19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/1

(1)

Roztříštěnost vnitřního trhu poškozuje v Unii konkurenceschopnost, růst a tvorbu pracovních míst. V zájmu řádného fungování vnitřního trhu je nezbytné odstranit přímé i nepřímé překážky, jež brání řádnému fungování a dotvoření integrovaného trhu elektronických plateb, kde není rozdílu mezi platbami vnitrostátními a přeshraničními.

(2)

Právní základ pro vytvoření celounijního vnitřního trhu plateb položila směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES (4), neboť činnost poskytovatelů platebních služeb významně zjednodušila tím, že pro poskytování tohoto druhu služeb nastavila jednotná pravidla.

(3)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 924/2009 (5) zavedlo zásadu, že poplatky, jež hradí uživatelé za přeshraniční platby v eurech, musí být stejné jako poplatky za odpovídající platby uvnitř členského státu, včetně karetních platebních transakcí, na něž se vztahuje toto nařízení.

(4)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 260/2012 (6) zavedlo pravidla, jimiž se řídí úhrady a inkasa v eurech na vnitřním trhu, avšak z oblasti své působnosti vyloučilo karetní platební transakce.

(5)

Cílem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU (7) je harmonizace některých pravidel, jimiž se řídí smlouvy mezi spotřebiteli a obchodníky, včetně pravidel o poplatcích za použití určitého způsobu platby, na jejichž základě jsou členské státy povinny obchodníkům zakázat, aby účtovali spotřebitelům v souvislosti s použitím konkrétního způsobu platby poplatky, které převyšují náklady na použití daného způsobu platby nesené obchodníkem.

(6)

V situaci, kdy mají spotřebitelé, obchodníci a společnosti plně využívat výhod, jež s sebou přináší vnitřní trh, mají bezpečné, efektivní, konkurenceschopné a inovativní elektronické platby zásadní význam zejména vzhledem k rostoucímu významu elektronického obchodování ve světě.

(7)

Některé členské státy vydaly nebo připravují právní předpisy, jež mají přímo nebo nepřímo regulovat mezibankovní poplatky a upravovat řadu otázek, včetně mezních hodnot mezibankovních poplatků na různých úrovních, transakční poplatky, povinnost přijímat všechny karty („Honour All Cards Rule“) a opatření k motivaci spotřebitelů. Stávající správní rozhodnutí vydávaná v některých členských státech se výrazně liší. V zájmu dosažení větší jednotnosti mezibankovních poplatků se předpokládá, že budou na vnitrostátní úrovni zaváděna další regulační opatření, jež mají řešit výši či rozdílnost těchto poplatků. Tato vnitrostátní opatření by pravděpodobně kladla výrazné překážky dotvoření vnitřního trhu v oblasti karetních platebních transakcí a internetových a mobilních karetních plateb, a bránila by tedy volnému pohybu služeb.

(8)

Platební karty jsou při nákupech v maloobchodu nejčastěji používaným prostředkem elektronické platby. Integrace unijního trhu s platebními kartami však ještě zdaleka není dovršena, neboť řadu platebních řešení nelze vyvíjet s dosahem za hranice členských států a novým celounijním aktérům je bráněno ve vstupu na trh. Je zapotřebí odstranit překážky, jež brání efektivnímu fungování trhu karet, včetně v oblasti karetních platebních transakcí a internetových a mobilních karetních plateb.

(9)

V zájmu účinného fungování vnitřního trhu by mělo být ku prospěchu obchodníků a spotřebitelů podporováno a usnadněno používání elektronických plateb. Pro účely využití výhod vnitřního trhu a elektronického obchodování lze karty a další elektronické platby používat univerzálnějším způsobem, včetně možností platit on-line, s tím, že elektronické platby nabízejí obchodníkům též možnost potenciálně bezpečných plateb. Karetní platební transakce namísto placení v hotovosti by tedy mohly být pro obchodníky a spotřebitele přínosné za předpokladu, že budou poplatky za využívání schémat platebních karet stanoveny v ekonomicky efektivní výši, a současně by mohly napomáhat spravedlivé hospodářské soutěži, inovacím a vstupu nových hospodářských subjektů na trh.

(10)

Mezibankovní poplatky si obvykle mezi sebou v rámci určitého schématu platebních karet hradí poskytovatelé platebních služeb, kteří karty akceptují, a poskytovatelé platebních služeb, kteří karty vydávají. Mezibankovní poplatky tvoří hlavní součást poplatků, které obchodníkům za jednotlivé karetní platební transakce účtují akceptující poskytovatelé platebních služeb. Obchodníci tyto náklady spojené s kartami poté stejně jako všechny své ostatní náklady zahrnují do cen svého zboží a služeb. Hospodářská soutěž mezi schématy platebních karet, jejímž cílem je přesvědčit poskytovatele platebních služeb k vydávání vlastních karet, mezibankovní poplatky na trhu zvyšuje, namísto toho, aby je snižovala, což je v rozporu s nastolováním cenové disciplíny, kterou se hospodářská soutěž v tržní ekonomice zpravidla projevuje. Spolu s jednotným uplatňováním pravidel hospodářské soutěže na mezibankovní poplatky by regulace těchto poplatků zlepšila fungování vnitřního trhu a přispěla ke snížení transakčních nákladů pro spotřebitele.

(11)

Stávající široká škála mezibankovních poplatků a jejich výše brání tomu, aby na trh vstoupili noví aktéři s celounijní působností, jejichž podnikatelské modely by pracovaly s nižšími nebo nulovými mezibankovními poplatky, a to je ke škodě potenciálních úspor z rozsahu a sortimentu i ke škodě výsledného růstu efektivnosti. Tato situace má negativní dopady na obchodníky i spotřebitele a brání inovacím. Jelikož by celounijní aktéři museli vydávajícím bankám přinejmenším nabízet mezibankovní poplatky v maximální výši uplatňované na trhu, na nějž by chtěli vstoupit, dochází též ke konzervaci stávající roztříštěnosti trhu. Je rovněž možné, že vlivem tlaku bank na vyšší výnosy z mezibankovních poplatků jsou k odchodu z trhu nucena stávající vnitrostátní schémata mající mezibankovní poplatky nižší nebo nulové. Spotřebitelé a obchodníci tak mají omezený výběr, čelí vyšším cenám a nižší kvalitě platebních služeb a mají rovněž omezenou možnost využívat celounijních platebních řešení. Obchodníci kromě toho nemohou rozdíly v poplatcích překlenout využitím služeb přijímání karet, jež nabízejí banky v jiných členských státech. Podle zvláštních pravidel, která na základě svých politik udělování licencí pro jednotlivá území uplatňují schémata platebních karet, musí být na každou platební transakci uplatněn mezibankovní poplatek podle „prodejního místa“ (země obchodníka). Tento požadavek brání akceptantům v tom, aby své služby úspěšně nabízeli na přeshraniční úrovni. Může rovněž bránit obchodníkům v tom, aby své náklady na platby snižovali ku prospěchu spotřebitelů.

(12)

Tuto situaci nedokázaly Komise ani vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž uplatňováním stávajících právních předpisů napravit.

(13)

K zamezení fragmentace vnitřního trhu a významného narušení hospodářské soutěže v důsledku rozdílných právních předpisů a správních rozhodnutí je tedy zapotřebí v souladu s článkem 114 Smlouvy o fungování Evropské unie přijmout opatření, jimiž bude tento problém v podobě vysokých a rozdílných mezibankovních poplatků napraven, umožnit poskytovatelům platebních služeb, aby své služby poskytovali i v jiných členských státech, a spotřebitelům a obchodníkům dát možnost využívat přeshraničních služeb.

(14)

Použitím tohoto nařízení by nemělo být dotčeno použití právních předpisů Unie a členských států v oblasti hospodářské soutěže. Členským státům by nemělo bránit v zachování nebo zavedení nižší mezní hodnoty či opatření se stejným cílem či účinkem prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů.

(15)

V zájmu usnadnění hladkého fungování vnitřního trhu karetních platebních transakcí a internetových a mobilních karetních plateb ku prospěchu spotřebitelů a obchodníků by se toto nařízení mělo vztahovat na přeshraniční a vnitrostátní vydávání a akceptaci transakcí uskutečňovaných platebními kartami. Mají-li obchodníci možnost zvolit akceptanta mimo svůj členský stát („přeshraniční akceptace“), což bude díky stanovení stejné maximální výše vnitrostátních i přeshraničních mezibankovních poplatků za akceptované transakce a zákazu udělování licencí pro jednotlivá území jednodušší, mělo by být možné zajistit potřebnou právní srozumitelnost a zamezit narušení hospodářské soutěže mezi schématy platebních karet.

(16)

Díky jednostranným závazkům, jež byly přijaty v rámci řízení v soutěžních věcech, je řada přeshraničních karetních platebních transakcí v Unii již nyní prováděna za dodržení maximálních mezních hodnot mezibankovních poplatků. S cílem zajistit spravedlivou hospodářskou soutěž na trhu akceptačních služeb by se měla ustanovení týkající se přeshraničních a vnitrostátních transakcí začít uplatňovat současně a v přiměřené časové lhůtě po vstupu tohoto nařízení v platnost s přihlédnutím k obtížnosti a složitosti přechodu schémat platebních karet, který toto nařízení vyžaduje.

(17)

Na trhu jsou k dispozici dva hlavní typy kreditních karet. V případě debetních karet s odloženou splatností je celková částka transakcí odepsána z účtu držitele karty k určitému předem sjednanému dni, obvykle jednou za měsíc, aniž by byly účtovány úroky. V případě jiných kreditních karet může držitel karty využít úvěrového nástroje a uhradit část splatné částky spolu s úroky nebo jinými náklady k pozdějšímu datu, než jaké bylo stanoveno.

(18)

Na veškeré platební transakce založené na debetních a kreditních kartách by se měla vztahovat maximální sazba mezibankovních poplatků.

(19)

Z posouzení dopadů vyplývá, že zákaz mezibankovních poplatků v případě transakcí uskutečňovaných debetní kartou by byl přínosný pro přijímání karet a jejich používání, pro rozvoj jednotného trhu a rovněž by byl pro obchodníky a spotřebitele přínosnější než mezní hodnota stanovená na jakékoli vyšší úrovni. Kromě toho by se tak zamezilo tomu, aby vnitrostátní schémata s velmi nízkými či nulovými mezibankovními poplatky za transakce uskutečňované debetní kartou byla nepříznivě ovlivněna vyšší mezní hodnotou způsobenou zvýšením úrovní poplatků na úroveň mezní hodnoty v důsledku přeshraniční expanze nebo vstupu nových subjektů na trh. Zákaz mezibankovních poplatků v případě transakcí uskutečňovaných debetní kartou rovněž omezuje riziko pronikání modelu využívajícího mezibankovních poplatků do nových, inovativních platebních služeb, jako jsou systémy plateb pomocí mobilního telefonu nebo přes Internet.

(20)

Mezní hodnoty v tomto nařízení by se měly zakládat na takzvaném testu neutrality obchodníka, s nímž pracuje ekonomická literatura a jenž určuje výši poplatku, kterou by byl obchodník ochoten zaplatit, kdyby měl porovnat náklady na použití platební karty zákazníkem s náklady na (hotovostní) platby bez použití karty (s přihlédnutím k servisnímu poplatku hrazenému akceptujícím bankám, to jest k transakčnímu poplatku účtovanému obchodníkům, a k mezibankovnímu poplatku). Vzniká tak motivace používat hospodárné platební prostředky, neboť jsou podporovány karty spojené s většími transakčními výhodami a současně jsou eliminovány nepřiměřené transakční poplatky, které by i na ostatní spotřebitele přenášely skryté náklady. V opačném případě by mohly z kolektivních ujednání o mezibankovních poplatcích plynout nadměrné transakční poplatky, protože obchodníci se zdráhají odmítat nákladné platební prostředky z obavy, aby nepřišli o podnikatelskou příležitost. Ze zkušeností vyplývá, že jsou tyto mezní hodnoty přiměřené, neboť neohrožují provozování mezinárodních karetních schémat ani činnost poskytovatelů platebních služeb. Kromě výhod tyto mezní hodnoty přinášejí obchodníkům a spotřebitelům rovněž právní jistotu.

(21)

Jak však vyplývá z posouzení dopadů, v některých členských státech jsou mezibankovní poplatky nastaveny způsobem, který spotřebitelům umožňuje využívat výhod efektivních trhů debetních karet v tom smyslu, že na přijímání a používání karet se vztahují mezibankovní poplatky, které jsou nižší než úroveň odpovídající neutralitě obchodníka. Členské státy by tedy měly mít možnost se rozhodnout, že stanoví nižší mezibankovní poplatky pro vnitrostátní transakce uskutečňované debetní kartou.

(22)

Kromě toho by s ohledem na strukturu vnitrostátních trhů debetních karet a v zájmu zajištění toho, aby poplatky týkající se debetních karet byly stanoveny v ekonomicky efektivní výši, měla být zachována možnost vymezit mezní hodnotu mezibankovních poplatků jako paušální sazbu. Paušální sazba může rovněž podpořit využívání karetních plateb k úhradě malých částek (mikroplateb). Mělo by rovněž být možné uplatňovat takovou paušální sazbu ve spojení s procentní sazbou za podmínky, že součet těchto mezibankovních poplatků nepřesáhne určité procento celkové roční hodnoty transakce na vnitrostátní úrovni v rámci každého schématu platebních karet. Dále by mělo být možné definovat nižší procentní mezní hodnotu mezibankovních poplatků účtovaných za jednotlivé transakce a stanovit pevnou maximální výši poplatku představující mezní hodnotu výše poplatku, která vyplývá z příslušné procentní sazby za transakci.

(23)

Vzhledem k tomu, že toto nařízení poprvé zavádí harmonizaci mezibankovních poplatků v kontextu, v němž se stávající schémata debetních karet a mezibankovní poplatky velmi liší, je rovněž třeba stanovit flexibilitu pro vnitrostátní trhy platebních karet. V průběhu přiměřeně dlouhého přechodného období by členské státy měly mít možnost uplatňovat ve vztahu k veškerým vnitrostátním transakcím uskutečněným debetními kartami v rámci každého schématu platebních karet vážený průměrný mezibankovní poplatek do výše 0,2 % roční průměrné hodnoty transakce. Ve vztahu k mezní hodnotě mezibankovních poplatků vypočítané na základě průměrné roční hodnoty transakce v rámci jednoho schématu platebních karet je dostačující, pokud se poskytovatel platebních služeb účastní schématu platebních karet (nebo nějakého jiného typu dohod mezi poskytovateli platebních služeb), v němž je na veškeré vnitrostátní transakce uskutečňované debetními kartami uplatňován vážený průměrný mezibankovní poplatek do výše 0,2 %. I v tomto případě lze za podmínky dodržení vážené průměrné maximální mezní hodnoty uplatnit paušální poplatek nebo procentní poplatek nebo spojení obou.

