1. 

Více než 20 let od vydání rozsudku ze dne 22. června 1994 ve věci IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261) je Soudní dvůr znovu povolán k výkladu vyčerpání práv z ochranné známky v případě dobrovolného rozdrobení paralelních práv, která mají stejný původ a vznikla ve více státech Evropského hospodářského prostoru EHP. V této souvislosti má Soudní dvůr ještě jednou posoudit rovnováhu mezi ochranou práv k ochranné známce a volným pohybem zboží.

2. 

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci se týká zejména výkladu čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách ( 2 ), a také článku 36 SFEU.

3. 

Tato žádost byla předložena v rámci sporu španělské společnosti Schweppes SA proti Red Paralela SL a Red Paralela BCN SL, původně Carbòniques Montaner SL (dále společně jen „Red Paralela“) ohledně lahví toniku označených ochrannou známkou SCHWEPPES pocházejících ze Spojeného království, které Red Paralela dovážela do Španělska.

4.

Původ ochranné známky SCHWEPPES sahá do roku 1783, kdy Jacob Schweppe vynalezl první průmyslový proces sycení vody, který dal vzniknout nápoji známému pod jménem „Schweppsova sodová voda“, a založil v Ženevě (Švýcarsko) společnost J. Schweppe & Co. V průběhu let získala značka SCHWEPPES globální věhlas na trhu s toniky.

5.

V Evropě je značka „Schweppes“ zapsána jako řada národních slovních a obrazových ochranných známek, které jsou totožné nebo téměř totožné ve všech členských státech EHP.

6.

Po dlouhou dobu byla jediným vlastníkem těchto zapsaných ochranných známek společnost Cadbury Schweppes. V roce 1999 Cadbury Schweppes převedla na skupinu Coca-Cola Company (dále jen „Coca-Cola“) práva k ochranné známce SCHWEPPES ve třinácti státech EHP a ponechala si tato práva v ostatních 18 státech ( 3 ). V roce 2009 koupila společnost Cadbury Schweppes, která mezitím změnila název na Orangina Schweppes Group (dále jen „Orangina Schwepps“), japonská skupina Suntory.

7.

Ochranné známky SCHWEPPES zapsané ve Španělsku patří společnosti Schweppes International Ltd, která je anglickou dceřinou společností Orangina Schweppes Holding BV patřící do skupiny Orangina Schweppes. Schweppes, španělská dceřiná společnost Orangina Schweppes Holding, je držitelem výhradní licence k používání těchto ochranných známek ve Španělsku.

8.

Dne 29. května 2014 podala Schweppes proti Red Paralela žalobu na porušení práv k ochranné známce z důvodu dovozu a uvádění láhví toniku označených ochrannou známkou SCHWEPPES pocházejících ze Spojeného království na trh ve Španělsku. Podle Schweppes SA je toto jednání protiprávní, neboť uvedené láhve toniku nebyly vyrobeny a uvedeny na trh společností Schweppes SA ani s jejím souhlasem, ale skupinou Coca-Cola, která nemá žádnou vazbu na skupinu Orangina Schweppes. V této souvislosti uvádí, že s ohledem na shodu předmětných označení a výrobků spotřebitel nebude schopný rozlišit obchodní původ uvedených lahví.

9.

Proti této žalobě na porušení práv se Red Paralela brání tím, že namítá vyčerpání práv k ochranné známce, které by znamenalo udělení implicitního souhlasu, pokud jde o výrobky označené ochrannou známkou SCHWEPPES pocházející z těch členských států Unie, ve kterých je majitelem této ochranné známky Coca-Cola. Red Paralela mimo jiné uvádí, že zde nepochybně existují právní a ekonomické vazby mezi Coca-Colou a Schweppes International při společném využívaní označení „Schweppes“ jako univerzální ochranné známky ( 4 ).

10.

Podle zjištění učiněných předkládajícím soudem, jsou pro účely tohoto případu relevantní následující skutečnosti:

11.

Za těchto okolností se Juzgado de lo Mercantil no 8 de Barcelona (obchodní soud č. 8 v Barceloně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

12.

Písemná podání předložily Soudnímu dvoru Schweppes SA, Red Paralela, Schweppes International, Orangina Schweppes Holding BV, řecká a nizozemská vláda a Evropská komise.

13.

Schweppes, Red Paralela, Schweppes International, Orangina Schweppes Holding a Komise přednesly vyjádření na jednání konaném dne 31. května 2017.

14.

Schweppes, Schweppes International a Orangina Schweppes Holding především žádají, aby Soudní dvůr prohlásil řízení o předběžné otázce za nepřípustné.

15.

Zaprvé tvrdí, že skutková zjištění popsaná předkládajícím soudem nejsou jen stižena zjevnými vadami ( 5 ), ale jsou také neúplná, neboť stanoviska Schweppes a Schweppes International byla svévolně a libovolně opomenuta, čímž došlo k porušení jejich práva na obhajobu ( 6 ).

16.

V této souvislosti připomínám, že podle ustálené judikatury Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, založeného na jasném oddělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, má vnitrostátní soudce výlučnou pravomoc ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení ( 7 ). V tomto rámci Soudnímu dvoru přísluší pouze podat výklad práva nebo posoudit platnost práva Unie s ohledem na takový skutkový a právní stav, jaký je popsaný předkládajícím soudem, aby byly tomuto soudu poskytnuty skutečnosti potřebné pro vyřešení sporu, který mu byl předložen ( 8 ). Na otázky položené Juzgado de lo Mercantil no 8 de Barcelona (obchodní soud č. 8 v Barceloně) je tedy třeba odpovědět na základě skutkového stavu popsaného v předkládacím rozhodnutí tohoto soudu.

17.

Zadruhé Schweppes, Schweppes International a Orangina Schweppes Holding tvrdí, že položené předběžné otázky jsou abstraktní a jsou založeny na obecných a hypotetických tvrzeních. Soudní dvůr tedy nemůže posoudit jejich nezbytnost a relevanci.

18.

Podle ustálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout ( 9 ). V rámci této spolupráce je vnitrostátní soud, kterému je předložen spor, nejlépe s to posoudit, s ohledem na konkrétní okolnosti věci, jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru ( 10 ). To však nemění nic na tom, že Soudnímu dvoru přísluší v případě potřeby přezkoumat podmínky, za nichž mu byla věc vnitrostátním soudem předložena, za účelem ověření vlastní pravomoci, a zejména určení, zda žádaný výklad unijního práva má vztah k realitě a předmětu sporu v původním řízení, tak aby Soudní dvůr neposkytoval poradní stanoviska k obecným či hypotetickým otázkám ( 11 ).

19.

V tomto případě z předložené žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, ani z dokumentů předložených Schweppes SA neplyne, že by položené předběžné otázky evidentně neměly vztah k realitě a/nebo předmětu řízení. Ostatně takovýto vztah nemůže být popřen pouze na základě tvrzení jedné ze stran sporu o neopodstatněnosti skutkových zjištění učiněných soudem.

20.

Konečně Schweppes, Schweppes International a Orangina Schweppes Holding tvrdí, že jelikož je judikatura Soudního dvora ohledně vyčerpání práv z ochranné známky konstantní a ustálená, lze výklad ustanovení unijního práva požadovaný předkládajícím soudem provést přímo bez pochybností (acte clair). Předložení žádosti Soudnímu dvoru tedy nebylo nezbytné a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce by měla být prohlášena na nepřípustnou.

