Rozšíření 2004: výzva v podobě pětadvacetičlenné EU

Prvního května 2004 přistoupilo k Evropské unii (EU) deset nových zemí a téměř 75 milionů občanů. Pětadvacetičlenná EU nyní představuje politický a hospodářský prostor, kde žije 450 milionů občanů. Zahrnuje teď tři bývalé sovětské republiky (Estonsko, Lotyšsko, Litva), čtyři bývalé satelity SSSR (Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko), jednu bývalou jugoslávskou republiku (Slovinsko) a dva středomořské ostrovy (Kypr a Malta).

Toto historické rozšíření Unie z 15 na 25 členů uzavírá dlouhý proces přistoupení, který umožnil znovusjednocení Evropanů, které půl století rozdělovala železná opona a studená válka. Vraťme se tedy krátce k přípravě, výzvám a perspektivám tohoto pátého rozšíření EU.

Příprava pátého rozšíření EU

S pádem berlínské zdi 9. listopadu 1989 se začal rozpadat celý východní komunistický blok. Tato událost představuje výchozí bod procesu znovusjednocení evropského kontinentu. Od tohoto okamžiku EU a kandidátské země neúnavně spolupracovaly na přípravě rozšíření v rámci dvoustranných přístupových partnerství (EU / kandidátská země), stanovujících priority, kterých má každá země podle přesného harmonogramu dosáhnout, aby mohla převzít závazky spojené s přistoupením.

Mezi lety 1987 a 1996 podalo žádost o vstup do EU třináct zemí: Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Litva, Maďarsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko a Turecko. Na zasedání v Lucemburku Evropská rada 12. a 13. prosince 1997 spustila proces rozšiřování Unie „po etapách, kdy každý kandidátský stát bude postupovat vlastním tempem podle stupně připravenosti“.

Aby se kandidátské země připravily na členství v EU, podepsaly nejprve evropské dohody (v případě zemí střední a východní Evropy) nebo dohody o přidružení (Kypr, Malta a Turecko). EU je nepřímo podpořila v jejich snahách přijmout pravidla Společenství svou řádnou předvstupní strategií. Ta jim přinesla finanční podporu určenou na rozvoj jejich institucí, infrastruktur a ekonomik.

Země	Podpis evropské dohody nebo dohody o přidružení	Datum podání žádosti o přistoupení	Dohoda o přistoupeníÚř. věst. – odkaz
Bulharsko	1. 3. 1993	14. 12. 1995	Úř. věst. L 358 ze dne 31. 12. 1994
Kypr	19. 12. 1972	3. 7. 1990	Úř. věst. L 133 ze dne 21. 5. 1977
Estonsko	12. 6. 1995	24. 11. 1995	Úř. věst. L 68 ze dne 9. 3. 1998
Maďarsko	16. 12. 1991	31. 3. 1994	Úř. věst. L 347 ze dne 31. 12. 1993
Lotyšsko	12. 6. 1995	13. 10. 1995	Úř. věst. L 26 ze dne 2. 2. 1998
Litva	12. 6. 1995	8. 12. 1995	Úř. věst. L 51 ze dne 20. 2. 1998
Malta	5. 12. 1970	3. 7. 1990	Úř. věst. L 61 ze dne 14. 3. 1971
Polsko	16. 12. 1991	5. 4. 1994	Úř. věst. L 348 ze dne 31. 12. 1993
Česká republika	6. 10. 1993	17. 1. 1996	Úř. věst. L 360 ze dne 31. 12. 1994
Rumunsko	8. 2. 1993	22. 6. 1995	Úř. věst. L 357 ze dne 31. 12. 1994
Slovensko	6. 10. 1993	27. 6. 1995	Úř. věst. L 359 ze dne 31. 12. 1994
Slovinsko	10. 6. 1996	10. 6. 1996	Úř. věst. L 51 ze dne 26. 2. 1999
Turecko	12. 9. 1963	14. 4. 1987	Úř. věst. 217 ze dne 29. 12. 1964

Jednání o přistoupení byla zahájena 31. března 1998 se šesti nejlépe připravenými zeměmi (Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko a Slovinsko) a 15. února 2000 s ostatními kandidátskými zeměmi (Bulharsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Rumunsko a Slovensko) s výjimkou Turecka. Opírala se o zásadu „diferenciace“, což znamená, že každá země postupuje při přípravách na přistoupení vlastním tempem. Jednání tak v případě každé země trvala různě dlouho podle toho, jakého pokroku daná země dosáhla.