(24)

Za účelem stanovení příslušných mezních hodnot mezibankovních poplatků za vnitrostátní transakce uskutečňované debetními kartami je vhodné umožnit vnitrostátním příslušným orgánům, které jsou pověřeny zajišťováním souladu s tímto nařízením, aby shromažďovaly údaje o objemu a referenční hodnotě veškerých transakcí uskutečňovaných debetními kartami v rámci určitého schématu platebních karet nebo transakcí uskutečňovaných debetními kartami, které se týkají jednoho nebo více poskytovatelů platebních služeb. Schémata platebních karet a poskytovatelé platebních služeb by proto měli mít povinnost poskytnout vnitrostátním příslušným orgánům potřebné údaje v souladu s požadavky a lhůtami, které tyto orgány stanoví. Povinnost podávat zprávy by měla být kromě schémat platebních karet rozšířena i na poskytovatele platebních služeb, jako jsou vydavatelé a akceptanti, aby se zajistilo, že jakékoli potřebné údaje budou mít k dispozici příslušné orgány, které by měly mít v každém případě možnost požadovat, aby tyto údaje byly shromažďovány prostřednictvím schématu platebních karet. Kromě toho je důležité, aby členské státy zajistily přiměřenou možnost zveřejnění příslušných údajů o použitelných mezních hodnotách mezibankovních poplatků. Vzhledem k tomu, že schémata platebních karet obvykle nejsou poskytovateli platebních služeb, kteří podléhají obezřetnostnímu dohledu, mohou příslušné orgány požadovat, aby údaje zasílané těmito subjekty byly ověřeny nezávislým auditorem.

(25)

Některé platební prostředky na vnitrostátní úrovni umožňují plátci iniciovat karetní platební transakce, u nichž schéma platebních karet nedokáže rozlišit, zda se jedná o transakce uskutečněné debetní nebo kreditní kartou. Schéma platebních karet ani akceptant nejsou obeznámeni s tím, co si držitel karty zvolil, a v rámci schémat platebních karet by tedy nemělo být možné uplatnit rozdílné mezní hodnoty, které toto nařízení stanoví pro transakce uskutečněné debetní a kreditní kartou, jež lze rozlišit na základě načasování sjednaného pro vypořádání dané platební transakce. S ohledem na potřebu zachovat funkčnost stávajících obchodních modelů, přičemž je nutné zabránit vzniku neodůvodněných nebo nadměrných nákladů na dosažení souladu s právními předpisy, a rovněž vzhledem k významu zajištění odpovídajících rovných podmínek pro různé kategorie platebních karet, je vhodné uplatnit na vnitrostátní platební transakce uskutečňované „univerzálními kartami“ stejná pravidla, jaká toto nařízení stanoví pro transakce uskutečňované debetními kartami. Těmto platebním prostředkům by však měla být poskytnuta delší lhůta na přizpůsobení se. Výjimečně a v průběhu přechodného období 18 měsíců po vstupu tohoto nařízení v platnost by členské státy měly mít možnost stanovit maximální podíl vnitrostátních platebních transakcí uskutečňovaných univerzálními kartami, které jsou považovány za rovnocenné transakcím uskutečňovaným kreditními kartami. Například by na tento stanovený podíl celkové hodnoty transakcí pro obchodníky a akceptanty mohla být uplatňována mezní hodnota poplatků za transakce uskutečňované kreditními kartami. Matematický výsledek uvedených ustanovení by pak byl rovnocenný uplatnění jednotné mezní hodnoty mezibankovních poplatků na vnitrostátní platební transakce uskutečňované univerzálními kartami.

(26)

Toto nařízení by se mělo vztahovat na všechny transakce, u nichž se poskytovatel platebních služeb plátce i poskytovatel platebních služeb příjemce platby (dále jen „příjemce“) nacházejí na území Unie.

(27)

V souladu se zásadou technologické neutrality, kterou stanoví Digitální agenda pro Evropu, by se mělo toto nařízení použít na karetní platební transakce bez ohledu na prostředí, v němž tyto transakce probíhají, včetně transakcí uskutečňovaných pomocí retailových platebních prostředků a služeb, které mohou být využívány off-line, on-line nebo pomocí mobilních zařízení.

(28)

Karetní platební transakce zpravidla probíhají na bázi dvou hlavních obchodních modelů, takzvaných třístranných schémat platebních karet (držitel karty – akceptující a vydávající schéma – obchodník) a čtyřstranných schémat platebních karet (držitel karty – vydávající banka – akceptující banka – obchodník). Řada čtyřstranných schémat platebních karet používá explicitní mezibankovní poplatek, který je většinou mnohostranný. V zájmu zohlednění existence implicitních mezibankovních poplatků a vytvoření rovných podmínek by měla být ta třístranná schémata platebních karet, která využívají poskytovatelů platebních služeb jakožto vydavatelů či akceptantů, pokládána za schémata čtyřstranná a měla by podléhat týmž pravidlům a současně by se měl na všechny poskytovatele vztahovat požadavek transparentnosti a další opatření související s pravidly obchodní činnosti. Nicméně s ohledem na zvláštnosti těchto třístranných schémat je vhodné, aby členské státy měly po přechodné období možnost rozhodnout se neuplatnit pravidla pro maximální mezní hodnotu mezibankovních poplatků, pokud tato schémata mají velmi omezený podíl na trhu dotčeného členského státu.

(29)

Služba vydávání je založena na smluvním vztahu mezi vydavatelem platebního prostředku a plátcem, bez ohledu na to, zda vydavatel drží peněžní prostředky jménem plátce. Vydavatel zpřístupňuje platební karty plátci, autorizuje transakce na terminálech a jejich ekvivalentech a může akceptantovi zaručovat platbu v případě transakcí, které jsou v souladu s pravidly příslušného schématu. Samotná distribuce platebních karet nebo technických služeb, jako je pouhé zpracování a uchovávání údajů, tedy není považována za vydávání.

(30)

Služba akceptace představuje řetězec operací od iniciování karetní platební transakce po převod peněžních prostředků na platební účet příjemce. V různých členských státech a v závislosti na uplatňovaném obchodním modelu je služba akceptace organizována různě. Poskytovatel platebních služeb, který hradí mezibankovní poplatek, proto neuzavírá smlouvu vždy přímo s příjemcem. Na zprostředkovatele, kteří poskytují část služeb akceptace, ale nemají přímý smluvní vztah s příjemci, by se nicméně měla vztahovat definice akceptanta podle tohoto nařízení. Služba akceptace je poskytována bez ohledu na to, zda akceptant drží peněžní prostředky jménem příjemce. Technické služby, jako je pouhé zpracování a uchovávání údajů nebo provoz terminálů, nejsou považovány za akceptaci.

(31)

Je důležité zajistit, aby ustanovení o mezibankovních poplatcích, jež mají hradit nebo obdržet poskytovatelé platebních služeb, nebyla obcházena tím, že vydavatelům budou poplatky plynout alternativní cestou. Aby se tomu zabránilo, mělo by být čisté saldo poplatků, jež vydavatel uhradí do nebo obdrží od určitého schématu platebních karet, akceptanta nebo jakéhokoli jiného prostředníka, včetně případných poplatků za autorizaci, pokládáno za mezibankovní poplatek. Pro účely kontroly, zda nejsou příslušná ustanovení obcházena, by měla být při výpočtu mezibankovního poplatku zohledněna celková výše plateb či pobídek, jež vydavatel obdrží od určitého schématu platebních karet v souvislosti s regulovanými transakcemi, a od této částky by měly být odečteny poplatky, jež tento vydavatel tomuto schématu uhradí. Takto zohledňované platby, pobídky a poplatky mohou být přímé (to jest odvozené od objemu či specifické pro určité transakce), nebo nepřímé (například marketingové pobídky, bonusy či rabaty za dosažení určitých transakčních objemů). Pro účely kontroly, zda ustanovení tohoto nařízení nejsou obcházena, by měl být zohledněn zejména zisk vydavatelů plynoucí ze zvláštních programů prováděných společně vydavateli a schématy platebních karet a příjmy ze zpracování, udělování licencí a dalších poplatků, jež zajišťují příjmy schémat platebních karet. Při posuzování, zda nedochází k obcházení tohoto nařízení, může být případně zohledněna rovněž možnost vydávání platebních karet ve třetích zemích, je-li to potvrzeno dalšími objektivními prvky.

(32)

Spotřebitelům zpravidla nejsou známy poplatky, jež obchodníci hradí za platební prostředek, který používají. Současně mohou různé pobídkové praktiky, které používají vydavatelé (např. cestovní poukazy, bonusy, rabaty, právo požadovat vrácení peněžních prostředků, pojištění zdarma a jiné), motivovat zákazníky k tomu, aby používali platební prostředky, a tím vytvářet vydavatelům vysoké poplatky. K zamezení těchto praktik by se měla opatření k omezení mezibankovních poplatků použít pouze na takové platební karty, z nichž se stal masově rozšířený produkt a jež obchodníci zpravidla jen s obtížemi odmítají vzhledem k jejich rozšířenému vydávání a používání (to jest spotřebitelské debetní a kreditní karty). V zájmu účinnějšího fungování trhu v neregulovaných částech odvětví a za účelem omezení převodů podnikatelské činnosti z regulovaných částí odvětví do částí neregulovaných je nutno přijmout několik opatření, k nimž patří mimo jiné oddělení schémat od infrastruktury, motivace plátců ze strany příjemců a selektivní přijímání platebních prostředků ze strany příjemce platby.

(33)

Oddělení schémat od infrastruktury by mělo všem zpracovatelům umožnit soutěžit o zákazníky schémat. Jelikož náklady na zpracování tvoří podstatnou část celkových nákladů na přijímání karet, je důležité, aby se tato část hodnotového řetězce otevřela účinné hospodářské soutěži. Na základě oddělení schémat od infrastruktury by měli být zpracovatelé a karetní schémata vzájemně nezávislí z hlediska účetnictví, organizace a rozhodovacích procesů. Neměli by se dopouštět diskriminace, například tím, že by si vzájemně poskytovali zvýhodněné podmínky či vyhrazené informace, jež nejsou k dispozici jejich konkurentům v daném segmentu trhu, že by na své konkurenty v daném segmentu trhu kladli neúměrné informační požadavky, že by prováděli křížové subvencování svých činností nebo uzavírali ujednání o sdílené správě a řízení. Tyto diskriminační praktiky způsobují fragmentaci trhu, ztěžují novým aktérům vstup na trh a brání výkonu činnosti v celounijním měřítku, a ke škodě obchodníků, společností a spotřebitelů tedy působí proti dotvoření vnitřního trhu karetní platebních transakcí a internetových a mobilních karetních plateb.

(34)

Pravidla uplatňovaná v rámci schémat platebních karet a postupy používané poskytovateli platebních služeb zpravidla udržují obchodníky a spotřebitele v nevědomosti o rozdílech v poplatcích a snižují transparentnost trhu, například tím, že pracují s jednotnými poplatky (tzv. „blending“), nebo tím, že obchodníkům zakazují zvolit cenově výhodnější značku karty v případě karet, na nichž je umístěno několik značek, či motivovat spotřebitele k používání těchto levnějších karet. I když obchodníci o odlišných nákladech vědí, brání jim pravidla uplatňovaná v rámci daného schématu nezřídka v tom, aby přijali kroky ke snížení poplatků.

(35)

Platební prostředky jsou pro příjemce spojeny s různými náklady, a některé prostředky jsou tedy dražší než jiné. S výjimkou případů, kdy je použití určitého platebního prostředku při určitých druzích plateb uloženo právním předpisem nebo kdy platební prostředek nelze odmítnout z důvodu jeho postavení zákonného platidla, by příjemce platby měl mít možnost motivovat plátce k používání určitého platebního prostředku v souladu se směrnicí 2007/64/ES. Karetní schémata a poskytovatelé platebních služeb ukládají příjemcům v této souvislosti několik omezení, k nimž patří například omezená možnost, aby příjemce odmítal určité platební prostředky k úhradě nízkých částek, aby byly plátci sdělovány údaje o poplatcích vznikajících příjemci z určitých platebních prostředků, či omezení počtu pokladen v příjemcově provozovně, jež přijímají určité platební prostředky. Tato omezení by měla být zrušena.

(36)

Pokud příjemce motivuje plátce k používání určitého platebního prostředku, za použití platebních prostředků, jejichž mezibankovní poplatky jsou regulovány tímto nařízením, neměl by příjemce od plátce požadovat žádné poplatky, neboť v takových situacích jsou výhody příplatků omezené a situaci na trhu znepřehledňují.

(37)

Povinnost přijímat všechny karty představuje dvojí závazek, jejž ukládají vydavatelé a schémata platebních karet příjemcům plateb, a to přijímat všechny karty téže značky bez ohledu na rozdílné náklady spojené s těmito kartami (prvek „přijímání karet všech typů“) a přijímat karty bez ohledu na konkrétní banku, jež kartu vydala (prvek „přijímání karet od všech vydavatelů“). Je v zájmu spotřebitele, aby příjemce nemohl v rámci téže kategorie karet diskriminovat určité vydavatele či držitele karet a aby mu schémata platebních karet a poskytovatelé platebních služeb mohli takový závazek uložit. Prvek „přijímání karet od všech vydavatelů“ v rámci povinnosti přijímat všechny karty je tedy v rámci určitého schématu platebních karet opodstatněným pravidlem, neboť předchází tomu, aby příjemci diskriminovali určité banky, jež vydaly určitou kartu. Prvek „přijímání karet všech typů“ představuje v podstatě vázaný prodej, jímž je přijímání karet spojených s nízkými poplatky vázáno na přijímání karet spojených s poplatky vysokými. Vypuštění prvku „přijímání karet všech typů“ z povinnosti přijímat všechny karty by obchodníkům umožnilo, aby výběr platebních karet, jež přijímají, omezili pouze na platební karty spojené s nízkými (nižšími) náklady, což by prostřednictvím snížených nákladů obchodníků přineslo prospěch též spotřebitelům. Obchodníci, kteří by přijímali debetní karty, by poté nebyli nuceni přijímat též karty kreditní, zatímco obchodníci přijímající kreditní karty by nebyli nuceni přijímat platební karty pro komerční klientelu. V zájmu ochrany spotřebitelů a jejich možnosti používat platební karty co nejčastěji by měli být obchodníci povinni přijímat karty, které jsou zpoplatněny týmž regulovaným mezibankovním poplatkem pouze tehdy, pokud byly vydány v rámci téže značky a téže kategorie (předplacená karta, debetní karta nebo kreditní karta). Díky tomuto omezení by byla silnější konkurence nastolena i v prostředí karet, jejichž mezibankovní poplatky regulaci podle tohoto nařízení nepodléhají, neboť obchodníci by se dostali do silnější vyjednávací pozice, pokud jde o podmínky, za nichž tyto karty přijímají. Tato omezení by měla být limitována a považována za přijatelná pouze v zájmu zvýšení ochrany spotřebitelů tím, že jim poskytnou přiměřenou míru jistoty, že jejich platební karty budou přijaty obchodníky.

