct.

SOUDNÍ KONTROLA

Lisabonská smlouva rozšiřuje soudní kontrolu Dvora na akty Evropské rady. Mimoto harmonizuje ustanovení týkající se aktů agentur a orgánů EU. Tyto akty mohou být napříště předmětem řízení u Soudního dvora EU.

Lisabonská smlouva také otvírá možnost podat žalobu novým žalujícím stranám. Vnitrostátní parlamenty a Výbor regionů mohou tedy žádat zrušení aktů, které jsou podle nich v rozporu se zásadou subsidiarity. Výbor regionů se navíc může u Soudního dvora EU domáhat ochrany svých práv.

Lisabonská smlouva provádí menší úpravu v oblasti žalob jednotlivců. Ti mají od nynějška možnost podat žalobu proti nařizovacím aktům, které nevyžadují prováděcí opatření. Naopak podmínky přípustnosti vyžadující, aby jednotlivci byli napadeným aktem přímo a individuálně dotčeni, jsou zachovány.

A konečně Lisabonská smlouva zjednodušuje sankční mechanismus v případě nesplnění rozsudku. Komise může napříště po předchozím upomenutí po členském státě vymáhat u Soudního dvora provedení rozsudku. Odpadá tak prostřední fáze, v které Komise musela předložit odůvodněné stanovisko.

Lisabonská smlouva také zjednodušuje řízení o nesplnění povinnosti v případě, kdy členský stát nesplní povinnost sdělit vnitrostátní opatření provádějící směrnice. V takovém případě může Komise podat žalobu o nesplnění povinnosti a zároveň požadovat peněžitou sankci, zatímco dříve byly nutné dva různé postupy.

OBLASTI PŮSOBNOSTI

Soudní kontrola Dvora zasahuje prostor svobody, bezpečnosti a práva. Akty vztahující se na víza, azyl, imigraci a další politiky spojené s volným pohybem osob mohou být napříště předmětem žaloby, což znamená důležitý pokrok v budování Evropy. Lisabonská smlouva však zavádí i omezení této nové soudní kontroly. Dvůr totiž nemůže rozhodovat o policejních operacích vedených členským státem nebo o odpovědnostech členských států při udržování veřejného pořádku a ochraně vnitrostátní bezpečnosti.

Ani v oblasti zahraniční politiky a společné bezpečnosti nemá Soudní dvůr žádné pravomoci. Přesto Lisabonská smlouva zavádí dvě výjimky, kdy je možné se Soudního dvoru dovolávat:

• přezkum legality rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Unií (článek 275 Smlouvy o fungování Evropské unie);
• v případě mezinárodních dohod; je-li posudek Soudního dvora odmítavý, nemůže zamýšlená dohoda vstoupit v platnost, pokud nedojde ke změně dohody nebo ke změně smluv (článek 218 Smlouvy o fungování EU).

SHRNUTÍ

Poslední aktualizace: 22.01.2010