21.

V tomto ohledu bych chtěl pouze poznamenat, že Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit, že okolnost, že odpověď na předběžnou otázku lze jasně vyvodit z judikatury, nebo že neponechává žádný prostor pro rozumnou pochybnost ve smyslu rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335) – za předpokladu, že by tomu tak v projednávané věci skutečně bylo – žádným způsobem nebrání tomu, aby vnitrostátní soud položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ( 12 ), a také neznamená, že by Soudní dvůr nebyl příslušný k rozhodnutí o této otázce ( 13 ). Mimoto judikatura vycházející z rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335) ponechává pouze na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda je řádné použití unijního práva natolik zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho aby rozhodl, že Soudnímu dvoru nepředloží otázku týkající se výkladu unijního práva, která vyvstala při jednání před tímto soudem ( 14 ) a vyřeší ji sám ( 15 ).

22.

S ohledem na předchozí úvahy je třeba posoudit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jako přípustnou.

23.

Svými čtyřmi předběžnými otázkami se předkládající soud v podstatě dotazuje, zda článek 36 SFEU a čl. 7 odst. 1 směrnice 2008/95 ( 16 ) brání tomu, aby se za okolností, které jsou popsány v předkládajícím rozhodnutí, nabyvatel licence od majitele národní ochranné známky dovolával výlučného práva, které majiteli přísluší podle vnitrostátních právních předpisů členského státu, ve kterém je uvedená ochranná známka zapsána, a tedy bránil dovozu a/nebo uvádění výrobků na trh v tomto státě, pokud jde o výrobek označený shodnou ochrannou známkou z jiného členského státu, kde je tato ochranná známka, která dříve patřila skupině, do které patřil jak majitel ochranné známky v zemi dovozu, tak držitel licence, ve vlastnictví třetí osoby, na níž byla tato práva převedena.

24.

Níže posoudím tyto otázky společně. Za tím účelem nejprve připomenu judikaturou zakotvené zásady, které se týkají vyčerpání práv k ochranné známce, včetně případu rozdrobení paralelních práv, která pocházejí od stejného majitele, mezi více států EHP. Následně budu analyzovat způsob, jakým lze tyto zásady aplikovat za takových okolností, jako jsou ty ve sporu v původním řízení. Nakonec na základě této analýzy navrhnu odpověď na předběžné otázky položené předkládajícím soudem.

25.

Vnitrostátní právní předpisy členských států v zásadě přiznávají majiteli ochranné známky právo vznášet námitky proti dovozu a uvádění na trh výrobků označených touto ochrannou známkou ( 17 ). Pokud výrobky pocházejí z jiného členského státu, vede výkon tohoto práva k omezení volného pohybu zboží. Jelikož je uvedené omezení zdůvodněno ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví, spadá do působnosti první věty článku 36 SFEU, a je tedy na základě druhé věty tohoto článku povoleno, pokud neslouží jako „prostředek svévolné diskriminace“ nebo „zastřené omezování obchodu mezi členskými státy“.

26.

Zásada vyčerpání práv k ochranné známce zavedená do unijního práva prostřednictvím judikatury a kodifikovaná v čl. 7 odst. 1 první směrnice 89/104 ( 18 ), následně v čl. 7 odst. 1 směrnice 2008/95 a nakonec v čl. 15 odst. 1 směrnice 2015/2436 ( 19 ), vymezuje rozsah výlučných práv poskytnutých členskými státy, aby se zabránilo jejich uplatňování způsobem vedoucím k rozdělení vnitřního trhu oddělením jednotlivých národních trhů.

27.

Pro zajištění rovnováhy mezi územní působností ochranné známky a volným pohybem zboží tato zásada stanoví, že pokud byl výrobek oprávněně označený ochrannou známkou uveden na trh na území Unie (a šířeji na území EHP) majitelem ochranné známky nebo s jeho souhlasem, nemůže uvedený majitel z titulu svého výlučného práva bránit dalšímu oběhu tohoto výrobku.

28.

Tato zásada byla poprvé formulována v rozsudku ze dne 31. října 1974, Centrafarm a de Peijper (16/74, EU:C:1974:115) ( 20 ). V tomto rozsudku Soudní dvůr nejprve připomněl, že i když se Smlouva nedotýká práv uznaných právními předpisy členského státu v oblasti ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví, mohou se na jejich výkon vztahovat zákazy z ní plynoucí ( 21 ). Soudní dvůr dále uvádí, že „vzhledem k tomu, že poskytuje výjimku z jedné ze základních zásad [vnitřního] trhu, článek 36 [SFEU] připouští […] odchylky od volného pohybu zboží pouze do té míry, v jaké jsou tyto odchylky potřebné k zajištění ochrany práv, která představují specifický předmět tohoto vlastnictví“ ( 22 ). Pokračuje tím, že v oblasti ochranných známek je specifickým cílem obchodního vlastnictví zejména „zajištění výlučného práva majitele užívat ochrannou známku při prvním uvedení výrobku na trh a také jeho ochrana proti konkurentům, kteří by chtěli zneužít postavení a pověst ochranné známky prostřednictvím prodeje zboží neoprávněně označeného touto známkou“ ( 23 ). Ve vztahu k tomuto cíli potom uzavírá, že překážka plynoucí z práva bránit dovozu zboží označeného ochrannou známkou, které majiteli ochranné známky přiznává vnitrostátní právo členského státu v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví, „není oprávněná, pokud byl výrobek oprávněně distribuován na trhu členského státu, do kterého byl dovezen samotným majitelem ochranné známky nebo s jeho souhlasem, a nelze tedy hovořit o zneužívání nebo porušení práv k ochranné známce“ ( 24 ). V opačném případě by měl, podle Soudního dvora, majitel ochranné známky „možnost rozdělit vnitrostátní trhy a omezit tím obchod mezi členskými státy, aniž by takové omezení bylo nezbytné pro zachování podstaty výlučného práva z ochranné známky“ ( 25 ). Jinými slovy, obchodu by v takovém případě bránily „neopodstatněné překážky“ ( 26 ).

29.

Aplikace zásady vyčerpání práv z ochranné známky vyžaduje splnění dvou podmínek, zaprvé uvedení označených výrobků na trh v EHP a zadruhé souhlas majitele ochranné známky k tomuto uvedení na trh, pokud toto uvedení neprovádí sám. Z důvodů omezení, která tato zásada přináší vůči výlučnému právu majitele ochranné známky, Soudní dvůr tíhne k restriktivnímu výkladu pojmů, které podmiňují její použití.

30.

Pokud jde o první ze dvou výše uvedených podmínek, Soudní dvůr rozhodl o výkladu čl. 7 odst. 1 první směrnice 89/104 tak, že se nejedná o „uvedení na trh“ ve smyslu uvedené podmínky, pokud označené výrobky nejsou skutečně prodávány, protože je to pouze samotný akt prodeje, který umožňuje majiteli „získat hospodářskou hodnotu z jeho ochranné známky“ a třetím stranám získat „právo nakládat se zbožím označeným ochrannou známkou“ ( 27 ).

31.

