28.2.2011

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 55/1

---

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 181/2011

ze dne 16. února 2011

o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 91 odst. 1 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

po konzultaci s Výborem regionů,

v souladu s řádným legislativním postupem, s ohledem na společný návrh schválený dohodovacím výborem dne 24. ledna 2011 (2),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)	Opatření Unie v oblasti autobusové a autokarové dopravy by se měla zaměřit mimo jiné na to, aby byla vždy zajištěna vysoká úroveň ochrany cestujících, která je srovnatelná s jinými druhy dopravy. Mimoto je třeba plně přihlédnout k požadavkům ochrany spotřebitele obecně.

(2)	Jelikož je cestující autobusem nebo autokarem slabší stranou přepravní smlouvy, měla by být všem cestujícím zajištěna určitá minimální míra ochrany.

(3)	Opatření Unie za účelem zlepšení práv cestujících v autobusové a autokarové dopravě by měla zohledňovat zvláštní povahu tohoto odvětví, v němž převažují malé a střední podniky.

(4)

Cestující a přinejmenším osoby, vůči nimž cestující měl nebo by byl měl zákonem stanovenou vyživovací povinnost, by měly požívat odpovídající ochrany v případě nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým nebo autokarovým provozem, a to při zohlednění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (3).

(5)

Při výběru vnitrostátních právních předpisů použitelných pro odškodnění v případě úmrtí, včetně přiměřených nákladů na pohřeb, nebo v případě zranění cestujících, jakož i v případě ztráty či poškození zavazadel v důsledku nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým nebo autokarovým provozem, je třeba zohlednit nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (4) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (5).

(6)

Kromě odškodnění podle platného vnitrostátního práva v případě úmrtí nebo zranění cestujících či ztrátě či poškození zavazadel v důsledku nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým nebo autokarovým provozem, by měli mít cestující nárok na pomoc, pokud jde o okamžité praktické potřeby po nehodě. Tato pomoc by měla v případě potřeby zahrnovat první pomoc, ubytování, stravu, oblečení a dopravu.

(7)

Přeprava cestujících autobusy a autokary by měla sloužit všem občanům. Proto by měly mít osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí v důsledku zdravotního postižení, věku nebo jiného faktoru možnost využívat autobusovou a autokarovou dopravu, která je srovnatelná s možnostmi ostatních občanů. Osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí mají stejná práva jako všichni ostatní občané, pokud jde o volný pohyb, svobodu volby a nediskriminační zacházení.

(8)

S ohledem na článek 9 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením a s cílem poskytnout osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí možnost cestovat autobusy a autokary, která je srovnatelná s možnostmi ostatních občanů, je nutné stanovit pravidla týkající se nediskriminace a pomoci během cesty. Tyto osoby by proto měly být přijímány k přepravě a ta by jim neměla být upírána z důvodu jejich zdravotního postižení nebo snížené pohyblivosti, kromě případů odůvodněných bezpečností nebo konstrukcí vozidel či infrastrukturou. V rámci příslušných právních předpisů na ochranu pracovníků by osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí měly mít právo na pomoc na terminálech a ve vozidle. V zájmu sociálního začlenění by dotyčné osoby měly tuto pomoc obdržet bezplatně. Dopravci by měli stanovit podmínky přístupu, nejlépe s využitím evropského systému normalizace.

(9)

Při rozhodování o uspořádání nových terminálů a v rámci významnějších modernizací by provozovatelé terminálů měli usilovat o zohlednění potřeb osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí v souladu s požadavky „návrhu uzpůsobeného potřebám všech“. Provozovatelé terminálů by v každém případě měli určit místa, na nichž mohou tyto osoby oznámit svůj příjezd a potřebu pomoci.

(10)	Aniž jsou dotčeny stávající nebo budoucí právní předpisy o technických požadavcích na autobusy a autokary, měli by dopravci pokud možno brát tyto potřeby v úvahu při rozhodování o vybavení nových a modernizovaných vozidel.

(11)	Členské státy by měly usilovat o zdokonalení stávající infrastruktury tam, kde je toho zapotřebí k tomu, aby dopravci mohli osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí zajistit přístup a poskytnout náležitou pomoc.

(12)

Personál by měl být vhodně vyškolen, aby mohl reagovat na potřeby osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí. S cílem usnadnit vzájemné uznávání vnitrostátních kvalifikací řidičů by mohlo být školení zaměřené na zvyšování povědomí o problematice zdravotního postižení poskytováno jako součást výchozí kvalifikace nebo pravidelného školení podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/59/ES ze dne 15. července 2003 o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu (6). S cílem zajistit soudržnost mezi zavedením požadavků na školení a lhůt stanovených v uvedené směrnici je třeba povolit možnost výjimky během omezeného časového období.

(13)	Při přípravě obsahu školení zaměřeného na problematiku zdravotního postižení by měly být konzultovány nebo zapojeny organizace zastupující osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí.

(14)

Práva cestujících autobusy a autokary by měla zahrnovat právo na obdržení informací o daném spoji před cestou i v jejím průběhu. Všechny nezbytné informace poskytované cestujícím v autobusové a autokarové dopravě by měly být na vyžádání poskytovány rovněž v alternativních formátech přístupných osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí, jako jsou velké písmo, jednoduchý jazyk, Braillovo písmo, elektronická komunikační zařízení, která jsou přístupná za použití kompenzační technologie, nebo zvukové pásky.

(15)	Toto nařízení by nemělo omezit práva dopravců požadovat náhradu škody od jakékoli osoby, včetně třetích stran, v souladu s použitelnými vnitrostátními právními předpisy.

(16)

Potíže způsobené cestujícím z důvodu zrušení nebo podstatného zpoždění spoje by se měly rovněž zmírnit. Za tímto účelem by cestujícím odjíždějícím z terminálů měla být poskytnuta přiměřená péče a tito cestující by měli být informováni způsobem, který je přístupný všem. Cestující by rovněž měli mít možnost svou cestu zrušit a nechat si nahradit jízdné, nebo za uspokojivých podmínek pokračovat v cestě či dosáhnout přesměrování. Pokud dopravci neposkytnou cestujícím potřebnou pomoc, měli by cestující mít právo na finanční odškodnění.

(17)

Při zapojení zúčastněných stran, profesních sdružení a sdružení spotřebitelů, cestujících, osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí by dopravci měli spolupracovat s cílem přijmout opatření na vnitrostátní nebo evropské úrovni. Taková opatření by měla vést ke zlepšení informací, péče a pomoci nabízených cestujícím při jakémkoli přerušení jejich cesty, a zejména v případě velkého zpoždění nebo zrušení spoje, přičemž zvláštní pozornost by měla být věnována cestujícím se zvláštními potřebami souvisejícími s postižením, sníženou schopností pohybu, nemocí, vyšším věkem a těhotenstvím, včetně doprovázejících cestujících a cestujících s malými dětmi. O těchto opatřeních by měly být informovány vnitrostátní subjekty příslušné pro prosazování.

(18)

Tímto nařízením by neměla být dotčena práva cestujících stanovená směrnicí Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (7). Toto nařízení by se nemělo použít, jsou-li souborné služby pro cestovní ruch zrušeny z důvodů jiných než zrušení autobusového nebo autokarového spoje.

(19)	Cestující by měli být plně informováni o svých právech podle tohoto nařízení, aby mohli tato práva účinně uplatňovat.

(20)	Cestující by měli mít možnost uplatňovat svá práva prostřednictvím vhodných postupů podání stížnosti zavedených dopravci, nebo případně podáním stížnosti subjektu nebo subjektům určeným za tímto účelem příslušným členským státem.

(21)	Členské státy by měly zajistit soulad s tímto nařízením a určit příslušný subjekt či subjekty k provádění úkolů v rámci jeho kontroly a prosazování. Tím nejsou dotčena práva cestujících obrátit se na soud v souladu s vnitrostátním právem.

(22)	S přihlédnutím k postupům stanoveným členskými státy pro podávání stížností by stížnosti týkající se pomoci měly být podávány přednostně subjektu nebo subjektům, které jsou k prosazování tohoto nařízení určeny v členském státě, na jehož území se nachází místo nástupu nebo výstupu.