Od roku 1998 Komise každý rok pravidelně zveřejňovala zprávy o pokroku dosaženém každou kandidátskou zemí. Kromě toho byly v rámci přístupových partnerství, schválených v roce 1998 a revidovaných v letech 1999 a 2002, vymezeny priority jednotlivých kandidátských zemí a konkrétní podpora, kterou tyto priority vyžadují. Tento soubor dokumentů dovolil realizovat „screening“ (hodnocení jednotlivých oblastí) umožňující stanovit každému členskému státu zemi harmonogram uvádějící, které právní předpisy musí být přijaty nebo upraveny, aby odpovídaly acquis Společenství.

Zasedání Evropské rady v Kodani v prosinci 2002 konstatovalo, že 10 ze 13 kandidátských zemí (Česká republika, Estonsko, Kypr, Maďarsko, Polsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Slovinsko, Slovensko) splnilo podmínky pro vstup do EU. Tyto země proto 16. dubna 2003 v Aténách podepsaly smlouvu o přistoupení a 1. května 2004 po absolvování ratifikačního procesu oficiálně přistoupily k EU.

Aby se těchto 10 kandidátských zemí mohlo stát součástí EU, musely v první řadě být uznány za evropské státy (čl. 49 Smlouvy o EU (DE) (EN) (FR)), poté splnit zásady svobody, demokracie, respektování lidských práv a základních svobod a právního státu (čl. 6 Smlouvy o EU (DE) (EN) (FR)). Rovněž musely splnit hospodářské a politické podmínky známé pod názvem „kodaňská kritéria“, podle nichž kandidátská země musí:

být stabilní demokracií, která respektuje lidská práva a právní řád a chrání menšiny;
mít funkční tržní hospodářství;
přijmout společná pravidla, normy a politiky představující soubor právních předpisů EU.

Výzvy pátého rozšíření EU

Páté rozšíření EU má svůj původ v touze zajistit mír, stabilitu a hospodářskou prosperitu na znovusjednoceném evropském kontinentu. Toto přání však s sebou nese vedle výhod i jisté náklady a obojí je důležité vyčíslit.

Mír, stabilita a hospodářská prosperita v Evropě

Sjednocení Evropy má za cíl zajistit:

mír a politickou stabilitu na celém kontinentu;
vyšší prosperitu evropských občanů díky rozšíření evropského socioekonomického modelu a eurozóny, přičemž však bude chráněno životní prostředí;
pokrok v oblasti demokracie dodržováním Charty základních práv Evropské unie, která je založena na zásadách důstojnosti, rovnosti, solidarity a spravedlnosti;
posílení mezinárodní úlohy Evropy, zejména v obchodní oblasti;
kulturní obohacení atd.

Aby bylo zaručeno, že rozšíření neproběhne na úkor hospodářských a sociálních struktur vybudovaných během prvních čtyřiceti let evropského projektu, zdůrazňovala EU při jednáních s kandidátskými zeměmi význam:

liberalizace hospodářských a zemědělských odvětví;
reformy justice a policie a význam boje proti korupci;
uplatňování pravidel v oblasti bezpečnosti potravin;
boje proti organizovanému, hospodářskému a finančnímu zločinu, obchodu s omamnými látkami, obchodování se ženami a respektování práv dětí;
dodržování práv menšin;
zlepšování ochrany životního prostředí, zvláště nakládání s odpady a bezpečnosti jaderných elektráren.