(38)

Poskytovatelé platebních služeb by měli z technického i obchodního hlediska zajistit jasné rozlišení spotřebitelských karet a karet pro komerční klientelu. Je tedy důležité definovat karty pro komerční klientelu jako platební prostředek využívaný pouze pro účely služebních výdajů hrazených přímo či nepřímo z účtu dotčeného podniku či subjektu veřejného sektoru nebo fyzickou osobu, která je samostatně výdělečně činná.

(39)

Příjemci a plátci by měli mít prostředky k identifikaci jednotlivých kategorií karet. Jednotlivé značky a kategorie by tedy měly být identifikovatelné elektronicky a v případě nově vydaných karetních platebních prostředků viditelně na zařízení. Mimoto by měl být plátce informován o tom, zda určité prodejní místo přijímá platební prostředek či prostředky plátce. Je nezbytné, aby případná omezení v používání určité značky oznamovali příjemci plátcům současně a za stejných podmínek, za jakých jim sdělují, že je určitá značka přijímána.

(40)

Pro zajištění účinné hospodářské soutěže značek je důležité, aby volbu platební aplikace prováděli uživatelé, nikoli aby byla stanovena subjekty na předcházejícím trhu, jako jsou schémata platebních karet, poskytovatelé platebních služeb nebo zpracovatelé. Toto opatření by nemělo bránit plátcům a příjemcům v tom, aby stanovili standardní volbu aplikace, je-li to technicky proveditelné, za předpokladu, že tuto volbu lze u jednotlivých transakcí změnit.

(41)

K tomu, aby v případě nesprávného používání tohoto nařízení nebo v případě sporů mezi uživateli a poskytovateli platebních služeb byla možná náprava, by měly členské státy zavést náležité a účinné postupy mimosoudního vyřizování stížností a zjednávání nápravy nebo přijmout rovnocenná opatření. Členské státy by měly stanovit pravidla o sankcích, jež se uplatní v případě porušení tohoto nařízení, a měly by zajistit, aby byly tyto sankce účinné a přiměřené, měly odrazující účinek a aby byly uplatňovány.

(42)

Komise by měla předložit zprávu, v níž budou analyzovány různé dopady tohoto nařízení na fungování trhu. Je nezbytné, aby Komise měla možnost shromáždit informace potřebné k vypracování této zprávy a aby příslušné orgány za tímto účelem s Komisí úzce spolupracovaly.

(43)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž stanovení jednotných požadavků na karetní platební transakce a na internetové a mobilní transakce na základě těchto plateb kartou, nemůže být uspokojivě dosaženo členskými státy, ale spíše jich, z důvodu jeho rozsahu může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.

(44)

Toto nařízení dodržuje základní práva a respektuje zásady zakotvené zejména v Listině základních práv Evropské unie, především právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, svobodu podnikání a ochranu spotřebitele, a je nutno jej v souladu s těmito právy a zásadami používat,

a)

prostředky, jež umožňují držiteli pořizovat zboží nebo služby pouze v prostorách jejich vydavatele nebo v rámci omezené sítě poskytovatelů služeb na základě přímé obchodní smlouvy s profesionálním vydavatelem;

b)

prostředky, jež lze používat pouze k pořízení určitého velmi omezeného sortimentu zboží a služeb;

c)

prostředky poskytnuté na žádost podniku nebo subjektu veřejného sektoru, jež jsou platné pouze v jednom členském státě a jsou regulované vnitrostátním nebo regionálním veřejným orgánem pro zvláštní sociální nebo daňové účely za účelem pořízení konkrétního zboží nebo služeb od dodavatelů, kteří mají obchodní smlouvu s vydavatelem.

a)

transakce uskutečňované platebními kartami pro komerční klientelu;

b)

výběry hotovosti z bankomatů nebo u přepážky poskytovatele platebních služeb; a

c)

transakce uskutečňované platebními kartami, jež vydala třístranná schémata platebních karet.

1)

„akceptantem“ poskytovatel platebních služeb, který s příjemcem uzavírá smlouvu o přijímání a zpracování karetních platebních transakcí, které vedou k převodu peněžních prostředků příjemci;

2)

„vydavatelem“ poskytovatel platebních služeb, který se smluvně zavazuje poskytovat plátci platební prostředek za účelem iniciování a zpracování jeho karetních platebních transakcí;

3)

„spotřebitelem“ fyzická osoba, která v rámci smluv o platebních službách, na něž se vztahuje toto nařízení, jedná za účelem, který nespadá do její obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti;

4)

„transakcí uskutečněnou debetní kartou“ karetní platební transakce, včetně transakce uskutečněné předplacenou kartou, která není transakcí uskutečněnou kreditní kartou;

5)

„transakcí uskutečněnou kreditní kartou“ karetní platební transakce v případech, kdy je celá částka této transakce nebo její část účtována k tíži plátce k určitému předem sjednanému dni v kalendářním měsíci, v souladu s předem stanoveným úvěrovým příslibem, a to s úrokem nebo bez něj;

6)

„platební kartou pro komerční klientelu“ jakýkoli karetní platební prostředek vydaný podnikům, subjektům veřejného sektoru nebo osobám samostatně výdělečně činným, jehož použití je omezeno na úhradu služebních výdajů, přičemž platby uskutečněné takovou kartou jsou přímo odepsány z účtu dotčeného podniku, subjektu veřejného sektoru nebo osoby samostatně výdělečně činné;

7)

„karetní platební transakcí“ služba založená na infrastruktuře a obchodních pravidlech schématu platebních karet a používaná k provedení platební transakce pomocí karty nebo telekomunikačního, digitálního či informačně-technologického zařízení nebo softwaru, je-li jejím výsledkem transakce uskutečněná debetní nebo kreditní kartou. Karetními platebními transakcemi nejsou transakce založené na jiných druzích platebních služeb;

8)

„přeshraniční platební transakcí“ karetní platební transakce v případech, kdy se vydavatel a akceptant nacházejí v různých členských státech nebo kdy je daný karetní platební prostředek vydán vydavatelem, který se nachází v jiném členském státě, než v jakém se nachází prodejní místo;

9)

„vnitrostátní platební transakcí“ jakákoli karetní platební transakce, která není přeshraniční platební transakcí;

10)

„mezibankovním poplatkem“ poplatek uplatňovaný na každou přímou nebo nepřímou (to jest prostřednictvím třetí osoby) transakci mezi vydavatelem a akceptantem. Čistá náhrada nebo jiné sjednané protiplnění je považována za součást mezibankovního poplatku;

11)

„čistou náhradou“ celková čistá částka plateb, slev či pobídek, jež vydavatel obdrží od určitého schématu platebních karet, akceptanta nebo jakéhokoli jiného prostředníka v souvislosti s karetními platebními transakcemi nebo souvisejícími činnostmi;

12)

„transakčním poplatkem účtovaným obchodníkovi“ poplatek, jejž hradí příjemce akceptantovi v souvislosti s karetními platebními transakcemi;

13)

„příjemcem“ fyzická nebo právnická osoba, která je zamýšleným příjemcem peněžních prostředků, jež jsou předmětem platební transakce;

14)

„plátcem“ fyzická nebo právnická osoba, která je majitelem platebního účtu a umožní platební příkaz z tohoto platebního účtu, nebo v případě neexistence platebního účtu plátce fyzická nebo právnická osoba, která zadá platební příkaz;

15)

„platební kartou“ kategorie platebního prostředku, která plátci umožňuje iniciovat transakci uskutečněnou debetní nebo kreditní kartou;

16)

„schématem platebních karet“ jednotný soubor pravidel, postupů a norem nebo prováděcích pokynů pro provádění karetních platebních transakcí, který je oddělený od jakékoliv infrastruktury nebo platebního systému podporujícího jeho provoz a zahrnuje jakýkoli konkrétní rozhodovací orgán, organizaci nebo subjekt odpovědný za fungování daného schématu;

17)

„čtyřstranným schématem platebních karet“ schéma platebních karet, v němž jsou za účasti tohoto schématu, vydavatele (na straně plátce) a akceptanta (na straně příjemce) prováděny karetní platební transakce z platebního účtu plátce na platební účet příjemce;

18)

„třístranným schématem platebních karet“ schéma platebních karet, v němž samotné schéma poskytuje služby akceptace a vydávání, přičemž karetní platební transakce jsou prováděny z platebního účtu plátce na platební účet příjemce v rámci daného schématu. Jestliže třístranné schéma platebních karet uděluje jiným poskytovatelům platebních služeb licence na vydávání karetních platebních prostředků nebo akceptaci karetních platebních transakcí, nebo obojí, nebo vydává karetní platební prostředky s partnerem v rámci společného označování („co-branding“) nebo prostřednictvím zástupce, je považováno za čtyřstranné schéma platebních karet;

19)

„platebním prostředkem“ jakékoli personalizované zařízení nebo soubor postupů sjednaný mezi uživatelem platebních služeb a poskytovatelem platebních služeb, které jsou používány k iniciování platebního příkazu;

20)

„karetním platebním prostředkem“ platební prostředek, včetně karty, mobilního telefonu, počítače či jiného technického zařízení, které je vybaveno náležitou platební aplikací, jež plátci umožňuje iniciovat karetní platební transakci, která není úhradou ani inkasem ve smyslu článku 2 nařízení (EU) č. 260/2012;

21)

„platební aplikací“ počítačový software nebo jeho ekvivalent uložený na zařízení, které umožňují iniciovat karetní platební transakce a které plátci umožňují zadávat platební příkazy;

22)

„platebním účtem“ účet vedený jménem jednoho či více uživatelů platebních služeb, který je využíván k provádění platebních transakcí, což zahrnuje jejich provádění prostřednictvím zvláštního účtu pro elektronické peníze ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/110/ES (8);

23)

„platebním příkazem“ pokyn vydaný plátcem poskytovateli platebních služeb, jímž žádá o provedení platební transakce;

24)

„poskytovatelem platebních služeb“ fyzická či právnická osoba, jež získala povolení poskytovat platební služby uvedené v příloze směrnice 2007/64/ES nebo je uznána za vydavatele elektronických peněz podle čl. 1 odst. 1 směrnice 2009/110/ES. Poskytovatel platebních služeb může být vydavatelem, akceptantem či obojím;

25)

„uživatelem platebních služeb“ fyzická nebo právnická osoba, která využívá platební službu jakožto plátce, příjemce nebo obojí;

26)

„platební transakcí“ úkon převodu peněžních prostředků, který je iniciován plátcem, jménem plátce nebo příjemcem, bez ohledu na jakékoli související povinnosti mezi plátcem a příjemcem;

27)

„zpracováním“ provádění služeb zpracování platebních transakcí z hlediska úkonů, jež jsou nutné k vyřízení převodního příkazu mezi akceptantem a vydavatelem;

28)

„zpracovatelem“ fyzická či právnická osoba, jež poskytuje služby zpracování platebních transakcí;

29)

„prodejním místem“ adresa, na níž se nacházejí prostory obchodníka a kde byla daná platební transakce iniciována. Avšak

30)

„platební značkou“ jakýkoli fyzický nebo digitální název, pojem, označení, symbol nebo jejich kombinace, jejichž pomocí lze označit, v rámci jakého schématu platebních karet jsou karetní platební transakce uskutečňovány;

31)

„umisťováním několika značek“ („co-badging“) umístění dvou či více značek platebních schémat nebo platebních aplikací téže značky na tentýž karetní platební prostředek;

32)

„společným označováním“ („co-branding“) umístění přinejmenším jedné značky platebního schématu a přinejmenším jedné značky, která není značkou platebního schématu, na tentýž karetní platební prostředek;

33)

„debetní kartou“ kategorie platebního prostředku, která plátci umožňuje iniciovat transakci uskutečněnou debetní kartou, s výjimkou transakcí uskutečněných předplacenou kartou;

34)

„kreditní kartou“ kategorie platebního prostředku, která plátci umožňuje iniciovat transakci uskutečněnou kreditní kartou;

35)

„předplacenou kartou“ kategorie platebního prostředku, na němž jsou uloženy elektronické peníze ve smyslu článku 2 bodu 2 směrnice 2009/110/ES.

a)

definovat procentní mezní hodnotu mezibankovních poplatků účtovaných za jednotlivé transakce, která je nižší než mezní hodnota stanovená v odstavci 1, a stanovit pevnou maximální výši poplatku jako horní mezní hodnotu pro poplatek, jehož výše vyplývá z použitelné procentní sazby, nebo

b)

umožnit poskytovatelům platební služby, aby uplatňovali mezibankovní poplatek účtovaný za jednotlivou transakci do výše 0,05 EUR, nebo, v členských státech, jejichž měnou není euro, odpovídající hodnoty v národní měně ke dni 8. června 2015, přičemž tato hodnota je přezkoumávána každých pět let, nebo kdykoliv dojde k podstatné změně směnných kurzů. Tento mezibankovní poplatek účtovaný za jednotlivou transakci může být uplatněn společně s maximální procentní sazbou do výše 0,2 %, vždy za podmínky, že součet mezibankovních poplatků v rámci daného schématu platebních karet nepřesáhne 0,2 % celkové roční hodnoty vnitrostátních transakcí uskutečňovaných debetními kartami v rámci jednotlivého schématu platebních karet.