(23)	Členské státy by měly podporovat využívání veřejné dopravy a integrovaných informací a integrovaných jízdenek za účelem zajištění optimálního využití a interoperability různých druhů dopravy a jejich poskytovatelů.

(24)	Členské státy by měly stanovit sankce za porušení tohoto nařízení a zajistit, aby tyto sankce byly uplatňovány. Tyto sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující.

(25)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zajištění rovnocenné úrovně ochrany cestujících a pomoci cestujícím v autobusové a autokarové dopravě ve všech členských státech, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(26)	Tímto nařízením by neměla být dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (8).

(27)

Prosazování tohoto nařízení by mělo vycházet z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“) (9). Uvedené nařízení by proto mělo být odpovídajícím způsobem změněno.

(28)

Toto nařízení dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména Listinou základních práv Evropské unie, jak je uvedeno v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, a zohledňuje rovněž směrnici Rady 2004/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (10), a směrnici Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování (11),

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

KAPITOLA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Předmět

Toto nařízení stanoví pravidla pro autobusovou a autokarovou dopravu, pokud jde o:

a)	zákaz diskriminace cestujících, pokud jde o podmínky dopravy, kterou nabízejí dopravci cestujícím;

b)	práva cestujících v případě nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým nebo autokarovým provozem a jejímž důsledkem je úmrtí nebo zranění cestujících či ztráta nebo poškození zavazadel;

c)	zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí a povinnou pomoc těmto osobám;

d)	práva cestujících v případech zrušení nebo zpoždění;

e)	minimální informace, které mají být cestujícím poskytnuty;

f)	vyřizování stížností;

g)	obecná pravidla pro prosazování.

Článek 2

Oblast působnosti

1.   Toto nařízení se vztahuje na cestující v linkové dopravě pro nespecifikované kategorie cestujících, pokud se jejich místo nástupu nebo místo výstupu nachází na území členského státu a pokud přepravní vzdálenost podle jízdního řádu činí 250 km nebo více.

2.   Pokud přepravní vzdálenost podle jízdního řádu činí méně než 250 km, použijí se v souvislosti s dopravou uvedenou v odstavci 1 čl. 4 odst. 2, článek 9, čl. 10 odst. 1, čl. 16 odst. 1 písm. b) a odst. 2, čl. 17 odst. 1 a 2 a články 24 až 28.

3.   Kromě toho se s výjimkou článků 9 až 16 a čl. 17 odst. 3 a kapitol IV, V a VI toto nařízení vztahuje na cestující v příležitostné dopravě, při níž se počáteční místo nástupu nebo konečné místo výstupu cestujícího nachází na území některého členského státu.

4.   S výjimkou čl. 4 odst. 2, článku 9, čl. 10 odst. 1, čl. 16 odst. 1 písm. b) a odst. 2, čl. 17 odst. 1 a 2 a článků 24 až 28 mohou členské státy na transparentním a nediskriminačním základě vyjmout z působnosti tohoto nařízení vnitrostátní linkovou dopravu. Takovou výjimku lze udělit na dobu nejvýše čtyř let ode dne použitelnosti tohoto nařízení, s možností jednoho prodloužení.

5.   Členské státy mohou na transparentním a nediskriminačním základě vyjmout z působnosti tohoto nařízení na dobu nejvýše čtyř let ode dne použitelnosti tohoto nařízení konkrétní linkovou dopravu z důvodu, že významná část takovéto linkové dopravy, jež zahrnuje alespoň jednu zastávku podle jízdního řádu, je provozována mimo Unii. Takovou výjimku lze jednou prodloužit.

6.   Členské státy oznámí Komisi výjimky u jednotlivých druhů dopravy udělené podle odstavců 4 a 5. Domnívá-li se Komise, že výjimka není v souladu s tímto článkem, přijme odpovídající opatření. Do 2. března 2018 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o výjimkách udělených podle odstavců 4 a 5.

7.   Žádné ustanovení tohoto nařízení nelze vykládat tak, že by bylo v rozporu se stávajícími právními předpisy o technických požadavcích na autobusy či autokary nebo infrastrukturu či vybavení na autobusových zastávkách a v terminálech nebo že by další takové požadavky zavádělo.

8.   Tímto nařízením nejsou dotčena práva cestujících stanovená směrnicí 90/314/EHS a toto nařízení se nevztahuje na případy, kdy jsou souborné služby pro cestovní ruch uvedené ve zmíněné směrnici zrušeny z důvodů jiných než zrušení linkové dopravy.

Článek 3

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

a)	„linkovou dopravou“ přeprava cestujících autobusem nebo autokarem v určených intervalech a na určených trasách, přičemž cestující mohou nastupovat a vystupovat na předem určených zastávkách;

b)	„příležitostnou dopravou“ doprava, která není definována jako linková doprava a jejímž hlavním rysem je přeprava skupin cestujících vytvořených z podnětu zákazníka nebo samotného dopravce autobusem nebo autokarem;

c)	„přepravní smlouvou“ smlouva o přepravě mezi dopravcem a cestujícím za účelem poskytnutí jedné nebo několika služeb linkové nebo příležitostné dopravy;

d)	„přepravním dokladem“ platný dokument či jiný doklad o přepravní smlouvě;

e)	„dopravcem“ fyzická nebo právnická osoba, jiná než poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu, zprostředkovatel služeb cestovního ruchu či prodejce přepravních dokladů, nabízející široké veřejnosti linkovou nebo příležitostnou dopravu;

f)	„provádějícím dopravcem“ fyzická nebo právnická osoba jiná než dopravce, která reálně uskutečňuje celou přepravu nebo její část;

g)	„prodejcem přepravních dokladů“ každý zprostředkovatel uzavírající přepravní smlouvy jménem dopravce;

h)	„zprostředkovatelem služeb cestovního ruchu“ každý zprostředkovatel uzavírající přepravní smlouvy jménem cestujícího;

i)	„poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu“ organizátor nebo prodejce ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 směrnice 90/314/EHS, odlišný od dopravce;

j)

„osobou se zdravotním postižením“ nebo „osobou se sníženou pohyblivostí“ osoba, jejíž pohyblivost je při použití dopravního prostředku snížena v důsledku jakéhokoli tělesného postižení (smyslového nebo pohybového, trvalého nebo dočasného), mentálního postižení či nezpůsobilosti, popřípadě jakékoli jiné příčiny zdravotního postižení nebo věku a jejíž stav vyžaduje, aby jejím potřebám byla věnována odpovídající pozornost a byly jí přizpůsobeny služby, které jsou poskytovány všem cestujícím;

k)	„podmínkami přístupu“ příslušné normy, pokyny a informace týkající se přístupnosti autobusů nebo určených terminálů včetně jejich zařízení pro osoby se zdravotním postižením nebo osoby se sníženou pohyblivostí;

l)	„rezervací“ zamluvení místa v autobusu či autokaru linkové dopravy na určitou dobu odjezdu;

m)	„terminálem“ terminál obsluhovaný personálem, kde má v rámci určité trasy a podle jízdního řádu zastavit spoj linkové dopravy za účelem nástupu nebo výstupu cestujících, vybavený zařízením, jako je přepážka pro odbavení, čekárna nebo výdejna přepravních dokladů;

n)	„autobusovou zastávkou“ jakákoli zastávka jiná než terminál, kde má v rámci určité trasy a podle jízdního řádu zastavit spoj linkové dopravy za účelem nástupu nebo výstupu cestujících;

o)	„provozovatelem terminálu“ organizační subjekt v členském státě, který odpovídá za provozování určeného terminálu;

p)	„zrušením“ neuskutečnění spoje linkové dopravy, který byl původně naplánován;

q)	„zpožděním“ rozdíl mezi dobou plánovaného odjezdu spoje linkové dopravy podle zveřejněného jízdního řádu a dobou skutečného odjezdu.

Článek 4

Přepravní doklady a nediskriminační smluvní podmínky

1.   Dopravci vydají cestujícímu přepravní doklad, pokud jej k přepravě neopravňuje jiný doklad. Přepravní doklad může mít elektronickou podobu.