Pokud jde o druhou podmínku, týkající se přičitatelnosti uvádění na trh výrobků označených ochrannou známkou majiteli této ochranné známky, Soudní dvůr, stále vykládaje čl. 7 se odst. 1 první směrnice 89/104, uvedl, že souhlas k takovému uvedení na trh „představuje určující prvek“ vyčerpání výlučného práva k ochranné známce ( 28 ), a proto musí být vyjádřen „způsobem, který s určitostí vyjadřuje vůli majitele tohoto práva se jej vzdát“ ( 29 ).

32.

Taková vůle vyplývá obvykle z výslovného udělení tohoto souhlasu ( 30 ). Nicméně jak uvádí Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. října 2009Makro Zelfbedieningsgroothandel a další (C‑324/08, EU:C:2009:633, bod 23), požadavky vyplývající z ochrany volného pohybu zboží jej dovedly k závěru, že toto pravidlo „může být modifikováno“.

33.

Soudní dvůr však rovněž judikoval, že v určitých případech může nastat vyčerpání výlučného práva k ochranné známce tehdy, je-li uvádění výrobků na trh uskutečňováno subjektem hospodářsky spojeným s majitelem ochranné známky, jakým je například nabyvatel licence ( 31 ). K této hypotéze se vrátíme v tomto stanovisku později.

34.

Dále z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že i v případech, kdy první uvedení dotčeného zboží na trh v EHP bylo provedeno subjektem, který nemá žádnou hospodářskou vazbu s majitelem ochranné známky, a bez výslovného souhlasu majitele ochranné známky, může vůle vzdát se výlučného práva z ochranné známky vyplývat z konkludentního souhlasu uvedeného majitele, neboť takovýto souhlas může být vyvozen na základě kritérií, která jsou uvedena v bodě 46 rozsudku ze dne 20. listopadu 2001, Zino Davidoff a Levi Strauss (C‑414/99 až C‑416/99, EU:C:2001:617) ( 32 ).

35.

V tomto rozsudku, který se týkal případu prvního uvedení výrobků označených ochrannou známkou na trh vně EHP, ale jehož dosah byl v obecné rovině uznán v rozsudku ze dne 15. října 2009Makro Zelfbedieningsgroothandel a další (C‑324/08, EU:C:2009:633, body 26 a následující), Soudní dvůr upřesnil, že souhlas s uvedením na trh EHP může rovněž vyplývat konkludentně z pozdějších skutečností a okolností, současně existujících nebo následujících po uvedení na trh, které na základě posouzení vnitrostátního soudu rovněž jednoznačně vyjadřují vzdání se majitelem svého práva ( 33 ).

36.

V bodech 53 až 58 téhož rozsudku Soudní dvůr dodává, že takový konkludentní souhlas musí být založen na skutečnostech, které mohou pozitivně prokázat, že se uvedený majitel ochranné známky vzdal práva namítat své výlučné právo a že nemůže být vyvozen zejména z pouhého mlčení tohoto majitele ( 34 ). V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že implicitní souhlas nemůže zejména vyplývat z toho, že majitel ochranné známky nesdělí všem následným nabyvatelům výrobků uvedených na trh mimo EHP své námitky proti uvádění na trh v EHP, z neuvedení zákazu uvedení na trh v EHP na výrobcích, nebo dokonce z okolnosti, že majitel ochranné známky převedl vlastnictví výrobků nesoucích tuto ochrannou známkou, aniž stanovil smluvní omezení, a že podle práva rozhodného pro smlouvu zahrnuje v případě neexistence takových omezení převedené vlastnické právo na neomezený další prodej nebo přinejmenším právo později uvádět výrobky na trh v EHP ( 35 ).

37.

Pokud jde o předmět souhlasu, Soudní dvůr uvedl, že tento se netýká „dalšího uvádění na trh“ výrobků označených ochrannou známkou, v důsledku čehož se zásada vyčerpání práv vztahuje pouze na určené exempláře dotčeného výrobku, a majitel tedy může vždy zakázat použití ochranné známky pro ty exempláře, které nebyly poprvé uvedeny na trh s jeho souhlasem ( 36 ).

38.

Na závěr je třeba připomenout, že Soudní dvůr opakovaně potvrdil, že ustanovení unijních směrnic o ochranných známkách, která zachovávají zásadu vyčerpání práv z ochranné známky, musí být vykládány ve světle ustanovení smlouvy týkající se volného pohybu zboží ( 37 ).

39.

Soudní dvůr byl ve třech případech konfrontován s otázkou, zda majitel ochranné známky zapsané v několika členských státech, která byla původně ve vlastnictví téže osoby a následně bylo vlastnictví k ní rozděleno, ať už dobrovolně nebo veřejným donucovacím opatřením, může bránit dovozu na území, kde je toto právo chráněno, výrobků opatřenými touž značkou, uvedenými na trh v členském státě, ve kterém je tato ochranná známka ve vlastnictví třetí strany.

40.

Ve věci, která vedla k vydání rozsudku ze dne 3. července 1974, Van Zuylen (192/73, EU:C:1974:72) – vydaném před rozsudkem ze dne 31. října 1974, Centrafarm a de Peijper (16/74, EU:C:1974:115), který, jak je uvedeno výše, ustálil zásadu vyčerpání práv v oblasti ochranných známek – převedl práva k ochranné známce HAG v Belgii a v Lucembursku jejich majitel, německá společnost HAG AG, v roce 1935 na svou dceřinou společnost Café Hag. Po druhé světové válce byly akcie této společnosti, které byly jako majetek nepřátel pod nucenou správou belgických orgánů, prodány třetím osobám. V roce 1971 převedla společnost Café Hag svá práva k ochranné známce HAG v Belgii a v Lucembursku na společnost Van Zuylen Frères, která výrobky sama nevyráběla, ale objednávala si je u Café Hag. Když společnost HAG AG začala dodávat lucemburským maloobchodníkům výrobky označené svou německou ochrannou známkou HAG, Van Zuylen Frères podala žalobu na porušení práv z ochranné známy u okresního soudu v Lucembursku, který předložil Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky týkající se výkladu ustanovení smlouvy o dohodách a volném pohybu zboží ve vztahu ke skutečnostem ve sporu v původním řízení.

41.

Poté, co uvedl, že v důsledku převodu vlastnictví Café Hag už neexistuje žádná právní, finanční, technická či hospodářská vazba mezi dvěma majiteli ochranných známek, které vznikly v důsledku rozdělení ochranné známky HAG, vyloučil Soudní dvůr použití článku 85 SES (článku 101 SFEU) na skutkové okolnosti v původním řízení. Pokud jde o výklad pravidel pro volný pohyb zboží, Soudní dvůr nejprve připomenul, že na jedné straně právo ochranných známek chrání oprávněného držitele ochranné známky proti padělání ze strany třetích osob, které nemají žádný právní titul k ochranné známce, a že na druhé straně je výkon tohoto práva způsobilý vést k rozdělení trhů a ohrozit tak volný pohyb zboží mezi členskými státy. Dále rozhodl, že držitel ochranné známky se nemůže dovolávat výlučnosti práv z ochranné známky, aby tak zabránil uvedení na trh v členském státě výrobků, které jsou v souladu se zákonem vyráběny v jiném členském státě pod shodnou ochrannou známkou, která má stejný původ ( 38 ) (teorie „jednotného původu“) ( 39 ). Při zakotvení tohoto řešení Soudní dvůr upřesnil, v bodě 14 uvedeného rozsudku, že „pokud je na [společném trhu] uvedení původu výrobku označeného ochrannou známkou užitečné, informování spotřebitelů o tom lze zajistit jinými prostředky než těmi, které ohrožují volný pohyb zboží“.