a)

musí být vzájemně nezávislí z hlediska účetnictví, organizace a rozhodovacích procesů;

b)

nesmějí uvádět společně ceny týkající se schématu platebních karet a ceny za zpracovatelské činnosti a nesmějí uplatňovat vzájemné financování těchto činností;

c)

nesmějí činit žádné rozdíly mezi svými dceřinými společnostmi či podílníky na jedné straně a uživateli schémat platebních karet a dalšími smluvními partnery na straně druhé, a zejména nesmějí poskytování žádné služby, kterou nabízejí, podmiňovat tím, aby se jejich smluvní partner zavázal k čerpání některé další jimi nabízené služby.

a)

údaj, jež příjemci umožní karetní platební transakci identifikovat;

b)

výši platební transakce uvedenou v měně, ve které je částka na platební účet příjemce připsána;

c)

výši jakýchkoli poplatků za danou karetní platební transakci, se samostatným uvedením transakčního poplatku účtovaného obchodníkovi a výše mezibankovního poplatku.

a)

vývojem poplatků účtovaných plátcům;

b)

úrovní hospodářské soutěže mezi poskytovateli platebních karet a schématy platebních karet;

c)

účinky na náklady plátce a příjemce;

d)

mírou přenesení výhod poklesu výše mezibankovních poplatků ze strany obchodníků na spotřebitele;

e)

technickými požadavky a jejich důsledky pro všechny zúčastněné strany;

f)

účinky umisťování několika značek na snadnost používání prostředků, zejména pro starší osoby a další zranitelné uživatele;

g)

účinky, které má na trh vyloučení karet pro komerční klientelu z kapitoly II, a to na základě srovnání situace v členských státech, kde jsou příplatky zakázány, s těmi, v nichž jsou povoleny;

h)

účinky, které mají na trh zvláštní ustanovení o mezibankovních poplatcích za vnitrostátní transakce uskutečňované debetními kartami;

i)

vývojem přeshraniční akceptace a jejími účinky na jednotný trh, a to na základě srovnání situace týkající se karet, na něž jsou uplatňovány mezní hodnoty poplatků, a těch, na něž tyto mezní hodnoty uplatňovány nejsou, za účelem zvážení možnosti objasnění toho, jaký mezibankovní poplatek se vztahuje na přeshraniční akceptaci;

j)

uplatňováním pravidel o oddělení schématu platebních karet od zpracování v praxi a otázkou, zda je nutné přehodnotit právní oddělení;

k)

otázkou, zda je s ohledem na účinek čl. 3 odst. 1 na skutečnou výši mezibankovních poplatků u transakcí střední a vysoké hodnoty uskutečňovaných debetními kartami případně potřeba pozměnit uvedený odstavec v tom smyslu, že mezní hodnota by měla být omezena na 0,07 EUR nebo 0,2 % hodnoty transakce, podle toho, která z těchto částek je nižší.

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/16

(1)

Nařízení Rady (ES) č. 140/2008 (3) bylo podstatně změněno (4). Z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti by mělo být uvedené nařízení kodifikováno.

(2)

Dohoda o stabilizaci a přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Republikou Černá Hora na straně druhé (5) (dále jen „dohoda“) byla podepsána dne 15. října 2007 a vstoupila v platnost dne 1. května 2010.

(3)

Je nezbytné stanovit postupy pro provádění některých ustanovení dohody.

(4)

Dohoda stanoví, že produkty rybolovu pocházející z Černé Hory mohou být do Unie dováženy se sníženou celní sazbou v mezích celních kvót. Je proto nezbytné přijmout ustanovení upravující správu těchto celních kvót.

(5)

Ukáží-li se jako nezbytná opatření na ochranu obchodu, měla by být přijímána v souladu s obecnými ustanoveními obsaženými v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/478 (6), v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/479 (7), v nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 (8), anebo v nařízení Rady (ES) č. 597/2009 (9).

(6)

Pokud členský stát informuje Komisi o možném podvodu nebo neposkytnutí správní spolupráce, použijí se příslušné právní předpisy Unie, zejména nařízení Rady (ES) č. 515/97 (10).

(7)

Pro účely provádění příslušných ustanovení tohoto nařízení by měl být Komisi nápomocen Výbor pro celní kodex, zřízený článkem 285 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 (11).

(8)

Uplatňování dvoustranných ochranných ustanovení uvedených v dohodě vyžaduje jednotné podmínky pro přijímání ochranných a jiných opatření. Tato opatření by měla být přijímána v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (12).

(9)

Je-li to z naléhavých důvodů v řádně odůvodněných případech souvisejících s výjimečnými a naléhavými okolnostmi ve smyslu čl. 41 odst. 5 písm. b) a čl. 42 odst. 4 dohody nutné, měla by Komise přijmout okamžitě použitelné prováděcí akty,

a)

1 % a méně v případě valorického cla; nebo

b)

1 EUR a méně v případě jednotlivých částek specifického cla.

a)

do tří pracovních dnů od obdržení žádosti, nepředložila-li záležitost Radě pro stabilizaci a přidružení podle článku 41 dohody; nebo

b)

do tří dnů po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v čl. 41 odst. 5 písm. a) dohody, předložila-li záležitost Radě pro stabilizaci a přidružení podle článku 41 dohody.

a)

informuje Radu; a

b)

sdělí Výboru pro stabilizaci a přidružení svá zjištění společně s objektivními informacemi a zahájí v něm konzultace.

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/23

(1)

Nařízení Rady (ES) č. 779/98 (3) bylo podstatně změněno (4). Z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti by mělo být uvedené nařízení kodifikováno.

(2)

Rozhodnutí Rady přidružení ES-Turecko č. 1/98 (5) zavádí systém celních preferencí pro dovoz zemědělských produktů pocházejících z Turecka do Unie.

(3)

V případě produktů, u kterých nařízení Unie vyžadují dodržování určité dovozní ceny, je třeba při uplatňování systému celních preferencí tyto ceny dodržovat.

(4)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (6),

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/27

(1)

Nařízení Rady (ES) č. 774/94 (3) bylo několikrát podstatně změněno (4). Z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti by uvedené nařízení mělo být kodifikováno.

(2)

Unie sjednala celní koncese podle článku XXVIII Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) v rámci Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání. Uvedená jednání vedla k uzavření dohod, které byly schváleny rozhodnutím Rady 94/87/ES (5) a rozhodnutím Rady 94/800/ES (6).

(3)

Podle uvedených dohod se za určitých podmínek otevírají roční celní kvóty pro vysoce jakostní hovězí maso podpoložek KN 0201 30 00, 0202 30 90, 0206 10 95 a 0206 29 91, pro vepřové maso podpoložek KN 0203 19 13 a 0203 29 15, pro drůbeží maso podpoložek KN 0207 14 10, 0207 14 50, 0207 14 70, 0207 27 10, 0207 27 20 a 0207 27 80, pro pšenici a sourež podpoložek KN 1001 11 00, 1001 19 00 a 1001 99 00 a pro otruby, vedlejší mlýnské produkty a jiné zbytky podpoložek KN 2302 30 10, 2302 30 90, 2302 40 10 a 2302 40 90.

(4)

Uvedené dohody jsou uzavřeny na blíže neurčené období. Je proto třeba v zájmu racionalizace a efektivnosti otevřít kvóty na víceletém základě.

(5)

Může se ukázat vhodným systém zaručující druh, provenienci a původ produktů. Je proto třeba, aby při dovozu v rámci dohodnutých celních koncesí byla případně předkládána osvědčení o pravosti.

(6)

Může být vhodné rozložit uvedený dovoz v průběhu roku podle potřeb trhu Unie. V tomto ohledu se jako vhodný jeví režim využití kvót založený na předkládání dovozní licence.

(7)

Za účelem doplnění nebo změn některých prvků tohoto nařízení, které nejsou podstatné, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy měnící toto nařízení v případě, že by došlo k úpravě objemů a dalších podmínek režimu kvót, zejména v důsledku rozhodnutí Rady o uzavření dohody s jednou nebo více třetími zeměmi. Je zvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídajícíkonzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(8)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení, pokud jde o pravidla nezbytná pro správu režimu kvót podle tohoto nařízení, by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (7),

a)

zaručující druh, provenienci a původ produktů;

b)

o uznání dokladu umožňujícího ověřit záruky uvedené v písmenu a); a

c)

o vydávání dovozních licencí a době jejich platnosti.

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/33

(1)

Nařízení Rady (ES) č. 625/2009 (3) bylo podstatně změněno (4). Vzhledem k potřebě provést další změny by uvedené nařízení mělo být v zájmu přehlednosti přepracováno.

(2)

Společná obchodní politika by měla být založena na jednotných zásadách.

(3)

Jednotnost pravidel dovozu by měla být zajištěna přijetím ustanovení, která odpovídají ustanovením společných pravidel pro jiné třetí země, nakolik je to možné s ohledem na zvláštnosti hospodářských systémů dotyčných třetích zemí.

(4)

Společná pravidla dovozu se vztahují také na výrobky z odvětví uhlí a oceli, aniž jsou dotčena případná prováděcí opatření k dohodě týkající se konkrétně těchto výrobků.

(5)

Liberalizace dovozu, zejména neexistence množstevních omezení, by proto měla být východiskem pro pravidla Unie.

(6)

U některých produktů by měla Komise přezkoumat dovozní podmínky, vývoj dovozu a různá hlediska hospodářské a obchodní situace, jakož i případná opatření, která mají být přijata.

(7)

Pro tyto produkty se může ukázat, že je nutné podrobit některý jejich dovoz kontrole Unie.

(8)

Komisi přísluší, aby přijímala ochranná opatření vyžadovaná v zájmu Unie s náležitým ohledem na stávající mezinárodními závazky.

(9)

Kontrolní nebo ochranná opatření, která se omezují na jednu nebo několik oblastí Unie, se mohou ukázat vhodnějšími než opatření uplatňovaná v celé Unii. Tato opatření však lze připustit pouze výjimečně, pokud neexistují žádná alternativní řešení. Je nutno zajistit, aby taková opatření byla dočasná a aby co nejméně narušovala fungování vnitřního trhu.

(10)

V případě kontroly Unie by mělo být propuštění daných produktů do volného oběhu podmíněno předložením kontrolního dokladu, který odpovídá jednotným kritériím. Tento doklad by měl být na základě prosté žádosti dovozce vystaven v určité lhůtě úřady členských států, aniž by tím dovozci vznikalo právo k dovozu. Kontrolní doklad by měl být tudíž platný pouze tak dlouho, dokud nedojde ke změně dovozních pravidel.

(11)

Pro účinnější správu a v zájmu hospodářských subjektů Unie by měly být obsah a forma kontrolního dokladu co nejvíce přizpůsobeny společným tiskopisům pro dovozní licenci podle nařízení Komise (ES) č. 738/94 (5), nařízení Komise (ES) č. 3168/94 (6) a nařízení Komise (ES) č. 3169/94 (7), při zohlednění technických vlastností kontrolního dokladu.

(12)

Je v zájmu Unie, aby se členské státy a Komise vzájemně co nejpodrobněji informovaly o výsledcích kontroly Unie.

(13)

Je nezbytné stanovit přesná kritéria pro posouzení případné újmy a zahájení šetření, avšak Komise by měla mít nadále možnost přijímat v naléhavých případech potřebná opatření.

(14)

Je proto třeba stanovit podrobná pravidla k zahájení šetření, potřebným kontrolám a inspekcím, slyšení účastníků řízení, zpracování získaných informací a kritéria pro posouzení újmy.

(15)

V tomto nařízení obsažená ustanovení týkající se šetření se nedotýkají předpisů Unie a vnitrostátních předpisů o profesním tajemství.

(16)

Za účelem zvýšení právní jistoty dotčených hospodářských subjektů a v zájmu rychlého rozhodování je dále nutno stanovit lhůty pro zahájení šetření a pro rozhodnutí o účelnosti opatření.

(17)

Pro sjednocení pravidel dovozu by měly být náležitosti, které mají dovozci splňovat jednoduché a bez ohledu na místo odbavení zboží vždy stejné. Proto by mělo být zajištěno, aby všechny náležitosti byly splněny použitím tiskopisů odpovídajících vzoru uvedenému v příloze tohoto nařízení.

(18)

Kontrolní doklady vystavené v rámci kontrolních opatření Unie by měly být nezávisle na vystavujícím členském státě platné v celé Unii.

(19)

Textilní výrobky, na které se vztahuje nařízení Rady (ES) č. 517/94 (8), jsou předmětem zvláštní úpravy na úrovni Unie i na mezinárodní úrovni. Měly by tudíž být vyňaty z oblasti působnosti tohoto nařízení.

(20)

Pravomoc měnit seznam třetích zení v příloze I nařízení (ES) č. 625/2009 byla zahrnuta do nařízení Rady (ES) č. 427/2003 (9). Vzhledem k tomu, že použitelnost ustanovení hlavy I nařízení (ES) č. 427/2003 o přechodném ochranném mechanismu pro určité produkty skončila ke dni 11. prosince 2013 a ustanovení hlavy II uvedeného nařízení jsou nyní zastaralá, je vhodné, aby v zájmu soudržnosti, srozumitelnosti a přehlednosti byly články 14a a 14b uvedeného nařízení včleněny do tohoto nařízení. Nařízení (ES) č. 427/2003 by mělo být tudíž zrušeno.

(21)

Komisi by měla být v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci za účelem provádění změn přílohy I tohoto nařízení, aby Komise mohla ze seznamu třetích zemí obsaženého v uvedené příloze vypustit ty země, které se staly členy Světové obchodní organizace (WTO).

(22)

Uplatňování tohoto nařízení vyžaduje jednotné podmínky pro přijímání prozatímních a konečných ochranných opatření a pro ukládání opatření předchozí kontroly. Tato opatření by měla přijímat Komise v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (10).

(23)

Pro přijímání kontrolních a prozatímních opatření by se měl s ohledem na účinky uvedených opatření a jejich posloupnost ve vztahu k přijímání konečných ochranných opatření použít poradní postup. Pokud by prodlení při zavádění opatření mohlo způsobit škodu, kterou by bylo obtížné napravit, je nezbytné, aby Komise byla oprávněna přijmout okamžitě použitelná prozatímní opatření.