2.   Aniž jsou dotčeny sociální tarify, jsou smluvní podmínky a tarify uplatňované dopravci nabízeny široké veřejnosti bez jakékoli přímé či nepřímé diskriminace na základě státní příslušnosti koncového zákazníka nebo místa usazení dopravců či prodejců přepravních dokladů v Unii.

Článek 5

Další provádějící strany

1.   Je-li plnění povinností podle tohoto nařízení svěřeno provádějícímu dopravci, prodejci přepravních dokladů nebo jakékoli jiné osobě, odpovídá dotyčný dopravce, zprostředkovatel služeb cestovního ruchu, poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu či provozovatel terminálu, jenž tyto závazky svěřil, i nadále za jednání nebo opomenutí této provádějící strany.

2.   Strana, které dopravce, zprostředkovatel služeb cestovního ruchu, poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu či provozovatel terminálu plnění povinnosti svěří, kromě toho rovněž podléhá ustanovením tohoto nařízení ve vztahu ke svěřené povinnosti.

Článek 6

Zákaz vyloučení odpovědnosti

1.   Povinnosti vůči cestujícím vyplývající z tohoto nařízení nelze omezit ani vyloučit, zejména odchylnými nebo omezujícími ustanoveními přepravní smlouvy.

2.   Dopravci mohou nabízet smluvní podmínky, které jsou pro cestující výhodnější než podmínky stanovené v tomto nařízení.

KAPITOLA II

ODŠKODNĚNÍ A POMOC V PŘÍPADĚ NEHOD

Článek 7

Úmrtí nebo zranění cestujících a ztráta či poškození zavazadel

1.   Cestující mají v souladu s použitelným vnitrostátním právem nárok na odškodnění v případě úmrtí, včetně přiměřených nákladů na pohřeb, nebo v případě zranění, jakož i v případě ztráty či poškození zavazadel v důsledku nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým nebo autokarovým provozem. V případě úmrtí cestujícího se toto právo vztahuje přinejmenším na osoby, vůči nimž tento cestující měl nebo by byl měl zákonem stanovenou vyživovací povinnost.

2.   Výše odškodnění se vypočte v souladu s použitelným vnitrostátním právem. Maximální výše stanovená vnitrostátním právem pro odškodnění za úmrtí nebo zranění cestujících nebo za ztrátu či poškození zavazadel nesmí být v jednotlivých případech nižší než:

a)	220 000 EUR na cestujícího;

b)	1 200 EUR za zavazadlo. V případě poškození invalidních vozíků, jiného vybavení umožňujícího pohyb nebo pomocného vybavení výše náhrady škody vždy odpovídá nákladům na náhradu nebo opravu ztraceného nebo poškozeného vybavení.

Článek 8

Okamžité praktické potřeby cestujících

V případě nehody, k níž došlo v souvislosti s autobusovým nebo autokarovým provozem, dopravce poskytne cestujícím odpovídající a přiměřenou pomoc s ohledem na jejich okamžité praktické potřeby po nehodě. Tato pomoc zahrnuje v případě potřeby ubytování, stravu, oblečení, dopravu a usnadnění první pomoci. Žádná poskytnutá pomoc nezakládá uznání odpovědnosti.

Dopravce může omezit celkové náklady za ubytování na 80 EUR na jednoho cestujícího a noc a na nejvýše dvě noci.

KAPITOLA III

PRÁVA OSOB SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM A OSOB SE SNÍŽENOU POHYBLIVOSTÍ

Článek 9

Právo na dopravu

1.   Dopravci, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu a poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu neodmítnou přijetí rezervace, vydání či jiné poskytnutí přepravního dokladu nebo nástup osob z důvodů zdravotního postižení nebo snížené pohyblivosti.

2.   Rezervace a přepravní doklady se poskytují osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů.

Článek 10

Výjimky a zvláštní podmínky

1.   Aniž je dotčen čl. 9 odst. 1, mohou dopravci, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu a poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu odmítnout přijetí rezervace, vydání či jiné poskytnutí přepravního dokladu nebo nástup osoby pro její zdravotní postižení nebo sníženou pohyblivost:

a)	s cílem dodržet platné požadavky na bezpečnost stanovené mezinárodními právními předpisy, právními předpisy Unie nebo členských států, nebo s cílem dodržet požadavky na zdraví a bezpečnost stanovené příslušnými orgány;

b)	pokud konstrukce vozidla nebo infrastruktura, včetně zastávek a terminálů, fyzicky neumožňuje nástup, výstup nebo přepravu osoby se zdravotním postižením nebo osoby se sníženou pohyblivostí bezpečným a z provozního hlediska uskutečnitelným způsobem.

2.   Odmítnou-li dopravci, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu či poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu přijmout rezervaci nebo vydat či jinak poskytnout přepravní doklad z důvodů uvedených v odstavci 1, informují dotyčnou osobu o veškeré přijatelné alternativní dopravě provozované daným dopravcem.

3.   Pokud má osoba se zdravotním postižením nebo osoba se sníženou pohyblivostí rezervaci nebo přepravní doklad a splnila požadavky podle čl. 14 odst. 1 písm. a), a přesto je jí odepřen nástup pro její zdravotní postižení nebo sníženou pohyblivost, nabídne se této osobě a osobě tuto osobu doprovázející podle odstavce 4 tohoto článku možnost rozhodnout se mezi:

a)	právem na náhradu jízdného a případnou bezplatnou zpáteční přepravu do původního místa odjezdu při nejbližší příležitosti, v souladu s přepravní smlouvou; a

b)	vyjma případů, kdy to není možné, pokračováním v cestě nebo přesměrováním přiměřenou náhradní dopravou do místa určení v souladu s přepravní smlouvou.

Právo na náhradu peněz zaplacených za přepravní doklad není dotčeno neprovedením oznámení podle čl. 14 odst. 1 písm. a).

4.   Pokud dopravci, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu a poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu odmítnou přijetí rezervace, vydání či jiné poskytnutí přepravního dokladu nebo nástup osoby pro její zdravotní postižení nebo sníženou pohyblivost z důvodů podle odstavce 1, může tato osoba požadovat, aby ji doprovázela jiná osoba podle vlastní volby, která je schopná dotyčné osobě se zdravotním postižením nebo osobě se sníženou pohyblivostí poskytnout potřebnou pomoc tak, aby byly odstraněny důvody uvedené v odstavci 1.

Této doprovázející osobě je přeprava poskytnuta bezplatně a je jí pokud možno poskytnuto místo vedle osoby se zdravotním postižením nebo osoby se sníženou pohyblivostí.

5.   Pokud dopravci, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu nebo poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu využijí odstavce 1, neprodleně informují osobu se zdravotním postižením nebo osobu se sníženou pohyblivostí o důvodech a na požádání dotčenou osobu informují do pěti pracovních dnů písemně.

Článek 11

Přístupnost a informace

1.   Ve spolupráci s organizacemi zastupujícími osoby se zdravotním postižením nebo osoby se sníženou pohyblivostí dopravci a provozovatelé terminálů, případně prostřednictvím vlastních organizací, zavedou nebo zachovávají již zavedené nediskriminační podmínky přístupu platné pro přepravu osob se zdravotním postižením nebo osob se sníženou pohyblivostí.

2.   Podmínky přístupu uvedené v odstavci 1, včetně znění mezinárodních, unijních nebo vnitrostátních právních předpisů o požadavcích na bezpečnost, na nichž jsou tyto nediskriminační podmínky přístupu založeny, zveřejní dopravci a provozovatelé terminálů ve fyzické podobě nebo na internetu, na požádání též v přístupných formátech, v jazycích, v nichž se obvykle zveřejňují informace pro všechny cestující. Při poskytování těchto informací je zvláštní pozornost věnována potřebám osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí.

3.   Poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu zpřístupní podmínky přístupu podle odstavce 1, které se vztahují na cesty v rámci souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy, které organizují, prodávají nebo nabízejí k prodeji.