42.

Stanovisko přijaté Soudním dvorem v rozsudku ze dne 3. července 1974, Van Zuylen (192/73, EU:C:1974:72) – předpokládané, z pohledu soutěžních pravidel, v rozsudku ze dne 18. února 1971, Sirena (40/70, EU:C:1971:18, bod 11), a potvrzené rozsudkem ze dne 22. června 1976, Terrapin (Overseas) (119/75, EU:C:1976:94, bod 6) ( 40 ) –, bylo vyvráceno v rozsudku ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359, dále jen rozsudek „HAG II“). Skutkový stav byl totožný, jen s tím rozdílem, že tentokrát to byla HAG, která se snažila bránit dovozu výrobků označených ochrannou známkou HAG pocházejících z Belgie do Německa nástupnickou společností Van Zuylen Frères. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že „je nezbytné, aby přehodnotil výklad podaný v tomto rozsudku ve světle judikatury, která se postupně vyvinula v oblasti vztahů mezi průmyslovým a obchodním vlastnictvím a obecná ustanovení smlouvy, zejména v oblasti volného pohybu zboží“ ( 41 ).

43.

Po připomenutí zásady vyčerpání práv z ochranné známky, tak jak ji vytvořil ve své judikatuře, Soudní dvůr především zdůraznil, že pro to, aby ochranná známka mohla hrát roli, kterou ji v nenarušené hospodářské soutěži přisoudila Smlouva, musí představovat „záruku, že všechny výrobky, které označuje, byly vyrobeny pod kontrolou jediné společnosti, která nese odpovědnost za jejich kvalitu“. Potom uvedl, že specifickým účelem práva ochranných známek – k jehož ochraně se přijímají odchylky od základního principu volného pohybu zboží – je zejména zajistit majiteli právo užít ochrannou známku pro první uvedení výrobku do oběhu, a že za účelem určení přesného rozsahu tohoto výlučného práva je nutno vzít v úvahu základní funkci ochranné známky, kterou je poskytnutí záruky spotřebiteli nebo koncovému uživateli o jednotném původu výrobku označeného ochrannou známkou, což mu umožní bez rizika záměny odlišit tento výrobek od výrobků, které mají jiný původ.

44.

Zatímco v rozsudku ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359) Soudní dvůr přikládal této funkci ve svém zdůvodnění jen malý význam, v rozsudku ze dne 3. července 1974, Van Zuylen (192/73, EU:C:1974:72) se funkce ochranné známky spočívající v označení obchodního původu stává ústředním prvkem, podle něhož se posuzuje rozsah práva k ochranné známce, jakož i jeho omezení (viz bod 41 tohoto stanoviska). Tato změna úhlu pohledu vedla Soudní dvůr k tomu, aby považoval „absenci jakéhokoli prvku souhlasu“ HAG k uvedení do oběhu v jiném členském státě podobných výrobků pod stejnou značkou vyráběných a uváděných na trh „společností bez jakékoliv právní nebo hospodářské závislosti“ na společnosti HAG za „rozhodující“ pro posouzení jejího práva bránit dovozu těchto výrobků do Německa ( 42 ). Pokud by totiž takové právo majiteli ochranné známky nebylo přiznáno, spotřebitelé by již nebyli schopni s určitostí odlišit původ označených výrobků. Majitel ochranné známky by tak byl vystaven riziku, že mu bude „přičítán špatný původ výrobku, za který nenese žádnou odpovědnost“ ( 43 ). Podle Soudního dvora není skutečnost, že obě dotčená označení původně patřila stejnému majiteli, relevantní, neboť „od vyvlastnění a bez ohledu na jejich společný původ, každá ochranná známka samostatně naplnila v rámci pro ni relevantního území, svou funkci zajistit, aby touto ochrannou známkou označené výrobky pocházely z jediného zdroje ( 44 )“.

45.

Soudní dvůr definitivně opustil teorii jednotného původu v rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261).

46.

Skutkové okolnosti sporu v původním řízení, které vedly k tomuto rozsudku, se lišily od těch, které byly v řízeních vedoucích k vydání rozsudků ze dne 3. července 1974, Van Zuylen (192/73, EU:C:1974:72) a ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359), v podstatě v tom, že k rozdělení dotčené ochranné známky došlo nikoliv v důsledku úkonu orgánu veřejné moci, ale dobrovolného postoupení, ke kterému došlo v rámci dohody. Postoupení se týkalo jen jedné pobočky francouzské dceřiné společnosti skupiny American Standard, která prostřednictvím svých německých a francouzských dceřiných společností vlastnila značku Ideal-Standard v Německu a ve Francii. Německá dceřiná společnost American Standard bránila uvádění na trh v Německu výrobků označených stejnou ochrannou známkou, jíž vlastnila tomto členském státě, a dovážených z Francie, kde byly vyráběny nabyvatelem francouzské dceřiné společnosti skupiny. Na trh uváděla výrobky dceřiná společnost tohoto nabyvatele se sídlem v Německu. Na rozdíl od sporů v původních řízeních, které vedly k rozsudkům ze dne 3. července 1974, Van Zuylen (192/73, EU:C:1974:72) a ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359) dotčené výrobky nebyly stejné, ale jen podobné těm, které byly vyráběny majitelem ochranné známky v Německu.

47.

V odůvodnění rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261) Soudní dvůr na prvním místě zdůraznil, že vnitrostátní práva z ochranných známek jsou nejen omezena územím, ale jsou i nezávislá jedno na druhém a z této nezávislosti vyplývá, že právo z ochranné známky v konkrétní zemi lze převést, aniž by bylo současně převedeno v ostatních zemích ( 45 ). Následně připomněl účel práva ochranných známek, jakož i omezení, která přináší výkonu tohoto práva zásada vyčerpání práv.

48.

V této souvislosti Soudní dvůr uvedl, v bodě 34 uvedeného rozsudku, že tato zásada „se uplatní, pokud majitel ochranné známky ve státě dovozu a majitel ochranné známky ve státě vývozu jsou stejným subjektem, nebo i pokud jsou odlišnými subjekty, které jsou však hospodářsky propojeny“ ( 46 ), a popsal několik situací, ve kterých se uvedená zásada použije, tedy kromě situace, kdy výrobek uvádí do oběhu stejná společnost, například situace, kdy výrobek uvádí do oběhu držitel licence, mateřská společnost nebo dceřiná společnost stejné skupiny nebo dokonce výhradní prodejce. Podle Soudního dvora mají všechny tyto případy společnou skutečnost, že výrobky označené ochrannou známkou jsou vyráběny pod kontrolou stejného subjektu, a volný pohyb těchto výrobků tedy neohrožuje funkci ochranné známky. V tomto ohledu rovněž objasnil, že rozhodujícím prvkem je „možnost kontroly kvality těchto výrobků a ne skutečný výkon této kontroly“ ( 47 ).

49.

