První a druhá etapa HMU

První etapa procesu začala dne 1. července 1990 úplnou liberalizací kapitálových obchodů mezi všemi členskými státy. Ale až vstup Smlouvy o Evropské unii v platnost dne 1. listopadu 1993 znamenal skutečné zahájení příprav na Hospodářskou a měnovou unii (HMU).

V souladu se Smlouvou začala druhá etapa dne 1. ledna 1994 zejména založením Evropského měnového institutu (EMI), jehož sídlo bylo ve Frankfurtu nad Mohanem. EMI měl dva úkoly:

• posílit spolupráci centrálních bank a koordinaci měnových politik (připomeňme, že v této fázi zůstává měnová politika v kompetenci národních orgánů);
• provádět přípravné práce nutné k vytvoření Evropského systému centrálních bank (ESCB), který musí provádět společnou měnovou politiku od zahájení třetí etapy a při zavedení společné měny.

Během této druhé etapy musely členské státy zajistit slučitelnost svých vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami a statuty ESCB, zejména pokud jde o nezávislost centrální banky. Také musely dosáhnout význačného pokroku v konvergenci svých ekonomik, protože přechod k třetí etapě byl podmíněn splněním čtyř konvergenčních kritérií definovaných ve Smlouvě. Komise připravovala roční zprávy o stavu konvergence mezi členskými státy.

Měnové výkyvy v roce 1995, z velké části zaviněné nestabilitou dolaru, jenom posílily politické odhodlání členských států uskutečnit HMU. Tato vůle dostala konkrétní podobu na zasedání Evropské rady v Madridu ve dnech 15. a 16. prosince 1995, které potvrdilo, že třetí etapa Hospodářské a měnové unie začne dne 1. ledna 1999 v souladu s konvergenčními kritérii, časovým harmonogramem, protokoly a postupy stanovenými ve Smlouvě. Na základě diskusí, které otevřela zelená kniha Komise, upřesnilo patnáct hlav států a vlád scénář a harmonogram zavádění společné měny, která dostala název „euro“.

Po dvou letech práce všech orgánů Evropské unie Evropská rada v Dublinu ve dnech 13. a 14. prosince 1996 konstatovala politickou shodu o všech nezbytných prvcích zavedení společné měny:

• právní rámec používání eura;
• Pakt o stabilitě a růstu určený k zajištění dodržování rozpočtové kázně;
• struktura nového mechanismu směnného kurzu pro členské státy, které nejsou členy eurozóny.

Při této příležitosti také EMI představil návrhy bankovek, které byly zavedeny ode dne 1. ledna 2002. Od té doby je euro hmatatelnou realitou pro občany EU.

V průběhu let 1996–1997 umožnilo ekonomické oživení v situaci, která se vyznačovala posílením nominální konvergence, mimořádně nízkými úrokovými a inflačními mírami a stabilitou směnného kurzu (finská marka vstoupila do mechanismu kurzu EMS v říjnu 1996, italská lira se opět připojila v listopadu), obecné zlepšení situace ve veřejných financích. Tím se pro většinu členských států otevřela cesta k přechodu na euro od roku 1999.

Poslední aktualizace: 30.04.2007