4.   Informace o podmínkách přístupu podle odstavců 2 a 3 se na žádost cestujícího poskytují ve fyzické podobě.

5.   Dopravci, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu a poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu zajistí, aby všechny příslušné obecné informace týkající se cesty a podmínek přepravy byly osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí dostupné ve vhodné a přístupné podobě, případně včetně elektronické rezervace a informací poskytovaných on-line. Informace se na žádost cestujícího poskytují ve fyzické podobě.

Článek 12

Určení terminálů

Členské státy určí autobusové a autokarové terminály, na nichž je poskytována pomoc osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí. Členské státy o tom uvědomí Komisi. Komise zpřístupní na internetu seznam určených autobusových a autokarových terminálů.

Článek 13

Právo na pomoc na určených terminálech a v autobusech a autokarech

1.   S výhradou podmínek přístupu uvedených v čl. 11 odst. 1 poskytují dopravci a provozovatelé terminálů na terminálech určených členským státem ve své působnosti bezplatně pomoc pro osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí přinejmenším v rozsahu uvedeném v příloze I části a).

2.   S výhradou podmínek přístupu uvedených v čl. 11 odst. 1 poskytují dopravci v autobusech a autokarech bezplatně pomoc pro osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí přinejmenším v rozsahu uvedeném v příloze I části b).

Článek 14

Podmínky poskytování pomoci

1.   Dopravci a provozovatelé terminálů spolupracují s cílem poskytnout pomoc osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí za těchto podmínek:

a)	dopravci, provozovatelé terminálu, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu nebo poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu jsou nejpozději 36 hodin předem vyrozuměni o tom, že daná osoba bude pomoc potřebovat; a

b)	dotyčné osoby se dostaví na určené místo: i) v čase stanoveném předem dopravcem, který nepředchází oznámené době odjezdu o více než 60 minut, pokud se dopravce a cestující nedohodli na kratší době, nebo ii) není-li tento čas stanoven, nejpozději 30 minut před oznámenou dobou odjezdu.

2.   Vedle odstavce 1 osoby se zdravotním postižením či osoby se sníženou pohyblivostí v okamžiku rezervace či předem provedeného zakoupení přepravního dokladu dopravci, zprostředkovateli služeb cestovního ruchu nebo poskytovateli souborných služeb cestovního ruchu oznámí, že mají zvláštní potřeby ohledně míst k sezení, jsou-li si této potřeby v daném okamžiku vědomy.

3.   Dopravci, provozovatelé terminálů, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu a poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu přijmou veškerá nezbytná opatření s cílem usnadnit příjem oznámení o potřebě pomoci podaných osobami se zdravotním postižením nebo osobami se sníženou pohyblivostí. Tato povinnost platí na všech určených terminálech a jejich místech prodeje, včetně prodeje po telefonu nebo prostřednictvím internetu.

4.   Není-li učiněno žádné oznámení podle odst. 1 písm. a) a odstavce 2, vynaloží dopravci, provozovatelé terminálů, zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu a poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu veškeré přiměřené úsilí k zajištění pomoci tak, aby osoba se zdravotním postižením nebo osoba se sníženou pohyblivostí mohla nastoupit do odjíždějícího spoje, přestoupit na přípoj nebo vystoupit z přijíždějícího spoje, na který si zakoupila přepravní doklad.

5.   Provozovatelé terminálů určí místo v rámci terminálu nebo mimo něj, kde mohou osoby se zdravotním postižením či osoby se sníženou pohyblivostí oznámit příjezd a vyžádat si pomoc. Toto místo musí být zřetelně označeno ukazatelem a v přístupné podobě nabízet základní informace o terminálu a poskytované pomoci.

Článek 15

Předávání informací třetí straně

Obdrží-li zprostředkovatelé služeb cestovního ruchu nebo poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu oznámení podle čl. 14 odst. 1 písm. a), předají v rámci svých běžných úředních hodin co nejdříve informace dopravci nebo provozovateli terminálu.

Článek 16

Odborná příprava

1.   Dopravci a případně provozovatelé terminálů zavedou školení zaměřená na problematiku zdravotního postižení, včetně instruktáže, a zajistí, aby:

a)	jejich personálu jinému než řidičům, včetně zaměstnanců všech dalších provádějících stran, který přímo poskytuje pomoc osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí, bylo poskytnuto školení či instruktáž podle přílohy II částí a) a b); a

b)	jejich personálu, včetně řidičů, který přichází do přímého styku s cestující veřejností nebo s problémy souvisejícími s cestující veřejností, bylo poskytnuto školení či instruktáž podle přílohy II části a).

2.   Členský stát může na dobu nejvýše pěti let od 1. března 2013 udělit výjimku z použití odst. 1 písm. b), pokud jde o školení řidičů.

Článek 17

Náhrada škody v souvislosti s invalidními vozíky a jiným vybavením umožňujícím pohyb

1.   Dopravci a provozovatelé terminálů odpovídají za případnou jimi způsobenou ztrátu nebo poškození invalidních vozíků, jiného vybavení umožňujícího pohyb nebo pomocného vybavení. Ztrátu nebo poškození nahradí dopravce nebo provozovatel terminálu odpovědný za tuto ztrátu nebo poškození.

2.   Náhrada podle odstavce 1 odpovídá nákladům na nahrazení nebo opravu ztraceného nebo poškozeného vybavení.

3.   V případě potřeby je vynaloženo veškeré úsilí, aby bylo rychle zajištěno dočasné náhradní vybavení. Invalidní vozíky, jiné vybavení umožňující pohyb nebo pomocné vybavení mají pokud možno technické a funkční vlastnosti podobné vlastnostem ztraceného nebo poškozeného vybavení.

Článek 18

Výjimky

1.   Aniž je dotčen čl. 2 odst. 2, mohou členské státy vyjmout tuzemskou linkovou dopravu z použití všech nebo některých ustanovení této kapitoly za předpokladu, že zajistí, aby úroveň ochrany osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí podle jejich vnitrostátních předpisů byla přinejmenším stejná jako podle tohoto nařízení.

2.   Členské státy informují Komisi o výjimkách udělených podle odstavce 1. Domnívá-li se Komise, že výjimka není v souladu s tímto článkem, přijme odpovídající opatření. Do 2. března 2018 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o výjimkách udělených podle odstavce 1.

KAPITOLA IV

PRÁVA CESTUJÍCÍCH V PŘÍPADĚ ZRUŠENÍ NEBO ZPOŽDĚNÍ

Článek 19

Pokračování, přesměrování a náhrada jízdného

1.   Očekává-li dopravce důvodně, že dojde ke zrušení nebo ke zpoždění spoje linkové dopravy při odjezdu z terminálu o více než 120 minut, nebo v případě nadměrného příjmu rezervací je cestujícímu ihned nabídnuta možnost rozhodnout se mezi:

a)	pokračováním nebo přesměrováním do cílového místa určení, bez jakýchkoli dalších nákladů a za podmínek srovnatelných s podmínkami stanovenými v přepravní smlouvě, při nejbližší příležitosti;

b)	náhradou jízdného a případně bezplatnou zpáteční přepravou autobusem nebo autokarem do původního místa odjezdu, v souladu s přepravní smlouvou, při nejbližší příležitosti.

2.   Pokud dopravce nenabídne cestujícímu možnost rozhodnutí podle odstavce 1, má cestující kromě náhrady uvedené v odst. 1 písm. b) právo na náhradu škody ve výši 50 % ceny jízdného. Tuto částku dopravce vyplatí ve lhůtě jednoho měsíce od podání žádosti o náhradu.

3.   Pokud se autobus či autokar stane během cesty provozu neschopným, dopravce zajistí buď pokračování přepravy z místa, kde se provozu neschopné vozidlo nachází, v jiném vozidle, nebo přepravu z místa, kde se provozu neschopné vozidlo nachází, do vhodného čekacího místa nebo terminálu, odkud je možné pokračovat v cestě.

4.   Je-li spoj linkové dopravy zrušen nebo je při odjezdu ze zastávky zpožděn o více než 120 minut, mají cestující právo na pokračování, přesměrování nebo náhradu jízdného ze strany dopravce podle odstavce 1.