Pokud jde o uplatnění těchto zásad v případě převodu práv z ochranné známky pouze v jednom nebo několika členských státech, Soudní dvůr uvedl, že je nutno tuto situaci přesně odlišit od situace, kdy dovážené výrobky pocházejí od držitele licence nebo od dceřiné společnosti, na kterou byla převedeno vlastnictví práva z ochranné známky v zemi vývozu. Jak totiž uvádí Soudní dvůr, „sama o sobě, tedy v případě, kde chybí nějaké hospodářské spojení, neposkytuje smlouva o převodu […] převodci prostředky, kterými by mohl kontrolovat kvalitu výrobků uváděných na trh a označovaných nabyvatelem práv k ochranné známce“ ( 48 ), ani nelze uvažovat o tom, že by převodce konkludentně souhlasil s tím, aby tyto výrobky byly v oběhu na územích, na kterých si práva k ochranné známce ještě ponechal ( 49 ).

50.

Na základě těchto úvah Soudní dvůr rozšířil „řešení o izolaci trhů“ ( 50 ) zavedené v rozsudku ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359) v případě dobrovolného rozdělení práv k ochranné známce, a zamítl protikladné argumenty předložené Komisí a dovozní společnosti.

51.

Ve světle těchto uvedených zásad je třeba odpovědět na předběžné otázky položené předkládajícím soudem a posoudit, zda za okolností, jaké jsou ve sporu v původním řízení, může Schweppes legitimně bránit tomu, aby třetí osoby dovážely do Španělska, kde je majitelem ochranných známek SCHWEPPES, výrobky označené těmito ochrannými známkami, které uvádí na trh ve Spojeném království Coca-Cola.

52.

Od začátku je třeba připustit, že okolnosti sporu v původním řízení na první pohled zdánlivě vedou k přímému a jednoduchému použití rozsudku IHT, jak tvrdí Schweppes SA, Schweppes International a Orangina Schweppes Holding BV.

53.

Tak jako ve sporu, který byl podkladem pro rozsudek ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), zde existuje dobrovolné rozdělení paralelních práv v několika členských státech. Dále je nesporné, že Schweppes International a Coca‑Cola spolu nejsou spojeny žádným ze vztahů, které soud zohledňuje v bodě 34 uvedeného rozsudku. Coca-Cola není ani držitelem výhradní licence, ani výhradním koncesionářem Schweppes International ve Spojeném království, ani mezi těmito dvěma společnostmi neexistuje žádné spojení prostřednictvím skupiny.

54.

Red Paralela a Komise, stejně jako řecká vláda a nizozemská vláda, opakují úvahy předkládajícího soudu a žádají Soudní dvůr, aby provedl podrobnější posouzení a potvrdil, že právo Schweppes (jakožto držitele licence Schweppes International, majitele předmětných ochranných známek) bránit dovozu dotčených výrobků mohlo být, za specifických okolností, jaké jsou ve sporu v původním řízení, vyčerpáno.

55.

I když se jejich názory v podstatě shodují, pokud jde o výsledek, argumenty, o které se opírají, se částečně liší. Zatímco Komise a řecká vláda navrhují Soudnímu dvoru, aby upřesnil rozsah své judikatury ve věci ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261) ve světle okolností, které jsou v tomto sporu v původním řízení, Red Paralela a nizozemská vláda se domnívají, že tím, že Schweppes SA a Schweppes International za uvedených okolností brání současnému dovozu výrobků označených ochrannou známkou SCHWEPPES, které nevyrobily a neuvedly na trh, se v zásadě dopouštějí zneužití práva.

56.

Předtím, než přistoupím ke zkoumání těchto jednotlivých úhlů pohledu, je vhodné se úvodem krátce věnovat argumentu uvedenému v písemném vyjádření Komise, který zůstává na pozadí úvah, které Komise a stejně tak zejména Red Paralela věnují předběžným otázkám položeným předkládajícím soudem. Podle uvedeného argumentu – který byl použit proti opuštění teorie jednotného původu v případě dobrovolného rozdělení nebo rozštěpení značky – převede-li nabyvatel paralelní práva k národním ochranným známkám pouze na jednu ze stran, znamená to nutně zpochybnění rozlišovací funkce těchto ochranných známek, což nabyvatel dobrovolně přijímá a musí tedy nést i následky ( 51 ).

57.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že tento argument byl Soudním dvorem jasně odmítnut v rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), kde Soudní dvůr výslovně vyloučil, že by akceptace oslabení rozlišovací funkce ochranné známky převodcem práva, které plyne z rozdělení původního práva k této známce, mohlo znamenat, že se tím převodce vzdává výlučného práva bránit dovozu výrobků uváděných na trh nabyvatelem těchto práv v jiném státě EHP ( 52 ).

58.

Jak totiž Soudní dvůr také zdůraznil v bodě 48 uvedeného rozsudku, funkce ochranné známky se posuzuje ve vztahu k území. Skutečnost, že v důsledku územně omezeného postoupení práv může být funkce ochranné známky spočívající v označení původu pro část spotřebitelů výrobků této značky oslabena, konkrétně pro ty, kteří v rámci EHP cestují mezi dvěma státy, kde jsou tyto výrobky vyráběny a uváděny na trh různými společnostmi, však nezpůsobí zánik zájmu každého nositele práv k ochranné známce na národní úrovni ponechat si na svém území výlučnost, aby zajistil rozlišovací funkci ochranné známky pro spotřebitele, kteří jsou usazeni na tomto území.

59.

Kromě toho z judikatury citované výše v tomto stanovisku vyplývá, že k vyčerpání práv z ochranné známky dochází až v okamžiku uvedení na trh výrobků označených touto ochrannou známkou ( 53 ). Tedy pokud je pravdou, že v případě územně omezeného převodu práv se majitel paralelních práv k ochranné známce dobrovolně vzdává toho být jediným, kdo uvádí na trh výrobky označené uvedenou ochrannou známkou v EHP, nepojí se s tímto aktem vyčerpání práv, neboť v okamžiku, kdy je udělen souhlas s postoupením, k žádnému uvedení výrobků označených postoupenou ochrannou známkou na trh ještě nedošlo.

60.

Po tomto vyjasnění mám za to, že alespoň část argumentů uváděných společností Red Paralela ve vyjádření předloženém u Soudního dvora se zcela nevymyká logice podporující argument uvedený v bodě 56 tohoto stanoviska.

61.

Jak uvádí Red Paralela, pokud Schweppes SA a Schweppes International nadále jednaly tak, aby podpořily globální a jednotný dojem značky SCHWEPPES i po jejím rozdělení, se svolením, či dokonce spoluprací Coca-Coly, zbavily tím ochrannou známku, kterou využívají ve Španělsku, funkce označení původu, a proto ztratily právo bránit paralelnímu dovozu do tohoto členského státu výrobků oprávněně označených shodnou ochrannou známkou uváděných na trh Coca-Colou v jiném členském státě EHP. Red Paralela zejména zdůrazňuje tu skutečnost, že Schweppes a Schweppes International ve své skupinové politice, obchodních rozhodnutích, vztazích s klienty, jakož i v propagačních sděleních, se aktivně snaží spojovat původ jejich ochranné známky se Spojeným královstvím, tedy s členským státem, ze kterého pochází většina výrobků, které jsou uváděny na trh ve Španělsku společností Red Paralela.

62.

Přes svou lákavost mne však argumentace Red Paralela nepřesvědčila.

63.