(24)

Při změně nařízení (ES) č. 625/2009 omylem došlo v čl. 18. odst. 2 k vypuštění druhého pododstavce. Uvedené ustanovení by mělo být znovu vloženo.

(25)

Vzhledem k tomu, že se Arménie, Rusko, Tádžikistán a Vietnam staly členy WTO, je třeba uvedené třetí země prostřednictvím aktu Komise v přenesené pravomoci vypustit z přílohy I nařízení (ES) č. 625/2009. V zájmu srozumitelnosti a přehlednosti nejsou zařazeny do seznamu třetích zemí, který je nyní obsažen v příloze I tohoto nařízení,

a)

obsahuje souhrn získaných informací a pokyn, že je nutno předat Komisi všechny relevantní informace;

b)

stanoví lhůtu, v níž mohou účastníci řízení vyjádřit písemné stanovisko a předat informace, pokud tato stanoviska a informace mají být vzaty v úvahu při šetření;

c)

stanoví lhůtu, během níž mohou účastníci řízení podat žádost o slyšení před Komisí podle odstavce 4.

a)

objem dovozu, zejména při podstatném zvýšení v absolutních číslech nebo v poměru k výrobě nebo spotřebě v Unii;

b)

cena dovážených produktů, zejména pokud je významně nižší v porovnání s cenou obdobného produktu v Unii;

c)

účinky na výrobce Unie obdobných nebo přímo soutěžících produktů, které jsou patrné ve vývoji některých hospodářských činitelů, jako jsou

a)

míru růstu vývozu do Unie;

b)

vývozní kapacitu v zemi původu nebo vývozu, která již existuje nebo vznikne v dohledné budoucnosti, a pravděpodobnost, že tato kapacita bude využita k vývozu do Unie.

a)

rozhodnout o zpětné kontrole Unie určitého dovozu způsoby, které stanoví;

b)

rozhodnout, že určitý dovoz bude za účelem kontroly jeho vývoje podroben předchozí kontrole Unie podle článku 8.

a)

jméno a úplnou adresu žadatele (včetně čísla telefonu, faxu a v případě potřeby identifikačního čísla u příslušných vnitrostátních orgánů), jakož i jeho daňové identifikační číslo, pokud je povinen platit DPH;

b)

případně jméno a úplnou adresu deklaranta nebo zástupce určeného žadatelem (včetně čísla telefonu a faxu);

c)

označení zboží s uvedením:

d)

deklarovaná množství v kilogramech (kg) a v případě potřeby v jiné jednotce (páry, kusy atd.);

e)

cenu zboží v eurech, CIF hranice Unie;

f)

následující prohlášení žadatele s datem, podpisem a jménem žadatele napsaným hůlkovým písmem:

„Já, níže podepsaný, potvrzuji, že údaje uvedené v této žádosti jsou pravdivé a byly poskytnuty v dobré víře a že jsem usazen na území Unie.“

—

omezit dobu platnosti případně požadovaného kontrolního dokladu,

—

stanovit pro vydání tohoto dokladu určité podmínky a ve výjimečných případech jeho vydání podmínit zahrnutím doložky o odvolání.

a)

v případě předchozí kontroly množství a částky vypočtené podle ceny CIF, pro něž byly v předchozím období vydány kontrolní doklady;

b)

v každém případě dovoz během období, které předchází období uvedenému v písmenu a).

a)

přezkoumat účinky opatření;

b)

ověřit, zda je zachování opatření nutné.

a)

zákazů, množstevních omezení nebo kontrolních opatření, které jsou odůvodněny veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví;

b)

zvláštních devizových náležitostí;

c)

náležitostí, které byly zavedeny na základě mezinárodních dohod v souladu se Smlouvou o fungování EU.

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/50

(1)

Nařízení Rady (ES) č. 1506/98 (3) bylo podstatně změněno (4). Z důvodu srozumitelnosti a přehlednosti by mělo být uvedené nařízení kodifikováno.

(2)

Na základě Dohody zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem (5) (dále jen „dohoda“) byly této zemi uděleny pro některé zemědělské produkty koncese.

(3)

Rozhodnutí Rady přidružení ES-Turecko č. 1/98 (6) zlepšuje a sjednocuje obchodní preference pro dovoz zemědělských produktů pocházejících z Turecka do Unie a zavádí řadu preferenčních koncesí pro vývoz masa a živých zvířat z Unie do Turecka.

(4)

Turecko od roku 1996 uplatňuje zákaz dovozu živého skotu (kód KN 0102) a omezuje dovoz hovězího masa (kódy KN 0201-0202). Tato opatření jsou, jakožto množstevní omezení, neslučitelná s dohodou a brání Unii ve využívání koncesí, které jí byly uděleny podle rozhodnutí č. 1/98. Navzdory rozhovorům, jejichž účelem bylo vyjednání řešení problému s Tureckem, jsou množstevní omezení nadále v platnosti.

(5)

V důsledku těchto opatření je vývoz dotyčných produktů pocházejících z Unie do Turecka blokován. Za účelem ochrany obchodních zájmů Unie by měla být situace vyřešena použitím odpovídajících opatření. Koncese stanovené v příloze I tohoto nařízení by měly být proto pozastaveny.

(6)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (7),

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/55

(1)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/29/ES (3) a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 406/2009/ES (4), které vyzývají všechna hospodářská odvětví včetně odvětví mezinárodní námořní dopravy, aby přispěla k dosažení snížení emisí, stanoví, že pokud členské státy do 31. prosince 2011 neschválí mezinárodní dohodu Mezinárodní námořní organizace (IMO), která by do svých cílů v oblasti snižování emisí zahrnula rovněž emise z mezinárodní námořní dopravy, nebo pokud Společenství do stejného dne neschválí žádnou takovou dohodu uzavřenou v rámci Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu, měla by Komise předložit návrh na zahrnutí emisí z mezinárodní námořní dopravy do závazku Společenství v oblasti snížení emisí s cílem, aby navrhovaný akt vstoupil v platnost do roku 2013. Tento návrh by měl minimalizovat veškeré nepříznivé dopady na konkurenceschopnost Společenství a přihlížet rovněž k potenciálním přínosům pro životní prostředí.

(2)

Námořní doprava má dopad na světové klima a kvalitu ovzduší v důsledku emisí oxidu uhličitého (CO2) a dalších emisí, které produkuje, jako jsou emise oxidů dusíku (NOx), oxidů síry (SOx), metanu (CH4), částic a černého uhlíku.

(3)

Mezinárodní námořní doprava zůstává jediným dopravním odvětvím, které není zahrnuto do unijních závazků ke snižování emisí skleníkových plynů. Podle posouzení dopadů, které bylo připojeno k návrhu tohoto nařízení, emise CO2 z mezinárodní námořní dopravy v rámci Unie vzrostly mezi lety 1990 a 2007 o 48 %.

(4)

Vzhledem k rychlému rozvoji vědeckých poznatků o dopadu emisí jiných než emisí souvisejících s CO2 z námořní dopravy na světové klima by mělo být v souvislosti s tímto nařízením pravidelně prováděno aktualizované posuzování tohoto dopadu. Na základě tohoto posouzení by Komise měla analyzovat důsledky pro politiky a opatření s cílem tyto emise snížit.

(5)

V usnesení Evropského parlamentu ze dne 5. února 2014 o rámci politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 byly Komise a členské státy vyzvány k tomu, aby stanovily závazný cíl EU do roku 2030 pro snížení domácích emisí skleníkových plynů nejméně o 40 % v porovnání s úrovní v roce 1990. Evropský parlament rovněž poukázal na to, že pokud má Unie spravedlivým podílem přispět k celosvětovému úsilí, budou ke snižování emisí skleníkových plynů muset přispět všechna hospodářská odvětví.

(6)

Ve svých závěrech ze dnů 23. a 24. října 2014 Evropská rada potvrdila závazný cíl Unie, jímž je snížit do roku 2030 domácí emise skleníkových plynů alespoň o 40 % oproti roku 1990. Evropská rada také zmínila důležitost snižování emisí skleníkových plynů a rizik souvisejících se závislostí na fosilních palivech v odvětví dopravy a vyzvala Komisi, aby dále zkoumala nástroje a opatření pro účely komplexního a technologicky neutrálního přístupu, mimo jiné v zájmu podpory snížení emisí a zvýšení energetické účinnosti v dopravě.

(7)

7. akční program pro životní prostředí (5) zdůrazňuje, že pokud má Unie přispět spravedlivým podílem k celosvětovému úsilí, budou ke snižování emisí skleníkových plynů muset přispět všechna hospodářská odvětví. V této souvislosti 7. akční program pro životní prostředí zdůrazňuje, že je třeba, aby bílá kniha o dopravě z roku 2011 byla podpořena silným politickým rámcem.

(8)

V červenci 2011 přijala IMO technická a provozní opatření, zejména index energeticky účinného designu (EEDI) pro nové lodě a plán řízení energetické účinnosti lodí (SEEMP), která přinesou zlepšení v podobě snížení očekávaného nárůstu emisí skleníkových plynů, nemohou však sama o sobě vést k nezbytnému absolutnímu snížení emisí skleníkových plynů z mezinárodní námořní dopravy, a udržet tak krok s úsilím o dosažení globálního cíle, kterým je omezení nárůstu globální teploty na 2 °C.

(9)

Podle údajů poskytnutých IMO by uplatněním provozních opatření a využitím stávajících technologií bylo možné snížit specifickou spotřebu energie a emise CO2 z lodí až o 75 %, přičemž značnou část uvedených opatření lze považovat za nákladově efektivní a jako taková by mohla přinést odvětví čistý zisk, jelikož snížené náklady na palivo zaručují návratnost veškerých provozních či investičních nákladů.

(10)

Nejlepší možností, jak na úrovni Unie snížit emise CO2 z námořní dopravy, zůstává zavedení systému pro monitorování, vykazování a ověřování emisí CO2 na základě spotřeby paliva u lodí jakožto prvního kroku odstupňovaného přístupu vedoucího k začlenění emisí z námořní dopravy do závazku Unie ohledně snižování emisí skleníkových plynů vedle začlenění emisí z jiných odvětví, které k danému závazku již přispívají. Přístup veřejnosti k údajům o emisích přispěje k odstranění mnoha překážek na trhu, které brání přijetí řady nákladově nepříznivých opatření, jež by omezila emise z námořní dopravy.

(11)

Přijetí opatření za účelem snižování emisí skleníkových plynů a spotřeby paliva brání překážky na trhu, jako je například nedostatek spolehlivých informací o tom, jaká je palivová účinnost u lodí, nebo technologií dostupných pro dovybavování lodí, nedostatečný přístup k finančním prostředkům pro investice ke zvýšení účinnosti lodí a roztříštěné pobídky, neboť vlastníci lodí by ze svých investic ke zvýšení účinnosti lodí neměli žádný prospěch, pokud by účty za palivo hradili provozovatelé.

(12)

Výsledky konzultací zúčastněných stran a diskuse s mezinárodními partnery naznačují, že v zájmu začlenění emisí z námořní dopravy do závazku Unie ke snižování emisí skleníkových plynů by měl být aplikován odstupňovaný přístup, jehož prvním krokem by mělo být zavedení spolehlivého systému pro monitorování, vykazování a ověřování emisí CO2 z námořní dopravy, přičemž nástroje ke zpoplatnění těchto emisí budou stanoveny později. Díky tomuto přístupu je snadnější dosáhnout na mezinárodní úrovni podstatného pokroku v jednáních o dohodě o cílech snižování emisí skleníkových plynů a o dalších opatřeních k dosažení tohoto snižování při minimálních nákladech.

(13)

Zavedením systému Unie pro monitorování, vykazování a ověřování bude podle předpokladů do roku 2030 dosaženo snížení emisí až o 2 % ve srovnání se scénářem, podle nějž by žádná opatření přijata nebyla, a úhrnných čistých úspor nákladů ve výši až 1,2 miliardy EUR, neboť tento systém by mohl přispět k odstranění překážek na trhu, zejména těch, které souvisejí s nedostatkem informací o účinnosti lodí, a to poskytnutím srovnatelných a spolehlivých informací o spotřebě paliva a energetické účinnosti příslušným trhům. Toto snížení nákladů na přepravu by mělo usnadnit mezinárodní obchod. Spolehlivý systém pro monitorování, vykazování a ověřování je navíc základním předpokladem pro každé tržní opatření, normu účinnosti či jiné opatření, ať jsou uplatňovány na úrovni Unie, či celosvětově. Rovněž poskytuje spolehlivé údaje pro stanovení přesných cílů snižování emisí a posouzení pokroku v úsilí námořní dopravy přispět k dosažení nízkouhlíkového hospodářství. Vzhledem k mezinárodní povaze lodní dopravy by byla upřednostňovanou a nejúčinnější metodou snižování emisí skleníkových plynů v oblasti mezinárodní námořní dopravy celosvětová dohoda.

(14)

Pro účely monitorování by měly být za relevantní považovány všechny plavby uvnitř Unie, všechny plavby z posledního přístavu mimo Unii do prvního přístavu určení v Unii a všechny plavby z přístavu v Unii do příštího přístavu určení mimo Unii, včetně balastních přejezdů. Monitorování by se mělo vztahovat také na emise CO2 v přístavech Unie, a to i na emise z lodí vyvázaných u nábřeží nebo přemisťujících se uvnitř přístavu, zejména proto, že jsou k dispozici zvláštní opatření ke snížení těchto emisí či zabránění těmto emisím. Tato pravidla by měla být uplatňována nediskriminačně na všechny lodě bez ohledu na jejich vlajku. Nicméně vzhledem k tomu, že se toto nařízení zaměřuje na námořní dopravu, nemělo by stanovit požadavky na monitorování, vykazování a ověřování pro pohyby a činnosti lodí, které nemají za cíl přepravu nákladu či cestujících pro obchodní účely, například bagrování, rozbíjení ledu, pokládání potrubí nebo činnosti související se zařízeními na moři.

(15)

Aby bylo možno zajistit rovné podmínky pro lodě provozované v méně příznivých klimatických podmínkách, mělo by být možné zařadit mezi údaje monitorované na základě tohoto nařízení specifické informace týkající se ledové třídy lodě a plavby zaledněným mořem.