5.   Úhrada náhrady jízdného stanovená v odst. 1 písm. b) a odstavci 4 se provede do 14 dnů po předložení nabídky nebo obdržení žádosti. Úhrada zahrnuje plnou cenu přepravního dokladu ve výši, za niž byl zakoupen, a to za část nebo části neuskutečněné cesty a za část nebo části již uskutečněné cesty, jestliže cesta nadále neslouží účelu podle původního cestovního plánu cestujícího. V případě cestovních průkazů nebo časových jízdenek odpovídá výše úhrady poměrné části plné ceny daného průkazu či dané jízdenky. Náhrada jízdného se uhradí v hotovosti, ledaže cestující přijme jinou podobu náhrady jízdného.

Článek 20

Informace

1.   Dojde-li ke zrušení nebo zpoždění odjezdu spoje linkové dopravy, informuje dopravce a případně provozovatel terminálu cestující, kteří odjíždějí z terminálu, o situaci co nejdříve, v každém případě však nejpozději 30 minut po plánovaném čase odjezdu, a o odhadovaném čase odjezdu ihned, jakmile je tato informace k dispozici.

2.   Zmeškají-li cestující z důvodu zrušení nebo zpoždění navazující spoj podle jízdního řádu, vynaloží dopravce, případně provozovatel terminálu, přiměřené úsilí, aby dotyčné cestující informoval o náhradních spojích.

3.   Dopravce nebo případně provozovatel terminálu zajistí, aby osoby se zdravotním postižením a osoby se sníženou pohyblivostí obdržely informace požadované podle odstavců 1 a 2 v přístupné podobě.

4.   Je-li to uskutečnitelné, jsou informace podle odstavců 1 a 2 poskytovány elektronickými prostředky všem cestujícím, včetně cestujících odjíždějících z autobusových zastávek, a ve lhůtě stanovené v odstavci 1, pokud o to cestující požádal a poskytl dopravci nezbytné kontaktní údaje.

Článek 21

Pomoc v případě zrušení nebo zpoždění odjezdu

Pro cestu s plánovanou dobou delší než tři hodiny dopravce v případě zrušení nebo zpoždění odjezdu z terminálu o více než 90 minut nabídne cestujícím bezplatně:

a)	lehké jídlo, jídlo nebo občerstvení v množství odpovídajícím čekací době nebo zpoždění, pokud je v autobuse nebo v terminálu dostupné nebo je lze bez větších obtíží dodat;

b)

hotelový pokoj nebo jiné ubytování, jakož i pomoc při zařizování přepravy mezi terminálem a místem ubytování v případech, kdy je nezbytný jeden nebo více noclehů. Dopravce může omezit celkové náklady za ubytování, mimo přepravu z terminálu do místa ubytování a zpět, na 80 EUR na jednoho cestujícího a noc a na nejvýše dvě noci.

Při použití tohoto článku věnuje dopravce zvláštní pozornost potřebám osob se zdravotním postižením, osob se sníženou pohyblivostí a osob, které je doprovázejí.

Článek 22

Další nároky

Žádné ustanovení této kapitoly nebrání cestujícím domáhat se v souladu s vnitrostátním právem náhrady škody způsobené zrušením nebo zpožděním spoje linkové dopravy u vnitrostátních soudů.

Článek 23

Výjimky

1.   S výjimkou cestujících, kteří jsou držiteli cestovních průkazů nebo časových jízdenek, se články 19 a 21 nepoužijí v případě cestujících, kteří mají otevřené jízdenky bez uvedení času odjezdu.

2.   Ustanovení čl. 21 písm. b) se nepoužije v případě, že dopravce prokáže, že zrušení či zpoždění je způsobeno povětrnostními podmínkami nebo velkými přírodními pohromami, ohrožujícími bezpečný provoz autobusu nebo autokaru.

KAPITOLA V

OBECNÁ PRAVIDLA TÝKAJÍCÍ SE INFORMACÍ A STÍŽNOSTÍ

Článek 24

Právo na cestovní informace

Dopravci a provozovatelé terminálů poskytují cestujícím v rámci svých příslušných oblastí pravomocí po celou dobu trvání cesty odpovídající informace. Je-li to proveditelné, jsou tyto informace na žádost poskytovány v přístupné podobě.

Článek 25

Informace o právech cestujících

1.   Dopravci a provozovatelé terminálů v rámci svých příslušných oblastí pravomocí zajistí, aby byly cestujícím poskytovány odpovídající a srozumitelné informace o jejich právech podle tohoto nařízení nejpozději při odjezdu. Tyto informace jsou poskytovány na terminálech a případně na internetu. Na žádost osoby se zdravotním postižením nebo osoby se sníženou pohyblivostí se informace poskytují pokud možno v přístupné podobě. Tyto informace zahrnují kontaktní údaje subjektu či subjektů příslušných pro prosazování, které daný členský stát určil podle čl. 28 odst. 1.

2.   Dopravci a provozovatelé terminálů mohou ke splnění informační povinnosti podle odstavce 1 používat shrnutí ustanovení tohoto nařízení připravené Komisí ve všech úředních jazycích orgánů Evropské unie, které jim bude k dispozici.

Článek 26

Stížnosti

Dopravci zavedou nebo zachovávají již zavedený mechanismus vyřizování stížností, které se týkají práv a povinností uvedených v tomto nařízení.

Článek 27

Podávání stížností

Aniž je dotčen nárok na odškodnění v souladu s článkem 7, chce-li cestující, na něhož se vztahuje toto nařízení, podat stížnost u dopravce, předloží ji ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy byla linková doprava uskutečněna nebo kdy měla být uskutečněna. Dopravce oznámí cestujícímu do jednoho měsíce od obdržení stížnosti, zda byla jeho stížnost odůvodněná, zda byla zamítnuta nebo zda se stále projednává. Lhůta na poskytnutí konečné odpovědi nesmí být delší než tři měsíce od přijetí stížnosti.

KAPITOLA VI

PROSAZOVÁNÍ A VNITROSTÁTNÍ SUBJEKTY PŘÍSLUŠNÉ PRO PROSAZOVÁNÍ

Článek 28

Vnitrostátní subjekt příslušný pro prosazování

1.   Každý členský stát určí nový nebo existující subjekt příslušný pro prosazování tohoto nařízení, pokud jde o linkovou dopravu z míst nacházejících se na jejich území a o linkovou dopravu ze třetí země do těchto míst. Každý subjekt přijme nezbytná opatření k zajištění souladu s tímto nařízením.

Každý subjekt musí být z hlediska své organizace, rozhodování o financování, právní struktury a procesu rozhodování nezávislý na dopravcích, poskytovatelích souborných služeb cestovního ruchu a provozovatelích terminálů.

2.   Členské státy informují Komisi o subjektu nebo subjektech, které byly určeny podle tohoto článku.

3.   Každý cestující může příslušnému subjektu určenému podle odstavce 1 nebo jakémukoli jinému příslušnému subjektu určenému členským státem předložit v souladu s vnitrostátním právem stížnost na údajné porušení tohoto nařízení.

Členský stát může rozhodnout, že cestující musí nejprve podat stížnost dopravci; vnitrostátní subjekt příslušný pro prosazování nebo jakýkoli jiný příslušný subjekt určený členským státem pak jedná jako odvolací orgán v případě stížností, které nebyly vyřešeny podle článku 27.

Článek 29

Zpráva o prosazování

Do 1. června 2015 a každé dva roky poté zveřejní subjekty příslušné pro prosazování určené podle čl. 28 odst. 1 zprávu o své činnosti v předchozích dvou kalendářních letech, přičemž tato zpráva bude zejména obsahovat popis opatření přijatých za účelem provedení tohoto nařízení a statistiky uplatněných stížností a sankcí.

Článek 30

Spolupráce mezi subjekty příslušnými pro prosazování

Vnitrostátní subjekty příslušné pro prosazování uvedené v čl. 28 odst. 1 si v případě potřeby vyměňují informace o své práci, zásadách pro rozhodování a postupech. Komise je při plnění tohoto úkolu podporuje.

Článek 31

Sankce

Členské státy stanoví sankce za porušení tohoto nařízení a přijmou veškerá opatření nezbytná k jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Členské státy oznámí takto stanovené sankce a opatření Komisi do 1. března 2013 a neprodleně jí oznámí veškeré následné změny těchto ustanovení.