Náklady a výhody rozšíření

Zvýšení počtu států v rozdílných hospodářských situacích a potažmo počtu obyvatel a užívaných jazyků od členských států vyžaduje jisté úsilí, zejména v oblasti financí.

V rámci své předvstupní strategie EU zavedla soubor finančních nástrojů (Phare, ISPA a SAPARD), aby kandidátským zemím pomohla stát se členy.

V období 2000–2003 Evropská komise věnovala na předvstupní výdaje 13,2 miliard eur. V období 2004–2006 bylo uvolněno více než 41 miliard eur (40,8 miliard pro nové členské státy: zemědělské dotace, pomoc regionům a v oblasti infrastruktury, jaderná bezpečnost, veřejná správa a ochrana hranic; 540 milionů pro všechny státy: výzkum, kultura a vzdělávání).

Předvstupní strategie se završila přistoupením deseti nových členských států 1. května 2004. Přesto tyto země v případě všech projektů spuštěných před rokem 2005 i nadále profitují z předvstupních finančních nástrojů. Zbytek je nyní způsobilý získávat prostředky ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti.

S těmito náklady jsou však spojeny i výhody, neboť rozšíření z 15 na 25 členů umožnilo rozšířit zónu stability a míru na celý evropský kontinent tak, aby se neopakovaly konflikty jako ten v bývalé Jugoslávii, podpořit hospodářský a obchodní růst rozšířením jednotného trhu z 378 na 453 milionů spotřebitelů v roce 2004, navíc s vyhlídkou na 480 milionů v roce 2007, a posílit postavení Evropy ve světě, zejména při obchodních jednáních.

Nové členské státy mimoto přinesly do rozpočtu EU 15 miliard eur. Protože všechny finanční prostředky nebyly využity, vypočítala Evropská komise, že čisté rozpočtové náklady pátého rozšíření na období do roku 2006 nepřesáhnou 10 miliard eur.

Perspektivy pátého rozšíření: na cestě k třicetičlenné EU

Poté co se EU úspěšně rozrostla z 6 na 25 členů, připravuje se na své další rozšíření. Dne 25. dubna 2005 podepsaly své smlouvy o přistoupení Bulharsko a Rumunsko. Členy EU by se měly stát 1. ledna 2007.

Turecko po předložení své žádosti 14. dubna 1987 oficiálně obdrželo během zasedání Evropské rady v Helsinkách v prosinci 1999 status země kandidující na přistoupení. Ve svém doporučení ze dne 6. října 2004 Komise uvádí, že Turecko v dostatečné míře splnilo politická kritéria z Kodaně. Doporučuje proto zahájit s touto zemí podmínečná přístupová jednání. Na základě toho Evropská rada v prosinci 2004 naplánovala zahájení přístupových jednání s Tureckem na říjen 2005.

Chorvatsko požádalo o vstup do EU 21. února 2003. Evropská rada tuto zemi v červnu 2004 oficiálně uznala za kandidáta na přistoupení a Komise v listopadu 2004 doporučila zahájit jednání. Evropská rada se v prosinci 2004 následně usnesla, že přístupová jednání s Chorvatskem mají začít 17. března 2005, pokud ovšem bude země plně spolupracovat s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), zejména co se týče zatčení a převozu generála Gotoviny do Haagu. Rada ministrů však 16. března 2005 konstatovala, že spolupráce s ICTY není dostatečná, a rozhodla o odložení začátku přístupových jednání s Chorvatskem na neurčito. Oznámila, že jakmile bude usouzeno, že Chorvatsko s ICTY plně spolupracuje, bude po společné dohodě svolána bilaterální mezivládní konference.

A konečně, 22. března 2004 předložila svou žádost o přistoupení bývalá jugoslávská republika Makedonie, ta však ještě oficiální status kandidátské země neobdržela.

EU proto nyní odhodlaně směřuje své úsilí k novým vlnám rozšíření do regionu západního Balkánu. Má za to, že i tyto země jednoho dne, jakmile budou připraveny, dosáhnou členství v EU.

Poslední aktualizace: 23.01.2007