(16)

Navrhovaný systém pro monitorování, vykazování a ověřování by měl mít formu nařízení, a to vzhledem ke složité a vysoce technické povaze zaváděných ustanovení, potřebě vytvořit jednotná pravidla použitelná v celé Unii, která budou odrážet mezinárodní povahu námořní dopravy, v jejímž rámci podle předpokladů vysoký počet lodí vpluje do přístavů v různých členských státech, a s cílem usnadnit provádění v celé Unii.

(17)

Spolehlivý systém Unie pro monitorování, vykazování a ověřování emisí z lodí by měl vycházet z výpočtu emisí z paliva spotřebovaného při plavbách do přístavů v Unii a z nich, jelikož údaje o prodeji paliva nemohou kvůli velkým kapacitám lodních nádrží poskytnout dostatečně přesné odhady spotřeby paliva v rámci této specifické působnosti.

(18)

Systém Unie pro monitorování, vykazování a ověřování by se měl také vztahovat na jiné relevantní informace, které umožní stanovit účinnost lodí nebo důkladněji analyzovat příčiny ovlivňující produkci emisí při zachování důvěrnosti obchodních a průmyslových informací. Tato oblast působnosti rovněž uvádí systém Unie pro monitorování, vykazování a ověřování do souladu s mezinárodními iniciativami k zavedení norem účinnosti pro stávající lodě, přičemž se vztahuje také na provozní opatření, a přispívá k odstranění překážek na trhu souvisejících s nedostatkem informací.

(19)

Aby se minimalizovala administrativní zátěž vlastníků a provozovatelů lodí, zejména malých a středních podniků, a optimalizoval poměr nákladů a přínosů spojených se systémem pro monitorování, vykazování a ověřování bez oslabení cíle, který spočívá v pokrytí hlavní části emisí skleníkových plynů z námořní dopravy, měla by se pravidla monitorování, vykazování a ověřování vztahovat pouze na velké producenty emisí. Po podrobné objektivní analýze lodí připlouvajících do přístavů Unie a odplouvajících z přístavů Unie z hlediska jejich velikosti a produkce emisí byla zvolena mezní hodnota hrubé prostornosti 5 000 rejstříkových tun. Lodě o hrubé prostornosti nad 5 000 rejstříkových tun představují přibližně 55 % počtu lodí, jež se zastavují v přístavech Unie, a vypouštějí přibližně 90 % souvisejících emisí. Tato nediskriminační mezní hodnota by zaručila, aby byli pokryti nejdůležitější producenti emisí. Nižší mezní hodnota by měla za následek vyšší administrativní zátěž, zatímco vyšší mezní hodnota by omezila pokrytí emisí, a tím i environmentální účinnost tohoto systému.

(20)

Aby se dále snížila administrativní zátěž vlastníků a provozovatelů lodí, měla by se pravidla monitorování zaměřit na CO2 jakožto na nejvýznamnější skleníkový plyn produkovaný námořní dopravou.

(21)

Pravidla by měla zohlednit stávající požadavky a údaje, které jsou již k dispozici na palubách plavidel; proto by mělo být společnostem umožněno, aby si zvolili jednu z těchto čtyř metod monitorování: využívání dodacích listů paliva, monitorování palivové nádrže na lodi, průtokoměry pro příslušné spalovací procesy nebo přímé měření emisí. Výběr metody by měl být zaznamenán v plánu monitorování emisí pro každou konkrétní loď a měly by v něm být uvedeny další informace o uplatňování vybrané metody.

(22)

Každá společnost, která nese odpovědnost za loď provozující činnosti námořní dopravy po celé vykazované období, by měla být považována za odpovědnou za plnění veškerých povinností spojených s monitorováním a vykazováním, které se týkají uvedeného vykazovaného období, a to včetně předkládání uspokojivě ověřeného výkazu emisí. V případě změny společnosti by měla nová společnost nést odpovědnost pouze za povinnosti spojené s monitorováním a vykazováním, které se týkají vykazovaného období, v němž došlo ke změně společnosti. Aby se plnění těchto povinností usnadnilo, měla by nová společnost obdržet kopii posledního plánu monitorování a případného dokumentu o souladu.

(23)

Systém Unie pro monitorování, vykazování a ověřování by se v této fázi neměl vztahovat na jiné skleníkové plyny, látky s dopadem na klima ani látky znečišťující ovzduší, aby se zabránilo požadavku instalovat měřicí zařízení, které není dostatečně spolehlivé nebo komerčně dostupné, což by mohlo provádění systému Unie pro monitorování, vykazování a ověřování narušovat.

(24)

Mezinárodní úmluva IMO o zabránění znečištění z lodí (dále jen „úmluva MARPOL“) stanoví povinné uplatňování EEDI u nových lodí a používání SEEMP u lodí na celém světě.

(25)

Aby se minimalizovala administrativní zátěž vlastníků a provozovatelů lodí, mělo by být vykazování a zveřejňování vykazovaných informací prováděno ročně. Tím, že bude zveřejňování informací o emisích, spotřebě paliva a účinnosti omezeno na roční průměry a souhrnné údaje, by se měla vyřešit otázka důvěrnosti. S cílem zajistit, aby nebyla ohrožena ochrana oprávněných obchodních zájmů nadřazených veřejnému zájmu na zpřístupnění, měla by být ve výjimečných případech na žádost společnosti zvolena jiná úroveň agregace údajů. Údaje vykazované Komisi by měly být ve statistikách využity v míře, v jaké jsou relevantní pro vývoj, vypracovávání a šíření evropské statistiky v souladu s rozhodnutím Komise 2012/504/EU (6).

(26)

Ověřování prováděné akreditovanými ověřovateli by mělo zaručit, že plány monitorování a výkazy emisí jsou správné a v souladu s požadavky stanovenými tímto nařízením. Důležitým prvkem pro zjednodušení ověřování by mělo být, aby ověřovatelé kontrolovali důvěryhodnost vykazovaných údajů jejich porovnáním s odhady vycházejícími z údajů o sledování lodí a z vlastností lodí. Tyto odhady by mohla poskytnout Komise. V zájmu zajištění nestrannosti by ověřovatelé měli být nezávislé a kvalifikované právní subjekty akreditované vnitrostátními akreditačními orgány zřízenými podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 (7).

(27)

Aby bylo možné prokázat splnění povinností týkajících se monitorování, vykazování a ověřování, měl by být dokument o souladu vydaný ověřovatelem uložen na palubě. Ověřovatelé by měli o vydání těchto dokumentů informovat Komisi.

(28)

Vzhledem ke zkušenostem s obdobnými úkony týkajícími se námořní bezpečnosti by Evropská agentura pro námořní bezpečnost (EMSA) měla v rámci svého mandátu Komisi podporovat tím, že bude vykonávat určité úkoly.

(29)

Plnění povinností spojených se systémem pro monitorování, vykazování a ověřování by mělo být prosazováno pomocí stávajících nástrojů, totiž těch, které byly zavedeny podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/16/ES (8) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/21/ES (9), a na základě informací o vydání dokumentů o souladu. Dokumenty, které potvrzují, že loď plní požadavky na monitorování a vykazování, by měly být doplněny na seznam osvědčení a dokumentů obsažený v příloze IV směrnice 2009/16/ES.

(30)

Členské státy by měly usilovat o inspekci lodí, které vplouvají do přístavů spadajících do jejich jurisdikce a u nichž nejsou k dispozici některé vyžadované informace o dokumentu o souladu.

(31)

Za porušení tohoto nařízení by měly být ukládány sankce. Členské státy by pro ně měly stanovit pravidla. Stanovené sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující.

(32)

Pro případy, kdy určitá loď neplní požadavky na monitorování a vykazování po dvě či více po sobě jdoucích vykazovaných období a kdy selhala jiná donucovací opatření, jež měla zajistit plnění těchto povinností, je vhodné stanovit možnost vyhoštění lodě. Takové opatření by mělo být uplatňováno tak, aby bylo možné situaci neplnění povinností v přiměřené době napravit.

(33)

Členské státy bez námořních přístavů na svém území, které nemají lodě plující pod jejich vlajkou a spadající do oblasti působnosti tohoto nařízení nebo které uzavřely svůj rejstřík plavidel, by měly mít možnost odchýlit se od ustanovení tohoto nařízení týkajících se sankcí, dokud pod jejich vlajkou nepluje žádná taková loď.

(34)

Systém Unie pro monitorování, vykazování a ověřování by měl sloužit jako vzor pro zavedení takového systému na celosvětové úrovni. Globální systém pro monitorování, vykazování a ověřování je vhodnější, jelikož jej lze vzhledem k jeho širší oblasti působnosti považovat za účinnější. V této souvislosti a s cílem usnadnit vytváření mezinárodních pravidel v rámci IMO pro monitorování, vykazování a ověřování emisí skleníkových plynů z námořní dopravy by Komise měla pravidelně sdílet příslušné informace o provádění tohoto nařízení s IMO a dalšími příslušnými mezinárodními subjekty a měla by IMO předkládat náležité návrhy. Bude-li dosaženo dohody o uvedeném globálním systému, měla by Komise systém Unie pro monitorování, vykazování a ověřování přezkoumat s cílem uvést jej do souladu s tímto globálním systémem.

(35)

Za účelem zohlednění příslušných mezinárodních pravidel a mezinárodních a evropských norem, jakož i technologického a vědeckého vývoje, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o přezkum některých technických aspektů monitorování a vykazování emisí CO2 z lodí a o další upřesnění pravidel pro ověřovací činnosti a metody akreditace ověřovatelů. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(36)

Za účelem zajištění jednotných podmínek pro využívání standardních šablon pro monitorování emisí CO2 a dalších příslušných informací, pro využívání automatizovaných systémů a standardních elektronických šablon pro jednotné vykazování emisí CO2 a dalších příslušných informací Komisi a orgánům dotčených států vlajky a pro bližší určení technických pravidel stanovících parametry použitelné na jiné kategorie lodí, než jsou osobní lodě, lodě typu ro-ro a kontejnerové lodě, a pro revizi těchto parametrů by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (10).

(37)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž monitorování, vykazování a ověřování emisí CO2 z lodí jakožto prvního kroku odstupňovaného přístupu za účelem snížení emisí skleníkových plynů, nemůže být vzhledem k mezinárodní povaze námořní dopravy dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jej, z důvodu jeho rozsahu a účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(38)

Pravidla, jimiž se stanoví systém pro monitorování, vykazování a ověřování, by měla být v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (11) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 (12).

(39)

Toto nařízení by mělo vstoupit v platnost dne 1. července 2015, aby se zaručilo, že členské státy a příslušné zúčastněné strany budou mít dostatek času na to, aby přijaly nezbytná opatření k účinnému uplatňování tohoto nařízení dříve, než dne 1. ledna 2018 začne první vykazované období,

a)

„emisemi CO2“ CO2 uvolněný do atmosféry loděmi;

b)

„přístavem určení“ přístav, v němž loď zastaví, aby naložila či vyložila náklad nebo aby se mohli nalodit či vylodit cestující; vyloučeny jsou tedy zastávky, jejichž jediným účelem je doplnění paliva, získání zásob, vystřídání posádky, přemístění do suchého doku nebo provedení oprav lodě nebo vybavení, zastávky v přístavu z důvodu, že loď potřebuje pomoc nebo je v tísni, překládky z lodě na loď prováděné mimo přístavy a zastávky, jejichž jediným účelem je nalezení útočiště před nepříznivým počasím nebo které jsou nutné z důvodu pátracích a záchranných činností;

c)

„plavbou“ jakýkoli pohyb lodě počínající v přístavu určení nebo v něm končící, jenž slouží k přepravě osob nebo nákladu pro obchodní účely;

d)

„společností“ vlastník lodě nebo jakýkoli jiný subjekt nebo osoba, jako je provozovatel nebo nájemce v nájmu typu „bareboat charter“, který převzal od vlastníka lodě odpovědnost za její provoz;

e)

„hrubou prostorností“ hrubá prostornost vypočítaná v souladu s předpisy pro měření prostornosti, které jsou obsaženy v příloze 1 Mezinárodní úmluvy o vyměřování lodí, přijaté Mezinárodní námořní organizací (IMO) v Londýně dne 23. června 1969 nebo v jakékoli následné úmluvě;

f)

„ověřovatelem“ právní subjekt, který provádí ověřování a je akreditován vnitrostátním akreditačním orgánem podle nařízení (ES) č. 765/2008 a tohoto nařízení;

g)

„ověřováním“ činnosti prováděné ověřovatelem za účelem posouzení souladu dokumentů předaných společností s požadavky tohoto nařízení;

h)

„dokumentem o souladu“ dokument pro konkrétní loď vydaný společnosti ověřovatelem, kterým se potvrzuje, že tato loď splnila požadavky tohoto nařízení pro konkrétní vykazované období;

i)

„dalšími příslušnými informacemi“ informace související s emisemi CO2 ze spotřeby paliva, s přepravním výkonem a s energetickou účinností lodí, které umožňují analyzovat vývoj emisí a posoudit efektivitu provozu lodí;

j)

„emisním faktorem“ průměrná míra emisí skleníkového plynu vzhledem k údajům o činnosti zdrojového toku za předpokladu úplné oxidace pro spalování a kompletní konverze pro všechny ostatní chemické reakce;

k)

„nejistotou“ parametr související s výsledkem měření, který charakterizuje rozptyl hodnot, jež by mohly být rozumně přiřazeny měřené veličině, včetně vlivů systematických i náhodných činitelů, vyjádřený v procentech a charakterizující interval spolehlivosti kolem střední hodnoty zahrnující 95 % z odvozených hodnot, s přihlédnutím k asymetrii rozptýlení hodnot;

l)

„konzervativním“ skutečnost, že je definován soubor předpokladů sloužící k zajištění, že nedojde k podhodnocování ročních emisí nebo nadhodnocování vzdáleností či objemů přepravovaného nákladu;

m)

„vykazovaným obdobím“ jeden kalendářní rok, během kterého musí být emise CO2 monitorovány a vykázány. U plaveb, které jsou zahájeny a ukončeny ve dvou různých kalendářních rocích, se údaje monitorování a vykazování započítají do prvního z příslušných kalendářních roků;

n)

„lodí vyvázanou u nábřeží“ loď, která je bezpečně uvázána nebo zakotvena v přístavu spadajícím do jurisdikce některého členského státu v průběhu nakládky, vykládky nebo postoje, včetně doby, kdy se nakládka nebo vykládka neprovádí;

o)