KAPITOLA VII

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 32

Zpráva

Do 2. března 2016 Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě zprávu o uplatňování a účincích tohoto nařízení. Ke zprávě se v případě potřeby připojí návrhy právních předpisů, kterými se ustanovení tohoto nařízení podrobně provádějí nebo mění.

Článek 33

Změna nařízení (ES) č. 2006/2004

V příloze nařízení (ES) č. 2006/2004 se doplňuje nový bod, který zní:

„19.	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 181/2011 ze dne 16. února 2011 o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě (12)

Článek 34

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se od 1. března 2013.

---

(1)  Úř. věst. C 317, 23.12.2009, s. 99.

(2)  Postoj Evropského parlamentu ze dne 23. dubna 2009 (Úř. věst. C 184 E, 8.7.2010, s. 312), postoj Rady v prvním čtení ze dne 11. března 2010 (Úř. věst. C 122 E, 11.5.2010, s. 1), postoj Evropského parlamentu ze dne 6. července 2010 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku), rozhodnutí Rady ze dne 31. ledna 2011 a legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 15. února 2011 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku).

(3)  Úř. věst. L 263, 7.10.2009, s. 11.

(4)  Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40.

(5)  Úř. věst. L 177, 4.7.2008, s. 6.

(6)  Úř. věst. L 226, 10.9.2003, s. 4.

(7)  Úř. věst. L 158, 23.6.1990, s. 59.

(8)  Úř. věst. L 281, 23.11.1995, s. 31.

(9)  Úř. věst. L 364, 9.12.2004, s. 1.

(10)  Úř. věst. L 180, 19.7.2000, s. 22.

(11)  Úř. věst. L 373, 21.12.2004, s. 37.

(12)  Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 1.“

---

---

---

28.2.2011

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 55/13

---

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č 182/2011

ze dne 16. února 2011,

kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 291 odst. 3 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

v souladu s řádným legislativním postupem (1),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)	Jsou-li pro provedení právně závazných aktů Unie (dále jen „základní akty“) nezbytné jednotné podmínky, mají základní akty svěřit prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních, náležitě odůvodněných případech a v případech stanovených v článcích 24 a 26 Smlouvy o Evropské unii Radě.

(2)	Je na zákonodárci, aby plně v souladu s kritérii stanovenými ve Smlouvě o fungování Evropské unie rozhodl v každém základním aktu o svěření prováděcích pravomocí Komisi podle čl. 291 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouvy o fungování EU“).

(3)	Doposud byl výkon prováděcích pravomocí Komisí upraven rozhodnutím 1999/468/ES (2).

(4)	Smlouva o fungování EU nyní vyžaduje, aby Evropský parlament a Rada stanovily pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí.

(5)	Je nezbytné zajistit, aby postupy této kontroly byly jednoznačné, účinné a přiměřené povaze prováděcích aktů a aby odrážely institucionální požadavky Smlouvy o fungování EU, jakož i získané zkušenosti a ustálené postupy používané při provádění rozhodnutí 1999/468/ES.

(6)	V základních aktech, které vyžadují při přijímání prováděcích aktů Komisí kontrolu ze strany členských států, je vhodné, aby pro účely takovéto kontroly byly ustaveny výbory složené ze zástupců členských států, jimž předsedá Komise.

(7)	Tam, kde je to vhodné, by měl kontrolní mechanismus zahrnovat předložení věci odvolacímu výboru, který by se měl scházet na příslušné úrovni.

(8)	V zájmu zjednodušení by měla Komise vykonávat prováděcí pravomoci pouze podle jednoho ze dvou postupů, a to buď poradního postupu, nebo přezkumného postupu.

(9)	Za účelem dalšího zjednodušení by se na výbory měla vztahovat společná procesní pravidla, včetně hlavních ustanovení týkajících se jejich činnosti a možnosti vydávat stanoviska písemným postupem.

(10)	Je třeba stanovit kritéria pro určování postupu, jenž má být použit při přijímání prováděcích aktů Komisí. Za účelem větší konzistentnosti by procesní požadavky měly být přiměřené povaze a dopadům prováděcích aktů, jež mají být přijaty.

(11)

Přezkumný postup by se měl použít zejména při přijímání aktů s obecnou působností určených k provádění základních aktů, a zvláštních prováděcích aktů, které mohou mít značný dopad. Tento postup by měl zajistit, aby Komise nemohla tyto prováděcí akty přijmout, nejsou-li v souladu se stanoviskem výboru, s výjimkou mimořádných situací, v nichž mohou být tyto akty uplatňovány po omezenou dobu. Tento postup by měl rovněž zajistit, aby Komise mohla přezkoumat návrhy prováděcích aktů v případě, že výbor nevydá žádné stanovisko, s přihlédnutím k názorům vyjádřeným ve výboru.

(12)	Přezkumný postup by se měl použít tehdy, jestliže základní akt svěřuje Komisi prováděcí pravomoci týkající se programů se značným dopadem na rozpočet nebo zaměřených na třetí země.

(13)

Předseda výboru by měl usilovat o nalezení řešení, která mají co nejširší podporu v rámci výboru nebo v odvolacím výboru, a měl by vysvětlit, jakým způsobem byla zohledněna jednání a navrhované změny. Za tímto účelem by Komise měla věnovat zvláštní pozornost názorům vyjádřeným ve výboru nebo v odvolacím výboru, pokud jde o návrhy konečných antidumpingových nebo vyrovnávacích opatření.

(14)

Zvažuje-li Komise přijetí dalších návrhů prováděcích aktů týkajících se zvláště citlivých oblastí, zejména daní, zdraví spotřebitelů, bezpečnosti potravin a ochrany životního prostředí, bude ve snaze o nalezení vyváženého řešení pokud možno respektovat převládající názor, který by se mohl objevit v odvolacím výboru a zpochybňoval by vhodnost prováděcího aktu.

(15)	Poradní postup by se měl zpravidla použít ve všech ostatních případech, nebo je-li považován za vhodnější.

(16)	Mělo by být možné přijmout prováděcí akty, je-li to stanoveno v základním aktu, které se ze závažných naléhavých důvodů použijí okamžitě.

(17)	Evropský parlament a Rada by měly být bezodkladně a pravidelně informovány o činnosti výborů.

(18)	Evropský parlament nebo Rada by měly mít možnost kdykoli sdělit Komisi, že návrh prováděcího aktu překračuje podle jejich názoru prováděcí pravomoci stanovené v základním aktu, a to se zřetelem k jejich právům, pokud jde o přezkoumání legality aktů Unie.

(19)	V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (3) je třeba zajistit přístup veřejnosti k informacím o činnosti výborů.

(20)	Komise by měla vést rejstřík obsahující informace o činnosti výborů. Na rejstřík by se v důsledku toho měla vztahovat pravidla týkající se ochrany utajovaných dokumentů platná pro Komisi.

(21)

Rozhodnutí 1999/468/ES by mělo být zrušeno. Za účelem zajištění přechodu mezi režimem stanoveným v rozhodnutí 1999/468/ES a tímto nařízením by měly být veškeré odkazy ve stávajících právních předpisech na postupy stanovené v uvedeném rozhodnutí, s výjimkou regulativního postupu s kontrolou stanoveného v článku 5a uvedeného rozhodnutí, považovány za odkazy na příslušné postupy stanovené v tomto nařízení. Účinky článku 5a rozhodnutí 1999/468/ES by měly být dočasně zachovány pro účely stávajících základních aktů, které odkazují na uvedený článek.

(22)	Tímto nařízením nejsou dotčeny pravomoci Komise stanovené Smlouvou o fungování EU týkající se provádění pravidel hospodářské soutěže,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Předmět

Toto nařízení stanoví pravidla a obecné zásady, které se použijí, pokud právně závazný akt Unie (dále jen „základní akt“) stanoví, že jsou nezbytné jednotné podmínky k jeho provedení, a vyžaduje, aby přijetí prováděcích aktů Komisí podléhalo kontrole členských států.