Na jednu stranu, jak bylo již uvedeno výše, oslabení funkce ochranné známky spočívající v označení původu, minimálně pro část dotčených spotřebitelů, je nevyhnutelným důsledkem územně omezeného převodu paralelních práv k téže ochranné známce. Toto oslabení může být zvýrazněno, jako je tomu ve sporu v původním řízení, zejména pokud ochranná známka, která je předmětem rozdělení nebo rozštěpení, byla dlouhou dobu ve vlastnictví jednoho majitele a získala věhlas jako jednotná značka. Nicméně jak jsem již měl příležitost zdůraznit, z převodu práv by neměl být vyvozován takový předpokládaný, ale nevyhnutelný důsledek spočívající v jakémkoliv omezení budoucího uplatnění práv převodce z paralelních ochranných známek, které nebyly předmětem převodu ( 54 ). Rovněž by nemělo být převodci práv ukládáno, aby svým jednáním aktivně zamezil tomuto účinku.

64.

Na druhou stranu pověst značky, jakož i její obraz a jí vyvolaný účinek, což jsou také faktory ovlivňující její hodnotu, mohou v určitém ohledu záviset na historii této značky, a tedy na jejím původu. V takových případech zůstává majiteli ochranné známky, která je předmětem zápisu ve více státech, který převede pouze část svých paralelních práv k této ochranné známce, právo dál se odkazovat na historii a původ jednotné značky, pokud mu to umožňuje zachovat hodnotu znaku nebo znaků, k nimž si oprávnění ponechal. Nemělo by mu být tedy vyčítáno, že po převodu pokračuje v prezentaci svých výrobků, v reklamě nebo ve vztazích s odběrateli, v odkazování na zeměpisný původ ochranných známek, jejichž majitelem zůstal, i přestože, jako je tomu v případě dotčené ochranné známky, je její původ spojen se státem, v němž práva k ochranným známkám jsou nyní v držení nabyvatele. Podobně a ze stejných důvodů mu nemůže být vytýkáno, že se odkazuje na historické prvky jednotné ochranné známky, když žádá o nové zápisy, jako je tomu v původním řízení, ve kterém jde o podpis vynálezce toniku značky Schweppes.

65.

Výše popsané chování i v případě, že pravděpodobně dojde k oslabení rozlišovací funkce ochranné známky používané ve Španělsku Schweppes vůči španělskému spotřebiteli, je součástí strategie pro zachování značky tvořící majetek těchto společností a jeho záměrem není zmást uvedeného spotřebitele o obchodním původu (který však nelze zaměňovat se zeměpisným původem) výrobků dotčených v původním řízení. Z toho vyplývá, že v rozporu s tím, co Red Paralela tvrdí, nemůže jednání takovýchto společností vůči porušení práva, aby bránily na území, na kterém je jejich ochranná známka chráněna, dovozu výrobků označených totožnou ochrannou známkou, představovat zneužití práv plynoucích z uvedené z ochranné známky ( 55 ).

66.

Je třeba ještě poznamenat, že za předpokladu, že by výrobky prodávané postupně Schweppes SA ve Španělsku a Coca-Cola ve Spojeném království pocházely ze skutečně nezávislých zdrojů, což je otázka, která bude posouzena později, by povolení paralelních dovozů, které požaduje Red Paralela, pouze zvýšilo riziko pro španělské spotřebitele, že se mohou splést ohledně obchodního původu zboží. Ale já se nedomnívám, že čl. 7 odst. 1 směrnice 2008/95 má takový účinek.

67.

Zbývá posoudit argument Red Paralela, podle kterého Schweppes International vykonává svá práva z ochranné známky způsobem, jenž vede k diskriminaci mezi jednotlivými členskými státy, neboť umožňuje paralelní dovoz výrobků uváděných na trh společností Coca-Cola ve Spojeném království v některých územích, kde je majitelem ochranné známky SCHWEPPES a ne v jiných, jako například ve Španělsku.

68.

V tomto ohledu postačí konstatovat, že pouhá skutečnost, že majitel ochranné známky toleroval dovoz do státu, v němž je ochranná známka chráněna vůči výrobkům nesoucím shodnou ochrannou známku pocházejících z jiného členského státu, ve kterém byly uvedeny na trh třetí osobou bez jeho souhlasu, nemůže být považována za konkludentní vzdání se práva bránit dovozu výrobků odtud pocházejících v jiném členském státě, ve kterém mu náleží paralelní práva. Na jedné straně, jak jsem již uvedl v bodě 36 tohoto stanoviska, mlčení nebo pasivita majitele ochranné známky v zásadě není dostačující k tomu, aby bylo možno presumovat souhlas s uvedením na trh výrobků označených shodnou ochrannou známkou nebo s ní zaměnitelných. To platí tím více, když se takového přístupu někdo dovolává, aby podpořil všeobecnou liberalizaci paralelních dovozů z určitého území, jako to činí Red Paralela. Na druhou stranu, jak jsem rovněž již uvedl v bodě 37 tohoto stanoviska, práva z ochranné známky se z důvodu výslovného nebo konkludentního souhlasu majitele vyčerpají pouze pro ty výrobky, ke kterým byl tento souhlas udělen. Na závěr mimochodem podotýkám, že vzdání se výkonu práv ze strany společnosti Schweppes s cílem zabránit paralelním dovozům ze Spojeného království v určitých územích, kde má zapsány ochranné známky, se nezdá být ve světle informací poskytnutých předkládajícím soudem systematické a je omezeno na jeden distribuční kanál přes internet.

69.

Poté, co jsem se věnoval argumentům předloženým ze strany Red Paralela, je třeba se nyní zabývat tvrzení Komise.

70.

Podle ní k vyčerpání práva u ochranné známky může rovněž dojít, mimo situace uvedené v bodě 34 rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), pokud výroba a uvádění na trh výrobků označených stejnými paralelními ochrannými známkami podléhá jednotné politice a obchodní strategii prováděné držiteli těchto ochranných známek.

71.

Toto tvrzení si podle mne zasluhuje pozornost Soudního dvora.

72.

Na rozdíl od toho, co uvádí Schweppes SA, Schweppes International a Orangina Schweppes Holding BV, toto tvrzení zapadá do linie judikatury spojené s rozsudkem ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261).

73.

Přestože žádná část textu rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261) neuvádí výslovně, že k vyčerpání práva z ochranné známky může dojít i v dalších případech, než jsou ty vyjmenované v bodě 34 uvedeného rozsudku, odůvodnění Soudního dvora umožňuje považovat tento seznam pouze za orientační.

74.

Ve skutečnosti, jak správně poukazuje Komise, kritéria, na nichž tento rozsudek zakládá možnost použití zásady vyčerpání v případech, kdy neexistuje totožnost mezi osobou, která vlastní práva k ochranné známce ve státě dovozu a osobou, která uvádí do oběhu výrobky označené v zemi vývozu, na existenci „ekonomické vazby“ mezi těmito dvěma subjekty.

75.

Pokud soud nedefinuje pojem „ekonomické vazby“ a omezuje se na konstatování, že takové vazby existují ve třech případech uvedených v bodě 34 rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261) – tedy v případě licence nebo koncese na značku, nebo jsou-li tyto dva dotčené subjekty součástí stejné skupiny – poskytne nám k tomu vodítko logika stojící za zdůvodněním rozsudku IHT, jakož i jazyk použitý Soudním dvorem.