„ledovou třídou“ označení přidělené lodi příslušnými vnitrostátními orgány státu vlajky nebo organizací uznávanou tímto státem prokazující, že loď je zkonstruována k plavbě v podmínkách moře s výskytem ledu.

a)

identifikaci a typ lodě včetně názvu lodě, identifikačního čísla lodě podle IMO, rejstříkového přístavu nebo domovského přístavu a jména vlastníka lodě;

b)

název společnosti a adresu, telefonní číslo a e-mailovou adresu kontaktní osoby;

c)

popis těchto zdrojů emisí CO2 na lodi: hlavní motory, pomocné motory, plynové turbíny, kotle a generátory inertních plynů a použité typy paliva;

d)

popis postupů, systémů a odpovědnosti, na jejichž základě byl aktualizován seznam zdrojů emisí CO2 v průběhu vykazovaného období;

e)

popis postupů použitých k monitorování úplnosti seznamu plaveb;

f)

popis postupů pro monitorování spotřeby paliva u dané lodě, který zahrnuje:

g)

jednotlivé emisní faktory použité pro každý typ paliva nebo, v případě alternativních paliv, metodiky stanovení emisních faktorů včetně metodiky odběru vzorků, metody analýzy a popis použitých laboratoří včetně jejich akreditace podle ISO 17025, pokud ji mají;

h)

popis postupů použitých ke stanovení údajů o činnosti během každé plavby včetně:

i)

popis metody, jež má být použita k určení zástupných údajů pro doplnění chybějících údajů;

j)

záznamový list revizí, v němž se zaznamenávají všechny podrobnosti historie revizí.

a)

dojde ke změně společnosti;

b)

vzniknou nové emise CO2 kvůli novým zdrojům emisí nebo používání nových paliv, jež nejsou dosud uvedeny v plánu monitorování;

c)

dostupnost údajů se z důvodu používání nových typů měřicího zařízení, metod odběru vzorků či metod analýzy nebo jiných důvodů změní tak, že to může mít dopad na přesnost při stanovení množství emisí CO2;

d)

zjistí se, že údaje získané na základě používané metody monitorování nejsou správné;

e)

zjistí se, že kterákoli část plánu monitorování nesplňuje požadavky tohoto nařízení a společnost ji musí přepracovat podle čl. 13 odst. 1.

a)

přístav vyplutí a přístav připlutí včetně data a hodiny vyplutí a připlutí;

b)

množství a emisní faktor každého typu paliva spotřebovaného celkem;

c)

emise CO2;

d)

vzdálenost, kterou loď urazila;

e)

dobu strávenou na moři;

f)

množství přepravovaného nákladu;

g)

přepravní výkon.

a)

všechny plavby lodě během vykazovaného období buď začínají, nebo končí v přístavu spadajícím do jurisdikce některého členského státu a

b)

loď podle svého rozpisu plaveb uskuteční více než 300 plaveb během vykazovaného období.

a)

množství a emisní faktor každého typu paliva spotřebovaného celkem;

b)

celkové souhrnné emise CO2 vzniklé v oblasti působnosti tohoto nařízení;

c)

souhrnné emise CO2 vzniklé při všech plavbách mezi přístavy spadajícími do jurisdikce některého členského státu;

d)

souhrnné emise CO2 vzniklé při všech plavbách z přístavů spadajících do jurisdikce některého členského státu;

e)

souhrnné emise CO2 vzniklé při všech plavbách do přístavů spadajících do jurisdikce některého členského státu;

f)

emise CO2 vzniklé za dobu postoje lodi vyvázané u nábřeží v přístavech spadajících do jurisdikce některého členského státu;

g)

celkovou vzdálenost, kterou loď urazila;

h)

celkovou dobu strávenou na moři;

i)

celkový přepravní výkon;

j)

průměrnou energetickou účinnost.

a)

údaje pro identifikaci lodě a společnosti včetně:

b)

totožnosti ověřovatele, který posoudil výkaz emisí;

c)

informace o použité metodě monitorování a související míře nejistoty;

d)

výsledky ročního monitorování parametrů v souladu s článkem 10.

a)

přiřazování spotřeby paliva plavbám;

b)

vykázaných údajů o spotřebě paliva a souvisejícího měření a výpočtů;

c)

výběru a použití emisních faktorů;

d)

výpočtů vedoucích ke stanovení celkových emisí CO2;

e)

výpočtů vedoucích ke stanovení energetické účinnosti.

a)

vykázané údaje jsou soudržné s odhadovanými údaji vycházejícími z údajů o sledování lodí a vlastností, jako je instalovaný výkon motoru;

b)

vykázané údaje neobsahují žádné nesrovnalosti, zejména při srovnání celkového objemu paliva, které každá loď ročně nakoupí, a souhrnné spotřeby paliva během plaveb;

c)

shromažďování údajů probíhalo v souladu s použitelnými pravidly; a

d)

příslušné záznamy o lodi jsou úplné a konzistentní.

a)

identifikaci lodě (název, identifikační číslo lodě podle IMO a rejstříkový přístav nebo domovský přístav);

b)

název, adresu a hlavní místo podnikání vlastníka lodě;

c)

totožnost ověřovatele;

d)

datum vydání dokumentu o souladu, dobu jeho platnosti a vykazované období, ke kterému se vztahuje.

a)

identifikaci lodě (název, identifikační číslo lodě podle IMO a rejstříkový přístav nebo domovský přístav);

b)

technickou účinnost lodě (případně EEDI nebo EIV);

c)

roční emise CO2;

d)

celkovou roční spotřebu paliva během plaveb;

e)

průměrnou roční spotřebu paliva a emise CO2 ve vztahu ke vzdálenosti, kterou loď urazila, během plaveb;

f)

průměrnou roční spotřebu paliva a emise CO2 ve vztahu ke vzdálenosti, kterou loď urazila, a nákladu přepravenému během plaveb;

g)

celkovou dobu strávenou za rok na moři během plaveb;

h)

použitou metodu monitorování;

i)

datum vydání dokumentu o souladu a datum konce jeho platnosti;

j)

totožnost ověřovatele, který posoudil výkaz emisí.

k)

jakékoli další informace monitorované a vykazované dobrovolně podle článku 10.

19.5.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 123/77

(1)

Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2007/46/ES byl zřízen komplexní systém Unie pro schvalování typu motorových vozidel (3).

(2)

Technické požadavky na schvalování typu motorových vozidel z hlediska řady bezpečnostních a environmentálních prvků byly na úrovni Unie harmonizovány s cílem zajistit v celé Unii vysokou úroveň bezpečnosti silničního provozu.

(3)

Zavedení systému eCall do všech vozidel a ve všech členských státech je jedním z hlavních cílů Unie v oblasti bezpečnosti silničního provozu od roku 2003. Pro dosažení tohoto cíle byla zahájena řada iniciativ v rámci dobrovolného zavedení systému, ale dosud nebylo dosaženo dostatečného pokroku.

(4)

Za účelem dalšího zlepšení bezpečnosti silničního provozu navrhla Komise ve sdělení ze dne 21. srpna 2009 nazvaném „Systém eCall: čas jej zavést“ nová opatření pro zavedení palubní služby tísňového volání. Jedním z navrhovaných opatření bylo zavedení povinné montáže palubních systémů eCall využívajících linku tísňového volání 112 do všech nových typů vozidel počínaje vozidly kategorie M1 a N1, jak jsou vymezeny v příloze II směrnice 2007/46/ES.

(5)

Dne 3. července 2012 přijal Evropský parlament usnesení o systému eCall: nové službě čísla 112 pro občany, kterým vyzval Komisi, aby předložila návrh v rámci směrnice 2007/46/ES s cílem zajistit povinné zavedení veřejného systému využívajícího linku tísňového volání 112 do roku 2015.

(6)

Provoz linky 112 v celé Unii je nezbytné dále zlepšovat, aby v tísni poskytovala pomoc okamžitě a účinně.

(7)

Očekává se, že unijní systém eCall sníží počet smrtelných nehod v Unii a také závažnost zranění způsobených při dopravních nehodách díky včasnému upozornění záchranných služeb. Povinné zavedení palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 by spolu s nezbytnou a koordinovanou modernizací infrastruktury veřejných sítí mobilních bezdrátových komunikací, která by umožnila předávání volání systému eCall a jejich přijímání a vyřizování centry tísňového volání (PSAP), zajistilo dostupnost této služby všem občanům, a tím by přispělo ke snížení počtu smrtelných nehod a vážných zranění, omezení dopravy způsobených nehodami, nákladů na zdravotní péči a jiných nákladů.

(8)

V souladu s čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 585/2014/EU (4) mají členské státy na svém území nejméně šest měsíců přede dnem použitelnosti tohoto nařízení a v každém případě nejpozději dne 1. října 2017 zavést nezbytnou infrastrukturu center tísňového volání služby eCall, jež je nutná pro řádný příjem a vyřizování všech volání eCall. V souladu s článkem 3 rozhodnutí č. 585/2014/EU mají členské státy do 24. prosince 2015 předložit Komisi zprávu o stavu provádění tohoto rozhodnutí. Pokud ze zprávy vyplyne, že infrastruktura center tísňového volání služby eCall nebude v provozu do 1. října 2017, měla by Komise přijmout vhodná opatření pro zajištění zavedení této infrastruktury.

(9)

V souladu s odstavcem 4 doporučení Komise 2011/750/EU (5) by členské státy měly zajistit, aby operátoři mobilních sítí zavedli ve svých sítích do 31. prosince 2014 mechanismus pro zpracování „diskriminátoru eCall“. Pokud z přezkumu uvedeného v odstavci 6 zmíněného doporučení vyplyne, že „diskriminátor eCall“ nebude zprovozněn do 31. března 2016, měla by Komise učinit vhodné kroky, aby zajistila, že operátoři mobilních sítí mechanismus pro zpracování „diskriminátoru eCall“ zavedou.

(10)

Zásadním prvkem účinného fungování palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 je poskytování přesných a spolehlivých informací o poloze. Proto je vhodné požadovat jeho kompatibilitu se službami poskytovanými programy Galileo a EGNOS (European Geostationary Navigation Overlay Service) stanovenými v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1285/2013 (6). Systém zavedený v rámci programu Galileo je nezávislý globální družicový navigační systém a systém v rámci programu EGNOS je regionální družicový navigační systém zvyšující kvalitu signálu globálního polohového systému.

(11)

Povinné vybavení vozidel palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112 by mělo platit nejprve pouze pro nové typy osobních automobilů a lehkých užitkových vozidel (kategorie M1 a N1), pro které již existuje vhodný spouštěcí mechanismus. Komise by měla dále posoudit možnost rozšíření povinného vybavení palubním systém eCall využívajícím linku tísňového volání 112 v blízké budoucnosti na další kategorie vozidel, jako jsou těžká nákladní vozidla, autobusy a autokary, jednostopá motorová vozidla a zemědělské traktory, a případně předložit příslušný legislativní návrh.

(12)

Vybavení stávajících typů vozidel, jež budou vyrobena po 31. březnu 2018, palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112 by mělo být podpořeno v zájmu většího rozšíření systému. U typů vozidel, které budou schváleny před 31. březnem 2018, existuje možnost dovybavit je tímto systémem na základě dobrovolnosti.

(13)

Veřejná interoperabilní služba eCall s působností po celé Unii založená na jednotném evropském čísle tísňového volání 112 a služby třetí strany zajišťující systémy eCall (dále jen „služby TPS eCall“) mohou fungovat současně, pokud budou přijata opatření nezbytná k zajištění kontinuity v poskytování služby spotřebiteli. Aby byla zajištěna kontinuita veřejné služby eCall využívající linku tísňového volání 112 ve všech členských státech po dobu životnosti vozidla a aby bylo zaručeno, že veřejná služba eCall využívající linku tísňového volání 112 bude vždy automaticky dostupná, měla by být systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112 vybavena všechna vozidla bez ohledu na to, zda se vlastník vozidla rozhodne pro službu TPS eCall či nikoli.

(14)

Spotřebitelům by měl být poskytnut realistický přehled o palubním systému eCall využívajícím linku tísňového volání 112 a o systémech TPS eCall, pokud je jimi vozidlo vybaveno, a rovněž ucelené a spolehlivé informace o veškerých dodatečných funkcích a službách souvisejících s nabízenými soukromými záchrannými službami, palubními aplikacemi pro nouzové volání a volání o pomoc, ale i informace o kvalitě služeb, již lze očekávat od služeb třetích stran, a informace o nákladech s tím spojených. Služba eCall využívající linku tísňového volání 112 představuje veřejnou službu obecného zájmu, která by proto měla být všem spotřebitelům poskytována bezplatně.

(15)

Povinným vybavením vozidel palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112 by nemělo být dotčeno právo všech zúčastněných stran, jako jsou výrobci automobilů a nezávislé hospodářské subjekty, nabízetdodatečné záchranné služby nebo služby s přidanou hodnotou, souběžně nebo v návaznosti na palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112. Veškeré doplňkové služby by však měly být navrženy tak, aby řidiče více nerozptylovaly či aby neovlivňovaly správné fungování palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 a nebránily centrům tísňového volání v efektivní práci. Palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112 a systém poskytující soukromé služby či služby s přidanou hodnotou by měly být navrženy tak, aby výměna osobních údajů mezi nimi nebyla možná. Pokud jsou takovéto služby poskytovány, měly by být v souladu s platnými právními předpisy v oblasti bezpečnosti a ochrany údajů a měly by být pro spotřebitele vždy dobrovolné.

(16)

S cílem zajistit otevřenou nabídku pro spotřebitele a spravedlivou hospodářskou soutěž, jakož i podnítit inovace a posílit konkurenceschopnost unijního odvětví informačních technologií na světových trzích by palubní systém eCall měl být založen na interoperabilní zabezpečené standardizované bezpečné platformě s otevřeným přístupem pro potenciální budoucí palubní aplikace či služby. Jelikož to vyžaduje technické i právní zázemí, Komise by měla na základě konzultací se všemi zúčastněnými stranami, včetně výrobců vozidel a nezávislých hospodářských subjektů, neprodleně posoudit všechny možnosti, jak podpořit a zajistit takovou platformu s otevřeným přístupem a případně za tímto účelem předložit legislativní podnět. Palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112 by kromě toho měl být v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 (7) za rozumný poplatek nepřesahující nominální hodnotu přístupný bez diskriminace všem nezávislým provozovatelům za účelem opravy a údržby.