Článek 2

Výběr postupů

1.   Základní akt může s ohledem na povahu nebo dopady požadovaného prováděcího aktu stanovit použití poradního postupu, nebo přezkumného postupu.

2.   Přezkumný postup se použije zejména při přijímání:

a)	prováděcích aktů s obecnou působností;

b)	ostatních prováděcích aktů týkajících se: i) programů se značným dopadem, ii) společné zemědělské politiky a společné rybářské politiky, iii) životního prostředí, zabezpečení a bezpečnosti, ochrany zdraví nebo bezpečnosti osob, zvířat nebo rostlin, iv) společné obchodní politiky, v) daní.

3.   Poradní postup se zpravidla použije při přijímání prováděcích aktů v oblastech neuvedených v odstavci 2. V řádně odůvodněných případech jej lze ovšem použít také při přijímání prováděcích aktů zmíněných v odstavci 2.

Článek 3

Společná ustanovení

1.   Společná ustanovení tohoto článku se použijí na všechny postupy uvedené v článcích 4 až 8.

2.   Komisi je nápomocen výbor složený ze zástupců členských států. Výboru předsedá zástupce Komise. Předseda se neúčastní hlasování výboru.

3.   Předseda předloží výboru návrh prováděcího aktu, který má Komise přijmout.

S výjimkou řádně odůvodněných případů svolá předseda zasedání nejdříve 14 dnů poté, co byl výboru předložen návrh prováděcího aktu a návrh pořadu jednání. Výbor vydá stanovisko k návrhu prováděcího aktu ve lhůtě, kterou může předseda stanovit podle naléhavosti dané věci. Lhůty musejí být přiměřené a musejí členům výboru umožnit včas a účinně přezkoumat navrhovaný prováděcí akt a vyjádřit svůj názor.

4.   Až do vydání stanoviska výboru může kterýkoliv člen výboru navrhovat změny a předseda může předkládat pozměněná znění navrhovaného prováděcího aktu.

Předseda usiluje o nalezení řešení, která mají ve výboru co nejširší podporu. Předseda informuje výbor o tom, jakým způsobem byla zohledněna jednání a návrhy změn, zejména pokud jde o návrhy, které mají většinovou podporu ve výboru.

5.   Předseda si může v řádně odůvodněných případech vyžádat stanovisko výboru písemným postupem. Předseda zašle členům výboru návrh prováděcího aktu a stanoví lhůtu pro vydání stanoviska podle naléhavosti dané věci. Má se za to, že člen výboru, který před uplynutím stanovené lhůty nevznesl námitku proti navrhovanému prováděcímu aktu nebo se výslovně nezdržel hlasování o tomto aktu, vyslovil s návrhem prováděcího aktu tichý souhlas.

Nestanoví-li základní akt jinak a jestliže tak rozhodne předseda nebo o to požádá člen výboru, a to ve lhůtě uvedené v prvním pododstavci, ukončí se písemný postup bez výsledku. V tomto případě předseda svolá v přiměřené lhůtě zasedání výboru.

6.   Stanovisko výboru se uvede do zápisu z jednání. Členové výboru mají právo požádat, aby byl v zápisu z jednání uveden jejich postoj. Předseda zašle zápis neprodleně členům výboru.

7.   Kontrolní mechanismus zahrnuje, je-li to stanoveno, možnost předložit věc odvolacímu výboru.

Odvolací výbor přijme na návrh Komise svůj jednací řád prostou většinou všech svých členů.

V případě předložení věci odvolacímu výboru se uskuteční jeho zasedání, s výjimkou řádně odůvodněných případů, nejdříve 14 dní a nejpozději šest týdnů ode dne předložení věci. Aniž je dotčen odstavec 3, vydá odvolací výbor stanovisko do dvou měsíců ode dne předložení věci.

Zasedáním odvolacího výboru předsedá zástupce Komise.

Předseda stanoví datum konání zasedání odvolacího výboru v úzké spolupráci se členy výboru, aby mohly členské státy a Komise zajistit zastoupení na příslušné úrovni. Do 1. dubna 2011 svolá Komise první zasedání odvolacího výboru, aby mohl přijmout svůj jednací řád.

Článek 4

Poradní postup

1.   Pokud se použije poradní postup, vydá výbor stanovisko, pokud je to nutné, na základě hlasování. Pokud výbor vydává stanovisko na základě hlasování, přijímá jej prostou většinou všech svých členů.

2.   Komise rozhodne o návrhu prováděcího aktu, jenž má být přijat, přičemž přihlédne co nejvíce k závěrům z jednání ve výboru a k vydanému stanovisku.

Článek 5

Přezkumný postup

1.   Pokud se použije přezkumný postup, rozhoduje výbor o vydání stanoviska k prováděcím aktům většinou hlasů stanovenou v čl. 16 odst. 4 a 5 Smlouvy o Evropské unii, případně většinou hlasů stanovenou v čl. 238 odst. 3 Smlouvy o fungování EU pro akty přijímané na návrh Komise. Hlasy zástupců členských států ve výboru mají váhu podle uvedených článků.

2.   Pokud výbor vydá kladné stanovisko, Komise navrhovaný prováděcí akt přijme.

3.   Aniž je dotčen článek 7, pokud výbor vydá záporné stanovisko, Komise tento návrh prováděcího aktu nepřijme. Pokud je přijetí prováděcího aktu považováno za nezbytné, může předseda buď předložit do dvou měsíců od vydání negativního stanoviska stejnému výboru pozměněné znění navrhovaného prováděcího aktu, nebo předložit návrh prováděcího aktu do jednoho měsíce od vydání uvedeného stanoviska odvolacímu výboru k dalšímu projednání.

4.   Není-li vydáno žádné stanovisko, může Komise navrhovaný prováděcí akt přijmout, s výjimkou případů stanovených v druhém pododstavci. Pokud Komise navrhovaný prováděcí akt nepřijme, může předseda výboru předložit pozměněné znění navrhovaného aktu.

Aniž je dotčen článek 7, Komise navrhovaný prováděcí akt nepřijme, jestliže:

a)	se týká daní, finančních služeb, bezpečnosti nebo ochrany zdraví lidí, zvířat či rostlin nebo konečných mnohostranných ochranných opatření;

b)	základní akt stanoví, že návrh prováděcího aktu nemůže být přijat, pokud nebylo vydáno žádné stanovisko, nebo

c)	prostá většina všech členů výboru s navrhovaným aktem nesouhlasí.

Pokud je v jakémkoli z případů uvedených ve druhém pododstavci přijetí prováděcího aktu považováno za nezbytné, může předseda buď předložit do dvou měsíců od hlasování o stanovisku stejnému výboru pozměněné znění navrhovaného prováděcího aktu, nebo předložit návrh prováděcího aktu do jednoho měsíce od hlasování o stanovisku odvolacímu výboru k dalšímu projednání.

5.   Odchylně od odstavce 4 se při přijímání návrhu konečných antidumpingových a vyrovnávacích opatření v případě, že přezkumný výbor nevydá žádné stanovisko a prostá většina všech jeho členů s návrhem prováděcího aktu nesouhlasí, použije následující postup.

Komise vede konzultace s členskými státy. Nejdříve 14 dní a nejpozději jeden měsíc od konání zasedání výboru informuje Komise členy výboru o výsledcích těchto konzultací a předloží návrh prováděcího aktu odvolacímu výboru. Odchylně od čl. 3 odst. 7 se zasedání odvolacího výboru uskuteční nejdříve 14 dní a nejpozději jeden měsíc od předložení návrhu prováděcího aktu. Odvolací výbor vydá stanovisko v souladu s článkem 6. Lhůtami stanovenými v tomto odstavci není dotčena povinnost dodržovat lhůty stanovené v příslušných základních aktech.

Článek 6

Předložení věci odvolacímu výboru

1.   Odvolací výbor rozhodne o vydání stanoviska většinou hlasů podle čl. 5 odst. 1.

2.   Až do vydání stanoviska odvolacího výboru může kterýkoliv člen odvolacího výboru navrhovat změny navrhovaného prováděcího aktu a předseda může rozhodnout, že se navrhovaný akt upraví.