76.

Tento rozsudek především dokládá terminologický vývoj v porovnání s předchozí judikaturou. Jestliže v rozsudcích, které mu předcházely, Soudní dvůr uvedl, že k vyčerpání práva bránit dovozu výrobků uváděných na trh v EHP třetími osobami dochází v důsledku existence „právní nebo hospodářské závislosti“ mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky ( 56 ), v rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261) tuto formulaci opouští a odkazuje se jednoduše na „hospodářské vazby“, což je pojem, který zahrnuje potenciálně širší spektrum vztahů mezi společnostmi v obchodním styku ( 57 ).

77.

Tento vývoj terminologie odráží z hlediska pojmového přechod z formálního kritéria, kdy je kontrola nad užíváním ochranné známky, vyžadovaná pro vyčerpání práv, považována za pravděpodobnou pouze v případě striktně závislého vztahu mezi dotčenými subjekty (existence vlastnických vazeb nebo smluv, které formalizují vztah ovládání, a svěřují řízení nebo vedení jedné ze stran, které se druhá strana musí podrobit), ke kritériu více materiálnímu, dle kterého nezáleží tolik na povaze vztahů mezi těmito osobami, ale na skutečnosti, že prostřednictvím těchto vztahů je značka pod jednotnou kontrolou ( 58 ).

78.

Nicméně takové kritérium může zahrnovat nejen typické příklady uvedené v bodě 34 rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), kde je použití ochranné známky pod kontrolou jediné osoby (poskytovatele licence nebo výrobce), nebo entity tvořící hospodářskou jednotku (skupinu), ale rovněž situace, ve kterých je toto užívání ve státě dovozu a ve státě vývozu pod společnou kontrolou dvou rozdílných osob – každá z nich je přitom majitelem práv na národní úrovni – které při užívání ochranné známky jednají jako jediné středisko zájmů.

79.

V takových situacích, jako v případech uvedených v bodě 34 rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), se ochranná známka nachází pod jednotnou kontrolou, výroba a uvádění výrobků jí označených na trh mohou být přisuzovány jednomu rozhodovacímu centru. Tato jednota kontroly nepřipouští použití národního práva z ochranných známek k omezení oběhu těchto výrobků ( 59 ).

80.

Proto, pokud se dva nebo více držitelů paralelních ochranných známek dohodnou, že budou vykonávat společnou kontrolu nad použitím svých znaků, ať již mají společný původ nebo nikoliv, každý z nich se vzdá svého práva bránit dovozu na své území výrobků označených a uvedených na trh ve státě vývozu jedním z dalších majitelů, kteří jsou účastníky této dohody, a toto uvedení na trh musí být považováno za vykonané s jeho souhlasem.

81.

Aby však takové vyčerpání mohlo nastat, je důležité, aby dohoda stanovila možnost určovat přímo nebo nepřímo výrobky, které budou označené ochrannou známkou a kontrolovat jejich kvalitu. Tento požadavek, jasně formulovaný v bodech 37 a 38 rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), jakož i v bodě 13 rozsudku ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359), se týká základní funkce ochranné známky, kterou je určení obchodního původu výrobků (nebo služeb), které jsou jí označeny. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z pohledu jednotné kontroly nad ochrannou známkou, která je vykonávána dvěma nebo více majiteli paralelních práv, je třeba tuto funkci chápat v tom smyslu, že původ, který má ochranná známka chránit, není spojen se společností, která věci vyrábí, ale odkazuje na ústředí, ze kterého vycházejí strategická rozhodnutí týkající se nabídky tohoto zboží.

82.

S výhradou výše uvedeného upřesnění předmětu kontroly se tedy v souladu s Komisí domnívám, že by majitelé práv z paralelních ochranných známek, které vznikly rozštěpením jednotné ochranné známky v důsledku teritoriálně omezeného převodu práv k ochranné známce, mohli být pro účely aplikace zásady vyčerpání práv považováni za „hospodářsky spojené“, jestliže koordinují svou obchodní politiku za účelem výkonu společné kontroly nad užíváním svých ochranných známek ( 60 ).

83.

Argumenty vznesené proti tomuto názoru v projednávané věci se mi nezdají způsobilé jej vyvrátit.

84.

Zaprvé na rozdíl od toho, co bylo tvrzeno, takové stanovisko nepředstavuje zpochybnění rozsudků ze dne 17. října 1990, HAG GF (C‑10/89, EU:C:1990:359) a ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261).

85.

Ve skutečnosti bylo řešení nalezené v těchto rozsudcích zachováno za podmínky, že po převodu každá z ochranných známek, navzdory jejich společnému původu, naplňuje nezávislým způsobem svou funkci, že jí označené výrobky pocházejí z jediného zdroje ( 61 ). Pouze v případě, že je tato podmínka splněna, může být právo bránit volnému pohybu označených výrobků – právo, které vlastník jednotné ochranné známky sám nedrží v okamžiku jejího rozštěpení – uznáno ze strany držitelů paralelních ochranných známek, kteří vzešli z tohoto rozštěpení, což má za následek, že souběžný prodej těchto výrobků povolený před převedením práv bude zakázán. Tato podmínka zjevně chybí v případě, kdy se převodce a (nebo) nabyvatel(é) dohodnou, že budou využívat své ochranné známky společně a přijmou obchodní strategii pro zachování a udržení jednotného obrazu svých značek na trhu.

86.

Uplatnění zásady vyčerpání v takovém případě je nejen v souladu s rozsudky ze dne 17. října 1990, HAG-GF (C‑10/89, EU:C:1990:359) a ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), ale také slouží účelu, který vedl úvahy Soudního dvora v těchto rozsudcích, a to hledání správné rovnováhy mezi konfliktními cíli volného pohybu zboží a ochrany práv k ochranné známce. Jak totiž Soudní dvůr uvedl v bodě 39 rozsudku ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik a Danzinger (C‑9/93, EU:C:1994:261), ustanovení smlouvy o volném pohybu zboží brání použití vnitrostátních právních předpisů, které umožňují použití známkového práva k zabránění volnému pohybu výrobku označeného ochrannou známkou, jejíž použití se nachází pod jednotnou kontrolou. Cílem práva ochranných známek totiž není umožnit majitelům rozdělit národní trhy a podporovat a udržovat cenové rozdíly, které mohou existovat mezi členskými státy ( 62 ).

87.

Zadruhé nelze namítat, že vztah existující mezi majiteli paralelních ochranných známek, kteří se dohodli na společné správě svých ochranných známek, nelze připodobnit ke vztahu, který má poskytovatel licence a nabyvatelé licence, výrobce a jeho koncesionáři, nebo dokonce společnosti, které jsou součástí stejné skupiny. Jak jsem již zdůraznil výše v tomto stanovisku, rozhodující pro vyčerpání práv je jednota kontroly nad značkou, která ze všech těchto vztahů plyne, a ne jejich formální aspekty.

88.

Je jistě pravda, že majitel ochranné známky vytváří zisk, přímý či nepřímý, od prvního uvedení výrobku označeného ochrannou známkou do oběhu nabyvatelem licence, koncesionářem, nebo společností ze stejné skupiny, což však není pravdou v případě, kdy toto uvedení do oběhu provede majitel paralelní ochranné známky. Při absenci takového zisku by mohlo být rozporováno, zda k uvedení na trh, které může vyčerpat právo majitele známky, skutečně došlo. Judikatura vztahující se k pojmu „uvedení na trh“ uvedená v bodě 30 tohoto stanoviska zdá se poskytuje v tomto smyslu základ.