(17)

Za účelem zachování celistvosti systému schvalování typu by pro účely tohoto nařízení měly být přijaty pouze ty palubní systémy eCall využívající linku tísňového volání 112, které mohou být plně vyzkoušeny.

(18)

Palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112 je systém pro nouzové situace a jako takový vyžaduje nejvyšší možnou úroveň spolehlivosti. Je nutné zajistit přesnost i kvalitu minimálního souboru údajů a hlasového přenosu a vyvinout jednotný systém testování s cílem zaručit vysokou životnost a trvanlivost palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112. Proto by měly být v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/45/EU (8) vykonávány pravidelné technické prohlídky.

(19)

Z požadavků na ochranu cestujících v případě čelního nárazu a bočního nárazu jsou podle směrnice 2007/46/ES vyňata malosériová vozidla a vozidla schválená podle článku 24 uvedené směrnice. Proto by tato vozidla měla být zproštěna povinnosti, aby splňovala požadavky týkající se eCall stanovené v tomto nařízení. Některá vozidla kategorií M1 a N1 kromě toho nelze z technických důvodů vybavit vhodným spouštěcím mechanismem eCall.

(20)

Vozidla zvláštního určení by měla splňovat požadavky týkající se eCall stanovené v tomto nařízení, pokud je nezbytným spouštěcím mechanismem vybaveno základní/nedokončené vozidlo.

(21)

Jakékoli zpracování osobních údajů prostřednictvím palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 by mělo být v souladu s pravidly týkajícími se ochrany osobních údajů podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES (9) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES (10), zejména s cílem zajistit, aby vozidla vybavená palubními systémy eCall při běžném provozním stavu z hlediska tísňového volání na číslo 112 nebyla vysledovatelná a nepodléhala žádnému stálému zaznamenávání polohy a aby minimální soubor údajů zasílaných palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112 zahrnoval minimální informace požadované pro řádné vyřízení tísňových volání. Tento přístup by měl zohledňovat doporučení Pracovní skupiny pro ochranu jednotlivců s ohledem na zpracování osobních údajů zřízené podle článku 29 směrnice 95/46/ES (dále jen „pracovní skupina pro ochranu údajů zřízená podle článku 29“), která jsou obsažena v jejím „Pracovním dokumentu o důsledcích iniciativy eCall pro ochranu údajů a soukromí“, přijatém dne 26. září 2006.

(22)

Výrobci by měli zavést všechna potřebná opatření, aby splnili pravidla o soukromí a ochraně údajů uvedená v tomto nařízení v souladu s články 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (11).

(23)

Výrobci vozidel by měli při plnění technických požadavků dbát na to, aby v jejich palubních systémech byla technicky zajištěna ochrana údajů a aby byla splněna zásada zajištění ochrany soukromí již na úrovni návrhu.

(24)

Výrobci by měli v rámci technické dokumentace předávané s vozidlem poskytnout informace o existenci bezplatného veřejného systému eCall využívajícího jednotné evropské číslo tísňového volání 112, o právu vlastníka vozidla vybrat si uvedený systém a nikoli systém TPS eCall a o zpracovávání údajů palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112. Tyto informace by rovněž měly být k dispozici ke stažení na internetu.

(25)

Údaje přenášené palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112 a zpracovávané centry tísňového volání je možné předávat tísňovým službám a partnerům poskytujícím služby uvedeným v rozhodnutí č. 585/2014/EU pouze v případě událostí v souvislosti s voláním eCall a za podmínek uvedených v daném rozhodnutí, přičemž tyto údaje jsou použity výhradně za účelem dosažení cílů daného rozhodnutí. Údaje zpracovávané centry tísňového volání prostřednictvím palubního systému eCall využívajícího linku 112 nejsou bez předchozího výslovného souhlasu subjektů údajů předávány žádné třetí straně.

(26)

Evropské normalizační organizace, Evropský ústav pro telekomunikační normy (ETSI) a Evropský výbor pro normalizaci (CEN), vypracovaly společné normy pro zavedení celoevropského systému služby eCall, které by se měly používat pro účely tohoto nařízení, jelikož tak bude usnadněn technologický vývoj palubní služby eCall, zajištěna interoperabilita a kontinuita služby v celé Unii a budou sníženy náklady na zavedení pro Unii jako celek.

(27)

Za účelem zajištění použití společných technických požadavků týkajících se palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o zproštění některých tříd vozidel kategorií M1 a N1 povinnosti nainstalovat palubní systémy eCall, pokud jde o stanovení podrobných technických požadavků a zkoušek pro ES schválení typu vozidel, pokud jde o jejich palubní systémy eCall a o ES schválení typu systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků zkonstruovaných a vyrobených pro tato vozidla a o stanovení podrobných technických pravidel a zkušebních postupů pro uplatňování určitých pravidel na zpracovávání osobních údajů a za účelem zajištění toho, aby nedocházelo k výměně osobních údajů mezi palubními systémy eCall využívajícími linku tísňového volání 112 a systémy třetích stran. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla podle platných právních předpisů odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni a s příslušnými zúčastněnými stranami, zejména organizacemi na ochranu spotřebitele, jakož i evropským inspektorem ochrany údajů a pracovní skupinou pro ochranu údajů zřízenou podle článku 29. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(28)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení, by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci týkající se praktických opatření pro posuzování toho, zda je zamezeno vysledovatelnosti a zaznamenávání polohy, vzoru používaného k informování uživatelů a administrativních ustanovení pro ES schválení typu, pokud jde o vzor informačních dokumentů, které mají výrobci dodat za účelem schválení typu, vzoru certifikátu ES schválení typu a vzoru značky ES schválení typu. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (12).

(29)

Výrobcům vozidel by měla být poskytnuta dostatečně dlouhá doba k tomu, aby se přizpůsobili technickým požadavkům tohoto nařízení.

(30)

Toto nařízení je novým zvláštním nařízením v rámci postupu ES schválení typu stanoveného směrnicí 2007/46/ES, a proto by přílohy I, III, IV a XI uvedené směrnice měly být odpovídajícím způsobem změněny.

(31)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž dosažení vnitřního trhu zavedením společných technických požadavků pro nová typově schválená vozidla vybavená palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, ale spíše jej může být z důvodu jeho rozsahu lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(32)

V souladu s čl. 28 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 (13) byl konzultován evropský inspektor ochrany údajů a dne 29. října 2013 vydal stanovisko (14),

a)

vozidla vyráběná v malých sériích schválených podle článků 22 a 23 směrnice 2007/46/ES;

b)

vozidla schválená podle článku 24 směrnice 2007/46/ES;

c)

vozidla, která nemohou být z technických důvodů vybavena vhodným spouštěcím mechanismem eCall, jak je stanoveno v souladu s odstavcem 2.

1)

„palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání 112“ se rozumí nouzový systém sestávající z palubního zařízení a prostředků ke spuštění, řízení a uskutečnění přenosu eCall, který je aktivován buď automaticky prostřednictvím palubních senzorů, nebo manuálně, a který prostřednictvím veřejných sítí mobilních bezdrátových komunikací přenáší minimální soubor údajů a prostřednictvím linky 112 vytváří audiokanál mezi cestujícími ve vozidle a příslušným centrem tísňového volání služby eCall;

2)

„voláním eCall“ se rozumí palubní tísňové volání na linku 112 uskutečněné buď automaticky aktivací palubních senzorů, nebo manuálně, kdy prostřednictvím veřejných sítí mobilních bezdrátových komunikací dojde k přenosu minimálního souboru údajů a vytvoří se audiokanál mezi vozidlem a centrem tísňového volání služby eCall;

3)

„centrem tísňového volání“ nebo „PSAP“ se rozumí fyzické místo, které jako první přijímá tísňová volání na odpovědnost veřejného orgánu nebo soukromé organizace uznané členským státem;

4)

„nejvhodnějším PSAP“ se rozumí centrum tísňového volání předem určené příslušnými orgány, které má vyřizovat tísňová volání z určité oblasti nebo tísňová volání určitého typu;

5)

„centrem tísňového volání služby eCall“ se rozumí nejvhodnější PSAP předem určené příslušnými orgány, aby jako první přijímalo a vyřizovalo volání eCall;

6)

„minimálním souborem údajů“ se rozumí informace stanovené normou „Inteligentní dopravní systémy – e-Safety – Minimální soubor dat pro eCall“ (EN 15722:2011), které se odesílají do centra tísňového volání služby eCall;

7)

„palubním zařízením“ se rozumí zařízení natrvalo instalované uvnitř vozidla, které poskytuje nebo má přístup k palubním údajům požadovaným k provedení transakce eCall prostřednictvím veřejné sítě mobilních bezdrátových komunikací;

8)

„transakcí eCall“ se rozumí vytvoření relace mobilních bezdrátových komunikací ve veřejné síti bezdrátových komunikací a přenos minimálního souboru údajů z vozidla do centra tísňového volání služby eCall a vytvoření audiokanálu mezi vozidlem a tímtéž centrem tísňového volání služby eCall;

9)

„veřejnou sítí mobilních bezdrátových komunikací“ se rozumí veřejně dostupná síť mobilních bezdrátových komunikací v souladu se směrnicemi Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES (15) a 2002/22/ES (16);

10)

„voláním eCall využívajícím služeb třetí strany“ nebo „TPS eCall“ se rozumí palubní tísňové volání poskytovateli služeb třetí strany uskutečněné buď automaticky aktivací palubních senzorů, nebo manuálně, kdy prostřednictvím veřejných sítí mobilních bezdrátových komunikací dojde k přenosu minimálního souboru údajů a vytvoří se audiokanál mezi vozidlem a poskytovatelem služeb třetí strany;

11)

„poskytovatelem služeb třetí strany“ se rozumí organizace uznaná vnitrostátními orgány za oprávněnou přijímat TPS eCall a přeposlat minimální soubor údajů do centra tísňového volání služby eCall;

12)

„palubním systémem eCall využívajícím služeb třetí strany“ nebo „palubním systémem TPS eCall“ se rozumí systém aktivovaný buď automaticky prostřednictvím palubních senzorů, nebo manuálně, který prostřednictvím veřejných sítí mobilních bezdrátových komunikací přenáší minimální soubor údajů a vytváří audiokanál mezi vozidlem a poskytovatelem služeb třetí strany.

a)

palubní systém TPS eCall splňuje normu EN 16102:2011 „Inteligentní dopravní systémy – eCall – Provozní požadavky na podporu třetích stran“;

b)

výrobci zajistí, aby v jednom okamžiku byl aktivní pouze jeden systém a aby palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112 byl spuštěn automaticky v případě, že palubní systém TPS eCall nefunguje;

c)

vlastník vozidla má právo kdykoliv zvolit použití palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 namísto palubního systému TPS eCall;

d)

výrobci uvedou v uživatelské příručce informace o právu zmíněném v písmeni c).

a)

EN 16072:2011 „Inteligentní dopravní systém – eSafety – Provozní požadavky na Panevropský eCall“;

b)

EN 16062:2011 „Inteligentní dopravní systémy – eSafety – Vysokoúrovňové aplikační požadavky na eCall“;

c)

CEN/TS 16454:2013 „Inteligentní dopravní systémy – eSafety – Zkoušení shody kompletní komunikace eCall“, pokud jde o shodu palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 s panevropským systémem eCall;

d)

EN 15722:2011 „Inteligentní dopravní systémy – eSafety – Minimální soubor dat pro eCall“;

e)

EN 16102:2011 „Inteligentní dopravní systémy – eCall –Provozní požadavky na podporu třetích stran“;

f)

jakékoliv další evropské normy týkající se systému eCall přijaté v souladu s postupy stanovenými v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1025/2012 (17) nebo předpisy EHK OSN týkající se systémů eCall, ke kterým Unii přistoupila.

a)

odkaz na právní základ pro zpracování;

b)

skutečnost, že palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112 je automaticky aktivován;

c)

způsoby zpracování údajů, které provádí palubní systém eCall využívající linku tísňového volání 112;

d)

konkrétní účel zpracování tísňového volání eCall, který se omezuje na situace uvedené v čl. 5 odst. 2 prvním pododstavci;

e)

typy shromažďovaných a zpracovávaných údajů a příjemce těchto údajů;

f)

lhůtu pro uchovávání údajů v palubním systému eCall využívajícím linku tísňového volání 112;

g)

skutečnost, že nedochází k žádnému stálému zaznamenávání polohy vozidla;

h)

podmínky uplatňování práv subjektů údajů a kontaktní službu odpovědnou za zpracování žádostí o přístup;

i)

veškeré další nezbytné informace, pokud jde o vysledovatelnost a určování polohy a zpracování osobních údajů v souvislosti s poskytováním služby TPS eCall nebo jiných služeb s přidanou hodnotou, pro které musí vlastník udělit svůj výslovný souhlas a které musí být v souladu se směrnicí 95/46/ES. Zvláštní ohled je přitom brán na skutečnost, že mezi zpracováním údajů prostřednictvím palubního systému eCall využívajícího linku tísňového volání 112 a zpracováním prováděným palubními systémy TPS eCall či jinými službami s přidanou hodnotou mohou existovat rozdíly.

a)

podrobné technické požadavky a zkušební postupy pro uplatňování pravidel o zpracovávání osobních údajů uvedených v odstavcích 2 a 3;

b)

podrobné technické požadavky a zkušební postupy pro zajištění toho, aby nedocházelo k výměně osobních údajů mezi palubním systémem eCall využívajícím linku tísňového volání a systémy třetích stran, jak je uvedeno v odstavci 11.

a)

podrobná pravidla pro posuzování toho, zda je zamezeno vysledovatelnosti a zaznamenávání polohy, jak je uvedeno v odstavcích 4, 5 a 6;

b)

vzor používaný pro informování uživatele podle odstavce 9.

a)

vzory informačních dokumentů, které mají výrobci poskytnout pro účely schválení typu;

b)

vzory certifikátů ES schválení typu;

c)

vzory značky ES schválení typu.

a)

nepravdivé prohlášení v průběhu postupu schvalování nebo postupu vedoucího ke stažení vozidla;

b)

padělání výsledků zkoušek pro schvalování typu;

c)

neposkytnutí údajů nebo technických specifikací, které by mohly vést ke stažení, zamítnutí nebo k odejmutí schválení typu;

d)

porušování ustanovení článku 6;

e)

jednání porušující ustanovení čl. 5 odst. 7.