Předseda usiluje o nalezení řešení, která mají v odvolacím výboru co nejširší podporu.

Předseda informuje odvolací výbor o tom, jakým způsobem byla zohledněna jednání a návrhy změn, zejména pokud jde o návrhy, které mají širokou podporu v odvolacím výboru.

3.   Pokud odvolací výbor vydá kladné stanovisko, Komise navrhovaný prováděcí akt přijme.

Pokud výbor žádné stanovisko nevydá, může Komise navrhovaný prováděcí akt přijmout.

Pokud odvolací výbor vydá záporné stanovisko, Komise navrhovaný prováděcí akt nepřijme.

4.   Odchylně od odstavce 3, pokud při přijímání konečných mnohostranných ochranných opatření nevydá výbor kladné stanovisko přijaté většinou podle čl. 5 odst. 1, Komise navrhovaná opatření nepřijme.

5.   Odchylně od odstavce 1 rozhoduje odvolací výbor do 1. září 2012 o vydání stanoviska k návrhům konečných antidumpingových nebo vyrovnávacích opatření prostou většinou všech svých členů.

Článek 7

Přijímání prováděcích aktů ve výjimečných případech

Odchylně od čl. 5 odst. 3 a čl. 5 odst. 4 druhého pododstavce může Komise přijmout navrhovaný prováděcí akt, pokud je jeho neprodlené přijetí nezbytné k tomu, aby nedošlo ke značnému narušení trhů v oblasti zemědělství nebo k ohrožení finančních zájmů Unie ve smyslu článku 325 Smlouvy o fungování EU.

Komise v takovém případě předloží přijatý prováděcí akt okamžitě odvolacímu výboru. Pokud odvolací výbor vydá k přijatému prováděcímu aktu záporné stanovisko, Komise tento akt okamžitě zruší. Pokud odvolací výbor vydá kladné stanovisko nebo žádné stanovisko nevydá, zůstává tento prováděcí akt nadále v platnosti.

Článek 8

Okamžitě použitelné prováděcí akty

1.   Odchylně od článků 4 a 5 může základní akt stanovit, že v závažných, naléhavých a řádně odůvodněných případech se použije tento článek.

2.   Komise přijme prováděcí akt, který bude okamžitě použitelný, aniž by byl předtím předložen výboru, a zůstane v platnosti po dobu nejdéle šesti měsíců, nestanoví-li základní akt jinak.

3.   Předseda předloží akt uvedený v odstavci 2 nejpozději 14 dní po jeho přijetí příslušnému výboru ke stanovisku.

4.   Pokud v rámci přezkumného postupu výbor vydá záporné stanovisko, Komise okamžitě prováděcí akt přijatý podle odstavce 2 zruší.

5.   Pokud přijímá Komise prozatímní antidumpingová nebo vyrovnávací opatření, použije se postup stanovený v tomto článku. Komise přijme tato opatření po ukončení konzultací nebo v mimořádně naléhavém případě poté, co o něm informuje členské státy. V mimořádně naléhavém případě se konzultace zahájí nejpozději deset dnů poté, co byla členským státům oznámena opatření přijatá Komisí.

Článek 9

Jednací řád

1.   Každý výbor přijme na návrh předsedy prostou většinou všech svých členů svůj jednací řád na základě vzorového jednacího řádu, který vypracuje Komise po konzultaci s členskými státy. Tento vzorový jednací řád Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie.

Stávající výbory přizpůsobí v nezbytné míře své jednací řády vzorovému jednacímu řádu.

2.   Zásady a podmínky přístupu veřejnosti k dokumentům a pravidla týkající se ochrany údajů, které se vztahují na Komisi, se použijí i na výbory.

Článek 10

Informace o činnosti výborů

1.   Komise vede rejstřík činnosti výborů, který obsahuje:

a)	seznam výborů;

b)	pořady jednání výboru;

c)	stručné zápisy spolu se seznamy orgánů a subjektů, ke kterým náleží osoby určené členskými státy, aby je zastupovaly;

d)	návrhy prováděcích aktů, k nimž mají výbory vydat stanovisko;

e)	výsledky hlasování;

f)	konečné návrhy prováděcích aktů na základě stanoviska výborů;

g)	informace o přijetí konečných návrhů prováděcích aktů Komisí a

h)	statistické údaje o činnosti výborů.

2.   Komise zveřejní rovněž výroční zprávu o činnosti výborů.

3.   K informacím uvedeným v odstavci 1 mají v souladu s příslušnými pravidly přístup Evropský parlament a Rada.

4.   Souběžně se zasláním dokumentů uvedených v odst. 1 písm. b), d) a f) členům výborů je Komise poskytne i Evropskému parlamentu a Radě, které zároveň informuje o tom, že tyto dokumenty jsou dostupné.

5.   Odkazy na všechny dokumenty uvedené v odst. 1 písm. a) až g), jakož i informace uvedené v odst. 1 písm. h) se zveřejní v rejstříku.

Článek 11

Kontrolní pravomoci Evropského parlamentu a Rady

V případě, že je základní akt přijímán řádným legislativním postupem, Evropský parlament nebo Rada mohou Komisi kdykoli sdělit, že se domnívají, že návrh prováděcího aktu překračuje prováděcí pravomoci stanovené v základním aktu. V tomto případě Komise návrh prováděcího aktu přezkoumá se zřetelem k vyjádřeným postojům a informuje Evropský parlament a Radu o tom, zda hodlá návrh prováděcího aktu ponechat beze změn, pozměnit či vzít zpět.

Článek 12

Zrušení rozhodnutí 1999/468/ES

Rozhodnutí 1999/468/ES se zrušuje.

Účinky článku 5a rozhodnutí 1999/468/ES jsou zachovány pro účely stávajících základních aktů, které na něj odkazují.

Článek 13

Přechodná ustanovení: úprava stávajících základních aktů

1.   Pokud základní akty přijaté před vstupem tohoto nařízení v platnost stanoví výkon prováděcích pravomocí Komisí v souladu s rozhodnutím 1999/468/ES, použijí se tato pravidla:

a)	pokud základní akt odkazuje na článek 3 rozhodnutí 1999/468/ES, použije se poradní postup uvedený v článku 4 tohoto nařízení;

b)	pokud základní akt odkazuje na článek 4 rozhodnutí 1999/468/ES, použije se přezkumný postup uvedený v článku 5 tohoto nařízení s výjimkou čl. 5 odst. 4 druhého a třetího pododstavce;

c)

pokud základní akt odkazuje na článek 5 rozhodnutí 1999/468/ES, použije se přezkumný postup uvedený v článku 5 tohoto nařízení a má se za to, že základní akt stanoví, že pokud výbor nevydá stanovisko, nemůže Komise přijmout navrhovaný prováděcí akt ve smyslu čl. 5 odst. 4 druhého pododstavce písmene b);

d)	pokud základní akt odkazuje na článek 6 rozhodnutí 1999/468/ES, použije se článek 8 tohoto nařízení;

e)	pokud základní akt odkazuje na články 7 a 8 rozhodnutí 1999/468/ES, použijí se články 10 a 11 tohoto nařízení;

2.   Články 3 a 9 tohoto nařízení se pro účely odstavce 1 použijí na veškeré stávající výbory.

3.   Článek 7 tohoto nařízení se použije pouze na stávající postupy, které odkazují na článek 4 rozhodnutí 1999/468/ES.

4.   Přechodnými ustanoveními tohoto článku není dotčena povaha příslušných aktů.

Článek 14

Přechodné opatření

Tímto nařízením nejsou dotčeny již zahájené postupy, v nichž některý z výborů zaujal stanovisko v souladu s rozhodnutím 1999/468/ES.

Článek 15

Přezkum

Do dne 1. března 2016 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o uplatňování tohoto nařízení, k níž případně připojí vhodné legislativní návrhy.

Článek 16

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dne 1. března 2011.

---

(1)  Postoj Evropského parlamentu ze dne 16. prosince 2010 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 14. února 2011.

(2)  Úř. věst. L 184, 17.7.1999, s. 23.

(3)  Úř. věst. L 145, 31.5.2001, s. 43.

---

---

---