Směrnice Evropské unie

PŘEHLED DOKUMENTU:

Článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie – směrnice

CO JE CÍLEM TOHOTO ČLÁNKU?

Článek definuje různé druhy právních aktů, které Evropská unie (EU) může přijímat, a to včetně směrnic.

KLÍČOVÉ BODY

• Směrnice jsou součástí sekundárního práva EU. Orgány EU je tedy přijímají v souladu se smlouvami. Jakmile jsou přijaty na úrovni EU, členské státy EU je provedou do svých právních předpisů.
• Například směrnice 2003/88/ES (viz shrnutí) týkající se organizace pracovní doby stanoví doby povinného odpočinku a omezení týdenní pracovní doby povolené v EU.
• Je však na každém jednotlivém členském státu, aby přijal vlastní zákony určující, jak tato pravidla použít.

Závazný akt obecné působnosti

• Článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví, že směrnice je závazná, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, v členských státech, jimž je určena (jednomu, několika nebo všem), přičemž vnitrostátním orgánům ponechává pravomoc zvolit formu a metody k dosažení výsledku.
• Směrnice se liší od nařízení nebo rozhodnutí, a to protože:
  • na rozdíl od nařízení, které je po vstupu v platnost přímo použitelné v členských státech, směrnice není přímo použitelná v členských státech, ale musí být nejprve provedena do vnitrostátního práva, aby byla použitelná v každém členském státě,
  • na rozdíl od rozhodnutí má směrnice obecnou platnost.

Přijetí

• Směrnici lze přijmout legislativním postupem. Jde pak o legislativní akt přijatý Radou Evropská unie a Evropským parlamentem v rámci řádného legislativního postupu nebo pouze Radou v rámci zvláštních legislativních postupů, v takovém případě by měl Parlament s přijetím souhlasit nebo by s ním mělo být přijetí zkonzultováno.
• Směrnice může být přijata i nelegislativním postupem, jako je tomu v případě směrnice (EU) 2017/159, kterou se provádí dohoda týkající se Úmluvy Mezinárodní organizace práce o práci v odvětví rybolovu z roku 2007, která je nelegislativním aktem.

Povinné provedení

• Aby měla směrnice účinek na vnitrostátní úrovni, musí členské státy napřed přijmout zákon, kterým ji provedou do vnitrostátního práva. Takové vnitrostátní opatření musí umožnit dosažení výsledků stanovených směrnicí. Vnitrostátní orgány musí o těchto opatřeních informovat Evropskou komisi.
• K provedení do vnitrostátního práva musí dojít ve lhůtě stanovené při přijetí směrnice (obvykle do dvou let).
• Pokud země směrnici neprovede, může Komise zahájit řízení o porušení práva a požádat Soudní dvůr Evropské unie, aby proti této zemi rozhodl (nedodržení rozhodnutí Soudního dvora může vést k dalšímu negativnímu rozsudku, který by mohl vyústit v pokuty).
• Podle čl. 260 odst. 3 může Komise v případě, že členský stát neoznámí opatření k provedení směrnice, požadovat, aby dotyčný členský stát zaplatil pokutu.

Maximální a minimální harmonizace

• Je důležité rozlišovat mezi požadavky na minimální a maximální (neboli plnou) harmonizaci ve směrnicích.
• V případě minimální harmonizace směrnice stanoví minimální normy, často s ohledem na skutečnost, že právní systémy v některých členských státech již měly stanovené vyšší normy. V takovém případě mají členské státy právo stanovit vyšší normy, než jsou normy stanovené ve směrnici.
• V případě maximální harmonizace musí členské státy zavést pravidla s minimálními a maximálními normami stanovenými ve směrnici.

Ochrana fyzických osob v případě nesprávného nebo nedostatečného provedení směrnic

• V zásadě platí, že směrnice má účinek pouze po provedení do vnitrostátního práva. Soudní dvůr ovšem má za to, že směrnice, která nebyla provedena, může mít jisté přímé účinky, pokud:
  • nebyla provedena do vnitrostátního práva nebo byla provedena nesprávně,
  • podmínky směrnice jsou bezpodmínečné a dostatečně přesné,
  • podmínky směrnice dávají práva jednotlivcům.
• Za splnění těchto podmínek se jednotlivec může dovolávat znění směrnice vůči členskému státu u vnitrostátních soudů. Fyzická osoba se však nemůže dovolávat uplatnění nároku vůči jiné fyzické osobě s ohledem na přímý účinek směrnice, pokud nebyla provedena do vnitrostátního práva (rozsudek ve věci C-41/74 Yvonne van Duyn proti Home Office je příkladem vertikálního přímého účinku*a rozsudek ve věci C-152/84 M. H. Marshall proti Southampton and South-West Hampshire Area Health Authority (Teaching) je příkladem nedostatku horizontálního přímého účinku*).
• Soudní dvůr rovněž umožňuje fyzickým osobám za určitých podmínek získat od státu odškodnění za směrnice, jejichž provedení je nedostatečné nebo opožděné (např. rozsudek ve věci C-6/90 Francovich).

Zpoždění při provedení

• S cílem zajistit řádné uplatňování právních předpisů EU ve prospěch občanů a podniků sleduje Komise, zda provedení do vnitrostátního práva proběhlo, zda je správné a úplné, aby bylo dosaženo zamýšlených výsledků, a zda bylo provedeno v potřebném termínu.
• EU si stanovila cíl snížit deficit provádění – rozdíl mezi počtem směrnic přijatých EU a počtem směrnic, které členské státy provedly – na 1 %. Hodnotící zprávy o provádění jsou každoročně aktualizovány jako součást srovnávacího přehledu výsledků v oblasti jednotného trhu a jsou k dispozici v části o výkonnosti podle jednotlivých nástrojů správy, kde jsou k dispozici informace o EU jako celku a v členění podle členských států.

KONTEXT

Další informace viz:

• Právní předpisy (web Evropské unie).

KLÍČOVÉ POJMY

HLAVNÍ DOKUMENT

Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie – Část šestá – Institucionální a finanční ustanovení – Hlava I – Institucionální ustanovení – Kapitola 2 – Právní akty Unie, postupy jejich přijímání a jiná ustanovení – Oddíl 1 – Právní akty Unie – Článek 288 (bývalý článek 249 Smlouvy o ES) (Úř. věst. C 202, 7.6.2016, s. 171–172).

Poslední aktualizace 16.03.2022