89.

V tomto ohledu uvádím, že inkasování odměny po prvním uvedení výrobku na trh nepředstavuje, na rozdíl od ostatních předmětů práv duševního nebo průmyslového vlastnictví, jako například patent, specifický předmět práva ochranných známek, a jedná se tedy, jak jsem uvedl výše o „právo užít ochrannou známku pro první uvedení výrobku do oběhu“ ( 63 ). Z toho vyplývá, stejně jako uvedl generální advokát Jacobs v bodě 61 svého stanoviska ve věci Bristol-Myers Squibb a další (C‑427/93, C‑429/93, C‑436/93, C‑71/94 et C‑232/94, EU:C:1995:440), že rozhodující pro aplikaci zásady vyčerpání není to, zda majitel práva dostane spravedlivou odměnu za prodej, ale zda s ním souhlasí. Judikatura uvedená v bodě 30 tohoto stanoviska musí být tedy posuzována tak, že usiluje o upřesnění okamžiku, od kterého jsou výrobky označené ochrannou známkou uvedeny do oběhu, spíše než o stanovení podmínky sine qua non pro vyčerpání práv ( 64 ).

90.

Zatřetí na rozdíl od toho, co tvrdí zejména Schweppes, pokud by Soudní dvůr přijal, jak navrhuji, postoj zastávaný Komisí, nemělo by dojít ani k zpochybnění územně omezeného postoupení práv k ochranné známce jakožto aprobovaného způsob převodu práv k ochranné známce. Zůstává na stranách takového převodu, aby předvídaly vzájemný zákaz prodeje na svých územích, jako je tomu v případě exkluzivní licenční smlouvy, s výhradou souladu takového jednání s pravidly hospodářské soutěže. Oběh označených výrobků na území druhého bez porušení smlouvy o převodu bude tedy možný jedině, pokud budou dovezeny třetí osobou.

91.

Začtvrté, a to je nejchoulostivější aspekt, proběhla u Soudního dvora diskuze o tom, kdo nese důkazní břemeno k prokázání existence koordinace mezi majiteli paralelních ochranných známek, která by mohla vést k jednotné kontrole ve smyslu výše uvedeném.

92.

Zaprvé, jelikož přinést takový důkaz může být pro třetí osobu objektivně obtížné, zdá se být rozumné, jak navrhuje Komise, zavést pravidlo, že je to v zásadě paralelní dovozce, kdo je povinen prokázat skutečnosti, které odůvodňují vyčerpání práv k ochranné známce ( 65 ). V této souvislosti připomínám, že obrácení důkazního břemene je přijímáno Soudním dvorem například v případě, kdy by aplikace tohoto pravidla umožnila majiteli ochranné známky rozdělit národní trhy, což by podporovalo zachování cenových rozdílů, které mohou existovat mezi členskými státy ( 66 ).

93.

Na druhou stranu, jak požadují společnosti skupiny Schweppes, je potřeba stanovit jasná pravidla pro důkazy, neboť jinak by vznikla situace nejistoty na úkor majitelů paralelních národních ochranných známek.

94.

Pokud by bylo přehnané, v situacích obdobných té v projednávané věci, požadovat po paralelním dovozci, aby prokázal, že ochranná známka ve státě vývozu a státě dovozu je podrobena jednotné kontrole, přísluší mu přesto uvést soubor nepřímých důkazů, přesných a shodujících se, ze kterých lze odvodit existenci takové kontroly. Skutečnosti popsané předkládajícím soudem a uvedené v bodě 10 tohoto stanoviska jsou okolnostmi, které by mohly představovat takové nepřímé důkazy.

95.

Pokud existuje soubor přesných a shodujících se nepřímých důkazů, přísluší majiteli, který brání dovozu výrobků označených ochrannou známkou na své území, prokázat, že nedošlo k žádné dohodě ani vzájemné koordinaci mezi ním a majitelem ochranné známky ve státě vývozu s cílem podrobit ochrannou známku jednotné kontrole.

96.

Bude záležet na vnitrostátním soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti případu a poté, co si případně vyžádá předložení smlouvy o prodeji a další relevantní dokumenty s cílem vyjasnit vztahy, které propojují majitele paralelních ochranných známek, aby posoudil, zda jsou splněny podmínky pro vyčerpání práv majitele ochranné známky ve státě dovozu, pokud jde o dotčené výrobky.

97.

V tomto ohledu je důležité mít na paměti, že tyto podmínky mohou být považovány za splněné, pouze pokud jednotná kontrola ochranné známky dává jednotlivým entitám, které ji vykonávají, možnost určovat přímo nebo nepřímo výrobky označené ochrannou známkou a kontrolovat jejich kvalitu.

98.

Na podkladě výše provedené analýzy zastávám názor, že je potřeba odpovědět společně na předběžné otázky položené předkládajícím soudem v tom smyslu, že článek 36 SFEU a čl. 7 odst. 1 směrnice 2008/95 neumožňují, aby se nabyvatel licence od majitele národní ochranné známky dovolával výlučného práva, které tomuto majiteli svěřují právní předpisy členského státu, ve kterém je uvedená ochranná známka zapsána, a bránil tak dovozu a/nebo uvádění na trh v tomto státě výrobků označených stejnou ochrannou známkou pocházejících z jiného členského státu, kde tuto ochrannou známku, která byla předtím vlastnictvím skupiny, do které patřil jak majitel ochranné známky ve státě dovozu, tak nabyvatel licence, vlastní třetí osoba, na kterou byla práva převedena, a to z důvodu, že s ohledem na hospodářské vazby existující mezi majitelem ochranné známky ve státě dovozu a majitelem ochranné známky ve státě vývozu jsou tyto ochranné známky pod jednotnou kontrolou a majitel ochranné známky ve státě dovozu má možnost určovat přímo nebo nepřímo výrobky, které budou ve státě vývozu označené ochrannou známkou, jakož i kontrolovat jejich kvalitu.

99.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Juzgado de lo Mercantil no 8 de Barcelona (obchodní soud č. 8 v Barceloně) následovně:

„Ustanovení článku 36 SFEU a čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, neumožňují, aby se nabyvatel licence od majitele národní ochranné známky dovolával výlučného práva, které tomuto majiteli svěřují právní předpisy členského státu, ve kterém je uvedená ochranná známka zapsána, a bránil tak dovozu a/nebo uvádění na trh v tomto státě výrobků označených stejnou ochrannou známkou pocházejících z jiného členského státu, kde tuto ochrannou známku, která byla předtím vlastnictvím skupiny, do které patřil jak majitel ochranné známky ve státě dovozu, tak nabyvatel licence, vlastní třetí osoba, na kterou byla práva převedena, a to z důvodu, že s ohledem na hospodářské vazby existující mezi majitelem ochranné známky ve státě dovozu a majitelem ochranné známky ve státě vývozu jsou tyto ochranné známky pod jednotnou kontrolou a majitel ochranné známky ve státě dovozu má možnost určovat přímo nebo nepřímo výrobky, které budou ve státě vývozu označené ochrannou známkou, jakož i kontrolovat jejich kvalitu.“